Jsem svým pánem a to mě baví

15. 9. 2016 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Tomáš Kotlár založil kadeřnický salon v roce 1991. Dodnes toho kroku nelituje, i když občas, jak přiznává, trpí

V Česku je odhadem 50 tisíc kadeřnictví. Velkých, jako je to vaše, je ale minimum, například v Praze jen kolem deseti. Proč tomu tak je?
Tak je to drsný byznys. Na city se nehraje. Někoho zaměstnáte, naučíte řemeslo, a když vyroste a cítí se, že už něco umí, tak se osamostatní. Tihle kadeřníci a kadeřnice pak pracují povětšinou v malých provozovnách, kde si takzvaně „pronajímají“ od majitele židli, na živnostenský list. Vždycky jsem byl proti tomu. Dokonce jsem o tom několikrát mluvil v televizi. Po nás podnikatelích, když zaměstnáváte lidi, se chce kdeco. Máme často kontroly, i finanční. Pokud ale „jedete“ jen na živnostenský list, tak si každý může v uvozovkách dělat, co chce.

Jak to myslíte?
V podstatě jim všechny peníze, které vydělají, zůstanou. Nikoho to nezajímá. Stát ten švarc systém s pronajímáním židlí vlastně podporuje.

Ve vašem kadeřnictví na Malé Straně vedle toho, že stříháte, zaměstnáváte deset kadeřníků. Dá se to stihnout?
Tak v takovém rozměru ano, ale víc ne. Více se uhlídat nedá, jde o kvalitu.

Proč jim také „nepronajímáte židle“?
Prostě tenhle způsob podnikání odmítám.

Jak pohlížíte na registrační pokladny. Změní v tomto něco?
Mám pochybnosti. Pokud je v kadeřnictví třeba pět lidí na IČO, jak se to bude řešit? To bude mít každý svoji pokladnu? Nebo můžou mít jednu pro všechny? Je to hlavně bič na lidi se živnostenským oprávněním. Protože my, co lidi zaměstnáváme, tak pokladny už máme dávno a účtenky dáváme všem.

Kolik kadeřníků a kadeřnic za ty roky vaším kadeřnictvím prošlo?
Určitě jich bylo více než sto. Všem jsem snad něco dal, něco je naučil jako kdysi mne pan Valášek, můj mentor. Byl úžasný. Měl mistrovské zkoušky ještě z první republiky. On mne naučil milovat tohle řemeslo. Dokázal hrozně hezky vyprávět o tom, jak byl v Paříži, jak tam česal, jak vydělávali peníze. Uměl foukat hřebenem vlny, což dnes umí málokdo. A připravil mě na moji první soutěž, kterou jsem vyhrál. To mi bylo osmnáct let. Od něj jsem také pochytil krédo, kterého se držím dodnes: Když je práce, tak makej, a když není, tak se flákej. Je to vlastně neustálý koloběh a pořád to pokračuje. Ale já bez toho nemohu být. Na podnikání mě dnes přitahuje hlavně to, že jsem svým pánem.   

A na stříhání?
Často se při něm cítím jako člověk, který tak trochu rozhoduje i o osudu jiných. Když třeba přijde zákaznice a chce dramatickou změnu. Pak se vrátí a řekne mi, jak moc jí stouplo sebevědomí. To mě vždycky nakopne.

Proč jste se vlastně rozhodl pro tuto profesi?
Přišlo mi to zajímavé, kreativní. Vše se pak změnilo po revoluci, v roce 1991. Tehdy jsem založil s kamarádem Davidem Zelinkou kadeřnický Ateliér Picasso. Od počátku jsme se snažili odlišovat – pořádali jsme jako první přehlídky, zhotovovali fotokolekce, inzerovali, vystupovali v médiích. Dobře jsme se doplňovali, o zákaznice neměli nouzi. Do roku 2000 jsme otevřeli čtyři salony, měli padesát zaměstnanců. O rok později se však naše cesty rozdělily. Rozešli jsme se ale v dobrém, dodnes spolu kamarádíme, spolupracujeme na různých akcích.

Kdy vám bylo během uplynulých let nejhůř? 
V roce 2002. Ponechal jsem si tehdy dvě kadeřnictví, jedno v hotelu InterContinental a druhé v byznys centru v Klimentské. Jenže v tom roce se na Prahu přivalila povodeň a vysoká voda obě provozovny zaplavila. Moje účetní mi řekla, že z toho se stoprocentně nevyhrabu. Sice jsem pojistku proti živlům měl, ale neplatila na povodně. Ale já jsem se zabejčil. Řekl jsem si, tohle přece nemůžu zabalit. Půjčil jsem si peníze a šel jsem do toho znovu. Celé jsem to tehdy táhnul já. Stříhal jsem dvanáct hodin denně. Noví kadeřníci, které jsem najal za ty, kteří ode mne v nejhorším čase odešli, zpočátku neměli vůbec co dělat.

Na jakou klientelu cílíte?
Na tu nejvyšší, tomu odpovídá i vybavení salonu. Neúčtujeme si ale úplně ty nejvyšší ceny na trhu.

Kolik stojí pořízení takového kadeřnictví?
Tak milion, ale i třeba desetkrát více. Při té nižší částce, pokud je kadeřnictví dobře vedené, může za dva roky začít vydělávat. Při vyšší částce ne, protože za pět let se v podstatě všechno musí kupovat znovu, musí se do něj neustále investovat.

Co je ještě důležité?
Vztahy s firmami, které dodávají vlasovou kosmetiku a mnohé další. Kadeřník si musí umět vyjednat ceny. Já od počátku své kariéry s malými přestávkami spolupracuji se značkou L´Oréal. Vše je o byznysu. Pokud budete pracovat jen s produktem, který vám vyhovuje, a nebudete z toho nic mít, no tak samozřejmě nemůžete vydělat peníze. Ideální je, když se vám to spojí. Pak si můžete zajet podívat se třeba do Paříže na nějakou přehlídku, na poslední trendy, nebo vytvořit svoji novou kolekci pro focení. To dneska vyjde minimálně na 50 tisíc korun. Potřebujete minimálně tři modelky, fotografku, vizážistu, do toho musíte započítat svůj čas, který tomu věnujete místo stříhání.

Mění se ceny za kadeřnické služby? 
Nijak dramaticky, ustálily se. Kadeřníci se bojí o své zákaznice. A nezdražují ani firmy, které kadeřnictvím dodávají svoje produkty. Doléhá na ně tlak konkurence nabízející zboží na internetu. Ale jsou kadeřnictví, které mají ceny někde úplně jinde. Cena vždycky určuje klientelu. Záleží na tom, kde člověk stříhá, kolik platí nájem. Pokud jste na dobré adrese a platíte nájem sto tisíc, tak je to něco jiného, než když jste na Jižním Městě v paneláku za osm tisíc.

A co ceny vybavení?
Já mám například čtvery nůžky z japonské oceli, každé stojí 25 tisíc korun. Nedám na ně dopustit. Vždycky jsem chtěl to nejlepší. Jsou samozřejmě i dražší, třeba takové, kde je místo šroubku diamant. Ale lze dobře stříhat i s nůžkami za tři tisíce, jen v nůžkách to není. 

O vašem kadeřnictví se v bulvárních a lifestylových časopisech moc nepíše. Hvězdičky šoubyznysu a celebrity u vás fronty nestojí. Jak to?
Celebrity? Pokud někdo má v kadeřnictví hodně známé tváře, nemyslím ty takzvané celebrity ze Super Star nebo Vyvolených, tak to většinou funguje tak, že je buď stříhají zadarmo, nebo jim dokonce kadeřnictví platí za to, že tam chodí. Zkoušeli to i na mne, když jim k tomu budu ročně dávat ještě nějakou částku, tak se ode mne nechají ostříhat. Ale já jsem jim na to nekývl. Svůj byznys nestavím na celebritách, ale na tom, co umím, na kvalitě, na svém jméně, které je tady na trhu v podstatě dvacet dva let. Já je nepotřebuji. Nikoho zadarmo stříhat nebudu, protože mně tohle řemeslo živí, chci vydělávat peníze. Takže pokud ke mně nějaké celebrity chodí, a chodí jich dost, tak za to musí zaplatit. S jedinou výjimkou, to přiznám. Je jí Mahulena Bočanová, která je moje kamarádka od patnácti let.

Tomáš Kotlár (49)

Kadeřníkem se vyučil v roce 1986. Svoji první soutěž vyhrál v roce 1987. V roce 1991 založil společně s Davidem Zelinkou kadeřnický salon Ateliér Picasso. Jejich cesty se rozešly v roce 2001. Dnes provozuje jen jeden salon v Praze na Malé Straně. Od roku 1992 pořádal akci Picasso Hair Show, největší přehlídku účesové tvorby u nás. Vystupoval na ní jako hlavní hvězda. Odehrávala se každoročně v kongresovém sálu pražského hotelu Hilton za účasti více než tisíce kadeřníků a kadeřnic. Skončila v roce 2014 po dvacátém ročníku. Letos na ni navázal Hair maratonem, dvoudenní akcí, kterou uspořádal společně s L´Oréal Professionnel a kadeřníky ze salonu Expert. Celá akce byla uspořádána pod záštitou Prahy 1. Výtěžek z ní poputuje na konto Nadace Terezy Maxové.


Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Jaroslav Matějka.

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek