Evropa si levnými penězi zadělává na další krizi

14. 6. 2016 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Evropská centrální banka (ECB) začátkem března snížila svou hlavní úrokovou sazbu na nulu, resp. diskontní sazbu do většího záporu (z -0,3 % na -0,4 %). Programy odkupů cenných papírů státního i soukromého sektoru dál masivně pumpují do ekonomiky množství likvidity. Nezadělává si Evropa levnými penězi na další cenové bubliny, které by mohly uspíšit příští ekonomickou krizi?

Hlavní úrokové sazby ECB a ČNB jsou nyní na nule. Pro srovnání, Austrálie a Nový Zéland jsou zhruba na 2 %, Kanada, Británie a USA 0,5 %, Japonsko drží basu s Evropou na nule a Švýcarsko je na -0,75 %. Předkrizové hodnoty ČNB dosáhly maxima v roce 2008 (3,75 %) a předchozího mezi-krizového minima v roce 2005 (1,75 %). Historicky od sametové revoluce takto levné peníze (0,05 %) ještě nikdy nebyly.

Hrozba deflace

Proč centrální banky drží úrokové sazby nízko? Aby nabudily skomírající inflaci, která nyní osciluje kolem 0 %. Inflační cíl většiny centrálních bank je ve výši 2 % proto, že je zde všeobecný strach z deflace, který je hodnocen jako větší riziko než znehodnocené úspory (cílem centrálních bank je udržení cenové hladiny, definované jako 2% růst, ne udržení hodnoty peněz).

Deflace je dobrá pro střadatele, ale špatná pro dlužníky a ekonomiku jako celek (teoreticky). Vidina poklesu cenové hladiny vede k odložené spotřebě (zítra bude levněji, nakoupíme později), což vede k poklesu investic a mezd (méně se prodává, tedy nemůžeme tolik investovat a platit lidem). Z pohledu dlužníka: „Dluh mám stejný, ale příjem, ze kterého splácím, mi klesá." Krátkodobá deflace blízko nuly škodlivá není, rizikem je roztočení deflační spirály.

Vznik cenových bublin

Abychom se tedy vyhnuli riziku deflace, zlevňujeme peníze na nulu (až do záporu) a budíme inflaci. Lidem (a hlavně institucionálním investorům) říkáme: nedržte peníze a raději investujte – i do toho, co by se za jiných okolností nevyplatilo. Se zápornými úroky najednou můžeme nakupovat akcie, nemovitosti i komodity za ceny vyšší, než jakou mají reálně hodnotu.

Peníze směřují do ne vždy smysluplných projektů. Investiční aktiva jsou nadhodnocena a vznikají cenové bubliny, které dříve či později (s růstem hodnoty peněz/úrokových sazeb) splasknou a iniciují další ekonomickou krizi. Následně se naplno projeví neživotaschopnost projektů, které byly financovány jen díky záporným úrokům, což probíhající recesi ještě umocní.

Za normálních okolností by krize trh pročistila a mimo eliminace cenových bublin by došlo také k ukončení neživotaschopných podnikatelských projektů. Bohužel, současný politický mainstream se tomuto ozdravnému kroku vyhýbá a naopak vše neustále sanuje, což problém pouze přenáší do budoucnosti/další krize.

Rizika záporných úroků

Záporné sazby centrálních bank sráží do minusu i výnosy krátkodobých dluhopisů. Za méně než 0 % si už nepůjčuje pouze Německo, ale například i Česká republika. Investoři se překvapivě rychle přeorientovávají na cenné papíry s extrémně dlouhou splatností. Již několik zemí EU během posledních měsíců úspěšně udalo na trhu dluhopisy se splatností 50–100 let, a to za velmi nízký úrok kolem 2 %.

Přestože aktuální predikce blízké budoucnosti hovoří o delším období nízkých úroků, jednou se inflace dostane blíže cíli centrálních bank a pak začnou investoři do stoletých dluhopisů tratit. Za těmito investory je nutné vidět nejenom privátní fondy bohatých, ale především pojišťovny či penzijní fondy, které spravují úspory na penzi většině populace.

Druhým rizikem nízkých úroků je jejich návaznost na úvěrové sazby. Na hypotéku dnes dosáhne téměř kdokoliv, neboť sazby pětiletého fixu začínající na 1,5 % umožňují díky nízkým splátkám projít scoringem i méně bonitní klientele. S růstem ceny peněz se ale časem po refixaci navýší i splátky úvěrů, což by mohlo dostat nízkopříjmový segment klientů do problémů. Preventivními opatřeními jsou zde přirozený růst ekonomiky (a reálných příjmů) a omezení 100% hypoték.

Oslabení měny

Alternativní nástroj pro boj s deflací. Při zavádění intervenčního režimu ČNB a skokovém oslabení koruny nad 27 Kč/euro (podzim 2013) byla většina podnikatelů i laické veřejnosti proti. Důvodů bylo několik: nasmlouvané forwardy na měnu (které působily v prvním roce intervencí škody), moment překvapení (málokdo věřil, že ČNB k intervencím skutečně přikročí, přestože tiskové zprávy ze zasedání bankovních rad tomu nasvědčovaly) a obavy ze stability měnového závazku. Nicméně koncem prvního výročí zahájení intervencí negativa vyprchala a naopak mohl tuzemský průmysl začít těžit z opět stabilního a predikovatelného prostředí oslabené měny.

Skončí-li intervence ve druhé polovině roku 2017, pak Česko bude těžit z konkurenční výhody slabé koruny celkem 3 až 4 roky. Být o 10 % levnější není málo (byť ne všichni exportéři si mohli této výhody užít naplno kvůli nasmlouvaným korekcím cen dle vývoje kurzu). Mimo průmysl pomohla oslabená koruna i službám. Češi se totiž pomalu začínají učit kromě produktů exportovat i tzv. business services přes shared service centra.

V tuzemsku máme nadbytek administrativních pracovníků (zapříčiněno boomem soukromých ekonomických škol), kteří jsou slušně jazykově vybaveni a na západní poměry levní. A digitalizované velké korporace nemají problém přesunout účetní a jiná oddělení do Čech a nechávat si tyto vnitropodnikové služby dodávat na dálku. Podobně je na tom v posledních letech i Rumunsko, kde mají nadbytek právníků (v důsledku množství soukromých právních škol), a zejména jazykově blízké země (Francie, Benelux) zde houfně outsourcují právní služby.

Paušální zlevnění o 10 % na všechny exportované služby tento trend shared service center výrazně podpořilo v klíčovém momentu vzestupu východní Asie (Indie, Čína), která byla přímým cenovým konkurentem zemím bývalého východního bloku i na poli shared service center.

Zatímco my o 10 % zlevnili, Asie každoročně na poli mzdových nákladů o více než 10 % zdražovala (zdražuje neustále) a během posledních 5 let se poměr cena/výkon posunul výrazně v náš prospěch. Místo záporných úrokových sazeb se jako lepší opatření v případě ČR jeví umělé oslabení měny. K tomuto názoru se pravděpodobně přikloní i obměněná rada centrální banky, která slovy pana Rusnoka nevyloučila vyšší oslabení koruny coby preferenci před zápornými sazbami.

Teorie a praxe

Teoreticky mohou mírně záporné sazby přinést své ovoce a nabudit spotřebu a investice. Ovšem v praxi můžeme narazit na limity běžné spotřeby (chleba zkonzumuji stejně, ať je krize, nebo konjuktura) či úvahu poučeného investora (peníze do nesmyslného projektu nedám, přestože mi kalkulace s nízkými úroky momentálně vychází).

Z hlediska spotřeby obyvatelstva – to, co může platit na Západě či Východě (růst spotřeby luxusních statků s klesající cenou peněz), nemusí nutně fungovat v zemích Visegrádu, neboť:

  • Oproti Východu UŽ nemáme tolik potřebu zdůrazňovat svůj sociální statut luxusem (v domácnostech ubývá zlatých servisů na podávání kávy, kterými jsme oslňovali návštěvy před sametovou revolucí).
  • Oproti Západu JEŠTĚ nemáme takovou kupní sílu, kde by ve skladbě výdajů domácností tvořily mandatorní položky na živobytí (bydlení, strava) max. 30 % a zbytek by připadal na volnočasové aktivity.

ECB by možná prospěla větší zdrženlivost v neustálém roztáčení rotaček. Nyní totiž dotuje ekonomiku v době vrcholného růstu, což je nepřirozené. Co bude dělat, až budeme v příští krizi, kterou tím jenom uspíší?

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Petr Jermář.

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek