Energetický profil Egypta

7. 7. 2016 | Zdroj: Zastupitelský úřad České republiky

Kapitoly článku

Článek se zaměřuje na problematiku energetiky Egypta. Základní informace o energetickém mixu a přehledu egyptských energetických zdrojů rozšiřuje o legislativní rámec, infrastrukturu, vlastnickou strukturu a o vztahy s Českou republikou včetně příležitostí pro české firmy v dané oblasti.

1.1 Celková nabídka primárních zdrojů energie – TPES (bilance zdrojů v roce 2013)

Egypt je sice země bohatá na zdroje energie, ale v důsledku historicky podmíněné ekonomické situace zhoršené politickými otřesy v posledních pěti letech je nedokáže efektivně využívat. Od roku 2009 dokonce výroba energie v zemi klesá, přestože populace naopak roste. Hlavním problémem jsou výpadky dodávek zemního plynu a ropy a následná přerušení dodávek elektřiny (blackouty).

  Uhlí apod. Ropa apod. Ropné produkty Zemní plyn Vodní energie Sluneční apod. Biopaliva a odpad Elektřina Celkem
Domácí zdroje 0 34 820 0 45 112 1 113 131 1 644 0 82 821
Dovozy 444 3 028 9 944 0 0 0 1 7 13 424
Vývozy -58 -9 886 -2 194 -5 171 0 0 -24 -42 -17 375
Zásoby pro mezinár. námoř. dopravu 0 0 -1 791 0 0 0 0 0 -1 791
Zásoby pro mezinár. letec. dopravu 0 0 -907 0 0 0 0 0 -907
Změny zásob 0 0 1 366 0 0 0 0 0 1 366
TPES 386 27 962 6 418 39 941 1 113 131 1 621 -35 77 538
Konverze na elektřinu     -6 354 -22 760 -1 113 -131 0 14 432 -15 927

Zdroj: IEA
V tis. tun ropného ekvivalentu (ktoe)

Egyptské disponibilní primární zdroje energie jsou vyčísleny v přepočtu na kilotuny ropného ekvivalentu (ktoe) v úvodní tabulce. Je zřejmé, že v současné době známé energetické zásoby Egyptajsou soustředěny ve fosilních uhlovodících (ropa, zemní plyn), přičemž k výrobě elektřiny se využívá hlavně zemní plyn.

Ropa se z větší části zpracovává v domácích rafinériích. K dispozici jsou bohužel pouze starší statistická data, která mohou doznat značných změn po objevu rozsáhlého naleziště zemního plynu v egyptských vodách italskou firmou ENI v roce 2015 – údajně jde o největší plynové pole dosud objevené v šelfu Středozemního moře.

Největším využívaným obnovitelným zdrojem energie (OZE) je v Egyptě řeka Nil, jejíž potenciál již ale byl z valné části vyčerpán. V současné době Egypťané spatřují největší potenciál OZE ve větrných elektrárnách a solární energetice, zatímco široké možnosti, které nabízí biopaliva a energetické zpracování odpadů, s nimiž si beztak neví rady, neumí Egypt zatím využít.

1.2  Podíl jednotlivých zdrojů na celkové výrobě elektřiny

Také podíl jednotlivých energetických zdrojů na výrobě elektřiny je patrný z předchozí tabulky. Dominantní je role zemního plynu, který byl v roce 2013 zdrojem téměř 75 % generované elektřiny. Na ropné produkty připadl podíl cca 21 %, vodní elektrárny přispěly 3,7 %, solární apod. zdroje vygenerovaly 0,4 % vyrobené elektřiny.

Porovnání s daty za rok 2007, jež vycházejí z téhož zdroje, ukazuje na klesající roli ropných derivátů a posun k zemnímu plynu, který alespoň produkuje menší emise – zemní plyn (v roce 2007) 56,2 %, ropné produkty 38,2 %, vodní elektrárny 3,9 %, ostatní primární zdroje 1,7 % (z větší části šlo zřejmě o uhlí, o jehož možném větším využívání se v poslední době diskutuje).

Další posuny ve struktuře výroby elektřiny v Egyptě se chystají. Egyptská vláda bere velmi vážně environmentální aspekt energetiky a v roce 2008 si vytyčila cíl, dosáhnout do roku 2020 podílu 20 % elektřiny z OZE. Očekává, že v tom bude hlavní roli hrát vítr (12 %) a slunce (2 %); podíl hydroenergie, který je na hranici reálných možností, by měl stagnovat (6 %).

Reálnost dosažení cíle pro rok 2020 je předmětem diskuzí, snaha o realizaci je nicméně zjevná – v poslední době se objevuje řada vládních tenderů na výstavbu větrných a solárních kapacit. Vládní agentura pověřená rozvojem OZE New and Renewable Energy Authority (NREA) také experimentuje s projekty slunečních koncentračních elektráren.

Další krokem v tomto směru by měla být výstavba první egyptské atomové elektrárny (4 reaktory, 4 800 MW), kterou by měl vybudovat do roku 2022 ruský Rosatom.

1.3  Přiměřenost výroby (rovnováha mezi nabídkou a poptávkou a výrobní dostatečností elektrické energie)

Poptávka po elektrické energii v posledních desetiletích neustále prudce roste v důsledku vysoké míry růstu počtu obyvatel, změn životního stylu (urbanizace) a rostoucích nároků energeticky náročných průmyslových oborů. Prohlubující se nerovnováha mezi nabídkou a poptávkou se dramaticky projevovala především v letních měsících, kdy spotřeba pravidelně dramaticky roste v důsledku energetických nároků stále běžněji využívaných klimatizačních zařízení.

Téměř krizový stav nastal v létě r. 2014, kdy časté výpadky elektrické sítě přiměly vládu k rozhodnutí o rekonstrukci elektrárenských kapacit (proběhla v období od října 2014 do května 2015) a urychlení výstavby nových. Největší kapacitu poskytla elektrárna v Ain Sokhna (1 300 MW), spuštěná v březnu 2015. Celkem tak vláda zajistila zvýšení generační kapacity egyptských elektráren o 3 632 MW do června roku 2015.

Výstavba dalších zdrojů se připravuje nebo již probíhá. Součástí snahy o vyrovnání nabídky s rostoucí poptávkou je smlouva s firmou Siemens, kterou vláda podepsala v červnu 2015 a která předpokládá vybudování 3 nových paroplynových elektráren o kapacitě 4,8 GW do roku 2017. Hodnota kontraktu, který také zahrnuje dodávku 600 větrných turbín pro 12 větrných parků, je 9 mld. USD. Siemens také dodá plynové turbíny o celkové kapacitě 2,6 GW za 1,7 mld. USD.

Zdá se, že vládní politice se podařilo rovnováhu nabídky s poptávkou po elektrické energii v zásadě obnovit, je však dosti křehká a do budoucnosti se předpokládá další rychlé zvyšování nároků na její dodávky. Nezávislý odborný odhad (Oxford Business Group) očekává zvýšení potřebné generační kapacity o 5,5 GW ročně do roku 2022, což by předpokládalo každoroční investice ve výši cca 5 mld. USD. Zároveň by se měla postupně zvyšovat kapacita solárních a větrných OZE, a to až na 4,3 GW v r. 2017 (z toho 2 GW solárních, jež by samy měly dosáhnout 6 GW do r. 2022).

Prognostická studie zpracovaná Egyptsko-německým výborem pro energetiku GCEE pracuje se třemi scénáři budoucího ekonomického vývoje, který především podmiňuje růst poptávky po elektřině. Vychází z údajů za rok 2008, kdy Egypt vyrobil 125 129 GWh (v roce 2012 činila odhadovaná produkce elektřiny 155,3 GWh).

V případě lineárního ekonomického růstu bez významných strukturálních změn by dle studie měla k uspokojení poptávky v roce 2030 výroba elektřiny vzrůst na 287 566 GWh, tj. o 3,8 % ročně; při dynamickém ekonomickém růstu bez výrazných změn energetické politiky a struktury na 375 652 GWh (o 4,9 % ročně) a v případě dynamického růstu spojeného se strukturálními změnami v energetice (substituce zdrojů, zvyšování energetické účinnosti, růst podílu OZE) by mohla stačit výroba 351 719 GWh elektřiny (roční růst o 4,6 %).

Znamená to každopádně postupné zvýšení instalovaného výkonu ze 25 GW v roce 2008 (22 GW tepelné elektrárny, 3 GW hydroelektrárny, 305 MW větrné) o 56–61 GW do roku 2030. Stávající plány rozvoje státní monopolní elektrárenské společnosti Egyptian Electric Holding Company s takovým růstem v zásadě počítají, když firma předpokládá, že již v roce 2023 bude mít k dispozici instalovaný výkon 64 GW.

Růst generační kapacity bude dle plánů založen především na spalování zemního plynu v kombinovaném cyklu (25 GW) a v klasických parních turbínách na bázi spalování plynu resp. topných olejů (15 GW). Větrné elektrárny by do cílového roku 2030 měly dosáhnout generační kapacity 13,5 GW, počítá se i s příspěvkem nové atomové elektrárny (2 GW).

V současné době vyrovnaná bilance nabídky a poptávky by tedy měla být v případě realizace existujících plánů zachována, případné výpadky může vyrovnat dovoz elektřiny (v roce 2012 výrazně převažoval nad dovozem elektřiny vývoz – dle odhadu v poměru 77 : 1 474 mld. kWh).

2.1 Existence strategického rámcového dokumentu v energetice

Egypt prochází od roku 2011, kdy byl svržen prezident H. Mubárak, obdobím zásadních politických změn a nestability. Současná vláda zatím nepřijala žádný rámcový koncepční dokument pro rozvoj energetiky. V platnosti však patrně zůstává dílčí koncepce rozvoje OZE, kterou přijala Mubárakova vláda již v únoru 2008 (New National Renewable Energy Strategy, NNRES).

Jediný dokument koncepčního charakteru vydaný za současného režimu je akční plán energetické efektivity na období 2012–2015 (National Energy Efficiency Action Plan, NEEAP), který byl spuštěn v listopadu 2013. Jedná se tedy o dílčí strategii, nikoli všeobecný rámec rozvoje energetiky. Na žádný jiný, ani starší, koncepční dokument se však oficiální dokumenty a analýzy neodvolávají. 

Nejvyšším orgánem zodpovědným za formulaci egyptské energetické politiky je Nejvyšší energetická rada (Supreme Energy Council), která byla zřízena již v roce 1979. Jsou v ní zastoupena všechna relevantní ministerstva a předsedá jí předseda vlády. Rada se zabývá hlavně řešením problematiky energetické efektivity. Kromě toho, že řeší dílčí oblasti energetických úspor (pouliční osvětlení, úsporné žárovky, vládní budovy ad.), je hnací silou v prosazování OZE do egyptské energetiky.

2.2  Způsob jejich naplňování

Deklarovaným cílem NNRES je dosažení 20% podílu OZE na generování elektřiny do roku 2020, z toho by 12 % měly zajistit větrné elektrárny. Tento plán předpokládá, že o třetinu těchto kapacit se postará stát prostřednictvím veřejných investic, které bude realizovat agentura pro OZE ministerstva elektřiny (New and Renewable Energy Agency, NREA), 2/3 má zajistit soukromý sektor.

Podporu jeho projektů poskytne vláda ve třech fázích: vypisováním tenderů na dodávky elektřiny z OZE, zavedením zaručených výkupních tarifů elektřiny pro menší projekty OZE (ty byly vyhlášeny v září a říjnu 2014) a umožněním výstavby elektráren na bázi OZE investorům, kteří budou moci vyrobenou elektřinu sami spotřebovávat nebo prodávat koncovým uživatelům prostřednictvím národní přenosové sítě. Soudě podle informací z otevřených zdrojů, realizace NNRES úspěšně probíhá.

Cílem NEEAP bylo zvýšení energetické efektivity o 5 %. Realizace tohoto plánu je méně viditelná. Při Radě ministrů sice existuje pracovní skupina pro energetickou efektivitu, ale nebyla zřízena žádná specializovaná agentura ani přijata potřebná legislativa.

Výsledky této iniciativy jsou proto rozpačité – závazné stavební předpisy vyžadující energetické úspory byly přijaty již před přijetím NEEAP, bylo zavedeno i štítkování některých elektrospotřebičů. V roce 2012 bylo sice instalováno 750 tis. m2 solárních kolektorů na ohřev vody a 10,25 mil. úsporných žárovek (CFL), ale nebyly zatím postaveny žádné budovy odpovídající normám pro energetickou efektivitu.

2.3  Legislativa ke státní pomoci pro podporované energetické zdroje

Svým způsobem zaručuje samotný nový zákon o elektřině (Electricity Law no. 87/2015) potřebnou podporu provozovatelům OZE. Zrušil totiž model jediného oprávněného kupce elektřiny a zavedl plně konkurenční trh s elektřinou zahrnující jak její generování, tak přenos a distribuci, na který mají přístup i soukromé subjekty.

Zákon také vyčlenil provozování přenosové soustavy do nezávislé společnosti Egyptian Electricity Transmission Company (EETC), která vykonává funkce operátora přenosové soustavy (TSO). Zároveň byl oddělen neregulovaný trh vysokonapěťové elektřiny od regulovaného trhu pro zákazníky odebírající elektřinu středního a nízkého napětí. Byla také restrukturalizována regulatorní agentura ERA a přeměněna na nezávislého regulátora.

Pobídky pro investory do OZE byly zavedeny zákonem o OZE (Renewable Energy Law no. 203/2014), a to ve formě 4 podporovaných rozvojových schémat:

  • Vládní projekty. Tato varianta předpokládá, že elektrárnu vybuduje na základě tenderu agentury pro OZE (New and Renewable Energy Authority, NREA) soukromý subjekt jako EPC projekt a provozovat ji bude NREA, elektřinu bude prodávat EETC za cenu stanovenou ERA a schválenou vládou.
  • Tendery na principu Build, Own and Operate (BOO). Na základě tenderu vyhlášeného EETC soukromá firma elektrárnu vybuduje a následně ji bude vlastnit a provozovat s tím, že vygenerovanou elektřinu bude prodávat EETC za cenu sjednanou s ohledem na výsledek výběrového řízení.
  • Garantovaná výkupní cena (Feed-in Tariff). Dle tohoto schématu privátní investor vybuduje elektrárnu, bude ji vlastnit a provozovat a tím, že vygenerovanou elektřinu bude prodávat EETC na základě výkupní smlouvy (Power Purchase Agreement, PPA) za předem stanovený garantovaný výkupní tarif. Vláda nesmí tarify, jež se u solárních a větrných elektráren liší, měnit po dobu alespoň 2 let.
  • Nezávislý výrobce elektřiny z OZE. Tato konstrukce umožňuje nezávislým producentům elektřiny uzavírat s oprávněnými spotřebiteli volně smlouvy o prodeji vyrobené elektřiny, přičemž EETC a distribuční společnosti musí umožnit přenos prodávané elektřiny tím, že uzavřou s investorem smlouvu o přístupu k síti za příslušný poplatek.

Pokud EETC či distributor není schopen zajistit přenos elektřiny vyrobené z OZE, je povinen ji od producenta elektřiny vykoupit nebo za ni zaplatit.

Investoři do OZE mohou získat zdarma potřebné pozemky a využívat i další obecné investiční pobídky jako jsou úlevy z daně z obratu a cel nebo dotace některých nákladů spojených s výstavbou elektrárny a školením zaměstnanců.

3.1  Ropa

Egypt má k dispozici značné zásoby ropy, které jej řadí na 5. místo mezi africkými producenty ropy (26. na světě) a mezi nimi je největším producentem, který není členem OPEC. Ropa představuje v přepočtu 42,6 % egyptského energetického mixu.

Odhady disponibilních zásob ropy (proved crude oil reserves) se dle různých zdrojů liší, poslední opakovaně publikovaný odhad je 4,4 mld. barelů. Přibližně polovina zásob ropy se nachází v Západní poušti, odkud v posledních letech také pochází asi 51 % produkce.

Ropa se vyskytuje v relativně malých ložiscích rozprostřených po téměř celém území Egypta a přilehlého šelfu. Podíly produkce z ostatních oblastí (2013): Suezský záliv 20 %, Východní poušť 12 %, Sinaj 10 %, Středozemní moře 5 %, delta Nilu 1 %, Horní Egypt < 1 %.

Zatímco od konce 60. let produkce ropy několikanásobně překračovala její domácí spotřebu a Egypt se stal jejím významným exportérem, začala produkce po dosažení vrcholu v polovině 90. let (941 tis. barelů denně – b/d, 1993) pomalu klesat. Podle různých zdrojů tak v roce 2013 činila cca 714 tis. b/d a o rok později pouhých 478 b/d (29. na světě).

Naopak domácí spotřeba s růstem ekonomiky a počtu obyvatel v posledním desetiletí soustavně stoupá ročním tempem 3 %, takže v roce 2013 již průměrná domácí spotřeba vzrostla na 755 tis. b/d. Od roku 2010 se tak stal Egypt opět čistým dovozcem ropy. Je sice třeba konstatovat, že numerické údaje se v různých zdrojích liší, nicméně hodnocení trendů je jednotné.

Vývoz ropy, který v roce 2013 dosáhl objemu 189 tis. b/d, směřoval hlavně do zemí EU (56 %), do Indie (28 %) a Číny (13 %). V ekonomickém zmatku po svržení presidenta Mubáraka pomáhaly Egyptu s energetickou bilancí ad hoc dovozy ropy ze spřátelených arabských zemí (2013 – Saúdská Arábie, Kuvajt).

Za řízení ropného sektoru, který zaujímá v egyptské státem řízené ekonomice důležité místo jednak jako strategický resort, jednak jako zdroj potřebných deviz, je zodpovědné Ministerstvo ropy (Ministry of Petroleum). Státní monopol a dohled vykonává národní ropná společnost Egyptian General Petroleum Company (EGPC), jejíž dceřiná firma General Petroleum Company drží licence na průzkum ropných zásob na Sinaji, v Suezském zálivu a Západní poušti.

Průzkum ložisek a jejich samotnou těžbu realizuje EGPC prostřednictvím mezinárodních ropných společností (IOC), které vstupují jako spoluvlastníci do společných podniků vlastnících a provozujících těžební kapacity. Z nich nejdůležitějšími partnery EGPC jsou BP, ENI, BG a Apache. První tři jmenované investovaly hlavně do šelfových nalezišť, Apache pak v Západní poušti, kde je aktivní také tuniská HSBI.

V oblasti Středomoří a nilské delty jsou také aktivní společnosti IEOC, EGAS, Total, RWE Dea a Dana Gas; v oblasti Suezu Pico, Gas de France, Dragon Oil, Ganope, NPC, GPC, Lukoil, Tri Ocean, Trident, IEOC a North Petroleum; ve Východní poušti má koncese TransGlobe. Aktivity IOC se neomezují jen na ropu, ale týkají se i zemního plynu. Největší podíl má společnost Apache, jejíž egyptské aktivity jsou z jedné třetiny ve vlastnictví čínské firmy Sinopec. Kromě uvedených společností působí v Egyptě i řada menších hráčů (např. americký Merlon, německý DEA Deutsche Erdoel).

3.2  Zemní plyn

Od objevu jeho zásob v roce 1967 se zemní plyn postupně zařadil po bok ropy jako jeden z nejdůležitějších přírodních zdrojů země. Jednak postupně nahradil vodní sílu a ropu jako hlavní zdroj elektřiny, jednak se stal i důležitým zdrojem devizových příjmů z exportu. Jeho rostoucí využívání v domácí energetice uvolnilo větší podíl vytěžené ropy pro export.

Disponibilní zásoby zemního plynu byly v r. 2014 odhadovány na 2,18 bil. m3, což Egypt řadilo na 4. místo v Africe a 17. místo na světě. Nové objevy jak na pevnině, tak v přilehlých vodách však odhad zásob neustále zvyšují. Skokové zvýšení pak představoval objev obrovského naleziště ve Středozemním moři společností ENI v roce 2015, který zvýšil odhadované egyptské zásoby suroviny téměř o 40 % (850 mld. m3). Jedná se o největší dosud objevené plynové pole ve Středozemí. Jeho komerční využití se předpokládá od roku 2018.

Podobně jako v případě ropy jsou ostatní egyptská naleziště plynu malé až střední velikosti a vyskytují se převážně v mořském šelfu a v oblasti nilské delty, na pevnině jsou rozptýleny podobně jako ropná pole hlavně v Západní poušti a v Suezském zálivu.

Produkce a význam zemního plynu pro egyptskou ekonomiku rychle vzrostly zejména od začátku tisíciletí. Vývoj byl však nerovnoměrný – v období 2000–2009 činil roční růst produkce průměrně 15 % (zatímco spotřeba rostla o 11 %), mezi roky 2010–2013 naopak nastal pokles (průměrně o 3 %, zatímco spotřeba nadále rostla, byť pomaleji – ročně o 3 %). V důsledku těchto trendů se sice postupně snižoval exportní potenciál, nicméně podle dostupných údajů byl ještě v roce 2013 Egypt čistým exportérem zemního plynu.

Výroba zemního plynu v roce 2013 dosáhla cca 57,6 mld. m3 (17. na světě), domácí spotřeba 52,7 mld. m3, vývoz 3,8 mld. m3 a dovoz 2,8 mld. m3. Dominantním primárním spotřebitelem je elektrárenský sektor, zatímco na konečné spotřebě se nejvíce podílí průmysl včetně elektráren (49 %), domácnosti spotřebují pouze 7 % a zbytek připadá na neenergetické účely. Protože vláda se snaží docílit změny spotřebitelských preferencí domácností od ropných produktů k zemnímu plynu, plánuje v nejbližších letech zvýšit dovoz zkapalněného plynu (LNG), a to z Alžírska a Ruska.

Egyptská vláda se snaží IOC motivovat k přednostním dodávkám zemního plynu na domácí trh. Proto – též v souvislosti s poklesem produkce – v období 2010–2013 klesal každoročně (o 30 %) i export. Dalšími důvody byly nespolehlivost dodávek arabským plynovodem AGP, který byl častým terčem sabotáží v letech 2011–2012, a ukončení dlouhodobé obchodní smlouvy s Izraelem v důsledku platebního sporu.

Prudký pokles exportu tímto plynovodem ilustrují údaje za roky 2010 (193 mld. kubických stop – Bcf) a 2012 (19 mld. Bcf). V roce 2013 ale Egypt využíval k exportu plynu jinou cestu, a to jeden ze svých dvou terminálů zkapalněného plynu (LNG), jímž prošlo 135 Bcf plynu. Také export touto cestou prudce klesá – v roce 2013 byl oproti roku předchozímu poloviční. Hlavním cílem byly asijské země (82 %, hlavně Jižní Korea, dále Japonsko, Čína, Indie a Tchaj-wan). Do Evropy, jež byla dříve hlavním odběratelem, směřovalo 7 %, do Jižní Ameriky 6 % a do blízkých zemí BV pouze 5 % vývozu LNG.

Stejně jako ropný sektor je i zemní plyn v gesci Ministerstva ropy. V případě plynu vykonává státní monopol společnost Egyptian Natural Gas Holding Company (EGAS), která podobně jako ropná EGPC organizuje tendery na průzkum, přiděluje příslušné licence a spolupracuje s mezinárodními společnostmi (IOC) na rozvoji těžby.

V plynovém sektoru působí v zásadě tytéž firmy, jako v produkci ropy, v první řadě ENI, BG Group, BP, Shell a Apache (s čínskou Sinopec). Dosud asi 40 % výroby plynu pocházelo z vrtů BG (hlavně z šelfu při nilské deltě), nová naleziště v Suezském zálivu a Středozemním moři otevírá BP. Dá se ovšem očekávat, že po zahájení průmyslové těžby v novém ropném poli Zohr se na první příčku vyšvihne ENI.

3.3  Uhlí

Bez uhlí se egyptská energetika zatím obešla – už jenom proto, že Egypt této suroviny žádné významné zásoby nemá. V roce 2014 však egyptská vláda rozhodla v důsledku akutního nedostatku zemního plynu o dovozu energetického uhlí a vybudování odpovídajících generačních kapacit.

Proti tomuto rozhodnutí se zvedla vlna odporu z důvodu dopadů na již tak znečištěné životní prostředí v Egyptě. Přesto na začátku roku 2016 Egypt podepsal se dvěma čínskými firmami kontrakt na vybudování dvou uhelných elektráren, jedné se 6 bloky po 660 MW a druhé s celkovou kapacitou 2 640 MW. Uskutečnění projektu je reálné, protože jej financuje čínská strana.

Egypt sice uhlí pravidelně dováží, nikoli však pro energetické účely, ale pro využití v průmyslu (zejména cementárenském). Poslední dostupná data udávají dovoz na úrovni 2,4 mil. tun ročně, na kterou se postupně vyšplhal z asi polovičního objemu o 3 desetiletí dříve.

3.4  Rašelina/břidlice

Egypt má údajně 4 ložiska s potenciálem výskytu břidličného plynu (shale gas) v Západní poušti s teoretickou výtěžností 100 Tcf, ve Východní poušti se zase dle odhadu nachází ekvivalent 4,5 mil. barelů břidličné ropy. V roce 2014, tedy v době poklesu konvenční těžby, uzavřel sice Egypt smlouvy s firmami Apache a Shell na průzkum ložisek, ale jejich průmyslové využití se v současné době jeví jako ekonomicky nereálné (nároky těžby na dostupnost vody, aktuální cena uhlovodíkových paliv, dostupnost infrastruktury).

Egyptská vláda nicméně uzavřela s oběma firmami smlouvy na těžbu ropy z břidlic, aby povzbudila další rozvoj této technologie v zemi. Nabídla také dvojnásobnou cenu za výkup produkce oproti aktuální tržní ceně.

Egypt má sice určité zdroje rašeliny v nilské deltě, ale musí ji dovážet, a to výhradně pro použití v zemědělství. Pro energetické využití nemá praktický význam.

3.5  Obnovitelné zdroje

Pro využití obnovitelných zdrojů energie (OZE) má Egypt velmi dobré přírodní podmínky. Existuje shoda, že potenciál hydroenergie, kterou zde personifikuje řeka Nil, je již prakticky zcela vyčerpán – na Nilu fungují 4 vodní elektrárny a pátá je připravena ke spuštění.

Sluneční energie je v pouštní zemi k dispozici v prakticky neomezené míře – 2/3 území dostávají sluneční energii o intenzitě větší, než 6,4 kWh/m2/den.

Také možnosti využití energie větru jsou v otevřené převážně ploché krajině nesmírné. Např. na pobřeží Rudého moře dosahuje rychlost větru až 10 m/s. Větrné projekty také egyptská vláda v plánech rozvoje OZE preferuje, a to právě hlavně při Rudém moři.

Potenciál energetického využití biomasy a odpadů je sice značný, ale egyptské úřady tyto zdroje zatím podceňují.

Další informace k tématu viz kap. 1.1.

Elektrárny

Egypt má k dispozici elektrárny s celkovou generační kapacitou cca 31 GW (2013). Z celkové kapacity je však běžně v provozu pouze 60–70 % převážně z důvodu obtíží se zajištěním dodávek potřebného množství paliva pro tepelné elektrárny. Kapacita je nedostatečná a proto měl již bývalý režim v plánu ji rozšířit.

Revoluční události sice realizaci plánu zabránily, nicméně současná vláda budování nových kapacit též podporuje jako podstatnou součást svého úsilí o ekonomickou obnovu Egypta a o uspokojování základních potřeb obyvatelstva. Stát plánuje do roku 2017 uvedení do provozu nových kapacit v rozsahu 15 GW, ani tento růst však pravděpodobně nebude stačit neustále rostoucí spotřebě.

Základní síť sestávající z elektráren připojených k národní distribuční síti provozuje státní Egyptian Electricity Holding (EEHC) prostřednictvím svých šesti geograficky uspořádaných produkčních společností.

Struktura generačních kapacit EEHC podle primárního zdroje energie resp. způsobu konverze (MW; stav v roce 2013):

  parní kombinovaný cyklus plynové vodní OZE celkem
MW 13 808 10 080 3 428 2 800 687 30 803
% 44,8 32,7 11,1 9,1 2,2 100,0

Kromě elektráren, které jsou součástí národní sítě, existuje cca 30 decentralizovaných kapacit, které jsou vybaveny dieselovými agregáty nebo plynovými turbínami. Jejich instalovaná kapacita ve stejném období činila 224 MW a místním spotřebitelům (např. turistickým lokalitám) dodaly celkem 234,5 GWh elektřiny.

Plány na budování nových generačních kapacit jsou smělé, ale poněkud chaotické – v tisku a v tenderech se sice pravidelně objevují zprávy o nových projektech, ale žádná ucelená koncepce nebyla zveřejněna. Jisté je, že vláda neustále počítá s realizací plánů na výrobu 20 % elektřiny z OZE do roku 2020.

K tomu bude třeba vybudovat množství nových větrných (preferované) a solárních elektráren, jejichž investiční náklady se odhadují na cca 6,1 mld. USD. S ohledem na rozpočtové problémy a tenčící se devizové reservy počítá vláda s tím, že financování projektů zajistí převážně soukromí investoři. Na začátku roku 2015 ohlásil úřad pro OZE (New and Renewable Energy Authority, NREA), že bylo vybráno 70 firem z různých zemí jako partnerů pro výstavbu projektů OZE s kapacitou 4,3 GW.

V průběhu roku se postupně objevovaly informace o konkrétních záměrech. Tak např. úřady asuánského guvernorátu oznámily, že hodlají podpořit výstavbu 39 solárních projektů; jordánská společnost Philadelphia Solar uzavřela smlouvu na výstavbu 50 MW solární elektrárny; Lekela Power podepsala MoU na 250 MW větrný park v oblasti Suezu a dvě smlouvy na 50 MW projekty v Asuánu.

Norská Scatec Solar podepsala smlouvu na 5 solárních projektů s celkovou kapacitou 250 MW; další oznámené smlouvy slibují investice indické firmy Sterling & Wilson (300 MW, solární), saúdské ACWA Power a emirátské Masdar (1,5 GW solární a 0,5 GW větrná) a společností Terra Solar (2 GW, solární), SkyPower Global a International Gulf Development (3 GW).

Na mezinárodní investiční konferenci v březnu 2015 byly oznámeny také záměry na výstavbu klasických energetických kapacit soukromými firmami – plynových (750, 250 a 2 400 MW – firma ACWA), parních (2,25 GW – Siemens, 1,3 GW – IB) a dokonce uhelných (3 GW – Orascom, 4 MW - Al Nowais, 6 GW – Tharwa, dále ACWA a Masdar).

Řadu projektů tepelných elektráren budují či připravují v různých částech Egypta jednotlivé produkční společnosti EEHC. Jde převážně o elektrárny na bázi kombinovaného cyklu (Beni Suef, nová Káhira, Kafr el-Sheikh, Damanhour, El Shabab – konverze tepelné elektrárny) a klasické parní elektrárny (Safaga, Asyut, Západní Káhira – superkritické bloky).

Projekt první atomové elektrárny se připravuje s Rosatomem (viz 1.2).

Přenosové a distribuční sítě

Egyptskou přenosovou síť provozuje státní podnik Egyptian Electricity Transmission Company (EETC), který je další součástí holdingu Egyptian Electricity Holding (EEHC).

Přenosová síť sestávala v roce 2013 ze 43 634 km přenosových vedení a kabelů. Síť je rozdělena do 6 geografických zón a je propojena s přenosovými soustavami některých sousedních zemí, konkrétně Libye, Jordánska a zprostředkovaně Sýrie a Libanonu.

Distribucí elektřiny je také pověřen státní holding EEHC. Distribuční síť je rozdělena do 9 distribučních společností, které jsou součástí holdingu.

Rafinérie

Egypt je z afrických zemí druhá země co do kapacity rafinérií, když ještě nedávno byl první. Ty však pracují z důvodů technické zastaralosti a zanedbávané údržby hluboko pod úrovní projektovaných kapacit (jen mezi roky 2009 a 2013 poklesla jejich produkce o 28 %) a Egypt tak musí cca třetinu domácí spotřeby petrochemických produktů dovážet.

Kromě prospekce a těžby uhlovodíkových paliv provozuje státní Egyptian General Petroleum Company (EGPC) také většinu rafinérských kapacit (9 rafinérií), zatímco soukromý sektor je zastoupen pouze alexandrijskou rafinérií MIDOR. Většina rafinérií se nachází v Káhiře, Alexandrii a Suezu. Jejich kapacita v tisících barelů/den:

  • Alexandrie – Amiriayh 78, El Mex 117, MIDOR 100;
  • Suez – El Nasr 146, Wadi Feran 9, Suez 66;
  • Asyut – 47; Port Said – Tanta 35; Cairo – 145.

Kriticky nedostatečná kapacita vlastních rafinérií nutí Egypt k nákladným dovozům rafinérských produktů, převážně nafty, jejíž spotřeba je dvojnásobná oproti benzínu. Naprostá většina produkce rafinérií se proto prodá na domácím trhu.

Nedostatek domácích rafinérských kapacit by měla nahradit výstavba nové rafinérie Egyptian Refinery Company (ERC), která byla zahájena v roce 2014 severně od Káhiry. Ta by měla po dokončení v roce 2017 vyrábět 4,1 mld. tun lehkých ropných produktů – z větší části nafty, která by měla nahradit asi polovinu objemu dovozu.

Ropovody

Páteř egyptské soustavy ropovodů tvoří ropovod SUMED, který v délce 320 km spojuje terminál Ain Sukhna na pobřeží Suezského zálivu (Rudé moře) a Sidi Kerir v blízkosti Alexandrie na břehu moře Středozemního.

Provozuje jej Arab Petroleum Pipeline Company/Sumed Company, která je společným podnikem egyptské vlády (EGPC, 50 %), Saúdské Arábie (Saudi Aramco, 15 %), SAE (IPIC, 15 %), 3 kuvajtských firem (po 5 %) a Kataru (QGPC, 5 %). Jeho kapacita je 2,5 mil. barelů/den. Ropovod byl zřízen po Šestidenní válce k zajištění přepravy ropy z Rudého moře do oblasti Středozemí (v provozu od r. 1977) v případě přerušení lodní trasy.  

Celková délka ropovodů a produktovodů pro přepravu jednotlivých druhů ropných produktů dosáhla v r. 2013 těchto hodnot: ropovody 5 225 km, ropný kondenzát 486 km, kondenzát/plyn 74 km, LPG 957 km, ropa/plyn/voda 37 km, rafinované produkty 895 km.

Pro export LPG slouží terminál v Zeit Bay na pobřeží Rudého moře.

Plynovody a terminály

Státní plynárenský monopol Egyptian Natural Gas Company (GASCO) provozuje síť plynovodů pro přepravu zemního plynu, kterou neustále rozšiřuje – v roce 2013 již dosáhla celkové délky 7 986 km a může jimi proudit 210 mil. m3 denně. Strategicky důležitým potrubím je především Arabský plynovod (Arab Gas Pipeline), který umožňuje export do Jordánska, Sýrie a Libanonu (dříve i do Izraele). Síť plynovodů je doplněna třemi terminály.

Zařízení na zpracování zemního plynu provozuje také z velké části GASCO. V Západní poušti to je Western Desert Gas Complex na zkapalňování plynu. Ten vyrábí kapalný propan na vývoz, směs etanu a propanu pro domácí petrochemickou výrobu (etylén), LPG a koncentrát pro domácí trh. Amerya LPG Recovery Plant dodává LPG a rafinérský koncentrát na domácí trh. United Gas Derivatives Company, společný podnik GASCO s ENI a BP v Port Saidu dodává na domácí trh LPG a koncentrát, pro export vyrábí propan.

Na středomořském pobřeží v Idku byla vybudována továrna na zkapalňování plynu za účelem exportu LNG na americké a evropské trhy. Sestává ze dvou provozů s kapacitou po 3,6 mil. tun LNG za rok – jeden vlastní jako společný podnik státní společnosti EGPC a EGAS (po 12 %) s britskou British Gas, malajsijskou Petronas (po 35,5 %) a francouzskou Gaz de France (5 %); dodává LNG do Francie a USA, druhý spoluvlastní EGPC a EGAS (po 12 %) s British Gas a Petronas (po 38 %) a exportuje do USA a Itálie.

SEGAS, komplex na zkapalňování LNG s exportním terminálem v Damiettě poblíž Port Saidu, byl v roce 2013 kvůli nedostatku suroviny dočasně uzavřen. Jde o společný podnik ve vlastnictví španělsko-italské společnosti Unión Segosa (80 %) a egyptské vlády (EGAS a EGPC po 10 %).

Novou továrnu na zpracování LNG buduje BP ve spolupráci s EGAS v Rosettě u Středozemního moře. Její kapacita dosáhne 600–700 kubických stop plynu denně. V souvislosti s rozvojem obřího ložiska zemního plynu Zohr v pobřežních vodách zase italská společnost ENI připravuje výstavbu továrny na jeho zpracování v Port Saidu. Zpočátku by měla denně zpracovávat 1 mld. kubických stop plynu.

V roce 2014 najal Egypt dva plovoucí terminály pro dovoz a konverzi LNG a zakotvil jej v Ain Sokhna v Suezském zálivu Rudého moře.

Odvětví energetiky je v Egyptě podobně jako ostatní strategická odvětví ekonomiky v rukou státu. V jednotlivých oborech vykonává stát kontrolu prostřednictvím státních holdingů, uvedených v jednotlivých kapitolách výše.

Podíl soukromých investorů na egyptské elektroenergetice je zatím minimální. Na výrobě elektrické energie se podílí egyptský stát resp. jeho holding EEHC z asi 90 %. Licenci na výrobu elektřiny vlastní 16 soukromých společností.

Celou přenosovou síť a téměř veškerou (99 %) distribuční soustavu vlastní egyptský stát a provozuje je prostřednictvím holdingu EEHC. Na provozu přenosové soustavy participuje soukromý sektor formou tří dlouhodobých (20letých) kontraktů typu BOOT (Build-Own-Operate-Transfer) uzavřených se státní společností EETC, licence na distribuci elektřiny byla vydána 24 soukromým subjektům.

Odlišná je situace v sektoru uhlovodíkových paliv. Egypt nemá technické ani finanční možnosti provozovat prospekci a těžbu ve vlastní režii a proto je přenechává velkým zahraničním společnostem. Obvyklým modelem je vytváření společných podniků s egyptskými státními holdingy pro tento účel. Často složité vlastnické vztahy jsou zmíněny v předchozím textu jako součást charakteristiky jednotlivých oborů.

Rizika

Rizika ohrožující egyptskou energetickou bezpečnost jsou v zásadě dvojího druhu – politická a ekonomická.

Politická rizika souvisí s nestabilní politickou a bezpečnostní situací v zemi a v širším regionu. Režim prezidenta as-Sísího, který se dostal k moci po svržení islamistického prezsidenta Mursího na základě všeobecné lidové nespokojenosti v r. 2013, se podařilo politickou situaci v zemi v zásadě konsolidovat a získat poměrně solidní podporu obyvatelstva.

Napomáhá tomu i jeho opatrná ekonomická politika, kterou se snaží napravit ekonomický rozvrat po dvou letech událostí „arabského jara“ a která je zatím poměrně úspěšná. Není tedy pravděpodobné, že by se v nejbližší době Egypt vrátil do stavu politické nestability, která by zabránila pokračování ekonomických reforem.

Také destruktivní aktivity islamistických skupin se odehrávají mimo Egypt s výjimkou Sinaje, kde jsou ale lokalizované a jejich větší rozšíření v Egyptě není pravděpodobné. Největší hrozbou v politické a bezpečnostní oblasti tedy zůstávají individuální teroristické akce, které se v Egyptě odehrávají, nejsou předvídatelné a občas narušují i energetické systémy (útoky na ropovody). Mohou způsobovat krátkodobé výpadky, ale rozsáhlejší narušení energetických systémů není pravděpodobné.

Ekonomická rizika jsou jednak domácího původu, jednak vyplývají z globálního vývoje ekonomiky. Domácí rizika mají úzkou vazbu na politickou situaci – pokud dle očekávání bude nadále stabilní, lze očekávat i pokračování reforem s vlivem na energetiku.

Nejdůležitější je pokračování nápravy cen deformovaných štědrou dotační politikou, kterou zdědila vláda od předchozího režimu a která způsobuje krajně neefektivní využívání energie obyvatelstvem. Např. v roce 2013 spolkly dotace cen energií cca 13,8 bil. EUR, tj. 7 % vyprodukovaného HDP.

To jednak prohlubuje rozpočtový deficit, jednak odrazuje investory, kterým pokřivené ceny spolu s nejistotou ohledně budoucích kroků k jejich narovnání neumožňují vypracování věrohodných podnikatelských plánů a kalkulací.

Těchto aspektů je si vláda plně vědoma a již v roce 2014 zveřejnila plán na snižování dotací spotřeby energií; s ohledem na sociální dopady zdražování energií tento proces bude postupný (vyrovnání ceny elektřiny a výrobních nákladů předpokládá příslušné vládní nařízení v roce 2018) a efekt přinese v delším časovém horizontu. Předpokládá se, že se projeví větší snahou o energetické úspory a žádoucím snížením poptávky po energiích.

Současnou negativní energetickou bilanci ovšem nevyřeší jen opatření na straně poptávky. Zčásti je způsobena vyčerpáním známých domácích zásob surovin. Předpokládá se však, že ložiska snadno dostupné (a tedy levné) ropy již jsou využívána a budoucí prospekce odhalí sice nová, avšak pravděpodobně ekonomicky méně výhodná ložiska. K tomu je ovšem nutná větší aktivita investorů, která je v současné době nízká hlavně z důvodu obav z turbulentní politické a bezpečnostní situace, zmíněné v předchozím textu.

Z hlediska energetické bezpečnosti země lze nicméně současný stav v oblasti fosilních zdrojů považovat za rovnovážný a možné scénáře dalšího vývoje v blízké budoucnosti nevzbuzují obavy.

V oblasti elektroenergetiky závisí nastolení bezpečné rovnováhy na straně nabídky kromě domácí politické stability hlavně na globální ekonomické situaci. Je totiž zřejmé, že ani v případě bezporuchového vývoje domácí ekonomiky nebude egyptská vláda v dohledné době schopná potřebných rozsáhlých investic do rozvoje a údržby generačních a přenosových kapacit a bude nadále závislá na financování ze strany investorů a nadnárodních finančních institucí, jejichž ochota k masivnímu finančnímu angažmá v zemi bude na globální ekonomice závislá.

Shrnutí aspektů energetické bezpečnosti

Lze říci, že Egypt má svoji energetickou bezpečnost do značné míry ve vlastních rukou. Je tomu tak proto, že má dostatek vlastních zdrojů, které jej činí nezávislým na bezpečnosti dodávek energetických zdrojů ze zahraniční. Ani vyčerpání zdrojů v blízké budoucnosti nehrozí především díky možnosti jejich vzájemné substituce (ropa a zemní plyn), pokud se podaří plánovaný rozvoj OZE, bude dokonce Egypt moci fosilní paliva ve větší míře vyvážet.

Energetickou bezpečnost si tedy Egypt může zajistit především rozumnou ekonomickou politikou, která mu pomůže vytvořit dostatečné zdroje na financování potřebných investic do těžebních a generačních kapacit a návazné infrastruktury. Deformační role dotační politiky si je naštěstí současný režim vědom a pracuje na jejím napravení. Také jeho ostatní dosavadní iniciativy v oblasti energetiky se jeví jako zaměřené správným směrem (diverzifikace, OZE, investiční strategie).

6.1  Exportní potenciál pro české firmy v energetice

Energetika představuje jedno z nejzajímavějších odvětví pro angažování českých firem v Egyptě. Země má odvážné rozvojové plány a v blízké budoucnosti bude potřebovat vybudovat nové kapacity ve všech oborech energetiky a obnovit staré provozy, z nichž řada byla vybudována za účasti československých firem.

Přestože příležitosti na egyptském trhu dobře odpovídají výrobním programům mnoha českých firem a v Egyptě má česká produkce stále dobrý zvuk, což platí ve velké míře právě o energetice, je třeba zmínit jednu důležitou podmínku, která může být nepřekonatelnou překážkou.

Egyptská ekonomika totiž prochází obtížným obdobím a vláda nemá dostatek rozpočtových prostředků ani devizových zásob na uskutečnění svých smělých rozvojových plánů ve vlastní režii, a proto je valná většina projektů spojena s podmínkou zajištění vlastního financování realizátorem, ať již formou vlastní investice nebo některého schématu spojeného s postupným splácením zadavatelem.

Proto ve většině velkých projektů vítězí velké mezinárodní firmy (např. Siemens, BP) nebo společnosti zaštítěné bohatými státy s vlastními zájmy v regionu (Čína, Japonsko, Jižní Korea). Pro úspěch českých firem je tedy nutná výrazná vládní podpora exportního financování, nebo zapojení české společnosti do mezinárodního konsorcia.

Obory s největším potenciálem z hlediska českého know-how a goodwillu:

  • Komplexní výstavba klasických elektráren tepelných, plynových, kombinovaných.
  • Výstavba elektráren větrných a solárních.
  • Rekonstrukce elektráren výše uvedených, vodních.
  • Výstavba přenosových a distribučních sítí.
  • Subdodávky pro výše uvedené a pro jadernou energetiku, zejména generátory, kotle, výměníky, turbíny, rozvodná zařízení, transformátory, kabely, stožáry, řídicí systémy a software, projekční práce.
  • Komplexní výstavba rafinérií a subdodávky pro ně, např. kotle, reaktory, potrubí, kompresory, měřicí a regulační přístroje, řídicí systémy.
  • Výstavba ropovodů a plynovodů a subdodávky pro ně, např. potrubí, kompresorové stanice, měřicí přístroje, řídicí a regulační systémy.

6.2  Přítomnost českých energetických firem na místním trhu

Zatímco v minulosti (ČSSR) se ve výstavbě energetických kapacit v Egyptě angažovala řada českých firem ať již přímo vlastními pracovníky, nebo dodávkami prostřednictvím bývalých PZO, je jejich přítomnost v poslední době dosti skromná. ZÚ zaznamenal především aktivity těchto firem:

  • ČKD Elektrotechnika a.s. – dodávky pro rozvodnou síť v Alexandrii
  • ILF Consulting Engineers s.r.o. – projekce zásobníku nafty a LPH v Sokhně
  • Teplotechna-Omega – rekonstrukce továrních komínů
  • Elexim, a.s. – dodávky elektromateriálu
  • ZPA Trutnov – firmu vlastní egyptský investor, dodává do EG elektroměry

Řada dalších firem z oboru projevila v nedávné době o vstup na egyptský trh zájem (účast na podnikatelských misích, na egyptských veletrzích) a lze tedy očekávat zvýšení aktivit českých subjektů.

6.3  Stručné shrnutí G2G spolupráce s Českou republikou

Nejvýznamnější akcí na úrovni G2G v poslední době byla oficiální návštěva ministra průmyslu a obchodu ČR Jana Mládka v Egyptě ve dnech 23.–25. 5. 2016. Ministr Mládek se v Káhiře setkal k oficiálním jednáním s egyptskými resortními protějšky – s ministrem pro elektřinu a energetiku Mohamed(em) Šákir(em) El Merkabí(m) a s ministrem obchodu a průmyslu Tárik(em) Kábíl(em).

Projednal s nimi mj. možnosti vzájemné spolupráce a obchodní výměny v oblasti energetiky. Jednání s ministrem pro energetiku se též zúčastnili zástupci českých energetických firem zúčastněných v doprovodné podnikatelské misi (Škoda Praha, ETD Transformátory, Královopolská), kteří egyptskou stranu seznámili se svojí nabídkou účasti na egyptských energetických projektech.

Při příležitosti cesty ministra Mládka se uskutečnilo ustavující zasedání Společného česko-egyptského hospodářského výboru, jemuž spolupředsedala náměstkyně pro energetiku Ministerstva průmyslu a obchodu ČR Lenka Kovačovská. Také jednání společného výboru, jehož se zúčastnili též představitelé příslušných egyptských ministerstev, bylo příležitostí k výměně informací o možnostech spolupráce v oboru energetiky.

Jako nejdůležitější obecné aspekty energetické bezpečnosti lze tedy v úhrnu označit vnitřní politickou stabilitu, globální ekonomickou rovnováhu a eliminaci mezinárodních bezpečnostních hrozeb vč. globálního terorismu.

Egyptská státní správa je obecně na informace velmi skoupá, internetové stránky státních institucí jsou často stručné a neaktuální. Pro danou problematiku není k dispozici konzistentní oficiální analytický materiál, ze kterého by se dalo vycházet. Informace jsou proto posbírané z otevřených zdrojů, analytických publikací (zcela aktuální však chybí) a z tisku.

Jsou proto nekonzistentní, někdy rozporné a nespolehlivé. Hlavně u statistických údajů není často možné určit, zda se vztahují ke kalendářnímu roku nebo k egyptskému rozpočtovému roku (červenec až červen); u objemových ukazatelů zase někdy dochází ke zmatení metrických a amerických údajů.

Publikace:

  • The Report: Egypt 2016. Oxford Business Group, 2016.
  • Impact of Energy Demand on Egypt’s Oil and Natural Gas Reserves. Egyptian German Joint Committee on Renewable Energy, Energy Efficiency and Environmental Protection, 2010.
  • Energy Security in Egypt; Iman Al-Ayouty and Nadine Abd El-Raouf. The Egyptian Center for Economic Studies, 2015.
  • AmCham Egypt’s Industry Insight. American Chamber of Commerce in Egypt, June 2015.
  • Egypt Projects 2015. Middle East Business Intelligence MEED, 2015.
  • Status Report: Africa-EU Energy Partnership. EU Energy Initiative – Partnership Dialogue Facility, 2015.
  • Electricity in Egypt: Policy and Regulatory Reform. Ibrachy & Dermarkar, 2015.
  • Egypt’s Energy Sector: Region Cooperation Outlook; Karim Hegazy. Energy Charter Secretariat, 2015.
  • Country Analysis Brief: Egypt. U.S. Energy Information Administration, 2014.
  • Energizing Egypt’s Future. Egypt’s International Economic Forum, 2014.
  • Egypt Energy Monitor 15/2016. Frontier Egypt, 2016.

Internetové zdroje:

Informace poskytnuta Zastupitelským úřadem České republiky v Káhiře (Egypt).

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek