Evropská unie řeší jak dál

27. 3. 2017 | Zdroj: BusinessInfo.cz

motiv článku - Evropská unie řeší jak dál V Římě se konal summit EU u příležitosti 60. výročí podpisu římských smluv o založení Evropských společenství (předchůdce EU). Všech 27 zemí diskutovalo společnou vizi pro další roky.

Šéf evropské exekutivy Jean-Claude Juncker již popsal pět cest, jimiž se EU může vydat po odchodu Británie. Tato „Bílá kniha EU" ve zvířené politické atmosféře trochu zapadla; ve skutečnosti však znamená v bruselských poměrech takřka revoluci.

Junckerův dokument zachází i do míst dosud vyhrazených jen eurodisidentům, ať už si říkají euroskeptici, eurorealisté či jinak. Lze podle něho pokračovat v současném kurzu; udělat z Unie pouhou zónu volného trhu; dělat na unijní úrovni jen nezbytné minimum, zato však důsledně; dát členským zemím na vybranou, ve kterých oblastech o intenzivnější propojování stojí ave kterých nikoli; přidat ve federalistickém snažení a integrovat co nejvíce co nejrychleji.

Konec monopolu

Graf podílu evropské populace na celkovém počtu obyvatel planetyTo je v evropské politice bomba, a sice hned ze dvou důvodů. Především poprvé od podpisu Maastrichtské smlouvy, která v roce 1992 rozhodla o de iure vzniku Evropské unie, určila její směřování ke „stále těsnějšímu svazku“ a ustanovila zavedení společné měny, vedení Unie připustilo, že tyto cíle nejsou jediným možným vyústěním politického vývoje. Myšlenkový monopol, jejž mnozí po léta kritizovali, se rozpadl.

Juncker nenechává nikoho na pochybách, čemu dává on osobně přednost. Když loni v červnu Britové rozhodli o odchodu z Unie, první reakce šéfa komise zněla: „Tak všichni ostatní budou muset přijmout euro hned!“Ale fakt, že slovní spojení jako „Evropská unie coby pouhá zóna volného obchodu“ nebo „vícerychlostní Evropa“ vůbec našla svoje místo v oficiálním bruselském dokumentu, je převratný.

Neméně pozoruhodný je způsob, jímž Juncker o dokumentu jedná. Běžný modus operandi dosud fungoval tak, že buď Evropská rada (šéfové vlád členských zemí), nebo dokonce Evropská komise sama upekly to či ono a prostě to vyhlásily; na členských zemích bylo, aby se přizpůsobily. (V posledních letech začala sílit role Evropského parlamentu, což z celého rozhodovacího procesu učinilo ještě větší bramboračku.) Juncker však tentokrát svých „pět cest“ rozeslal parlamentům jednotlivých zemí a chce, aby o nich napřed jednali tamní politici.

S křížkem po funuse

Graf složení koše měn z roku 2015, jež používá jako referenci MMFTo bude mít samozřejmě za následek 27 rozdílných pohledů na věc, ale je to zjevný pokus napravit dojem, že unijní politika je od svých občanů příliš vzdálená. „Tohle je nejzajímavější analytický apolitický tah, který komise za dlouhá léta podnikla“ citoval britský deník The Daily Telegraph Mujtabu Rahmana, šéfa evropské sekce konzultační firmy Eurasia Group, „Brusel poprvé žádá členské země, aby stanovily směr, jímž se chtějí vydat, namísto prosazování vlastní agendy. Pokud je to známka nového přístupu, pak to může ztlumit nářky členských zemí, že jim Brusel omezuje suverenitu.“

Je navýsost ironické, že takový tah z Bruselu přichází právě ve chvíli, kdy se Britové rozhodli Unii opustit. Výsledkem nové debaty může být rozvolnění některých federalistických tendencí v rámci Unie, což vytvoří stav, jenž by byl mohl kampaň za brexit notně zkomplikovat. Kromě toho Junckerův plán působí dojmem, že jeho hrubé obrysy již leží v šuplíku dva roky. Šéf komise se v textu několikrát odvolává na schůzku hlav členských zemí v roce 2015, prakticky veškerá data se vztahují k témuž roku a u každého popsaného scénáře budoucího vývoje je kromě výčtu pro a proti uveden i výhled do roku 2025. To dává větší smysl jako desetiletá perspektiva z roku 2015 než osmiletá z letoška.

Jak slábne Evropa

Graf složení koše měn z roku 2017, jež používá jako referenci mmfJuncker celkem věcně tvrdí, že Evropa potřebuje jednotný hlas více než před 57 lety, kdy byla domovem 11 procent světové populace (dnes pouze šesti procent), nebo ještě před 13 lety, kdy produkovala 26 procent světového HDP (dnes 22 procent). Každá z jeho pěti cest však má řadu háčků, pro které se o nich lépe mluví, než se po nich kráčí.

Jak tedy vypadají?

1) Pokračujme jakoby nic

Tento scénář považují odborníci za nejpravděpodobnější. Juncker sám však přiznává, že „rychlost rozhodování o společných prioritách závisí na tom, jak se podaří překonat rozdíly v názorech“. Do roku 2025 by měl tento postup dosáhnout mírného postupného zlepšení v oblastech snižování nezaměstnanosti, ekonomické prosperity a eura, zatímco v klíčové oblasti obrany by se „prohloubil společný výzkum“.

Co chce Juncker dělat s prosperitou a nezaměstnaností, není jisté. Jestli se domnívá, že evropská ekonomika potřebuje oživit, tak jaká má dnes k dispozici opatření, která v minulosti neměl? Evropské instituce navíc mají na ekonomiky relativně malý vliv, s výjimkou Evropské centrální banky, jež se samozřejmě komisi ze svého jednání nezodpovídá. Ohledně obrany znamená „prohloubení výzkumu“ zhruba tolik, jako když normální člověk řekne „ani ťuk“.

Pro a proti: jednota evropské sedmadvacítky (současná EU bez Británie) zůstane zachována, ovšem rozpory – včetně klíčových problémů bezpečnosti a životaschopnosti společné měny – nejspíš zůstanou.

2) Nic než jednotný trh

Unie ustane ve snaze řešit problémy, jako jsou migrace, bezpečnost a obrana; ty se přesunou na úroveň bilaterálních vztahů. Zároveň EU omezí regulatorní džungli přístupem a la Trump – za každou novou položku dvě stávající položky zruší. Do roku 2025 by to mělo přinést usnadněné rozhodování ohledně trhu a volného pohybu zboží a kapitálu. Volný pohyb osob už je složitější ľ a samozřejmě takový postup vůbec neřeší ty problémy, pro které Juncker po větší jednotě volá.

3) Každý se integruje podle vlastní vůle

V rámci Unie vznikne několik skupin, z nichž každá bude sledovat svoje téma – eurozóna bude pokračovat ve sjednocování daňových a sociálních systémů, severské země budou víc spolupracovat ve věcech obrany a podobně. Ostatní země se budou moci přidat, když budou chtít. V roce 2025 by to mělo znamenat vyšší vojenskou akceschopnost Unie ve srovnání s dneškem a intenzivnější spolupráci tajných služeb. Juncker varuje, že by se „práva občanů Unie lišila podle toho, ve které členské zemi žijí“. Kritikům federalismu to pochopitelně připadá atraktivní.

4) Méně, ale účinněji

Čtvrtý scénář spočívá v tom, že by si Unie vytkla několik málo oblastí, v nichž by působila, a v nich by měla možnost a schopnost zasahovat „podstatně rychleji a rozhodněji“ než dnes. Juncker například zmiňuje, že Volkswagen by za takového stavu věcí byl rychleji a tvrději přinucen sekat latinu (v Junckerově slovníku se to řekne „chránit práva spotřebitelů přímočařeji a viditelněji“) než dnes. Další oblasti, v nichž se Juncker zhlédl, je dekarbonizace a digitalizace. Unie by se naopak přestala zabývat takovými věcmi, jako jsou sociální politika a zdravotnictví. Jak nicméně Bílá kniha připouští, najít oblasti, v nichž se 27 zemí shodne, že je chce přenechat Bruselu, nemusí být snadné.

5) Spojené státy evropské

Členské země uznají, že současná podoba Unie je nefunkční a že návrat k bilaterálním vztahům žádný problém neřeší.

Rozhodnou se tedy pro „větší sdílení pravomocí, zdrojů a rozhodování ve všech oblastech“. Podle Junckera by to způsobilo, že se rozhodovací procesy na unijní úrovni zrychlí i prohloubí najednou, což Evropě umožní řešit vnitřní problémy svižně a na mezinárodním fóru mluvit jedním hlasem. Jak však Juncker sám přiznává, nalezení míry názorové jednoty potřebné k dosažení takového stavu v sedmadvaceti členských zemích od Švédska přes Portugalsko po Polsko je nepravděpodobné. Pocit Evropanů, že se o jejich záležitostech rozhoduje nepříjemně daleko, by měl všechny předpoklady k posílení.

„Samozřejmě je nepravděpodobné, že by se vůdci sedmadvacítky rozhodli pro poslední scénář,“ řekl německému listu Die Zeit Pieter Cleppe, šéf bruselského think tanku Open Europe, „daleko pravděpodobnější je, že zůstanou u současného modelu, ačkoli by to byla chyba.“

Ať už se následující jednání rozběhnou jakkoli, Jean-Claude Juncker se formulováním „pěti cest“ rozhodl k nejradikálnějšímu kroku své bohaté bruselské kariéry. To zároveň ukazuje, jak daleko má mainstreamové unijní uvažování k realitě: ani jeden ze scénářů totiž nenabízí posun k řešení konkrétních problémů, z nichž každý je s metodami rozhodování neoddělitelně propojen.

Jakákoli změna pravomocí vrámci EU bude záviset na tom, jak se dnešní Unie vyrovná se čtyřmi navzájem provázanými základními potížemi, které jde vyřešit pouze na kontinentální úrovni: jak zachovat společnou měnu; jak zabezpečit vnější hranici Unie proti vojenským, imigračním i energetickým hrozbám; jak zajistit vnitřní bezpečnost proti terorismu a jak obstát v mezinárodním obchodu. Představa, že EU bude napřed řešit své směřování po jedné z pěti Junckerových cest a až poté výše uvedené potíže, je nerealistická.

Převzato z webu Euro.cz. Autor: Daniel Deyl.

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek