English version
Pokaždé nedosáhnete svého, ale občas ano
Chcete-li přitáhnout talenty, musíte být ochotni dělat kompromisy. Vezměte si třeba Jerryho Useema, který byl na konci devadesátých let mladičkou hvězdou v bostonském časopise Inc. Všiml jsem si ho díky článku, ve kterém si podával Harvard Business School. Psal o tom, jak je studentkám programu MBA vše prostupující atmosféra tajných bratrstev proti srsti. (Soudě podle článku tam panuje asi taková atmosféra jako v nějakém strašidelném baru).
Článek jsem si přečetl na internetových stránkách časopisu a přemýšlel jsem, proč se tenhle text napřed neocitl v tištěné podobě. Příběh pokračoval tak, že Globe na popud Harvardu otiskl článek, který byl ke kauze prestižního ústavu o něco smířlivější. Alespoň tak to připadalo Jerrymu a jeho šéfům z Inc. Takže mladý Jerry Useem se nakonec pustil do obou velkých bostonských institucí – Harvardu i Globu. Toho člověka jsem musel mít. Taková kuráž se v naší branži vidí výjimečně.
Bohužel, neměl jsem moc co nabídnout. Byl jsem šéfem časopisu Fortune Small Business. Výborný nevelký týdeník, jak už jsem říkal. Jenže to není místo, po kterém by toužil mladý, velmi talentovaný novinář. Dali jsme si s Jerrym v Bostonu pracovní snídani, na které mi jinými slovy řekl toto: „Pokud odejdu z Inc., chci pracovat přímo ve Fortune. Ne v nějakém časopise, co píše o malých firmách.“ Přeloženo: „Díky za snídani, ale já směřuji někam výš. Vy jste pro mě nižší liga.“ („A mohl byste laskavě uhnout z cesty? Já spěchám.“ Jerry tohle neřekl, ale klidně mohl.)
Jeho pohledu rozumím. Nehráli jsme tu nejvyšší ligu, to je pravda, a každý kluk, který má talent, chce psát pro ty nejlepší. Sám jsem tohle zažil během těch let na vlastní kůži, když mě lanařila různá ekonomická vydavatelství, která řídili lidé, co by mohli pracovat na jakkoli vysoké úrovni. Já ale nechtěl odejít z první ligy. Plat jsem mohl mít i vyšší, práci snazší, stres menší a pracovní dobu kratší.
Ale přišel bych o ten šrumec a moje práce by neměla takový dopad. Chybělo by mi, kdybych nemusel pracovat tvrdě, a chyběli by mi i moji šéfové, kteří očekávají, že budu pracovat tvrdě. Takže mi bylo jasné, že Jerry uvažuje stejně; proto jsem mu řekl, že s ním chci zůstat v kontaktu, a že – což je ještě důležitější – necítím žádnou hořkost. Také jsem mu řekl, že ho nepřestanu nahánět do té doby, dokud nenastoupí do společnosti Time Inc.
Odletěl jsem zpátky do New Yorku a pořád jsem přemýšlel, jak bych mohl Jerryho uhnat. Rozeslal jsem ukázky jeho práce svým šéfům ve Fortune. Byli nadšení. Takže jsem se opět objevil s takovou nabídkou, z níž měli radost všichni: Time Inc. přijme Jerryho, aby psal do Fortune, zároveň ale napíše pár věcí pro mě do FSB a do časopisu Money. Měl jsem radost, protože takto získám ročně několik dobrých titulních článků – tedy skoro tolik, kolik bych jich měl, pokud by Jerry pracoval pouze pro FSB. A Jerry měl radost, protože získal svoji vysněnou práci ve Fortune. A nijak mu nevadilo pracovat i pro mě, protože ho vlastně psát o malých firmách bavilo.
Pochopitelně se mnou nakonec vyběhli. Šéfové z Fortune si Jerryho oblíbili tolik, že naši dohodu porušili a nakonec si ho nechali v časopise na plný úvazek. Co taky od nich čekat. Viděl jsem, že se k tomu schyluje, ale přece jenom, to já jsem ho do Fortune přivedl. Z řady jiných byl Jerry totiž akvizice, na kterou jsem pyšný nejvíce. Veliký Jim Collins, nezpochybnitelný guru managementu a Jerryho přítel, mi složil tu nejvyšší poklonu, kterou jsem asi ve svém pracovním životě obdržel. „Přivést Jerryho,“ řekl mi jednou, „to je jako získat Toma Bradyho v šestém kole draftu NFL.“ (Jim se v knize ještě objeví.)
Hrát fér
Před nějakou dobou Fortune přetáhl z The Wall Street Journal držitele Pulitzerovy ceny Jamese Bandlera, který se proslavil tím, že byl jedním z lidí, kteří před pár lety odhalili skandál související s antedatováním akciových opcí. Myslím, že právě toto je případ, kdy trpělivost přinesla své ovoce. Podle mě nám také pomohlo, že jsme nehodlali házet špínu na ostatní zájemce o Jamesovy služby. To o nás říká leccos dobrého. Nejen že jsme museli soupeřit s jeho dosavadním zaměstnavatelem – jedním z nejprestižnějších listů v této zemi –, zároveň jsme také bojovali s dalšími respektovanými tituly včetně The New York Times, který vyvíjel maximální úsilí, aby ho získal.
James se nakonec rozhodl zůstat v Journalu, aby dal Murdochovým lidem šanci – list koupili teprve nedávno. V tu chvíli se můžete na situaci dívat různými pohledy. Někteří lidé si řekli: „Sakra, rozhodl se zůstat, hotovo. Další!“ Ale nás kupodivu jeho rozhodnutí potěšilo. My dva s Andy Serwerem jsme věděli, že jelikož neodešel do Timesů, máme pořád šanci ulovit ho. Fakt, že do nové práce nenastupuje, zároveň znamená, že pořád zůstávají v platnosti tytéž důvody, kvůli kterým s námi začal flirtovat. A že kdyby tolik miloval Timesy, pak by po jejich nabídce okamžitě skočil. Takže jsme byli pořád ještě ve hře.
Držel jsem se poblíž – sem tam jsem mu zavolal. Nečekal jsem, že by se to mohlo stát tak rychle, ale uběhlo pár měsíců a James mi volá sám: „Ta nabídka pořád ještě platí?“ Odpověděl jsem: „Jo, jasně.“ Zaslechl jsem, že mu lidé z Journalu tvrdili, že jestli půjde do Fortune, pak se „prodává pod cenou“. (Jakožto jejich bývalý zaměstnanec jsem věděl, že takhle Journal pohlíží na všechny své konkurenty, takže mě to nijak neurazilo.) My se ale do téhle hry pouštět nechtěli. Soustředil jsem se pouze na to, co můžeme pro Jamese udělat.
Já si rozhodně nemyslím, že by naši konkurenti byli nějací mizerní námezdní pisálkové. James si vybral nás a podle mě toho od té doby nikdy nelitoval. Sám mi to alespoň takhle řekl. Rád bych věřil tomu, že jeho rozhodnutí bylo také podepřeno tím, že jsme lidé, s nimiž ho bude těšit spolupracovat. Čemuž zčásti napomohlo i to, že jsme se nechovali agresivně, sprostě a odmítavě vůči svým soupeřům.
Buď milý, když odcházejí… A pak je přiveď znovu.
Vím, že vás tohle zarazí – alespoň některé –, ale jednou vaši nejtalentovanější lidé dostanou novou či lepší nabídku. Nebo prostě mají svojí práce – nebo vás – plné zuby a chtějí zažít něco jiného. Anebo se prostě zčistajasna objeví nabídka a hvězda vašeho týmu najednou neví, zda má zůstat, nebo jít. Pokud se ale rozhodne odejít, musíte to pochopit a doufat, že se třeba jednou vrátí. A víte co? Taky že ano. Ale hodně to záleží na tom, jak jste se k ní v době odchodu zachovali.
Spousta manažerů se teď naštve. Asi jako by se naštval podvedený manžel nebo manželka. Povím vám příběh jednoho nejmenovaného vydavatele, který vás nikdy zpátky nevezme. Je to prostě jasný a trvalý rozchod. (Můj šéf k tomu přistupuje stejně. Měli byste vidět, jak se tváří, když někdo odchází. Ale nakonec jim stejně návrat umožní.) Já se na věc dívám z jiného pohledu. V den, kdy za vámi přijde váš nejlepší člověk s tím, že odchází, nastává období, kdy ho opět začínáte vábit zpátky. Mějte na paměti několik věcí:
1) Nepomlouvejte nového zaměstnavatele
(viz kapitola o přijímání zaměstnanců). Platí to ve všech směrech. Jednou jsem kvůli článku vedl rozhovor s dnes již zesnulým Samem Waltonem a on neřekl vůči svým konkurentům jediné křivé slovo. Klidně jsem mu mohl říct, že Kmart je ten nejhorší řetězec, jaký znám, jakpak by oni mohli konkurovat obřímu Wal-Martu; a zároveň se mimochodem zmínit, že se prý u nich povídá, že Wal-Mart řídí parta buranů. Ani nehnul brvou. Pořád pokračoval ve výčtu toho, co všechno Kmart dělá dobře. (Co třeba ty výkladní skříně z Pennzoil? Lépe to snad ani udělat nešlo!) Je vám jasné, že to tak trochu hraje. Pointa je ta, že se prostě pohyboval v bezpečných mezích. Proto také z té situace vyšel s čistým štítem.
Totéž platí v jakémkoli jiném podnikání. Jeden z mých lidí, kterého dlouho lanaří náš konkurent, se mě nedávno zeptal, co si myslím o lidech, s nimiž by tam měl pracovat. Věděl jsem, co jsou zač (popravdě, podle mě to jsou démoni z temnot), ale nijak mi to nestálo za to, abych se do toho míchal. Třeba proto, že jemu můžou být démoni z temnot sympatičtí. Anebo proto, že bych ve chvíli, kdy bych začal pomlouvat lidi, z nichž některé ani neznám, vypadal jako idiot. (Ne že bych obvykle vypadal jinak.)
Pokaždé, když slyším své šéfy, jak někoho koupou za jeho zády, říkám si, že takhle nějak nejspíš mluví i o mně. Čili tohle je prostě moje obvyklá replika: „Teda, ty máš ale kliku. Máš dvě super možnosti a nemůžeš udělat chybu. Jasně že chci, abys zůstal. Ale rozhodni se sám. Já nicméně z toho boje neodstupuju.“ Takhle k tomu přistupuji já.
2) Učiňte nabídku, ale pouze pokud je o ni zájem.
Tohle říkám každému. Pokud jde o peníze, tak ti přidám. Pokud jde o nějakou funkci, něco s tím také uděláme. (Vždyť jsou to jenom slova.) Ale jestliže vážně chceš novou práci – nebo potřebuješ změnu –, pak jdi do toho. Jestliže tvoje představa kariérního skoku spočívala v tom, že získáš nějakou nanicovatou funkci, tak jsi stejně za půl roku zpátky.
Jeden z našich celkem dobrých autorů tohle zažil tak třikrát čtyřikrát, než nakonec odešel. Prostě se najednou přede mnou – nebo před jiným svým šéfem – objevil s papírem s nabídkou práce. Řekl nám, že ho chtějí někde jinde, a my mu přidali na platu. Pak přišel znovu. Nakonec jsem mu řekl: „Hele, ta nabídka vypadá dobře a mně je jasné, že potřebuješ změnit vzduch. Tady se už nudíš. Celou svou kariéru jsi strávil u nás. Klidně běž, užij si to tam, ale zase si na nás vzpomeň, pokud bys chtěl jít jinam. Tady máš pořád svůj domov.“ Takže odešel.
Později jsem se dozvěděl, že se ho dotklo to, že jsem nepřišel s další vylepšenou nabídkou – a také to, že jsem se dostatečně nehroutil při pomyšlení na jeho odchod; ačkoliv on o žádnou další nabídku vlastně nestál a stejně by býval odešel. Někdy prostě vyhrát nemůžete. (P. S.: Ve chvíli, kdy tohle čtete, je ten člověk dost možná zase zpátky. Tráva není jinde pokaždé zelenější, akorát je někdy lepší, když si to člověk ověří na vlastní kůži.)
3) Nebuďte pokrytečtí.
Za svoji kariéru jsem zastával asi šest nebo sedm podstatnějších pracovních pozic, záleží na tom, jak to počítáte. Takže nejsem v pozici, abych mohl někomu tvrdit, že změna je něco špatného, když tomu tak není; já sám jsem toho důkazem. Tuhle knihu bych ani nemohl napsat, pokud bych nepůsobil u různých společností, nepoznal všechny ty lidi; nešlo by to, kdybych seděl na jediné židli. Moji podřízení tohle vědí. Díky tomu je snazší se s někým rozloučit, protože chápete, že je to něco, co musí udělat. Zvláště to platí u mladých autorů či editorů, kteří zatím prožili kariéru na jednom místě. Věřte mi, pokud k nim budete upřímní a nápomocní, budou se k vám chtít jednou vrátit. Pokud ovšem neodcházejí kvůli vám.
Pokud jako manažer projdete vícero zkušenostmi, má to svoje výhody. Mohu – a také to dělám – svým kolegům s toulavými botami říct: „Klidně běž a užij si to. Ať se ti tam líbí. Já si u nich užil svoje a nemyslím si, že tebe čeká něco lepšího.“ A sám tomu věřím. Znovu připomínám, někdy lidé prostě potřebují změnu. Jedna mladá reportérka nedávno odešla z Fortune do Washington Post. Věděl jsem, že částečným důvodem jejího odchodu byla touha zakusit atmosféru práce v newsroomu. To my jsme jí umožnit nemohli. Někdy je prostě třeba popřát jim hodně štěstí: „Vím, že ti to půjde,“a vypustit je do světa, aby se přesvědčili sami.
4) Udržet kontakt.
Jasně, vždycky jim řeknete, že se můžou vrátit. Ale nejtěžší je udržet s nimi kontakt. Pokaždé se snažím občas s nimi zajít na oběd nebo na večeři a být přívětivý. Někteří se zpátky nevrátí. Ale udržování kontaktu má i jiné výhody. Získáváte takhle hledače talentů, který vám může pomoct, pokud chcete přilákat někoho z jeho současného působiště. Navíc získáváte hodně dobrou referenci, pokud se i vy sami rozhodnete hledat si novou práci! (Nemyslete si, že to nepomáhá!) A nakonec, potenciální noví zaměstnanci se vždycky ptají těch dřívějších, jaké to je pod vámi pracovat. A dostávají upřímnou odpověď.
Text je součástí knihy Všechny vyhodit nemůžete, kterou vydalo nakladatelství Mladá fronta.
