Maloobchod se smíšeným zbožím - Zákon o ochraně spotřebitele

9. 3. 2006 | Zdroj: Hospodářská komora ČR (HK ČR)

Zákon o ochraně spotřebitele je jedním ze základním předpisů upravujících povinnosti podnikatelů, především prodávajících ve vztahu ke spotřebitelům. Vymezuje povinnosti zajišťující spotřebitelům jejich práva v oblasti ochrany ekonomických zájmů a poctivého prodeje. V textu jsou uvedena ustanovení týkající se například poctivostí prodeje, klamaní spotřebitele, odpovědnosti za vady či nejčastějších nedostatků.

Zákon o ochraně spotřebitele upravuje především povinnosti prodávajících ve vztahu ke spotřebitelům. Jde o obecný zákon vztahující se na veškeré výrobky, vedle něj existují ještě zvláštní předpisy pro vybrané druhy výrobků. Prodávající musí zajistit poctivost prodeje – především používat správné míry a váhy, dodržovat obvyklou jakost zboží, pokud jakost sám neuvádí jinak, případně není jakost dána zvláštními předpisy a prodávat výrobky a služby za ceny sjednané podle cenových předpisů. Nikdo nesmí klamat spotřebitele – tedy uvádět nepravdivé, neúplné nebo zavádějící údaje o vlastnostech výrobků nebo služeb, případně nabízet padělky nebo napodobeniny jiných výrobků. Prodávající má řadu informačních povinností – výrobek musí být označen přímo, viditelně a srozumitelně názvem výrobku, označením výrobce, dovozce nebo dodavatele, rozměry nebo jinými parametry a podle povahy zboží i dalšími předepsanými údaji. Tyto informace musejí být v českém jazyce. Spotřebitel musí být řádně seznámen s cenou, a to jednoznačně a před nákupem. Na žádost spotřebitele musí prodávající vydat doklad o zakoupení výrobku nebo poskytnutí služby. Zákon o ochraně spotřebitele upravuje vedle občanského zákoníku i některé povinnosti z oblasti odpovědnosti za vady a reklamací. Ukládá povinnost informovat spotřebitele o podmínkách reklamací. V provozovně musí být po celou provozní dobu přítomen pracovník oprávněný vyřizovat reklamace. Reklamace musí být vyřízena do 30 dnů, pokud se prodávající a spotřebitel nedohodnou na delší lhůtě. Prodávající musí informovat o peněžních částkách za výkup zálohovaných obalů. Dozor nad dodržováním tohoto zákona provádí podle povahy zboží Česká obchodní inspekce, Státní zemědělská a potravinářská inspekce, Státní veterinární správa a v oblasti klamání spotřebitele i obecní živnostenské úřady a celní orgány.

Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů je jedním ze základním předpisů upravujících povinnosti podnikatelů, především prodávajících ve vztahu ke spotřebitelům. Stanoví povinnosti, které zajišťují spotřebitelům jejich práva v oblasti ochrany ekonomických zájmů a poctivého prodeje, právo na poskytování potřebných a relevantních informací jak o nabízeném výrobku, tak i cenách apod. Cílem zákona je zajistit ochranu spotřebitele při prodeji zboží v obchodě i při poskytování služeb.

Pro uplatňování zákona o ochraně spotřebitele v praxi je důležité znát jeho postavení v právním řádu. Zákon o ochraně spotřebitele je zákonem obecným. Vedle tohoto zákona jsou v účinnosti ještě další zákony, které podrobně, ve větším rozsahu řeší některé požadavky na vybrané druhy výrobků, jejich značení, jakost, zdravotní nezávadnost, nakládání s nimi a stanoví také povinnosti podnikatelům, ať se jedná o prodávajícího, dodavatele, výrobce nebo dovozce. Tyto předpisy jsou ve vztahu k zákonu o ochraně spotřebitele předpisy speciálními. Pro aplikaci takovýchto zákonů v praxi pak platí přednost speciální právní úpravy před úpravou obecnou. To tedy znamená, že přednostně se použijí ustanovení speciálního zákona.

Mezi speciální právní úpravu patří například zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, ve znění pozdějších předpisů a jeho prováděcí předpisy, zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a jeho prováděcí předpisy, zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, ve znění pozdějších předpisů a jeho prováděcí nařízení vlády pro stanovené výrobky apod.

Základní pojmy

Základní pojmy, které jsou důležité pro správné uplatňování zákona o ochraně spotřebitele, jsou uvedeny v ustanovení § 2.

Důležité je vymezení subjektů, na které se zákon vztahuje, resp. kterým ukládá povinnosti. Jsou to:

  • prodávajícím je podnikatel, který spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje služby;
  • výrobcem je podnikatel, který zhotovil výrobek anebo jeho součást nebo poskytl služby, který vytěžil prvotní surovinu nebo ji dále zpracoval, anebo který se za výrobce označil;
  • dovozcem je podnikatel, který dovezl výrobky do České republiky;
  • dodavatelem je každý další podnikatel, který přímo nebo prostřednictvím jiných podnikatelů dodal prodávajícímu výrobky;
  • spotřebitelem je fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami.

U pojmu spotřebitel je potřebné uvést, že se vedle běžně užívaného vymezení fyzické osoby, občana, který nakupuje zboží nebo služby v prodejnách či provozovnách, za spotřebitele považuje též právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami. Je tedy potřebné znát, že práva z tohoto zákona mohou v některých, byť ne tak častých, případech příslušet i právnické osobě, například školskému zařízení.

Pojem výrobce je definován především tak, že se jedná o podnikatele, který přímo výrobek vyrobil. Ale připouští se, že výrobcem může být též podnikatel, který se za výrobce označil, například tím, že na výrobku uvedl svoje obchodní jméno, aniž by sám výrobek vyrobil. V takovémto případě má podnikatel veškeré povinnosti výrobce, jako kdyby výrobek sám vyrobil.

Další pojmy vymezují předmět ochrany, z nichž nejdůležitější jsou především následující:

  • výrobkem je jakákoli věc, která byla vyrobena, vytěžena nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování a je určena k nabídce spotřebiteli;
  • výrobkem nebezpečným svou zaměnitelností s potravinou je výrobek, který není potravinou, má však tvar, vůni, barvu, vzhled, obal, označení, objem nebo rozměry, které mohou způsobit, že spotřebitelé, zejména děti, jej mohou zaměnit s potravinou a v důsledku toho si jej mohou dávat do úst, cucat nebo polykat, což může být nebezpečné pro lidské zdraví, zejména způsobit dušení, otravu nebo perforaci či zablokování zažívacího ústrojí;
  • textilním výrobkem je textilní vlákenná surovina, délková a plošná textilie, textilní kusový výrobek, oděvní výrobek, a to v kterékoliv fázi zpracování, a textilní výrobky obsahující textilní složku;
  • obuví je výrobek určený k ochraně nebo pokrytí nohou, který má připevněnou podešev, včetně hlavních částí takové obuvi, i když jsou prodávány samostatně;
  • křišťálovým sklem je sklo, které obsahuje oxid olovnatý, oxid barnatý, oxid zinečnatý a oxid draselný samostatně nebo v kombinaci, a to v množství stanoveném prováděcím právním předpisem. Prováděcí právní předpis upraví i další technické podrobnosti;
  • službou je jakákoliv podnikatelská činnost, která je určena k nabídce spotřebiteli, s výjimkou činností upravených zvláštními zákony, kde se dozor nad ochranou spotřebitele svěřuje profesním sdružením nebo jiným orgánům státní správy než uvedeným v tomto zákoně;
  • výrobkem nebo zbožím porušujícím některá práva duševního vlastnictví se rozumí:
    • padělek, jímž je výrobek nebo zboží, včetně jeho obalu, na němž je bez souhlasu majitele ochranné známky umístěno označení stejné nebo zaměnitelné s ochrannou známkou, porušující práva majitele ochranné známky podle zvláštního právního předpisu, dále veškeré věci nesoucí takové označení (značky, loga, etikety, nálepky, prospekty, návody k použití, doklady o záruce apod.), a to i tehdy, jsou-li uváděny samostatně, a samostatné obaly, na nichž je umístěno takové označení;
    • nedovolená napodobenina, jíž je výrobek nebo zboží, které je rozmnoženinou nebo zahrnuje rozmnoženinu vyrobenou bez souhlasu majitele autorských nebo příbuzných práv nebo bez souhlasu majitele práv k průmyslovému vzoru, jestliže pořízení rozmnoženiny porušuje tato práva podle zvláštních právních předpisů;
    • výrobek nebo zboží, porušující práva majitele patentu nebo užitného vzoru nebo práva majitele dodatkového ochranného osvědčení pro léčiva a pro přípravky na ochranu rostlin podle zvláštního právního předpisu;
    • výrobek nebo zboží, porušující práva toho, jemuž svědčí ochrana zapsaného označení původu nebo zeměpisného označení.

Pojmy vymezující povinné subjekty a předmět ochrany jsou důležité pro správné pochopení, výklad a užití jednotlivých povinností stanovených v dalších částech zákona.

zpět na začátek

Poctivost prodeje

Ustanovení § 3 se vztahuje zejména k ochraně ekonomických zájmů spotřebitelů. V tomto ustanovení se jedná především o zajištění poctivosti prodeje. Povinnosti jsou uloženy podnikateli, který prodává výrobky na trhu. Jsou to následující povinnosti, kdy prodávající je povinen:

  1. Prodávat výrobky ve správné hmotnosti, míře nebo množství a umožnit spotřebiteli překontrolovat si správnost těchto údajů. Podle zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii ve znění pozdějších předpisů jsou podnikatelé povinni v obchodním styku používat úředně ověřená měřidla.
  2. Prodávat výrobky a poskytovat služby v předepsané nebo schválené jakosti, pokud je závazně stanovena nebo pokud to vyplývá ze zvláštních předpisů anebo v jakosti jím uváděné; není-li jakost předepsána, schválena nebo uváděna, v jakosti obvyklé.
    Jakostí předepsanou či schválenou je chápána jakost, resp. jakostní parametry výrobků, které jsou stanoveny v příslušném právním předpisu. V těchto případech musí jakost prodávaného výrobku odpovídat takto stanoveným kritériím. Jakost „jím uváděnou“ je třeba chápat tak, že výrobek musí splňovat kritéria, která jsou pro výrobek deklarována, např. uvedením odkazu na ČSN, vymezením kritérií na obalu apod. Není-li jakost předepsána či deklarována musí výrobek splňovat požadavky jakosti obvyklé. Není stanoveno, co je pojem obvyklá jakost výrobku. Má se za to, že to jsou základní kvalitativní vlastnosti výrobku potřebné k tomu, aby bylo možné výrobek užívat v souladu s jeho účelem užití. Jako kritérium jakosti obvyklé jsou nejčastěji používány ČSN.
  3. Prodávat výrobky a poskytovat služby za ceny sjednané v souladu s cenovými předpisy a ceny při prodeji výrobků nebo poskytování služeb správně účtovat.
    Podle ustanovení § 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, se cena sjednává pro zboží vymezené názvem, jednotkou množství a kvalitativními a dodacími nebo jinými podmínkami sjednanými dohodou stran, popřípadě číselným kódem příslušné jednotné klasifikace, pokud tak stanoví zvláštní předpis. Dohoda o ceně je dohoda o výši ceny nebo o způsobu, jakým bude cena vytvořena za podmínky, že tento způsob cenu dostatečně určuje. Dohoda o ceně vznikne také tím, že kupující zaplatí bezprostředně před převzetím nebo po převzetí zboží cenu ve výši požadované prodávajícím.
    Správné účtování cen především znamená, že při konečném účtování bude spotřebiteli při nákupu účtována cena taková, se kterou byl při nabídce výrobku seznámen.

Za splnění povinností uvedených v § 3 odpovídá prodávající, proto si musí zajistit a vytvořit takové podmínky (ve vlastní provozovně nebo např. v rámci obchodních smluv), aby byl schopen těmto povinnostem dostát.

Z hlediska bezpečnosti výrobků bylo ze zákona o ochraně spotřebitele ustanovení týkající se bezpečnosti výrobků vypuštěno. Problematika bezpečnosti výrobků je od. 1. 7. 2001 řešena samostatným zákonem č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, o kterém pojednává část 5 této publikace. V zákoně o ochraně spotřebitele zůstal § 7a, kterým se stanoví, že nikdo nesmí vyrábět, dovážet, vyvážet, nabízet, prodávat a darovat výrobky nebezpečné svou zaměnitelností s potravinami.

zpět na začátek

Klamání spotřebitele

Problematiku zákazu klamání spotřebitele řeší ustanovení § 8. V odstavci 1 se stanoví, že nikdo nesmí klamat spotřebitele, zejména uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné, dvojsmyslné nebo přehnané údaje anebo zamlčet údaje o skutečných vlastnostech výrobků nebo služeb či úrovni nákupních podmínek. V odstavci 2 je dále uvedeno, že za klamání spotřebitele se považuje také nabídka nebo prodej výrobků nebo zboží porušujících některá práva duševního vlastnictví, jakož i skladování těchto výrobků nebo zboží za účelem nabídky nebo prodeje.

Pod slovem nikdo je třeba vidět v tomto ustanovení všechny podnikatelské subjekty uvedené v § 2. Zákaz klamání spotřebitele se tedy vztahuje nejen na prodávajícího, ale i na dodavatele, výrobce a dovozce. Prodávající se nemůže zprostit odpovědnosti za klamání spotřebitele poukazem na skutečnost, že potřebné nebo správné údaje neposkytl výrobce, dovozce nebo dodavatel.

Pokud se týká klamání spotřebitele nabídkou nebo prodejem výrobků porušujících práva duševního vlastnictví tzv. falzifikátů, jsou takovéto výrobky vymezeny v § 2 ustanovení písmene r). Jedná se o padělky, nedovolené napodobeniny, výrobky porušující práva zapsaného označení původu apod. Vedle nabídky a prodeje je zakázáno tyto výrobky též skladovat. Za skladování se považuje jejich umístění ve skladových prostorách, dopravních prostředcích, kancelářích nebo jiných nebytových prostorách a v prodejních místech včetně stánkového prodeje.

V některých případech jsou u výrobků uváděny pojmy jako zaručeně pravý, zaručeně nezávadný apod. Tyto pojmy „záruka“, „zaručený“, jakož i všechny další pojmy obdobného obsahu, mohou být používány jen v případech, kdy je současně konkretizován obsah a podmínky záruky.

Informační povinnost

Podstatná část zákona stanoví informační povinnosti ve vztahu k prodávanému výrobku a ve vztahu ke spotřebiteli. Tyto povinnosti jsou zákonem stanoveny podnikateli, který prodává výrobky. Ten je povinen zajistit, že jím prodávané výrobky budou odpovídat požadavkům tohoto zákona. Proto je potřebné, aby si v rámci obchodních smluv zajistil dodání potřebných informací.

Informační povinnosti jsou stanoveny především v § 9, 10, 11 a 12.

Ustanovení § 9 se týká povinnosti informovat spotřebitele o vlastnostech prodávaných výrobků nebo charakteru poskytovaných služeb, o způsobu použití a údržby výrobku a o nebezpečí, které vyplývá z jeho nesprávného použití nebo údržby, jakož i o riziku souvisejícím s poskytovanou službou. Jestliže je to potřebné s ohledem na povahu výrobku, způsob a dobu jeho užívání, je prodávající povinen zajistit, aby tyto informace byly obsaženy v přiloženém písemném návodu a aby byly srozumitelné.

Ustanovení § 10 stanoví, že prodávající musí zajistit, aby jím prodávané výrobky byly přímo, viditelně a srozumitelně označeny:

  • názvem výrobku, označením výrobce nebo dovozce, popřípadě dodavatele, údaji o hmotnosti nebo množství nebo velikosti, popřípadě rozměru, dalšími údaji potřebnými dle povahy výrobku k jeho identifikaci, popřípadě užití;
  • údaji o složení materiálu, jde-li o textilní výrobky, s výjimkou těch výrobků, které podle zvláštního předpisu povinnosti označování nepodléhají, (pozn. podrobnosti stanoví vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu č. 92/1992 Sb., kterou se stanoví způsob označování textilních výrobků údaji o složení materiálu);
  • údajem o datu minimální trvanlivosti, jde-li o potravinářské výrobky, popřípadě údajem o datu použitelnosti, jde-li o potravinářské výrobky podléhající rychlé zkáze, ve smyslu zvláštního zákona;
  • údaji o materiálech použitých v jejích hlavních částech, jde-li o obuv, s výjimkou těch výrobků, které podle prováděcího právního předpisu označování nepodléhají. (pozn. podrobnosti stanoví vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu č. 265/2000 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o způsobu označování obuvi údaji o materiálech použitých v jejích hlavních částech).

Označení výrobce nebo dovozce by mělo být na výrobcích uvedeno minimálně v takovém rozsahu, aby byl výrobce nebo dovozce v případě potřeby (např. pro případ vymáhání škody podle zákona č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti výrobce za škodu způsobenou vadou výrobku) podle uvedených údajů identifikovatelný v návaznosti na údaje uvedené v příslušných podnikatelských registrech, např. v obchodním rejstříku.

Pokud není možné výrobek přímo označit, např. výrobek je velmi malých rozměrů, zákon připouští možnost označit výrobek jiným vhodným způsobem. Může se jednat např. o příbalové letáčky. Není-li možné nebo účelné prodávané výrobky vzhledem k jejich povaze takto označit, je prodávající povinen tyto údaje na požádání spotřebitele nebo orgánů, které provádějí dozor nad dodržováním ustanovení tohoto zákona, pravdivě sdělit, popřípadě doložit. Tento postup, jak je výše uvedeno, lze použít pouze jako výjimku z povinnosti přímého označení.

V případě, že jsou povinnosti označovat výrobky předepsanými údaji uvedeny ve zvláštních právních přepisech, např. v zákoně o potravinách, ochraně veřejného zdraví, technických požadavcích na výrobky, pak platí pro označování výrobků ustanovení těchto zvláštních právních předpisů (povinnosti mohou být stanoveny odchylně od výše uvedeného).

Při prodeji použitých nebo upravovaných výrobků, výrobků s vadou nebo výrobků, jejichž užitné vlastnosti jsou jinak omezeny, musí prodávající na tyto skutečnosti spotřebitele předem zřetelně upozornit. Takové výrobky musí být prodávány odděleně od ostatních výrobků. Spotřebitel musí být před uzavřením kupní smlouvy seznámen s tím, že výrobek, který je mu nabízen, má jiné vlastnosti než výrobek bezvadný. Pokud však takovéto informace nedostane, má se za to, že mu byl prodán výrobek bez vady nebo omezení vlastností.
Ustanovení § 11 stanoví povinnost poskytovat písemné informace v českém jazyce.

zpět na začátek

Seznámení spotřebitele s cenou

Cena je jednou z hlavních náležitostí kupní smlouvy. Řádné seznámení spotřebitele s cenou je řešeno v ustanovení § 12 zákona. Ten stanoví, že prodávající je povinen informovat v souladu s cenovými předpisy spotřebitele o ceně prodávaných výrobků nebo poskytovaných služeb zřetelným označením výrobku cenou nebo informaci o ceně výrobků či služeb jinak vhodně zpřístupnit.

Postup pro seznámení spotřebitele s cenou stanoví zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení § 13 stanoví, že prodávající je při prodeji spotřebního zboží konečnému spotřebiteli povinen označit je cenou platnou v okamžiku nabídky a vztaženou k prodávanému jednotkovému množství zboží a určeným podmínkám, nebo je povinen zpřístupnit na viditelném místě informaci o této ceně formou ceníků, vývěsky nebo jiným přiměřeným způsobem. Výrobce zboží určeného ke konečné spotřebě může uvést např. v nabídkovém ceníku, katalogu, propagačních podkladech nebo na obalu zboží doporučenou cenu prodeje konečnému spotřebiteli vždy však s označením „nezávazná doporučená spotřebitelská cena“. Značení tabákových výrobků cenou pro konečného spotřebitele se řídí zákonem o spotřebních daních.

Vyhláška Ministerstva financí č. 580/1990 Sb., kterou se provádí zákon č. 526/1990 Sb. o cenách, dále stanoví, že označením spotřebního zboží cenou při prodeji konečnému spotřebiteli se rozumí vybavení zboží údajem o ceně připevněným viditelně na zboží nebo umístěným způsobem vylučujícím záměnu na regále, ve vitríně, na vývěsce nebo ve veřejně přístupném ceníku tak, aby měl kupující možnost seznámit se s cenou před jednáním o koupi zboží.

Podle ustanovení paragrafu 12 zákona o ochraně spotřebitele také musí spotřebitel dostat informaci o ceně takovou, aby jednoznačně věděl, jakou celkovou částku za výrobek zaplatí. Proto zákon stanoví, že informace o ceně nebo okolnost, že informace je neúplná anebo chybí, nesmí zejména vzbuzovat zdání, že cena je nižší, než jaká je ve skutečnosti, v ceně jsou zahrnuty dodávky výrobků, výkonů, prací nebo služeb, za které se ve skutečnosti platí zvlášť, cena byla nebo bude zvýšena, snížena nebo nezměněna, i když tomu tak není, atd. Spotřebitel tedy musí znát konečnou výši ceny, kterou bude platit.

Doklad o zakoupení výrobku

Na žádost spotřebitele je prodávající povinen vydat doklad o zakoupení výrobku nebo o poskytnutí služby (§ 16 zákona) s uvedením data prodeje výrobku nebo poskytnutí služby, o jaký výrobek nebo o jakou službu se jedná a za jakou cenu byl výrobek prodán nebo služba poskytnuta, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Zvláštním právním předpisem je v tomto případě zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení jeho § 31 stanoví, že podnikatel je povinen vydat na žádost zákazníka doklady o prodeji zboží a o poskytnutí služby, není-li dále stanoveno jinak. Na dokladu musí být uvedeno označení podnikatele obchodním jménem a identifikačním číslem, datum prodeje zboží nebo poskytnutí služby, druh zboží nebo služby a cena, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Nepřesahuje-li účtovaná cena částku 20 Kč a při prodeji cenin, jízdenek hromadné dopravy, telefonních karet, denního a periodického tisku, zboží prodávaného prostřednictvím prodejních automatů a zboží souvisejícího s poskytováním doplňkových služeb v prostředcích železniční, autobusové, letecké a vodní dopravy, je podnikatel povinen doklad vydat pouze na žádost zákazníka, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Kopie dokladů je podnikatel povinen uschovávat po dobu 3 let ode dne jejich vydání, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.

Při prodeji použitých nebo upravovaných výrobků, výrobků s vadou nebo výrobků, jejichž užitné vlastnosti jsou jinak omezeny, musí být tyto skutečnosti v dokladu zřetelně vyznačeny. To má opět význam ve vztahu k odpovědnosti za vady a reklamování výrobku. Vadu, která je na dokladu uvedena a pro kterou byla poskytnuta sleva z ceny, nemůže spotřebitel reklamovat. Pokud na dokladu nejsou u takovýchto výrobků údaje uvedeny, má se za to, že byl prodán výrobek bez vad.

zpět na začátek

Odpovědnost za vady výrobků

Zákon také upravuje některé povinnosti související s odpovědností za vady výrobků a jejich reklamováním. Je nutné konstatovat, že problematiku odpovědnosti za vady, postupy při reklamování, nároky kupujících při vzniku vady, postupy při řešení vad odstranitelných nebo neodstranitelných apod. řeší Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Ten je pro tuto oblast rozhodující. Zákon o ochraně spotřebitele upravuje pouze některé povinnosti, především ty, které občanský zákoník neřeší.

V ustanovení § 13 zákona o ochraně spotřebitele se stanoví, že prodávající je povinen spotřebitele řádně informovat o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb (dále jen „reklamace“) včetně údajů o tom, kde lze reklamaci uplatnit, a o provádění záručních oprav. Dříve na dnů ode dne seznámení s protokolem, nestanoví-li kontrolní pracovník lhůtu delší.V těchto námitkách mohou uvést své výhrady k výsledkům provedené kontroly. Podanými námitkami je kontrolní orgán povinen se zabývat. Nejprve kontrolní pracovník a následně i jeho nadřízený jsou povinni podané námitky prošetřit a případně kontrolní zjištění doplnit či opravit podle výsledků tohoto prošetření. Neshledají-li námitky jako opodstatněné, rozhodnou o jejich zamítnutí. Rozhodnutí o tom, jak byly námitky vyřízeny, je písemné a zašle se kontrolované osobě.

V případě uložení opatření v podobě zákazů např. prodeje neoznačených výrobků, které se neukládají ve správním řízení, možnosti opravných prostředků se řídí podle příslušného zákona pro činnost dozorového orgánu. Např. v zákoně o České obchodní inspekci je v § 7 umožněno kontrolované osobě podat proti uloženému zákazu prodeje námitky, které se uvedou v záznamu nebo je může kontrolované osoba podat písemně nejpozději do tří dnů. Podané námitky nemají odkladný účinek. Rozhoduje o nich bezodkladně ředitel inspektorátu. Písemné vyhotovení rozhodnutí o námitkách se doručuje kontrolované osobě a je konečné. O možnosti uplatnění tohoto prostředku uvádějí dozorové orgány v zápise o výsledku kontrol poučení o této možnosti.

V případě, že jsou sankce a opatření ukládána ve správním řízení podle Zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, jsou také tímto zákonem stanoveny možné prostředky obrany proti postupu dozorového orgánu. Je-li zahájeno správní řízení, má účastník řízení po celou dobu trvání tohoto řízení právo nahlížet do spisu, pořizovat si výpisy ze spisu, doplňovat spis, předkládat vyjádření či doplnění. Dozorový orgán je při řízení povinen takováto doplnění či vyjádření před vydáním rozhodnutí řádně vyhodnotit. Je-li následně vydáno rozhodnutí ve správním řízení pro porušení příslušného ustanovení zákona, např. rozhodnutí o pokutě, má účastník takovéhoto řízení právo se odvolat proti tomuto rozhodnutí do 15 dnů od jeho doručení. Orgán, který pokutu ukládá, je povinen v rozhodnutí o této možnosti účastníka řízení poučit. O odvolání proti rozhodnutí rozhoduje nadřízený orgán. V rámci přezkoumání rozhodnutí může původní rozhodnutí změnit, zrušit či potvrdit. Rozhodnutí odvolacího orgánu je konečné a již se nelze proti němu odvolat. Tím bylo ukončeno správní řízení.

Proti pravomocnému správnímu rozhodnutí orgánu je možné podat soudní žalobu podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního a domáhat se nápravy soudní cestou a nebo využít mimořádné opravné prostředky podle správního řádu, kterými jsou žádost o obnovu řízení a nebo přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení.

zpět na začátek

Součástí oborové příručky Maloobchod se smíšeným zbožím

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek