Cash management

2. 2. 2011 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Tento odborný text pojímá cash management jako součást tresaury managementu. Přináší informace o důvodech pro držení hotovosti, prezentuje základní teoretické modely řízení hotovosti a představuje současné automatizované systémy cash managementu (tzv. cash pooling). Kromě toho článek poskytuje ucelený přehled možností, jak řešit financování krátkodobých výkyvů v peněžních tocích podniků.

Převzato z knihy „Řízení platební schopnosti podniku“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2010.

Vymezení cash managementu v literatuře není jednotné. V tom nejširším chápání cash management, označovaný taky jako liqudity management, working capital management, treasury management nebo i financial supply chain management (viz např. Brigham, Ehrhardt, 2008, Ross, Westerfield, Jaffe, 2008, Brealey, Myers, 2000) představuje činnosti a opatření, které vedou k zajištění schopnosti podniku hradit své závazky. Jsou to tedy činnosti spojené s řízením zásob, obchodních úvěrů i hotovosti, tj. činnosti v této publikaci označené jako řízení platební schopnosti. Další pojem, který se v souvislosti s řízením peněžních toků vyskytuje, je tresaury management (viz např. Brigham a Houston, 2004, Niebel a Nitsch, 1997). Treasury management představuje strategické i operativní finanční řízení, jehož součástí je:

  • devizový management, tj. zajištění kursových rizik, netting, matching, ledging, lagging apod.,
  • investování kapitálu, tj. úvěrová a investiční politika, řízení úrokových rizik,
  • cash management, tj. plánování likvidity, plánování dispozičních peněžních prostředků, bankovní politika, řízení platebních toků, prognózy cash flow atd.,
  • podpůrné činnosti, tj. správa upomínek, zásady poskytování úvěrů, zajišťování pohledávek, forfaiting apod.

Z tohoto pohledu je cash management částí tresaury managementu.

V roce 2008 realizovala společnost Ernst & Young a Česká Asociace Treasury (ČAT) mezi členy ČAT průzkum, ze kterého vyplynulo širší chápání a strategický význam tresaury managementu v podnicích – viz tab. „Činnosti patřící do tresaury managementu“.

Činnosti patřící do tresaury managementu
Činnosti, za které je v současnosti zodpovědné treasury oddělení Četnost odpovědí v %
řízení hotovosti a likvidity 95,45
řízení vztahů s bankami 100,00
řízení pracovního kapitálu 45,45
strukturované financování 36,36
řízení kursových rizik 90,91
řízení úrokových rizik 77,27
řízení kreditních rizik 45,45
řízení komoditních rizik 31,82
hodnocení investic (dlouhodobé) 27,27
obchodní financování (akreditivy a záruky) 59,09
vztahy s investory 9,09
strategické plánování 18,18
daňové plánování 13,64
pojištění rizik 54,55
kreditní riziko spojené s odběrateli 40,91
konfirmace treasury obchodů 63,64
účtování treasury operací 36,36
rozhodování o zajišťovacích transakcích 54,55
realizace zajišťovacích operací 63,64
sledování efektivnosti zajištění 54,55
příprava podkladů pro zajišťovací účetnictví 63,64
kontrola limitů pro treasury transakce 54,55
risk reporting 50,00

Zdroj: Ernst & Young (2008)

Pojem cash management se vyskytuje v literatuře ve dvou významech (viz např. Niebel a Nitsch, 1997) – jako bankovní cash management a podnikový cash management. Cash management je v případě podniku chápán jako řízení stavu hotovosti, optimalizace zůstatků na účtech a optimalizace vztahů s bankami. Z bankovního pohledu je cash management chápan jako služba poskytovaná podnikům, která umožňuje:

  • aktuální zjišťování hotovostních toků, třeba i v cizích měnách,
  • sledování stavu a čerpání hotovosti u bankovních institutů,
  • stejně jako poskytování specifických informací o účtech a finančním trhu.

Z hlediska uvedených činností lze „bankovní cash management“ považovat za operativní podnikový cash management. Jsou to činnosti, které lze zajišťovat outsourcingem poskytovaným bankou.

Z uvedeného plyne, že do oblasti cash managementu patří následující činnosti:

  • plánování vývoje hotovosti, tj. plánování očekávaných příjmů a výdajů;
  • vyrovnání stavu hotovosti v rámci koncernu s využitím různých technik cash managementu – patří k nim zejména cash pooling a netting;
  • ukládání přebytečné a obstarání chybějící hotovosti, tj. krátkodobé investování do cenných papírů a bankovních depozit na jedné straně, jejich prodej a získávání krátkodobého financování na straně druhé;
  • management kursového rizika, tj. využívání technik k eliminaci negativních důsledků změny devizových kursů na hodnotu podnikových aktiv (tato problematika je obsahem samostatné kapitoly);
  • optimalizace platebního styku, tj. využívání vhodných platebních nástrojů, ale i technik, vedoucích k načasování termínů plateb (např. ledging a lagging);
  • výběr a udržování bankovních vztahů.

Důvody držení hotovosti

Držení hotovosti (ve smyslu peněz na běžných bankovních účtech a v pokladně) v podniku je velice důležité. Hotovost je potřebná k platbě za provedenou práci a materiál, na nákup fixních aktiv, platbu daní, spravování závazků, platbu dividend apod. Dle Brighama a Ehrhardta (2008) je průměrně 1,5 % aktiv průměrného průmyslového podniku drženo ve formě hotovosti, tj. jako vklady na běžném účtu bez výpovědní lhůty. Vzhledem k tomu, že většina běžných účtů je minimálně úročena, je hotovost často označována nevydělávajícím aktivem a z hlediska výnosnosti je žádoucí její minimální stav. Přesto je důležitým úkolem finančního manažera (přesněji treasurera) minimalizovat částku hotovosti, kterou potřebuje pro zachování chodu svých běžných obchodních aktivit.

Jak uvádí Ross, Westerfield, Jaffe (2008), již John Maynard Keynes ve své práci The General Theory of Employment, Interest and Money označil tři motivy pro držbu hotovosti: spekulační, bezpečnostní a transakční motiv.

Transakční motiv

Hotovosti je v první řadě zapotřebí k zajištění obchodních operací neboli transakčních potřeb podniku, tedy potřeb mít prostředky na placení účtů za poskytnuté služby. Nedostatečná úroveň hotovosti vede buď k potřebě úvěru nebo k prodeji krátkodobých cenných papírů, což je spojeno s dodatečnými náklady na obchodování s cennými papíry, případně na získání a splácení úvěru. Lze předpokládat, že v souvislosti s rozvojem elektronického bankovnictví a nabídkou dalších služeb subjektů finančního trhu (zejména bank), se může transakční motiv vytratit.

Bezpečnostní motiv

Bezpečnostní motiv úzce souvisí s transakčním motivem. Příjmy a výdaje hotovosti nejsou synchronizované a navíc jsou nepředvídatelné. Určitá část finančního majetku musí tudíž sloužit jako rezerva (tzv. buffer) pro nahodilé, neočekávané odchylky od předpokládaného vývoje příchozích a odchozích plateb. Stupeň předvídatelnosti toků hotovosti je odlišný jak pro jednotlivé firmy, tak pro průmyslová odvětví. Výše uvedená rezerva představuje bezpečnostní zůstatek, přičemž platí, že čím méně jsou toky hotovosti odhadnutelné, tím větší bezpečnostní zůstatek je třeba udržovat. Pokud má však společnost snazší přístup k finančním zdrojům, výše bezpečnostního zůstatku může být redukována.

Spekulační motiv

Kromě již zmíněných motivů mohou některé podniky držet hotovost za účelem mimořádně výhodných koupí, které se mohou neočekávaně naskytnout. Takový motiv držby hotovosti se nazývá spekulační. Nicméně, jelikož hotovost neposkytuje dostatečný výnos, podniky se v současné době spoléhají při zajištění spekulačního i bezpečnostního motivu spíše na úvěrové kapacity, případně na prodej držených vysoce likvidních cenných papírů.

Kompenzační motiv

Kompenzační motiv držení hotovosti vyplývá z požadavku bank na držení minimálních zůstatků hotovosti na účtech. Banky požadují od svých klientů za poskytování úvěrů a služeb platebního styku, aby drželi určitý stav hotovosti na svých účtech ve formě depozit, čímž si vylepšují svou bilanci. Tento motiv je však zatím běžný především v USA – podrobněji viz např. Brigham, Ehrhardt (2008, s. 781-782).

Kromě čtyř výše uvedených motivů udržování hotovosti existuje celá řada dalších důvodů, které jsou výhodné zejména z hlediska dobře fungujícího řízení pracovního kapitálu. Mezi ně patří:

  • Možnost využívání hotovostních slev (skonta).
  • Udržování úvěrového ratingu, který je závislý i na hodnotách ukazatelů pohotové a běžné likvidity v souladu s konkurencí v odvětví. Příznivý rating umožňuje podniku dosáhnout jednak výhodnějších obchodně-úvěrových podmínek a jednak zachování rozsáhlých, nízko úročených úvěrových linek v bance.
  • Uskutečňování příležitostných nákupů, využívání množstevních slev, eliminace důsledků cyklických nebo sezónních výkyvů, stávek apod.
  • Minimalizace nákladů na správu účtu – některé, zejména velké mezinárodní společnosti mívají až stovky účtů u řady různých bank a na nich raději nechají peníze „ležet ladem“, než aby účty neustále sledovaly a denně mezi nimi prováděly převody.

Do diskuse o motivech držby hotovosti korporací významně přispěli Opler, Pinkowitz, Stulz, Williamson (1999). Autoři přišli s dalšími dvěma výklady vysvětlujími držení hotovosti. Mají původ v teoriích kapitálové struktury. Jedná se o:

  • The Tradeoff Theory (kompromisní teorie),
  • The Financing Hierarchy Theory (teorie hierarchického pořádku).

Podle The Tradeoff Theory vedení podniku při rozhodování o držení úrovně hotovosti zohledňuje i důsledek asymetrických informací a existenci agenturních nákladů externího financování v případě potřeby hotovosti. Agenturní náklady jsou náklady na řešení konfliktů vznikajících z konfliktu zájmů mezi akcionáři, věřiteli a manažery. Zahrnují náklady na stimulaci manažerů, aby maximalizovali hodnotu pro akcionáře, a potom náklady na monitoring chování manažerů a náklady na ochranu věřitelů před akcionáři. Podle uvedených autorů manažeři, kteří jsou poměrně dobře zabezpečení, neudržují velké množství hotovosti.

Podle Financing Hierarchy Theory neexistuje optimální stav hotovosti. Pokud podnik dosáhne vyšší úrovně výnosnosti a nevyžaduje externí financování, snižuje se podíl cizího kapitálu a úroveň hotovosti se zvyšuje. Tato teorie představuje dynamický přístup k určení kapitálové struktury, kterou ani neoznačuje za optimální.

Autoři zkoumali obě teorie v souvislosti s držbou hotovosti v letech 1952-1994 na databázi Compustatu a zjistili, že podniky drží více hotovosti, když se vyskytne jeden z následujících znaků. Podniky:

  • jsou menší;
  • více investují do vědy a výzkumu;
  • mají lepší investiční příležitosti;
  • mají větší a nestálejší cash flow a nižší čistý pracovní kapitál.

Výzkumem vlivu stavu hotovosti na prováděné akvizice se zabýval Harford (1999) a zjistil, že společnosti s dostatečnou rezervou hotovosti se s větší pravděpodobností pouštějí do akvizicí. Navíc podniky s dostatečnou rezervou hotovosti inklinují v případě akvizicí k přeplácení a jejich postakviziční výkonnost je dokonce horší, nežli tomu bylo před akvizicí. Tento stav lze pokládat za důkaz existence agenturních nákladů. Autor dále uvádí, že podle průzkumů v rozvahách společností zařazených do indexu S&P 500 za posledních 10 let se hotovost zvýšila z částky 100 miliard na 600 miliard USD. Tento stav považuje za důsledek dlouho trvajícího ekonomického boomu a rostoucí preference a tendence zadržovat hotovost v protikladu k finančně náročným akvizicím.

Další studie, která se zabývala výzkumem vlivu role podnikového řízení při stanovování výše zůstatku hotovosti podniků, vycházela z analýzy dat za rok 1998 přibližně 11 000 společností z celkem 45 zemí, získaných z databáze Global Vantage. Výsledky jednoznačně potvrdily hypotézeu o důležitosti podnikového řízení při stanovování výše zůstatku hotovosti podniku – podrobněji viz Dittmar Amy, Mahrt-Smith Jan, Henri Servaes (2003).

Při zkoumání dat průmyslových podniků přišli autoři se zajímavými poznatky:

  • Podniky v zemích s nejnižší úrovní ochrany práv akcionářů udržují téměř o 25 % vyšší zůstatky hotovosti nežli je tomu u podniků s nejvyšší úrovní ochrany práv akcionářů. Při komparaci podniků roztříděných podle vyspělosti kapitálového trhu jsou zůstatky hotovosti vyšší až o 70 %. Autoři současně konstatovali, že v zemích s nižší úrovní ochrany akcionářských práv jsou nižší i výplaty dividend. Akcionáři v zemích s vysokou ochranou akcionářských práv (jako např. USA) mohou manažery donutit k přesunu přebytečné hotovosti v jejich prospěch. Autoři dále konstatovali, že význam ochrany práv akcionářů sílí i v případě, kdy jsou zohledněny i ostatní determinanty, které by měly mít vliv na držení hotovosti. Z toho plyne, že význam jiných determinantů držby hotovosti v takových zemích ustupuje do pozadí.
  • Podniky udržují vyšší zůstatky hotovosti v případě větší vyspělosti trhu dluhopisů, tzn. že mají snadnější přístup ke zdrojům financování. To potvrzuje tvrzení teorie agenturních nákladů, že manažeři podniků udržují více hotovosti, pokud mají k takovému počínání prostor.
  • Větší podniky udržují méně hotovosti.
  • Podniky dosahující dobré výnosy drží hotovosti více.
  • Podniky s vyšším čistým pracovním kapitálem, který může být snadno převeden na hotovost, také udržují méně hotovosti. Tento poznatek vede k úvaze, že pracovní kapitál a hotovost se jeví být v tomto případě substituty.

Z prezentovaných výsledků výzkumů vyplývá, že agenturní problémy mají stěžejní význam při určování výše úrovně hotovosti, tzn. že lidský faktor je nejslabším článkem jakéhokoli fungujícího systému. Otevřenou zůstává otázka kvantifikovatelnosti a případného začlenění agenturních nákladů a nákladů způsobených asymetrickými informacemi do modelů optimálního řízení hotovosti.

Náklady držení hotovosti

Hotovost držená na běžných účtech přináší minimální zhodnocení a nepřímo způsobuje pokles rentability investovaného kapitálu. Z toho důvodu, ve smyslu teorie nákladů ušlé příležitosti, je nákladem držení hotovosti ušlý výnos z alternativního použití volných peněžních prostředků, jehož se vedení podniku vzdává rozhodnutím ponechat peněžní prostředky v méně výnosné formě aktiv.

Pokud má podnik nedostatečnou hotovost, musí si peníze obstarat prodejem krátkodobých obchodovatelných cenných papírů nebo čerpáním úvěru. Tím dochází ke vzniku akvizičních (obstarávacích) nákladů (viz např. Valach, 1999). Jsou to náklady na obchodování s cennými papíry, jejichž výše je pro jeden obchod (tranši) konstantní. V případě čerpání úvěru jsou to jednak úrokové náklady, které se mění podle výše zůstatku, a poplatky za vedení účtu.

Ross, Westerfield, Jaffe (2008) píšou o tzv. trading costs, tj. nákladech obchodování. Kromě již uvedených akvizičních nákladů pod tímto pojmem označují i náklady na nákup krátkodobých cenných papírů, k němuž dochází v případě překročení maximální stanovené hranice hotovosti. K nákupu krátkodobých cenných papírů dochází z důvodu nízké výnosnosti držené hotovosti. Nalezení optimálního stavu hotovosti představuje kompromis mezi výhodami a náklady držení hotovosti. Výhodou likvidity je komfort, který držení hotovosti nabízí např. v podobě pohotovosti dostát svým závazkům, a tím mít dobré vztahy s věřiteli. Nákladem držení hotovosti jsou zejména úroky , které podnik mohl obdržet při krátkodobém investování do cenných papírů.

Modely řízení hotovosti

Modely řízení hotovosti vycházejí z podobnosti s řízením zásob. Obojí, udržování přiměřeného stavu hotovosti či zásob vyžaduje řízení toků. Do té doby, dokud má treasurer přístup ke zdrojům hotovosti, podnik je schopen udržovat jejich minimální zůstatek a zároveň krýt operativní náklady. Naopak neefektivní využívání hotovosti a materiálů snižuje podnikovou výnosnost. Neadekvátní úrovně hotovosti mohou dokonce vést k neplnění finančních závazků podniku ve splatných termínech. Krátkodobá aktiva jako zásoby a hotovost udržují podniky, protože čelí nejistotě, která pramení z operativní činnosti podniku. Jsou považovány za investice potřebné na podporu podnikových činností. Nejznámějšími modely řízení hotovosti jsou Baumolův model a Miller-Orrův model.

Baumolův model

Baumolův model vychází z následujících předpokladů (Baumol, 1952):

  • Je známa celková potřeba plateb za zvolené období, která vychází z plánovaného rozsahu činnosti podniku.
  • Celkovou potřebu hotovosti lze krýt z různých zdrojů. V modelu se předpokládá krytí prodejem krátkodobých státních cenných papírů. Prodeje lze provádět opakovaně, několikrát za období v určité výši.
  • S akvizicí hotovosti v podobě prodeje cenných papírů jsou spojeny tzv. akviziční náklady neboli náklady obchodování.
  • Držba hotovosti je zase spojena s náklady na udržování hotovosti. Tyto náklady představují náklady ušlé příležitosti a odvozují se z průměrné výše držené hotovosti, protože model předpokládá rovnoměrnou spotřebu hotovosti za úhrady či placení výdajů. Sazba těchto nákladů je pevná na jednotku držené hotovosti za období a celkové náklady rostou s růstem průměrné výše hotovosti.

Účelem modelu je nalezení optimální výše akvizice hotovosti, při níž jsou celkové náklady spojené se získáváním a držením hotovosti minimální. Jestliže bude podnik udržovat příliš malé zůstatky hotovosti, bude muset prodá vat krátkodobé obchodovatelné cenné papíry častěji, než kdyby udržoval zůstatky hotovosti vyšší. Na druhou stranu však dochází s růstem zůstatku hotovosti k růstu nákladů ušlé příležitosti.

Baumolův model významně přispěl k rozvoji cash managementu – má však výrazná omezení:

  • V praxi nedochází k rovnoměrnému výdaji hotovosti, protože vznikají rozdíly ve dnech splatnosti a náklady nemohou být anticipovány s určitostí.
  • Model nepředpokládá běžné příjmy během projektového období, z toho plyne, že předpokládá větší výdaje než příjmy. Ve skutečnosti většina podniků zaznamenává denně jak příjem (cash inflows), tak i výdaj (cash outflows).
  • Model neuvažuje se žádnou bezpečnostní (pojistnou) rezervou. Podnik bude s největší pravděpodobností udržovat určitou míru bezpečností rezervy hotovosti pro případy neočekávaného nedostatku či nahodilé potřeby. Nicméně ve vyspělých ekonomikách mohou podniky v rozmezí několika hodin buď prodat adekvátní množství krátkodobých obchodovatelných cenných papírů, nebo si mohou půjčit, což minimalizuje potřebu bezpečnostní rezervy.

Miller-Orrův model

Merton Miller a Daniel Orr (1966) vyvinuli model řízení hotovosti, který je založen na řízení hotovostních příjmů a výdajů, které náhodně fluktuují ze dne na den, jejich vývoj tedy není rovnoměrný. Model vychází z předpokladu, že hotovostní příjmy mají normální rozdělení a nelze je naplánovat. Tento faktor tedy významně ovlivňuje stav hotovosti. Snahou je, aby se výše hotovosti udržovala v určitých hranicích, mezi maximální a minimální hranicí, neboť vysoké stavy hotovosti jsou nevýhodné (představují náklady ušlé příležitosti) a nízký stav hotovosti naopak ohrožuje podnik. Dalším důležitým faktorem modelu je tzv. cílový zůstatek, tj. minimální hranice hotovosti, která je jako jediná určována managementem podniku v závislosti na toleranci rizika. To je management ochoten přijmout v souvislosti s nedostatkem peněžních prostředků k zajištění platební schopnosti.

Pokud se stav hotovosti pohybuje v rámci intervalu maximální a minimální hranice, nedochází k žádným transakcím. Pokud však stav hotovosti dosáhne maximální hranice (vrcholu), potom podnik uskuteční nákup krátkodobých cenných papírů, čímž dojde k opětovnému snížení stavu hotovosti na cílový zůstatek. Podobně se postupuje při poklesu hotovosti na minimální hranici, kdy naopak dojde k prodeji takového množství krátkodobých cenných papírů, aby bylo opět docíleno cílového stavu hotovosti.

Při zavádění Miller-Orrova modelu je třeba provést následující:

  • stanovit minimální hranice hotovosti,
  • odhadnout směrodatnou odchylku denních hotovostních toků,
  • stanovit alternativní úrokovou míru,
  • odhadnout náklady obchodování (nákupu a prodeje) krátkodobých cenných papírů.

Horní hranice stavu hotovosti se vypočítá na základě rozpětí, které je mezi minimální a maximální úrovní hotovosti (viz např. Kraľovič a Vlachynský, 2006):

Horní hranice stavu hotovosti

Miller a Orr (1966) testovali svůj model na zůstatcích hotovosti velké průmyslové firmy po dobu devíti měsíců. Model byl schopen stanovit daleko nižší průměrné denní zůstatky hotovosti než průměry obdržené od samotného podniku.

Všechny další deterministické přístupy ke konstrukci modelů řízení hotovosti vycházejí z uvedených modelů a liší se v kladení důrazu na jednotlivé faktory modelů.

Další skupinu modelů představují dynamické stochastické modely řízení hotovosti, které nacházejí místo v řízení hotovosti bank.

Uplatnění modelů řízení hotovosti je možné v podmínkách funkčního kapitálového trhu, přičemž se vychází z předpokladu, že finanční rezervy neboli přebytečná hotovost je držena ve formě vysoce likvidních krátkodobých cenných papírů. V uvedených modelech jsou často navrhovány státní pokladniční poukázky (SPP). Minimální investice do tohoto cenného papíru se pohybuje v milionech, čímž je možnost investování pro podniky velice diskutabilní.

Automatizované systémy cash managementu – cash pooling

Automatizované systémy cash managementu jsou v podstatě komplexní systémy, které umožňují zefektivnit procesy řízení hotovosti a přinášejí dodatečné efekty z centralizovaného řízení peněžních prostředků. Nejvýznamnějším automatizovaným systémem řízení hotovosti je cash pooling. Jeho význam v poslední době vzrostl zejména v souvislosti s rostoucím tlakem na efektivní nakládání s kapitálem a na optimální řízení hotovosti.

Pod pojmem cash pooling se rozumí soustředění přebytků peněžních prostředků na centralizovaném účtu/účtech s možností využívání kontokorentu. Smyslem takového postupu je nahradit decentrální řízení finanční hotovosti centrálním řízením likvidity (Polák, 2009). Cash pooling je nástrojem řízení hotovosti, který napomáhá, zpravidla ekonomicky spojeným subjektům, efektivně řídit jejich hotovostní pozice na bankovních účtech a snižovat úrokové náklady a poplatky spojené s bankovními službami.

Jak z definice vyplývá, cash pooling přispívá k centralizaci, což je palčivé téma zejména velkých mezinárodních společností, které zpravidla mívají z důvodů decentralizovaného řízení stovky účtů u desítek různých bank. Tento stav vyplývá ze skutečnosti, že není možné poskytnout pobočce provozní autonomii bez práva na uskutečňování a přijímání plateb. Na druhou stranu však dobré řízení hotovosti do jisté míry centralizaci vyžaduje. Nelze udržovat optimální zásobu hotovosti v prostředí, kde jsou jednotlivé pobočky zodpovědné za své vlastní hospodaření. Z tohoto důvodu je tedy nežádoucí, aby docházelo k situacím, kdy jedna pobočka investuje dočasně volné prostředky (v CZK) při úroku rovnému PRIBID / – marže, zatímco jiná si je vzhledem k jejich nedostatku vypůjčuje při PRIBOR / + marže. Není potom překvapením, že i velmi decentralizované společnosti provádějí centrální dohled nad zůstatky hotovostí a vztahy s bankami.

Všeobecně je při řízení hotovosti, stejně jako v platebním styku, nutné rozlišovat, zda se jedná o domácí nebo zahraniční účty či platby a v jaké měně jsou denominovány. Řízení hotovosti v tuzemském podniku je daleko snazší v porovnání s velkými nadnárodními společnostmi operujícími v řadě zemí, přičemž každá země má vlastní měnu, bankovní systém, právní strukturu atd. V takovém případě je jednoduchý centralizovaný systém řízení hotovosti nedosažitelným ideálem, ačkoli se k němu mezinárodní společnosti někdy přibližují. Nadnárodní společnost obyčejně založí regionální systém či centrum, aby nedocházelo k nahromadění malých zásob hotovosti v provozech.

Obecně je cash pooling nejčastěji používán v následujících situacích (viz Polák, 2009, Niebel a Nitsch, 1997):

  • Systémy poolingu s centrálním vedením účtů v rámci jednoho právního subjektu majícího několik bankovních účtů vedených za odlišnými účely (účet na odběratelské platby, na dodavatelské platby, na mzdy atd.).
  • Systémy poolingu, které budou použity pouze v rámci podniku. Jako příklad mohou být uvedena zisková centra, která reprezentují podnikové části, přičem všechny vystupují pod stejnou hlavičkou firmy. To znamená, že cash pooling je prováděn v rámci jedné právnické osoby s vlastními účty podnikové divize.
  • Dále existuje typ cash poolingu, u kterého jednotlivé podniky skupiny či koncernu přinášejí své účty do poolu. V tomto případě by se tedy podílelo na cash poolingu více právnických osob.

Členění cash poolingu

Z hlediska technického provedení v podstatě existují dvě základní varianty cash poolingu:

  • reálný pooling (také nazývaný koncentrace hotovosti),
  • fiktivní pooling (notional pooling).

Tyto dvě základní varianty lze dále členit v závislosti na dalších faktorech:

  • zapojené měny – jednoměnový či víceměnový (cross-currency) pooling,
  • právní vztah mezi zapojenými společnostmi a vedoucím cash poolingu i mezi zapojenými společnostmi navzájem,
  • přítomnost či zapojení účtů nerezidentů do cash poolingu, počet zapojených zemí – tuzemský či přeshraniční (tzv. crossborder) pooling.

Existuje celá řada modifikací cash poolingu, které se zpravidla vyvinuly v souvislosti s legislativními, regulačními, účetními a daňovými omezeními. Cash pooling je značně ovlivňován legislativním prostředím, a proto je před jeho zavedením v konkrétní zemi třeba zvážit celou řadu souvisejících faktorů. Nejzávažnější daňové, účetní a další legislativní faktory jsou podrobněji uvedeny na dalších stranách. Základní běžně používané modifikace jsou nejlépe patrné z obr. „Přehled základních modifikací cash poolingových struktur“.

Přehled základních modifi kací cash poolingových struktur

Obr. Přehled základních modifikací cash poolingových struktur

Fiktivní cash pooling

Společným rysem všech typů fiktivního cash poolingu je, že jednotlivé zůstatky zůstávají na účtech jednotlivých společností ve skupině a budou bankou převedeny pouze fiktivně na stínový účet, obdobu master účtu reálného cash poolingu. Neprovádí se přit om převod prostředků mezi účty jednotlivých podniků ve skupině, v důsledku toho se také nevytvářejí žádné interní zúčtovací položky.

Základním předpokladem všech variant fiktivního poolingu je, že majitelé zúčastněných účtů jsou buď součástí jedné právnické osoby či osobami spojenými. Charakteristickým rysem fiktivního poolingu je, že jednotliví účastníci cash poolingu jsou zpravidla v přímém vztahu s bankou, a tudíž mají samostatné úročení debetních a kreditních zůstatků a zpravidla také vlastní kontokorentní linky, které mohou být součástí celkové úvěrové facility skupiny.

Z oblasti fiktivního cash poolingu budou představeny tyto základní varianty:

  • fiktivní cash pooling – kompenzace úroků,
  • fiktivní cash pooling s refundem.

Fiktivní cash pooling: kompenzace úroků

Fiktivní cash pooling, tzv. úroková kompenzace, je variantou fiktivního cash poolingu, jehož základní charakteristikou je, že umožňuje plnou kompenzaci debetních a kreditních zůstatků, a tím i úrokovou kompenzaci (viz obr. „Úroková kompenzace jako součást fiktivního poolingu“). Kompenzace úroků představuje úsporu v podobě zúžení úrokového rozpětí v důsledku kompenzace debetních a kreditních zůstatků. Vzhledem ke složitosti prostředí účetního (IFRS – International Financial Reporting Standards) a regulačního (zejména Basel II, který představuje komplex předpisů týkajících se kapitálových požadavků bank v závislosti na rizikovosti bankovních obchodů) lze tuto metodu cash poolingu provádět jen za předpokladu splnění určitých kritérií a podmínek.

Úroková kompenzace jako součást fi ktivního poolingu

Obr. Úroková kompenzace jako součást fiktivního poolingu

Vzhledem k plné kompenzaci úroků, tedy při plném započtení debetních a kreditních úroků zapojených účtů, by při kalkulaci úroků na jednotlivých účtech měla být zohledněna míra, kterou konkrétní zapojený účet přispívá ke krytí či čerpání kompenzačního zůstatku; jedná se o tzv. kompenzační ukazatel.

Přínosy fiktivního poolingu bez refundu, jsou kalkulovány mj. na základě aplikace vzorců pro výpočet kompenzačního zůstatku a pro výpočet úrokové kompenzace.

Vyúčtování úroku proběhne pouze v jednom kroku, neboť výpisy z účtu jednotlivých zúčastněných účtů již obsahují úroky, které reflektují výplatu refundu.

Množství účetních a regulatorních překážek, které bankám, ale i podnikům komplikují při fiktivním cash poolingu možnost úplné kompenzace úroků, dává prostor pro existenci různých alternativ. V praxi se tak lze často setkat s fiktivním poolingem v podobě tzv. úrokové optimalizace (viz dále).

Jedinou z možností, jak umožnit plnou úrokovou kompenzaci v kontextu s účetními a legislativními limitacemi fiktivního poolingu, je podmínka jednoho právního subjektu a navíc vedení zapojených účtů u jednoho bankovního ústavu, pokud je to technicky možné, spřízněného bankovního ústavu v jedné zemi. Reálnou kompenzaci úroků tedy nelze provádět mezi dvěma různými nespojenými právnickými osobami. V praxi představují uvedená omezení – fiktivní cash pooling na účtech jedné bankovní instituce, v rámci jedné právní entity – nevýhodu, která brání většímu rozšíření tohoto postupu.

Kompenzací úroků různých účtů lze docílit stejného efektu jako reálným cash poolingem.

Dalšími možnými modifikacemi fiktivního cash poolingu jsou:

  • fiktivní pooling (bez refundu, přeshraniční),
  • víceměnový fiktivní cash pooling – jedna země.

Fiktivní cash pooling s refundem

Při fiktivním cash poolingu je pravidelný výpočet úroku založen na kompenzaci kreditních a debetních zůstatků participujících běžných účtů, které náleží ekonomicky spojeným osobám. Všechny účty jsou vedeny ve stejné měně a ve stejné zemi. Úrok je vypočítáván z fiktivního konsolidovaného zůstatku i ze zůstatků na zúčastněných účtech.

Vyúčtování úroků probíhá ve dvou krocích. V prvním kroku jsou vyjádřeny a vypořádány úroky ze zůstatků na jednotlivých účtech a v druhém kroku se přistoupí k výpočtu refundu a jeho rozdělení.

V rámci druhého kroku banka vypočítá debetní či kreditní úrok, který by měl být obdržen či placen za fiktivně sdružený/konsolidovaný účetní zůstatek. Čistý rozdíl mezi celkovou sumou úroků stanovených v prvním kroku a fiktivním úrokem vypočítaným v kroku druhém je bankou navrácen skupině podniků. Tento rozdíl se v běžné terminologii nazývá refund – bonus a má charakter dodatečného úroku. Refund vzniká, když má jeden účet kreditní a druhý debetní zůstatek, tedy v důsledku rozdílných úrokových sazeb:

refund = (A – B) – (C – D)

kde:

  1. součet debetních úroků účtovaných na individuálních účtech,
  2. debetní úrok ze shromážděného (konsolidovaného) fiktivního zůstatku,
  3. suma kreditních úroků placená na individuálních účtech,
  4. kreditní úrok narůstající na fiktivně konsolidovaném (shromážděném) zůstatku.

Ke správné alokaci refundu může společnost od banky získat informace o pohybech na jednotlivých účtech. Účastník cash poolu pak o všech pohybech účtuje na svém účtu. Refund je problematický zejména při přeshraničním poolu. Vzniká otázka, jak jej dělit přes hranice při různých daňových úpravách v jednotlivých zemích. Proto se v takových případech používají např. víceúrovňový pooling, úrokové optimalizace apod.

Situace na mezinárodním bankovním trhu spíše nahrává domněnce, že Basel II má skutečně negativní vliv na cenu fiktivního cash poolingu, a tím také na jeho nabídku. Pro prostředí České republiky jsou v souvislosti se změnami v Basel II relevantní pouze rozlišování rizikovosti poskytovaných úvěrů a zohlednění nečerpaných úvěrových linek při výpočtu regulačního kapitálu. U některých mezinárodních bankovních institucí není fiktivní cash pooling nabízen vůbec a u řady ostatních není buď nabízen aktivně nebo je nabízen jen na žádost klienta v zájmu udržení dobrých vztahů; v tom případě je předmětem zvláštního souhlasu.

Omezení fiktivního poolingu:

  • vzhledem k právním a fiskálním předpisům není fiktivní pooling nebo kombinace účtů skupiny společností se sídlem v dané zemi či se sídlem v zahraničí v některých zemích povolen;
  • díky regulačním omezením se kalkulace výsledného čistého úroku z fiktivního cash poolu může v jednotlivých zemích lišit.

Reálný cash pooling

Reálný cash pooling je bankovní služba, při které dochází k fyzickému převodu zůstatků zúčastněných účtů na definovaný cílový účet. Vzhledem k fyzickým převodům zůstatků bývá reálný cash pooling také často označován jako koncentrace hotovosti.

Reálný pooling lze členit dle výše konečného zůstatku účetního dne. Jde o definovaný zůstatek, který bude ponechán na účtu po provedení závěrečných koncentračních převodů:

  • zero balance pooling nebo také zero balancing (ZBA) – účty společností zapojených do cash poolingu jsou vyrovnány na nulu;
  • target balance pooling nebo take target balancing (TBA) – účty společností zapojených do cash poolingu jsou vyrovnány na cílovou částku.

V této fázi je možno reálný cash pooling provádět dvěma způsoby:

  • se zpětným převodem zůstatků (reverzní pooling neboli dvousměrný), kdy se druhý den peněžní prostředky převedou zpět na účty účastníků poolu;
  • bez zpětného převodu zůstatků (jednosměrný).

Zero balance pooling jednosměrný

Při zero balance cash poolingu jsou na konci každého dne vyrovnány veškeré zůstatky účtů účastníků poolu na nulu. Tohoto vyrovnání je dosaženo buď převodem peněžních prostředků z účtu účastníka na cílový master účet, tzv. sweep (tj. převod kreditního salda účtu účastníka na master účet), anebo převodem prostředků z master účtu na účet účastníka tzv. cover (krytí debetního salda účastníka převodem peněžních prostředků z master účtu). Tím dochází k vyrovnávání zůstatků s hlavním účtem, který zní na jméno vedoucího cash poolingu. Tento účet bývá také nazýván zúčtovacím účtem. Všechny účty musí být ve stejné měně, v jedné zemi.

Majitel master účtu (zpravidla vedoucí cash poolingu) se stane vnitroskupinovou bankou pro skupinu a bude muset zvládnout administrativu a management vnitroskupinového systému běžných účtů, což zahrnuje monitorování vnitřních kreditních limitů všech účastníků a tvorbu výpisů z účtů. Banka může zúčastněným účtům denně zasílat výpisy z účtů, jakoby se účty nevyrovnávaly.

Výhoda zero balancingu je přímo závislá na rozsahu, kterým kreditní zůstatky na straně jedné vyrovnávají debetní zůstatky na jiných účtech v cash poolu.

Samozřejmě i v případě zero balancingu platí vzhledem k právním, daňovým a účetním předpisům jistá omezení. Kombinace účtů skupiny společností se sídlem v dané zemi či se sídlem v zahraničí není v zero balancingu v některých zemích povolena.

Reálný cash pooling dvousměrný

Jedná se o cash pooling se zpětným převodem zůstatků na zúčastněné účty. Účetní a daňové důsledky cash poolingu se zpětným převodem a bez zpětného převodu zůstatků by neměly být odlišné. Dvousměrný cash poolig se však ve srovnání s jednosměrným vyznačuje větší přehledností pro vedoucího cash poolingu. Každý den lze zjistit, jaká je kreditní či debetní pozice. Ekonomický efekt je v reálu stejný.

Princip fungování reálného dvousměrného poolingu tkví ve skutečnosti, že kreditní i debetní zůstatky budou převedeny během tzv. end-of-day (konce dne) zpracování na hlavní účet. Každý z vedlejších účtů tedy uzavře den s nulovým zůstatkem. Druhý den ráno je první operací stejná částka převedena zpět z hlavního účtu na účet vedlejší. Banka provádí převody, které jsou ve své podstatě jednodenními úvěry (tzv. overnight) mezi spřízněnými členy skupiny. Dvousměrný reálný pooling přináší zjednodušení řízení vnitroskupinových úvěrů.

Reálný cash pooling přeshraniční

Při přeshraničním target balance cash poolingu jsou zůstatky na zúčastněných účtech automaticky dorovnány na úroveň cílového zůstatku (který může nebo nemusí být nula). Takové převody v rámci cash poolingu mohou být prováděny denně, týdně, měsíčně nebo čtvrtletně. Pro převody, které nejsou prováděny denně, může být stanovena minimální převáděná částka, aby bylo zamezeno neekonomickým převodům příliš malých částek. Pro denní zero balancing budou každodenní převody mezi účty prováděny bez ohledu na množství převáděných prostředků.

Přeshraniční zero balance cash pooling může být prováděn mezi účty v EUR nebo jiné měně (např. USD nebo GBP). Tyto účty mohou náležet buď stejné právní entitě nebo různým právním entitám. Účty mohou být vedeny v pobočkách dané banky v různých zemích, popřípadě v partnerské bance.

Je třeba upozornit, že všechny přeshraniční zero balancing převody musí být povinně hlášeny statistickým úřadům zúčastněných zemí, jak tomu je u jakékoli jiné zahraniční platby.

Víceúrovňové cash poolingové struktury

Víceúrovňové cash poolingové struktury jsou výsledkem reakce na rozdílná legislativní prostředí v jednotlivých regionech a rozdílné požadavky zejména mezinárodně činných společností. V závislosti na komplexitě řešení a složitosti organizačních struktur společností lze vytvářet buď jedno- či víceúrovňové struktury, tzn. v kombinaci tuzemských a mezinárodních cash poolingových struktur. U jednoúrovňových struktur jsou jednotlivé účastnické účty přímo napojeny na zahraniční cílový master účet, kdežto u víceúrovňových struktur dochází nejprve ke koncentraci na úrovni země a až poté je prováděna koncentrace na úrovni regionu. Rozdíl je patrný z obr. „Víceúrovňová cash poolingová struktura Úroková optimalizace“, kde „Tuzemské cílové účty“ tvoří rozdíl mezi jedno- a víceúrovňovou strukturou. Víceúrovňové struktury poskytují výhodu v podobě minimalizace přeshraničních koncentračních transferů, neboť největší část zůstatků je již koncentrována lokálně.

Úroková optimalizace

Úroková optimalizace zaujímá zvláštní postavení mezi reálným a fiktivním cash poolingem. Tato pozice je názorně zobrazena na obr. „Přehled základních modifikací cash poolingových struktur“. Jak reálný, tak fiktivní pooling se potýká s celou řadou legislativních, regulačních, daňových a účetních omezení a překážek, které buďto zcela znemožňují použití těchto nástrojů řízení hotovosti nebo neumožňují úplnou kompenzaci zůstatků. V důsledku těchto skutečností vzniká prostor pro úrokovou optimalizaci. Princip fungování úrokové optimalizace nejlépe zachycuje obr. „Úroková optimalizace jako součást fiktivního poolingu“.

Jak je patrné z obr. „Úroková optimalizace jako součást fiktivního poolingu“, při úrokové optimalizaci dochází ke krácení, nikoli k úplné eliminaci úrokového rozpětí, což je rozdíl mezi debetní a kreditní úrokovou sazbou. Při úrokové optimalizaci je pouze aplikována zvýhodněná úroková sazba na tu část kreditních a debetních zůstatků, které by v případě reálného či fiktivního poolingu byly plně kompenzovány. Jedná se o zohlednění kompenzačního ukazatele, podílu denního zůstatku účastníka cash poolingu na kompenzovaném zůstatku. Zvýhodněným úročením dojde ke snížení úrokových nákladů za debetní ( kontokorentní) pozice a zvýšení úrokových výnosů z kreditních zůstatků. Kompenzace úroků má ve srovnání s úrokovou optimalizací daleko větší ekonomický přínos. Úroková optimalizace se používá většinou v případě komplikovanějších řešení (struktur), kdy jsou do poolingové struktury zapojeny účty v různých měnách ze zahraničí. V takové situaci se jedná o mezinárodní úrokovou optimalizaci (viz obr. „Mezinárodní úroková optimalizace – víceúrovňový cash pooling“). Pokud dochází k mezinárodní úrokové optimalizaci, je zvýhodněná úroková sazba aplikována na kompenzovaný zůstatek vzniklý předchozí konverzí všech zúčastněných účtů na cílovou měnu určenou společností.

Cash poolingové struktury by se měly vyznačovat velkou flexibilitou, protože jen tak je možné reflektovat veškeré změny vnějších a interních podmínek majících vliv na cash poolingovou strukturu. V nejlepším případě by se v cash poolingu mělo jednat o systémy, které se samostatně přizpůsobí změnám, dojde-li k úpravě či změně výchozích podmínek. Skutečnost je však jiná, a také proto je třeba provádět pravidelné revize (due dilligence) již implementovaných cash poolingových struktur.

Na základě analýz a výpočtů v souvislosti s reálným, fiktivním poolingem a úrokovou optimalizací lze shrnout, že za předpokladu kompenzace zůstatků lze reálným (ZBA) i fiktivním poolingem dosáhnout stejných kvantifikovatelných efektů.

Na úrokovou optimalizaci lze nahlížet zcela separátně jako na konstrukt, který umožňuje alespoň úrokové zvýhodnění, a to zejména v případech, kde není možné použít ani reálný ani fiktivní pooling.

Víceúrovňová cash poolingová struktura

Obr. Víceúrovňová cash poolingová struktura Úroková optimalizace

Úroková optimalizace jako součást fi ktivního poolingu

Obr. Úroková optimalizace jako součást fiktivního poolingu

Potřeba úvěrování v rámci cash poolingu

Při snaze o maximalizaci přínosu cash poolingu by se mělo vycházet z předpokladu fungujícího a účinného plánování toků hotovosti. Informace o peněžních tocích, jejich výši a variabilitě se projevují v potřebě úvěrových linek, konkrétně kontokorentních úvěrů s různými dobami splatnosti – intradenními, jednodenními apod. Denní kontokorentní úvěrové linky (DOL – Daylight Overdraft Line) zaručují pokrytí intradenních výkyvů volatility zůstatků, respektive zaručí plynulé fungování intradenního platebního styku. Při uskutečňování úhrad dochází v podstatě ke kontrole konsolidovaného zůstatku účtu (účtů) s alokovanou denní kontokorentní úvěrovou linkou. DOL, jejíž čerpání trvá i po ukončení účetního dne, automaticky přechází na jinou formu úvěrové linky, která slouží ke krytí výkyvů peněžních toků souvisejících s cash managementem, tj. po dobu přibližně pěti dnů. Z hlediska času lze tyto úvěrové linky členit následovně:

  • overnight (O/N) linka neboli jednodenní kontokorentní úvěr (OOD – Overnight Overdraft Line),
  • cash management úvěr v trvání zpravidla do pěti dnů (CMOD – Cash Management Overdraft Line).

Po uplynutí doby trvání cash management linky by došlo k překlasifikování úvěru na tzv. Working Capital linku (WCOD – Working Capital Overdraft Line) neboli kontokorentní úvěrovou linku na krytí pracovního kapitálu. Vzhledem ke změně klasifikace účelu, doby splatnosti celkové rizikovosti tohoto úvěru jsou však vyšší úroky.

V závislosti na volbě (nastavení) cash poolingové struktury se mění i potřeba počtu a výše úvěrových linek. Například v případě reálného poolingu (ZBA), dochází ke každodennímu fyzickému převodu zůstatků na vedoucí master účet, a proto je pro účastnické účty zapotřebí pouze DOL.

Pro master účet je pak zapotřebí zajistit jednak DOL, v případě že je účet používán i pro intradenní operace majitele master účtu, a jednak OOD (či CMOD), jejichž výše by měla minimálně odpovídat součtu DOL všech zúčastněných účtů. Je totiž třeba vycházet z předpokladu, že všechny DOL zúčastněných účtů mohou tzv. „přejít“ do CMOD. V případě fiktivního poolingu nedochází k fyzickým převodům a zůstatky zůstávají na zúčastněných účtech, a proto musí mít každý účet svůj DOL a CMOD.

Mezinárodní úroková optimalizace - víceúrovňový cash pooling

Obr. Mezinárodní úroková optimalizace – víceúrovňový cash pooling

Výhody cash poolingu

Výhody cash pooingu nejsou shodné pro všechny dostupné varianty či modifikace. Souhrnně může cash pooling podnikům poskytnout následující výhody:

  • zamezení souběhu debetních a kreditních zůstatků na operativních účtech;
  • optimalizace úroků z krátkodobých hotovostních pozic,
  • snížení hotovostních zůstatků,
  • centralizované procesování transakcí,
  • centralizovaný přehled o celkové hotovostní pozici společnosti prostřednictvím jednoho reportu,
  • efektivní využití nečinných hotovostních zůstatků,
  • snížení centrální rezervy hotovosti,
  • snížení potřeby externího úvěrování.

Potenciálním pozitivním efektem plynoucí m z implementace cash poolingových struktur jsou změny v účetních výkazech, které ovlivňují hodnoty poměrových finančních ukazatelů. Např. vlivem úspory nákladových úroků v důsledku konsolidace kreditních a debetních zůstatků hotovosti dochází ke zlepšení ukazatele finanční páky a úrokového krytí. Konsolidací kreditních a debetních zůstatků může dále docházet k optimalizaci konsolidované rozvahy, což však není povoleno v prostředí České republiky. A není tomu tak pouze v České republice, neboť implementace IAS 32 v rámci IFRS negativně ovlivnila efekt této skutečnosti pro cash poolingové struktury založené na fiktivním poolingu. Dle IFRS spadají bankovní účty pod finanční instrumenty. Standard IAS 32.42 stanovuje, že finanční instrumenty mohou být sdružovány pouze a jen, když jsou splněna následující kritéria:

  • protistrany musí mít zákonné právo účtovat o sdruženém zůstatku;
  • společnost musí demonstrovat úmysl zaúčtovat čistou pozici.

Konkrétním kvantitativním prokázáním výhod cash managementu jsou (viz např. Rebel, 2005):

  • nižší náklady financování (kompenzace zůstatků a úroků),
  • úspory z rozsahu,
  • snižování volatility zůstatků.

Vzhledem k rozmanitosti a variabilitě cash poolingu lze u řady případů identifikovat dílčí přínosy či efekty, které jsou ryze individuální a nejsou zahrnuty ve výše stanovených kategoriích. Navíc celou řadu efektů, ať pozitivních či negativních, nelze odhadnout, popř. je to značně obtížné.

1 Kompenzace zůstatků a úroků

Kompenzace zůstatků a úroků je spojena s úrokovou kompenzací, která je rozhodujícím efektem cash poolingu.

Kompenzaci zůstatků lze jednoduše vyjádřit jako sumaci absolutních hodnot minimálních denních debetních či kr editních zůstatků:

Kompenzace zůstatku

Výše kompenzovaného zůstatku je přímo závislá na korelaci zapojených účtů. Vyšší korelace zapojených účtů představuje vyšší hodnotu kompenzačního zůstatku. Při hodnotě korelace zůstatků participujících účtů -1 dochází ke kompletní kompenzaci a výsledný zůstatek master účtu bude roven nule.

Kompenzace úroků představuje úsporu v podobě zúžení úrokového rozpětí v důsledku kompenzace debetních a kreditních zůstatků. Úrokovou úsporu lze vyjádřit j ako úrokovou marži násobenou sumou absolutních hodnot minimálních denních debetních a kreditních zůstatků:

Kompenzace úroků

Kompenzace úroků dává smysl pouze tehdy, pokud existují volatilní debetní a kreditní zůstatky, které je možné vzájemně započítat.

2 Úspory z rozsahu

Další výhodou, kterou s sebou cash pooling přináší, jsou úspory z rozsahu. Po implementaci cash poolingu již skupinový cash manažer nemusí monitorovat a řídit četné zůstatky a může na konci dne využívat pouze jedné souhrnné transakce. Tím dochází ke snížení transakčních nákladů a nižším poplatkům či úrokové marži sjednané pro souhrnnou transakci, což může být vyjádřeno následovně (upraveno dle Rebel, 2005):

Úspory z rozsahu

Do kategorie úspory z rozsahu můžeme zařadit i trvalé uvolnění hotovosti, ke kterému může dojít. Toto tvrzení se opírá o teorii portfolia – dle zákona velkých čísel dochází k přirozenému snižování jedinečného rizika zvyšováním počtu aktiv v portfoliu. Z toho plyne předpoklad, že cash manažer skupiny může trvale uvolnit hotovost, aniž by prováděl přesnější a časově náročnější předběžný plán. Čím méně přesný je odhad cash flow, tím větší efekt může být v cash poolingu dosáhnut.

Praktická realizace však bude náročná. Jestliže cash pooling není zahrnutý do plánu, cash manažer nebude vědět, jaký bude stav souhrnného zůstatku za skupinu v budoucnosti. V důsledku toho může investovat zejména „přes noc“ (overnight) a nebude profitovat z nástrojů slibujících vyšší výnosy. Kromě toho, uvedené tvrzení předpokládá, že individuální cash flow je v čase rozděleno náhodně, což je v praxi neobvyklé.

3 Snižování volatility zůstatků

Jak již bylo uvedeno, stabilnější peněžní tok umožňuje držet nižší hotovost na účtech. Z toho plyne, že snížení volatility zůstatků umožňuje trvalé uvolnění hotovosti. Ve srovnání s individuálními účty v případě cash poolingu dochází ke snížení volatility zapojenýc h zůstatků.

Nižší volatilita vychází z předpokladu, že stavy na různých účtech jsou negativně korelovány. Za předpokladu negativní korelace mezi kreditními zůstatky na jednotlivých účtech tak vzniká prostor k uvolnění vázané hotovosti, a to ze dvou důvodů (viz Rebel, 2005):

  • Minimální zůstatek master účtu (tedy cash poolu) bude vyšší než kombinovaný minimální zůstatek jednotlivých účtů.
  • Směrodatná odchylka konsolidovaného zůstatku celého cash poolu bude menší než součet směrodatných odchylek jednotlivých účtů.

Snížená volatilita zůstatků tak na rozdíl od kompenzace zůstatků a úroků může zajistit kvantifikovatelné výhody i v období čistě kreditních zůstatků zapojených účtů. Mírou volatility je směrodatná odchylka. Pro případ dvou účtů je vzorec výpočtu následující:

Snižování volatility zůstatků

Koeficient korelace dosahuje hodnoty <-1,1>. Pokud koeficient korelace nebude dosahovat hodnoty 1, bude směrodatná odchylka master účtu (poolu) vždy menší než součet směrodatných odchylek jednotlivých účtů. Čím více se korelace blíží hodnotě -1, tím více hotovosti může být z cash poolu dodatečně uvolněno. Neplatí však, že s rostoucím počtem účtů zapojených do cash poolingu se zvyšuje částka hotovosti připravená k uvolnění. Neboť čím více bankovních účtů je zapojeno, tím náročnější je zajistit nulovou či negativ ní korelaci. Proto od určitého počtu účtů dochází s růstem velikosti a komplexnosti cash poolingové struktury nejen ke zvyšování nákladů, ale je i obtížnější dosáhnout uvolnění dodatečné hotovosti.

Legislativní aspekty cash poolingu v ČR

Cash poolingové struktury se všeobecně potýkají s nedostatečnou oporou v legislativě. Nejen české účetní předpisy, ale ani daňová legislativa nevěnují cash poolingu zvláštní pozornost a speciálně je neupravují. V důsledku toho existuje celá řada daňových, účetních a jiných legislativních otázek v souvislosti s používáním cash poolingu, které mohou hrát klíčovou roli nejen při volbě vhodné struktury cash poolingu, ale také při volbě vhodné destinace umístění master účtu.

S ohledem na princip fungování cash poolingu je v podstatě možné na cash pooling nahlížet jako na sdružování prostředků či poskytování úvěrů. To má vliv na posuzování všech aspektů cash poolingu, tedy na:

  • nízkou kapitalizaci,
  • ceny obvyklé (tzv. transfer pricing),
  • smluvní dokumentaci,
  • účetní aspekty,
  • reporting centrální bance.

Kromě toho je třeba také věnovat pozornost:

  • zdanění úroků, tj. použití sazby srážkové daně, resp. sazby daně z příjmů právnických osob,
  • přerozdělení úroku z konsolidovaného úroku,
  • dani z přidané hodnoty,
  • právně vymahatelným zárukám.

Jak již bylo uvedeno, v případě reálného cash poolingu dochází k fyzickým převodům zůstatků zúčastněných účtů na hlavní master účet a naopak. Na konci účetního dne je každý debetní zůstatek zúčastněných účtů financován transakcí z centrálního master účtu a stejně tak jsou kreditní zůstatky zúčastněných účtů převedeny na cílový master účet. Vzhledem k této skutečnosti dochází mezi vedoucím a účastníky cash poolingu ke vzniku závazků a pohledávek, a daný vztah lze tudíž klasifikovat jako úvěrový.

V případě fiktivního poolingu dochází pouze ke sdružování prostředků.

1. Nízká kapitalizace

Nízké kapitalizaci, stejně jako cenám obvyklým, je třeba v případě reálného poolingu věnovat značnou pozornost. Dle zákona o dani z příjmů se omezení daňové uznatelnosti finančních výdajů (nákladů) týká pouze úvěrů mezi osobami spojenými. V té souvislosti je potřebné prověřit tři podmínky:

  1. Daňově neuznatelnou bude úroveň finančních nákladů plynoucí z úvěrů a půjček od spojených osob v daném zdaňov acím období přesahující čtyřnásobek výše vlastního kapitálu („šestinásobek výše vlastního kapitálu, je-li příjemcem úvěru a půjčky banka nebo pojišťovna“) – viz § 25 odst. 1 písm. w) zákona o dani z příjmů.
  2. Beze změny budou daňově neuznatelné finanční náklady, které plynou z úvěrů a půjček, u nichž je úrok nebo výnos závislý zcela nebo převážně na zisku dlužníka – viz § 25 odst. 1 písm. zm) zákona o dani z příjmů.
  3. Finanční náklady, které plynou z podřízených úvěrů a půjček, již nebudou zákonem automaticky vyloučeny z daňově neuznatelných nákladů.

Z toho plyne, že v případě reálného poolingu by měl být zajištěn denní monitoring, který sleduje stav přijatých úvěrů od spojených osob a porovnává jej s limitem stanoveným zákonem o dani z příjmů.

Jelikož v případě fiktivního cash poolingu nedochází k fyzickým převodům hotovostních zůstatků, neměla by mít v ČR pravidla nízké kapitalizace na tuto metodu žádný dopad.

2 Použití obvyklých cen, přerozdělení konsolidovaného úroku

Klíčovou daňovou otázkou je způsob alokace úroků. Jsou-li účastníci cash poolingu ekonomicky či jinak spojené osoby, měla by výše sjednaného úroku z úvěru odpovídat výši úroků, která by za stejných nebo obdobných podmínek byla sjednána mezi osobami, které ekonomicky, personálně nebo jinak spojené nejsou. Mezi zúčastněnými účty a master účtem by se měly používat obvyklé úroky. Tuto skutečnost by měla společnost zdokumentovat v tzv. transfer pricing dokumentaci. Obecně lze říci, že by alokace úroků (úrokové sazby) měla být nastavena tak, aby účastník s kreditním zůstatkem dosáhl stejného nebo vyššího úroku, než by dosáhl, pokud by u banky měl otevřen běžný účet. Na druhou stranu účastník s debetním zůstatkem by měl mít stejné nebo nižší úrokové náklady, než by dosáhl, pokud by u banky měl otevřen kontokorentní účet. Obvyklá cena pro úrok z úvěru není v zákoně definována, proto je vhodné stanovit obvyklý úrok na základě volného trhu, resp. sazeb nabízených bankami pro termínované vklady, resp. bankovní úvěry.

Subjekty zapojené do reálného cash poolingu budou shromažďovat disponibilní peněžní prostředky na master účtu vedoucího skupiny, který bude mít formu kontokorentního účtu. Úroky jsou bankami připisovány jednou měsíčně vedoucímu cash poolingu na master účet. Úroky z master účtu pak jsou zpravidla měsíčně, příp. čtvrtletně (v závislosti na nastavení a dle instrukcí vedoucího cash poolingu) alokovány na běžné účty jednotlivých účastníků. V praxi existují následující možnosti rozdělení konsolidovaného úroku (tj. aplikování obvyklého úroku):

  1. Pro rozdělení konsolidovaného úroku bude pro všechny zúčastněné účty aplikována stejná úroková míra jako pro master účet.
  2. Pro rozdělení konsolidovaného úroku bude pro všechny zúčastněné účty aplikována stejná úroková míra, avšak rozdílná od úrokové míry master účtu – zpravidla s větší marží, aby bylo možné zohlednit provizi vedoucímu cash poolingu, vyplývající ze síly skupiny a nutnosti uhradit související administrativní náklady.
  3. Každý zúčastněný účet bude mít pro účely rozdělení konsolidovaného úroku individuální úročení, jehož výše bude zohledňovat velikost společnosti a rating daného účastníka. Tento způsob úročení by měl být v každém případě nepatrně výhodnější, avšak dle způsobu stanovení podobný úročení, jaké by účastník dosáhl, kdyby do cash poolingu zapojen nebyl.

Z uvedených variant nejlépe principu věrného zachycení skutečnosti odpovídá třetí varianta.

V případě fiktivního poolingu dochází pouze ke sdružování prostředků, na zúčastněných účtech jsou denní zůstatky úročeny na základě úrokových podmínek sjednaných s bankou. Banka jednou měsíčně připisuje (sráží) úroky na jednotlivé účty, a to ve dvou krocích. Nejprve jsou vypořádány úroky ze zůstatků na jednotlivých účtech, a pak se přistoupí k rozdělení refundu, tj. rozdílu mezi sumou úroků všech účtů zapojených do cash poolingové struktury a fiktivním konsolidovaným úrokem z jejich kumulovaných zůstatků. Refund představuje dodatečný úrok a jako takový by měl být automaticky rozdělen mezi účastníky cash poolu. V praxi jsou nejrozšířenější následující způsoby alokace refundu:

  • vedoucí cash poolingu si úrok či jeho část ponechá s odůvodněním, že jde o odměnu za zvýhodněné úrokové podmínky (v důsledku síly skupiny) a služby poskytované v rámci cash poolingové struktury;
  • proporcionální rozdělení refundu, kdy každý účastník dostane proporcionální část;
  • rozdělení dle skutečných pohybů na účtech – ke správné alokaci refundu si může společnost od banky vyžádat informace o pohybech na jednotlivých účtech.

3 Zdanění úroků

V České republice představují výnosové a nákladové úroky na master účtu i zúčastněných účtech při fiktivním poolingu zdanitelný výnos či náklad pro majitele účtu. Placené, resp. přijaté úroky majitelů účtů (právnických osob, rezidentů ČR) vstupují do základu daně z příjmu právnických osob.

V případě nerezidentních zúčastněných účtů, tj. v případě platby úroku do zahraničí, je banka vyplácející úrokový výnos povinna srazit a odvést srážkovou daň. Nerezidentní účastník, který je majitelem účtu, musí bance doložit daňový domicil, na jehož základě bude banka aplikovat srážkovou daň. Srážková daň může být snížena v závislosti na existenci smlouvy o zamezení dvojímu zdanění mezi zemí nerezidenta a Českou republikou.

V případě přijatých úroků ze zahraničí buďto na účet českého účastníka cash poolingu či na účet českého majitele cash poolingu by tento přijatý úrok v zahraničí nejspíše podléhal srážkové dani v závislosti na příslušných smlouvách o zamezení dvojího zdanění. Český příjemce by přijatý úrok zahrnul v plné výši (brutto) do svého daňového základu pro výpočet daně z příjmů právnických osob v ČR. Zároveň může právnická osoba v souladu se zněním konkrétní smlouvy o zamezení dvojího zdanění uplatnit zápočet sražené daně zaplacené v zahraničí na jeho celkovou daňovou povinnost v České republice.

Při přeshraničním reálném poolingu by srážkové dani podléhal konsolidovaný úrok na účtu vedoucího cash poolingu při jeho rozdělení na účty zahraničních účastníků (viz platba úroku do zahraničí), případně úrok placený těmito účastníky cash poolingu na master účet (viz platby ze zahraničí) v závislosti na pozici věřitel-dlužník.

4 Daň z přidané hodnoty

Vzhledem k tomu, že poskytování úvěrů v rámci reálného cash poolingu zpravidla představuje pro jeho vedoucího a zúčastněné pouze vedlejší, příležitostnou činnost, neměla by se na případné výnosy daň z přidané hodnoty použít.

U fiktivního cash poolingu je možný dopad DPH taktéž na platbu provize vedoucímu cash poolingu, což již bylo dříve uvedeno.

5 Účetní aspekty

Cash pooling není v legislativě České republiky speciálně upraven. V tom případě si dle Konečné (2007) účetní jednotka zvolí vlastní postup, který však nesmí být v rozporu s účetní legislativou. Pro zvolení účetního postupu je rozhodující právní posouzení. V případě reálného cash poolingu se vzhledem k fyzickému převodu zůstatků jedná o poskytování úvěrů. Dle převládajících právních názorů se v tomto případě účtuje o pohledávkách a závazcích.

Jelikož při fiktivním cash poolingu nedochází k fyzickým převodům hotovostních zůstatků, nemá tato forma cash poolingu žádné účetní implikace.

O úrocích obdržených či placených bance se účtuje na základě výpisů z účtu a o úrokovém výnosu/nákladu z refundu se účtuje také při jeho distribuci. Způsob rozdělení refundu je součástí smlouvy o cash poolingu.

6 Smluvní dokumentace

Právní vymezení cash poolingu na základě smluvní dokumentace je klíčové pro posouzení jeho daňových a účetních aspektů. Je proto nutné, aby veškerá práva a povinnosti zúčastněných stran byly specifikovány a právně ošetřeny v uzavírané smluvní dokumentaci. Mohlo by se jednat o tzv. o nepojmenovanou smlouvu.

Součástí smluvní dokumentace jsou v závislosti na okolnostech zpravidla následující smlouvy:

  • Smlouva o cash poolingu – uzavírána mezi bankou, majitelem hlavního účtu a majiteli zúčastněných účtů. Specifika smlouvy se liší v závislosti na poskytované službě a nastavení struktury.
  • Smlouva o mezipodnikových úvěrech – předmětem smlouvy jsou sjednané úrokové podmínky (debetní, kreditní úrok) v rámci skupiny. Smlouva je specifická pro reálný cash pooling.
  • Smlouva o poskytování úvěru (kontokorentní) – v závislosti na nastavení struktury může být uzavírána mezi bankou a majitelem hlavního účtu (reálný i fiktivní cash pooling) a navíc mezi bankou a zúčastněnými účty (fiktivní cash pooling).
  • Dohoda o křížových zárukách (viz níže).

Pokud mezi účastníky cash poolingu není uzavřena smlouva upravující vztah ovládaný-ovládající subjekt, je třeba vztahy vyplývající z cash poolingové struktury uvést ve zprávě o vztazích, která je součástí výroční zprávy.

Při zřizování služeb cash poolingu se často vyžaduje podepsání tzv. dohody o křížových zárukách (Cross Indemnity). Dohoda dává bance možnost vyrovnání v případě konkursu, kdy zúčastněné účty figurují jako zástava, a tudíž jsou vyňaty z konkursní podstaty.

Plánování příjmů a výdajů

Potřeba hotovosti vzniká převážně z nedostatku synchronizace mezi příjmy a výdaji. Odhalení potenciálního nesouladu a jeho eliminace je úlohou plánu příjmů a výdajů. Plán příjmů a výdajů je z koncepčního hlediska součástí finančního plánu.

Finanční plán

Finanční plán má integrující postavení v systému podnikových plánů – zobrazují se v něm všechny činnosti podniku, syntetizuje všechny dílčí plány. Podnikový plán vychází z podnikové strategie, která definuje dlouhodobou koncepci podniku. Východiskem tvorby podnikového plánu je strategická analýza podniku. Funkcí strategické analýzy je identifikovat výnosový potenciál podniku (Mařík a kol, 2007, s. 56). Je zaměřena na analýzu:

  • vnějšího potenciálu, tj. příležitostí a rizik,
  • vnitřního potenciálu, tj. identifikaci silných a slabých stránek podniku.

Obsahem podnikového plánu je plán prodeje, na který navazuje plán produkce, z něhož je odvozen plán výrobních kapacit, plán investic, personální plán a plán potřeby finančních zdrojů.

Součástí podnikového plánu je i plán tvorby a rozdělení zisku – podrobněji viz např. Grznár a Šínský, 2003.

Obsahem finančního plánu v dlouhodobém časovém horizontu je hledání odpovědí na následující otázky:

  • V jaké výši lze počítat s tvorbou vlastních zdrojů?
  • Jakým způsobem se vytvořené zdroje rozdělí? Jaké budou platby za využívání vlastních zdrojů financování?
  • S jakou výší zdrojů může podnik počítat k reinvestování?
  • Které investiční záměry budou realizovány? Jaká je požadovaná minimální návratnost a výnosnost investic?
  • Dle jakých kritérií budou odměňováni manažeři podniku? Jaká část vytvořeného zisku se může použít k jejich stimulaci?
  • Jaká má být dlouhodobá úroveň vypůjčování zdrojů financování, tj. zadlužení?
  • Při dluhovém financování budou výhodnější úrokové platby fixní nebo pohyblivé? A za jakých předpokladů?

Struktura finančního plánu odpovídá struktuře finančních výsledků podniku. To znamená, že se sestavuje ve formě:

  • plánu tržeb a nákladů, tj. plánovaný výkaz zisků a ztrát,
  • plánu majetku a zdrojů financování, tj. plánovaná rozvaha,
  • plánu peněžních toků.

Dále je doplněn plánem rozdělení výsledku hospodaření a plánem potřeby externího financování. Jak již bylo uvedeno, základem podnikového plánu je plán tržeb, od něhož se pak jednoduchými plánovacími technikami (např. metoda procentního podílu na tržbách) plánují další položky – podrobněji viz např. Koráb, Režňáková, Peterka (2007).

Sestavený finanční plán je pak podroben finanční analýze, která by měla potvrdit, jestli podnik zvyšuje výnosnost vlastníků a přispívá k růstu hodnoty podniku. Dlouhodobý finanční plán je pak dekomponován do krátkodobých finančních plánů, které jsou pravidelně vyhodnocovány a v návaznosti na změny v okolí podniku upřesňovány. V opačném případě se finanční plán stává formálním neaktuálním dokumentem.

Plán peněžních toků

V krátkodobém časovém horizontu je základem finančního plánu plán peněžních toků, který se sestavuje v návaznosti na plán prodeje. Základem plánu peněžních toků je plán příjmů. Při jeho sestavení je potřebné vycházet z:

  • očekávaných zakázek na základě prognózy prodeje podle výrobků a trhů, uzavřených smluv,
  • očekávané úrovně cen,
  • vývoje devizového kursu v případě obchodních vztahů se zahraničím,
  • zásad poskytování obchodních úvěrů (tj. z úvěrové politiky),
  • systému skont a rabatů.

Obdobně je potřebné přistupovat i k plánu výdajů a při jeho sestavování vycházet zejména z:

  • očekávaných provozních výdajů, hlavně plateb dodavatelům a zaměstnancům,
  • plánovaných výdajů, vyplývajících z aktualizace dlouhodobých záměrů pro daný rok (např. plán investic),
  • plánovaných plateb vlastníkům a věřitelům (úroky, splátky úvěrů, podíly ze zisku.

Přesnost plánu peněžních toků závisí na tom, jak přesné jsou informace o datu a výši budoucích toků plateb (inflows i outflows).

Při sestavování plánu příjmů a výdajů je potřebné respektovat zásadu, že očekávané výdaje v daném období musí být menší nebo rovné prostředkům, které máme k dispozici. Plán musí respektovat:

  • stav hotovosti na počátku období,
  • předpokládané příjmy a výdaje z běžné provozní a investiční činnosti, ale i v souvislosti se získáváním, případně vracením finančních zdrojů,
  • z požadavku na minimální hotovostní rezervu.

V ročním časovém horizontu je plán peněžních toků zpravidla sestavován nepřímou metodou (viz podkapitolu 1.4). I když roční plán peněžních toků je vybilancovaný, tj. příjmy převyšují výdaje, mohou vzniknout problémy s hrazením závazků v průběhu roku. Proto je pro potřeby řízení peněžního toku a předcházení riziku platební neschopnosti nutné vypracovat plán příjmů a výdajů na kratší období – na čtvrtletí, měsíce, dekády, případně dny. Délka zvoleného plánovacího období je závislá na objemu plateb v podniku. V tomto případě se plán příjmů a výdajů sestavuje přímou metodou. S délkou plánovacího období se mění i přesnost prognózy cash flow. Podle průzkumu poradenské společnosti Ernst & Young a České Asociace Treasury (ČAT) mezi členy ČAT, je nejefektivnější prognózování cash flow při týdenním plánování – jako uspokojivé hodnotily výsledky finanční manažeři téměř 80 % společností. Při měsíčním cash flow hodnotilo efektivnost cash flow jako uspokojivou 70 % respondentů a v případě ročního cash flow 44 % respondentů. Zajímavá je i odpověď 87 % dotázaných finančních manažerů, že nejčastěji využívaným tresaury systémem je Excel & Access.

Pokud z plánu peněžních toků vyplyne nesoulad mezi příjmy a výdaji, je nutné získat dodatečné krátkodobé zdroje financování sezónního charakteru.

Krátkodobý finanční plán:

  • hodnotí dopad změn provedených v operativním plánu na hodnotu podniku;
  • předpovídá potřebu externího financování pro dosažení cílů;
  • stanovuje odpovídající cíle pro motivační plán manažerů.

Postup sestavení plánu peněžních příjmů přímou metodou bude prezentován na následující případové studii.

Příklad

Podle plánu zakázek podnik očekává v prvním pololetí vývoj tržeb uvedený v tab. „Měsíční plán tržeb na první pololetí“.

Měsíční plán tržeb na první pololetí
Položka v tis. Kč Měsíc Celkem
1. 2. 3. 4. 5. 6.
tržby 880 950 1020 1100 890 1180 6020

Svým odběratelům poskytuje obchodní úvěr, přičemž pouze 10 % tržeb inkasuje do 10 dnů, tj. v měsíci, ve kterém se prodej uskutečnil. Do 30 dnů (tj. následující měsíc) získává 25 % tržeb, 45 % tržeb inkasuje do dvou měsíců a zbytek (tj. 20 %) do 90 dnů. Plán příjmů na druhé čtvrtletí je uveden v tab. „Měsíční plán příjmů“.

Měsíční plán příjmů v tis. Kč
Položka v tis. Kč Měsíc
1. 2. 3. 4. 5. 6.
Inkaso z prodeje            
okamžitě 88 95 102 110 89 118
do 30 dnů x 220 237,5 255 275 222,5
do 60 dnů x x 396 427,5 459 495
do 90 dnů x x x 176 190 204
Příjmy celkem 88 315 735,5 968,5 1013 1039,5

Neuhrazené obchodní úvěry eviduje jako pohledávky – jejich výše je uvedena v tab. „Stav pohledávek z obchodního styku“.

Stav pohledávek z obchodního styku v tis.Kč
Položka v tis. Kč Měsíc
1. 2. 3. 4. 5. 6.
pohledávky za odběrateli x x 1711,5 1843 1720 1860,5

Výpočet vychází z následujícího algoritmu (viz výše systém inkasa od odběratelů):

  • na konci měsíce (t) má podnik v pohledávkách 90% podíl (tj. 1 – 0,1 = 0,9) z tržeb tohoto měsíce;
  • 65% podíl (tj. 0,9 – 0,25 = 0,65) z tržeb měsíce (t – 1);
  • 20% podíl (tj. 0,65 – 0,45 = 0,2) z tržeb měsíce (t – 2);
  • tržby měsíce (t – 3) jsou již zaplaceny (protože 0,2 – 0,2 = 0).

Hodnota materiálu je 37 % hodnoty výrobku. Podnik hradí dodavatelům materiálu závazky do 60 dnů. Ostatní provozní náklady hradí následující měsíc, tj. do 30 dnů. Jsou to platby zaměstnancům, platby za služby a energii, sociální a zdravotní pojištění – celkem tvoří 32 % tržeb. Odpisy propočítané na měsíc jsou ve výši 150 tis. Kč. Kromě provozních nákladů měsíčně platí podnik úroky ve výši 30 tis. Kč a na konci čtvrtletí odvádí bance splátku dlouhodobého úvěru ve výši 500 tis. Kč. V květnu je plánovaná úhrada faktury za pořízení dlouhodobého majetku (investiční výdaj) ve výši 800 tis. Kč.

Měsíční plán výdajů v tis. Kč
Položka Měsíc
1. 2. 3. 4. 5. 6.
výdaje z materiál x x 396 427,5 459 495
ostatní provozní výdaje   281,6 304 326,4 352 284,8
odpisy 0 0 0 0 0 0
úrok 30 30 30 30 30 30
splátka úvěru 500 500
investiční výdaje 800
Výdaje celkem 30 311,6 1230 7883,9 1641 1309,8

Finanční manažer předpokládá, že na konci prvního čtvrtletí bude hotovost na účtu ve výši 500 tis. Kč. Na základě zkušeností s platbami odběratelů požaduje, aby se na účtu udržovala hotovost ve formě rezervy ve výši 300 tis. Kč. Potom bilance příjmů a výdajů v druhém čtvrtletí je uvedena v tab. „Plán příjmů a výdajů na druhé čtvrtletí“.

Plán příjmů a výdajů na druhé čtvrtletí v tis. Kč
Položka Měsíc
4. 5. 6.
počátečná hotovost 500 684,6 56,6
celkové příjmy 968,5 1013 1039,5
celkové výdaje 783,9 1641 1309,8
Zůstatek hotovosti 684,6 56,6 -213,7
požadovaný zůstatek hotovost 300 300 300
Dodatečná potřeba financování 0 -243,4 -213,7

Výdaje v šestém měsíci převyšují příjmy, čímž vzniká potřeba dodatečného financování. Pokud však do bilance příjmů a výdajů bude zakomponován požadavek na minimální výši zůstatku, pak vznikne potřeba dodatečného financování již o měsíc dřív.

Financování krátkodobých výkyvů v peněžních tocích

Efektivní řízení platební schopnosti vyžaduje, aby trvalá potřeba oběžného majetku byla fi– nancovaná dlouhodobými zdroji, krátkodobá aktiva je vhodné financovat krátkodobými zdroji. Pokud je tato zásada dodržena, jsou vytvořeny předpoklady k tomu, aby podnik byl schopen hradit své závazky včas – podrobněji viz 2. kapitolu. Přesto však mohou vzniknout dočasné problémy v řízení likvidity z důvodu problematické predikce vývoje tržeb a následně i příjmů. V takovýchto případech je potřebné obrátit se na subjekty finančního trhu, zejména banky, faktoringové společnosti, případně leasingové společnosti. Některé z uvedených forem financování byly uvedeny v podkapitole 3.5 a 3.6.

Základním a nejvíc rozšířeným financováním krátkodobého majetku jsou obchodní úvěry poskytované dodavateli. Pokud je nabízena sleva za promptní platbu (tzv. skonto), rozhodování je prováděno na základě porovnání poskytnuté výše slevy s cenou alternativních zdrojů financování. Obdobný charakter jako obchodní úvěr od dodavatelů mají i zálohy od odběratelů. Vztahují se k budoucím nákupům na základě uzavřené kupní smlouvy. Výrobce může zálohu požadovat v případech, že se jedná o výrobu jedinečného produktu, který je těžce prodejný jinému zákazníkovi, případně v případech, pokud je výrobní cyklus produktu dlouhý. Za určitých okolností jsou zálohy požadovány i od méně důvěryhodných odběratelů.

Podle průzkumu poradenské společnosti Ernst & Young a České Asociace Treasury (ČAT) mezi členy ČAT, využívají podniky k financování své činnosti kromě obchodních úvěrů hlavně krátkodobé bankovní úvěry – viz tab. „Formy dluhového financování“.

Formy dluhového financování
Průměrná splatnost dluhových nástrojů
kratší než 1 rok 38,10 %
1-2 roky 33,33 %
2-3 roky 14,29 %
delší 14,28 %
Používané krátkodobé zdroje financování
krátkodobý bankovní úvěr 76,19 %
kontokorent 85,71 %
factoring 42,86 %
jiné 23,81 %

Zdroj: Ernst & Young (2008)

Bankovní úvěry

Banka při poskytování peněžních úvěrů očekává odměnu za jejich poskytnutí ve formě úroku. Úvěry mohou být úročeny úrokovou sazbou pevnou (fixing rate) nebo pohyblivou (floating rate). Úročení fixní sazbou je výhodné, pokud se očekává růst tržních úrokových sazeb; při očekávaném poklesu je fixní úroční nevýhodou. Banky při poskytnutí úvěru zpravidla požadují zajištění úvěru ve výši jistiny a očekávaných úroků z poskytnutého úvěru. Jištění může být formou osobního ručení (např. formou směnky vlastní) nebo formou věcného ručení (např. cenné papíry, likvidní pohledávky z obchodního styku, prodejní zásoby).

Úvěr může být bankou poskytnut jako jednorázový účelový úvěr, případně jako úvěr umožňující variabilní čerpání (typickým příkladem je kontokorentní úvěr), případně jako úvěr umožňující opakované čerpání v dílčích částkách zpravidla do celkově stanovené výše – v tomto případě se jedná o tzv. revolvingový úvěr.

Kontokorentní úvěr

Kontokorentní úvěr je poskytován na kontokorentním účtu, který je účtem platebního styku. K čerpání úvěru dochází v případě, když majitel účtu nemá dostatečné prostředky pro realizaci plateb. Čerpání úvěru je možné maximálně po hranici stanovenou tzv. úvěrovým rámcem, který určuje maximálně přípustný debet na kontokorentním účtu. Splácení je formou úhrad pohledávek od obchodních partnerů.

Kontokorentní úvěr je dražší než jiné typy krátkodobých úvěrů, jeho používání je však velice komfortní. Celkové náklady kontokorentního úvěru jsou tvořeny:

  • úroky ze skutečně čerpaného úvěru;
  • úvěrovou provizí za „udržování“ disponibilních finančních prostředků do výše úvěrového rámce; tato provize může mít formu úrokové přirážky, která představuje určité procento z maximální výše debetního zůstatku, nebo pohotovostní provize z nevyužité části úvěrového rámce;
  • provizí za případné překročení úvěrového rámce;
  • obratovou provizí jako poplatek za vedení účtu.
Eskontní a lombardní úvěr

Oba uvedené úvěry jsou spojeny s používáním směnek v obchodních vztazích. Eskontní úvěr představuje podmínečný odkup obchodní směnky bankou a poskytnutí úvěru svému klientovi (podrobněji viz kapitolu 3).

Lombardní úvěr je typ úvěru poskytovaného proti zástavě movitých věcí nebo práv. To znamená, že charakter lombardního úvěru mají všechny krátkodobé úvěry, které jsou jištěny cennými papíry včetně obchodních směnek, přepravních listů, jako i pohledávkami z obchodního styku, zásobami apod. Banka v případě lombardního úvěru přebírá majetek do zástavy a klientovi poskytne 80-90 % hodnoty zastavené věci nebo práva. Úročení je v takovémto případě zpravidla fixní.

Zpětný leasing

Zpětný leasing je specifickou formou finančního leasingu, kterou poskytují leasingové společnosti podnikům, vlastnícím vhodný dlouhodobý majetek. Leasingová společnost odkoupí od podniku tento majetek a zpětně mu jej pronajme. Efektem této operace je pokles hodnoty dlouhodobého majetku v podniku a kapitálu vázaného v tomto majetku. Tím se může dosáhnout narovnání časové struktury splatnosti finančních zdrojů a jejich vázanosti v majetku, což vyvolá snížení potřeby čistého pracovního kapitálu a získané peníze se mohou použít k financování provozní činnosti.

Závěrem

Nejefektivnější cestou snižování vázanosti kapitálu je však zkracování obratového cyklu peněz a zvyšování ziskové marže cestou úspor fixních nákladů. To vyžaduje sledování, analyzování a „rozklíčování“ fixních nákladů, vstupujících zpravidla do kalkulace režií, a jejich přiřazení k jednotlivým procesům. Při tlaku trhu na pokles cen a při nutné podpoře prodeje formou poskytování obchodních úvěrů je to nejvhodnější cesta uvolňování vázaného kapitálu a řešení nevyváženosti v peněžním toku.

Společnost Deloitte (viz Bee, Polcar, 2010) oslovila 200 předních českých a 150 slovenských společností za účelem analýzy zkušeností, rizik a postupů v případě insolvence nejvýznamnějších českých a slovenských podniků a vybraných společností, které se ocitly v úpadkovém řízení v kontextu zhoršených ekonomických podmínek roku 2009. Celkem 56 % dotázaných společností uvedlo, že změnily v uplynulých dvou letech přístup k inkasu pohledávek. Jednalo se zejména o změny uvedené v tab. „Změny v inkasu pohledávek“.

Změny v inkasu pohledávek
zpřísněné hodnocení platební schopnosti zákazníků 48 %
snížení dodavatelských limitů 12 %
sleva při předčasné úhradě 12 %
využívání faktoringu 13 %
návrh na zahájení insolvenčního řízení 6 %

Zdroj: Bee, Polcar (2010)

Až 88 % společností má pohledávky po splatnosti, přičemž 14 % společností uvedlo, že tyto pohledávky tvoří více než čtvrtinu všech pohledávek. I to je zřejmě důvod zvyšujícího se podílu krátkodobého finančního majetku na aktivech podniků. V analyzované skupině podniků téměř polovina respondentů uvedla, že drží hotovostní rezervu ve výši více než 30 % očekávaného cash flow příštích dvou týdnů.

Na dotaz, jestli přijali v minulém roce, případně zda plánují v tomto roce přijmout nějaká restrukturalizační opatření, respondenti uváděli opatření uvedená v tab. „Restrukturalizační opatření“.

Restrukturalizační opatření
prodej neprovozních aktiv 23 %
omezení ztrátových činností 28 %
snížení provozních nákladů 81 %
redukce počtu zaměstnanců 58 %
omezení investic 58 %
řízení pracovního kapitálu 50 %

Zdroj: Bee, Polcar (2010)

Ukázka z knihy Řízení platební schopnosti podniku vydané nakladatelstvím Grada Publishing.
Autor: Režňáková Mária a kolektiv

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek