Boom benzinek? Ne tak docela



Byla to ve Žlutých lázních velká sláva. Asi jako když František Křižík v roce 1891 představoval dychtivým Pražanům u Letenského zámečku první elektrickou tramvaj.

Novináře a další hosty svezl letos v květnu maďarský plynárenský gigant MOL z náplavky na pražském Rašínově nábřeží lodí, ze Žlutých lázní je pak k čerpací stanici v Braníku dopravil rikšami a královsky je pohostil. Bakchanálie v Podolí ovšem neprovázely žádnou převratnou událost. To se jen na jedné z tisíců benzinek v Česku otevíralo občerstvení s teplým jídlem a mini supermarketem. 

Koncept občerstvení Fresh Corner má být jedním z mnoha lákadel, která MOL nabízí zákazníkům v boji s konkurencí. Přetahuje se s ní o místo na trhu, který je už nasycen. Čerpací stanice jsou na každém 14. kilometru českých silnic a nové nemají kde vznikat.  

Novou postaví jen šílenec

Vlastníků benzinek pomalu ubývá. Z Česka mizí známé značky, ale končí i řada malých prodejců s jednou či dvěma pumpami. Zahraniční firmy jako BP, Esso, Lukoil, Jet, Aral nebo Total do Česka kdysi přišly, ale po čase ho opustily. Trh se koncentruje do rukou největších hráčů.

„V České republice je dnes kolem 1100 provozovatelů čerpacích stanic, drtivá většina (950) z nich má ale jen jednu pumpu. Ti největší jich provozují stovky,“ říká předseda SČS – Unie nezávislých petrolejářů ČR Ivan Indráček. 

„Nové stanice se stavět nevyplatí. Pokud dneska někdo postaví novou benzinku, je to podle mě šílenec, který neví, co s penězi. Když se buduje nový kus dálnice nebo obchvat, může se tu a tam objevit nové lukrativní místo, ale je to spíše výjimka,“ doplňuje. V rozporu s tím se zdá být vyjádření ředitele nákupní aliance Axigon Damira Durakoviče, který říká: „Počet veřejných pump za posledních 10 let vytrvale roste a každoročně dosahuje nového maxima.“

Statistiky Ministerstva průmyslu a obchodu ČR skutečně ukazují, že loni v ČR přibylo 34 veřejných benzinek a celkový počet evidovaných čerpacích stanic se oproti roku 2016 zvýšil o 28. Zmíněný paradox je dán nepřesnou řečí čísel. Statistiky jsou zkreslené z mnoha důvodů. 

Čtyři, nebo tři tisíce stanic?

„Především je podle statistik v Česku celkem 7000 čerpacích stanic. Oficiálně je ale jen 3900 veřejných, ostatní veřejnosti neslouží. Když si nějaká firma v garážích nebo na dvoře postaví pumpu, tak se to většinou ve světě ve statistikách neobjevuje,“ upozorňuje Indráček. 

Pokud se u nějaké již existující čerpací stanice v Česku otevřou stojany na stlačený (CNG) či zkapalněný zemní plyn (LPG), objeví se v evidenci dva nové řádky. Jinými slovy: Ministerstvo zaeviduje, že vznikly dvě zbrusu nové benzinky. 

„Na velké pumpě Benziny u dálnice jsou například dvě nové plnicí stanice CNG a LPG. Pražská plynárenská tam bude provozovat CNG, LPG zase někdo jiný, celkem jsou to tedy tři subjekty. V evidenci tedy tři položky, nicméně reálně jde o jedinou pumpu na dálnici,“ přibližuje zástupce SČS.

Skutečný počet veřejných benzinek v Česku je tedy zřejmě o několik stovek nižší, než ukazují statistiky. A je tu ještě jeden problém. Řada benzinek ukončila provoz, ale z evidence je nikdo nevymazal. Ministerstvu totiž nikdo neoznámil, že skončily. Statistická čísla se sbírají pasivním způsobem, zástupci ministerstva neobjíždějí pumpy, jen čekají na oznámení. Reálný počet veřejných čerpacích stanic v ČR se podle SČS pohybuje pouze kolem 3000. 

 Populární jsou v poslední době především plnící stanice se stlačeným zemním plynem CNG, které ještě před deseti lety v Česku nikdo neznal. Především díky nim stanic oficiálně neubývá. Plynárenské firmy investují do rozšiřování jejich sítě desítky miliard korun. Jak bylo řečeno výše, vznikají často u existujících pump. 

„Případně se stane, že například dopravní podnik v nějakém větším městě dostane dotace, aby si koupil nové autobusy na CNG. Takže se postaví místo, kde mohou tankovat, a pumpa se rovnou otevře pro veřejnost. Jednoduše se hledají prostory, kde dávají stanice s CNG smysl pro toho, kdo do nich investuje,“ prozrazuje Indráček.

Švýcaři a Řekové před námi

Evergreenem v tuzemských médiích je informace, že Česko disponuje výrazně hustší sítí benzínek než okolní země. Letos v lednu se objevila zpráva, že v ČR připadá na jednu veřejnou čerpací stanici přibližně 2,7 tisíce obyvatel (daleko méně než jinde v Evropě). 

„Každopádně musíme připustit, že je v České republice více pump, než je potřeba. Velký počet čerpacích stanic v Česku je dán také tím, že jejich výstavbu po roce 1990 nikdo nereguloval. Věřilo se, že se trh zreguluje sám,“ glosuje mluvčí České asociace petrolejářského průmyslu a obchodu Václav Loula. 

V některých evropských zemích mají ovšem čerpadláři ještě těžší život. Nejde jen o absolutní počet stanic nebo jejich četnost na kilometr komunikací. Sleduje se to, kolik se prodá za rok pohonných hmot na jedné stanici, či jaký je průměrný počet osobních vozidel na jednu benzinku.

Ve všech zmíněných ohledech je na tom hůře než my například Švýcarsko. Pokud jde o prodej pohonných hmot na jedné pumpě, drží rekord Řecko s pouhými osmi sty tunami za rok. V zemi helvetského kříže se na jedné stanici ročně prodá průměrně 1500 tun pohonných hmot, v Česku asi 1800 tun. Podobně jako Češi nebo Švýcaři jsou na tom Italové a Estonci. 

Jak říkají pumpaři, Řecko je tvořeno mnoha ostrovy, a když je na malém ostrůvku pár aut, už tam musí být pumpa. V Německu či Anglii se na jedné stanici prodá více než dvojnásobné množství benzinu a nafty než u nás (byznys je tedy pro tamní pumpaře daleko ekonomičtější), evropský průměr se pohybuje od 2 od 2,5 kilotuny.

Malí vs. velcí hráči

Drtivou většinu majitelů čerpacích stanic v Česku (více než 80 procent) tvoří soukromníci, kteří vlastní jen jednu benzinku. Největší ryze českou a ryze privátní společností, která provozuje v tuzemsku čerpací stanice, je Robin Oil se zhruba sedmi desítkami pump. Jen pro srovnání: první Benzina má aktuálně zhruba 400 stanic, druhý MOL 350 benzinek. 

Nevytlačují malé firmy z trhu velcí hráči? Částečně ano, nicméně je situace lepší než například u venkovských prodejen potravin a spotřebního zboží, jež doplácejí na výstavbu supermarketů či klesající poptávku na vylidňujícím se venkově. 

V případě prodejců pohonných hmot rozhodují u zákazníků cena na jedné a jméno a síla značky na druhé straně. V tom prvním mají výhodu menší firmy, v tom druhém spíše giganti typu MOL nebo Shell.

„Malí prodejci mají většinově nižší marži, a tedy i o něco levnější benzin či naftu, což ale není specifikum jen trhu s pohonnými hmotami,“ potvrzuje čerpadlář Květoslav Švarc. Pokud jde o nízké ceny, výjimkou jsou prodejci jako Tank Ono, které je schopné na jedné pumpě prodat milion litrů měsíčně, zatímco někteří drobní soukromníci pouze kolem 50 tisíc litrů. U Benziny záleží na lokalitě, ale tak efektivní jako diskont s nepříliš dobrou pověstí nejsou ani ti největší prodejci. 

Tank Ono bylo v minulosti spojováno s nepříliš kvalitními pohonnými hmotami. Dokonce se zjistilo, že významná část zboží, které do republiky přišlo a nebylo zdaněné (kvůli podvodům s DPH a spotřební daní), skončilo právě u tohoto prodejce, který prodával v obrovských objemech za velmi nízké ceny. Nekalé praktiky se mu ovšem nikdy neprokázaly. Vlastníci firmy reagovali vždy stejně: my nakupujeme od toho, kdo nám dá nejlepší cenu a jestliže jsou papíry v pořádku, nemůžete nám nic vyčítat.

Rozdíly v kvalitě?

Českému zákazníkovi může být doma v podstatě jedno, u koho nakupuje – rozdíly v kvalitě pohonných hmot jsou totiž v tuzemsku minimální. 

„Osmdesát procent pohonných hmot, co se v ČR prodá, je ze dvou českých rafinérií, maximálně si k nim Benzina nebo Shell přidají nějaká aditiva. Produkt je ale ve své podstatě stejný. Soukromník proto hraje na to, že k němu přijde zákazník, který si chce koupit levnější zboží, zatímco Benzina spoléhá na to, že k ní jde zákazník, který preferuje značku,“ dodává Švarc.

Síla značky a peněz většinou vítězí. Malých majitelů čerpacích stanic postupně ubývá. Někteří skončí proto, že jim velký hráč, který chce mít sítí čerpacích stanic pokrytou celou republiku, dá nabídku, jíž nelze odolat. 

„Další důvod, proč jako malí prodejci odpadáváme, je ten, že probíhá generační výměna. Vy si pořídíte pumpu, protože jste fanda do aut, ale vaši děti chtějí jít jinou cestou, vám je 65 a nemáte ji komu předat, takže končíte,“ glosuje Květoslav Švarc, který dvacet let provozoval rodinnou pumpu v Dymokurech a sám měl problém svůj byznys předat.

Kauce pro distributory

Počet veřejných stanic rostl podle statistik nejrychleji po roce 2013. Někteří odborníci spojují tento nárůst se zavedením dvacetimilionové kauce pro distributory. Ta přišla s novým zákonem na podzim 2013. 

Legislativa měla řešit daňové podvody s DPH, kauce se ale týkala pouze těch, kteří nakoupili v rafinerii a dovezli benzin či naftu na benzinku, nikoli čerpacích stanic jako takových. 

Zákon sice výrazně omezil daňové podvody s DPH, nicméně podvodníci se přesunuli jinam a řada menších distributorů na drakonickou kauci doplatila. Ústavní soud ji ostatně následně zrušil, institut ale zůstal v zákoně zachován. 

Zástupci SČS, kteří přes senátory ústavní stížnost kdysi iniciovali, s tím, že by kauce přispěly k nárůstu veřejných benzinek, nesouhlasí.  Podle jejich názoru to mělo a má nulový vliv. 

Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Jakub Procházka. Foto: Jan Rasch.