Jiří F. Potužník o milánském Expu: Chceme skončit na nule

29. 11. 2015 | Zdroj: BusinessInfo.cz

motiv článku - Jiří F. Potužník o milánském Expu: Chceme skončit na nule „Peníze na výstavu jsme nesháněli, aby zůstaly ležet ladem, ale abychom je rozumně investovali,“ obhajuje absenci úspor na Expu 2015 v Miláně generální komisař české účasti Jiří F. Potužník v rozhovoru pro listopadové číslo měsíčníku Strategie.

Všeobecná světová výstava Expo 2015 v Miláně, s motem Potraviny pro planetu, energie pro život, je v tuto chvíli oficiálně minulostí. Nakolik se povedl průlomový koncept postavený na výrazném zapojení soukromého sektoru?
Sdílení veřejných a privátních nákladů se nám podařilo ve větší míře, než jsme čekali. Z celkového rozpočtu, který je na konci Expa 230 milionů korun, přispěly třetí strany částkou 100 milionů. Schválně říkám třetí strany, protože to nejsou jenom firmy, ale také například ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) nebo evropské prostředky.

Pro stát to znamená radikální úsporu, rozpočty se v letech 2000 a 2005 pohybovaly kolem 300 milionů korun. V Hannoveru se ještě podařilo ušetřit, naopak v Aiči musel stát během akce zaplatit asi 40 milionů. Před pěti lety v Šanghaji už to bylo z veřejných financí půl miliardy. V Miláně spadl státní příspěvek na 130 milionů.

Jaké bylo původní očekávání?
Na začátku jsme počítali, že přímá podpora státu bude 100 milionů. Od MPO že dostaneme možná až 40 milionů, k nimž přihodíme 70 milionů úspory ze Šanghaje. To by bylo 210 milionů, které by stačily na účast podobnou té, která byla v Miláně k vidění. Už tehdy jsme ale řekli, že dodáme i nějaké soukromé prostředky.

Vzápětí se matematika posunula: zůstal příslib 60 milionů z ministerstva financí, 40 z MPO a 70 milionů z Číny. Tímto jsme šli na 170 milionů a bylo jasné, že nějakých minimálně 10 milionů bude nutné sehnat. Předpokládaný příspěvek od MPO nakonec klesl na 15 milionů – byli jsme za ně pochopitelně vděční, díky nim vznikl projekt ČVUT Laboratoř ticha.

Nakonec jsme tedy měli vzorec 60+15+70 čili 145 milionů a požadavek na dofinancování se zvedl na 45 milionů. Bylo nutné sehnat více peněz ze soukromých zdrojů a také se vyrovnat s časovými prodlevami, protože koncept jsme předkládali v létě 2012 a pracovat jsme na něm začali až v únoru 2013, poté co jsem byl na konci ledna potvrzen komisařem. Místo půlroku na obstarání 10 milionů jsme najednou měli pouhých pár týdnů na nasmlouvání částky o hodně vyšší.

Jiří F. Potužník (foto MF: Tomáš Novák)

„Máme světu co nabídnout. A nemusí vše platit stát,“ říká generální komisař Expa 2015 v Miláně Jiří F. Potužník.


Bylo pracné najít a přesvědčit onu třetí stranu?
Ani ne. Věřili jsme, že potenciál existuje, že najdeme obchodní partnery, což se povedlo, třebaže v časové tísni. Zároveň jsme chtěli, aby naším prvním exponátem byl pavilon. Aby byl demontovatelný a nalezl nějaké uplatnění i po Expu. Tyto podmínky nebyly součástí výběrového řízení, nijak jsme soutěž nezužovali.

Mimochodem, říkáte-li „my“, o kolik lidí šlo?
V přípravné fázi o mne a dvě kolegyně, zdatné manažerky Lucii Šustkovou a Evu Štréglovou.

Požadavek, aby ten, kdo se finančně zapojí, měl zároveň jasno v tom, co s exponátem po výstavě udělá, neplatil tedy pro všechny?
Ne. Některé firmy ponechají exponáty, třeba jako ikony, na místech, která považují za reprezentativní. Jiné se netají tím, že ho hned nebo za čas prodají, pokud možno se ziskem. Další zvažují, že ho věnují obci, kde působí.

A je pravda, že tak jako měli všichni partneři povinnost doručit k určitému datu předmět svého plnění na pozemek či do pavilonu, mají za úkol po Expu do určitého data zase všechno odvézt.

Jak jste oslovovali privátní partnery a investory?
Formou e-mailové komunikace a přes příslušné asociace jsme kontaktovali asi tisíc firem. Psali jsme si a jednali se stovkami firem na úrovni B2B. Vymýšleli jsme a přizpůsobovali koncepci expozice, aby měli partneři důvod investovat miliony do výroby uměleckých děl předních tvůrců.

Získali jsme třicítku partnerů s výraznou převahou materiální účasti. Každý z nich představuje inpiduální smlouvu, inpiduální marketingové a mediální plnění, službu v pavilonu a formu prezentace od novinového titulku po instalaci exponátu.

Co partnery zajímalo?
Když dostali naši nabídku, někdo se více zajímal o mediální prezentaci v tuzemsku, pro někoho byl důležitější exkluzivní prostor na výstavě přes naši kancelář k protějškům, které si sem sezvali. Jiný chtěl investovat do uměleckého díla, jemuž by vystavení na Expu zvedlo hodnotu.

Ty rozhovory byly různorodé, těžko říci, zda tady fungoval nějaký hlavní argument, proč se nakonec rozhodli nás podpořit. Myslím, že jedno měli společné: své angažmá brali jako projev národní hrdosti, a to bez jakéhokoli nádechu národovectví.

Jaký byl postup „národních“ prací v areálu Expa?
Přijeli jsme na místo činu v únoru 2013 jako 123. země – pozemky už byly tedy logicky rozebrány. Ten, který jsme velmi chtěli a na němž jsme také skončili, jsme „vyfoukli“ Chile – napsali jsme tematické prohlášení, které organizátory zaujalo více. Tím jsme částečně dorovnali časový skluz. Následovalo schvalování podrobného projektu, pozemek jsme fyzicky přebrali v červenci 2014. To už jsme byli mezi prvními, a když jsme v říjnu postavili hrubou stavbu pavilonu, byli jsme úplně první.

Touha po primátu tedy vyšla?
Ano, a nadto jsme pavilon rovněž jako první v lednu 2015 dostavěli. Navzdory tomu, že máme tři patra a výšku přes 15 metrů. Byli jsme rychlejší než ti, kteří stavěli pavilony o hodně nižší.

Mělo to ohlas?
Rozhodně. Znamenalo to, že se o nás začalo psát v italských novinách, v nichž mělo Expo nálepku kontroverzního projektu, který provází korupce, zpoždění a nepřízeň počasí.

Rázem jsme byli zemí, o níž mohli organizátoři říci – Hele, jim to jde, se všemi těmi těžkostmi, tak proč ne vy ostatní? U ostatních „konkurentů“ nám to na oblibě nepřidalo, důležitý byl však respekt u pořadatelů. Myslím, že ho máme dodnes, i když jsme se párkrát chytli a já byl vyzván, abych neorganizoval koalici proti Expu.

Jaký byl vlastní průběh výstavy?
Otevírali jsme zkušebně prvního dubna. Vzápětí jsme zjistili, že máme obráceně napojenou užitkovou a pitnou vodu, tak jsme to krásně vychytali. Prvního května jsme začínali s tím, že ne celé výstaviště bylo dostavěné, což bylo cítit na návštěvnosti. Tak jako by člověk nešel do kina na půlku filmu, i zájemci zvažovali, zda nedostanou za plné vstupné jen půlku prohlídky.

Červen už byl radostnější, návštěvnost začala stoupat, jenže v červenci přišla úmorná vedra a počet příchozích se dramaticky ztenčil. Byly to hubené dny, lidé chodili jen ráno a večer, přes den to nešlo.

Srpen byl ve znamení radikálního nárůstu, po zhruba pěti milionech v květnu a červnu a dvou milionech v červenci šel druhý prázdninový měsíc hodně nad tři miliony, září a říjen budou nad pěti miliony. Hranice 20 milionů návštěvníků bude překročena o 1,5 milionu.

My jsme se dostali nad kýžených 10 procent, zaznamenali jsme 2,5 milionu příchozích, což je 12 procent návštěv. Znamená to, že naši expozici viděl mezi 144 zeměmi a 55 pavilony každý osmý návštěvník Expa. A to je dobré číslo.

Je to důležitý ukazatel?
Je to v každém případě reklama, prestiž, dá se s tím operovat, můžete to měřit. Stejně jako počet mediálních výstupů v italských médiích a ekonomické zhodnocení státních a soukromých investic. Připočteme-li k oněm 2,5 milionu lidí zmínky v novinách a pohyby na sociálních sítích, jde o mediální prostor, na jehož koupi bychom potřebovali šest milionů eur (162 milionů korun). Takový propočet ospravedlňuje výši státní investice (130 milionů, pozn. red.).

Co říká hospodářský výsledek naší přítomnosti na Expu?
O ten nám nešlo. Je to důsledek partnerství veřejné a privátní sféry. Prostředky, které jsme obstarávali a získali, jsme nedistribuovali plošně, ale na konkrétní cíle. Máme konkrétního investora na konkrétní akci, na konkrétní exponát, na konkrétní část pavilonu. Pořídili jsme je pouze v případě, že na ně najdeme partnera. Ten chce za své peníze maximum možného, a ne ukoptěnou nutnost.

Postavili jsme kancelář, která má omezený počet zaměstnanců, a na jejím chodu se už více ušetřit nedá. Víme, kolik stojí brouzdaliště před pavilonem nebo kinetická plastika. Kdybychom nesehnali peníze, museli bychom postavit menší pavilon a menší expozici, což je nesmysl. My jsme ty peníze nesháněli, abychom spořili, ale abychom je rozumně investovali.

Postavili jsme rozpočet v intervalu 180 až 260 milionů. Za 180 milionů bychom měli expozici, pavilon a jejich údržbu, za těch 230 jsme k tomu udělali Národní den, CzechsGivingDay a řadu kulturních programů. Měli jsme možnost podpořit výrobu dokumentu o Dalimilově kronice, který odvysílala česká a italská televize. Naší ambicí je skončit na nule.

A vyměníme-li čísla za emoce?
Během výstavy získal náš pavilon uznání od médií a návštěvníků jako nejpohodovější a nejpřátelštější k dětem, jako druhý nejhezčí v noci a jako nejhezčí byla vyhlášena i střešní zahrada. Coby třetí nejlepší se umístila zvěřinová restaurace s tankovou plzní. A v předvečer posledního dne jsme dostali od Mezinárodního úřadu pro světové výstavy se sídlem v Paříži (BIE) a mezinárodní odborné poroty bronzovou medaili za „architekturu pavilonu, jeho začlenění do krajiny a inovativní technologie“.

Něco podobného se podařilo jen v legendárním Bruselu 1958, kde jsme získali Zlatou hvězdu, a v Ósace 1970, kde nám architekti přiřkli jedno ze tří prvních míst bez pořadí.

Bylo to pro vás překvapení?
Ano. Náš pavilon rozhodně nepatřil k těm, které by zdálky ohromovaly roztopnými tvary – mladí architekti Chybík a Kryštof využili modulární konstrukci, kterou zná většina lidí jen jako stavební unibuňky. Díky inovacím systému Koma vytvořili elegantní galerijní palác s minimální uhlíkovou stopou, ovšem jiné pavilony byly ve srovnání s naší „funkcí“ daleko pozoruhodnější a nákladnější.

Porota ale naštěstí hodnotila i zohlednění okolní krajiny či nízkoenergetické technologie a to patrně rozhodlo. Cením si bronzu o to více, že se nám podařilo získat sympatie návštěvníků, médií i architektů – často se stává, že chválí-li něco odborníci, laici nadávají. Pár kritických hlasů se ozvalo, ale byly v menšině a nyní utichly.

Mají akce jako Expo v současném globalizovaném světě pořád ještě smysl?
Pokud se najdou desítky zemí, které soutěží o právo Expo pořádat, jestliže se najdou řádově stovky zemí, které se ho chtějí účastnit, a když se najdou desítky milionů lidí, kteří ho navštíví, je tato otázka nejspíš zodpovězena.

Podobně jako mají smysl galerie, padla a koncertní síně, budou ho mít světové výstavy za předpokladu, že nabídnou účastníkům a návštěvníkům možnost zakusit na vlastní kůži něco, co jim internet nabídnout nemůže. Nemyslím tím fronty a tlačenice, ale silný zážitek.

Osobně se domnívám, že by se Expa měla víc vrátit k původnímu smyslu, což byla prezentace průmyslu, vědy a kultury, nikoli jen ukázky národních tradic a turistického ruchu. Architekt Zdeněk Lukeš mi jako člen poradního sboru jednou řekl, že na světových výstavách se vždy zkoušelo, a pokud se na nich nové nápady budou objevovat dál, budou dál mít smysl. S tím souhlasím.

I v tom směru jsme uspěli?
Věřím, že ano. Nevím o jiném pavilonu, který by představoval sedm patentů a objevů ve formě sedmi uměleckých exponátů, které tvořily jeden celek – Laboratoř života. Nejblíže mi v tomto ohledu přišla expozice Izraele a Belgie. Technologicky a architektonicky se pro mne stal krokem do budoucnosti pavilon Spojeného království, který získal v naší kategorii po zásluze zlatou medaili, jinak jsem o prezentaci nových postupů moc neslyšel.

My jsme měli inovace zahrnuté už do stavby pavilonu, do jeho půlročního provozu. Kdybychom měli o trochu víc času, mohli jsme víc vyladit i samotnou expozici – třeba monumentální objekt Buňka od Jakuba Nepraše nebo reliéfy DNA pšenice od Federica Díaze. Nemusely být instalovány do výstavní síně, ale mohly být integrální součástí jejích stěn. Nízkoenergetická laboratoř firmy Block mohla být propojena s hybridním solárním panelem firmy Regulus a vytvořit uzavřený celek. Přesto jsem byl s naší galerií vědy a umění spokojen.

Jaké byly vaše nejlepší a nejhorší momenty na Expu?
Tím nejlepším byl asi okamžik, kdy jsme 1. dubna zahájili zkušební provoz. Byli jsme na celém výstavišti jediní a vše jako celek fungovalo, třebaže v každém detailu byla ukryta spousta práce a peněz.

V tom okamžiku bylo jasné, že se nám podařilo postavit pavilon a expozici s nejmenším příspěvkem státu v historii Expa a s největším zapojením soukromého sektoru, čemuž řada lidí nevěřila či nepřála. Koukal jsem na monumentální umělecká díla mladých tvůrců, která zaplatily firmy vyvážející do světa patenty a inovace vztahující se k tématu výstavy, a považoval jsem svou koncepci za splněnou.

Nejhorší moment byl, když jsem v létě 2014 musel na ministerstvu zahraničí už dva roky vybraný a v té době úspěšně rozeběhnutý projekt obhajovat. Z různých rezortních odborů se ozývaly hlasy, které dílem z nekompetentnosti a dílem asi z osobní zahořklosti můj tým a jeho práci napadaly a navrhovaly, abychom do Milána nejeli, ale jen občas dojížděli. Bez ohledu na schválenou koncepci a to, že jsme z České republiky do Itálie vyjeli jen tři.

Investoři, s nimiž měla moje kancelář podepsané smlouvy, byli pozváni v době dovolených do Černínského paláce a museli se do osmačtyřiceti hodin osobně zaručit, že desítky milionů korun mají a že je do propagace naší země opravdu vloží. Kdyby tenkrát neměli v mém projektu utopeny miliony korun, rezignoval bych. Ocitl jsem se za hranicí vlastní důstojnosti.

Naštěstí se nás zastal ministr Zaorálek a my mohli naši práci zahájenou za jeho předchůdce Schwarzenberga dokončit.

Co se děje teď za zavřenými branami Expa?
Některé země z pavilonů odvezly expozice, jinak je tu překvapivý klid. Očekával jsem invazi demoličních čet. Organizátoři zakázali do 15. listopadu na Expo vjezd techniky těžší deseti tun a někteří účastníci nemohou najít firmy na demolici, protože ještě neuhradili všechny pohledávky spojené se stavbou.

Nám se podařilo vyjednat výjimku na noční přistavení těžkotonážního jeřábu, z pavilonu jsme během prvního týdne vyklidili všechny exponáty i zařízení včetně restaurací. V polovině měsíce jsme předali prázdný pavilon zpět do rukou lidí z firmy Koma, ti ho rozeberou a převezou do Vizovic, kde bude v příštím roce znovu postaven.

Jaké úkoly má nyní kancelář generálního komisaře?
Kromě zmíněné práce na demontáži vnitřní expozice a interiéru převádíme zbytný majetek veřejným institucím, které o něj projevily zájem, vyřizujeme poslední platby za energie a další služby, uzavíráme kontrakty v Miláně a připravujeme podklady pro závěrečnou kontrolu hospodaření. Je toho pořád dost. Chci ukončit činnost kanceláře v březnu příštího roku, takže času není mnoho.

Kolik lidí nakonec pro Expo pracovalo a kolik jich skončí spolu s kanceláří?
V roce 2013 jsme byli tři, o rok později pět a letos měla moje kancelář sedm stálých zaměstnanců a dva externí z Itálie. Končíme všichni, v České republice se kancelář generálního komisaře na rozdíl od jiných evropských zemí po Expu vždy „zazimuje“ a poté – pokud se vláda rozhodne účastnit další výstavy – znovu ožije.

Nás tento postup stál překvapivě hodně času a peněz, protože jsme museli převzít i nedořešené pohledávky po Expu 2010 a obnovit naši entitu, takže budu zdvořile doporučovat zřizovateli, aby si jednoho z mých lidí nechal na udržení komunikace a administrativy. Jistě se mu to vyplatí.

Kdy nastane ideální doba na spuštění Expa 2020?
Včera. I na Expu platí, že čas jsou peníze. Čím později se vláda rozhodne do Dubaje jet, tím to pro ni bude dražší. Záleží samozřejmě na tom, jak bude chtít národní účast financovat. Pokud se rozhodne uvolnit veškeré prostředky z veřejných peněz, má relativně čas, můžeme přijít pouze o atraktivní pozemky na výstavišti.

Když bude chtít navázat na náš projekt sdílení veřejných a soukromých investic, měl by mít nový generální komisař určitě víc času na přípravu a nasmlouvání partnerů než já. Pokud se rozhodne neutratit ani korunu, může připravit pravidla, podle nichž udělí za určitých podmínek licenci subjektu, který ve veřejné soutěži předloží nejlépe finančně a obsahově zajištěný projekt. Je to tak ve Spojených státech, a naše země tento potenciál má.

Šel byste do toho znovu?
V principu ano. Právě proto, že můžeme uvádět Českou republiku na světových výstavách jako národ s výjimečnou kulturou a neuvěřitelně širokým a hlubokým intelektuálním bohatstvím. Podívejte se na mapu světa a řekněte, na kolika místech mají to štěstí a mohou zkoušet a vymýšlet nové věci. A myslím, že můžeme jít ještě dál, než jsme dokázali na Expu 2015. Světu máme co nabídnout, a nemusí vše platit stát.

Jiří František  Potužník (1970)

Vystudoval žurnalistiku na FSV UK. Od roku 1993 pracoval v zahraničním oddělení zpravodajství ČT. Od roku 2002 působil jako stálý zpravodaj ČT při Evropské unii v Bruselu. Po návratu do Prahy točil pro ČT publicistické pořady. V listopadu 2008 se stal mluvčím předsednictví České republiky v Radě Evropské unie. V červnu 2009 se stal mluvčím české účasti na světové výstavě Expo 2010. V letech 2011−2012 působil jako výkonný ředitel dokumentární a mediální agentury Iam Prolog. V prosinci 2012 byl na základě vítězství ve výběrovém řízení jmenován vládou ČR generálním komisařem národní účasti na Expu 2015.


Převzato z časopisu Strategie
Autor článku: Igor Záruba

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek