Jan Czudek: Čínská ocel v Turecku ničí ceny v Evropě

27. 7. 2016 | Zdroj: BusinessInfo.cz

motiv článku - Jan Czudek: Čínská ocel v Turecku ničí ceny v Evropě Čínské ocelárny vozí ve velkém do světa nejen hotové výrobky, ale také polotovary. Ty jsou často levnější než vsázka pro výrobu ze železné rudy nebo šrot. Ten se kvůli tomu přestal kupovat a jeho cena padá.

„Se zákazníky máme sjednáno, že když šrot zlevňuje, musíme zlevňovat také. Jenže když skokově spadne cena šrotu o 50 eur, zákazníci čekají, že tento prudký pokles bude dál pokračovat a chtějí změny v cenách okamžitě," popisuje situaci na trhu generální ředitel Třineckých železáren Jan Czudek.

Evropské ocelárny bijí na poplach před dovozem neférově levné oceli z Číny. Jak se zvýšený dovoz čínské oceli dotýká Třineckých železáren?

Zvýšený dovoz způsobuje extrémní tlak na ceny. A to v situaci, kdy v samotné Evropě jsou velké nadbytečné kapacity. Nejhorší je, že jde o dotovanou ocel. Pokud by to byla ocel dovážená za férové ceny, nebáli bychom se jí. Jenže když Číňané přivezou a prodávají ocel za ceny, které jsou prokazatelně pod cenami surovin, nemůže to být férová konkurence.

Přímý dopad je jen v cenách, nebo jste přišli i o část odbytu?

S čínským materiálem jako konkurencí vůči některému z našich výrobků se přímo nesetkáváme. Ale naši zákazníci vidí, že adekvátní výrobky se na trhu objevují za cenu, řekněme 80, a ptají se, proč my je prodáváme za 100. Cenový problém zesiluje ještě to, že Číňané nevozí jen hotové výrobky, ale také polotovary za ceny, za které do Evropy dostanete jen železnou rudu.

O jaké polotovary jde?

Sochory a kontislitky, což jsou vstupy pro válcovny. Když stojí tolik jako ruda nebo méně než šrot, nikdo nekupuje šrot a jeho cena extrémně klesá. Jenže na ceny šrotu jsou navázané některé základní ceny hotových výrobků. A jejich cena jde také dolů. Velkou roli v tom hraje Turecko.

Proč Turecko?

Sochory z Číny šly ve velkém do Turecka. To je shodou okolností jedním z největších spotřebitelů šrotu. Čínské dotované sochory stály 200 eur za tunu. Při takových cenách se nikomu nevyplácí ocel vyrábět. Turecko přestalo spotřebovávat šrot, což umocnilo pokles jeho cen v Evropě. Navíc když měli Turci takto nízkou cenu vstupu, mohli si dovolit jít do cenového souboje s evropskými výrobci. Turecko je přitom velký vývozce oceli do Evropy, mnohem větší než Čína.

To už Evropská komise vyřešila, když nařídila registrace dovozů po zahájení šetření, aby se clo dalo zpětně vybrat.

To hodnotím jako velmi pozitivní krok. Tento postup by se měl udržet, protože už slyším hlasy, které proti němu bojují. Rizikem ale je, že dovozcem bude jednorázová společnost, která za rok už nebude existovat. Po kom se pak clo vymůže? Je to podobné jako karuselové obchody kvůli únikům DPH, které se dotkly i betonářské oceli.

Čína už oznámila, že uzavře část svých ocelářských kapacit.

Pokolikáté už. S každou investicí do nových kapacit slyšíme, jak ty staré zavře. Ještě nikdy se to nestalo.

Takže Číňanům nevěříte, že nadměrné kapacity osekají?

Teď tvrdí, že zavřou výrobu 100 milionů tun oceli při nadvýrobě 400 milionů tun. To je jako nic.

Loni jste měli zisk 2,78 miliardy korun při tržbách přes 37 miliard korun. Je dosažená sedmiprocentní marže po hubených krizových letech už dostatečná na stabilní provoz?

Pokud chceme investovat a rozvíjet se, marže by měla zůstat kolem sedmi procent.

Je udržitelná i letos?

Neudržíme ji, protože na jedné straně je tlak na ceny mnohem větší, na druhé straně hrají roli opravy některých agregátů. Opravujeme třeba koksárenskou baterii, která nás bude stát v hospodářském výsledku 600 až 700 milionů korun, protože nám vzrostou náklady na koks, který budeme muset kupovat. V příštím roce zase budeme opravovat blokovou stolici, ta bude mimo provoz tři měsíce.

K loňskému zisku přispěl výrazně celoroční provoz modernizované kontidrátové tratě. V čem?

Zvětšila se výrobní kapacita. Ani ne tak co do množství drátu, ale můžeme teď častěji měnit rozměry. Takže si nepotřebujeme vytvářet tak velké zásoby na skladě, abychom mohli zásobovat naše zákazníky. Linka má nově technické parametry, které jsou v absolutní světové špičce. U některých výrobků se dostáváme do kategorie prémiového drátu.

Plánujete další investice takového charakteru?

Už začínáme s výstavbou brousicí linky, která nám umožní výrobu speciálních kvalit právě na kontidrátové trati. Špičkovou kvalitu zajistí jen špičkový vstup do tratě, aby na vyválcovaném drátu nevznikaly defekty, jako třeba povrchové vady. Proto potřebujete sochory, které jsou zbavené například oduhličené vrstvy oceli. Dnes už máme jednu brusírnu, nová bude stát zhruba 650 milionů korun.

Do jakých výrobků se pak takový drát bude moci použít?

Třeba do šroubů, kde jsou vysoké nároky na další zpracování. Zjednodušeně řečeno, z našeho drátu se budou dělat lepší šrouby.

V Evropě se teď jedná o reformě trhu s emisními povolenkami, která by mohla ocelárnám podle některých studií přinést nové náklady v řádu miliard eur. Jak s tím ve svých výhledech pracujete?

V rámci Evropy se nic hrozného neděje, protože tam budou mít všichni výrobci podobné podmínky. Je třeba mít takové technologické zařízení a takové využití, abychom minimalizovali spotřebu fosilních paliv. Ale výchozí pozice je pro všechny evropské firmy zhruba stejná. Problém je, když něco takového jiné země nemají. Pak Evropa jako celek začíná trpět.

Ale ani v rámci Evropy nejsou podmínky stejné. Při přídělu povolenek zdarma jsou znevýhodněné integrované hutě, jako je ta vaše.

To jsou výsledky lobbistických bojů. My se to snažíme řešit tak, abychom měli zákazníky, kteří potřebují ocel s kvalitou z integrované hutě. Pak jsou za ni ochotni zaplatit vyšší cenu. Nemáme šanci konkurovat podniku, který dělá ocel jen ze šrotu.

Kdo potřebuje zrovna tu vaši ocel?

Ti, kdo potřebují vysokou čistotu. Hlavně odvětví výroby automobilů směřuje k integrovaným hutím, nebo výrobci svařovacích drátů. Proti tomu je například stavebnictví, kde drobné znečištění šrotem nehraje významnou roli.

Komise přišla s myšlenkou, že příděl povolenek zdarma bude každý rok snižovat o určité procento, což má odrážet technologický pokrok. Dá se změnit během deseti let technologie výroby tak, aby se výrazně snížily emise CO2?

Vyvíjejí se technologie s ultranízkými emisemi CO2, které zatím nenašly moc uplatnění. Tudy cesta sice vede, bude to ale znamenat zvýšení nákladů. Ale během deseti let se reálné výsledky dostavit nemohou. Samotný tlak nutně ale není špatný. Je to stejné jako s demografickou křivkou, kdy se musíme v průmyslu dívat, jestli dostaneme do výroby potřebný počet lidí. Jen se mi nelíbí, že ten tlak je uměle vytvořený, a to nikoli s cílem snížit emise CO2, ale vytvořit virtuální trh s povolenkami.

Pomohly investice do nových technologií ve výrobě z nedávné minulosti snížit emise CO2?

Minimálně. Je nutné si uvědomit, že musíte dát do procesu určité množství energie, aby se vyvinulo dostatečné teplo. I kdybychom to dělali jen elektřinou, je otázka, z čeho tu elektřinu budeme vyrábět.

Nově se objevil další strašák, kterým je odchod Velké Británie z EU. Může se vás nějak dotknout?

V Británii máme několik zákazníků. Když z EU odejde, bude asi obchod složitější, nebo se úplně zastaví. Ale to jsou běžné věci, které nemůžeme ovlivnit. Máme ale dostatek času, abychom se na to připravili.

Máte dost času se připravit i na výsledek úpadku OKD, které je vaším dodavatelem uhlí?

Dokud nějaké uhlí v Česku je a je ekonomicky vytěžitelné, byla by z pohledu celého státu škoda, kdyby těžba skončila. Doufám, že tento názor zvítězí a nebudou v případu OKD jiné hrátky, které by vedly k rychlému zavření dolů. Karvinské uhlí patří mezi to kvalitnější. Dokud tady bude, budeme se zajímat o jeho koupi, abychom mohli s OKD spolupracovat. Ale přesto jsme už dnes připravení na alternativní varianty a podnikáme další kroky, které zvýší naši jistotu.

Převzato z deníku E15 autor: Jan Stuchlík

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek