Dědění dle nového občanského zákoníku

1. 12. 2014 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Popis úpravy dědického práva v novém občanském zákoníku. S ohledem na zakládající principy se dědické právo na první pohled zdá shodné s úpravou předcházející lednu 2014. V nové úpravě se však objevují některé instituty z dob minulých, zejména z právního řádu Rakouska-Uherska, nebo tzv. první republiky. Popis základních institutů dědického práva se zaměřením na jejich praktické využití.

Tento článek reflektuje právní stav ke dni 1. ledna 2014, tedy stav po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“), zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen „zákon o obchodních korporacích“ nebo „ZOK“) a doprovodné legislativy vztahující se k rekodifikaci soukromého práva.

Obsah dokumentu:

Související právní průvodci

Pojem dědické právo

Občanský zákoník definuje dědické právo v § 1475 jako právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z ní. Pozůstalostí se přitom rozumí jmění zůstavitele nebo jeho části v okamžiku jeho smrti a jměním souhrn všeho majetku zemřelého a jeho dluhů. Z uvedeného vyplývá, že do pozůstalosti náleží veškerý majetek a dluhy zůstavitele dle stavu připadající na okamžik jeho smrti.

Pro úplnost je nezbytné doplnit, že od pojmu „dědického práva“ je třeba odlišit pojem „dědictví“, které označuje pouze majetek, který z pozůstalosti na dědice skutečně připadne.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Předpoklady dědění

Aby mohlo dojít k nabytí pozůstalosti dědicem, neboli k tzv. dědění, musí nastat následující právní skutečnosti:

  • smrt zůstavitele
  • existence dědictví
  • způsobilý dědic
  • dědický titul

Smrt zůstavitele je prvním a základním předpokladem k tomu, aby se případný dědic vůbec mohl stát dědicem a mohlo tak dojít k přechodu vlastnictví k majetku zůstavitele na dědice. Jelikož okamžikem smrti vzniká dědici právo na pozůstalost nebo na poměrný díl (v případě více dědiců), je zřejmé, že dědicem může být pouze ten, kdo jím je v okamžiku smrti zůstavitele. Pouze taková osoba nabývá majetek z pozůstalosti.

Smrt fyzické osoby obvykle konstatuje lékař v úmrtním listě. Ten také oznámí smrt osoby matričnímu úřadu v obci, kde se nacházelo její poslední bydliště. Tento správní úřad dále o úmrtí informuje soud, který pověří notáře k vedení dědického řízení. Při výjimečných situacích, např. nezvěstnosti osoby nebo úmrtí, při kterém nelze smrt na místě ověřit - např. při katastrofě nebo vojenském konfliktu - uvede soud den, který je považován za den smrti člověka.

Dalším předpokladem dědění je samotná existence dědictví, tedy jmění, které je předmětem přechodu na dědice. Do dědictví vždy spadají jak aktiva, tak pasiva zůstavitele, tedy jak jeho majetek, tak také dluhy. Není možné, aby dědic přijal pouze majetek zůstavitele a dluhy přitom odmítl. Zákonodárce v tomto případě významnou měrou posiluje postavení zůstavitelových věřitelů, kteří se po smrti zůstavitele uspokojují z dědické pozůstalosti.

Dalším nezbytným předpokladem k dědění je osoba způsobilého dědice. Dědicem může být jakákoliv fyzická nebo právnická osoba, tedy samozřejmě i stát. Dědicem se může stát ovšem i člověk ještě nenarozený, tzv. nasciturus. Dle § 25 občanského zákoníku se na počaté dítě hledí jako již na narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Tedy pokud zůstavitel zemře v době, kdy byl nasciturus již počat, stává se tento jeho dědicem. Pokud by se však dítě nenarodilo živé, hledí se na něj, jako by nikdy nebylo. Způsobilost člověka dědit pak zaniká jeho smrtí a u právnické osoby jejím zánikem.

Nezpůsobilým se dědic může však stát i za svého života, a to z následujících zákonem stanovených důvodů:

  • pokud se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil. Výše uvedené však nevede k dědicově nezpůsobilosti v případě, že mu zůstavitel tento čin výslovně prominul.
  • pokud se manžel zůstavitele vůči zůstaviteli dopustil činu naplňujícího znaky domácího násilí a pokud probíhá v den zůstavitelovi smrti řízení o rozvod manželství zahájené na zůstavitelův návrh. V takovém případě je zůstavitelův manžel vyloučen z dědického práva jako zákonný dědic.
  • pokud byl rodič zbaven rodičovské odpovědnosti proto, že ji či její výkon zneužíval nebo že výkon rodičovské odpovědnosti z vlastní viny závažným způsobem zanedbával. Také v tomto případě je dědic vyloučen z dědického práva po dítěti podle zákonné dědické posloupnosti.

V posledních dvou uvedených případech však dědic může být povolán z jiného titulu, např. ze závěti či dědickou smlouvou. Pokud tedy dědic objektivně nemůže dědit na základě zákona, může ho zůstavitel povolat zvlášť např. závětí. Potomek toho, kdo je vyloučen z dědického práva, nastupuje při zákonné dědické postoupnosti na jeho místo, i když vyloučený přežije zůstavitele. To neplatí v případě potomků vyloučeného manžela.

Posledním předpokladem dědění je dědický titul, neboli důvod, na základě kterého je dědic za dědice povolán. Takovým titulem je pouze dědická smlouva, závěť nebo zákon. Dědická smlouva je novým institutem občanského práva, který občanský zákoník zavedl, a kterým posiluje možnost zůstavitele svobodně rozhodnout o své pozůstalosti. Dalšími možnostmi pro zůstavitele jak pořídit o svém majetku pro případ smrti je závěť a odkaz, o kterých, stejně jako o dědické smlouvě, bude pojednáno níže.

Vydědění

Vydědění je institut, který stanoví podmínky, za jakých může zůstavitel tzv. nepominutelného dědice vyloučit z jeho práva na povinný díl, anebo jej v jeho právu zkrátit (omezit výši podílu z pozůstalosti). Za nepominutelného dědice se přitom považují děti zůstavitele. V případě, že by nedědily, jsou nepominutelnými dědici jejich potomci.

Nepominutelní dědici přitom mají ze zákona nárok na povinný díl z pozůstalosti, kdy se jim musí dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jejich zákonného dědického podílu. Je-li nepominutelný dědic zletilý, musí se mu pak dostat alespoň tolik, kolik činí čtvrtina jeho zákonného dědického podílu.

Zůstavitel může nepominutelného dědice přitom vydědit pouze tehdy, pokud nepominutelný dědic:

  • a) mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi,
  • b) o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl,
  • c) byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze

 nebo

  • d) vede trvale nezřízený život.

Zůstavitel může vydědit ovšem i nepominutelného dědice, který je nezpůsobilý dědit, a proto je z dědického práva vyloučen. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, i pokud je tak zadlužen nebo si počíná tak marnotratně, že tu je obava, že se pro jeho potomky nezachová povinný díl. Učinit to však může jen tak, že tento jeho povinný díl zůstaví dětem tohoto nepominutelného dědice, popřípadě, pokud již nežijí, tak jejich potomkům.

Důležité také je, že pokud vyděděný potomek zůstavitele přežije, nedědí poté ani jeho potomci, ledaže zůstavitel omezí vydědění pouze na ně samotné. Nedožije-li se však vyděděný potomek smrti zůstavitele, pak jeho potomci dědí.

Aby mohlo být případné vydědění platné, je nezbytné aktivní jednání zůstavitele, který musí projevit vůli a pořídit listinu o vydědění, ve které by měl vyslovit důvod vydědění. Nevysloví-li zůstavitel důvod vydědění, má nepominutelný dědic právo na povinný díl, pokud se jeden ze zákonných důvodů vydědění neprokáže. Forma pořízení listiny o vydědění se přitom řídí stejnými pravidly jako pořízení závěti, viz níže.

Náhradnictví

Zůstavitel je oprávněn pro případ, že dědictví nenabude osoba, kterou povolal za dědice, povolat této osobě náhradníka, případně také náhradníkům může povolat postupně další náhradníky. Podstatou náhradnictví je tak povolání náhradního dědice za dědice původního pro případ, že se původní dědic nedožije dědictví, nebo jej z nějakého jiného důvodu nenabude. Povolá-li takto několik náhradníků, dědí pouze ten, který je ve výčtu všech náhradníku nejbližší osobě, která dědictví nenabyla.

Pro náhradníka je důležitou skutečností, že veškerá omezení uložená dědici postihují také jeho, ledaže zůstavitel projevil jinou vůli, nebo vyplývá-li to z povahy věci.

Náhradnictví zanikne tehdy, pokud povolaný dědic nabude dědictví. Náhradnictví dále dle zákona zanikne tehdy, pokud náhradnictví, které zůstavitel zřídil svému dítěti v době, kdy nemělo potomky, zanechá potomky způsobilé dědit. To platí i tehdy, zřídí-li zůstavitel náhradnictví jinému svému potomku v době, kdy ten potomky nemá.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Svěřenské nástupnictví

Zůstavitel je také oprávněn nařídit, aby dědictví přešlo po smrti jeho dědice nebo v určitých jiných případech na svěřenského nástupce jako následného dědice.

Rozdíl mezi náhradnictvím a svěřenským nástupnictvím je zejména v tom, že u náhradnictví se dědic dědicem prakticky nestává, jelikož ztratí např. smrtí, způsobilost být dědicem ještě před smrtí zůstavitele a pozůstalost tak připadne rovnou náhradníkovi.

Oproti tomu u svěřenského nástupnictví zůstavitelem povolaný dědic pozůstalost skutečně nabývá, je však v rozsahu této pozůstalosti omezen při pořizování pro případ své smrti nebo jiné právní skutečnosti (např. ukončení studia) tím, že tuto pozůstalost následně nabývá svěřenský nástupce.

Je-li však zůstavitelova poslední vůle neurčitá do té míry, že nelze zjistit, zda povolal náhradníka, nebo svěřenského nástupce, má se za to, že povolal náhradníka.

Povolá-li zůstavitel více svěřenských nástupců, z nichž někteří v době smrti zůstavitele jako osoby ještě neexistují, zanikne svěřenské nástupnictví, jakmile jmění nabude první svěřenský nástupce z těch, kteří nebyli zůstavitelovými současníky.

Svěřenské nástupnictví pak zanikne nejpozději uplynutím sta let od smrti zůstavitele, a to i když nařídil delší dobu. Zůstavitel tak v praxi může určit dlouhou řadu svěřenský nástupců, nicméně tato řada je výše uvedeným časovým úsekem omezena. Má-li však svěřenský nástupce nabýt dědictví nejpozději při smrti dědice žijícího v době zůstavitelovy smrti, zanikne svěřenské nástupnictví teprve, až první ze svěřenských nástupců nabude dědictví po tomto dědici.

Svěřenské nástupnictví samozřejmě zanikne také tehdy, není-li již žádný ze svěřenských nástupců, nebo nenastane-li případ, pro který bylo zřízeno.

Svěřenské nástupnictví, které zůstavitel zřídil svému dítěti v době, kdy nemělo potomka, také zaniká tehdy, zanechá-li toto dítě potomka, který je způsobilý dědit. To platí i tehdy, zřídí-li zůstavitel svěřenské nástupnictví jinému svému potomku v době, kdy ten potomka nemá.

Obdobně pak svěřenské nástupnictví zanikne, pokud zůstavitel povolá svěřenského nástupce osobě, která není způsobilá pořizovat pro omezení svéprávnosti a tato osoba nabude pořizovací způsobilost. Svěřenské nástupnictví tak zanikne navždy, i když třeba dědic svojí pořizovací způsobilost znovu ztratí.

Mezi povinnosti dědice vůči svěřenskému nástupci patří, že na požádání svěřenského nástupce je dědic povinen bez zbytečného odkladu a za jeho přítomnosti sestavit v písemné formě inventář všeho, co děděním nabyl. Takový inventář vydá svěřenskému nástupci. Na žádost svěřenského nástupce musí být podpis dědice na inventáři úředně ověřen.

Dědic má také povinnost o dědictví pečovat. Nesvěřil-li zůstavitel při nařízení svěřenského nástupnictví dědici právo s dědictvím volně nakládat, je vlastnické právo dědice k tomu, co nabyl děděním omezeno na práva a povinnosti poživatele. Dědic tak nesmí věci volně zcizovat.

Odmítnutí dědictví

Každý dědic má právo po smrti zůstavitele své dědictví, tedy právo na pozůstalost, nebo na jeho poměrnou část, odmítnout. Na dědice, který dědictví odmítl, se poté hledí jako by ho nikdy nenabyl. Odmítnout dědictví lze pouze výslovným prohlášením učiněným soudu, a to ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy soud dědice vyrozumí o jeho dědickém právu a jeho právu dědictví odmítnout. Je tedy vždy potřebné hlídat lhůtu k odmítnutí dědictví, kdy případnou prekluzí takové právo zaniká. Možnost odmítnout dědictví však nemá smluvní dědic, tedy ten, který se dědicem stal dědickou smlouvou.

Vzdání se dědictví

Každý dědic, kromě státu v případě odúmrti, má právo se dědictví výslovně vzdát ve prospěch jiného dědice prohlášením učiněným před soudem. Jiný dědic, v jehož prospěch se původní dědic svého dědictví vzdal, musí s nabytím dědictví ovšem souhlasit. Vzdát se dědictví samozřejmě nemůže ten dědic, který dědictví již dříve odmítl, nebo u kterého se zjistil nedostatek dědické způsobilosti.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Závěť

Závěť je i po nabytí účinnosti nové právní úpravy nejčastějším způsobem projevu zůstavitelovi vůle pro případ smrti. Na rozdíl od dědické smlouvy se jedná o projev vůle odvolatelný, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz.

Jedná se o klasický projev autonomie vůle zůstavitele, který je dle právní úpravy zcela oprávněn rozhodovat o způsobu vypořádání jeho jmění po jeho smrti. Aby však byla závěť, jako poslední pořízení zůstavitele platná, musí splňovat určité formální požadavky.

Zůstavitel, který hodlá učinit pořízení pro případ smrti ve formě závěti, musí zejména dodržet požadavky kladené novým občanským zákoníkem na platné právní jednání. Pořizovací vůle musí být, jako jiné právní jednání, vážná, pravá, neučiněná v tísni a prosta omylu. Zůstavitel musí svou vůli projevit tak určitě, že nestačí, aby jen přisvědčil návrhu, který mu byl učiněn.

Neplatnost závěti způsobí také absence údaje o jejím pořízení, a to v případě, kdy zůstavitel pořídil více závětí, které si odporují nebo závisí-li jinak právní účinky závěti na určení doby jejího pořízení. Na první pohled přísný důsledek formálního nedostatku závěti v podobě chybějícího určení data jejího pořízení, má logické opodstatnění s ohledem na pravidlo, že platná je vždy ta závěť zůstavitele, která byla učiněna později.

Pokud tedy zůstavitel za život pořídil např. dvě závěti, které si vzájemně odporují, je platná vždy pouze ta, kterou učinil později. Pokud však není zřejmé, která z nich byla učiněná později, nemůže být platná ani jedna, neboť by došlo k nepřípustné nejistotě v právních vztazích účastníků dědického řízení. V takovém případě by došlo k dědění ze zákona.

Samotná závěť může být napsána různými způsoby. Neplatnost by nezpůsobilo ani sepsání závěti v cizím jazyce. Zákonodárce jako východisko z potíží při výkladu závěti stanovil pravidlo, že závěť je třeba vykládat tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Slova použitá v závěti se tak vykládají podle jejich obvyklého významu, ledaže se prokáže, že si zůstavitel navykl spojovat s určitými výrazy zvláštní, sobě vlastní smysl.

Pokud tedy zůstavitel je navyklý používat některé slovní obraty v jiném než obvyklém kontextu, je třeba celý obsah závěti hodnotit v kontextu slov za použití jejich významu tak, jak jej chápal zůstavitel. To je ovšem nezbytné v dědickém řízení prokázat, např. výpověďmi svědků.

Zůstavitel může také v závěti poukázat i na obsah jiné listiny. V takovém případě má i tato jiná listina stejné právní účinky, pokud splňuje náležitosti závěti. Pokud náležitosti závěti nesplňuje, je její obsah použit jen k vysvětlení zůstavitelovy vůle, a to v souladu s pravidlem o maximální snaze vyhovět přání zůstavitele a jeho poslední vůli.

Zůstavitel není oprávněn povolání dědice svěřit jiné osobě, ani pořídit společně s jinou osobou. Není tak nadále bohužel např. možné, pořídit závěť společně s manželem nebo dětmi.

Zůstavitel je oprávněn závětí povolat k dědictví jednoho nebo i více dědiců, kdy závětí může pořídit o celé pozůstalosti či pouze o její části. Dědici tak připadne celá pozůstalost, je-li povolán jako dědic jediný a ze závěti vyplývá, že zahrnuje celou dědickou pozůstalost. Je-li však povolanému dědici zůstaven pouze podíl, připadne zbylá část pozůstalosti dědicům, kteří dědí ze zákona.

Povolá-li zůstavitel závětí k dědictví několik dědiců, aniž by jím určil podíly, mají dědici právo na pozůstalost vždy rovným dílem. Je-li však povoláno několik dědiců tak, že jsou všem určeny podíly, ale pozůstalost vyčerpána není, mají právo na zbylou část pozůstalosti zákonní dědicové. To mohou být i dědicové, kteří dědí ze závěti.

Zákon přitom pamatuje na možnost nechtěného omylu zůstavitele při pořizování závěti, kdy není výjimečné, že při výčtu podílů nebo věcí něco přehlédl. Právo na zbylou část pozůstalosti tak zákonní dědicové nemají, měl-li zůstavitel zcela zřejmě v úmyslu povolaným dědicům odkázat celou pozůstalost, i když v celkovém výčtu jmění něco opomněl.

Může se také stát, že zůstavitel vyměří některým z povolaných dědiců přesně stanovené podíly a jiným nikoli. V takovém případě připadne dědicům povolaným bez podílu zbylá část pozůstalosti rovným dílem. Pokud by pro dědice bez podílu nic nezbylo, srazí se pro ně poměrně ze všech vyměřených podílů tolik, aby se jim dostalo podílu rovného s dědicem, kterému bylo vyměřeno nejméně.

Jsou-li podíly ostatních dědiců stejné, srazí se z nich tolik, aby se dědici, který byl ustaven bez podílu, dostal podíl s nimi stejný. I toto pravidlo pamatuje na možnost omylu zůstavitele, kdy některým dědicům přímo určí podíl z pozůstalosti a jiným ne, přičemž však jimi určenými podíly dojde k vyčerpání celé pozůstalosti a na dědice bez podílu nic nezbude.

Ovšem i v těch případech, kdy se zůstavitel při dělení podílů zřejmě pouze přepočetl, se provede dělení vždy tak, aby byla jeho vůle naplněna co nejlépe, tedy aby byla jeho vůle vždy respektována.

Ve většině případů povolává zůstavitel závětí za dědice své osoby blízké. Nicméně není výjimkou, když závětí povolá i osoby nebo skupiny osob, které jemu blízké nejsou, např. různé nadace. Zůstavitel tak může za dědice povolat i některé humanitární organizace nebo církve či školy a nemocnice.

Pokud tedy zůstavitel určí konkrétní organizaci nebo školu, je za dědice povolána pouze tato konkrétní osoba. Pokud by však povolal za dědice všechny školy nebo organizace, nebo např. všechny lidi bez domova nebo děti z dětských domovů, uplatní se zákonná domněnka, kdy v takovém případě se má za to, že dědici jsou ti, kteří do určené skupiny patřili v době zůstavitelovy smrti.

Povolá-li zůstavitel za dědice bez bližšího určení chudé či obdobně určenou skupinu osob, má se pak za to, že za dědice byla povolána obec, na jejímž území měl zůstavitel poslední bydliště. Obec je pak povinna dědictví použít ve prospěch určené skupiny osob.

V určitých situacích může také dojít k tomu, že zůstavitelem povolaný dědic se nakonec dědicem nestane (dědictví např. odmítne). V takovém případě se podíl dědice, který nedědí a který nemá náhradníka, uvolní a přiroste poměrně k podílům ostatních povolaných dědiců. Právo na přírůstek však nemá dědic, kterému byl zůstaven přímo určitý dědický podíl. Jsou-li pak někteří dědici povoláni s podílem a další bez určení podílu, přiroste uvolněný podíl pouze těm, kteří jsou povoláni bez podílu.

Dovětek

Dovětkem je institut, který umožňuje zůstaviteli pořídit v závěti např. odkaz, nebo stanovit odkazovníku nebo dědici podmínku, nebo doložit čas či uložit odkazovníku nebo dědici příkaz. Co je výše uvedeno o závěti, platí obdobně i o dovětku, zejména co se týká formálních náležitostí obou institutů občanského práva.

Pořizovací nezpůsobilost

Samozřejmě ne každý člověk je způsobilý pořizovat o svém majetku pro případ své smrti. Nezpůsobilý tak např. je člověk nesvéprávný. Tato zásada neplatí ovšem v případě člověka, který dovršil patnácti let věku a dosud nenabyl plné svéprávnosti. Takový nesvéprávný může pořizovat bez souhlasu zákonného zástupce formou veřejné listiny, kterou je dle nového občanského zákoníku pouze notářský řád.

Další výjimkou je případ, kdy závěť pořizuje ten, jehož svéprávnost byla omezena soudem tak, že není způsobilý pořizovat. Taková osoba však může přesto platně pořídit závět v jakékoli formě, pokud se uzdravila do té míry, že je schopna projevit vlastní vůli, a to i bez soudního rozhodnutí o nabytí plné svéprávnosti. Vždy je však třeba respektovat zásadu, že kdo byl ve svéprávnosti omezen, může v rámci omezení pořizovat jen formou veřejné listiny.

Další výjimkou z pořizovací nezpůsobilosti je případ člověka, jehož svéprávnost byla omezena pro chorobnou závislost v důsledku užívání alkoholu, psychotropních látek nebo podobných přípravků či jedů nebo chorobnou závislost na hráčské vášni představující závažnou duševní poruchu. Takový člověk může v rozsahu omezení pořizovat nejvýše o polovině pozůstalosti. Zbývající část pozůstalosti připadne zákonným dědicům, což se však netýká státu, pokud by měl dědit jako zákonný dědic. V takovém případě může zůstavitel pořídit o celé pozůstalosti.

Forma závěti

Závěť se pořizuje výhradně v písemné formě, ledaže byla pořízena s tzv. úlevami. Závěť lze pořídit ve formě soukromé nebo veřejné listiny, kdy oba typy závěti jsou stejně platné, avšak veřejná listina je vhodným prostředkem pro zamezení případných budoucích sporů o pravost závěti. Osoba, která sepisuje veřejnou listinu o závěti, je vždy povinna se přesvědčit, zda se projev poslední vůle děje s rozvahou, vážně a bez donucení, tedy brát v úvahu konkrétní objektivní podmínky při sepisování veřejné listiny.

Kdo chce pořídit závěť písemnou formou, napíše celou závěť vlastní rukou a vlastní rukou ji musí podepsat. Tak se zajistí jak pravost závěti, tak také pravdivost zachycení poslední vůle zůstavitele, kterou závěť obsahuje. Závěť, kterou zůstavitel nenapíše vlastní rukou, musí alespoň vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci jsou velmi důležití pro případné spory o pravosti a platnosti závěti.

V případě, že je zůstavitel nevidomý, může projevit poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky v listině, která musí být nahlas přečtena svědkem, který závěť nepsal. Zůstavitel musí před svědky potvrdit, že listina obsahuje jeho poslední vůli.

Je-li pak zůstavitel osobou se smyslovým postižením a nemůže-li číst nebo psát, projeví poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky v listině, jejíž obsah mu musí být tlumočen zvláštním způsobem dorozumívání, který si zůstavitel zvolí, svědkem, který závěť nepsal. Všichni svědci musí ovládat způsob dorozumívání, kterým je obsah listiny tlumočen. Zůstavitel zvoleným způsobem dorozumívání před svědky potvrdí, že listina obsahuje jeho poslední vůli.

V závěti pořízené osobou se smyslovým postižením, která nemůže číst nebo psát, pak musí být také uvedeno, že zůstavitel nemůže číst nebo psát, dále kdo závěť napsal, kdo ji přečetl nebo tlumočil a jakým způsobem zůstavitel potvrdil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Byl-li obsah tlumočen zvláštním způsobem dorozumívání, uvede se to v listině včetně údaje, jaký způsob dorozumívání zůstavitel zvolil.

Svědkové závěti

Svědci se účastní pořizování závěti, aby mohli potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou identickou osobou. Svědek se musí podepsat na listinu obsahující závěť. K podpisu zpravidla připojí doložku poukazující na jeho vlastnost jako svědka a údaje, podle nichž ho lze zjistit. Svědkem nemůže být osoba nesvéprávná, nebo osoba, která není znalá jazyka, nebo způsobu dorozumívání, v němž se projev vůle činí.

Být svědkem nemůže být přitom dědic nebo odkazovník, a to pro ty případy, které se ho dotýkají. Stejně tak není způsobilá být svědkem osoba dědici nebo odkazovníkovi blízká, ani zaměstnanec dědice nebo odkazovníka. To samozřejmě může také přinášet značné komplikace, kdy v praxi osoby blízké zůstaviteli jsou osobami blízkými dědici. Zůstavitel tak musí požádat jiné osoby, aby mu byly svědky při pořizování závěti.

Úlevy při pořizování závěti

Ustanovení nového občanského zákoníku o úlevách při pořizování závěti pamatuje na případy, kdy je nezbytné slevit z přísných formálních požadavků, které zákon na pořízení závěti klade.

Takovým případem je např. situace, ve které je člověk pro nenadálou událost v patrném a bezprostředním ohrožení života. Takový člověk má právo pořídit závěť ústně před třemi současně přítomnými svědky. Totéž právo má i ten, kdo se nachází v místě, kde je běžný společenský styk ochromen následkem mimořádné události a nelze-li po něm rozumně požadovat, aby pořídil v jiné formě.

Nepořídí-li svědci záznam o zůstavitelově poslední vůli, bude důvodem dědické posloupnosti soudní protokol o výslechu svědků. Taková závěť má platnost pouze po dobu dvou týdnů, kdy po této době pozbývá své platnosti.

Dalším příkladem je situace, při které panuje důvodná obava, že by zůstavitel zemřel dříve, než by mohl pořídit závěť ve formě veřejné listiny. V takovém případě může zaznamenat jeho poslední vůli starosta obce, na jejímž území se zůstavitel nalézá, za přítomnosti dvou svědků.

Za týchž podmínek může zaznamenat zůstavitelovu poslední vůli i ten, kdo je podle jiného právního předpisu oprávněn vykonávat pravomoci starosty, např. místostarosta. Taková závěť pozbývá platnosti uplynutím tří měsíců ode dne jejího pořízení.

Další situací vyžadující úlevy, je případ, kdy zůstavitel má vážný důvod, aby na palubě námořního plavidla plujícího pod státní vlajkou České republiky nebo letadla zapsaného v leteckém rejstříku v České republice zaznamenal zůstavitelovu poslední vůli za přítomnosti dvou svědků velitel námořního plavidla nebo letadla, popřípadě jeho zástupce, pokud mu v tom nebrání péče o bezpečnost plavby nebo letu. Platnost závěti přitom nelze popřít tím, že zůstavitel neměl k pořízení závěti vážný důvod. Takto sepsaná závěť je platná po dobu tří měsíců ode dne jejího pořízení.

Byla-li závěť pořízena na palubě námořního plavidla, zaznamená to velitel v lodním deníku a závěť bez zbytečného odkladu předá zastupitelskému úřadu České republiky, který je nejblíže přístavu, do něhož námořní plavidlo připluje, popřípadě orgánu veřejné moci, u něhož je námořní plavidlo zapsáno v námořním rejstříku, nebo v případě letadla, zaznamená závěť velitel v palubním deníku a závěť předá bez zbytečného odkladu zastupitelskému úřadu České republiky, který je nejblíže místu, kde letadlo přistálo v zahraničí, popřípadě orgánu veřejné moci, u něhož je letadlo zapsáno v leteckém rejstříku.

Posledním příkladem je účast zůstavitele v ozbrojeném konfliktu a vojenských operacích, kdy poslední vůli vojáka nebo jiné osoby náležející k ozbrojeným silám, může zaznamenat velitel vojenské jednotky České republiky, nebo jiný voják v hodnosti důstojníka nebo vyšší, a to za přítomnosti dvou svědků. Byla-li závěť takto pořízena, nelze její platnost vůbec popřít. Závěť pozbývá platnosti uplynutím tří měsíců ode dne pořízení. Takto pořízenou závěť odevzdá velitel bez zbytečného odkladu veliteli nadřízeného velitelství, odkud se bez zbytečného odkladu předá Ministerstvu obrany České republiky.

Mezi další úlevy při pořizování závěti ve výše uvedených případech patří i možnost, aby svědky byli i osoby, které dosáhly patnáctého roku věku, a osoby, které byly ve svéprávnosti omezeny, pokud jsou způsobilé věrohodně popsat skutečnosti významné pro platnost závěti.

Obdobně pak znamená úlevu oproti předepsané formálnost, že nezpůsobuje neplatnost závěti pořízenou s úlevami skutečnost, že ji zůstavitel nebo svědek nepodepsal proto, že nemohl psát, nebo pro jinou závažnou překážku, je-li to v listině výslovně uvedeno.

Mlčenlivost

Každý, kdo působil při pořízení závěti nebo jiném právním jednání, pro které nový občanský zákon vyžaduje náležitosti jako pro závěť, jako pisatel, svědek, předčitatel, tlumočník, schovatel nebo úřední osoba, musí zachovat o obsahu zůstavitelovy vůle mlčenlivost, ledaže je zřejmá jiná vůle zůstavitele. Poruší-li taková osoba tuto povinnost, odčiní zůstaviteli újmu, kterou mu tím případně způsobí.

Vedlejší doložky v závěti

Nová právní úprava umožňuje zůstaviteli uvést v závěti podmínky, jako je doložení času nebo příkaz.

Zůstavitel je tak oprávněn připojit k závěti podmínku, která směřuje k jednání dědice nebo odkazovníka a určitým konkrétním způsobem tak podmínit nabytí dědictví dědicem nebo odkazu odkazovníkem.

Zůstavitel je při vytváření podmínek omezen pouze tím, že podmínka nesmí směřovat pouze ke zřejmému obtěžování dědice nebo odkazovníka. K takové podmínce se potom ze zákona nepřihlíží. Nepřihlíží se také k podmínce, která zjevně odporuje veřejnému pořádku nebo je nesrozumitelná. Obdobně se tak nepřihlíží k podmínce, kterou zůstavitel ukládá dědici nebo odkazovníku, aby uzavřel či naopak neuzavřel manželství, popřípadě aby v manželství setrval, anebo aby manželství zrušil.

Výše uvedené omezení možnosti použití podmínek v závěti nebo odkazu platí i pro příkazy, ve kterých zůstavitel nařizuje dědici, aby se zůstaveným majetkem určitým způsobem po jeho smrti nakládal.

Podmínka i příkaz, jako vedlejší doložky v závěti, mají samozřejmě i své právní následky, kdy dědic, který nesplní příkaz, nebo dědic, u kterého nedojde k naplnění podmínky, dědictví pozbude. Zůstavitel je oprávněn také určit, co se s takto uvolněným dědictvím stane.

Pokud by zůstavitel určil podmínku nemožnou, jejíž splnění by bylo předem vyloučeno, hledělo by se na ní jako by nebyla a dědic či odkazovník by nabyli své právo okamžikem smrti zůstavitele.

Právo vymáhat splnění příkazu má kromě osoby, které je příkaz ku prospěchu, také vykonavatel závěti, nebo osoba, která je k tomu v závěti povolána. Zůstavitel tedy může v závěti povolat osobu, která bude po dědici vymáhat splnění příkazu. Většinou by takovou osobou měl být ten, v jehož prospěch je přikázané jednání dědice ku prospěchu.

Nová právní úprava samozřejmě umožňuje i použití doložky času, jako vedlejší ustanovení v závěti, kterou zůstavitel určuje, že dědic nebo odkazovník nabude dědictví nebo odkaz buď na určitou omezenou dobu, nebo po určité době, která uplyne od smrti zůstavitele.

Podstatou doložky času (oproti podmínce) je jistota, že tento čas někdy nastane. To je zásadní rozdíl oproti podmínce, jejíž naplnění je ze své povahy nejisté.

Vykonavatel závěti

Zůstavitel může k řádnému provedení poslední vůle zůstavitele povolat vykonavatele závěti a určit mu, jaké má povinnosti a zda a jak bude odměňován. Zjistí-li soud při projednávání dědictví, že byl vykonavatel závěti povolán, je povinen ho o tom vyrozumět, protože on bude tou osobou, která by měla v dědickém řízení dbát na naplnění poslední vůle zůstavitele. Vykonavatel závěti může z funkce ovšem kdykoli odstoupit, přičemž odstoupení je účinné, až když je doručeno soudu. Nejedná se tedy o povinnost.

Vykonavatel závěti dbá zejména o řádné splnění poslední vůle zůstavitele, přičemž je povinen postupovat vždy s péčí řádného hospodáře. Náleží mu všechna práva potřebná ke splnění jeho úkolů v zůstavitelově poslední vůli, včetně práva před soudem hájit platnost závěti, namítat nezpůsobilost dědice nebo odkazovníka a dbát o splnění zůstavitelových pokynů uvedených v závěti nebo odkazu.

Vykonavatel závěti také, v případě absence správce pozůstalosti, vykonává také správu pozůstalosti, a to dokud soud nerozhodne o jiném opatření.

Správce pozůstalosti

Správce pozůstalosti je osobou, kterou zůstavitel může povolat ke správě pozůstalosti nebo některé její části a případně mu určit, jaké má povinnosti a zda i jak bude za svojí činnost odměňován. Samotný úkon zůstavitele, kterým správce pozůstalosti povolá, vyžaduje formu veřejné listiny, tedy opět musí být takový úkon sepsán ve formě notářského zápisu.

Správce pozůstalosti se pak ujímá správy pozůstalosti, jakmile se dozví o zůstavitelově smrti. Pravidelně jej informuje soud. Jak bylo uvedeno výše, zjistí-li jako první soud, že byl správce pozůstalosti povolán, je povinen ho o tom totiž vyrozumět.

Správce pozůstalosti je povinen řídit se pokyny vykonavatele závěti. Obdobně jako on, je i správce pozůstalosti oprávněn z funkce kdykoli odstoupit. Odstoupení je pak účinné tehdy, kdy je doručeno soudu.

Poruší-li vykonavatel závěti nebo správce pozůstalosti závažně své povinnosti, není-li schopen své povinnosti řádně plnit nebo je-li pro to jiný vážný důvod, odvolá ho soud i bez návrhu osoby, která by na tom měla právní zájem.

Zrušení závěti

Zůstavitel je oprávněn závěť nebo její jednotlivá ustanovení, která je ze své povahy odvolatelným soukromoprávním projevem vůle, oprávněn kdykoli zrušit. Odvoláním se závěť automaticky zrušuje, obdobně jako pořízením pozdější závěti. Pořízením pozdější závěti se dřívější závěť ruší ovšem pouze v rozsahu, v jakém nemůže vedle pozdější závěti obstát, tedy v té části, ve které je s ní v rozporu.

K odvolání závěti se vyžaduje projev vůle zůstavitele učiněný ve formě předepsané pro pořízení závěti. Tedy je nezbytné závěť zrušit v písemné formě, opatřené podpisem zůstavitele.

Závět je možno zrušit také mlčky, což znamená, že zůstavitel listinu, na níž byla závěť napsána, zničí. Zničí-li zůstavitel jen jeden z několika stejnopisů závěti, nelze z toho ještě usuzovat na její odvolání. Zůstavitel by tedy měl k platnému odvolání závěti jejím zničením zničit veškeré stejnopisy závěti, přičemž je důležité si uvědomit, že stejnopisem se nechápe kopie závěti.

Byla-li závěť pořízena ve formě veřejné listiny a uložena u notáře, má zůstavitel právo požadovat kdykoli, aby mu závěť byla notářem vydána, přičemž závěť může notář vydat jen zůstaviteli nebo jeho zplnomocněnému zástupci. V případě, že skutečně dojde k vydání závěti zůstaviteli, považuje se taková závěť za odvolanou. Notář je povinen zůstavitele o tom poučit a odvolání závěti i předmětné poučení poznamenat na vydávané listině i ve svém spisu.

Byla-li však závěť uložena pouze do úřední úschovy, má zůstavitel právo požadovat její vydání, aniž by vydání závěti znamenalo její odvolání.

Důležité také je nezapomenout na skutečnost, že ruší-li zůstavitel novější závěť, ale dřívější uchovává, má se za to, že dřívější závěť nepozbyla platnost a hledí se na ni, jako by nebyla nikdy zrušena.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Dědická smlouva

Dědická smlouva je novým dědickým titulem, který naše právo znalo až do roku 1950. Podle právní úpravy platné do 1. 1. 2014 byla jakákoliv smlouva uzavřená pro případ smrti absolutně neplatná a neměla tak žádné právní účinky. Dědická smlouva je tak posílením autonomie vůle zůstavitele, když umožní lidem více možností při nakládání se svým jměním pro případ smrti.

Jedná se přitom o dědický titul s nejvyšší právní silou, který má přednost před ostatními projevy zůstavitelovi poslední vůle.

Dědickou smlouvou může zůstavitel povolat druhou smluvní stranu nebo i třetí osobu za dědice nebo odkazovníka, pokud s tím druhá smluvní strana vysloví v dědické smlouvě souhlas. Dědická smlouva musí být dle zákona pořízena ve formě veřejné listiny, kdy za veřejnou listinu se považuje pouze notářský zápis.

Omezení vůle zůstavitele spočívá v nemožnosti pořídit ohledně celé pozůstalosti, kdy čtvrtina musí zůstat nezatížená, aby k ní mohli uplatnit dědické právo dědici povolaní mimosmluvně, tedy např. závětí.

Zůstavitel musí mít nejen pořizovací způsobilost, ale i způsobilost se smluvně zavazovat. Tato skutečnost má značný význam v případě, kdy dědickou smlouvou pořizuje pro případ smrti nezletilý nebo osoba s omezenou svéprávností.

U nezletilého je nicméně nezbytný souhlas zákonného zástupce, a u osoby s omezenou svéprávností souhlas soudem ustanoveného opatrovníka. U takové osoby je vždy třeba ale zkoumat, v jakém rozsahu jí byla svéprávnost omezena, tedy zda ji nebylo ponecháno oprávnění se zavazovat (v obecné rovině).

Pokud se jedná o osobu, která byla omezena na svéprávnosti z důvodu závislosti na návykových látkách či závislosti na hracích automatech, může smlouvu uzavřít jen za podmínek, za jakých by mohl pořídit závěť, tedy pouze o polovině pozůstalosti. Čtvrtina však musí i zde zůstat neztížená a takový zůstavitel může de facto pořídit pouze o jedné čtvrtině svého majetku.

Dědická smlouva i přes smluvní volnost, neomezuje zůstavitele v dispozici s majetkem za jeho života. Zůstavitel také může majetek na smluvního dědice převést již za svého života, což vyloučí praktické naplnění dědické smlouvy. Zůstavitel může majetek sepsat ve formě veřejné listiny, kdy v případě pozdějšího nabytí dalšího majetku zůstavitelem, se dědická smlouva vztahuje pouze na majetek sepsaný ve veřejné listině.

Výhodou dědické smlouvy pro dědice je tak zejména podstata smluvního ujednání a jeho základní rysy, kdy ani dědickou smlouvu nemůže zůstavitel jednostranně měnit ani rušit, jako např. závěť. To dává dědici značnou míru právní jistoty, že se dědicem skutečně stane, kdy tak může být např. i pro určitou část pozůstalosti zůstavitele.

Pokud dědická smlouva nesplňuje formální náležitosti stanovené pro její platnost novým občanským zákoníkem, nebo nevyhovuje ustanovením zákona o smlouvách, může být platná jako závěť, kdy však ztrácí samozřejmě veškeré vlastnosti smlouvy. O platnou závěť se bude jednat však pouze tehdy, pokud splňuje všechny zákonem stanovené formální předpoklady.

Tedy pro rekapitulaci lze o dědické smlouvě uvést, že:

  • nelze pořídit o celé pozůstalosti, čtvrtina musí zůstat volná, ale i tu může zanechat i jedinému dědici ze smlouvy,
  • zůstavitel může po podpisu smlouvy i nadále bez omezení disponovat se svým majetkem,
  • v dědické smlouvě se zákonní dědici mohou zřeknout svého zákonného dědického práva.

Odkaz

Obdobně jako dědická smlouva i odkaz, jako nový institut dědického práva, přináší posílení autonomie vůle zůstavitele, který odkazem může zřídit odkazovníku pohledávku na vydání určité věci, popřípadě jedné či několika věcí určitého druhu, nebo na zřízení určitého práva vůči jeho dědicům, a to v poměru k jejich podílům.

Odkaz ale není dalším dědickým titulem a odkazovník se nestává dědicem zůstavitele. Tato skutečnost má zásadní význam pro odkazovníka, který není zatížen dluhy zůstavitele, které na pozůstalosti váznou a nenabývá vlastnictví k předmětu odkazu smrtí zůstavitele, ale některou ze zákonem předpokládaných a stanovených právních skutečností, jako je předání věci, nebo zápisem převodu vlastnického práva ve veřejném rejstříku (např. katastru nemovitostí). Odkazovník se nestává ani účastníkem dědického řízení.

Samotný vznik práva na odkaz může zůstavitel podmínit nějakou právní skutečností, kdy odkaz v takovém případě vznikne až splněním podmínky, nikoliv již smrtí zůstavitele. Pokud by dědic odkazovníku nechtěl předmět odkazu vydat, má odkazovník právo se vydání věci domáhat u obecných soudů.

Zůstavitel je nicméně při zřizování odkazu omezen tím, že každému z dědiců zůstavitele musí zůstat z hodnoty dědictví alespoň čtvrtina nezatížená odkazy. Zůstavitel je oprávněn také odkazem pamatovat jak na konkrétní osobu, tak i na skupinu osob, jako jsou příbuzní, členové sportovního klubu či chudí. Může též ponechat přímo na dědici nebo na někom jiném, např. na vykonavateli závěti, aby určil, jak a které ze skupiny osob mají být poděleny. To je praktické např. tehdy, pokud zůstavitel má v úmyslu obdarovat neurčitě vymezenou skupinu osob, např. chudí. Nedá-li tak zůstavitel dědici výslovný pokyn, má volbu dědic dle svého uvážení. Pokud dědic nemůže z nějakého důvodu volbu vykonat, určí odkazovníky soud, přičemž je samozřejmě povinen co nejvíce šetřit vůli zůstavitele.

Jelikož je odkaz de facto pohledávkou, může zůstavitel odkazem zatížit pouze dědice nebo odkazovníka. V případě odkazovníka se přitom jedná o pododkaz. Odkazovník je takový odkaz přitom povinen splnit i tehdy, pokud hodnota dalšího odkazu přesahuje hodnotu odkazu, který je mu určen. Tedy v takovém případě se může stát, že odkazovník odevzdá ze svého majetku více, než nabyl z odkazu, který mu určil zůstavitel.

V případě, že odkazovník odkaz nenabude, splní další odkaz ten, komu odkaz připadl. Této povinnosti se může zprostit tehdy, přenechá-li odkaz osobě, které byl další odkaz zůstaven. Příkladem by mohla být situace, kdy zůstavitel má dva kamarády Petra a Pavla. Petr je vlastníkem šperku, který se líbí Pavlovi. Zůstavitel se rozhodne povolat svého kamaráda Petra a přikázat mu, aby vydal Pavlovi zmíněný šperk. Petr tak má na výběr, zda dědictví přijmout a šperk vydat či odmítnout dědictví a šperk si ponechat.

Odkaz může být zůstavitelem také odvolán. K tomu dochází automaticky také v případě, že:

  • zůstavitel odkázanou věc zničí, nebo ji zcizí a znovu nenabude,
  • odkázanou věc změní takovým způsobem, že to je již věc jiná, pokud k tomu ale došlo mimo vůli zůstavitele, má se za to, že nejde o odvolání odkazu a odkazovníku náleží peněžitá náhrada,
  • odkázanou pohledávku vymůže a vybere, pokud zčásti, uplatní se právní domněnka částečného odvolání odkazu, kdy pohledávka nadále trvá.

Pro dědice je důležité, že splatnost odkazu je odstupňovaná podle finanční náročnosti výplaty odkazu. Pokud se jedná o odkaz k jednotlivým věcem, nebo k dobročinným účelům, nastává jeho splatnost ihned. Ostatní odkazy jsou splatné až rok po smrti zůstavitele. Zůstavitel však může svojí vůli projevit i jiným způsobem a ulehčit nebo naopak ztížit pozici dědiců při vydávání odkazu. Při odkazu dávek splatných ročně, měsíčně nebo jinak nabývá odkazovník právo k částce, která připadá na celou dobu, dožije-li se jejího počátku. Splátka se však stane splatnou až v určenou dobu splatnosti.

Odkaz lze zřídit jak k věci určené druhově, tak k věci určené jednotlivě. U druhově určené věci rozhodne osoba obtížená odkazem, tedy dědic, nebo odkazovník, kterou z věcí v pozůstalosti, za předpokladu, že jich je více, odkazovník dostane. Ponechá-li však volbu na odkazovníku, je ten oprávněn si zvolit věci nejlepší. U věci určené jednotlivě náleží odkazovníku přímo ta věc z pozůstalosti, kterou zůstavitel určil. Právě takovou věc je mu dědic povinen vydat.

Odkázat lze i věc, která není v pozůstalosti, tedy věc, kterou zůstavitel před smrtí nevlastnil. Pokud tak zůstavitel odkáže v odkazu, aby dědic vydal odkazovníku věc, která není v pozůstalosti, musí jí dědic odkazovníku opatřit, až již z jeho majetku, nebo jí musí opatřit od třetích osob. V případě peněz je osoba obtížená odkazem jím zavázána i tehdy, kdy peníze na takovou úhradu v pozůstalosti vůbec nejsou. Pokud se má odkazovníku koupit určitá věc, kterou však nelze za cenu obvyklou opatřit, vydá se odkazovníku pouze její cena v penězích, aby si věc opatřil sám.

Odkázat lze přitom i pohledávku, a to včetně jejího příslušenství, s případným zajištěním. Pokud tvoří předmět odkazu pohledávka, kterou má zůstavitel za odkazovníkem, je osoba odkazem zatížená povinna vydat odkazovníku kvitanci nebo mu vrátit dlužní úpis.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Zákonná dědická posloupnost

Zákonná dědická posloupnost nově ustupuje v nové právní úpravě dědické smlouvě a závěti, jako základním projevům autonomie vůle zůstavitele. Tzv. dědění ze zákona se tak uplatní v dědickém řízení pouze tehdy, pokud nedojde k dědění celé pozůstalosti podle dědické smlouvy nebo závěti.

Není-li přitom žádného dědice ani podle zákonné dědické posloupnosti, připadá dědictví státu a na stát se pak hledí jako na dědice ze zákona. Stát pak nemá právo dědictví odmítnout. Stejně jako jiní dědici má však i stát právo požadovat soupis pozůstalosti.

Nový občanský zákoník rozděluje dědice v rámci zákonné dědické posloupnosti do šesti dědických tříd, a to:

  • v první třídědědí zůstavitelovi děti a manžel rovným dílem. Nedědí-li některé dítě, dědí jeho děti, nebo další potomci téhož předka. Pokud tedy některé z dětí zůstavitele nedědí, nedochází k přirůstání dědického podílu k podílu ostatních dědiců této dědické třídy, ale dědický podíl přechází na děti tohoto potomka.
  • v druhé třídědědí manžel, rodiče zůstavitele a osoby, které žily se zůstavitelem ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a které z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly na zůstavitele odkázány výživou. Osoby uvedené v této skupině dědí pouze za předpokladu, že nedědí dědici z první dědické třídy. Dědicové druhé třídy dědí stejným dílem, přičemž manžel má nárok na nejméně polovinu pozůstalosti. Osoby spolužijící nemohou podle právní úpravy dědit ve druhé dědické třídě samy, obdobně jako manžel v třídě první.
  • ve třetí dědické třídědědí společně sourozenci zůstavitele a osoby, které žily se zůstavitelem ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí a které z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly na zůstavitele odkázány výživou. Tyto osoby dědí pouze tehdy, pokud nedědí dědicové první třídy, ani manžel a rodiče zůstavitele v rámci třídy druhé. Dědicové této třídy dědí společně rovným dílem. U sourozenců platí zásada přechodu dědického práva na jejich potomky, obdobně jako u dětí zůstavitele v první dědické třídě, s tím omezením, že po sourozencích zůstavitele dědí ve třetí dědické třídě pouze jeho děti, ale již ne děti jeho dětí.
  • ve čtvrté dědické třídědědí prarodiče zůstavitele, a to v případě, že nedědí žádný z dědiců třetí dědické třídy.
  • v páté dědické třídědědí prarodiče rodičů zůstavitele, a to za předpokladu, že nedědí žádný z dědiců čtvrté dědické skupiny. Prarodičům otce zůstavitele náleží jedna polovina dědictví a druhá náleží prarodičům matky. Obě dvojice prarodičů se přitom dělí rovným dílem o polovinu, která na ně připadá. Pokud jeden z prarodičů nedědí, případně uvolněný podíl druhém z prarodičů otce nebo matky, se kterým tvoří dvojici. V případě, že nedědí ani jeden z nich, připadne jejich polovina druhé skupině prarodičů.
  • v šesté dědické třídědědí děti dětí sourozenců zůstavitele a děti prarodičů zůstavitele, a to v případě, že nedědí žádný z dědiců v páté dědické třídě. Děti dětí sourozenců zůstavitele jsou vnuci sourozenců zůstavitele a děti prarodičů zůstavitele jsou jeho strýcové a tety.

K zákonné dědické posloupnosti neodmyslitelně patří i institut nepominutelného dědice, jako osoby, která má i dle nové právní úpravy právo na povinný podíl z pozůstalosti zůstavitele, bez ohledu na jeho poslední vůli (netýká se vydědění).

Nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele a pro případ, že nedědí, jejich potomci. Nezletilému dědici se musí ze zákona dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu a zletilému alespoň jedna třetina. Pokud by byli na tomto svém právu zkráceni, mohou se svého práva domáhat proti dědici, který na jejich úkor dědictví nabyl posledním pořízením zůstavitele.

Pokud zůstavitel ve svém posledním pořízení nepominutelného dědice opomenul i přes to, že věděl, že je naživu, má tento dědic na povinný díl právo. Opomněl-li však zůstavitel takového dědice nikoliv omylem, ale z důvodu, že dědic se vůči němu zachoval způsobem opravňující zůstavitele takového dědice vydědit, pak se takové opomenutí považuje za vydědění učiněné mlčky a po právu.

Právo na povinný díl není právem na podíl na pozůstalosti, ale právo nepominutelného dědice, aby ho dědic, který jeho podíl nabyl posledním pořízením zůstavitele, vyplatil peněžitou částkou, rovnající se hodnotě podílu. Při zvláštních důvodech na straně dědiců, a pokud to lze po nepominutelném dědici spravedlivě požadovat, může soud povolit vyplacení takové částky ve splátkách nebo odklad splatnosti. Nepominutelný dědic se však může s dědici samozřejmě dohodnout i jiným způsobem.

Aby se mohla určit výše částky, která má být nepominutelnému dědici vyplacena, je třeba majetek v pozůstalosti po zůstaviteli odhadnout a odečíst od nich dluhy, které na pozůstalosti váznou.

Na povinný díl se také nadále započítá vše, co nepominutelný dědic obdržel od zůstavitele bezplatně v posledních třech letech zůstavitelova života. Zejména pak:

  • vše, co zůstavitel dal potomku za svého života na úlevu v nákladech spojených se založením společné domácnosti,
  • vše, co mu dal na založení manželského nebo obdobného soužití,
  • vše, co mu dal v souvislosti s nástupem do zaměstnání či započetím podnikání a prostředky použité na úhradu dluhů zletilého potomka

Dluhy z dědictví

Nový občanský zákoník výrazně posiluje pozici věřitelů oproti předchozí právní úpravě, která je značně znevýhodňovala oproti dědicům. Věřitelé měli značně omezené možnosti ve své snaze uspokojit se v dědickém řízení, když dědici odpovídali za dluhy patřící do dědické podstaty pouze do výše jejich dědického podílu.

Nyní však dochází k přechodu povinnosti k úhradě dluhů na dědice v plném rozsahu. Dědic je tak v případě, že dědictví nabude, povinen uhradit dluhy zůstavitele i nad rozsah jím nabytého dědictví, a to ze svého výlučného majetku. Dědici je ale samozřejmě poskytnuta jistá míra ochrany, která spočívá v soupisu pozůstalosti.

Dědic má právo vyhradit si soupis pozůstalosti, uplatní-li je do jednoho měsíce ode dne, kdy ho soud o tomto právu vyrozuměl. Kdo si soupis pozůstalosti nevyhradil, nebo prohlásil, že právo výhrady soupisu neuplatňuje, nemůže si soupis vyhradit dodatečně.

Soupis pozůstalosti může být nahrazen seznamem pozůstalostního majetku, který sepíše správce pozůstalosti a potvrdí jej všichni dědici. V jednoduchých případech může soud rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku.

V případě, že dědic výhradu soupisu pozůstalosti uplatnil ve výše uvedené lhůtě, bude povinen pouze k úhradě zůstavitelových dluhů do výše nabytého dědictví, nikoliv v plné výši. Pokud však dědic věrolomně neuvede do soupisu pozůstalosti některé věci, které měly do pozůstalosti náležet a sloužit tak k úhradě dluhů zůstavitele a věřiteli se podaří jejich existenci prokázat, přestane pro dědice platit ochrana, kterou mu poskytoval soupis pozůstalosti a bude povinen uhradit dluhy v plné výši.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Tento článek reflektuje právní stav ke dni 1. lednu 2014, tedy stav po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, v platném znění (dále také jen „občanský zákoník“) a doprovodné legislativy vztahující se k rekodifikaci soukromého práva.

Přehled všech témat Právního průvodce

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek