Metody snižování podnikatelského rizika: Diverzifikace

9. 4. 2014 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Jedná se o nejčastější metodu, kterou se ve firmách snižují nepříznivé důsledky rizika. Text se podrobně zabývá pojmy jako jsou investiční nástroje, volba právní formy podnikání či rozšíření výrobního programu.

Investiční nástroje

Tato metoda byla tradičně používána a neustále se používá v investování. (Klasické pravidlo zní: „1/3 majetku vlož do nemovitostí, 1/3 majetku do zlata a uměleckých předmětů a 1/3 podrž v hotovosti.“) Podnikatelé mohou využít filozofii této metody i dnes, i když se již nebudeme omezovat na uvedené tři oblasti, protože nabídka investičních nástrojů je daleko širší. Dnes například můžeme investovat, resp. mít uloženy prostředky takto:

  • Peněžní účty – běžné účty, spořicí účty, termínované vklady, případně specializované spoření, např. stavební, a to v různých měnách; riziko se odvíjí od rizik země (typicky inflace), měny (kursové rozdíly), peněžního ústavu; likvidita dle druhu účtu.
  • Pojištění – penzijní připojištění, životní pojištění: dle názoru autorů se jedná o nejméně vhodné druhy investic s rizikem daným dlouhým časovým horizontem a prakticky nulovou likviditou.
  • Investiční cenné papíry – akcie nebo obdobné cenné papíry představující podíl na společnosti nebo jiné právnické osobě, dluhopisy nebo obdobné cenné papíry představující právo na splacení dlužné částky.
  • Cenné papíry kolektivního investování – akcie investičního fondu a podílové listy.
  • Ostatní investiční nástroje – nástroje umožňující přenos úvěrového rizika, finanční rozdílové smlouvy, opce, futures, swapy, forwardy a jiné nástroje, jejichž hodnota se vztahuje ke kurzu nebo hodnotě cenných papírů, měnovým kurzům, úrokové míře nebo úrokovému výnosu, jakož i jiným derivátům, finančním indexům či finančním kvantitativně vyjádřeným ukazatelům, komoditám, klimatickým ukazatelům, přepravním tarifům, emisním povolenkám nebo míře inflace a dalším ekonomickým ukazatelům uveřejněným na úseku oficiální statistiky, a ze kterých vyplývá právo na vypořádání v penězích nebo právo na dodání majetkové hodnoty, k níž se jejich hodnota vztahuje.[1]Sem by zřejmě bylo možné přiřadit i investice do měn (FOREX – Foreign Exchange) na mimoburzovním měnovém trhu a nákup či prodej futuresna měny, kdy je na určitou měnu obchodován jeden kontrakt s daným množstvím měny a termínem dodání. Hlavním rozdílem je fakt, že forex je mimoburzovní trh (protistranou obchodu je broker a obchodují se tzv. měnové páry, zejména ty nejdůležitější jako dolar, euro, jen, libra a švýcarský frank), zatímco futures jsou burzovně obchodované instrumenty (protistranou je clearingové centrum, které garantuje vypořádání).

Ve výše uvedených případech se riziko odvíjí od ekonomické situace výstavce cenného papíru, daného trhu nebo jiných vlastností příslušného investičního nástroje (např. měnového kurzu). Likvidita je závislá na podmínkách s tímto nástrojem spojeným a na stavu trhu.

  • Komodity – od drahých kovů, zemědělských plodin a ropy přes umělecké předměty až po nemovitosti. Kromě uměleckých předmětů lze do komodit včetně nemovitostí investovat napřímo (fyzickým držením), nebo opět přes nějaký investiční nástroj navázaný na zlato, jako jsou podílové fondy zaměřené na zlato, komoditní fondy (ETF) nebo finanční deriváty CFD (kontrakty na vyrovnání rozdílů cen zlata) apod. V prvním případě se náklady zvyšují o skladování, údržbu, opravy apod., ve druhém případě je riziko opět odvislé od výstavce investičního nástroje. Je například známo, že množství vystavených cenných papírů (podílových listů) na zlato několikanásobně přesahuje jeho existující světový objem (údajně cca 170 tis. tun). V těchto případech je třeba obzvlášť zkoumat trojici parametrů výnos – riziko – likvidita z pohledu cílů investora. Dle názoru autorů je vzhledem k funkci zlata jako uchovatele hodnoty vhodné investovat do fyzického zlata v době skutečné krize (nehodláme-li spekulovat na trhu investičních instrumentů), a to podle typu investora od 10 % do 25 % portfolia. Burzovně obchodované nástroje jsou obvykle vysoce likvidní, ale velmi závislé na volatilitě trhu. Nemovitosti a především umělecká díla jsou středně až velmi málo likvidní.

Typy rizik investičních nástrojů:

  • Politické riziko – Riziko regionu (např. EU), státu, spojené se změnou polických a/nebo ekonomických poměrů. Může souviset s ekonomickou krizí, ale i rozhodováním vlád, nadnárodních orgánů nebo s legislativními změnami.
  • Tržní riziko – Riziko vývoje adekvátního trhu nebo jeho segmentu.
  • Riziko odvětví, oboru – Riziko spojené s určitým odvětvím podnikání.
  • Kreditní riziko – Riziko zhoršení finanční situace (v extrémním případě riziko krachu) firmy, jejichž cenné papíry (akcie, dluhopisy) jsou v portfoliu.
  • Volatilita – Riziko kolísání kurzu investičního nástroje (změny cen aktiva).
  • Kurzové riziko – Riziko spojené se změnami kurzů měn.
  • Riziko likvidity – Riziko obtížné zpeněžitelnosti aktiva. Obvykle jde o odvozené riziko z výše uvedených rizik, tj. např. v případě špatně hospodařící firmy nebo státu.
  • Riziko obchodního partnera – Toto riziko se odvíjí od vlastností protistrany, např. obchodníka s cennými papíry, finanční instituce apod.

Proti některým rizikům se lze chránit poměrně dobře (například proti kurzovým rizikům uzavřením termínovaných obchodů), proti některým omezeně (politické riziko lze snížit umístěním sídla do země se stabilním systémem a právním řádem). Proti celosvětovým krizím nebo politickým rozhodnutím typu Kypr ale prakticky obrana neexistuje, protože se jedná o typické „černé labutě“. Viz také kap. 7.1 dále a především specializovaná literatura. Základním cílem je rozložit riziko na co největší základnu.[2]

[1]    Viz zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu a zákon č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování, oba ve znění pozdějších předpisů.
[2]    Anglické přísloví doporučuje: „Don’t put all of your eggs in the same basket.“ (Nedávejte všechna vejce do jednoho košíku.)

Převzato z knihy Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích vydané nakladatelstvím Grada v roce 2013

Volba právní formy podnikání

Většina podnikatelů chce omezit důsledky rizika jen na předem vymezenou část svého soukromého majetku. Volba právní formy podnikání proto patří mezi nejdůležitější rozhodnutí každé osoby, která se rozhodne podnikat. Zde jen velmi stručně uvedeme, že:

  • Fyzická osoba jako podnikatel ručí víceméně neomezeně celým svým majetkem.
  • Ve veřejné obchodní společnostiručí její společníci – fyzické nebo právnické osoby – za závazky společnosti společně a nerozdílně, a to celým svým majetkem.
  • komanditní společnostikomanditisté ručí jen do výše svých vkladů do základního kapitálu společnosti, komplementáři ručí celým svým majetkem.
  • Ve společnosti s ručením omezenýmspolečníci ručí jen do výše upsaných vkladů do základního kapitálu společnosti.
  • akciové společnostiplatí, že společnost odpovídá za porušení svých závazků celým svým majetkem, ale akcionář za závazky společnosti neručí, a to ani vzhledem k nominální hodnotě držených akcií.
  • družstvu platí, že odpovídá za porušení svých závazků celým svým majetkem, přičemž určí-li tak stanovy, může členská schůze uložit členům povinnost přispět na úhradu ztráty družstva.

Podle nového zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), který nabývá účinnosti 1. 1. 2014 společně s novým občanským zákoníkem existují ještě evropská společnost a evropské hospodářské zájmové sdružení, jakož i evropská družstevní společnost. Tyto „výdobytky“ EU jsou natolik speciální,[1]že odkazujeme na příslušnou literaturu.

Do výše popsané investiční zásady tří třetin by proto měla patřit i úvaha podnikatele, zda forma, kterou podniká, jej dostatečně chrání před riziky vyplývajícími z předlužení, zejména z hlediska následků, popsaných v insolvenčním zákoně.[2]

[1]    Evropská společnost, evropské hospodářské zájmové sdružení a evropská družstevní společnost se řídí ustanoveními tohoto zákona v rozsahu, v jakém to připouštějí přímo použitelné předpisy Evropské unie.
[2]    Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Převzato z knihy Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích vydané nakladatelstvím Grada v roce 2013

Rozšíření výrobního programu

Nejčastějším způsobem diverzifikace výrobních firem je rozšíření výrobního programu – cílem je rozšíření výroby o produkci různých dalších druhů výrobků tak, aby důsledky poklesu poptávky po jednom produktu (respektive po skupině produktů) byly kompenzovány zvýšením poptávky po jiné skupině produktů.[1]

Diverzifikace může být vertikální nebo horizontální. Při vertikální diverzifikaci výroby, kdy vyrábíme určitý produkt, můžeme nákup jednotlivých komponentů zaměnit za vlastní výrobu těchto komponentů (na straně vstupů), popřípadě na straně výstupů můžeme hotové výrobky prodávat sami a nedodávat je do cizí prodejní sítě. Tento způsob diverzifikace snižuje riziko závislosti firmy na dodavatelích výrobních komponent, snižuje riziko kontaktu s nesolventním odběratelem firmy a zkracuje hodnotový řetězec (tzv. value chain).

Při horizontální diverzifikacidochází k rozšiřování výroby o další výrobky různé povahy, které buď doplňují náš původní program, nebo vycházejí z výrobních znalostí firmy. Konkrétně můžeme například uvést výrobce křišťálových lustrů, kteří rozšíří svoji produkci o výrobu křišťálových skleněných figurek. S horizontální diverzifikací se můžeme setkat u řady českých bank, které výrazně rozšířily své portfolio produktů a služeb o produkty dceřiných leasingových firem, pojišťoven, stavebních spořitelen, faktoringových firem atd. Tato tzv. příbuzná diverzifikace zavádí výrobky, které souvisí s know-how firmy, s jejími technologickými zkušenostmi a finančními a marketingovými možnostmi. Tento druh diverzifikace má své výhody (znalost oboru, prostředí, know-how, databáze zákazníků apod.) i nevýhody (diverzifikace je příliš úzká, jedná se o velice příbuzné obory, kdy prodej jednoho z nich ovlivňuje i obor související – jinými slovy: „vejce jsou sice v několika košících, ale stále je držíme v jedné ruce“).

Další možností je diverzifikace do nepříbuzných oborů. Při této diverzifikaci dochází i ke změně stávající výrobní a obchodní strategie – například (úmyslně nejmenovaná) strojírenská firma, působící v okolí Brna, se rozhodla, že bude podnikat v oblasti cestovního ruchu a prodeje aut. Následně založila jak cestovní kancelář, tak i autosalon. Tyto zcela nové podnikatelské aktivity byly velmi vzdáleny původnímu oboru podnikání ve strojírenství. Manažeři strojírenského podniku, jež více či méně neuspěli ve svém tradičním oboru podnikání, kterému pravděpodobně alespoň trochu rozuměli, se neúspěšně pokusili podnikat v nepříbuzných oborech. Touto změnou podnikatelských aktivit přispěli pouze k rychlejšímu konci firmy.

Naopak řadu případů úspěšné diverzifikace uskutečnili podnikatelé, kteří se velice brzy po roce 1989 dostali k větším penězům: byli to obchodníci s výpočetní a kancelářskou technikou, po které byla zpočátku obrovská poptávka. Úspěšní z nich diverzifikovali své podnikání do nemovitostí, finančnictví (investiční společnosti a banky) nebo do oblasti hotelů a gastronomie, přičemž následně, pokud v těchto oblastech opět uspěli, původní profesi a obor podnikání zcela opustili.

Uplatňují se i další diverzifikace, například geografická, kdy dochází ke zřizování poboček malých a středních firem v zemích s nižšími daněmi nebo jinými podmínkami pro podporu podnikání. Nadnárodní automobilové firmy se rozhodnou pro tuto diverzifikaci mimo jiné i kvůli levné pracovní síle a malé pravděpodobnosti současného zhoršení hospodářských podmínek ve všech zemích, kde jsou umístěny jejich výrobní závody. Často firmy používají i diverzifikaci dodavatelů (dodávky strategických surovin pro firmu jsou rozloženy na více dodavatelů), setkáme se i s diverzifikací odběratelů (podnik má více zákazníků, strukturovaných tak, aby jej výpadek jednoho z nich, byť významného, existenčně neohrozil).

Diverzifikace přináší další náklady a nemusí vždy být garancí úspěchu – viz například zmiňovaná strojírenská firma a její snaha podnikat v oblasti cestovního ruchu.

Diverzifikace je vždy zdrojem nových rizik.

Obecně lze říci, že pravděpodobnost úspěšné aplikace této metody v praxi je u kapitálově silné firmy mnohem větší než u firmy kapitálově slabé. Před rozhodnutím o zahájení procesu diverzifikace si podnikatel musí spočítat, zda si může toto riziko (neúspěchu) dovolit. Hlavní otázka, kterou musíme před zahájením diverzifikace posoudit, zní: Máme na to, abychom úspěšně uskutečňovali další druh činnosti? Zejména se to týká činnosti, kterou jsme doposud nevykonávali a nemáme s ní mnoho zkušeností; klasickým příkladem je špatná zkušenost řady kvalitních výrobců, kteří ztroskotali na tom, že své výrobky neuměli prodávat.

Nepřipravené a unáhlené použití této metody je zejména u malých a středních firem jedním z rozhodujících kroků na cestě k bankrotu (s jistou dávkou jízlivosti můžeme říci, že tohoto cíle management zmiňované brněnské strojírenské firmy skutečně dosáhl). V řízení malých a středních firem nachází nejvyšší praktické uplatnění zejména vertikální integrace a příbuzná diverzifikace.

[1]    V modelovém příkladu lze doporučit výrobci plavek, aby rozšířil svůj výrobní program o produkci deštníků. Bude-li deštivé léto, lidé nebudou kupovat plavky, ale deštníky. Bude-li slunečné léto, deštníky nepůjdou na odbyt, ale firma bude prodávat plavky.

Převzato z knihy Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích vydané nakladatelstvím Grada v roce 2013

Kdy diverzifikovat?

Před rozhodnutím o diverzifikaci by měl podnikatel provést následující tři kroky:

  • Provést (strategickou) analýzu oborus cílem zjistit, zda nový obor působení firmy bude (nebo již je) atraktivní, jaká je konkurence apod.
  • Provést nákladovou analýzu – platí zde pravidlo: náklady vstupu do nového podnikání nesmí spotřebovat všechny budoucí zisky.
  • Testovat výhodnost diverzifikace. Diverzifikace musí přinést firmě nějakou konkurenční výhodu. Nesmíme zapomínat, že diverzifikace váže volné finanční zdroje, a pokud je výhodou pouze změna struktury stávající firmy, pak je otázka, jestli si podnikatel může dovolit volné finanční prostředky vázat (vzpomeňme na devadesátá léta, kdy se majoritní vlastník Škody Plzeň rozhodl diverzifikovat do nepříbuzného oboru, a to cestou akvizice do výrobny plechovek).

Podnikatel by měl před vlastním rozhodnutím o nové diverzifikaci nejprve kladně odpovědět na výsledky analýz, provedených v rámci výše uvedených tří kroků. Nerespektování, případně podcenění těchto pravidel diverzifikace vedlo ke zhroucení nejenom mnoha malých českých firem, ale tento „dinosauří styl řízení“ byl jedním z důvodů zhroucení několika (dříve významných) českých mamutích firem.

Měření diverzifikace

K měření diverzifikace podniků existuje několik přístupů, mezi nejznámější patří tzv. Herfindahlův index celkové diverzifikace:

kde n je počet předmětů podnikání,
  pi je poměr zaměstnanců podniku v i-té oblasti podnikání k celkovému počtu zaměstnanců.

Index H nabývá hodnoty v intervalu <0; 1). Je-li H = 0, pak je firma aktivní pouze v jedné oblasti, pokud se hodnota H se blíží k 1, pak se aktivita firmy rovnoměrně rozkládá do nekonečného počtu odvětví. Uvedený index lze modifikovat i pro potřeby ohodnocení mezinárodní (územní) kooperace:

kde n je počet předmětů podnikání,
  pj je podíl j-tého trhu na celkovém počtu trhů.

Další přístupy jsou založeny na rozdělení firem do určitých kategorií (od úzce specializovaných firem až po diverzifikované firmy), členění je případně prováděno podle stupně příbuznosti firem[1]nebo podle stupně vertikální integrace.[2]Tato kvantifikace firem v závislosti na stupni jejich diverzifikace nám umožňuje sledovat finanční důsledky rozdílných strategií, vliv diverzifikace na riziko a dále též umožňuje provádět meziodvětvovou komparaci či komparaci jednotlivých zemí (což je ovšem mimo obor našeho zájmu).

Otázkou hodnou zřetele je i to, kolik diverzifikovat. Je nutné brát do úvahy, že se zvýšením diverzifikace stoupají náklady na správu, takže je nutné stanovit optimální velikost nákladů, které si diverzifikace vyžádá. Velký strojírenský podnik si může dovolit větší diverzifikaci než živnostník. Diverzifikace je samozřejmě současně zdrojem dalších rizik v podnikání, čili je třeba porovnat výši rizik, které tímto chceme odstranit, oproti těm nově vzniklým. Menší vzdálenost oborů v rámci diverzifikace sice snižuje náklady na správu podniku a může se jevit jako snadnější, na druhou stranu nemusí představovat dostatečně odlišný předmět podnikání tak, aby eliminoval rizika v určitém oboru.

 Pokud se podnikatel provozující přesné obrábění rozhodne rozšířit obor podnikání o výkovky, pak v případě krize strojírenství jako celku jej taková diverzifikace nijak neochrání. A opačně: rozhodne-li se provozovat současně cestovní kancelář, budou tržní vlivy zcela jistě odlišné, ale je otázkou, kolik námahy a dalších nákladů bude muset na tento způsob diverzifikace vynaložit.

[1]    Stupeň příbuznosti firem RR = obrat firmy z hlavní skupiny podnikání/celkový obrat. Je-li RR > 0,7, pak ve firmě převažuje příbuzná diverzifikace; je-li RR < 0,7, pak firma podstatně diverzifikuje do nepříbuzných oborů.
[2]    Stupeň vertikální integrace VR = obrat z více vertikálních navazujících procesů / celkový obrat.

Převzato z knihy Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích vydané nakladatelstvím Grada v roce 2013

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek