Joint venture (evropské soutěžní právo)

1. 1. 2014 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Joint venture je pojmem evropského soutěžního práva, který platné české právo nezná. Podle oznámení Komise o pojmu plně funkčních společných podniků je joint venture podnik společně kontrolovaný dvěma či více jinými podniky. Pojem joint venture je používán v souvislosti s úpravou hospodářské soutěže, zejména pak v rámci kontroly koncentrací podniků. Základní přehled institutů evropského soutěžního práva a jeho dopad na národní právní úpravy.

Tento článek reflektuje právní stav ke dni 1. 1. 2014, tedy stav po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“), zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) (dále jen „ZOK“) a doprovodné legislativy vztahující se k rekodifikaci soukromého práva.

Podrobný obsah

Související právní průvodci

Evropské soutěžní právo

Výchozím dokumentem pro vytvoření systému evropského soutěžního práva je Smlouva o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“), která zakotvuje mimo jiné i základní společná pravidla pro hospodářskou soutěž, daně a sbližování právních předpisů.

Základní pilíře evropského soutěžního práva tvoří jednak zákaz kartelových dohod a zákaz zneužití dominantního postavení, jejichž úprava je obsažena v článcích 101 a 102 SFEU (dříve články 81 a 82 smlouvy o založení evropského společenství). Další samostatnou součást soutěžního práva tvoří kontrola koncentrací podniků upravená samostatným nařízením.

evropske soutezni pravo

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Kartelové dohody

Dle čl. 101 odst. 1 SFEU jsou se společným trhem neslučitelné, a proto zakázané, veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu, zejména ty, které

  1. přímo nebo nepřímo určují nákupní nebo prodejní ceny anebo jiné obchodní podmínky;
  2. omezují nebo kontrolují výrobu, odbyt, technický rozvoj nebo investice;
  3. rozdělují trhy nebo zdroje zásobování;
  4. uplatňují vůči obchodním partnerům rozdílné podmínky při plnění stejné povahy, čímž jsou někteří partneři znevýhodněni v hospodářské soutěži;
  5. podmiňují uzavření smluv tím, že druhá strana přijme další plnění, která ani věcně, ani podle obchodních zvyklostí s předmětem těchto smluv nesouvisejí.

Dohody nebo rozhodnutí zakázané podle tohoto článku jsou neplatné od počátku.

Z výše uvedených omezení je možné udělit výjimky, a to tak, že výše uvedený odstavec 1 článku 101 SFEU může být prohlášen za neúčinný pro:

  • dohody nebo kategorie dohod mezi podniky,
  • rozhodnutí nebo kategorie rozhodnutí sdružení podniků a
  • jednání ve vzájemné shodě nebo jejich kategorie,

za předpokladu, že přispívají ke zlepšení výroby nebo distribuce výrobků anebo k podpoře technického či hospodářského pokroku, přičemž vyhrazují spotřebitelům přiměřený podíl na výhodách z toho vyplývajících, a

  • neukládají příslušným podnikům omezení, jež nejsou k dosažení těchto cílů nezbytná,
  • neumožňují těmto podnikům vyloučit hospodářskou soutěž ve vztahu k podstatné části výrobků tímto dotčených.

Pokud dohody naplňují výše uvedené podmínky pro vyloučení účinnosti odst. 1 čl. 101 SFEU, není k jejich uzavření potřeba žádného rozhodnutí. Posuzovaní splnění podmínek pro udělení výjimek je svěřeno samotným účastníkům dohody, kteří však musí v případě zahájení řízení Komisi tvrzené skutečnosti prokázat. Řízení o porušení čl. 101 se zahajuje buď na návrh, resp. na základě stížnosti, nebo z úřední povinnosti, pokud má jednání nepříznivý dopad na trh.

Kromě tzv. legálních výjimek vydává komise na základě praktických poznatků nařízení, která z režimu článku 101 SFEU vyjímají určité skupiny dohod – tzv. blokové výjimky.

K nejvýznamnějším blokovým výjimkám patří výjimka pro vertikální dohody (tj. dohody na různé úrovni výrobního řetězce) upravená v nařízení Komise č. 2790/1999. Toto nařízení zakládá blokovou výjimku pro vertikální dohody, na základě kterých podíl dodavatele na relevantním trhu nepřesahuje 30 %.

Podmínkou uplatnění blokové výjimky je také to, že příslušná dohoda neobsahuje některá z tzv. tvrdých omezení, tedy některé z ustanovení, které je považováno za závažné protisoutěžní omezení. Obsahuje-li dohoda ustanovení, jehož účelem je přímo nebo nepřímo, samostatně nebo společně s jinými faktory pod kontrolou stran:

  1. omezení způsobilosti kupujícího stanovit svou prodejní cenu, aniž je dotčena možnost dodavatele stanovit nebo doporučit nejvyšší prodejní cenu za předpokladu, že se tyto posledně jmenované ceny nerovnají pevné nebo nejnižší prodejní ceně v důsledku tlaku nebo podněcování jedné ze stran;
  2. omezení týkající se území, na kterém, nebo zákazníků, kterým může kupující prodávat smluvní zboží nebo služby, s výjimkou:
    1. a. omezení aktivního prodeje směrem do výlučného území nebo výlučné skupině zákazníků vyhrazené dodavateli nebo postoupené dodavatelem jinému kupujícímu, pokud toto omezení neomezuje prodeje ze strany zákazníků kupujícího,
    2. b. omezení prodeje konečným uživatelům ze strany kupujícího, který působí na trhu jako velkoobchodník,
    3. c. omezení prodeje členy systému selektivní distribuce neschváleným distributorům a
    4. d. omezení způsobilosti kupujícího prodávat součástky určené do jiných výrobků zákazníkům, kteří by mohli použít tyto součástky k výrobě podobného zboží, jako je zboží vyráběné dodavatelem těchto součástek;
  3. omezení aktivního nebo pasivního prodeje konečným uživatelům členy systému selektivní distribuce, kteří působí na trhu jako maloobchodníci, aniž je dotčena možnost zakázat členovi tohoto systému působit mimo schválené místo podniku;
  4. omezení křížových dodávek mezi distributory uvnitř systému selektivní distribuce, včetně distributorů působících na různých úrovních prodeje;
  5. omezení sjednané mezi dodavatelem součástek a kupujícím, který tyto součástky používá, je-li dodavatel omezen v prodeji těchto součástek jakožto náhradních dílů konečným uživatelům nebo opravářům nebo jiným poskytovatelům služeb, kteří nebyli kupujícím určeni k opravě nebo údržbě tohoto zboží;

je celá dohoda automaticky vyňata z blokové výjimky, tj. bloková výjimka se na ni nevztahuje.

Vedle výčtu tzv. tvrdých omezení (také „černých klauzulí“) obsahuje nařízení také výčet ujednání, jejichž výskyt v dohodě nemá za následek ztrátu výhod blokové výjimky pro dohodu jako celek, ale znamená pouze vynětí tohoto konkrétního ustanovení, je-li od zbytku smlouvy oddělitelné (tzv. „šedé klauzule“). Bloková výjimka se tak nevztahuje na:

  1. jakýkoli přímý nebo nepřímý zákaz soutěžit, jehož trvání je neomezené nebo je delší než pět let. Zákaz soutěžit mlčky obnovitelný po pětiletém období je třeba považovat za závazek uzavřený na neomezenou dobu. Toto omezení doby trvání na pět let se však nepoužije, pokud smluvní zboží nebo služby prodává kupující v prostorách nebo na pozemku, které vlastní dodavatel nebo které dodavatel pronajímá třetím stranám, které nejsou spojeny s kupujícím za předpokladu, že délka trvání těchto zákazů soutěžit není delší než období obsazení těchto prostor nebo pozemků kupujícím;
  2. jakýkoli přímý nebo nepřímý závazek zabraňující kupujícímu po uplynutí dohody vyrábět, nakupovat, prodávat nebo dále prodávat zboží nebo služby, mimo případ, kdy tento závazek:
    1. a. se týká zboží nebo služeb, které soutěží se smluvním zbožím nebo službami, a
    2. b. je omezen na prostory a pozemky, ve kterých kupující působil během smluvního období, a
    3. c. je nezbytný k ochraně know-how předaného dodavatelem kupujícímu za předpokladu, že trvání tohoto zákazu soutěžit je omezeno na jeden rok po vypršení dohody; tímto závazkem není dotčena možnost omezit na neomezenou dobu používání a prozrazení know-how, které se nestalo veřejně známým;
  3. jakýkoli přímý nebo nepřímý závazek ukládající členům systému selektivní distribuce neprodávat konkurenční značky určitých dodavatelů.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Zneužití dominantního postavení

Podstatou zákazu zneužití dominantního postavení je snaha zabránit tomu, aby soutěžitel, který má na trhu velmi silné postavení (velkou tržní moc), tohoto postavení využíval na újmu svých konkurentů (především malých a středních podniků) a ve výsledku též na újmu spotřebitelů. Takový podnik má v podstatě možnost chovat se nezávisle na konkurenci, např. stanovit nepřiměřeně vysoké ceny, aniž by se musel obávat reakce spotřebitelů nebo konkurentů.

Omezení popsána dále tedy slouží k tomu, aby silní hráči nedeformovali vnitřní trh. Narozdíl od ochrany před nekalou soutěží neplatí obecně vůči všem soutěžitelům, ale jen vůči specifickému okruhu soutěžitelů a představují tak určitou „daň za úspěch“, neboť jednání, které je jimi dominantním soutěžitelům zakázáno, je u ostatních podnikatelů naopak v rámci obchodních praktik a smluvní volnosti (zpravidla) dovoleno. Na úrovni evropského práva, v čl. 102 smlouvy SFEU, je zákaz zneužití dominantního postavení upraven následovně:

S vnitřním trhem je neslučitelné, a proto zakázané, pokud to může ovlivnit obchod mezi členskými státy, aby jeden nebo více podniků zneužívaly dominantního postavení na vnitřním trhu nebo jeho podstatné části.

Takové zneužívání může zejména spočívat:

  1. v přímém nebo nepřímém vynucování nepřiměřených nákupních nebo prodejních cen anebo jiných nerovných obchodních podmínek;
  2. v omezování výroby, odbytu nebo technického vývoje na úkor spotřebitelů;
  3. v uplatňování rozdílných podmínek vůči obchodním partnerům při plnění stejné povahy, čímž jsou někteří partneři znevýhodňováni v hospodářské soutěži;
  4. v podmiňování uzavření smluv tím, že druhá strana přijme další plnění, která ani věcně, ani podle obchodních zvyklostí s předmětem těchto smluv nesouvisejí.

Generální klauzule obsažená v čl. 102 SFEU tedy stanoví tři znaky, které musí být současně naplněny, aby se jednalo v daném případě o zneužití dominantního postavení, kterými jsou:

  • samotná existence dominantního postavení,
  • zneužívající jednání,
  • možnost tímto jednáním narušit hospodářskou soutěž na společném trhu.

Jinými slovy, nestačí pouhé dosažení dominantního postavení, které pochopitelně může být výsledkem výborných podnikatelských schopností, ale musí též dojít ke zneužívajícímu jednání, které může ohrozit hospodářskou soutěž na společném evropském trhu.

Dále jsou uvedeny příklady, které mohou v praxi nastat. Z použití slova „zejména“ plyne, že naplnit skutkovou podstatu zneužití dominantního postavení lze jednak chováním uvedeným v bodech 1 až 4, ale i jiným chováním, které bude splňovat znaky generální klauzule čl. 102.

Evropské právo neumožňuje v případě zneužití dominantního postavení žádné výjimky (jako je tomu např. u kartelových dohod). Evropský soudní dvůr však ve své judikatuře dovodil, že je třeba při hodnocení, zda podnik zneužívá dominantního postavení, užít tzv. pravidlo rozumného posouzení (např. podnik oprávněně odmítne druhé straně dodávat zboží, protože obchodní partner neplní své smluvní závazky).

Orgánem, který v Evropské unii vykonává dohled nad dodržováním čl. 102 SFEU, je Komise, která má vyšetřovací a rozhodovací pravomoc při posuzování jednotlivých případů podezření na porušení čl. 102 SFEU. Z dosavadní praxe Komise vyplývá, že posuzuje chování podniků poměrně přísně a sankcemi jsou vysoké peněžní částky. Odvolací instancí proti rozhodnutí Komise je Soudní dvůr Evropské unie, resp. Tribunál.

Nařízení o provádění pravidel hospodářské soutěže

Vzhledem k tomu, že články 101 a 102 SFEU obsahují pouze základní pilíře hospodářské soutěže, přijala Rada nařízení č. 1/2003 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených čl. 101 a 102 SFEU (dále jen „nařízení 1/2003“, které je výchozím dokumentem pro aplikaci uvedených ustanovení SFEU.

Nařízení podrobně upravuje řízení podle článků 101 (dříve čl. 81 SES) a 102 SFEU (dříve čl. 82 SES) a vymezuje kompetence evropských a národních orgánů pro hospodářskou soutěž.

Zásada priority komunitárního práva

K základním zásadám zakotveným v nařízení patří zásada priority komunitárního práva, podle které pokud orgány pro hospodářskou soutěž členských států nebo vnitrostátní soudy použijí vnitrostátní právní předpisy o hospodářské soutěži na dohody, rozhodnutí sdružení podniků nebo jednání ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy, pak jsou povinny zároveň přednostně aplikovat článek 101 SFEU.

Pokud orgány členských států pro hospodářskou soutěž nebo vnitrostátní soudy použijí vnitrostátní právní předpisy o hospodářské soutěži na zneužití zakázané článkem 102 SFEU, použijí přednostně také článek 102 SFEU.

Přitom platí, že použití vnitrostátních právních předpisů o hospodářské soutěži nesmí vést k zákazu dohod, rozhodnutí sdružení podniků nebo jednání ve vzájemné shodě, které mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy, ale které neomezují hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 101 SFEU, nebo které splňují podmínky stanovené v čl. 101 SFEU.

Jinými slovy, ve všech případech, kdy bude orgán členského státu pověřený rozhodováním otázek hospodářské soutěže posuzovat jednání zahrnující kartelové dohody nebo dominantní postavení, které by mohlo ovlivnit obchod mezi členskými státy, musí aplikovat čl. 101 nebo 102 SFEU a výsledkem jehož rozhodnutí nesmí být zákaz dohod, na které se vztahují výjimky podle čl. 101 SFEU.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Pravomoci Komise a orgánů pro hospodářskou soutěž členských států

V návaznosti na zakotvení priority komunitárního soutěžního práva upravuje nařízení také pravomoci Komise a stanoví vázanost orgánů pro hospodářskou soutěž členských států jejími rozhodnutími. Komisi je zejména svěřeno:

  • zjištění a ukončení protiprávního jednání – pokud Komise na základě stížnosti nebo z vlastního podnětu zjistí jednání v rozporu s články 101 nebo 102 SFEU, může svým rozhodnutím nařídit, aby dotyčné podniky a sdružení podniků takové protiprávní jednání ukončily. Za tím účelem jim může ukládat nápravná opatření,
  • vydávání předběžných opatření – v naléhavých případech, kdy hrozí vážná a nenapravitelná škoda hospodářské soutěži, může Komise z vlastního podnětu na základě zjištění zjevného protiprávního jednání svým rozhodnutím nařídit předběžná opatření,
  • rozhodování o závazcích – pokud Komise zamýšlí přijmout rozhodnutí, které nařizuje ukončení protiprávního jednání, a dotyčné podniky nabídnou Komisi závazky, které reagují na její výhrady, může Komise svým rozhodnutím prohlásit tyto nabídky pro dotyčné podniky za závazné,
  • rozhodování o nepoužitelnosti – pokud to vyžaduje veřejný zájem Evropské unie týkající se použití článků 101 a 102 SFEU, může Komise z vlastního podnětu svým rozhodnutím konstatovat, že článek 101 Smlouvy není použitelný na dohodu, rozhodnutí sdružení podniků nebo jednání ve vzájemné shodě buď proto, že podmínky čl. 101 odst. 1 Smlouvy nejsou splněny, nebo proto, že jsou splněny podmínky čl. 101 odst. 3. Komise může rovněž učinit takové konstatování, pokud jde o článek 102 Smlouvy.
  • šetření hospodářských odvětví a druhů dohod – pokud vývoj obchodu mezi členskými státy, stabilita cen nebo jiné okolnosti naznačují, že hospodářská soutěž na společném trhu může být omezena nebo narušena, může Komise provést šetření určitého hospodářského odvětví nebo určitého druhu dohod v různých odvětvích. V průběhu tohoto šetření si může Komise vyžádat od dotyčných podniků nebo sdružení podniků informace nezbytné pro použití článků 101 a 102 Smlouvy a může provádět jakékoli kontroly, které jsou k tomuto účelu nezbytné.
  • právo požadovat informace – za účelem plnění povinností svěřených jí tímto nařízením si může Komise prostou žádostí nebo rozhodnutím vyžádat od podniků a sdružení podniků veškeré nezbytné informace. Za účelem plnění povinností svěřených jí tímto nařízením se může Komise dotazovat každé fyzické či právnické osoby, která s tím souhlasí, za účelem shromáždění informací týkajících se předmětu šetření.
  • kontrolní oprávnění – za účelem plnění povinností svěřených jí tímto nařízením může Komise provádět veškeré nezbytné kontroly podniků a sdružení podniků,
  • právo ukládat sankce – Komise může rozhodnutím uložit podnikům a sdružením podniků pokuty za porušení povinností souvisejících s ochranou soutěže,
  • právo odnětí blokové výjimky – pokud Komise prostřednictvím nařízení prohlásí čl. 101 odst. 1 SFEU za nepoužitelný pro určité kategorie dohod, rozhodnutí sdružení podniků nebo jednání ve vzájemné shodě, může z vlastního podnětu nebo na základě stížnosti odejmout výhodu plynoucí z takového nařízení o výjimce, pokud v konkrétním případě zjistí, že dohoda, rozhodnutí nebo jednání ve vzájemné shodě, na které se vztahuje nařízení o výjimce, má určité dopady, které nejsou slučitelné s čl. 101 odst. 3 SFEU.

K pravomocem orgánů pro hospodářskou soutěž členských států patří zejména používat články 101 a 102 SFEU v jednotlivých případech. Za tímto účelem mohou z vlastního podnětu nebo na základě stížnosti přijímat tato rozhodnutí:

  • požadovat ukončení protiprávního jednání,
  • nařizovat předběžná opatření,
  • přijímat závazky,
  • ukládat pokuty, penále nebo jiné sankce stanovené vnitrostátními právními předpisy.
  • rozhodnout, že není důvod k jejich zásahu, pokud na základě informací, které mají k dispozici, nejsou splněny podmínky zákazu,
  • provádět šetření na svém území,
  • odejmout výhodu plynoucí z nařízení o blokové výjimce na svém území.

Rozdělení kompetencí mezi Komisi a orgány pro hospodářskou soutěž členských států

Vztahy mezí Komisí a orgány pro hospodářskou soutěž členských států jsou založeny na vzájemné spolupráci a výměně informací. K řízení podle článků 101 a 102 SFEU jsou zásadně oprávněny národní soutěžní úřady s tím, že pokud zahájí jednání na základě článků 101 nebo 102 SFEU, jsou povinny písemně informovat Komisi před nebo neprodleně po zahájení prvního formálního vyšetřovacího opatření.

Národní soutěžní úřady jsou také povinny informovat Komisi o rozhodnutí, které nařizuje ukončení protiprávního jednání, přijímá závazky nebo odnímá výhodu plynoucí z nařízení o blokové výjimce, a to nejpozději 30 dnů před přijetím takového rozhodnutí. Za tím účelem sdělují Komisi vylíčení případu, předpokládané rozhodnutí, nebo pokud neexistuje, jiný dokument naznačující navrhovaný postup. Na žádost Komise musí dát jednající orgán pro hospodářskou soutěž Komisi k dispozici další dokumenty, které má k dispozici a které jsou nezbytné pro posouzení případu.

V průběhu řízení mohou orgány pro hospodářskou soutěž členských států konzultovat s Komisí jakýkoli případ, při němž se použije právo Evropské unie.

Zahájením řízení ze strany Komise za účelem přijetí rozhodnutí o ukončení protiprávního jednání, o předběžném opatření, o přijetí závazku nebo o zjištění nepoužitelnosti však národní soutěžní úřady automaticky ztrácejí příslušnost používat články 101 a 102 SFEU, tj. zaniká jejich rozhodovací kompetence. Pokud orgán pro hospodářskou soutěž členského státu již v nějakém případě jedná, převezme Komise řízení teprve po konzultaci s tímto vnitrostátním orgánem pro hospodářskou soutěž.

Pro účely použití článků 101 a 102 SFEU jsou Komise a orgány pro hospodářskou soutěž členských států oprávněny vzájemně si sdělovat a užívat jako důkazy jakékoli takto sdělené skutkové nebo právní skutečnosti, včetně důvěrných informací.

Takto získané informace však smějí být využity pouze jako důkazy za účelem použití článků 101 nebo 102 SFEU a v souvislosti s předmětem, pro který je shromáždil předávající orgán. Pokud se však ve stejném případě použije vnitrostátní právo pro hospodářskou soutěž souběžně s právem Evropské unie pro hospodářskou soutěž a nevede k odlišnému výsledku, mohou být informace vyměněné podle tohoto článku použity také pro uplatnění vnitrostátního práva pro hospodářskou soutěž.

Pro vztahy mezi národními soutěžními orgány jednotlivých členských států nařízení stanoví, že pokud orgány pro hospodářskou soutěž dvou nebo více členských států obdržely stížnost nebo jednají z vlastního podnětu podle článků 101 nebo 102 SFEU proti stejné dohodě, rozhodnutí sdružení nebo stejným jednáním, je skutečnost, že se případem zabývá jeden orgán, pro ostatní orgány dostatečným důvodem k přerušení vlastního řízení nebo k zamítnutí stížnosti. Z důvodu, že se případem zabývá orgán pro hospodářskou soutěž některého členského státu, může zamítnout stížnost i Komise.

Pravidla spolupráce se uplatní také ve vztazích Komise a vnitrostátních soudů. Zde však platí také výslovný zákaz adresovaný vnitrostátním soudům, podle kterého pokud vnitrostátní soudy rozhodují o dohodách, rozhodnutích nebo jednáních podle článků 101 nebo 102 SFEU, které jsou již předmětem rozhodnutí Komise, nemohou rozhodnout v rozporu s rozhodnutím přijatým Komisí. Musí se rovněž vyvarovat rozhodnutí, která by byla v rozporu s rozhodnutím, které má Komise v úmyslu přijmout v řízení, jež zahájila. Za tímto účelem může vnitrostátní soud přezkoumat, zda je nezbytné, aby své řízení přerušil.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Kontrola spojování podniků

Kromě postihování kartelových dohod a zneužití dominantního postavení je nedílnou součástí evropského soutěžního práva i kontrola spojování soutěžitelů. Podstatou kontroly koncentrací je snaha o zachování plurality subjektů a tedy o zachování hospodářské soutěže, a to zamezením nežádoucích změn struktury trhu (tj. nepostihuje dohody subjektů, ale jejich spojování v jeden).

Kontrola koncentrací podniků byla původně upravena v nařízení č. 4064/89 EHS, které bylo později doplněno nařízením č. 1310/97 ES. S účinností od 1. 4. 2004 byla původní úprava nahrazena novým nařízením Rady č. 139/2004 o kontrole spojování podniků (dále jen „nařízení o kontrole koncentrací“).

Cílem nařízení o kontrole koncentrací je vytvoření zvláštního právního nástroje, který by umožnil účinnou kontrolu všech spojování z hlediska jejich účinku na strukturu hospodářské soutěže v Evropské unii. Články 101 a 102 SFEU se totiž vztahují jen na jisté druhy spojování, a nejsou tedy dostatečné pro kontrolu všech činností, které se mohou ukázat jako neslučitelné se systémem nenarušené hospodářské soutěže.

Nařízení o kontrole koncentrací se použije na všechna spojení podniků s významem pro celou Evropskou unii. Přitom spojením se rozumí, jestliže dojde ke změně kontroly na trvalém základě v důsledku:

  • fúze dvou či více původně nezávislých podniků nebo částí podniků, nebo
  • získáním přímé nebo nepřímé kontroly nad celkem nebo částmi jednoho či více podniků, a to jednou či více osobami již kontrolujícími nejméně jeden podnik nebo jedním či více podniky, ať již na základě koupě cenných papírů nebo majetku, smlouvy či jiným způsobem (kooperace formou společného podniku – cooperative joint venture)

Spojením se rozumí také vytvoření společného podniku plnícího na trvalém základě všechny funkce samostatné hospodářské jednotky (tzv. full function joint venture).

Spojení má význam pro celou Evropskou unii, jestliže:

  • celkový celosvětový obrat všech dotčených podniků přesahuje 5 000 milionů eur a
  • celkový obrat každého z nejméně dvou dotčených podniků v rámci celé Evropské unie přesahuje 250 milionů eur, pokud žádný z dotčených podniků nedosáhne v jednom a témž členském státě více než dvou třetin svého celkového obratu v rámci celé Evropské unie.

Spojení nedosahující prahových hodnot stanovených v předchozím odstavci má význam pro celou Evropskou unii, jestliže:

  • celkový celosvětový obrat všech dotčených podniků přesahuje 2 500 milionů eur;
  • v každém z nejméně tří členských států celkový obrat všech dotčených podniků přesahuje 100 milionů eur;
  • v každém z nejméně tří členských států podle předchozího bodu převyšuje celkový obrat každého z nejméně dvou dotčených podniků 25 milionů eur a
  • celkový obrat každého z nejméně dvou dotčených podniků v rámci Evropské unie přesahuje 100 milionů eur, pokud žádný z dotčených podniků nedosáhne v jednom a témž členském státě více než dvou třetin svého celkového obratu v rámci celé Evropské unie.

Hodnocení, jehož cílem je rozhodnout o slučitelnosti spojení se společným trhem, provádí Komise, která je povinna vzít v úvahu následující skutečnosti:

  • potřebu zachování a rozvoje účinné hospodářské soutěže na společném trhu, mimo jiné vzhledem ke struktuře všech dotčených trhů a skutečné nebo možné soutěži ze strany podniků majících své sídlo uvnitř nebo mimo Evropskou unii;
  • tržní postavení dotčených podniků a jejich hospodářskou a finanční sílu, stávající alternativy pro dodavatele a uživatele, jejich přístup k dodávkám nebo na trh, právní nebo jiné překážky vstupu na trh, směry vývoje nabídky a poptávky, pokud jde o příslušné zboží a služby, zájmy zprostředkovatelů a konečných spotřebitelů a technický a hospodářský vývoj, je-li to ku prospěchu spotřebitelů a nebrání to hospodářské soutěži.

Spojení, které zásadně nenaruší účinnou hospodářskou soutěž na společném trhu nebo na jeho podstatné části, zejména v důsledku vzniku nebo posílení dominantního postavení, bude Komisí prohlášeno za slučitelné se společným trhem.

Ke spojení ve smyslu nařízení o kontrole koncentrací nedochází také v případech, jestliže:

  • úvěrové instituce nebo jiné finanční instituce nebo pojišťovny, jejichž obvyklá činnost zahrnuje úkony a obchodování s cennými papíry na vlastní nebo cizí účet, jsou dočasnými držiteli cenných papírů, které získaly v určitém podniku za účelem jejich dalšího prodeje, pokud na základě těchto cenných papírů nevykonávají hlasovací práva z nich plynoucí, aby určovaly soutěžní chování daného podniku, nebo pokud tato hlasovací práva vykonávají pouze za účelem přípravy prodeje celého podniku nebo jeho části či jeho majetku nebo prodeje těchto cenných papírů s tím, že všechny tyto prodeje se uskuteční do jednoho roku ode dne, kdy tyto cenné papíry byly získány; tato lhůta může být na žádost prodloužena Komisí v případech, kdy takové instituce nebo pojišťovny mohou prokázat, že ve stanovené lhůtě nebyl prodej skutečně možný;
  • kontrolu získá osoba na základě právních předpisů členského státu, týkajících se zrušení podniku, konkurzu, platební neschopnosti, zastavení plateb, vyrovnání nebo podobných řízení;
  • úkony uvedené v předchozím odstavci provádějí majetkově propojené společnosti uvedené v čl. 5 odst. 3 Čtvrté směrnice Rady 78/660/EHS ze dne 25. července 1978 založené na čl. 54 odst. 3 písm. g) Smlouvy, o ročních účetních závěrkách některých forem společností, avšak za předpokladu, že hlasovací práva spojená s nabytými podíly jsou vykonávána, zvláště pokud jde o jmenování řídících a dozorčích orgánů podniků, v nichž mají podíly, pouze za účelem zajištění plné hodnoty těchto investic a nikoliv aby bylo přímo či nepřímo ovlivňováno chování těchto podniků v hospodářské soutěži.

Oznamování spojení

Spojení s významem pro celou Evropskou unii definovaná v nařízení o kontrole koncentrací musí být oznámena Komisi před svým uskutečněním a po uzavření dohody, oznámení veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií nebo nabytí kontrolního podílu. Oznámení může být rovněž učiněno, jestliže dotčené podniky prokáží Komisi záměr v dobré víře uzavřít dohodu nebo, v případě veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií, jestliže již veřejně oznámily záměr učinit takovýto návrh, za podmínky, že zamýšlená dohoda či nabídka by vedla ke spojení s významem pro celou Evropskou unii.

Spojení, které sestává z fúze nebo ze získání společné kontroly ve smyslu nařízení o kontrole koncentrací, musí být oznámeno společně účastníky fúze nebo stranami, které společnou kontrolu získaly. Ve všech ostatních případech oznámení učiní osoby nebo podniky, které získaly kontrolu nad jedním nebo více podniky nebo nad jejich částmi.

Pokud Komise zjistí, že se na oznámené spojení nařízení o kontrole koncentrací vztahuje, zveřejní skutečnost, že došlo k oznámení, přičemž zároveň uvede názvy dotčených podniků, jejich zemi původu, povahu spojení a hospodářské oblasti, kterých se týká.

Osoby povinné oznámit spojení mohou Komisi informovat také o tom, že zamýšlené spojení může zásadně narušit hospodářskou soutěž na trhu v rámci členského státu, který vykazuje všechny znaky samostatného trhu a mělo by proto být přezkoumáno, zcela nebo zčásti, tímto členským státem. Takové oznámení postoupí Komise neprodleně všem členským státům.

Členský stát, na nějž se oznámení vztahuje, je povinen do 15 pracovních dnů od obdržení oznámení vyjádřit svůj souhlas nebo nesouhlas s postoupením případu. Pokud se daný členský stát ve stanovené lhůtě nevyjádří, má se za to, že s postoupením souhlasí. V takovém případě může Komise rozhodnout o postoupení celého případu nebo jeho části příslušným orgánům daného členského státu za účelem použití jeho vnitrostátních právních předpisů pro hospodářskou soutěž.

Pokud jde o spojení, které nemá význam pro celou Evropskou unii a které je zároveň možné přezkoumat podle vnitrostátních právních předpisů pro hospodářskou soutěž nejméně tří členských států, osoby povinné oznámit spojení mohou, před jakýmkoli oznámením příslušným orgánům členských států, informovat Komisi o tom, že spojení by mělo být přezkoumáno Komisí.

Takové oznámení postoupí Komise všem členským státům a kterýkoliv členský stát příslušný k přezkoumání spojení podle svých vnitrostátních právních předpisů pro hospodářskou soutěž může ve lhůtě 15 pracovních dnů od obdržení oznámení vyjádřit svůj nesouhlas s postoupením případu. Jestliže v dané lhůtě alespoň jeden členský stát vyjádří svůj nesouhlas, případ nebude postoupen. V opačném případě se má za to, že spojení má význam pro celou Evropskou unii a žádný členský stát neaplikuje na spojení své vnitrostátní právní předpisy pro hospodářskou soutěž.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Joint venture z pohledu soutěžního práva

Pro evropské právo je typické, že užívá pojmy, které nejsou blíže definovány a jejichž obsah je vytvořen praxí a soudní judikaturou. Toto platí také v případě termínu joint venture, který, jak již bylo výše uvedeno, je definován pouze jako podnik, který je kontrolován jedním nebo více jinými podniky.

Pojem joint venture (společný podnik) vyjadřuje v praxi celou řadu operací sahajících od spolupráce podniků za účelem plnění zvláštních úkolů až po úplnou kontrolu podniku jinými podniky. Vzhledem k tomu, že tato jednání mohou ve svém důsledku představovat ohrožení či porušení pravidel hospodářské soutěže, podléhají dohody o joint venture veškerým zákazům a omezením popsaným výše v tomto článku.

Při rozhodování o tom, jakému režimu posuzování joint venture podléhá, je nutné posuzovat, zda vytvoření společného podniku zakládá změnu struktury trhu na trvalém základě a zda společný podnik plní funkce samostatného podniku. Pokud ano, jedná se o tzv. full function joint venture, které podléhá nařízení o kontrole koncentrací.

Pokud je však cílem dohody o vytvoření joint venture pouze koordinace či jiný vliv na zakladatele, tedy joint venture v zásadě neplní funkce samostatného podniku, jedná se o tzv. cooperative joint venture, který bude posuzován podle čl. 101 SFEU jako kartelová dohoda.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Tento článek reflektuje právní stav ke dni 1. 1. 2014, tedy stav po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“), zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) (dále jen „ZOK“) a doprovodné legislativy vztahující se k rekodifikaci soukromého práva.

Přehled všech témat Právního průvodce

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek