Jak hledat talenty a jak s nimi zacházet: Kdo má talent?

31. 7. 2014 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Je hrozně těžké rozpoznat mezi vlastními lidmi budoucí hvězdy. Objevit opravdový talent je dost podobné draftu v NFL. Dokud je nevidíme bránit a útočit během vlastního zápasu, nevíte, co v nich vlastně je.

Najmout někoho z nejvyšší ligy je ve skutečnosti docela snadné. Takoví lidé za sebou zanechávají stopy – v podobě rozsáhlého díla – a často jsou také držitelé nějakých ocenění. Pokud jste si dali dost práce s rešeršemi, tak je dost těžké sáhnout vedle. A když ještě navíc máte klíč od bezedné pokladničky New York Yankees, žádný problém. Jenže přijít na to, kdo z vašich lidí, zvláště z těch mladších, má ono výjimečné fluidum, to už je jiná věc. Člověk často přehlédne, že v někom dřímají schopnosti.

Když jsem pracoval v The Wall Street Journal, hledal jsem způsob, jak se přesunout do bostonské kanceláře tohoto listu. Moje matka na tom nebyla dobře a já se chtěl přestěhovat blíže k domovu. Nebylo tam ale volno, takže jsem odešel a nastoupil do The Boston Globe, kde jsem se stal docela úspěšným editorem. O několik let později jsem potkal Norma Pearlstinea, šéfredaktora z Time Inc., který byl v době mého odchodu do Globu editor v The Wall Street Journal. První, co mi řekl, bylo něco jako: „Mrzí mě, že jsem si tehdy v Journalu nevšiml toho, že máš talent na editorskou práci.“ Řekl jsem na to: „Jak jsi to taky mohl vědět?“ Podle mě to byla dobrá otázka.

Je hrozně těžké rozpoznat mezi vlastními lidmi budoucí hvězdy. Který z vašich zelenáčů s vámi jednou bude šplhat na onu skálu? Jak by řekl Jim Collins – kteří z nich se toho naučí dost pro to, aby tam nahoře přežili? Dobré autory poznáte z fleku. Dovedou se trefně vyjádřit. Vědí, která věta je klíčová. Dovedou vystihnout podstatu příběhu hned na prvních řádcích. Většinou jsou také dost chytří. Ve Fortune je jedna autorka, ze které se vždycky před tím, než začne o něčem psát, stane rychlokvašená expertka na danou oblast. Její šéf mi prozradil, že než se začne něčím zabývat, přečte si o tom dvě tři knížky. Když tohle vaši lidé dělají, pak máte vyhráno.

Objevit opravdový talent je dost podobné draftu v NFL. Dokud je nevidíme bránit a útočit během vlastního zápasu, nevíte, co v nich vlastně je. Měl jsem jednu autorku, která na papíře všechnyvypadala skvěle. Titul z prestižní školy, velmi pilná, dobrá práce se zdroji. Jenže jakmile šlo do tuhého, začala se skládat. Pokud měla na starosti projekt s vysokým stupněm obtížnosti, pokaždé selhala. Špatné znamení.

Nebo jsem třeba měl jinak schopné autory, kterým ale trvalo měsíce, než se do něčeho vrhli. Pořád měli nějaké výmluvy. („Musel jsem pracovat na tom, co jsme teprve teď dodělali.“)

Jiní si zase stěžují, že nechápou, jaké myšlenky se jejich šéfům líbí – ostatně dost trapná výmluva pro to, že s nimi nepřicházíte sami. A v tu chvíli jsme najednou zaměstnali mladého reportéra, který měl neuvěřitelnou schopnost přicházet s nápady a zásobovat časopis správnými texty. Nikdy se mě nezeptal, jaké příběhy se mi líbí. Prostě sršel nápady a já mu na to obvykle řekl jen: „Jdi do toho!“ (Byl sice trochu přespříliš puntičkář, ale to nevadí).

Někdy si naopak něčeho nevšimnete. Jeden náš interní reportér byl bez debat první liga. Uměl psát. Uměl přemýšlet. Dovedl zpracovat obtížná a spletitá témata. Klidně bych si vsadil na to, že z něj bude jednou hvězda. Ale o několik let později jsem o něm mluvil s jiným šéfredaktorem. Nedovedl jsem pochopit, proč nikdy nepostoupil na vyšší úroveň.

Můj přítel, šéfredaktor, to shrnul dvěma slovy: „Je nudný.“ A měl pravdu. Byl nudný. Jeho nápady byly nudné, jeho psaní, jakkoli přesné, mělo jen zřídka švih, navíc mu škodilo to, že byl pomalý. Tenhle jeho „faktor nudy“ jsem tehdy přehlédl. Tyhle zatracené maličkosti…

Takže co tedy s tím? Co se týče toho nudného chlapíka, holt je potřeba změna. Pokud začnete přemýšlet o tom, proč se někdo vlastně nezlepšuje, pak je na čase, aby ten člověk šel. Když je někdo nudný, tak s tím moc neuděláte. Mám zkušenost s našimi mladými kolegy, kteří jsou horliví. Ale pokud mám nějaké velké téma, obracím se na někoho jiného.

Když jde o něco lehčího, dám to jim. Snažte se ale pozorovat, jak pracují. Potřebujete lidi, kteří si přečtou kupu knih, aby si téma prozkoumali skrz naskrz; autory, kteří raději sami klepou na dveře, než aby jednali s lidmi z PR oddělení; autory, kteří se nebojí férové konfrontace. Všechny tyto vlastnosti jsou stejně důležité; pokud je vaši lidé mají, pak už to něco znamená.

Asi nejtěžším úkolem je vyhlédnout si někoho talentovaného a ještě zlepšit jeho schopnosti. Myslím si, že právě díky tomuto umu se z Phila Jacksona, trenéra Los Angeles Lakers, stala legenda. SLakers a Chicago Bulls získal jedenáctkrát titul v basketbalové NBA. Jeho kritici tvrdí, že se mu vždycky poštěstí zakotvit v týmech, kde hraje Michael Jordan, Kobe Bryant a jim podobní. Ale on dokáže na rozdíl od ostatních trenérů schopnosti hvězdných hráčů ještě zlepšit a využít je v rámci týmového konceptu.

Dokud nepřišel Jackson, nevyhrál Jordan jediný titul, stejně tak to nedokázal Bryant bez Shaquilla O´Neila. Jsem si jistý, že by to všichni nakonec zvládli, ale stejně si jsem jistý tím, že bez Jacksona by těch titulů neměli tolik. (Ačkoliv mě to jakožto člena fanklubu Boston Celtics nesmírně štve. Pro nás je Jackson něco jako Antikrist).

Jednou z největších odměn pro mě jako manažera byla chvíle, kdy se mi podařilo posunout své nejlepší kolegy na vyšší úroveň. V devadesátých letech jsem pracoval v Newsweeku s Jane Bryant Quinnovou. Ona je v oboru psaní o osobních financích něco jako Michael Jordan v basketbalu. Jane ode mě nepotřebovala pomoc, když psala. Ani když přemýšlela, ani když si dělala rešerše. Můj jediný přínos spočíval v tom, že jsem jí pomohl s výběrem správných témat.

Jane do té doby ani jednou nezískala Gerald Loeb Award, ocenění za ekonomickou žurnalistiku, což je v oboru jedna z nejvyšších poct. Tento zádrhel jsem vyřešil tak, že jsem Jane požádal, aby se začala zabývat případy, kdy prodejci pojištění přemlouvali své klienty k bezdůvodné změně pojistných smluv, protože z toho sami měli prospěch. Jane baví psát o velkých případech. Ale nikdo ji k tomu aktivně nevedl. Požádal jsem ji, aby se na taková témata zaměřovala.

Pokud ovšem něco považuji za svůj majstrštyk, pak to byla spolupráce s Andy Serwerem, nynějším šéfredaktorem Fortune, v době, kdy ještě sám psal, koncem devadesátých let. Jednou nedorazil člověk, se kterým jsem měl jít na oběd do dnes již zrušeného Judson Grillu. U vedlejšího stolu seděl Joe Nocera (z Fortune, nyní sloupkař v The New York Times), Andy a také Bob Safian, také z Fortune, nyní šéf magazínu Fast Company. Pozvali mě, ať si přisednu.

Andyho jsem znal tak trochu – nebyl jsem ještě ve Fortune moc dlouho –, ale v takové formě jsem ho ještě neviděl. Byl jsem ohromen. Člověku bylo jasné, že se z něj nakonec stane naprostá hvězda, ačkoliv v té době jí ještě nebyl. Asi takhle se musel cítit Brian Epstein, když poprvé uslyšel Beatles. (No, asi ne přesně takhle, ale podobně.) Závratnou rychlostí chrlil novinky o událostech ze světa byznysu. Navíc to bylo vážně vtipné. A především, věděl, o čem mluví.

Vždycky jsem toužil dělat sloupek o ekonomice, který by byl psaný podobným stylem, jako se píše o sportu. Vtipně, pohotově, s nadšením a s vlastním názorem. V té době moc takových nebylo, pokud vůbec. (Bůh vám pomáhej, jestli si chcete utahovat z ředitelů korporací. Bývají hrozně vztahovační).

Andy byl ten pravý. To mi bylo jasné už při onom obědě. Dřímal v něm sportovní sloupkař. Několik dalších dní jsem přesvědčoval Johna Hueyho, aby nechal Andyho psát sloupek na webu. Říkal jsem si, že tam si nikdo nevšimne, pokud přestřelíme nebo to celé nějak zkazíme. V té době se nikdo moc nezajímal o to, co jste na webu psali. (Nevím, jestli to takhle neplatí dodnes; možná ne úplně. Zlepšuje se to.) Bylo to to pravé místo pro každého, kdo chtěl něco dělat jinak. Mohli jsme si dělat, co jsme chtěli. Říkat si, co se nám zachtělo. O trzích, basketbalu, o generálních ředitelích, kteří dělají blbosti. O rock´n´rollu. Vážně, o čemkoliv.

Andy do toho šel. Nazvali jsme to Street Life podle písničky od skupiny Roxy Music. (Chápete? Jako život na Wall Street…) Požádal jsem Andyho, aby to psal jako nějaký střelený sportovní novinář. To úplně stačilo. Ten internetový sloupek se stal kultovním. A z Andyho se díky tomu stala ve Fortune megahvězda. O našem sloupku napsal New Yorker článek, ve kterém Andyho nazval „básníkem burzovních trhů“. (Nevím, co tím přesně mysleli, ale zní to dobře).

Text je součástí knihy Všechny vyhodit nemůžete, kterou vydalo nakladatelství Mladá fronta.

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek