Libye: Ekonomická charakteristika země

8. 4. 2014

4.1. Zhodnocení hospodářského vývoje za minulý rok, předpověď dalšího vývoje

Hospodářství Libye je téměř plně závislé na těžbě a vývozu ropy a plynu. I když ropný a plynárenský sektor byl a i v současnosti zůstává hlavním zdrojem exportních příjmů a příjmů státního rozpočtu, jak v minulosti, tak i nyní zaměstnával a zaměstnává řádově 3 % práceschopného obyvatelstva. Ropný sektor zůstává i nadále pod majetkovou kontrolou státu. Těžba, přeprava a zpracování surovin probíhá z 90 % ve spolupráci se zahraničními těžařskými společnostmi, které jsou kromě jiného i hlavními dodavateli technologií a know-how.

Dle údajů MMF se libyjská ekonomika v roce 2012 postupně vzpamatovala z propadu způsobeného občanskou válkou v roce 2011. Denní těžba ropy již v polovině roku 2012 dosáhla téměř předrevoluční hodnoty 1,5 mil. barelů, což znamenalo vytvoření stabilní základny pro plnění státního rozpočtu a tím i (díky distribuci finančních dávek obyvatelsktvu) udržení sociálního smíru v zemi. Hrubý domácí produkt nominálně dokonce přesáhl hodnotu roku 2010 a oproti kritickému roku 2011 reálně vzrostl téměř o 105 %. Nebyly naplněny vládní cíle obnovení investiční výstavby v zemi. Příčinou je skutzečnost, že v důsledku mezinárodních sankcí vyhlášených koncem roku 2011 byla zablokována spolupráce zahraničních stavebních dodavatelů, na nichž je Libye téměř výlučně závislá, se dvěma klíčovými státními subjekty odpovědnými za bytovou, nebytovou a infrastrukturní výstavbu - státními agenturamy ODAC (Oraganization for Development of Asministrative Centers) a HIB (Housing and Infrastructure Board). Jejich vyškrtnutí ze sankčního seznamu proběhlo až v lednu, resp. dubnu 2013.

Dle nedávno zveřejněné zprávy Světové banky se hospodářství Libye opět noří do záporných hodnot. Po prudkém poklesu HDP o 62 % v r. 2011 se ekonomika Libye v r. 2012 začala rychle vzpamatovávat a její růst dosáhl 104 % hlavně díky opětovnému oživení těžby ropy. Rok 2013 však v hospodářském vývoji představoval další negativní zlom projevující se blokací těžby a exportu ropy v důsledku celoplošné sociální a bezpečnostní nestability v zemi. Odhaduje se 10% pokles HDP. Zůstatky na běžném a finančním účtu platební bilance klesly kvůli propadu příjmů z prodeje ropy a pokračující expanzivní výdajové politice vlády. Nadále se prohlubuje reálná míra nezaměstnanosti, přičemž štědré sociální dávky nijak nemotivují obyvatelstvo ke změně uvedeného trendu k lepšímu.

Ekonomika Libye je stále výrazně závislá na ropě, její produkce představuje 70 % HDP a příjmy státního rozpočtu jsou na jejím prodeji závislé z 95 %. Počínaje červnem 2013 denní výkon v těžbě ropy v důsledku stávek a nepokojů na ropných polích a blokování vývozních přístavních terminálů znesvářenými milicemi skokově poklesl z 1,4 milionu barelů (b/d) o 1 milion b/d, přičemž na konci uvedeného roku dosahoval něco málo přes 200 tis. b/d. Výše uvedený vývoj se projevil poklesem zůstatků na běžném a finančním účtu platební bilance. Pokles příjmů z ropy dosáhl na konci roku 80 %. Problém s platební bilancí se umocnil i v důsledku pokračující expanzivní fiskální politiky vlády, která v uvedeném období zcela nepochopitelně v září 2013 oznámila zvýšení platů zaměstnanců veřejného sektoru a vydala zvláštní rozhodnutí o zvýšení mezd soudců.

Světová banka proto pro období let 2013-2014 revidovala své odhady ohledně vývoje fiskálních parametrů Libye. Očekává se, že přebytek na finančním účtu platební bilance dosažený v roce 2012 se opět propadne do schodků představujících 5 % HDP v roce 2013 a 4 % HDP v roce 2014. Rovněž dosavadní poměrně značný přebytek běžného účtu platební bilance výrazně poklesne. Jeho odhad na konci roku 2013 je nula a s opětovným mírným posunem do kladných hodnot se dá počítat až ke konci roku 2014. Bohužel vše je až příliš závislé na úzkém propojení těžby ropy (jakožto převažujícího zdroje naplňování všech bilančních soustav) a vnitropolitické stability v zemi. Za současné situace vláda je a bude nucena za účelem financování rozpočtových deficitů sahat hlouběji do zatím poměrně značných devizových rezerv. Ty na konci roku 2012 představovaly 124 miliard USD. Odhaduje se, že na pokrytí deficitu roku 2013 bylo z devizových použito něco mezi 10 - 13 miliardami USD.

Trh práce zůstává i nadále značně zdeformován díky 80% podílu obyvatel  zaměstnaných ve veřejném sektoru. Poměrně atraktivní mzdy a další výhody ve veřejném sektoru vytváří vysoká mzdová očekávání u potenciálních uchazečů o pracovní místa v soukromém sektoru. Neuspokojení těchto potřeb a představ v konečném důsledku způsobuje přetrvávající vysokou míru nezaměstnanosti u práceschopného obyvatelstva. Nehledě na to, že oficiální statistiky ministerstva práce a sociálních věcí vykazují postupný pokles míry nezaměstnanosti z 20 % v letech 2010 a 2011 na 15 % v roce 2013, odhaduje se, že v důsledku skryté nezaměstnanosti ve veřejném sektoru je reálně nezaměstnaných přibližně 30 % práceschopného obyvatelstva. Nejvyšší míra nezaměstnanosti je ve skupině lidí ve věku do 25 let, kde dosahuje až 50 %.

Světová banka upozorňuje na hlavní problémy a výzvy, které, pokud nebudou včas a účinně řešeny, mohou zhoršit vyhlídky na oživení a růst libyjské ekonomiky. Primární výzvou je zefektivnění řízení ropných zdrojů a naléhavá potřeba diverzifikace hospodářství s cílem zajistit dlouhodobou finanční a ekonomickou stabilitu a pokles nezaměstnanosti. Nehledě na vysoký příspěvek těžby ropy do státního rozpočtu je tento sektor vysoce kapitálově náročný, přičemž poskytuje práci pouhým 2 % zaměstnaného obyvatelstva. Druhou - neméně důležitou - výzvou je úprava systému veřejných dotací představujících řádově 10 % HDP a snížení mzdových výdajů ve veřejném sektoru. Dotace jsou vysoké, přičemž v jejich současné struktuře (na základní potraviny, pohonné hmoty, energie atp.) se vytváří prostor pro nehospodárnost a plýtvání při jejich čerpání. Přitom jsou značně podhodnoceny investice do zdravotnictví, vzdělávání a infrastruktury. Třetím doposud neřešeným problémem je absence podpory rozvoje soukromého sektoru. Jeho růstu brání zejména nedostatečný přístup k financování podnikatelských projektů, nejistota právního prostředí a křehká bezpečnostní situace v zemi.

Doplňující souborové informace

zpět na začátek

4.2. Základní makroekonomické ukazatele za posledních 5 let (HDP/obyv., vývoj objemu HDP, podíl odvětví na tvorbě HDP, míra inflace, míra nezaměstnanosti)

 

 

2008

2009

2010

2011

2012

eálný růst HDP (roč.zm., %) 5,6  0,5 5,0  -62,1  104,5
  z toho: ropa a plyn (roč.zm. %) 3,6  -4,6  4,0  -72,0  211,4
             ostatní sektory (roč.zm., %) 7,9  6,0  6,1  -52,5  43,7
Nominální HDP (mld. LYD) 119,8  79,3  94,7  42,5  103,0
Nominální HDP (mld. USD) 98,0  63,3  74,8  34,7  81,7
HDP na obyvatele (tis. USD) 15,6  9,9  11,7  5,5  12,7
Míra inflace (CPI, %) - průměrná 10,4  2,0  2,5  15,9  6,1
Míra inflace (CPI, %) - konec období 9,8  5,1  3,3  26,6  -3,7

Zdroj: IMF – Concluding Statement of the 2012 Staff Visit

Podrobnější přehled makroekonomických parametrů Libye za období 2010-2012 s výhledem do 2014 poskytuje přiložená tabulka.

Doplňující souborové informace

zpět na začátek

4.3. Průmysl – struktura, tempo růstu, nosné obory

Sektor ropy a zemního plynu

Těžba a zpracování ropy a zemního plynu je klíčovým odvětvím libyjské ekonomiky. Majetkově je pod kontrolou státu, je však značně závislý na technologických investicích ze zahraničí. Těžba a zpracování ropy a zemního plynu je v Libyi řízena státní National Oil Corporation (www.noclibya.com), která vytvořila několik společných podniků. 

Libye má největší zásoby ropy v Africe. Objem doposud objevených ložisek činí 43,7 mld. barelů, což je cca 3,3 % světových a 40 % afrických zásob. Do vypuknutí občanské války v roce 2011 dosahovala denní těžba v průměru přibližně1,7 mil. barelů denně (bpd). V roce 2011 došlo k jejímu markantnímu útlumu na úroveň několik desítek tisíc bpd, nicméně již v 1. čtvrtletí 2012 se denní těžba vyšplhala na1,25 mil. bpd, přičemž do konce roku 2012 by měl být technicky umožněn těžební výkon před rokem 2011.      

Mezi hlavní zahraniční společnostmi těžící v Libyi ropu do vypuknutí občanské války v zemi patřily italská ENI (působí zde od r. 1959), Total, Repsol, Agip, OMV, Wintershall, Woodside Petroleum (Austrálie), Petro Canada a ONCG Videsh (Indie), ExxonMobil, Conoco, Amerada Hess, Marathon, Grace Petroleum a Occidental. Významné kotrakty byly v době Kaddáfího vlády přiděleny alžírské společnosti Sonatrach ve spojení s Oil India a Indian Oil, dále ruskému Gazpromu, společnosti Shell a polské státní společnosti PGNiG.

Existuje zde 6 ropných rafinérií, které již dlouhou dobu vyžadují rekonstrukci. Jedná se o rafinérie Zawia (120 tis.bpd),  Ras Lanuf (220 tis.bpd), Tobruk (30 tis.bpd) a malé rafinerie Briga, Sarir a Sirt (všechny po 10 tis. bpd).

Potvrzené zásoby zemního plynu představují cca 1,5 bilionů m3 (0,8 % světových zásob) řadí Libyi na čtvrté místo v Africe. Do roku 2011 dosahovala roční těžba 12 mld. m3, z toho se řádově 8 mld. m3 vyváželo Itálie podmořským plynovodem v kooperaci s italskou ENI. Řádově 1 mld. m3 se zkapalňovala a exportovala do Španělska tankery. Zbytek spotřebovával domácí průmysl. V Libyi není rozvod plynu, obyvatelstvo používá propan-butan v lahvích.

Neropný sektor

Výrobu železa a oceli představuje “Libyan Iron and Steel Co.” (LISCO), jejíž dřívější roční produkce dosahovala1,2 mil. t válcovaných plechů, profilované a betonářské oceli.

Sklářský průmysl představuje Azizia Glass Manufacturing Company (AGMC) s výrobním zaměřením na energeticky úsporná dvojskla, fasádové skleněné tabule pro výškové budovy, skleněné stěny a dveře.

Potravinářský průmysl představuje pouze nepatrnou část průmyslové výroby v zemi. Je tvořen převážně drobnými provozy na zpracování mléčných výrobků a místní zemědělské produkce (olivy, datle, rajčata, citrusy). Na domácím trhu jsou zastoupené zejména produkty firmy al-Mazraa (džusy atd.). V provozu je jeden obilný mlýn „Wadi al-Rabia Company“ (mouka se ale většinou dováží z Itálie).

Strojírenský průmysl byl v minulosti zastoupen řadou drobných výrobních podniků, např. na montování  nákladních (IVECO, FIAT) automobilů a traktorů. V současnosti je ale toto odvětví v určité krizi, téměř veškerá produkce je dovážena a v existujících kapacitách probíhá montáž spíše nárazově a po většinu doby nejsou využívány.

Gumárenský průmysl byl zastoupen továrnou na výrobu pneumatik v průmyslové oblasti Tadjurah, která již v roce 2010 vyráběla pouze periodicky.

Výrobu léčiv představovaly 2 poměrně nové výrobní závody, z nichž jeden (Al Mayah u Tripolisu) byl provozován za technologické spolupráce s firmou Slovfarma Hlohovec (dceřiná spol. Zentivy). Její produkce byla ale na místním trhu zastoupena jenom v nepatrné míře a nemohla konkurovat silnému tlaku zahraničních dovozců.

zpět na začátek

4.4. Stavebnictví

Větší státem řízené projekty v zemi byly v průběhu roku 2012 utlumeny. Jedním z vysvětlení je, že v rámci mezinárodních sankcí (vč. ze strany EU) vůči LY byla zablokována spolupráce zahraničních stavebních dodavatelů se dvěma klíčovými místními subjekty odpovědnými za bytovou, nebytovou a infrastrukturní výstavbu – státními agenturami ODAC (Organization for Development of Administrative Centers) a HIB Housing and Infrastructure Board). Pro rok 2013 je dobrou zprávou to, že ODAC byl vyškrtnut ze sankčního seznamu EU v lednu 2013 a HIB v dubnu 2013. Další z příčin částečně nerealizovaných státních investic do programů rozvoje a výstavby byla a zatím je liknavost nejvyšších LY státních institucí v záležitostech kompenzací škod a ztrát zahraničních stavebních dodavatelů působících v LY již před revolucí. Jedná se zejména o městskou výstavbu a dopravní infrastrukturu. Naproti tomu byly  plánované investice do rozvoje a výstavby plně vyčerpány v odvětví ropného a plynárenského průmyslu, kde právě ve spolupráci s řadou zahraničních partnerů byla v průběhu roku 2012 poměrně rychle obnovena těžba, přeprava a zpracování ropy a plynu. 

V rámci již zmíněných státních investic do programů rozvoje a výstavby se v souladu s rozpočtem na rok 2013 kromě jiného počítá se 3,5 mld. LYD na (před revolucí započatou) výstavbu bytů, veřejných budov a občanské vybavenosti (vše v kompetenci ODAC a HIB), s dalšími 2 mld. LYD na investice do obnovy a modernizace ropného a plynárenského průmyslu a s 1,8 mld. LYD, které budou investovány do energetiky, tj. do výroby, přenosu a distribuce elektrické energie.

Poměrně výrazně začala oživovat soukromá výstavba, což souvisí zejména s nastartováním malého a středního podnikání v zemi. 

zpět na začátek

4.5. Zemědělství – vývoj, struktura

K obdělávání půdy jsou kromě pouštních oáz vhodné i některé přímořské oblasti, přičemž plocha vhodná pro pěstování plodin tvoří pouze 1,7 % rozlohy Libye (93 % území pokrývá poušť). Hlavními pěstovanými plodinami jsou olivy, datle, pomeranče, citrony, mandarinky, hroznové víno a mandle. V oázách ve vnitrozemí se pěstuje pšenice a proso. Na farmách, jak na pobřeží, tak i ve vnitrozemí, se pěstuje téměř veškerá zelenina: cibule, mrkev, fenykl, brambory, rajčata, papriky, okurky, lilky atd. Zvyšování produkce pomocí umělého zavlažování je nákladné. Vláda M.Kaddáfího dříve upřednostňovala pěstování na vodu nenáročných plodin formou dotací.

V současné době je řada irigačních systémů poničena, což zejména v oblastech náročných na umělé zavlažování prakticky znemožňuje nastartování sezóny pěstování zemědělských plodin v roce 2012. Dosavadní podíl zemědělské produkce (vč. rybolovu) na tvorbě HDP se v předchozích obdobích pohyboval mezi 3-6%. Proto se v průběhu roku 2012 předpokládá prohloubení závislosti země na dovozu potravin (doposud 80 %).

Vzhledem k téměř dvěma tisícům kilometrů pobřeží má Libye značné možnosti rybolovu, které nebyly ani doposud příliš využívány v důsledku neinvestování do zpracovatelských podniků a rybářské flotily. Libye má pouze jednu továrnu na zpracování sardinek a dvě konzervárny. Vzhledem k bohatství libyjských pobřežních vod a skutečnosti, že středomořský tuňák je na světovém trhu velmi žádaným zbožím, by se rybolov a na něj navazující zpracovatelský průmysl do budoucna mohl stát perspektivním odvětvím pro zahraniční investory.

zpět na začátek

4.6. Služby

Sektor služeb turistického ruchu není prakticky nijak rozvinutý, a to nehledě na značný přírodní a historický potenciál země (cca 2000 km pláží a řada historických památek na pobřeží a ve vnitrozemí). Je zde žalostný nedostatek ubytovacích kapacit, plážové hotely (až na výjimky) neexistují. Výstavbě nových kapacit doposud bránila nejen nedostatečná infrastruktura a značně znečištěné pobřeží v okolí velkých měst (odpadky, vyústění městských kanalizací), ale i složité podmínky pro zahraniční investice. Rozvoji plážové turistiky navíc nepřispívá ani absolutní zákaz konzumace a tudíž i dovozu alkoholických nápojů a vepřového masa.

Přetrvávající neutěšená bezpečnostní situace v zemi prakticky nevytváří žádné předpoklady pro rozvoj turistického odvětví ve výhledu několika let.

zpět na začátek

4.7. Infrastruktura (doprava, telekomunikace, energetika – z toho jaderná)

Doprava

Páteří silniční sítě je spojení Tuniska s Egyptem podél středomořského pobřeží o délce více než1800 km a v severojižním směru propojení hlavního města Tripolisu s městy Sebha, Murzuk, Ghat a Ghadames (na výstavbě se dříve podílely i firmy z ČR). V době těsně po výstavbě to v převážné míře byly poměrně kvalitní silnice dálničního typu (stavební dozor zajišťovaly zejména německé firmy), které však v současné době potřebují rozsáhlé rekonstrukce a modernizace, zejména pokud se jedná o zatím chybějící i ty nejjednodušší prvky informačních a zabezpečovacích telematických systémů. Celková délka asfaltových silnic propojujících všechna významnější města a obce přesahuje 57 tisíc km. Současné opravy jsou realizovány místními stavebními firmami a tím se kvalita silnic postupně snižuje. Dále je v používání dalších téměř 43 tisíc km cest s nezpevněným povrchem. V době Kaddáfího vlády byla do střednědobého plánu zahrnuta výstavba nové pobřežní dálnice spojující Tunis s Egyptem, u níž se investičně a dodavatelsky počítalo zejména s účastí Itálie.

Železniční doprava v zemi prakticky neexistuje. Dříve provozovaná jediná železniční trať propojující města Benghází a Barka (Al Marj) byla zrušena v roce 1964. Počátkem devadesátých let minulého století začal vznikat plán železničního propojení Tuniska a Egypta pobřežní - téměř2200 km dlouhou - železniční tratí. V roce 2002 došlo dokonce k zahájení prací na náspu (nehledě na nezajištěné zdroje rozsáhlého financování), projekt však záhy začal být ekonomicky přehodnocován. Byla proto zahájena výstavba pouze několika úseků. Zakázku na jeden z nich (350 kilometrový úsek mezi Homsem a Sirtou) získal v roce 2008 čínský státní podnik China Railway Construction, s nímž byl kromě uvedeného rovněž podepsán kontrakt na vybudování železniční tratě z Misuraty do Sebhy. V roce 2008 získala kontrakt na výstavbu 500 kilometrové železniční tratě mezi Sirtem a Benghází ruská státní společnost RŽD (Ruské železnice).

Další pokračování v realizaci výše uvedených a v roce 2011 občanskou válkou přerušených projektů bude podmíněno politickou stabilizací v zemi, přičemž rozhodující bude vývoj situace po volbách v polovině roku 2012.    

Letecká přeprava byla v devadesátých letech v důsledku embarga OSN poznamenána kritickým zastaráváním leteckého parku. I když v prvním desetiletí tohoto století došlo k jeho částečné modernizaci (zejména ve vládou preferované Afriqiyah Airways a rovněž u národního leteckého přepravce Libyan Airlines), je současný technický stav letového parku v důsledku více než půlročního zanedbání jejich údržby v době revolučních nepokojů v roce2011 a rovněž připravenost současného (značně obměněného) letového personálu natolik nevyhovující, že byly zakázány lety libyjských letadel do EU. 

Funkční civilní letiště jsou v Tripolisu, Benghází, ve městech Marsa el-Brega, Sebha, Ghat, Ghadames, Sirt, Kufra, Misurata, Al Bayda. V mnoha případech jsou přistávací dráhy i technická zázemí ve velmi špatném stavu. Pro mezinárodní přepravu jsou využívána pouze letiště v Tripolisu (Tripoli International Airport a Mitiga Airport) a v Benghází. Celkem je v Libyi 59 letišť se zpevněnými přistávacími plochami a 78 letišť s nezpevněnými přistávacími plochami.

Mezinárodní námořní přeprava osob v zásadě neexistuje. Flotila námořní nákladní přepravy, která společně s automobilovou nákladní dopravou doposud supluje chybějící pobřežní železnici, je ve velmi špatním stavu. Hlavními přístavy jsou Tripolis, Benghází, Marsa el Brega, Misurata, El Sider (Sidra) a Khoms. Pobřežní ropné terminály (přístavy propojené přímo s ropnými nalezišti) se nacházejí ve městech Zuetina, Ras Lanuf, Marsa el Brega a El Sider.

Telekomunikace

Sektor telekomunikací v Libyi patřil a zatím patří k nejméně rozvinutým ze všech zemí severní Afriky. V současnosti je v systému přibližně 1,2 milionu pevných linek (z toho přibližně 300 tisíc domácností), část z nich však může být nefunkční kvůli nedostatečné údržbě. Kapacita pevných linek je stále více nahrazována mobilním spojením, přičemž v současné době je v Libyi v užívání řádově 11 milionů mobilních telefonů.

Mezi hlavní telekomunikační operátory patří:

Al Madar  - mobilní operátor (+218 91..)

Libyana   - mobilní operátor (+218 92..)

Libya Telecom and Technology – LTT - ISP, WiMax, MVNO

Al Jeel  - satelity, re-broadcasting, MVNO

General Post and Telecommunications Co. - pevné linky, mezinárodní spojení, rozhlasové vysílání.

Libya International Telecom Co. - mezinárodní telefonní spojení.

Energetika

Instalovaný výkon výroby elektrické energie je 6250 MW. Monopolním výrobcem elektrické energie je státní společnost GECOL (General Electricity Company of Libya). Výrobu elektrické energie zajišťuje asi 300 tepelných elektráren s dieselovými agragátz (DPP), s parními turbínami (SPP), plynovými turbínami (SPP) a s kombinovaným paroplynovým cyklem (CCGT). GECOL zajišťuje rovněž vysokonapěťový přenos a distribuci elektřiny.

Hlavními zahraničními dodavateli technologií pro GECOL jsou společnsoti ABB (páteřní optická síť 400/220 kV 2007, TDM a LAN služby), SIEMENS (generální opravy a modernizace SPP Khom, GPP Ruwais 600 MW instal.+nová 300 MW CCGT, 100mil. EUR v roce 2013), Alstom (prostř libyjské státní servisní firmy ALGEC GT Services dodává náhradní díly a provádí údržbu, opravy a modernizace 13 plynových turbín v hodnotě 250 mil. EUR v letech 2013-2014), Nexans – PEWCO (dodává 245 kV vysokonapěťové kabely od Naxans France a 15 a 33 kV kabely od Nexans Greece za řádově 110 mil. EUR).
 
Podrobné informace o struktuře a činnosti GECOLu jsou k dispozici na www.gecol.ly

zpět na začátek

4.8. Přijímaná a poskytovaná rozvojová pomoc

Libye do počátku roku 2011 vynakládala sama značné sumy na podporu některých zemí subsaharské a jižní Afriky (Zimbabwe, Tanzánie, Uganda) a poskytovala řadě zemí z uvedených regionů rovněž finanční prostředky na výstavbu mešit, islámských center a na výuku koránu. Současná přechodná vláda velmi důrazně přehodnocuje celkovou zahraniční politiku vůči státům subsaharské Afriky, čemuž budou odpovídat i její představy o dalším možném poskytování rozvojové pomoci těmto zemím. Již teď je však jisté, že z případného přerozdělování pomoci jsou předem vyřazeny země, které podporovaly Kaddáfího režim, příp. nyní skrývají členy jeho rodiny.

zpět na začátek

Zdroj: Ministerstvo zahraničních věcí (MZV)

Tisknout Vaše hodnocení: