Írán a Západ se těší na vzájemný obchod. Zatím ale chybí peníze

26. 2. 2016 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Teherán posledních týdnů vypadá jako jedno velké mezinárodní tržiště. Centrum města se jen hemží byznysmeny a investičními bankéři, jen z Itálie dorazily přes tři stovky významných podnikatelů

Jeden den se otevírá na luxusní Andarzgoově ulici nové dealerské zastoupení Peugeotu, na druhý den si podávají v šestadvacetipatrovém hotelu Parsian Azadi dveře špičky německé Lufthansy, kanadského Bombardieru a ve Francii sídlícího Airbusu, aby jednaly se šéfy íránského letectví.

Od zrušení většiny sankcí, jež Íránu bránily v normálním obchodním styku se Západem, uplynul sotva týden, když íránský prezident Hasan Rúhání dorazil do Evropy. Jen co tak učinil, začal dojednávat kšefty v nevídaném rozsahu. V Itálii dohodl byznys za 22 miliard dolarů, pak zamířil do Francie, kde kromě jiného nechal objednat airbusy za dalších 25 miliard. Přijímali jej samí důležití mužové – od papeže přes průmyslníky Sergia Marchionneho (CEO automobilky Fiat Chrysler) a Patricka Pouyanného (šéf ropné firmy Total) až po francouzského prezidenta Françoise Hollanda.

Nenasycený

Nadšení je na obou stranách pochopitelné. Íránská ekonomika je sice poškozená sankcemi zevně a chaoticky zkorumpovaným vedením zevnitř, ale přece jen čítá 400 miliard dolarů ročně. Země na jedné straně disponuje 77 miliony vesměs vzdělaných a mladých lidí; na straně druhé má k dispozici desítky miliard dolarů v evropských bankách, které zrušením sankcí „rozmrzly“ (a další, v USA, by měly následovat). Pro Írán je uvolnění obchodu možností srovnat krok se Saúdskou Arábií coby regionálním geostrategickým konkurentem; pro západní firmy představuje Írán jedno z mála dosud nenasycených odbytišť.

A přece nemá ani jedna ze stran zdaleka vyhráno. „Každý, kdo investuje v Íránu, musí mít po ruce dobře připravený plán rychlého ústupu,“ řekl agentuře Bloomberg Parham Gohari, spoluzakladatel americké konzultační firmy Frontier Partners, jež se Íránem dlouhodobě zabývá.

Důvody takové nejistoty se dělí do tří vzájemné souvisejících kategorií. První z nich je mezinárodněpolitická. Ačkoli sankce oficiálně padly, Írán dosud nemá přístup k mezinárodnímu systému bankovních plateb SWIFT; kdy se tak stane, záleží především na Spojených státech. Přestože Američané byli tím, kdo na dohodu o íránském jaderném programu (jež vedla ke zrušení sankcí) tlačil nejvíce, s praktickým uvolněním této klíčové obchodní bariéry ale otálejí. Výsledkem je, že veškeré dolarové transakce jsou Íránu dosud de facto zapovězeny.

To má praktické dopady všude. Pojišťovny nechtějí pojišťovat námořní náklady íránské surové ropy, na niž se americká opatření vztahují (a firmy tak raději vozí benzin, pokud to dává ekonomický smysl). Západní banky zase nechtějí financovat cokoli, co s Íránem souvisí. Jakékoli zhoršení vztahů mezi nově asertivním Íránem a USA – jako nedávné zadržení příslušníků amerického válečného námořnictva, kteří se patrně omylem dostali do íránských vod – může mít za následek nové sankce.

Nejistý

Takové zhoršení nemusí být daleko. Druhou nešťastnou okolností totiž jsou nadcházející volby – listopadové prezidentské ve Spojených státech, únorové parlamentní v Íránu.

Pokud se americký prezident Barack Obama domníval, že dohoda o jaderném programu nějak podstatně posílí domácí pozici jeho íránského protějšku Rúháního, mýlil se. Íránská Rada strážců v čele s ajatolláhem Alím Chameneím, jež má v zemi poslední slovo, diskvalifikovala z voleb téměř všechny Rúháního spojence.

Na druhé straně planety je jen o málo lépe. „První den ve funkci zruším pakt s Íránem,“ hlásá republikánská prezidentská naděje Marco Rubio. A aby se to nepletlo, jeho hlas patří k těm umírněným; takový Donald Trump se netají tím, že by si celý Írán i s ajatolláhy namazal na chleba k snídani, jen kdyby se mu trochu chtělo.

                    Ir GDP

To všechno jen zhoršuje největší problém současné íránské vlády: je v kritické finanční situaci. Nejde jen o dopady sankcí, korupci a chaos. Důležité je, že Rúhání počítá pro letošní rok s tržbami 22,6 miliardy dolarů z prodeje ropy. Ty by měly tvořit přibližně čtvrtinu rozpočtových příjmů. Háček je v tom, že takový výpočet je založen na ceně 40 dolarů za barel. Írán, dosud nucený prodávat pod cenou, však loni za barel utržil průměrně jen 25 dolarů. Cena ropy pochopitelně může stoupnout natolik, aby se Íránci na kýžených 40 dolarů dostali, ale nelze s tím počítat.

I tady hraje roli politika. Aby do země natáhlo investory, slíbilo íránské ministerstvo pro ropu zahraničním firmám podmínky spolupráce oproti minulosti podstatně vylepšené: namísto sedmiletých kontraktů nabídli Íránci pětadvacetileté a zrušili praxi, podle níž zahraniční firmy platily Teheránu fixní poplatek bez ohledu na to, kolik ropy (a jak nákladně) ve skutečnosti vytěžily. Jenže pár dnů poté, co se ministr dohodl například s francouzským Totalem, začala nové podmínky kritizovat Chameneího Rada strážců jako příliš nevýhodné. Vzápětí Írán odvolal s pouze formální omluvou svoji účast na ropné konferenci v Londýně. Osud veškerých ropných smluv je tak ve hvězdách.

„Je bláhové očekávat jakoukoli významnou investici do íránského ropného sektoru dříve než za 18 až 24 měsíců,“ napsal k tomu časopis Forbes.

Nejasný

Na nejistotu narážejí i protagonisté největšího z nově uzavřených obchodů, objednávky letadel od Airbusu. Ačkoli podle dostupných zdrojpodepsali šéfové Iran Air a Airbusu v Paříži skutečnou smlouvu na koupi 118 nových i použitých strojů (žádný předběžný, dílčí dokument) v hodnotě 25 miliard dolarů, je kolem transakce podezřele mnoho nejasností. Zaprvé íránské vládní zdroje se liší jeden od druhého v počtu objednaných strojů (114, nebo 118 – v tomto textu vycházím z druhé, častější verze). Zadruhé není jasné, kdo bude letadla používat; Iran Air dosud létá s pouhými 26 stroji, zatímco dalších 19 sedí v hangárech. Proč by společnost Iran Air měla najednou zpětinásobit počet svých letadel, zatímco konkurenti (Iran Aseman Airlines, Kish Air, Qeshm Air) by přišli zkrátka, není jasné

Stejně tak je, alespoň podle amerických expertů citovaných v listu Financial Times (anonymně, protože mluvit o byznysu s Íránem je pořád na hraně legálnosti), stěží uvěřitelný harmonogram dodávek. První letouny má Teherán obdržet již letos v červnu, poslední za dva roky. To je podle FT „velmi ambiciózní plán“.

Především však není jasné, kde na mamutí objednávku vezme Írán peníze. Zhruba dvě třetiny ze 100 miliard dolarů, které se měly uvolnit zrušením sankcí, stále ještě nejsou použitelné kvůli přetrvávající blokaci systému SWIFT. A z téhož důvodu lze očekávat, že banky se budou zdráhat transakci financovat bez patřičných záruk (u složitého financování obvyklého v leteckém průmyslu to platí dvojnásob).

Nadšení z vidiny rychlého rozvoje je pochopitelné – ale íránský byznys napřed bude muset ustát všechny uvedené potíže, plus, jak to tak bývá, mnoho takových, o kterých dnes ještě nevíme.

Daniel Deyl, týdeník Euro

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek