Komora: Karenční lhůta je historicky ověřený a fungující nástroj

16. 4. 2016 | Zdroj: BusinessInfo.cz

motiv článku - Komora: Karenční lhůta je historicky ověřený a fungující nástroj V parlamentních debatách stále častěji zaznívají návrhy na zrušení karenční lhůty, tedy opatření, kdy zaměstnanec první tři dny nemoci nepobírá nemocenské dávky. S touto možností otevřeně koketuje i vláda. Její zrušení by podle podnikatelů bylo těžkou ranou pro jejich podnikání, vhodnou cestou pro řešení problémů nemocných pracovníků jsou naopak tzv. sick days, vyplývá z ankety HK ČR.

„Zrušení karenční lhůty jednoznačně odmítáme, protože by to výrazně zvýšilo náklady zaměstnavatelů. Tím spíše, že zkušenosti z let 2008 a 2009 ukazují, že zavedení neplacených prvních tří dní pracovní neschopnosti vedlo k výraznému poklesu počtu neschopenek zaměstnanců," říká prezident Hospodářské komory ČR Vladimír Dlouhý s odvoláním na zmíněnou anketu.

Jeho slova podporují i dostupné statistiky, které dokládají, že nemocnost po zavedení karenční lhůty klesla skoro o polovinu. Alternativou ke karenční lhůtě přitom mohou být právě sick days čili indispoziční placené volno, které mohou zaměstnanci v dohodnutém počtu dní v roce čerpat. Výsledky průzkumu HK ČR ukázaly, že skoro čtvrtina respondentů z řad zaměstnavatelů už sick days nabízejí.

Firmy chtějí podle HK ČR s politiky při řešení podoby nového zákoníku práce, který by měl podmínky pro „marodění" zaměstnanců nově upravit, vyjednat hlavně to, aby se indispoziční volno v praxi nezneužívalo. „Například by nemělo být možné, aby se sick days převáděly do dalšího období, aby bylo možné je spojovat s pracovním volnem ve státních svátcích a podobně," vysvětluje prezident Dlouhý.

Z průzkumu Hospodářské komory vyplývá, že benefit v podobě sick days je nejčastější v délce tří dnů, ale pětidenní doba představuje druhou nejčastější variantu. Z těch, kdo sick days svým lidem nabízejí, poskytuje tři dny 35 procent respondentů, pět dnů 21 procent.

Lhůtu zrušil až komunistický zákon

Nemocenské pojištění, které náhrady mzdy v případě nemoci poskytuje, má v našich zemích velmi dlouhou tradici a historii. Bylo zavedeno v Předlitavsku, čili v rakouské části rakousko-uherské monarchie, již Taafeho reformou v 90. letech 19. století. Právě její součástí už bylo zavedení třídenní karenční lhůty. Následující zákony přijaté po vzniku samostatné Československé republiky byly upraveny v letech 1922 a 1925, i tehdy se zachováním třídenní karenční lhůty. Karenční lhůta byla zrušena až s nástupem komunistického režimu zákonem o národním pojištění. Důsledky zrušení karenční lhůty jsou poměrně zjevné a snadno doložitelné: míra pracovní neschopnosti v České republice byla před jejím obnovením výrazně nad průměrem zemí Evropské unie.

Byla dokonce výrazně nad průměrem středoevropských zemí s podobnou historií. Byla u nás vyšší, než byla míra pracovní neschopnosti v Maďarsku, Polsku nebo na Slovensku. To jsou země zhruba se stejnou historií, ale podle všech mezinárodních průzkumů a mezinárodních srovnávacích lékařských průzkumů je zdravotní stav obyvatelstva na Slovensku, v Maďarsku a Polsku horší než v České republice. Také všechna relevantní demografická data mluvící o střední délce života, o naději dožití apod. jsou v těchto třech zemích horší. Čili tady vznikal velice podivný paradox, že země s horším zdravotním stavem obyvatelstva měly nižší míru pracovní neschopnosti, než ji měla Česká republika, tedy země, která v porovnání s těmito třemi zeměmi měla lepší zdravotní stav obyvatelstva.

Neexistoval žádný racionální důvod pro to, aby u nás byla taková míra pracovní neschopnosti, především pracovní neschopnosti krátkodobé. Jednoznačně se ukazuje, že z tohoto pohledu systém nemocenského pojištění byl zřejmě ze všech sociálních systémů zavedených od počátku 90. let v České republice až po léta tohoto desetiletí pravděpodobně nejvíce nejenom nadužívaným, ale i zneužívaným systémem v rámci všech sociálních dávkových systémů. Koneckonců to lze dokladovat např. tím, že až do roku 2007 existovalo poměrně obrovské, překvapivé množství krátkodobých pracovních neschopností, které trvaly pouze několik dní.

Data ukazují, že systém nemocenského pojištění byl nadužíván i pro jiné účely než léčení nemoci.

Tuto skutečnost je možné opřít o údaje konkrétních okresních správ sociálního zabezpečení, jak korelují míry pracovní neschopnosti např. s prázdninami, s různými volny, která jsou udělována třeba školákům, jak korelují tato data např. s daty důležitých zemědělských prací v některých regionech s velmi výrazným stylem zemědělství. Zmíněná data jednoznačně ukazují, že systém nemocenského pojištění byl nadužíván i pro jiné účely než pouze pro účely léčení nemoci v období pracovní neschopnosti. Znamená to tedy, že systém byl nadužíván a vedl skutečně k rekordním mírám pracovní neschopnosti, protože míra pracovní neschopnosti v některých letech, např. v letech 2001 až 2003, dosahovala až 6,8 %.

Přirozená míra pracovní neschopnosti se přitom pohybuje někde mezi 4 až 4,5 %. To se dá se indikovat z několika základních zdrojů. Prvním z nich je údaj, jak to vypadá ve vyspělých zemích EU. Tam je někde na úrovni právě zhruba 4 až 4,5 %.Druhým indikativním údajem je míra pracovní neschopnosti v českých zemích před rokem 1989, kdy byl velmi direktivní systém udělování pracovních neschopností založený na systému závodních lékařů, kteří byli ekonomicky motivováni k tomu, aby drželi pracovní neschopnost na velmi nízké úrovni.

Ve chvíli, kdy se zavedla na počátku 90. let svobodná volba lékaře, kdy byly zavedeny bodové, příp. kapitační platby, tak samozřejmě míra pracovní neschopnosti v průběhu především 90. let velmi prudce začala narůstat nad tuto původní míru pracovní neschopnosti někde na úrovni 4,5 %, která tady byla před rokem 1989.

Třetí indikativní údaj je údaj o pracovní neschopnosti osob samostatně výdělečně činných, které jsou dobrovolně účastny na systému nemocenského pojištění. Živnostníci, osoby samostatně výdělečně činné, nemají povinnou účast na systému nemocenského pojištění, mohou se pojistit dobrovolně, řada z nich tak činí a z jejich skupiny lze spočítat opět tuto přirozenou míru pracovní neschopnosti. Opět míra pracovní neschopnosti OSVČ, které se dobrovolně účastní nemocenského pojištění, se pohybuje pod 4 procenty.

Tři čtvrtiny podnikatelů jsou proti

HK ČR ve druhé polovině února 2016 provedla anketu mezi svými členy ohledně záměru zákonodárců a vlády zrušit tzv. karenční lhůtu, popř. uzákonit tzv. sick days. Ankety se zúčastnilo více než 1 000 podnikatelských subjektů. Výsledky ukázaly, že se zrušením tzv. karenční lhůty, při které zaměstnancům nenáleží náhrada mzdy při dočasné pracovní neschopnosti v prvních třech dnech nemoci, nesouhlasí 73 % podnikatelů. Pokud jde o možnosti žádoucí kompenzace zaměstnavatelům v případě, že by karenční lhůta byla přece jen zrušena, je největší zájem o snížení sazby zdravotního pojistného placeného zaměstnavatelem o 0,4 až 0,5 procentního bodu (37 % odpovědí) nebo o to, aby stát jako plátce nemocenské ji začal zaměstnancům vyplácet dříve než 15. dne pracovní neschopnosti, tedy že by zaměstnavatel začal sice platit již za 1. den neschopnosti, ale ne až do 14. dne včetně (28 %).

Kompenzační snížení o Senátem diskutovanou 0,1 procentního bodu považuje za přiměřenou jen necelá 4 % zaměstnavatelů. K výraznějšímu snížení sazby pojistného na zdravotní pojištění za zaměstnance (tedy o 0,4 až 0,5 procentního bodu) coby kompenzaci za případné zrušení karenční lhůty se přiklánějí spíše větší firmy, a z hlediska odvětvového zpracovatelský průmysl. Přitom plných 38 % zaměstnavatelů soudí, že by jakákoliv kompenzace zaměstnavatelům měla být spojena s opětovným zavedením pojistného na nemocenské pojištění, placeného samotným zaměstnancem, protože toto pojistné bylo zaměstnancům zrušeno před lety právě v souvislosti se zavedením karenční lhůty. Tento pohled je vlastní zejména menším firmám do 49 zaměstnanců.

Uvedený postoj souvisí s tím, že systém „nemocenského pojištění" lze považovat za zvláštní státní pojišťovací systém, ve kterém existence karenční lhůty, tj. absence náhrady mzdy v prvních 3 dnech dočasné pracovní neschopnosti (DPN), hraje roli spoluúčasti –- zaměstnanec si důsledky drobné dočasné zdravotní indispozice pokrývá z vlastních zdrojů, až při závažnější (delší) indispozici dostává plnění od „státní pojišťovny". Takovému chápání přisvědčuje okolnost, že v roce 2009, kdy byla zavedena karenční lhůta, se snížilo samotným zaměstnancům pojistné srážené z jejich hrubé mzdy. Do té doby platili i zaměstnanci pojistné na nemocenské pojištění, a to ve výši 1,1 % z hrubé mzdy; od roku 2009 tato část pojistného byla u zaměstnanců zcela zrušena.

Tedy v souladu s pojišťovacími principy se zvýšila čistá mzda zaměstnanců, čímž si zaměstnanci vytvořili „rezervní zdroj" k pokrytí své spoluúčasti při DPN. Má-li proto být dnešní spoluúčast zaměstnance opět zrušena, nabízí se logická konstrukce v podobě zvýšení pojistného, které „si" zaměstnanec pro případ nemoci sám platí. Lze to ilustrovat na známé situaci s havarijní pojistkou s dohodnutou spoluúčastí – chceme-li, aby pojistka plně kryla i sebenepatrnější škodu, a proto zrušíme spoluúčast, musíme si na pravidelném pojistném připlatit. I v případě rušení karenční lhůty jde primárně o motivaci samotného zaměstnance. Není důvod, proč by měl být do navrhovaného pokusu o návrat k původnímu uspořádání náhle jako rukojmí vtažen zaměstnavatel.

Karenční lhůta snížila nemocnost

Zavedení karenční lhůtyAnketa rovněž na základě historických zkušeností zaměstnavatelů potvrdila (plné dvě třetiny respondentů), že zavedení karenční lhůty snížilo nemocnost zaměstnanců; 43 % zaměstnavatelů přitom soudí, že šlo o výrazné snížení. Následující graf ukazuje rozložení odpovědí respondentů na otázku „Jaké dopady mělo zavedení karenční lhůty (neproplácení prvních tří dní nemocenské) na nemocnost vašich zaměstnanců?" Otázku zodpovědělo 1 034 respondentů.

O povinném poskytování několika plně placených dní zdravotního volna v podobě tzv. sick days jako o rozumné alternativě k zákonodárci navrhovanému zrušení karenční lhůty uvažuje 22 % zaměstnavatelů. Pokud by stát zachování karenční lhůty podmínil uzákoněním práva zaměstnanců využít plně placených dní zdravotního volna v podobě tzv. sick days, přiklánějí se podnikatelé ke třem dnům (40 %), resp. jednomu dni (30 %).

Je zajímavé, že 23 % respondentů toto indispoziční volno ze zdravotních důvodů svým zaměstnancům dobrovolně poskytuje již dnes, nejčastěji – ve více než třetině případů – jsou to právě 3 dny, přičemž plná pětina z těch, co dobrovolně poskytují tzv. sick days, dává dokonce 5 a více dní zdravotního volna. Anketa naznačila, že větší ochota dobrovolně poskytovat zdravotní volno je u mikro firem, tedy firem s maximálně 9 zaměstnanci, a z hlediska odvětvového ve službách. Ochota klesá s velikostí firmy, z hlediska odvětvového je potom nejnižší ve zpracovatelském průmyslu.

Převzato z časopisu Komora, autor: Miloš Cihelka

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek