Logistika v mezinárodním obchodu

Dokument seznamuje s významem logistiky v mezinárodním obchodu a smluvním zajištěním přepravních operací. Dále se věnuje jednotlivým druhům přeprav v rámci mezinárodního obchodu – železniční, silniční, letecké, námořní, poštovní i kombinované. Na závěr jsou uvedeny smluvní náležitosti a povinnosti ohledně skladování a kontrol.



Převzato z knihy „Mezinárodní obchodní operace“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2007.

8.1 Význam logistiky v mezinárodním obchodě

Pro fyzické přemístění zboží, které je obvykle nutné k realizaci každé obchodní operace, se používají prostředky hmotné i nehmotné povahy, souhrnně označované jako logistika. Hmotné prostředky zahrnují pohyb hotových výrobků, obalů a odpadů, nehmotné pak soubor logistických činností a služeb včetně pohybu informací. Cílem logistické činnosti je komplexní uspokojení specifických potřeb zákazníků v optimálním čase.

Výrazným znakem současné logistiky je růst počtu a kvality vztahů a vazeb jednotlivých článků logistického řetězce v globálním měřítku. Podobně jako i v jiných odvětvích ekonomiky je i v logistice patrný značný převis nabídky nad poptávkou. Jednotlivé subjekty hledají stále nové cesty, metody a prostředky, které by jim umožnily prosadit se v silně konkurenčním prostředí. Souběžně s trvalým nárůstem celkového objemu přepravovaného zboží se však stále naléhavěji objevuje potřeba přemístit zboží v přesně stanoveném množství a termínech, za přijatelné ceny, s minimálním ekologickým zatížením prostředí, a přizpůsobit se konkrétním individuálním potřebám zákazníků.

Logistická praxe ovšem ukazuje, že sebelepší individuální řešení problémů vede jenom těžko k úspěšnému řešení, pokud je uplatněno izolovaně. Moderní logistická praxe proto směřuje ke komplexnímu řešení problémů, k integraci logistických řetězců, aby bylo plně využito synergického efektu. V pojetí integrované logistiky se tato realita odráží v nepřetržité snaze redukovat časové ztráty při neustálém zlepšování kvality poskytovaných služeb a snižování nákladů. Významnou úlohu hraje komplexnost poskytovaných služeb při vysoké úrovni jejich spolehlivosti.

Volba logistických prostředků závisí na celé řadě faktorů, bezprostředně souvisejících s fyzickým přemístěním předmětu koupě, je ovšem do značné míry podmíněna ustanoveními uzavřené kupní smlouvy. Konkrétní volbu mohou ovlivnit i další faktory, jako například povaha zboží, způsob balení, přepravní vzdálenost, klimatické podmínky, technická a další logistická vybavenost přepravců a další. Pro kalkulaci přepravních nákladů je navíc rozhodující sjednaná dodací parita, stanovující, který z obou smluvních partnerů bude přepravu zajišťovat a v jakém rozsahu se bude podílet na její úhradě.

S ohledem na geografickou polohu České republiky nemají tuzemské podnikatelské subjekty přímý přístup k moři, a použití námořních dopravních cest je jim proto umožněno pouze zprostředkovaně. Nezbývá jim tedy jiná možnost než využívat podstatně nákladnější suchozemské dopravy železniční nebo silniční, které tvoří v České republice rozhodující objem přeprav. Předností, která může uvedený nedostatek z makroekonomického pohledu alespoň v omezené míře vyvážit, je poskytování služeb zahraničním tranzitním přepravcům.

Výše přepravních nákladů v mezinárodním obchodě závisí především na teritoriální a komoditní struktuře zahraničního obchodu. Vzhledem k tomu, že rozhodující objem obchodní činnosti je v České republice realizován se sousedními státy, jsou i celkové přepravní náklady relativně nízké. Objem a komoditní struktura obchodní výměny současně umožňuje poměrně rovnoměrné vytížení dopravních prostředků při vývozu a dovozu.
Na rozdíl od České republiky zaujímá v celosvětovém objemu rozhodující postavení přeprava námořní (zhruba přes polovinu), podíl přepravy železniční a silniční na celkovém objemu přeprav je tedy mnohem nižší. V některých regionech (Benelux, severozápad SRN) má značný význam i přeprava říční, zejména tehdy, má-li přímou návaznost na přepravu námořní. Objem letecké přepravy je celkově poměrně zanedbatelný, nezastupitelné místo však má u vybraných komodit, například výpočetní techniky, léků, rychle se kazících potravin a surovin, květin, uměleckých předmětů a dalších.

zpět na začátek

8.2 Smluvní zajištění přepravních operací

Na zajištění přepravy v mezinárodním obchodě se podílejí dva typy podnikatelských subjektů: zasílatelé (speditéři) a dopravci.

Zasílatel (speditér) není zavázán mezinárodní dopravu realizovat, ale pouze ji smluvně obstarat. Kromě smluvního obstarání přepravy nabízí zasílatel obvykle i obstarání kompletního „balíčku“ logistických služeb, například skladování, kontrolních služeb, celního odbavení, pojištění, balení, signování zboží a další. Na žádost a z pověření příkazce může zasílatel provádět také dohodnuté inkasní úkony (například požadovat úhradu kupní ceny nebo důkazy o jejím provedení – tzv. speditérské inkaso). Pro příkazce je spolupráce se zasílateli výhodná tím, že přemístění předmětu koupě realizuje prostřednictvím jediného smluvního vztahu. Zasílatel na druhé straně neodpovídá za kvalitu provedení dohodnutých služeb, zavazuje se pouze k jejich obstarání. Odhaduje se, že až čtyři pětiny objemu všech přeprav v mezinárodním obchodě je realizováno s využitím zasílatelů. Mezinárodní obchod se dnes zřetelně přiklání k principu řešení dodavatelsko-odběratelských vztahů použitím jediného logistického partnera (lead logistics provider).

Právní rámec spediční činnosti je vymezen zasílatelskou smlouvou. Jedná se o smlouvu komisionářského typu a zasílatel se v ní zavazuje, že za úplatu, vlastním jménem, ale na účet příkazce a na jeho riziko obstará přepravu věci z místa odeslání do místa určení a obyčejně i další, ve smlouvě specifikované služby. Uzavření smlouvy a převzetí zásilky k přepravě osvědčuje zasílatel příkazci vydáním speditérského osvědčení (Forwarder“s Certificate of Receipt – FCR), odeslání zásilky podle dispozic příkazce vydáním speditérského potvrzení (Forwarder“s Certificate of Transport – FCT). V případě, že smluvní vztah nemá písemnou formu, může vzniknout pověřením ve formě tzv. zasílatelského příkazu.

Při plnění smlouvy se speditér zavazuje postupovat s řádnou a odbornou péčí a podle pokynů příkazce. Za obstarání přísluší zasílateli odměna ve výši dohodnuté ve smlouvě nebo ve výši obvyklé v době sjednání smlouvy. Kromě toho má zasílatel nárok na úhradu nákladů, které účelně a nutně vynaložil za účelem splnění svých závazků, pokud nejsou přímo zahrnuty do smluvní odměny.

V případě, že to neodporuje uzavřené smlouvě, může zasílatel realizovat dohodnutou přepravu vlastními prostředky. Pokud uplatní toto „právo vlastního vstupu“, přebírá stejnou odpovědnost jako dopravce v případě uzavření smlouvy o přepravě věci.

V mezinárodním měřítku jsou zasílatelé sdruženi do organizace FIATA (Fédération Internationale des Associations de Transitaires et Assimilés), založené v roce 1926 ve Vídni, jejímž cílem je koordinovat jejich činnost a unifikovat používané přepravní postupy, smluvní náležitosti a používané dokumenty. Jde o největší nevládní a neziskovou logistickou organizaci s celosvětovou působností, sdružující dnes přes 40 000 speditérů ze 150 zemí celého světa. V České republice jsou zasílatelé sdruženi ve Svazu spedice a logistiky, který je také členem FIATA.

Dopravce na rozdíl od speditéra zajišťuje přepravu vlastními dopravními prostředky, do smluvních vztahů s příkazci vstupuje vlastním jménem, na vlastní účet a riziko. Právní rámec smluvního vztahu mezi příkazcem a dopravcem bývá obvykle vymezen následujícími smlouvami.

Smlouva o přepravě věci obsahuje závazek dopravce příkazci, že za úplatu (přepravné) přepraví určitou věc z místa odeslání do místa určení. Dopravce je povinen přepravu provést s odbornou péčí, bez zbytečného odkladu nebo ve smluvené lhůtě. Odpovídá za škodu na zásilce, ledaže ji nemohl odvrátit ani při vynaložení odborné péče. Za škodu na zásilce dopravce neodpovídá pouze tehdy, jestliže byla prokazatelně způsobena:

  • odesílatelem, příjemcem nebo vlastníkem zásilky;
  • vadou nebo přirozenou povahou obsahu zásilky, včetně obvyklého úbytku;
  • vadným obalem, na který dopravce odesílatele upozornil.

Za splnění smlouvy přísluší dopravci smluvená úplata, která je splatná buď předem (freight prepaid), nebo po doručení zásilky (freight payable at destination). Není-li výše úplaty výslovně sjednána, hradí příkazce dopravné ve výši obvyklé v době uzavření smlouvy. Pro účely zajištění nároků vyplývajících ze smlouvy vzniká dopravci zástavní právo k přepravované zásilce.

Uzavření smlouvy o přepravě věci a převzetí věci k přepravě je většinou osvědčováno vydáním dopravního dokumentu – nákladního listu. Vzhledem k tomu, že způsob, místo i okamžik vzniku přepravní smlouvy se u jednotlivých druhů přeprav liší, mění se i konkrétní obsah a forma zmíněného dokladu, avšak vychází přitom z mezinárodních smluvních ujednání. Doklad vždy obsahuje údaje obligatorní (den a místo vystavení, označení odesílatele, příjemce a přepravce zásilky, označení přepravované věci a uvedení její váhy a objemu), údaje fakultativní (výše a splatnost přepravného, volbu přepravní cesty, údaje o celním odbavení zásilky) a údaje dovolené (např. evidenční číslo zakázky). Je legitimačním dokladem, prokazujícím převzetí zboží k přepravě a uzavření přepravní smlouvy, obsahuje zpravidla i údaj o splatnosti přepravného.

Legitimační funkci v námořní, říční a kombinované přepravě může plnit i náložný list (konosament), který je současně listinou, s níž je spojeno právo požadovat vydání zásilky. Dopravce je povinen zásilku vydat pouze osobě oprávněné z náložného listu, jestliže mu tato osoba náložný list předloží a potvrdí na něm převzetí zásilky. Protože představuje vlastnické právo k přepravovanému zboží, je obchodovatelným cenným papírem.

Smlouva o nájmu dopravního prostředku zavazuje pronajímatele k tomu, aby za úplatu (nájemné) přenechal nájemci dopravní prostředek k dočasnému užívání. Pronajímatel je povinen předat nájemci dopravní prostředek spolu s doklady nutnými k jeho provozování bez zbytečného odkladu nebo v době určené ve smlouvě. Dopravní prostředek musí být způsobilý k provozu a k užívání určenému ve smlouvě, nebo k užívání, k němuž dopravní prostředek obvykle slouží. Smlouva vždy vyžaduje písemnou formu, bývá uzavírána na určitou dobu a označována jako časový charter.

Smlouva o provozu dopravního prostředku zavazuje poskytovatele provozu (provozce) k tomu, aby přepravil za úplatu náklad určený objednatelem. Provozce je povinen zabezpečit, aby dopravní prostředek byl pro přepravu stanovenou ve smlouvě nebo k cestám, které jsou předmětem smlouvy, způsobilý. Provozce je též povinen opatřit dopravní prostředek způsobilou posádkou, pohonnými hmotami a dalšími náležitostmi potřebnými pro smluvené cesty. Tato smlouva také vyžaduje písemnou formu. Bývá uzavírána na jednu či více předem určených cest (cestovní charter) nebo na určitou dobu, po kterou se provozce zavazuje přepravovat náklad pro objednatele (časový charter).

Charterové smlouvy se mohou podle typu přepravy v některých náležitostech lišit. Zejména námořní chartery často přihlížejí k uzancím například tím, že umožňují nájem plavidla s posádkou či bez posádky a jiné zvláštnosti, které nejsou u ostatních druhů přepravy obvyklé.

zpět na začátek

8.3 Železniční přeprava

Železniční přeprava je v České republice, v kandidátských zemích i v členských zemích EU silně ovlivněna skutečností, že jejím provozovatelem jsou téměř výlučně státní podniky nebo podniky se silnou státní účastí. Ceny železničního přepravného mají jisté rysy monopolních cen a nezřídka podléhají cenové regulaci státu. Podíl železniční nákladové přepravy zboží na celkovém objemu přeprav se v České republice neustále snižuje, i když ve srovnání s podílem v dalších zemích EU zůstává i nadále poměrně vysoký.

Provozování železniční přepravy v zahraničním obchodě je podřízeno ustanoveními Úmluvy o mezinárodní železniční přepravě (Convention relative aux Transports Internationaux Ferroviaires – COTIF), zejména jejího dodatku B, který vymezuje náležitosti Smlouvy o mezinárodní železniční přepravě zboží – CIM. Hlavní předností smlouvy je aplikace jednotných právních předpisů bez ohledu na počet národních železnic, které se na konkrétní přepravě podílejí, a unifikace náležitostí přepravních dokumentů. Účastníky uvedené úmluvy jsou železnice všech evropských států s výjimkou zemí bývalého Sovětského svazu, ve kterých se provozování železnic řídí ustanoveními vlastní úmluvy – SMGS. Provozování vnitrostátní železniční přepravy je v České republice upraveno Železničním přepravním řádem.

Při realizaci železniční přepravy zboží v členských zemí Úmluvy COTIF se setkáváme s následujícími druhy zásilek:

  • vozové zásilky, u kterých je ke každé přepravě nutný nejméně jeden samostatný železniční vůz;
  • kusové zásilky, k jejichž přepravě není nutný samostatný vůz, jsou však omezeny podle objemu nebo váhy; prostřednictvím tzv. sběrné služby jsou jednotlivé zásilky kompletovány do takového množství, aby jejich expedice byla ekonomicky a logisticky účelná;
  • spěšniny, které jsou omezeny vahou do 15 kg, jsou podávány a přepravovány současně s přepravou osob;
  • kontejnerové zásilky;
  • kombinované přepravy, umožňující například přepravu silničních vozidel na železničních vagonech (tzv. Ro-La = Rollende Landstrasse).

Dokladem o převzetí zboží k přepravě a uzavření přepravní smlouvy je železniční nákladní list CIM (SMGS), který se vystavuje u vozových zásilek samostatně na každý vůz, u kusových zásilek (sběrné služby) nebo spěšnin na každou zásilku. Obsahuje základní přepravní údaje, označení odesílatele a příjemce, místa odeslání a místa určení, obsahu zásilky, její hodnoty, váhy a kubatury, případně i přepravní trasy. V náležitosti úhrady přepravného ponechává volnost pro dohodu mezi odesílatelem a příjemcem, způsob úhrady však musí být v nákladním listě vyznačen. Cena přepravného je u sběrné služby a spěšnin kalkulována podle tarifů železničního přepravného, u vozových zásilek bývá smluvní.

Prostřednictvím železnice je možné realizovat i celou řadu přeprav nestandardního zboží, například nebezpečného, rychle se kazícího nebo příliš rozměrného (nadgabaritního) zboží. Tyto přepravy podléhají zvláštnímu přepravnímu režimu i zvláštním tarifům přepravného.

Ve smyslu ustanovení smlouvy CIM nese železniční dopravce za svěřenou zásilku omezenou odpovědnost, poskytovaná náhrada tedy nemusí nutně korespondovat se skutečnou výší škody. Maximální výše náhrady nesmí přesáhnout 17 SDR za 1 kg hrubé váhy poškozené nebo ztracené zásilky. Nárok na odškodnění je možné uplatnit pouze u jediné z železnic, které se na přepravě zásilky podílely.

zpět na začátek

8.4 Silniční přeprava

Silniční přepravu je možné v současnosti pokládat za nejrychleji se rozvíjející, ale také nejproblematičtější typ přepravy. Díky své rychlosti, vysoké mobilitě a dostupnosti úspěšně konkuruje zejména dopravě železniční, v některých případech i letecké. Hlavními faktory, které vývoj silniční přepravy nepříznivě ovlivňují, jsou ekologická závadnost a narušování životního prostředí, nízká průchodnost hlavní silniční a dálniční sítě a s ní spojená vysoká nehodovost a silné konkurenční prostředí mezi dopravci. Mimo jiné i z těchto důvodů jsou v silniční přepravě ze strany zemí EU vůči kandidátským zemím přijímána přímá či skrytá restriktivní omezení (např. u konsolidace). Za problém můžeme označit i to, že silniční dopravu provozují v některých případech subjekty ekonomicky slabé, které někdy nejsou schopny v dostatečném rozsahu nést dostatečnou míru odpovědnosti za svěřenou zásilku. Vhodným nástrojem prevence rizik, vznikajících z titulu odpovědnosti silničního dopravce, bývá proto odpovědnostní pojištění.

Dohoda o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční přepravě (CMR) je jedním ze základních dokumentů, které provozování mezinárodní silniční přepravy upravují. Pro signatáře dohody je její obsah závazný, a je tedy východiskem pro jednotlivé národní právní normy. Dohoda také vymezuje obsahové náležitosti nákladního listu CMR, který je dokladem osvědčujícím převzetí zboží k přepravě a uzavření přepravní smlouvy. Obsahuje základní údaje o přepravě: označení odesílatele a příjemce, místa odeslání a místa určení, označení obsahu zásilky, její hodnoty, váhy a objemu, případně i vyznačení přepravní trasy. Povinností dopravce je přezkoumat správnost údajů, uvedených v nákladním listě, a zjevný stav zásilky v okamžiku jejího převzetí a zjištěné nesrovnalosti vyznačit v nákladním listě. V okamžiku převzetí zásilky přebírá odpovědnost za poškození zásilky a za její úplnou nebo částečnou ztrátu.

Silniční doprava mezi členskými zeměmi dohody CMR může být realizována jako doprava:

  • kusová (sběrná služba), při které jsou jednotlivé zásilky kompletovány podle jejich objemu, množství a charakteru tak, aby přeprava byla ekonomicky a logisticky účelná; ceny přepravného se stanoví na základě fixně stanovených přepravních tarifů;
  • celokamionová, která má podobu časového nebo cestovního charteru a její ceny bývají smluvní.

Silniční dopravce nese ve smyslu ustanovení CMR konkrétní odpovědnost za poškození či ztrátu zásilky. Ta je stanovena v maximální výši 8,33 SDR za 1 kg hrubé váhy nákladu. Vzhledem k ekonomické síle jednotlivých dopravců může být plnění povinností z titulu odpovědnosti nereálné, protože hodnota svěřené zásilky často převyšuje nejen hodnotu dopravního prostředku, ale i základního jmění podnikatele – dopravce.

S provozováním silniční dopravy bývá často spojována Celní úmluva o mezinárodní přepravě zboží na podkladě karnetu TIR, která se ovšem netýká přepravy jako takové, ale je ujednáním, které umožňuje zjednodušené odbavování tranzitních zásilek.

Značným přínosem pro zjednodušení administrativy a urychlení průběhu silniční přepravy bylo i uzavření Dohody o společném tranzitním režimu v roce 1987, ke které Česká republika přistoupila v roce 1997. Tato dohoda umožňuje, aby zboží bylo dodáno z působnosti celního úřadu v místě odeslání k celnímu úřadu v místě určení na jeden celní doklad a jedním zajištěním celního dluhu.

zpět na začátek

8.5 Letecká přeprava

Letecká nákladní přeprava je zejména ze strany laické veřejnosti vnímána jako atraktivní typ přepravy, který je relativně velice rychlý, bezpečný a spolehlivý, ale také poměrně nákladný. Z pohledu celkového objemu mezinárodního obchodu je její podíl zanedbatelný. Používá se zejména u zásilek výjimečné povahy, jakými jsou například náhradní díly, rychle se kazící potraviny, léky, umělecká díla, starožitnosti apod.

Pro realizaci mezinárodní linkové letecké přepravy platí jednotné přepravní podmínky Mezinárodního sdružení leteckých přepravců (International Air Transport Association – IATA), jejíž členem jsou České aerolinie od roku 1927. Převzetí zásilky podle přepravních podmínek IATA je osvědčováno prostřednictvím leteckého nákladního listu (Air Waybill – AWB), který je současně i dokladem prokazujícím uzavření přepravní smlouvy. Obsahuje základní údaje o přepravované zásilce: označení odesílatele a příjemce, místa odeslání a místa určení, označení obsahu zásilky, její hodnoty, váhy a objemu, u liniové přepravy i označení letecké linky, což umožňuje sledovat zásilku během celé přepravní trasy. V úhradě přepravného platí zásada volné dohody odesílatele a příjemce, povinnost úhrady přepravného se vyznačuje v nákladním listě.

Letecká doprava bývá realizována jako:

  • pravidelná linková (dokládka, konsolidace), při které je kusové zboží dokládáno do běžných leteckých linek pro osobní přepravu;
  • nepravidelná (charterová), při které je pronajímán ložný prostor celého dopravního prostředku, bez ohledu na jeho vytížení.

Leteckými dopravci jsou obyčejně ekonomicky silné soukromé společnosti, v některých případech se státní účastí, což do jisté míry snižuje riziko nepřevzetí odpovědnosti za poškození nebo ztrátu zásilky. Letecký dopravce přebírá odpovědnost za poškození zásilky nebo její úplnou nebo částečnou ztrátu v okamžiku jejího převzetí, maximální úhrada z titulu odpovědnosti však nesmí přesáhnout 17 SDR za 1 kg hrubé váhy poškozené nebo ztracené zásilky. Dopravné vychází z přepravních tarifů, platných pro sběrnou službu, u přeprav charterového typu je odměna většinou smluvní.

V případě přepravy zásilek s destinací na krátké vzdálenosti, zejména v době sezonního přetížení frekventovaných leteckých linek (například u destinací Praha-Frankfurt, Praha-Vídeň), nebo v případě nepřízně počasí používají letecké společnosti místo obvyklé letecké liniové přepravy výjimečně i menších a mobilnějších kamionů nebo dodávkových vozů. Pro tento náhradní způsob přepravy se jako legitimačního dokladu používá také leteckého nákladního listu.

Renomované letecké společnosti ve své snaze o zlepšení komplexnosti a kvality zákaznických služeb provádějí také svoz zásilek od odesílatelů a jejich rozvoz ke konečným příjemcům, tedy přepravu „z domu do domu“. Letecký nákladní list i v těchto případech pokrývá celý přepravní úsek.

zpět na začátek

8.6 Námořní a říční přeprava

Námořní přeprava zaujímá výrazně nadpoloviční podíl na celkovém objemu přeprav ve světovém obchodě, v zahraničním obchodě České republiky je však její podíl daleko méně významný. Tento druh přepravy realizují ekonomicky velice silné subjekty – rejdaři, kteří se navíc sdružují do tzv. námořních konferencí (tzv. conference liners). Jde o dobrovolná sdružení, která účinně hájí a prosazují ekonomické zájmy svých členů – rejdařů a pro dosažení stanovených cílů používají všech dostupných prostředků včetně jednání, které často vykazuje prvky kartelového charakteru.

Náplní jejich činnosti je zejména optimalizace přepravních kapacit, tarifů a podmínek provozování liniové námořní plavby. Nezávislí rejdaři operující mimo námořní konference bývají proto vcelku výstižně označováni jako outsiders.
Na realizaci námořní dopravy se podílejí i další subjekty, které se úzce specializují na doprovodné činnosti, například:

  • brokeři (lodní dohodci a námořní makléři);
  • staueři (ukladatelé);
  • knihovací (klárovací) agenti;
  • tally operátoři (evidující náklad) a další.

Dopravní prostředky – plavidla používaná vy). Pokud nejsou při přejímací kontrole zjevné vady konstatovány, zůstává konosament „čistým“ (clean). Vzhledem k tomu, že konosament čistý vcelku věrohodně osvědčuje bezvadný vnější stav zásilky, je také snáze obchodovatelný než konosament nečistý.
Náložný list je ovšem také listinou, s níž je spojeno právo požadovat vydání zásilky. Dopravce je povinen zásilku vydat osobě oprávněné podle náložného listu, jestliže mu tato osoba náložný list předloží a potvrdí na něm převzetí zásilky. Náložný list může znít na doručitele, na jméno určité osoby nebo na její řad. Práva z titulu náložného listu se převádějí v případě vystavení listiny:

  • na řad oprávněné osoby – vyplněným nebo nevyplněným rubopisem;
  • na jméno oprávněné osoby – podle ustanovení o postoupení pohledávky (tzv. cesí);
  • na doručitele – jeho fyzickým předáním.
  • Dopravce je vždy povinen v náložném listu uvést:
  • jméno a sídlo přepravce – právnické osoby nebo jméno a bydliště přepravce – fyzické osoby;
  • jméno a sídlo odesílatele – právnické osoby nebo jméno a bydliště odesílatele – fyzické osoby;
  • označení přepravované věci (včetně uvedení váhy a objemu);
  • údaj o oprávněné osobě, tj. zda byl vydán na doručitele, na jméno příjemce nebo na jeho řad;
  • místo (přístav) odeslání a určení;
  • místo a datum vydání náložného listu a označení statutárního zástupce přepravce.

Náložný list bývá obvykle vydán v několika stejnopisech, které musí být jednotlivě označeny. Pokud jsou všechny stejnopisy používány společně, jde o takzvanou „plnou sadu“ (full set) konosamentů. Po vydání zásilky oprávněné osobě na jeden stejnopis pozbývají ostatní stejnopisy platnost.

Předností náložných listů je kromě legitimační funkce zejména jejich funkce dispoziční, umožňující obchodování se zbožím prostřednictvím konosamentů. V celé řadě případů liniových námořních přeprav však nemají zúčastněné strany zájem na obchodovatelnosti náložných listů. Mimo jiné i z tohoto důvodu stále roste obliba námořního nákladního listu (sea waybill), který je pouze legitimačním dokladem osvědčujícím převzetí zboží k přepravě a uzavření přepravní smlouvy. Nepředstavuje však dispoziční právo k přepravované zásilce, a není proto obchodovatelným cenným papírem.

Odpovědnost námořního dopravce je oproti jiným druhům dopravy silně omezena podle rozsahu i výše náhrady. Podle Hamburských pravidel odpovídá dopravce za ztrátu nebo poškození zásilky maximálně do výše 835 SDR za kus nebo přepravní jednotku nebo 2,5 SDR za kilogram hrubé váhy ztraceného nebo poškozeného zboží. Poškozený obdrží náhradu v závislosti na tom, která z obou uvedených hodnot je vyšší.

Říční přeprava je v České republice na rozdíl od některých jiných zemí provozována ve velmi omezeném rozsahu. Je používána zejména pro přepravu logisticky nenáročných komodit – hromadných substrátů (štěrku, písku, uhlí) nebo vybraných zemědělských surovin. Příčiny tohoto neutěšeného stavu spočívají především v mimořádně nevlídných tuzemských klimatických podmínkách, při nichž je již tak omezená kilometráž vhodných vodních toků po značnou část roku nesplavná. Na realizaci říční přepravy se České republice donedávna takřka monopolně podílela Československá plavba labská. Živnostenské podnikání, běžné v tomto přepravním odvětví například v zemích EU, nenašlo v tuzemsku vhodné podnikatelské podmínky.

Pro účely provozování říční přepravy platí pravidla podobná svým obsahem pravidlům pro přepravu námořní. V roce 2001 byl přijat na jednání v Budapešti předběžný text Úmluvy o přepravní smlouvě ve vnitrozemské plavbě (CNMI). Tato Úmluva, kterou podepsalo čtrnáct evropských států, v nichž se provozuje vnitrozemská plavba, se má vztahovat na všechny evropské vodní cesty včetně Rýna a Dunaje. Momentálně prochází procesem ratifikace.

zpět na začátek

8.7 Kombinovaná přeprava

Definice pojmu kombinované přepravy se v jednotlivých zemích poměrně výrazně liší. Pod tento pojem bývá v České republice zahrnována taková přeprava, která k přemístění nákladu, případně i dopravního prostředku, využívá alespoň dvou přepravních oborů. V některých případech bývá uvedená přeprava realizována na základě jediného přepravního dokladu a bývá pak označována jako tzv. přeprava multimodální.

Základním smyslem kombinované přepravy je zabezpečit fyzické přemístění předmětu přepravy tzv. z domu do domu (house to house), a to s použitím jediného dopravce. Hlavními přednostmi přeprav tohoto druhu jsou:

  • snížení rizika poškození nebo ztráty zásilky;
  • úspora přepravních a manipulačních nákladů;
  • možnost využití standardizovaných obalů;
  • použití unifikovaných dopravních prostředků.

Kombinovanou přepravu neorganizují většinou sami dopravci, ale specializované podnikatelské subjekty – operátoři (multimodal transport operators – MTO). Tyto subjekty zajišťují nejen přepravu, ale provozují i silniční, železniční a kontejnerová překladiště a terminály (container yards), provádějí svoz a rozvoz zásilek (consilidation), pronajímají speciální vratné obaly (kontejnery). Do kombinovaných přeprav zahrnujeme i přepravy:

  • využívající technologie Lo-Lo (lift on – lift off), tj. technologie vertikálního způsobu manipulace s přepravními jednotkami;
  • využívající technologie Ro-Ro (roll on – roll off), tj. technologie horizontálního způsobu manipulace s přepravními jednotkami;
  • využívající technologie Ro-La, tj. technologie kombinace obou výše uvedených způsobů manipulace s přepravními jednotkami (horizontálního i vertikálního).

Kombinovanou přepravu mohou organizovat jako tzv. doprovázenou, při které je předmětem přepravy nejen náklad, ale i dopravní prostředek. Typickým představitelem doprovázené přepravy je přeprava Ro-La (Rollende Landstrasse = angl. Rolling Road), při které jsou kompletní kamiony přepravovány na železničních vagonech. Organizují i tzv. přepravu nedoprovázenou, zahrnující přepravu kontejnerů, kamionových návěsů, palet apod. Je zřejmé, že nedoprovázená přeprava je sice méně mobilní než přeprava doprovázená, ale je také ve většině případů ekonomicky výhodnější.

Pokud jde o typ používaných dopravních prostředků, kombinovaná přeprava je operátory provozována ve všech možných variantách, např. železniční a silniční, říční a námořní, námořní a letecká (sea-air) a další.
Uzavření přepravní smlouvy v multimodální přepravě je osvědčováno těmito dokumenty:

  • Through B/L (průběžný konosament) je dokument, který pokrývá více přepravních úseků realizovaných s použitím přepravy námořní v různých kombinacích s jiným druhem přepravy. Je vystavován speditérem a nahrazuje v logistickém řetězci nákladní list.
  • Multimodal Transport Bill of Lading FIATA (Multimodální průběžný konosament FIATA) může být vystaven pouze speditérem, který je členem organizace FIATA (Fédération Internationale des Associations de Transitaires et Assimilés) a pojišťuje svoji odpovědnost v rozsahu uvedeném v konosamentu. Tento dokument pokrývá celý přepravní úsek, zahrnující minimálně dva druhy přeprav. Speditér přejímá odpovědnost za provedení celé kombinované dopravy ve stejném rozsahu jako dopravce.

Nejrozšířenějším druhem kombinované přepravy je přeprava s využitím mezinárodně standardizovaných jednotek – kontejnerů jako obalového prostředku. Kontejnery jsou používány ve standardních rozměrech jako dvacetistopé (20 feet), umožňující přepravu nákladu o váze až 21 850 kg a objemu 33,15 m3, nebo čtyřicetistopé (40 feet), umožňující přepravu nákladu o váze až 26 680 kg a objemu 67,70 m3. Kromě běžně používaných kontejnerů se samozřejmě používá i celá řada dalších, modifikovaných podle charakteru přepravovaného zboží (viz obrázek 8.1).

Kontejnerová přeprava je organizována ve dvou podobách, a sice jako:

  • less than container load (LCL);
  • full container load (FCL).

Jako LCL jsou označovány zásilky, jejichž objem nebo váha není dostatečná pro hospodárné využití celého ložného prostoru kontejneru – tedy kusové zásilky. Jsou kompletovány v přístavu odeslání pro shodný přístav určení a naloženy tak, aby účelně vyplnily celý kontejner. Díky tomu se stává přepravní sazba konkurenceschopnou. V případě, že je zboží přepravováno volně jako kusová zásilka, musí být balení přiměřeně pevné, aby se předešlo poškození. Manipulace se zásilkou zůstává přesto složitější a přeprava nákladnější, než je tomu u LCL.

Mezi hlavní povinnosti operátora patří u LCL zásilek:

  • vyzvednutí kusové zásilky u odesílatele, svoz na terminál, celní odbavení;
  • doprava kusové zásilky do přístavu;
  • umístění kusových zásilek do kontejneru v přístavu odeslání, nakládka kontejneru na loď;
  • námořní přeprava do přístavu určení;
  • vykládka kontejneru z lodi, vykládka kusových zásilek z kontejneru;
  • skladování na terminálu, celní odbavení, rozvoz kusových zásilek příjemci.

FLC – tedy celokontejnerové zásilky – jsou používány tehdy, pokud je zásilka dostatečně objemná či hmotná pro účelné vyplnění kontejneru, zásilku je možné vhodným způsobem v kontejneru zafixovat nebo je zakázáno ji společně skladovat s jiným zbožím. Příkazce sám zajišťuje nakládku a vykládku kontejneru, pokud ji nesvěří přímo operátorovi, který dále zajišťuje:

  • přistavení kontejneru a jeho celní odbavení;
  • přepravu kamionem nebo vlakem do přístavu odeslání;
  • nakládku kontejneru na loď;
  • přepravu lodí do přístavu určení;
  • vykládku kontejneru z lodi;
  • přepravu kontejneru z přístavu do kontejnerového terminálu nebo místa určení, celní odbavení.

Kapacita dopravního prostředku, ale i logistického zázemí (například skladu) může být při provozování kontejnerové přepravy vyjádřena v jednotkách TEU (twentyfeet equivalent unit). V tabulce 8.2 jsou v TEU uvedeny výkony největších světových přístavů v kontejnerové přepravě.

Tabulka 8.2 Výkony největších světových přístavů v kontejnerové přepravě
  Přístav Země Výkon v TEU
1. Hongkong Čína 20 450 000
2. Singapur Singapur 18 100 000
3. Šanghaj Čína 11 370 000
4. Šen-čen Čína 10 650 000
5. Pusan Jižní Korea 10 368 000
6. Kao-siung Tchaj-wan 8 844 000
7. Los Angeles USA 7 148 000
8. Rotterdam Nizozemí 7 118 000
9. Hamburk SRN 6 138 000
10. Antverpy Belgie 5 445 437

Zdroj: portofantwerp.be.

Máme-li hodnotit výkony kontejnerové dopravy podle jednotlivých přístavů, je zde zřejmá převaha přístavů jihovýchodní Asie, která se postupně zvětšuje tak, jak roste ekonomický význam této oblasti. Výkony evropských přístavů se sice také zvyšují, ne však takovým tempem jako u jejich asijských konkurentů.

Provoz kontejnerů v mezinárodní železniční přepravě upravují pokyny společnosti Intercontainer – Interfrigo S.C., která sdružuje asi tři desítky železničních společností a funguje na poolovém základě. Kontejnery, které jsou ve vlastnictví jednotlivých členů ICF, mohou být ostatními členy používány jako vlastní.

zpět na začátek

8.8 Poštovní a kurýrní přeprava

Právní rámec provozování poštovních služeb je v České republice vymezen ustanoveními zákona č. 29/2000 Sb. (poštovní zákon). Poštovní smlouvou se provozovatel služby zavazuje odesílateli, že za stanovených podmínek a stanoveným způsobem provede doručení svěřené zásilky označené osobě. Za realizaci této služby mu náleží odměna, která se stanoví podle tarifů poštovného. Smlouva je uzavřena tzv. podáním, které se osvědčuje potvrzením poštovního podacího lístku (parcel post receipt). Poštovní služby je možné provozovat pouze s udělením poštovní licence. Přestože kvalita služeb poskytovaných monopolně Českou poštou neustále roste, nelze dosaženou úroveň dosud srovnávat s činností podobných institucí například v zemích EU, kde pošty běžně poskytují i řadu dalších služeb doplňkových, jako například celní odbavení zásilek, skladování, osobní distribuce konečné klientele a další. Také odpovědnost České pošty za svěřenou zásilku je spíše symbolická.

Kurýrní služby jsou používány zejména pro účely expresního doručování zásilek malého objemu a váhy nebo obchodních dokumentů. Jejich předností je vysoká rychlost doručení a pokrytí celého přepravního úseku, tedy tzv. přeprava „ze stolu na stůl". Kurýrní služba běžně poskytuje i standardní doprovodné služby – celní odbavení, osobní doručení a další. Tyto přednosti jsou ovšem vyváženy relativně vysokou cenou této služby.

Nestandardní zásilky, jakými jsou např.:

  • mince, bankovky, cenné papíry a drahé kovy;
  • střelné zbraně a munice;
  • radioaktivní materiály, narkotika a drogy;
  • tělesné ostatky;
  • pornografie;
  • živá zvířata;

jsou obvykle z kurýrní dopravy vyloučeny nebo je jejich přeprava výrazně omezena.

Právní rámec pro poskytování kurýrních služeb může být vymezen zasílatelskou nebo komisionářskou smlouvou. V ní se provozovatel zavazuje příkazci, že mu za úplatu, vlastním jménem, ale na jeho účet a rizika obstará přepravu svěřené věci z místa odeslání do místa určení. Protože se obvykle jedná o přepravy multimodální povahy, využívá kurýrní služba velice často „práva vlastního vstupu“, provádí přepravu vlastními dopravními prostředky, a nese proto za svěřenou zásilku odpovědnost ve stejném rozsahu jako dopravce. Smlouva je uzavřena a převzetí zboží je legitimováno potvrzením nákladového listu (tracking list), ve kterém je kromě popisu zboží vyznačena i jeho váha a kubatura, odesílatel (příkazce) a příjemce zásilky a údaj o splatnosti přepravného. Odměna kurýrní službě je splatná odesílatelem předem (freight prepaid), příjemcem po doručení zásilky (freight payable at destination) nebo třetí osobou. Cena přepravy bývá obyčejně jednotná pro státy zařazené obvykle do dvou až tří přepravních zón. Rozhodující bývá zejména čas doručení, hmotnost zásilky bývá méně důležitá. Tarifní cena je velmi často a výrazně modifikována nejrůznějšími množstevními, resp. věrnostními slevami – bonusy.

Tracking list se svým vzhledem i náležitostmi nápadně podobá leteckému nákladnímu listu. Při přepravě bývají zásilky signovány číselným kódem a nově také radiofrekvenční identifikací, což usnadňuje jejich sledování a vyhledávání a samozřejmě snižuje přepravní náklady. Kvalita poskytovaných kurýrních služeb silně závisí na kvalitě informačního systému používaného v kurýrní společnosti. Při znalosti trackingového číselného kódu lze u větších kurýrních společností sledovat průběh přepravy a doručení zásilky na internetu.

zpět na začátek

8.9 Skladovací služby

Skladování představuje činnost, která úzce souvisí s realizací mezinárodní přepravy. Její právní rámec je upraven smlouvou o skladování. V ní se skladovatel zavazuje převzít věc, aby ji uložil a opatroval, ukladatel se zase zavazuje zaplatit mu za skladování odměnu ve formě skladného. Má také právo na kompenzaci účelně vynaložených nákladů spojených se skladováním, pokud již nejsou součástí odměny. Základními náležitostmi smlouvy o skladování jsou:

  • název a sídlo skladovatele;
  • název a sídlo ukladatele;
  • označení a množství, váha nebo objem uskladněného zboží;
  • označení osoby oprávněné disponovat se zbožím;
  • označení místa, kde je zboží uskladněno;
  • doba, na kterou je zboží uskladněno;
  • místo a den uzavření smlouvy o skladování.

Skladovatel je povinen uložit svěřenou věc odděleně od ostatních skladovaných věcí, ukladatel má naopak právo stav skladované věci podle vlastního uvážení kontrolovat. Není-li ve smlouvě stanovena doba, na kterou se smlouva uzavírá, má se za to, že se uzavírá na dobu neurčitou.

Skladovatel odpovídá za škodu na skladované věci tehdy, nemohl-li tuto škodu odvrátit ani při vynaložení veškeré odborné péče. Skladovatel neodpovídá za škodu na věci, jestliže byla způsobena samotným ukladatelem nebo vlastníkem uložené věci, její vadou nebo její přirozenou povahou. Skladovatel má k zajištění svých nároků ze smlouvy o skladování na skladovanou věc zákonné zástavní právo.

Převzetí zboží je skladovatel povinen písemně potvrdit. Potvrzení o převzetí věci ke skladování a uzavření smlouvy o skladování se osvědčuje skladištním listem (warrantem), se kterým je zároveň spojeno právo požadovat vydání skladované věci. Je tedy dokladem dispozičním, a má proto povahu obchodovatelného cenného papíru. Současně je také dokladem legitimačním, osvědčujícím převzetí zboží a uzavření smlouvy o skladování. Osoba oprávněná disponovat se skladovaným zbožím je osoba, jejíž jméno je uvedeno v řadu nebo rubopisu skladištního listu, nebo doručitel listu, je-li warrant bianko žirován. Dispoziční právo je možné převést na jinou osobu rubopisem, není-li indosace v textu listiny výslovně zakázána.

Na požádání skladovatele má oprávněná osoba povinnost potvrdit na skladištním listu převzetí skladované věci, toto potvrzení však není vázáno na úhradu skladného. Pokud není skladné zaplaceno, má skladovatel možnost uplatnit zadržovací právo na skladované zboží.

V širším kontextu logistických služeb je možné za skladování považovat i uložení věci k uskladnění, jejíž právní rámec je vymezen ve smlouvě o uložení věci. V ní se opatrovatel zavazuje, že bude dočasně a bezplatně opatrovat určitou věc, kterou má u sebe v důsledku obchodního styku s uložitelem. Opatrování věci by nemělo být předmětem podnikání opatrovatele, který je nicméně povinen svěřenou věc pečlivě opatrovat a dbát, aby na ní nevznikla škoda. Uložitel je povinen uhradit náklady, které opatrovatel nutně a účelně vynaložil při plnění uzavřené smlouvy. Náležitosti smlouvy o uložení věci jsou srovnatelné s náležitostmi smlouvy o skladování, ovšem s tím rozdílem, že svěřená věc je opatrována bezplatně, tedy bez nároku na odměnu.

Specifickou formou skladovací činnosti je zřízení a provozování tzv. konsignačního skladu. Je výhodné zejména tehdy, jestliže cílový region nebo teritorium jsou z důvodu logistické obslužnosti nebo obchodněpolitických bariér obtížně dostupné. Používá se zejména u takových komodit, které jsou prodejné pouze v širší sortimentní skladbě (např. spotřební zboží) nebo které musejí být rychle dostupné konečnému spotřebiteli (např. náhradní díly).
Zboží v konsignačním skladu zůstává po celou dobu skladování a prodeje ve vlastnictví prodávajícího. Právní rámec pro fungování konsignačního skladu je kombinací smlouvy komisionářské a smlouvy o skladování.

Pro usnadnění komerční činnosti a zvýšení jejího ekonomického efektu může být zřízení a vedení konsignačního skladu doplněno smlouvou o uskladňování v tzv. celním skladu, který umožňuje skladovat zboží tak, aby po dobu skladování nebylo uplatněno dovozní clo, daně nebo jiná obchodněpolitická opatření.

zpět na začátek

8.10 Kontrolní služby

Kontrolní činnost plní v zahraničním obchodu funkci inspekční, preventivní a eliminační. Funkce inspekční spočívá v objektivním zjišťování reálného stavu věci nebo výsledku činnosti nebo v jejich porovnání s dříve specifikovanými požadavky (například s normami). Preventivní funkce kontrolní činnosti spočívá ve snaze předcházet vzniku nežádoucích situací, vznikajících obvykle nevhodným stavem věci nebo nevhodnými postupy. Pro účely naplnění eliminační funkce působí kontrola jako jakési „síto", které vyřazuje výrobky určitých nevhodných vlastností nebo ovlivňuje určité nežádoucí činnosti.

Nutnost provádění kontroly vyplývá buď z obecně platné legislativy, nebo z konkrétní uzavřené kupní smlouvy či ze smlouvy o dílo. Právní rámec kontroly je vymezen smlouvou o kontrolní činnosti. V ní se vykonavatel kontroly zavazuje nestranně provést zjištění stavu určité věci nebo ověření výsledku určité činnosti a vydat o tomto zjištění kontrolní osvědčení (kontrolní certifikát). Za tuto činnost mu náleží odměna stanovená ve smlouvě nebo odměna obvyklá ke dni uzavření smlouvy. Má také nárok na kompenzaci účelně vynaložených nákladů spojených s kontrolní činností, pokud již nejsou součástí odměny.

Vykonavatel kontroly je povinen kontrolu provést v rozsahu a způsobem stanoveným ve smlouvě nebo způsobem obvyklým. Smlouva mezi vykonavatelem kontroly a objednatelem nemá zákonem předepsanou formu. Musí však obsahovat:

  • označení osoby vykonavatele kontroly;
  • označení osoby objednatele kontroly;
  • popis předmětu kontrolní činnosti;
  • způsob provedení kontroly;
  • časové a místní vymezení kontroly;
  • popis případných zjištěných závad a možnou příčinu jejich vzniku.

Může obsahovat i stanovení výše odměny za kontrolní činnost a lhůtu její splatnosti.

Kontrolní certifikát by měl být vypracován pečlivě a zodpovědně a měl by popsat zejména takové vady nebo činnosti, které by mohly způsobit škody objednateli nebo jiné třetí osobě. Pokud se prokáže, že kontrolní činnost byla vykonána nesprávně nebo byly zjištěné skutečnosti v kontrolním certifikátu popsány nepřesně či nekorektně, a v důsledku takového pochybení došlo ke škodě, nese za tuto škodu odpovědnost vykonavatel kontroly.

Objednatel by měl při kontrole projevovat aktivní součinnost a zajistit ji případně i ze strany třetích osob. Po ukončení kontroly a převzetí kontrolního certifikátu je povinností objednatele zaplatit vykonavateli kontroly úplatu.

Ustanovení smlouvy, která by vykonavateli kontroly ukládala povinnosovádění ověřování shody v rámci legislativy EU. Notifikovanými orgány jsou zkušebny nebo jiné certifikační instituce schválené Komisí. Jimi vydané certifikáty pak platí na území všech členských zemí EU. Seznam notifikovaných orgánů je pravidelně aktualizován a je zveřejněn v Úředním věstníku Evropských společenství.

Neharmonizovaná oblast je rovněž upravena několika směrnicemi. Směrnice o odpovědnosti za výrobek (č. 85/374) upravuje odpovědnost výrobce v situaci, kdy byla vadným výrobkem způsobena škoda. „Výrobcem se rozumí především výrobce finálního produktu nebo jeho součásti, výrobce, resp. zpracovatel suroviny, osoba používající na výrobku ochrannou známku, dovozce výrobku do ES nebo dodavatel uvnitř Společenství, nelze-li nikoho jiného zjistit. Odpovědnost uvedených subjektů je společná.“ Výrobce odpovídá neomezeně za škodu na zdraví způsobenou smrtí nebo ublížením na zdraví. Škoda na majetku se hradí pouze omezeně a pouze v případě, že se jedná o majetek osobní. Způsob a výši náhrady škody směrnice neupravuje a ponechává je plně vnitrostátní úpravě členských států. Protože se vnitrostátní úpravy značně liší, je třeba v konkrétních případech použít rozhodného práva určeného na základě kolizních norem. Hlavním úkolem této směrnice je přispět k prevenci nehod, k odvrácení škod a k minimalizaci rizik.

Podle směrnice o všeobecné bezpečnosti výrobku (č. 92/59) je výrobce povinen podávat spotřebitelům informace o výrobcích nutné k tomu, aby si mohli zhodnotit riziko vyplývající z používání výrobku, a distributoři nesmějí dodávat výrobky, o nichž vědí nebo mají vědět, že nejsou bezpečné. Odpovědnost podle obou směrnic může nastat souběžně.

Další směrnice, které se týkají bezpečnosti spotřebitele, jsou směrnice o uvádění nebezpečných látek do oběhu, o tabákových výrobcích, farmaceutických výrobcích, kosmetických přípravcích, hračkách, potravinách, přísadách do potravinářských výrobků, obalech, směrnice, která upravuje hygienické předpisy a kontrolu jejich dodržování atp.

zpět na začátek

Ukázka z knihy „Mezinárodní obchodní operace“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing.
Autoři: Hana Machková, Eva Černohlávková, Alexej Sato a kolektiv.

Doporučujeme