Čínské prázdniny v Praze

30. 7. 2016 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Peking posílá do světa tisíce studentů za zahraničním vzděláním. Přes 100 jich v létě zakotvilo i v Česku.

Je osm hodin ráno, pracovní den. Na pražské Pankráci v jedné z výškových kancelářských budov sedí plná třída mladých studentů převážně z Číny. Před chvílí jim začala přednáška o tom, jak se kupuje firma. „Většina nákupů je neúspěšných a firmám spíš uškodí. Manažeři ale pořád touží růst a zkoušejí to znovu a znovu,“ hází bonmoty v angličtině český právník Petr Kuhn. Studenti natahují uši, aby porozuměli každému slovu.

Někteří přikyvují, že rozumějí. Jen pár odpadlíků v zadních lavicích je už zmožených a po chvíli zahájí průzkum svého mobilu. „Je to složité. Když mi unikne nějaké slovíčko, nepochopím pak, o čem mluví,“ odpovídá mi v první přestávce ranního bloku mladá Číňanka, vedle které sedím.

Do Prahy přiletěla skupina mladých Číňanů hlavně ze Šanghaje a Pekingu v polovině června. Mladí studenti práva a obchodu zaplatili za měsíc přednášek a měsíc praxe během Prague Summer School skoro tři tisíce eur. Čistě soukromý podnik, jehož partnerem je ale i Karlova univerzita, se za čtyři roky rozrostl ze 17 studentů na současných 120. „Letos jsme kvůli obrovskému zájmu zvyšovali školné o polovinu, a přesto jsme proti podobným programům v západní Evropě pořád levní. Je to ziskové, i když hodně výdajů spolykají letenky a hotely pro hosty a přednášející.

Celkově je rozpočet celé letní školy 11 milionů korun, přičemž asi 20 procent je náš zisk,“ říká zakladatel letní školy Tomáš Hülle z Czech China Enterpreneurs Forum, které je hlavním konkurentem Smíšené česko čínské komory vzájemné spolupráce exministra obrany Jaroslava Tvrdíka. Mladým Číňanům, kterým je kolem 22 let, ale často vypadají jako teenageři, letos přednášel například Kao Si­čching, někdejší šéf jednoho z největších čínských státních investičních fondů, maďarský IT miliardář Gábor Bojár, prezident Aspen Institute Radek Špicar, investiční ředitel Penty Jakub Kořínek či exposlankyně Lenka Andrýsová.

„Je to jiné než v Číně, kde nám řeknou: nastuduj si toto, přečti si tyto knihy a pak z toho děláme zkoušku. Je to víc z praxe. Ale je to drahé,“ směje se večer u piva studentka Chita Kong (všichni Číňané se představují anglickou verzí svých jmen). Sedíme ve Švejk restaurantu U Karla na pražském Novém Městě s ještě čtyřmi dalšími studenty. Dát si pivo se odváží jen Chita. Ostatní si stěžují, že jim alkohol moc rychle stoupá do hlavy.

Poctivě studovat, tvrdě pracovat

Příběh všech čtyř se přitom až nápadně podobá. Jejich rodiče či prarodiče se přestěhovali z venkova do města za „lepším životem“. Z původně chudých poměrů to dotáhli do střední třídy, takže si mohou dovolit poslat děti studovat do zahraničí. Třeba Isabel Ho, která se narodila v Šanghaji v roce 1995. „Žili jsme tehdy v malinkém domku a byli chudí. Ale když mi bylo pět, dostal můj otec novou práci a podle tehdejší vládní politiky měl nárok, aby si koupil větší byt za zvýhodněnou cenu. Přestěhovali jsme se ze čtvrti Ča­pej do modernější Pchu­tungu, kde jsem začala chodit do školy,“ vypráví útlá dívka, která schvaluje přísnost, s níž její rodiče kontrolují její studijní výsledky.

Mezi studenty panuje cosi až na způsob kultu studia a práce a je vidět,
jak jsou všichni hrdí, kam to Čína za poslední desetiletí dotáhla.

„Když jsem pak byla starší, rodiče si uvědomili, že byt je pro tři lidi příliš malý. Neměla jsem vlastní pokoj, jídelna a kuchyň byly tak malé, že se rodiče při vaření dusili kouřem,“ pokračuje s tím, že podmínky pro bydlení byly celkově špatné a voda zkažená. Její otec pracuje ve velké firmě jako kontrolor, vášnivě sbírá známky a její matka učí na střední škole ideologii a politickou výchovu. „Rodiče proto začali žít skromně, aby ušetřili peníze na větší byt.

Nakonec se jim to v roce 2013 povedlo a koupili byt 108 metrů čtverečních ve čtvrti Pao­šan. Přestěhovali jsme se tam loni a začali nový život. I když je to dál od centra města, jsme šťastní,“ dodává Isabel. Její vyprávění se jak přes kopírák podobá příběhům ostatních. Mezi studenty panuje cosi až na způsob kultu studia a práce a je vidět, jak jsou všichni hrdí, kam to Čína za poslední desetiletí dotáhla. Vzdělání hraje prim i v samotné komunistické straně. Podle českých byznysmenů, kteří mají zkušenosti z Číny, mají soudruzi i přes vštěpenou přímou politickou linii velmi dobré školy a jasný názor na ekonomiku.

Osudy všech mladých lidí, s nimiž sedím v pražské restauraci, jsou výsledkem změn, které se v Číně udály před čtyřiceti lety. Mao Ce­tung tehdy neměl příliš zájem o materiální blaho Číňanů ani o mezinárodní obchod a vyznával přesvědčení, že si hospodářsky musí říše středu vystačit sama. I proto v roce jeho smrti (1976) dosahoval obchod Číny se Spojenými státy pouhých 336 milionů dolarů, což bylo jen o něco méně než obchod USA s Hondurasem a jen desetina amerického obchodu s Tchaj­wanem, který měl jen 1,6 procenta populace Číny.

Čína byla chudá. A Maova kulturní revoluce ji ještě víc zpustošila. Podle nejmenovaného diplomata, kterého cituje ve své knize O Číně americký diplomat Henry Kissinger, se na konci Maovy diktátorské vlády potýkalo s nedostatkem potravin zhruba 100 milionů Číňanů, což v roce 1980 znamenalo polovinu populace Spojených států. Devastující následky mělo i to, že Mao během kulturní revoluce pozavíral školy. V roce 1982 mělo základní vzdělání jen 34 procent pracujících Číňanů a 28 procent bylo negramotných.

Jen 0,87 procenta pracovní síly mělo vysokou školu. Za obchodním zázrakem Číny stojí Maův nástupce Teng Siao­pching, který zemi začal systematicky otevírat Západu. Decentralizoval socialistickou ekonomiku; ze zemědělských družstev udělal de facto rodinné farmy. Ve většině státních firem dostal management volnou ruku při řízení. A začal posílat Číňany studovat do zahraničí. Výsledek těchto změn z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století byl nebývalý.

Od roku 1978 do roku 1984 se příjem čínských rolníků zdvojnásobil. V socialistické zemi prudce rostla role soukromého sektoru. Hrubý domácí produkt se po celá 80. léta v průměru zvyšoval o devět procent ročně, přičemž téměř bez přerušení stoupá až dodnes. Od roku 1976 do roku 2013 se čínská ekonomika zvětšila ze 151 miliard na 10,8 bilionu amerických dolarů.

Miluju Ronalda

Mladé Číňany, z nichž většina přijela do Evropy poprvé, jsem potkal ještě druhý červencový týden na slavnostní recepci, která oddělila první část letní školy od druhé. Zatímco pro první skupinu skončil třítýdenní cyklus přednášek, noví studenti teprve přiletěli. „Příští týden začínám stáž v právním oddělení Leo Expressu,“ říká mi radostně Isabel. Chita už tak nadšená není, protože míří do Bulharska, kde bude na praxi v jedné z mezinárodních právnických firem. „V Praze se mi líbí, jsou tu nádherní kluci,“ vyhrkne.

Své zážitky překotně vyprávějí i další. „O víkendu jsme byli na výletě ve Vídni. Byli jsme na koncertě Mozarta. Bylo to úžasné. Je to nádherné město, moderní, ale Praha je zase klidnější, je tady klidný život. Oproti Šanghaji tady nejsou vůbec zácpy na chodnících a je tady mnohem čistší vzduch,“ rozplývá se Číňanka Shirley. V Číně u sebe všichni nosí respirační masky a sledují vládní výstrahy na svých mobilech. Když je vzduch zamořený, nasazují si je. Asi dvakrát do týdne.

Znečištění je jedním z vedlejších efektů prudkého hospodářského rozvoje Číny. Masivní investice do infrastruktury mění přírodu; velké množství emisí produkují továrny a aut je ve městech tolik, že se nedá dýchat. Číňanům to už začíná vadit a nechtějí žít ve špatném prostředí. „Chtěl bych dostudovat práva v Číně a také v zahraničí a přispět něčím vlastní zemi. Ekonomický růst není všechno,“ podotýká další ze studentů, který si říká Johnson Lee.

Uspět dnes v Číně ale podle něj už není tak jednoduché. „Přede dvěma desetiletími byli všichni relativně chudí a nevzdělaní a bylo jednodušší prorazit. Dnes je konkurence obrovská, hlavně při závěrečných zkouškách na střední škole, které rozhodují o přijetí na univerzitu. Musíme hodně studovat a pracovat, abychom uspěli,“ rozvíjí Johnson letní myšlenky. Přesto je přesvědčen, že Čína bude pokračovat ve svém vítězném tažení a ekonomika poroste.

Úplně jiné myšlenky má půvabná Číňanka Jacqueline, která se k našemu hovoru přidala. „Chtěla bych hodně cestovat a poznat svět. Chtěla bych také být úspěšná, až dostuduju. Ale ze všeho nejradši mám fotbal. Miluju Ronalda,“ směje se. V Číně se fotbal stal jedním ze symbolů žádoucího západního životního stylu, který Číňané přebírají. Tamní boháči proto do kopané hodně investují.

Před prázdninami koupil fotbalový klub Šanghaj East Asia brazilského fotbalistu Givanilda Vieira de Souza, přezdívaného Hulk, za 61 milionů dolarů. Čínští boháči pumpují miliony dolarů do toho nejlepšího v Evropě – podíly si pořizují v klubech, jako jsou španělský Atlético Madrid nebo anglické kluby Aston Villa a Manchester City. V Česku vstoupili do pražské Slavie. To vše k radosti prezidenta nejlidnatější země světa Si Ťin­pchinga, který je velkým fanouškem fotbalu.

O vládě nikdo neřekne křivé slovo. „Dělají chyby stejně jako všechny vlády na světě. Jejich úkolem je postarat se o občany a zlepšovat jejich blahobyt, a to dělají. Nejradši jsem, když o naší vládě nevím,“ říká Johnson, podle něhož se v Číně dodržují zákony více než dříve. Přetrvává tak pořád propastný rozdíl mezi politikou a ekonomikou, který nastolil na počátku sedmdesátých let 20. století reformátor Siao­pching. V ekonomice je modlou volný trh, v politice je to přísná disciplína a poslušnost komunistické straně.

Převzato z časopisu Euro, autor: Jiří Zatloukal, foto: Martin Pinkas

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek