Bezdůvodné obohacení

1. 1. 2014 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Bezdůvodné obohacení je jedním z právních důvodů vzniku závazků. Pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh vzniká tomu, kdo obohacení získal. Vymezení pojmu bezdůvodného obohacení a subjektů právního vztahu bezdůvodného obohacení. Prameny platné právní úpravy bezdůvodného obohacení, případy jednotlivých skutkových podstat bezdůvodného obohacení a jak je to s jeho promlčením.

Tento článek reflektuje právní stav ke dni 1. ledna 2014, tedy stav po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, v platném znění (dále také jen „občanský zákoník“) a doprovodné legislativy vztahující se k rekodifikaci soukromého práva.

Podrobný obsah

Související zákony

Související právní průvodci

Úvodem

Cílem článku je seznámit čtenáře s institutem bezdůvodného obohacení, jeho právní úpravou, předpoklady jeho vzniku a následného vydání. Nejen v podnikatelských vztazích se můžeme setkat se situací, kdy jeden subjekt tohoto vztahu získá majetkový prospěch na úkor subjektu druhého, jinými slovy jeho majetek se navýší o hodnoty, které mu po právu nenáleží.

Cílem zakotvení institutu bezdůvodného obohacení do právního řádu České republiky je zejména náprava hospodářsky a právně neodůvodněných zásahů do majetkových práv. Aby bylo tohoto cíle dosaženo, je nezbytné institut bezdůvodného obohacení upravit nejenom právními normami, ale také právní úpravu doplnit rozhodovací praxí soudů.

V právním státě je nutné poskytnout ochranu majetkovým vztahům a zabezpečit tak, aby ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, toto obohacení vydal. Již z římského práva známe základní právní zásadu „neminem laedere“, tj. aby se žádná osoba, ať už fyzická, či právnická, v rozporu s dobrými mravy a s právním řádem neobohatila bezdůvodně na úkor jiné osoby.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Pojem bezdůvodné obohacení

Vymezení bezdůvodného obohacení nalezneme v § 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jen „občanský zákoník“). Podle tohoto zákonného ustanovení bezdůvodné obohacení představuje závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se takto bez spravedlivého důvodu obohatil, povinnost vydat ochuzenému to, oč se obohatil. V odstavci 2 uvedeného paragrafu je stanoveno, že „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“

Právní vztah, který vzniká z bezdůvodného obohacení, je vztahem závazkovým. Jedna strana tohoto vztahu má právo požadovat od strany druhé určité plnění, nejčastěji majetkové povahy, zatímco druhá strana je povinna toto plnění poskytnout. Vedle práva na plnění a povinnosti plnění poskytnout mají obě strany rovněž povinnost poskytnout součinnost k řádnému a včasnému splnění závazků a odpovídající právo na tuto součinnost.

Závazek z bezdůvodného obohacení však vzniká až ve chvíli, kdy mezi subjekty neexistuje žádný jiný právní vztah, na základě kterého by byla právní normou uložena povinnost, která by směřovala ke stejnému cíli. Pokud je mezi stranami uzavřena např. smlouva o dílo, nepřichází při vzniku nároku na zaplacení ceny za zhotovení díla v úvahu aplikace ustanovení § 2991 a násl. o bezdůvodném obohacení.

Pokud jsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu, tedy pokud bylo obohacení získáno jednou stranou zaviněným protiprávním jednáním nebo škodní událostí, nelze ani v tomto případě aplikovat ustanovení o bezdůvodném obohacení, ale poškozenému vzniká nárok na náhradu škody podle § 2894 a násl. občanského zákoníku.

Tento názor judikoval též Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 25. 3. 2008, kde uvedl, že jsou-li ve vztahu dvou subjektů splněny podmínky pro dosažení téhož výsledku (odčerpání neoprávněně získaných hodnot) z titulu náhrady škody a z titulu bezdůvodného obohacení, ustanovení o bezdůvodném obohacení se nepoužijí.

Nárok na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení je nutné odlišovat. V prvním případě vzniká nárok na náhradu škody v důsledku protiprávního jednání jedné strany (není zde podmínkou obohacení této strany), na druhou stranu předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je újma jednoho v důsledku obohacení jiného.

Abychom mohli hovořit o bezdůvodném obohacení, je nutné, aby byly splněny následující předpoklady:

  • obohacení na straně neoprávněného nabyvatele (prospěch nabyvatele musí být objektivně vyjádřitelný v penězích),
  • k získání majetkového prospěchu došlo na úkor jiného subjektu – byla mu způsobena újma,
  • existuje příčinná souvislost mezi získáním obohacení jednoho subjektu a újmou subjektu druhého (pro splnění tohoto předpokladu je nezbytné hodnotit získaný majetkový prospěch pouze do té míry, do jaké tento představuje pro oprávněného majetkovou újmu),
  • obohacení je možno považovat za neospravedlnitelné.

V souvislosti se shora uvedeným zbývá doplnit, že právní vztah z bezdůvodného obohacení vzniká bez ohledu na zavinění neoprávněného nabyvatele.

Prameny platné právní úpravy bezdůvodného obohacení

Právní úprava občanskoprávní

Základním pramenem upravujícím bezdůvodné obohacení je zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění. Právní úpravu nalezneme v jeho části čtvrté, hlavě čtvrté, dílu prvním, paragrafu 2991 a následujících. Občanský zákoník však upravuje bezdůvodné obohacení i na jiných místech, např. ve svém § 3009 odst. 1, který pro určitou situaci zakládá nárok jednatele bez příkazu na vydání obohacení v podobě náhrady jím účelně vynaložených nákladů.

Tuto úpravu je třeba chápat ve vztahu k obecným ustanovením § 2991 a násl. občanského zákoníku jako zvláštní, a proto je nutné aplikovat ji přednostně (zásada „lex specialis derogat legi generali“). Pokud tedy neexistuje zvláštní soukromoprávní úprava bezdůvodného obohacení, použije se na daný soukromoprávní vztah obecná občanskoprávní úprava bezdůvodného obohacení upravená v § 2991 a násl. občanského zákoníku.

Právní úprava obchodněprávní

V souvislosti se zrušením zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, jsou případy bezdůvodného obohacení v obchodněprávních vztazích upraveny v občanském zákoníku a platí pro ně stejná ustanovení jako pro neobchodněprávní vztahy.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Případy jednotlivých skutkových podstat bezdůvodného obohacení

Bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu

Plněním bez právního důvodu se rozumí takové plnění, k němuž neexistoval od samého počátku právní důvod. Plnění bez právního důvodu je možné charakterizovat tak, že bylo plněno, tj. že došlo k přesunu majetkové hodnoty z majetkové sféry jednoho subjektu do majetkové sféry subjektu druhého, a že pro toto plnění nebylo žádného právního důvodu.

Lze sem zařadit případy plnění poskytnutého omylem někomu, kdo nebyl věřitelem, nebo tzv. plnění nedluhu – tedy pokud někdo hradí dluh, který vůbec neexistuje ani nikdy neexistoval. Důležité je, aby ten, kdo plnil, nevěděl, že není povinen plnit nebo že plní někomu, kdo nemá právo toto plnění přijmout.

Bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl

Tato skutková podstata bezdůvodného obohacení nebyla v minulosti upravena samostatně, a proto byly tyto případy zařazovány pod případy plnění bez právního důvodu. Tyto dvě skutkové podstaty je však nutné odlišovat, což nebývá vždy jednoduché.

Podstatnou odlišnost mezi nimi lze spatřovat v tom, že zatímco v případě plnění bez právního důvodu jde o situaci, kdy neexistuje právní důvod od samého počátku, jde v druhé skutkové podstatě o situaci, kdy v okamžiku plnění zde existující právní důvod existuje, avšak následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (čili odpadl), a to bez ohledu na to, zda s účinky „ex tunc“ (právní důvod neexistoval již od samého počátku) nebo „ex nunc“ (právní důvod předtím existoval a odpadl až následně).

Rozdíl mezi bezdůvodným obohacením získaným plněním bez právního důvodu a získaným z právního důvodu, který odpadl, lze demonstrovat na následujícím příkladu:

„A prodá B movitou, individuálně určenou věc, aniž by ji B odevzdal. B se stane vlastníkem věci okamžikem uzavření smlouvy. Poté však A uzavře s C novou kupní smlouvu ohledně téhož předmětu koupě. C, který ovšem není v dobré víře, věc zaplatí a převezme od A. B jako vlastník věci bude požadovat její vydání na C cestou žaloby vlastníka věci na její vydání. C věc vydá a bude požadovat od A vrácení částky, kterou za věc zaplatil. Zde ovšem nejde o odpadnutí právního důvodu, neboť v tomto případě platná kupní smlouva mezi A a C nikdy nevznikla a právní důvod plnění mezi nimi nikdy nebyl dán. Žalobce se tedy bude domáhat vrácení plnění, pro které od počátku nebylo právního důvodu, a nikoli plnění, jehož právní důvod odpadl.“ (Knapp, V. O důvodu vzniku závazků a jejich kauze. Stát a právo. IV. Praha: ČSAV, 1957, s. 59.)

Jako příklad lze pod tuto skutkovou podstatu zařadit situaci, kdy je plněno za předpokladu, že se uskuteční v budoucnu určitá událost, se zřetelem k níž bylo plněno, avšak tato se nedostavila. Může jít např. o poskytnutí zálohy, nedošlo-li k uzavření zamýšlené smlouvy. V okamžiku, kdy je zřejmé, že k uzavření této smlouvy nedojde, stává se přijatá záloha bezdůvodným obohacením. Tímto okamžikem totiž odpadl právní důvod, na základě kterého byla záloha poskytnuta.

Dalším případem může být uzavření komisionářské smlouvy a svěření finančních prostředků na koupi věci, která se následně neuskutečnila. Právním důvodem, který později odpadl, mohou být také dohody dodatečně zrušené odstoupením, splněním rozvazovací podmínky či zrušením smlouvy. Pod tuto skutkovou podstatu lze subsumovat též případy, kdy bylo plněno na základě pravomocného soudního rozhodnutí, které bylo soudem následně zrušeno.

Naproti tomu o bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl, nepůjde tam, kde sice právní důvod k plnění existoval, ale ten zanikl ještě před tím, než bylo něco plněno (může se jednat např. o plnění prekludovaného dluhu). Tuto situaci by bylo nutné posoudit podle skutkové podstaty bezdůvodného obohacení získaného bez právního důvodu.

Plnění za jiného

Další ze zvláště upravených skutkových podstat bezdůvodného obohacení je plnění získané tím, za nějž bylo plněno to, co po právu měl plnit sám. Bezdůvodné obohacení zde na rozdíl od předchozích případů nespočívá ve zvětšení majetku obohaceného, ale v tom, že se jeho aktiva oprostila od pasiv v důsledku splnění jeho závazku jinou osobou. O takovou situaci se jedná v případě, kdy do vztahu mezi dlužníkem a věřitelem vstupuje třetí subjekt, který plní za dlužníka.

Povinnost k plnění v právním vztahu mezi věřitelem a dlužníkem může vyplývat jak ze smlouvy, tak také ze zákona. Pokud za dlužníka plnila třetí osoba, je oprávněna požadovat vyplacené plnění po dlužníkovi, nikoli po subjektu, kterému plnila (tedy věřiteli). Je však nutné, aby ten, kdo plnění poskytnul, neměl právní povinnost takto učinit – nelze proto pod tuto skutkovou podstatu vztáhnout například ručení, kde ručitel je povinen za splnění určitých podmínek plnit za dlužníka.

O bezdůvodné obohacení nepůjde ani v případě, kdy závazek splnil třetí subjekt na základě písemné dohody o převzetí dluhu uzavřené s původním dlužníkem za souhlasu věřitele nebo s věřitelem samotným. V těchto případech totiž existuje právní důvod plnění (smlouva), který vylučuje splnění jednoho ze základních předpokladů naplnění této skutkové podstaty, a sice neexistenci právní povinnosti u subjektu, který plnění poskytl.

Protiprávní užití cizí hodnoty

Jako poslední ze zvláště upravených skutkových podstat bezdůvodného obohacení je protiprávní užití cizí hodnoty. Jedná se o případ, kdy dochází k užití cizí hodnoty bez smlouvy opravňující její užívání. V tom případě vzniká prospěch tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo cizí hodnotu užívat. Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí hodnoty vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou.

Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné hodnoty i s přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci cizí), kterým se zpravidla právo užívání hodnoty vzhledem k jeho rozsahu a způsobu zakládá.

Prospěch vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu, a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo hodnotu užívat.

Shora uvedený výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení však není konečný. V praxi se můžeme dále setkat s případem bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního jednání. Náš právní řád rozlišuje absolutní neplatnost a relativní neplatnost. Toto dělení je významné i z hlediska nároku na vydání bezdůvodného obohacení, získaného plněním z absolutně nebo relativně neplatného právního jednání a otázky jeho promlčení.

Pokud hovoříme o neplatnosti absolutní, působí tato „ex tunc“ (tedy od samého počátku). Z tohoto důvodu každé plnění, poskytnuté byť i dobrovolně na základě takovéhoto právního jednání, je bezdůvodným obohacením, a to již od okamžiku, kdy bylo poskytnuto.

Absolutní neplatnosti se lze dovolat bez časového omezení, ale právo na vydání plnění z absolutně neplatného právního jednání se promlčuje ve lhůtách stanovených v § 629 odst. 1 a§ 638 občanského zákoníku. U relativně neplaného právního jednání je situace jiná. Toto se považuje jak za existující, tak také za platné, a to až do doby, než se jeho relativní neplatnosti oprávněný subjekt dovolá.

Účinným dovoláním se neplatnosti právního jednání se plnění poskytnuté na jeho základě stává plněním z neplatného právního jednání, je tedy bezdůvodným obohacením. Právo dovolat se relativní neplatnosti se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Od práva dovolat se relativní neplatnosti je nutno odlišovat právo na vrácení plnění z relativně neplatného právního jednání, které se promlčuje ve lhůtách stanovených v § 629 odst. 1 a § 638 občanského zákoníku. Promlčecí lhůta počíná běžet v okamžiku dovolání se relativní neplatnosti.

Pokud by měl o existenci či neexistenci právního vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého na základě plnění z neplatného právního jednání rozhodovat soud, měl by jako předběžnou otázku vyřešit platnost či neplatnost právního jednání, na jehož základě bylo plněno. Závěr o tom, že někdo je odpovědný za bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného právního jednání, a je tedy povinen takové obohacení vydat, lze učinit pouze v případě, že je neplatnost právního jednání spolehlivě zjištěna.

Nejčastějším případem bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního jednání jsou případy plnění z neplatných smluv (např. nárok na vrácení plnění z neplatné smlouvy, k jejímuž uzavření nedali souhlas spoluvlastníci apod.).

Nárok na vydání bezdůvodného obohacení ovšem nevzniká, pokud je plnění poskytnuto na základě právního jednání, které je neplatné pouze pro nedostatek jeho formy.

Za bezdůvodné obohacení je také považován případ majetkového prospěchu získaného z nepoctivých zdrojů.

Jedná se o řadu případů neoprávněného nabytí hodnot, které nelze předem předvídat. Odpověď na otázku, jaký zdroj majetkových hodnot můžeme označit za nepoctivý, je možné najít v rozhodování soudů a v právní teorii, neboť tento pojem není nikde v občanském zákoníku definován.

Jako příklad lze uvést prospěch získaný trestnou činností (např. loupež, krádež atd.), dále činností, která je v rozporu s dobrými mravy, prospěch získaný z nedovoleného podnikání nebo ze spekulací, z obchodování s pašovaným zbožím atd. Při hodnocení nepoctivosti zdroje je třeba mít na zřeteli, že platí domněnka poctivosti zdroje, a nepoctivost zdrojů je proto třeba prokázat.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Co není bezdůvodným obohacením

Negativní vymezení pojmu bezdůvodného obohacení je obsaženo v § 2292, § 2997 a § 2998 občanského zákoníku. Důvodem pro zakotvení negativního vymezení bezdůvodného obohacení do právního řádu je odstranění pochybností a právní nejistoty o tom, co vlastně bezdůvodné obohacení je a co není. Všechny tyto případy mají společné, že se jedná o plnění, která není možné soudně vymáhat.

Bezdůvodným obohacením tedy není:

Přijetí plnění na nežalovatelný dluh

Nežalovatelný dluh je takový dluh, jehož zaplacení nemůže věřitel uplatňovat vůči dlužníkovi před soudem. Skutečnost, že ho nelze uplatnit před soudem, však nevylučuje možnost, aby ho dlužník po právu uhradil. V praxi se jedná např. o přijetí plnění ze hry či sázky uzavřené mezi fyzickými osobami.

Přijetí plnění na promlčený dluh

Dluh promlčením nezaniká, ale trvá ve formě tzv. naturální obligace. Uplatnění námitky promlčení u soudu nevylučuje možnost dlužníka po právu plnit, co věřiteli dluží. To však neplatí, pokud se jedná o dluh prekludovaný. Plnění prekludovaného dluhu by bylo plněním nedluhu a bylo by možné úspěšně se domáhat u soudu vydání bezdůvodného obohacení.

Přijetí plnění na dluh neplatný pouze pro nedostatek formy

Jedná se o nedostatek formy právního jednání, z něhož dluh vyplývá. Tento nedostatek spočívá v tom, že určité právní jednání nebylo učiněno ve formě, kterou vyžaduje dohoda stran nebo zákon. V takovém případě se jedná o dluh nevymahatelný před soudem a ten, kdo takové plnění přijal, nezískal bezdůvodné obohacení a nemusí předmět plnění vracet. Jako příklad přijetí dluhu neplatného jen pro nedostatek formy lze uvést přijetí plnění na základě darovací smlouvy, kterou se převádí nemovitost, v ústní formě, přestože dle zákona má být toto právní jednání učiněno písemnou formou.

Přijetí plnění od osoby, která k poskytnutí plnění nebyla povinna.

Shora uvedené výjimky se neuplatní v případě, že osoba byla k takovémuto plnění přivedena lstí, donucena hrozbou nebo zneužitím závislosti, případně plnila osoba nesvéprávná.

Bezdůvodným obohacením není taktéž plnění přijaté od osoby, která k němu nebyla povinna, přičemž o tomto věděla. Takovým případem je poskytnutí spropitného v restauraci.

Bezdůvodným obohacením není dále případ předčasně splněného dluhu, vznik obohacení v důsledku neuplatnění práva, ač uplatněno být mohlo, a také případ, kdy osoba jednala ve svém výlučném či osobním zájmu, či na vlastní nebezpečí, nebo měla úmysl obdarovat či obohatit, aniž by se chtěla právně vázat.

Pokud plnila strana vědomě z důvodu, aby druhá strana něco vykonala za účelem zakázaným nebo zcela nemožným, nemůže se dožadovat vrácení takto poskytnutého plnění. Toto pravidlo se neuplatní v případě, že takto poskytnutým plněním mělo dojít k zabránění protiprávního činu.

Promlčení nároků z bezdůvodného obohacení

Promlčením se obecně rozumí oslabení možnosti právo uplatnit před soudem. Nelze přitom ale hovořit o zániku práva, které i po uběhnutí promlčecí lhůty nadále trvá jako tzv. naturální obligace (naturální obligace je taková obligace, jejíž splnění nelze vymáhat u soudu ani jiného autoritativního orgánu, může však být splněna dobrovolně a přijetí plnění z takové obligace se nepokládá za bezdůvodné obohacení).

Právo se promlčí, pokud nebylo v zákonem stanovené lhůtě vykonáno. Promlčení podléhá také právo na vydání bezdůvodného obohacení. Tato skutečnost plyne z jeho majetkové povahy, s níž zákonodárce, až na výjimky uvedené v § 611 občanského zákoníku, promlčení spojuje. K promlčení (na rozdíl od prekluze, kdy právo zaniká, nemůže být uplatněno, a pokud je z tohoto práva plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení) soud přihlédne pouze na základě námitky vznesené ze strany dlužníka. Pokud se tedy dlužník promlčení dovolává, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

Jak je již shora uvedeno, pokud dlužník dobrovolně plní po uplynutí promlčecí lhůty, pak se nejedná o plnění bez právního důvodu. I u práva již promlčeného může nastat situace, že povinný bezdůvodné obohacení dobrovolně vrátí, a to i po vydání zamítavého soudního rozhodnutí. V takovém případě však bylo plněno právem a vrácené plnění nebude možné kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení na straně oprávněného.

Promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení je speciálně upraveno v § 621 ve spojení s § 629 odst. 1 občanského zákoníku, dle kterých se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, tj. kdo je povinen ho vydat (pro počátek této subjektivní promlčecí doby se vyžaduje skutečná vědomost o tom, že bylo na jeho úkor získáno bezdůvodné obohacení a kdo jej získal, není rozhodující, že snad při vynaložení obvyklé péče se to mohl dozvědět dříve).

Nejpozději se dle § 638 občanského zákoníku právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za 10 let, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za patnáct let ode dne, kdy k němu došlo. Jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.

I když existuje speciální úprava promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, je nezbytné přihlédnout též k obecné právní úpravě institutu promlčení v občanskoprávních vztazích. Zejména je vhodné počítat s případnou aplikací § 640 občanského zákoníku, který stanoví, že bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.

Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo (tzv. objektivní promlčecí doba – ta brání vytváření dlouhodobého stavu právní nejistoty), byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty (§ 639 občanského zákoníku).

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Subjekty právního vztahu z bezdůvodného obohacení

Každý závazkový právní vztah je charakterizován subjekty, neboli účastníky daného vztahu, kteří mají navzájem určitá subjektivní práva a subjektivní povinnosti. Subjekty právního vztahu z bezdůvodného obohacení jsou:

  • ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno – ochuzený a
  • ten, kdo obohacení získal – povinný, dlužník, obohacený (povinným je např. příjemce plnění z neplatné smlouvy nebo později zrušené smlouvy, příjemce neexistujícího dluhu atd.).

Ochuzeným i povinným mohou být jak fyzická, tak také právnická osoba, stát, obce, resp. kraje. Subjekty mohou být i osoby, které nemají deliktní způsobilost, tedy nezletilé fyzické osoby či fyzické osoby stižené duševní poruchou. Na každé straně tohoto vztahu může stát více subjektů. Za této situace je namístě zabývat se tím, o jaký druh společné povinnosti se bude v tomto případě jednat.

Společné závazky a pravidla pro jejich plnění jsou upravena v §1872 občanského zákoníku., Dle § 1872 odst. 1 občanského zákoníku: „Je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků“.

V občanském zákoníku nenalezneme ustanovení o tom, že by bylo možné založit solidární povinnost k vydání bezdůvodného obohacení soudním rozhodnutím. Vzhledem k tomu je nutné mít za to, že tuto povinnost můžou založit povinní svou dohodou nebo může být založena na základě zvláštního ustanovení v jiné části občanského zákoníku (konkrétně se může jednat např. o § 714 odst. 1 občanského zákoníku). Z uvedeného lze dovodit, že pokud není uzavřena dohoda povinných nebo nebude solidární závazek založen zvláštním ustanovením občanského zákoníku, bude se vždy jednat o závazek dílčí.

V praxi často nastává sporná situace, zda je povinným ze závazku k vydání bezdůvodného obohacení pouze jeden z manželů nebo oba dva manželé, pokud se jednání, ze kterého vznikl tento závazek, dopustil pouze jeden z manželů. Občanský zákoník odpověď na tento problém nedává, je proto potřeba hodnotit takovou situaci v souladu s judikaturou.

Nejvyšší soud České republiky se touto otázkou zabýval ve svém rozsudku ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, kde judikoval, že povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká podle zákona tomu, kdo je získal. Tím, kdo plnění získal, není osoba, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení, nebo osoba, která jej skutečně spotřebovala, nýbrž ten, komu bylo bez právního důvodu plněno.

Osobou povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu je tudíž adresát tohoto plnění. Nabude-li následně předmět plnění třetí osoba, povinnost vydat bezdůvodné obohacení na ni s předmětem bezdůvodného obohacení nepřechází, neboť odpovědnostní závazkový vztah z bezdůvodného obohacení vzniká podle zákona jen mezi tím, kdo se bezdůvodně obohatil, a tím, na jehož úkor bezdůvodné obohacení vzniklo; tím ovšem není vyloučeno domoci se vůči této třetí osobě vydání předmětu bezdůvodného obohacení žalobou z titulu silnějšího – obvykle vlastnického – práva, jestliže to povaha předmětu bezdůvodného obohacení připouští.

V praxi to znamená, že převedla-li osoba A na osobu B bez právního důvodu peníze, které osoba B následně darovala osobě C, právo na vydání peněz svědčí z titulu bezdůvodného obohacení osobě A i nadále proti osobě B, a nikoli vůči osobě C, ačkoli ta je konečným příjemcem předmětu bezdůvodného obohacení. Uvedené principy je třeba vztáhnout i na případ, kdy je bez právního důvodu plněna peněžitá částka pouze některému z manželů.

Úvahy v tom směru, zda se předmět plnění následně stal součástí společného jmění manželů, když jednomu z manželů bylo plněno za trvání manželství, jsou z pohledu odpovědnosti za bezdůvodné obohacení nadbytečné. Účastníkem odpovědnostního závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení zůstává pouze ten z manželů, kterému bylo bez právního důvodu plněno.

Rozsah a způsob vydání bezdůvodného obohacení

Vydání bezdůvodného obohacení

Podle ustanovení § 2991 odst. 1 občanského zákoníku se předmět bezdůvodného obohacení musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán, ať už jde o fyzickou osobu, nebo právnickou osobu.

Rozsah vydání bezdůvodného obohacení

Právní úpravu toho, v jakém rozsahu je obohacený subjekt povinen bezdůvodné obohacení vydat, najdeme v ustanovení § 2991 odst. 1 a § 3000 občanského zákoníku. Zde je uvedeno, že musí být vydáno to, oč se obohacený subjekt obohatil. Korektiv tohoto pravidla se uplatní u poctivého příjemce. Poctivý příjemce vydá, co nabyl, nanejvýš však v rozsahu, v jakém obohacení při uplatnění práva trvá.

Co se tedy týče rozsahu vydávaného bezdůvodného obohacení – musí být dosaženo takového stavu, který tu byl v době, než bylo bezdůvodné obohacení získáno. Návrh na vydání toho, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, se týká všeho, co k věci náleží (tedy součásti a příslušenství věci).

Jako příklad lze uvést rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001, kde je uvedeno, že vlastníku nemovitosti vzniká prospěch v rozsahu, v němž se nemovitost provedenou investicí oproti předchozímu stavu zhodnotila (nikoliv v rozsahu vynaložených investic), a to k okamžiku, kdy k tomuto zhodnocení (zlepšení kvality či charakteru věci) došlo, tedy kdy se majetkový stav vlastníka zvýšil o hodnotu odpovídající zvýšení hodnoty věci. Okolnost, kdy osoba, která investici provedla, nemovitost vyklidí, je z tohoto hlediska bez významu.

Na rozdíl od právní úpravy náhrady škody není dle právního řádu u bezdůvodného obohacení možné, aby soud snížil (tzv. moderoval) rozsah povinnosti vydat bezdůvodné obohacení. Absence tohoto ustanovení je zcela v souladu se smyslem institutu bezdůvodného obohacení, protože pouze vrácením všeho, co bylo na úkor druhého bezdůvodně získáno, lze dosáhnout takového právního stavu, který zde byl v době, než k bezdůvodnému obohacení došlo.

Ohledně povinnosti vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, nemá právní význam, zda ten, kdo předmět bezdůvodného obohacení získal, byl nebo nebyl v dobré víře. Na rozdíl od toho u užitků z tohoto předmětu je třeba vzít v úvahu, zda ten, kdo je získal, byl v dobré víře, či nikoliv. Tyto užitky i přírůstky by mu v případě jeho dobré víry připadly do vlastnictví a mohl by je následně převést na třetí osobu.

Osoba, která bezdůvodné obohacení vydává oprávněnému, má v souladu s ustanovením § 3005 občanského zákoníku právo na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil (zde bez ohledu na to, zda byl v dobré víře, či nikoliv). Jako nutné lze označit takové náklady, které jsou nezbytně spojeny s řádnou péčí o danou věc, a zároveň se musí jednat o náklady účelné (tedy takové, které by vynaložil i oprávněný, kdyby měl věc u sebe). Tato osoba může dále od věci oddělit vše, čím ji na svůj náklad zhodnotila, je-li to možné bez zhoršení podstaty věci.

Způsob vydání bezdůvodného obohacení

Jak je již výše zmíněno, hlavním účelem právní úpravy institutu bezdůvodného obohacení je obnovení původního stavu, tedy stavu existujícího v době před vznikem bezdůvodného obohacení. Pokud se jedná o vrácení věcí individuálně určených, tyto lze vrátit in natura (naturální restituce). Není-li toto dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Půjde například o situaci, kdy získaný prospěch spočíval ve výkonech určitých prací.

Dále nepřichází v úvahu naturální restituce v případě, kdy obohacený věc spotřeboval, zničil nebo zpracoval. U spotřebování je možná jen plná náhrada ceny věci v době získání majetkového prospěchu. Pokud byla věc zničena jen zčásti, musí být vrácena a navíc musí být poskytnuta peněžitá náhrada, která by se měla rovnat rozdílu mezi cenou věci před a po jejím poškození. Pokud obohacený věc zpracuje do některé ze svých věcí, je nutné při rozhodování o tom, má-li být vydání provedeno in natura, přihlížet ke všem důsledkům tohoto navrácení v původní stav, a to zejména z hlediska hospodárnosti, aby k němu nedocházelo za cenu znehodnocení věcí, které by jinak mohly sloužit svému účelu tam, kde jsou umístěny, a aby nemusely být vynakládány další neúčelné náklady na demontáž věci.

Pokud došlo ke zkáze, ztrátě nebo zhoršení předmětu bezdůvodného obohacení z příčin, které jdou k tíži ochuzeného, nahradí obohacený nanejvýš tolik, co ušetřil na vlastním majetku.

Výše peněžité náhrady bude určována vždy k okamžiku, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo, nikoliv v době, kdy je bezdůvodné obohacení vydáváno. Správnému určování výše peněžité náhrady se několikrát věnoval Nejvyšší soud České republiky (viz následující kapitola).

Splatnost závazku z bezdůvodného obohacení

Vzhledem k tomu, že vztah z bezdůvodného obohacení je závazkovým právním vztahem, užijí se na něj obecná ustanovení občanského zákoníku o závazkových vztazích. V praxi to znamená, že pokud nestanoví dohoda stran nebo zákon splatnost závazku, stává se závazek z bezdůvodného obohacení splatným bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku uvádí, že neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu).

Pokud v době splatnosti dlužník svůj závazek řádně a včas nesplní a zároveň jde o peněžitý závazek, má věřitel právo též na zaplacení úroku z prodlení. Stejného názoru je i Nejvyšší soud České republiky, který ve svém rozhodnutí ze dne 29. března 2001 konstatoval, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení.

Uplatnění práva na úrok z prodlení není samo o sobě výkonem práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Do prodlení se splněním svého závazku se však může dostat i věřitel v případě, že nepřijme řádně nabídnuté plnění nebo neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu.

Důsledkem prodlení věřitele je mj. skutečnost, že na něj přechází riziko zničení a nahodilé zkázy věci, která je předmětem bezdůvodného obohacení. Pokud se tedy věřitel dostal do prodlení s převzetím předmětu bezdůvodného obohacení, nemůže se s úspěchem domáhat peněžité náhrady za věci, které byly v době prodlení bez zavinění obohaceného zničeny či které podlehly zkáze.

Stanovení výše bezdůvodného obohacení dle judikatury

V souvislosti s bezdůvodným obohacením a jeho případným vydáním vyvstává v praxi často otázka, jakým způsobem se stanoví výše bezdůvodného obohacení, které je ten, kdo se obohatil, povinen oprávněnému vydat. Nejvíce se tato problematika řešila v souvislosti s investicemi do cizích věcí (např. zhodnocení nemovitosti provedením určitých prací).

V § 2991 odstavci 1 občanského zákoníku je stanoveno, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. V úvahu přicházejí dva možné způsoby řešení této situace. Jednak by za bezdůvodné obohacení mohla být považována hodnota vynaložených prostředků (provedených prací). Na druhé straně by bylo možné výši bezdůvodného obohacení stanovit tak, že se vypočítá rozdíl mezi hodnotou věci (tržní cenou) před investicemi a po provedených investicích.

Soudní spory ohledně shora popsaného rozhodovaly soudy prvních, ale též druhých instancí nejednotně. Právní jistotu přinesla do právní praxe až judikatura Nejvyššího soudu, která je v tomto ohledu konstantní.

Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 32 Odo 1754/2006 ze dne 10. 6. 2008 judikoval, že v případě investic do cizího majetku je pohledávkou z bezdůvodného obohacení nikoliv hodnota vynaložených prostředků, nýbrž zhodnocení věci, jež se obohacenému dostalo, tj. rozdíl mezi hodnotou jeho věci (tržní cenou) před investicemi a poté. Obohacený je totiž povinen vydat jen ten majetkový prospěch, jehož se mu obohacením dostalo, a nikoliv nahradit majetkovou ztrátu tomu, na jehož úkor bylo obohacení získáno.

V kapitole věnované jednotlivým skutkovým podstatám bezdůvodného obohacení je zmíněn případ protiprávního užívání cizí hodnoty bez smlouvy opravňující ji užívat. Příkladem protiprávního užívání cizí věci je užívání cizí nemovitosti, aniž by byla uzavřena smlouva o nájmu. Prostory v nemovitosti jsou tudíž užívány bez právního důvodu a za toto užívání není hrazena majiteli žádná úhrada, čímž se jedna osoba na úkor druhé bezdůvodně obohacuje, neboť majetkový stav takto se obohacující osoby se nesníží, ač by se tak za běžných okolností (tj. při uzavření platné smlouvy o nájmu) stalo.

Výše náhrady se pak poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Odo 1504/2005 ze dne 29. 11. 2007).

Jako poslední příklad, kdy Nejvyšší soud rozhodoval o určení výše bezdůvodného obohacení, uvedeme Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 1408/2004. V tomto rozsudku Nejvyšší soud uvedl následující. „Jestliže vlastník pozemku, na kterém se nachází vodohospodářské dílo, nedisponuje veřejnoprávním oprávněním, jež by mu umožňovalo nakládat s vodami na pozemku zadrženými, vychází se při vyčíslení bezdůvodného obohacení získaného na jeho úkor neoprávněným užíváním díla subjektem, který takové oprávnění má, z částek vynakládaných obvykle v daném místě a čase za užívání obdobného pozemku, zpravidla formou nájmu, nikoli z částek odpovídajících prospěchu z užívání zadržených vod a ze způsobu jejich využití.“

Také z tohoto rozsudku Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení se nesleduje majetková sféra toho, jehož majetek se snížil. Naopak zásadní pro toto posouzení je míra zhodnocení majetku toho, kdo se bezdůvodně obohatil.

Při srovnání institutu bezdůvodného obohacení a institutu náhrady škody je nutné upozornit na evidentní rozdíl při určování jejich výše. Při určování výše způsobené škody se zkoumá to, jak a v jaké výši se tato škoda projevila v majetkové sféře toho, jehož majetek byl zmenšen (tedy poškozeného). Naproti tomu u bezdůvodného obohacení se zkoumá, jak je již shora uvedeno, míra zhodnocení majetku toho, kdo se bezdůvodně obohatil.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Tento článek reflektuje právní stav ke dni 1. ledna 2014, tedy stav po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, v platném znění (dále také jen „občanský zákoník“) a doprovodné legislativy vztahující se k rekodifikaci soukromého práva.

Přehled všech témat Právního průvodce

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek