Čínsko-pákistánský ekonomický koridor

13. 4. 2016 | Zdroj: Zastupitelský úřad České republiky

Zhruba před rokem navštívil Pákistán čínský prezident Xi Jinping a během této návštěvy byl s velkou slávou ohlášen počátek budování tzv. Čínsko-pákistánského ekonomického koridoru (China-Pakistan Economic Corridor, CPEC), série infrastrukturních megaprojektů v celkové hodnotě 45 mld. USD.

Konkrétně se mělo jednat o dokončení výstavby mezinárodního přístavu ve městě Gwadar (provincie Balúčistán), výstavbu dálnice v délce 2500 km mezi největšími pákistánskými městy Lahore a Karáčí, vybudování nadzemní dráhy v Lahore – tzv. Orange Line Metro Rail, realizaci energetických projektů o celkové kapacitě 10 400 MW – 5 580 MW uhelné elektrárny, 1 630 MW kombinovaný cyklus, 1 590 MW vodní, 1 000 MW solární a 200 MW větrné, které mají být vesměs dokončeny do roku 2018.

Dalších 6 645 MW, včetně 3 400 MW z jaderných reaktorů, má být dokončeno po roce 2018. Součástí CPEC mělo rovněž být vybudování sítě televizního vysílání pro mobilní telefony DTMB – Digital Terrestrial Multimedia Broadcast – což je standard televizního vysílání pro mobilní telefony používaný v Číně a Hongkongu a řada menších projektů.

Co se týče realizace CPEC, značné zpoždění má výstavba mezinárodního přístavu v Gwadaru. Hlavní překážky jsou následující, město Gwadar se potýká jednak s chronickým nedostatkem vody a elektrické energie. Řešením vodního problému mělo být propojení města s nedalekými přehradami Swad a Shadikaur formou kanálů v hodnotě 1,2 mld. USD. Nebyly však vyřešeny otázky financování výstavby kanálu z přehrady Swad a o výstavbě kanálu z přehrady Shadikaur se zatím vůbec nezačalo jednat.

Energetický problém města měla vyřešit výstavba 600 MW uhelné elektrárny v hodnotě 1,1 mld. USD na bázi Public Private Partnership (PPP) mezi China Communications Construction Company a Pakistan Private Power and Infrastructure Board. PK partner projektu nejdříve oznámil, že není schopen spolufinancovat projekt v původním rozsahu a požádal o jeho redukci na polovinu kapacity (300 MW resp. 550 mil USD), dnes se ovšem ukazuje, že PK strana není schopna spolufinancovat projekt ani v polovičním rozsahu. Bez potřebných dodávek elektrické energie nemůže být dokončena výstavba potřebné infrastruktury v přístavu, a to je primárním důvodem, proč čínská strana zatím neuvolnila přislíbený grant na dostavbu přístavní infrastruktury ve výši 410 mil. USD.

Výstavba přístavu Gwadar započala již v r. 2007, zatím profinancována technická a finanční pomoc Číny dosahuje hodnoty 248 mil. USD. Přístav podle původních prohlášení by přitom měl být plně funkční již v r. 2017.

Podobná je i situace ohledně výstavby klíčových energetických projektů. Megaprojekt výstavby uhelného dolu a 1 320 MW elektrárny Port Qasim v hodnotě 2,5 mld. USD se zastavil na problému převodu pozemku, na kterém se mají důl a elektrárna vybudovat, do čínského vlastnictví. Čínské vlastnictví pozemku je přitom podmínkou pro uvolnění čínského financování projektu. Rovněž zatím nebyla podepsána smlouva o výstavbě distribuční sítě pro rozvod vyrobené elektřiny, kterou má postavit státní National Transmission and Dispatch Company. A v neposlední řadě provinční vláda provincie Sindh zatím nevystavila No Objection Certificate (NOC) na dodávky vody pro elektrárnu z provinčních zdrojů. Stavební práce přitom měly začít již v prosinci 2015.

Další energetický megaprojekt 1 320 MW Sahiwal je v obdobné situaci. Do dnešního dne nebyla podepsána smlouva o financování s Commercial Bank of China, ani nebyl podepsán Letter of Intent (LOI) s realizátorem projektu Sinosure na výstavbu železniční tratě pro dopravu uhlí z přístavu v Karáčí. Obdobně u 1 320 MW projektu uhelné elektrárny Hub Power Company v provincii Balúčistán zatím nebyl provinční vládou vydán NOC se souhlasem na výstavbu elektrárny na státním pozemku.

V lokalitě uhelného dolu Thar, největšího naleziště uhlí v Pákistánu, pro 1 320 MW projekt Thar Block 1 zatím nebyl místní provinční vládou vydán NOC a pro 600 MW projekt Engro Powergen již vypršela platnost podepsaného LOI. Realizátorem obou projektů by měla být společnost Shanghai Electric.

Dva megaprojekty vodních elektráren jsou na tom obdobně. Pro 720 MW projekt Karot v provincii Paňdžáb v hodnotě 2 mld. USD a pro 870 MW projekt Suki Kinari v provincii Khyber Pakhtunkhwa, rovněž v hodnotě 2 mld. USD, zatím nebyly vykoupeny pozemky na výstavbu přehrad, LOI pro oba projekty přitom vypršely již v prosinci 2015.

Výstavba distribuční linky elektrické energie od západní hranice Číny na jih Pákistánu do Gwadaru a Karáčí se zasekla na požadavku čínských investorů na 10leté daňové prázdniny a rovněž zatím nedošlo k domluvě na ceně tarifů za přenos energie placených National Transmission and Dispatch Company.

Z plánovaných 2 500 km dálnice mezi největšími pákistánskými městy Lahore a Karáčí bylo zatím dokončeno, nebo je před dokončením, zhruba 230 km, tj. necelá desetina celkové délky. U projektu vybudování nadzemní dráhy v Lahore – tzv. Orange Line Metro Rail zatím nezačaly ani iniciační rozhovory. Projekt existuje pouze v podobě powerpointové prezentace představované na různých ekonomických fórech.

Úplně do ztracena vyšuměl projekt vybudování sítě televizního vysílání pro mobilní telefony DTMB – Digital Terrestrial Multimedia Broadcast. Čínští investoři si nejspíše uvědomili katastrofálnost situace ohledně připojení k internetu v Pákistánu, kde se registruje pouhých 2,5 mil. uživatelů, při počtu obyvatel 200 milionů.

Čína v současnosti do pákistánské ekonomiky nalévá největší objemy přímých zahraničních investic, když v posledních dvou letech se objem jejich investic zvýšil o 800 mil. USD, plus dalších 500 mil. USD přišlo z Hongkongu, je obecně známo, že země ve své ekonomické politice nevyužívá nástroj přímých zahraničních investic, nýbrž nástroj „zvýhodněných“ vládních úvěrů, které ovšem ve střednědobém a dlouhodobém horizontu až tak výhodné nejsou.

Dalším problémem je zadlužení Pákistánu, splátky zahraničních dluhů představují cca 60 % celkových příjmů rozpočtu. Co s pákistánskou schopností splácet různé půjčky udělá zadlužení o dalších 45 mld. USD, ukáže až budoucnost.

Pákistán je pro zahraniční politiku Číny strategicky nejlepším partnerem, jelikož vzdálenost ze Západní Číny do Perského zálivu – a tím pádem do Evropy – je nejkratší právě přes Pákistán a hluboké přístavní vody v Gwadaru jsou ideální pro umístění flotily vojenských lodí a ponorek.

V kontextu problematiky jsou zajímavá i vyjádření předsedy opoziční strany PTI Imrana Khana, který několikrát vyhlásil, že v případě převzetí moci nebude pokračovat v cestě zadlužování Pákistánu vůči Číně.

Informace poskytnuta Zastupitelským úřadem České republiky v Islámábádu (Pákistán).

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek