Maroko: Zahraniční obchod a investice

1. 6. 2016

© Zastupitelský úřad ČR v Rabatu (Maroko)

Maroko se během posledních let otevírá zahraničnímu obchodu, dlouhodobě má však výrazně negativní obchodní bilanci – import zboží výrazně převyšuje vývoz.

Marocký export se výrazně propadl zejména v roce 2009 v souvislosti s poklesem zahraniční poptávky, zejména ze států EU, a poklesem cen fosfátů ijiných surovin. V tomto roce se také marocká vláda rozhodla vytvořit program na podporu exportu „Maroc Export Plus“, jehož cílem bylo do roku 2015 zdvojnásobit, následně do roku 2018 ztrojnásobit objem exportu (mimo sektor fosfátů) a dosáhnout tak hodnot 229 mld. MAD, resp. 327 mld. MAD. Program je zaměřen na podporu vývozu firem v prioritních odvětvích (potravinářství, rybolovu a zpracování ryb, textilním a kožedělném průmyslu, automobilovém průmyslu, IT sektoru, výrobě elektrických zařízení a farmaceutickém průmyslu). 

Roky 2011 i 2012 představovaly pro zahraniční obchod oživení, nicméně dynamičtěji rostl import z důvodu zvýšení nároků marockého hospodářství v oblasti zemědělských produktů, energetických produktů a strojů a zařízení. Rovněž se trvale zvyšuje poptávka domácností. Na druhou stranu pokles vývozu fosfátů, ovlivněný jejich světovou poptávkou, je v posledním období zdárně kompenzován vývozem výrobků ze sektoru automobilového průmyslu a zemědělsko-potravinářských produktů. Deficit marockého zahraničního obchodu je trvale způsobován dovozem energetických zdrojů a strojů a zařízení. V letech 2013 a 2014 se začaly projevovat výsledky proexportní politiky státu a do té doby rostoucí schodek obchodní bilance se začal snižovat. V roce 2013 k tomu napomohlo především snížení dovozů, v roce 2014 stagnovaly dovozy, avšak podařilo se navýšit vývozy (mimo jiné i díky zlepšující se ekonomické situaci v EU).

Mezi lety 2014 a 2016 zaznamenává významné zahraničí investice zejména sektor aeronautiky a automobilového průmyslu, pokračuje také budování nových průmyslových zón v blízkosti Casablanky či Tangeru, což mj. přímo souvisí s prohlubováním rozvoje tamějších přístavů.

2.1. Obchodní bilance za posledních 5 let – vývoz, dovoz, saldo

 

Obchodní bilance Maroka 2011-2016 (mld USD)
 

2011

2012

2013

2014

2015

2016 (odhad)

Celková bilance

-22,7 -23,5 -23,3 -21,0 - -

Vývoz

21,7 21,5 22,0 20,4 - -

Dovoz

44,4 45,0 45,3 41,4 - -

zpět na začátek

2.2. Teritoriální struktura – postavení v (k) EU

Teritoriální struktuře zahraničního obchodu Maroka dlouhodobě vévodí obchod s evropskými zeměmi (cca 60 % obratu, jen se státy EU je realizováno kolem 50 % obratu marockého zahraničního obchodu), v čele s Francií a Španělskem. Maroko zásobuje trhy EU zejména oblečením, elektrickými kabely, mořskými plody, zeleninou, ovocem a nově také osobními automobily. Státy EU pak do Maroka vyváží hlavně naftová paliva, stroje a zařízení, auta, chemické produkty či pšenici.

Teritoriální struktura marockého vývozu je za poslední roky stálá – dominuje jí Francie a Španělsko, následovány USA, Brazílií, Indií, Itálií, Nizozemskem a Německem (pořadí uvedených zemí se v jednotlivých letech liší).

Vývoz z Maroka – 4 hlavní destinace (2015)

 

Podíl na celkovém vývozu (%)

Španělsko

22

Francie

20

Brazílie

4,6

Itálie

4,3

V rámci dovozu zboží do Maroka jsou opět tradičními partnery evropské země (Španělsko, Francie). V posledních letech se významně posílila pozice Číny (dovoz strojů a zařízení, rádií a televizí, čaje a osobních automobilů), USA (naftová paliva, uhlí), Saúdské Arábie (ropa) a Ruska (naftová paliva, síra). V posledních letech též posiluje dovoz z Turecka (roku 2006 byla podepsána dohoda o volném obchodu mezi oběma zeměmi).

Dovoz do Maroka – 8 hlavních destinací (2015)

 

Podíl na celkovém dovozu (%)

Španělsko 13,4
Francie 13,3
Čína 7,6
USA 7%
Saúdská Arábie 5,4
Německo 5,2
Itálie 5
Rusko 4,3

 

zpět na začátek

2.3. Komoditní struktura

Komoditní struktura

V marockém vývozu postupně domácí průmyslová  výroba nahradila tradiční vývoz potravin. Komoditní skladba vývozu byla z hlediska hlavních produktů po několik let stejná – jejím základem byly fosfáty a navazující produkty, oděvy a textil, potraviny (ryby, zelenina, citrusy). Fosfáty a produkty z nich vyráběné (tj. kyselina fosforečná, hnojiva) jsou nenahraditelnou součástí marockého vývozu, která však má velké meziroční výkyvy (např. obrovský propad  v roce 2009). Od roku 2012 se díky továrně Renault mezi přední marocké exportní produkty nově řadí osobní automobily a jejich podíl na celkovém exportu raketově stoupá (aktuálně více než 8násobný nárůst oproti roku 2011). Mohutný růst podílu kabelů a drátů rovněž souvisí s automobilovým průmyslem a dále s leteckým průmyslem.

Hlavní produkty marockého vývozu - podíl na celkovém vývozu v roce 2015

 

2015 (v %)

Oděvy

10,3

Elektrické dráty a kabely

9,3

Hnojiva přírodní i chemická

8,8

Kyselina fosforečná

6,5

Osobní automobily

5,2

Fosfáty

4,9

Textilní galantérie

3,9

Oleje z ropy a mazadla

3,6

Mořské plody

3,3

Konzervované ryby a mořské plody

3,2

Vývoz celkem (mil. MAD)

185 387

Zdroj: Office des changes

Komoditní struktura dovozu má v čase stabilní charakter a dominují ji energetické zdroje, následované pšenicí, stroji a zařízeními pro průmysl, polotovary (chemické výrobky a plastové materiály) či osobními automobily.

Hlavní produkty marockého dovozu - podíl na celkovém dovozu v roce 2015

 

2015 (v %)

Surová ropa

9,6

Naftová paliva

9,3

Zemní plyn a ostatní uhlovodíky

5,0

Plasty

3,0

Osobní automobily

2,4

Obilí

2,2

Chemické produkty

2,1

Průmyslová vozidla

2,1

Dovoz celkem (mil. MAD)

383 720

Zdroj: Office des changes

Komoditní struktura českého vývozu/dovozu

Komoditní struktura českého vývozu do Maroka je během posledních let relativně stabilní. Hlavním typem vyváženého zboží jsou elektrické stroje a přístroje, vozidla, kaučukové a plastové výrobky, papír a lepenka.

Vývoz z ČR do Maroka v roce 2015 – nejvýznamnější položky (SITC–2 a SITC- 5)

SITC-2

tis. USD

 SITC-5

tis. USD

Elektr. zařízení, přístroje

75 602

Motorová vozidla k dopravě osob

74 490

Silniční vozidla

74 859

Ostatní díly

27 620

Kancel. stroje a zaříz. k automat. zpracování dat

16 923

Koaxiální kabely

17 732

Plastické hmoty

11 672

Ostatní zařízení k autom. zprac. dat

13 071

Výrobky z pryže

8 665

Izolační průchodky pro el. spotř.

9 805

Různé výrobky

5 132

Ostatní el. vodiče

7 516

Papír, lepenka

4 439

Ost. nezpevněné, kombinované s materiály

7 424

Strojní zařízení pro určitá odvětví průmyslu

3 507

Zástrčky

5 340

Kovové výrobky

3 154

Kraftový papír

3 349

Vývoz celkem

227 117

Vývoz celkem

227 117

Zdroj: Databáze zahraničního obchodu – ČSÚ 

Marocký dovoz do ČR je podstatně méně diverzifikovaný – stabilně hlavními typy zboží jsou zelenina (především rajčata), obuv a oděvy, stroje a elektrické součástky. Od roku 2012 se také dováží motorová vozidla (Renault/Dacia). Strojírenské výrobky (včetně automobilů) začaly nahrazovat tradičně dodávané ovoce a zeleninu, oděvy a obuv. To svědčí o postupné industrializaci Maroka.

Dovoz do ČR z Maroka v roce 2015 – nejvýznamnější položky (SITC–2 a SITC- 5)

SITC-2

tis. USD

 SITC-5

tis. USD

Zelenina a ovoce

25 879

Rajská jablíčka

17 617

Silniční vozidla

23 334

Motorová vozidla k dopravě osob

15 565

Oděvní výrobky

17 745

Elektr. stroje s výkonem do 37,5W

7 790

Stroje a zař. k výrobě energie

13 113

Díly pro vznět. pístové motory

5 318

Elektr. zařízení, přístroje

7 333

Zelenina ostatní

4 973

Stroje a zař. užív. v prům.

5 359

Motorová vozidla k dopravě zboží

4 116

Obuv

4 204

Sestavy zapalování

3 644

Ryby a moř. Plody

2 249

Kohouty, ventily

3 614

Dovoz celkem

102 476

Dovoz celkem

102 476

Zdroj: Databáze zahraničního obchodu – ČSÚ

zpět na začátek

2.4. Zóny volného obchodu (VT parky, investiční zóny)

Existence zón volného obchodu (tzv. zones franches) vychází ze zákona z roku 1995. Každá zóna je vymezena vlastním dekretem, který upravuje činnosti v ní vykonávané. Jedná se o areály zaměřené na export zde produkovaného zboží či služeb, jež firmám kromě zázemí nabízí zejména bezcelní obchod se zbožím a službami a osvobození od daně z podnikání a přidané hodnoty na obchodované zboží. Zóna je spravována jednou koncesní společností, která zajišťuje její chod. V současnosti jsou v Maroku vymezeny tyto proexportní areály:

Zone Franche d’Exportation de Tanger (tzv. Tanger Free Zone - www.tangerfreezone.com), Zones franches Tanger Med Ksar el Majaz Mellousa 1 a 2, Zone franche de Dakhla;  Zone franche de Laayoune; Zone franche de stockage des hydrocarbures - Kebdana et Nador (oblasti na uskladnění uhlovodíků) a Zone franche d’exportation de Kénitra. Více informací je k dispozici na stránkách Marocké agentury pro rozvoj investic (AMDI) - www.invest.gov.ma.

Nejvýznamnější a nejdéle fungující je tangerská zóna volného obchodu tzv. Tanger Free Zone, která byla zřízena v roce 1999. Působí zde kolem 450 firem z oblasti informatiky, automobilového průmyslu, aeronautiky, textilního průmyslu aj. - z toho cca třetina francouzských, čtvrtina španělských a zbytek představují firmy marocké, japonské či americké. Atraktivita této zóny i přínos k rozvoji regionu byly dále podpořeny vybudováním moderního kontejnerového přístavu Tanger Med (ve vzdálenosti cca 65 km) a zejména otevřením automobilové továrny Renault ve 30 km vzdálené zóně volného obchodu Melloussa.

Speciální podpora je v Maroku věnována také podnikatelským subjektům působícím v rámci tzv. integrovaných průmyslových platforem (platformes industrielles intégrées), jež byly vymezeny na základě marocké průmyslové strategie pro roky 2009 – 2015 v dobře logisticky dostupných oblastech. Integrované platformy bývají rovněž specificky zaměřeny na jedno z marockých prioritních odvětví (např. automobilový sektor, aeronautiku, delokalizované služby). Rozvíjí se také budování tzv. průmyslových zón (zone industrielle) a zón ekonomických aktivit, které nabízí nemovitosti a podporu investorům.

zpět na začátek

2.5. Investice - přímé zahraniční investice v teritoriu (odvětvová a teritoriální struktura)

Průmysl – struktura, nosné obory

Liberalizace zahraničního obchodu zahájená v 80. l. 20. st. vystavila marocké průmyslové podniky těžké mezinárodní konkurenci, současně však usnadnila příliv zahraničního kapitálu a dovoz investičních zařízení a polotovarů potřebných pro jeho rozvoj. Podmínkám světového trhu se snaží přizpůsobovat odvětví marockého průmyslu, která byla zaměřena na export, především výroba oděvů, textilu obecně či fosfátových derivátů. Později se k těmto odvětvím přiřadily automobilový průmysl, elektroprůmysl či aeronautika.

Průmyslová odvětví spolu se stavebnictvím zaměstnávají kolem 23 % ekonomicky aktivního obyvatelstva. Na cca 27 %, jimiž sekundární sektor v posledních letech přispívá k tvorbě HDP, má největší podíl zpracovatelský průmysl (zhruba 15 %), stavebnictví (6 %) a těžba a zpracování nerostů (5 %). Hlavním cílem průmyslové politiky marocké vlády je zvyšování vývozních kapacit, vytváření nových pracovních příležitostí a zabezpečení potřeb domácího trhu. Největší průmyslové oblasti se nacházejí na atlantickém pobřeží mezi městy Casablanca a Mohammedia, Casablanca a El Jedida,  dále také Rabatem a Kenitrou. Jsou však zakládány i zcela nové průmyslové zóny, především v severních oblastech (Oujda, Tanger) a na jihu. Mezi tradiční marocká průmyslová odvětví patří potravinářství, zpracování textilu a kůže, ale i chemický průmysl (navázaný na těžbu fosfátů); mezi nová a rozšiřující odvětví se pak řadí především automobilová výroba (včetně produkce elektrosoučástek a zařízení) či aeronautika.

Průmyslová výroba je podporována v rámci tzv. „Národního paktu pro průmyslový rozvoj“ (vyhlášen v únoru 2009 na 7 let do konce roku 2016). Program disponuje rozpočtem 12,4 miliard MAD (cca 1,24 miliard EUR), z čehož 34 % má být věnováno na vytváření kvalifikovaných pracovních sil a 24 % na pobídkovou politiku pro investory. Cílem je pomoci průmyslu, aby v roce 2015 získal pro HDP minimálně 50 miliard MAD. Program si vytyčil šest prioritních oborů: offshoring, aeronautika, elektronika, automobilový, textilní a potravinářský průmysl.   

I přes výš popsané snahy se zatím nedaří rozvíjet průmysl dostatečně rychle. Zejména rok 2013 znamenal  pro sekundární odvětví marocké ekonomiky jen mírný růst v řádu 2 %. Nízkou rozvojovou dynamiku zaznamenala těžba a zpracování nerostných surovin (zejména v důsledku snížení zahraniční poptávky po hnojivech) a především stavebnictví. Zpracovatelský průmysl se nadále potýká se slabou poptávkou ze zemí EU, a až na výjimky (automobilový průmysl) se mu příliš nedaří orientovat svou produkci na export.

Indexu průmyslové výroby ve vztahu k Maroku nadále vévodí těžba nerostných surovin, zpracovatelský průmysl, potravinářský průmysl, výroba textilií, oděvů, chemických látek, strojů a zařízení, rádiových, televizníchs, spojových zařízení a přístrojů; následuje automobilový průmysl a výroba elektřiny.

Zpracovatelský průmysl je hlavním tvůrcem HDP v rámci sekundárních aktivit v Maroku. Navyšování cen základních surovin na mezinárodních trzích a především sílící zahraniční konkurence jsou pro bezprostřední vývoj řady marockých průmyslových odvětví závažnými hrozbami. Jedná se především o konzervárenství, výrobu plastů, kožedělný, textilní a oděvní průmysl obecně. Marocké výrobky se potýkají s konkurencí zboží z Číny, Egypta, Tuniska, SAE čiTurecka.

Jedním ze sektorů zpracovatelského průmyslu, jejichž rozvoj pokládá marocká vláda za prioritní, je automobilový průmysl, jenž se během posledních let etabloval jako významný exportní sektor marocké ekonomiky. Jeho vývozní hodnota se odhaduje na cca 25 mld. MAD (tj. cca 58 mld. CZK), což představuje kolem 14 % celkového marockého exportu. Růst exportu tohoto odvětví (osobních vozů i auto-součástek) byl způsoben především otevřením nové produkční a montážní jednotky skupiny Renault v severomarocké oblasti Tanger Med – Melloussa v únoru 2012 (pozn. konkrétně mezi roky 2011 a 2013 tak hodnota vývozu osobních vozů z Maroka vzrostla 8x na 7,2 mld. MAD).

Rozvoj automobilového odvětví byl výrazně podpořen vládním paktem pro rozvoj průmyslu – kromě podpory investic byly také založeny 2 integrované průmyslové zóny se speciálním zaměřením na automobilový průmysl a subdodávky (v Kenitře a Tangeru). Kromě výhod, jež nabízejí výše uvedené zóny (např. 5tileté osvobození od daně z podnikání, 10% státní příspěvek na celkové investiční náklady), poskytuje Maroko podporu vyškolení pracovních sil (viz založení státních vzdělávacích institutů pro potřeby automobilového průmyslu).

Nová továrna Renault Tanger Méditerranée patří mezi světovou špičku v energetické úspornosti a šetrnosti k životnímu prostředí. Byla vystavěna za výrazné finanční spoluúčasti marocké vlády s cílem očekávané výrobní kapacity až 400 000 vozů/rok a vytvoření 70 000 přímých i nepřímých pracovních příležitostí. Např. v roce 2013 produkce vozů dosáhla hranice 120 000 ks – jednalo se o automobily na podvozku Dacia Logan (zejména vozy typu Lodgy a Dokker), z čehož kolem 90 % je určeno pro export (zejména do Francie, Německa, Turecka a dalších evropských a severoafrických zemí). Koncem téhož roku byla spuštěna druhá část továrny, jež vyrábí vozy Dacia Sandero. Produkce osobních vozů v Maroku je plně v rukou firmy Renault, jež kromě tangerské jednotky i dlouhodobě provozuje továrnu SOMACA v Casablance, kde se montují Renault Kangoo, Dacie Logan a Sandero. Skupina Renault-Dacia rovněž vládne i marockému trhu s novými automobily – za rok 2015 se v Maroku prodalo na 130 000 nových osobních vozů, z čehož kolem 40 % neslo uvedenou značku (díky modelům Logan, Kangoo, Sandero či Duster).

Kromě produkce samotných osobních vozů je významnou součástí marockého automobilového průmyslu výroba součástek. Jedná se především o produkci elektrických kabelů, v menší míře také lisování plastů, plechů a výrobu textilií pro osobní automobily. Naopak např. motory či systémy řazení jsou dováženy ze Španělska. V Maroku nyní působí kolem deseti světových producentů automobilových součástek: např. Delphi, Yazaki, Valeo, Lear Corporation, Leoni, Visteon či Faurecia.

V posledních letech se dynamicky rozvíjí i aeronautika (integrovaná průmyslová platforma vzniká v Nouaceuru u Casablanky tzv. Midparc Casablanca Free Zone, kde byl v roce 2013 rovněž otevřen oborový vzdělávací institut). K již přítomným skupinám EADS, Thales, Boeing a Safran v roce 2012 přibyla nová továrna kanadské firmy Bombardier či francouzské Ratier Figeac. Celkem zde nyní působí přes 100 firem zaměřených na kabeláž, výrobu součástek a součástí letadel a údržbu. Vývoz tohoto odvětví trvale stoupá – v roce 2015 dosahoval kolem 6 % marockého exportu (více než 55 % tohoto vývozu tvoří elektrické systémy a kabeláž).

Postupně modernizující se odvětví marockého zpracovatelského průmyslu s jistým proexportním potenciálem představuje potravinářství (4% podíl na HDP), jež představuje kolem 30 % marocké průmyslové produkce a 1/5 se podílí na celkovém vývozu průmyslových produktů. V tomto sektoru působí řada nadnárodních společností (např. Coca Cola, Nestlé, Unilever, Danone, Cadbury, Lesieur aj.).

Marocký textilní, oděvní a kožedělný průmysl je jednou z tradičních os průmyslové výroby – má až 40% podíl na zaměstnanosti v průmyslu, podílí se 7 % na tvorbě HDP; vláda jej navíc  od roku 2009 řadí mezi šest prioritních odvětví. Většina výroby je směřována na export (zejména do EU), neboť vlastní marocký trh se vyznačuje jednak nízkou kupní silou, jednak je saturován místním neformálním trhem a dovozem (často padělaného) zboží. Textilní a kožedělný průmysl se musel v posledních letech vyrovnat nejen s čínskou a nověji též tuniskou či egyptskou konkurencí (s nižšími mzdovými náklady), postihly jej i dopady globální hospodářské krize (uzavření více než stovky podniků, odchod zahraničních vlastníků). V posledních odhadem pěti letech sice došlo k oživení výroby i vývozu, avšak v dlouhodobém výhledu je pozice marockého textilního a oděvního průmyslu spíše problematická. Hlavními centry textilního a oděvního průmyslu jsou Casablanca, Fes, Rabat, Marrákeš a Tanger.

Nepřehlédnutelnou součástí marockého průmyslu je těžba a zpracování nerostných surovin. Hlavní těženou a exportovanou surovinou představují fosfáty (cca 92 % těžební produkce Maroka), které jsou dále využívány zejména pro výrobu hnojiv, krmiv a pesticidů, nověji je jejich využití možné v high-tech oborech. K dalším marockým nerostným zdrojům patří zejména zinek, měď, olovo a železná ruda, bentonit či sůl. Na území Maroka jsou i malá naleziště zlata a stříbra. Maroko také disponuje rozsáhlými zásobami ropných břidlic a ropných písků (6. největší zásoby na světě v řádu 50 mld. barelů), jejichž těžba prozatím nebyla zahájena – hlavní naleziště jsou na území Západní Sahary, okolo Tangeru a v oblasti středního Atlasu. V malé míře probíhá i těžba zemního plynu státní společností ONHYM (Office national des hydrocarbures et des mines).  

„Fosfátový průmysl“, ale i těžba obecně zaznamenaly vážný propad zejména během světové ekonomické krize. Oživení pro marocké těžařství pak přinesl především rok 2010, kdy byl tento růstový trend podpořen obnovením světové poptávky po hnojivech – tj. fosfátech a derivátech. Od roku 2011 má marocké těžařství stagnující charakter vlivem snížené zahraniční poptávky.

Dominantním hráčem celého sektoru je státem vlastněná společnost OCP (Office Chérifien des Phosphates), která zaměstnává kolem 19 000 pracovníků – těžba fosfátů je zcela monopolizována.

Na poli těžebního průmyslu operují i další významné marocké společnosti – např. ResidInvest (měď) a Managem (zlato, zinek, měď). Postupně do odvětví začínají pronikat také zahraniční společnosti – např. australská Kasbah Resources (cín), španělská Tolsa (bentonit) či malajská Tamara Mining (železná ruda). Probíhá také průzkum ropných nalezišť v marockých pobřežních vodách. Styčným úřadem pro průzkum a těžbu v Maroku je ONHYM. Státní politika vůči zahraničním investorům do těžby byla aktivována teprve v posledních několika letech. Stát v současnosti podporuje zájemce o těžbu různými výhodami: např. může financovat z 50 – 70 % vybudování nutné infrastruktury (silnice, připojení na vodu a elektřinu); vybavení nutné pro geologický průzkum je osvobozeno od cla; společnosti v těžebním sektoru mají snížené daně o 50 % v případě exportu vytěžených nerostů.

Role fosfátů v marockém těžařském průmyslu je nezastupitelná - Maroko patří dlouhodobě mezi tři hlavní světové producenty fosfátů (společně s Čínou a USA); zároveň je považováno za největšího světového exportéra této komodity. Vývoz fosfátů a jejich derivátů je pro zemi dlouhodobě jedním z největších zdrojů deviz. Z hlediska budoucí perspektivy je důležité, že dle odhadů se na marockém území nachází kolem (prozatím nevyužitých) 50 % světových zásob fosfátů. Na těžbu fosfátů má monopol marocký stát skrze společnost OCP. Ta se v posledních letech snaží aktivně posilovat svou roli na mezinárodním trhu v rámci ambiciózního strategického projektu, který pro roky 2008-2020 plánuje investice ve výši až 3 mld. USD, včetně zapojení přímých investic ze zahraničí. Cílem je zdvojnásobení produkce fosfátů na 50 mil. tun ročně, lepší zhodnocení surových fosfátů či transformace přístavu Jorf Lasfar do podoby mezinárodního průmyslového centra fosfátových hnojiv. Hlavním místem těžby fosfátů je oblast okolo města Khouribga, Benguerir a též v regionu Západní Sahary (Boucra). Kromě surového fosfátu se produkce a export orientuje na fosforečná hnojiva a kyselinu fosforečnou. Hlavní cílové země marockého fosforu a jeho derivátů představují v posledních letech USA, země Latinské Ameriky a Indie.

Chemický průmysl patří mezi důležitá odvětví marocké ekonomiky a podílí se cca 30 % na celkové průmyslové výrobě. Jedná se zejména o výrobu hnojiv, fytosanitárních produktů, plastů, kosmetiky a o chemické zpracování fosfátů. Hlavními výrobními komplexy (ve vlastnictví OCP) jsou Maroc-Chimie a Maroc Phosphore v Safi a přístavu Jorf Lasfar vyrábějící zejména kyselinu sírovou, fosforečnou a hnojiva. 

Tradiční součástí průmyslu – významnou především s ohledem na zaměstnanost v odlehlých regionech a zapojení žen do ekonomického života - jsou rovněž umělecká řemesla. V zemi pracuje více než 500 výrobních družstev s 21 tis. řemeslníky. Hlavním vývozním artiklem zůstávají koberce, i když jejich vývoz rok od roku klesá (pravděpodobně i v souvislosti s hospodářskou stagnací u hlavních odběratelů). Řemeslná výroba je také úzce navázána na vývoj marockého cestovního ruchu.

Stavebnictví

Sektor stavebnictví zaměstnává kolem 10 % aktivního obyvatelstva a podílí se 6 % na tvorbě HDP. Odvětví představuje významnou část marockého sekundárního odvětví, avšak v roce 2015 bylo ve značném útlumu (pokles kolem 3 %) v důsledku snížení poptávky po nemovitostech a snížení tempa realizace projektů veřejné výstavby (z důvodu omezení veřejných investic).

Současná výstavba je orientována na dopravní infrastrukturu (např. rozšiřování dálniční sítě, výstavba přístavu Nador West Med), velké projekty městské přestavby (např. údolí řeky Bouregreg v Rabatu), turistické komplexy a díky státnímu programu i na sociální bydlení. Oblast nemovitostí je také jedním z hlavních příjemců přímých zahraničních investic v Maroku.

Výstavba sociálního bydlení představuje v Maroku citlivé téma – dostupné zdroje pracují s informací hovořící o 380 000 domácnostech žijících, navzdory rozsáhlým státním intervencím, v nevyhovujících podmínkách. Stát s tímto fenoménem bojuje prostřednictvím programu na odstranění bidonville (slumy – anarchicky vznikající čtvrti bez základní infrastruktury – elektřiny, vody, kanalizace, …) v 85 městech a přestěhování jejich obyvatel do nově vystavených levných bytů za pomoci výhodných hypoték se státní garancí.

Produkce cementu má v Maroku oligopolní charakter – kolem 92 % trhu drží 4 zahraniční firmy – francouzská Lafarge Ciments, italská Ciments du Maroc, švýcarská Holcim Maroc a portugalská Asment Temara. V roce 2010 na trh vstoupila první marocká firma Ciments de l´Atlas.

Zemědělství – vývoj, struktura

Zemědělství patří k tradičním pilířům marocké ekonomiky, avšak jeho produktivita je relativně nízká. Zemědělský sektor (včetně rybolovu) dlouhodobě zaměstnává přes 40 % pracovní síly (na venkově až 80 % pracujících), jeho podíl na tvorbě HDP se však v posledních letech pohybuje kolem cca 13-16 %. Hlavními produkty marockého zemědělství jsou obilí (zejména pšenice), zelenina, citrusy, olivy, cukrová řepa a luštěniny. Živočišné výrobě dominuje chov drůbeže a ovcí. Marocký rybolov je zaměřen na lov hlubinných mořských ryb. Zemědělské produkční jednotky byly posledních 30 let v Maroku osvobozeny od platby daně z příjmu a podnikání, což přispívalo jednak k relativně nižším cenám základních produktů, jednak podporovalo velké proexportní firmy. Počínaje rokem 2014 stát začal plánovat zachování daňové exonerace jen u malých a středních zemědělských jednotek (které se ovšem stejně nachází pod hranicí zdanitelnosti) a zavedení daňové povinnosti pro velké firmy.    

Významné místo mají zemědělské a potravinářské produkty v marockém vývozu, kde představují kolem 20 % hodnoty exportovaného zboží (zejména mořské plody, rybí konzervy, citrusy a zelenina v čele s rajčaty), přesto je však hodnota dovozu zemědělských a potravinářských produktů výrazně vyšší než jejich vývoz.

Zemědělská půda zabírá kolem 9 mil. ha (12 % rozlohy státu), z čehož je pouze 17 % zavlažováno. Zemědělská produkce je stále velmi ovlivněna klimatickými podmínkami (zejména srážkami) v daném roce. Právě nedostatek dešťových srážek zejména na přelomu 2011/2012 způsobil hluboký pokles produkce zejména obilovin (sklizeň v roce 2012 tak byla o 40 % nižší než v roce 2011) a v důsledku i nižší roční růst marockého HDP. Vývoj zemědělství byl v roce 2013 pozitivní (meziroční nárůst HDP až o 20 %) a toto odvětví tak představovalo jednoho z hlavních tahounů růstu marocké ekonomiky v roce 2013. Špatné počasí naopak přispělo k horší úrodě za rok 2014. Navzdory optimistické předpovědi pro rok 2015 a odhadu růstu marockého zemědělství ve výši 9,3% zemi zasáhlo abnormální sucho srovnatelné s kritickými roky 1995 a 2007.

Více jak 65 % zemědělské půdy se dnes v Maroku využívá k pěstování obilovin – tato relativně malá diverzifikace dále zvyšuje zranitelnost sektoru. Marocké zemědělství tvoří z hlediska velikosti produkčních jednotek malé jednotky – kolem 70 % z nich obdělává méně než 5 ha půdy. Kromě výše uvedených problematických aspektů se marocký zemědělský sektor potýká také s nízkou mírou mechanizace, nízkým použitím hnojiv, malými investicemi do sektoru či špatným přístupem zemědělců k finančním půjčkám.

V roce 2008 byl zahájen program „Zelené Maroko“ (Plan Maroc Vert) s cílem přeměnit zemědělství na jeden z hlavních sektorů růstu HDP během nadcházejících 10 až 15 let. Počítá se se zvýšením přidané hodnoty zemědělství až o 100 mld. MAD do 2020, s vytvořením až 1,5 mil. pracovních míst či s pětinásobným zvýšením objemu vývozu zemědělských komodit, ve kterých je Maroko konkurenceschopné (tj. zejména citrusy, olivy, ovoce a zelenina). Jedním z cílů je rovněž posílení sektoru v zemědělsky méně příznivých regionech jako formy boje s chudobou. 

Hlavními nástroji jsou investice do zemědělství ve výši kolem 10 mld. MAD ročně určených na realizaci celkem 1506 projektů dle prioritních charakteristik. Investice mají pocházet především ze zdrojů soukromých (včetně zahraničních), ale i státních (např. mezi lety 2009-2013 se jednalo o částku 20 mld. MAD zejména do oblasti zavlažování, úprav pozemků a mechanizace), nevládních (nadační fond Hassana II) či mezinárodních (Světová banka). Řízením programu je pověřena Agence pour le développement agricole (www.ada.gov.ma). Za rok 2015 program dosáhl pozitivních výsledků – např. došlo k nárůstu zemědělské produkce o 43 %, k růstu zemědělského HDP o 32 % či o 36 % se zvýšila míra mechanizace oproti období před zavedením programu. Největší rozvoj (oproti referenčnímu období 2005-2007) zaznamenala produkce oliv, citrusů a masa. O více než polovinu se také zvýšilo používání hnojiv a využití traktorů.  

Pro marocké zemědělství představuje strategickou vazbu obchod se zeměmi EU. Již v roce 2003 došlo k dohodě s EU v zemědělské oblasti (např. stanovení relativně výhodných kvót pro vývoz marocké zeleniny). V říjnu 2012 pak vstoupila v platnost stávající dohoda o liberalizaci obchodu zemědělskými produkty, potravinářskými výrobky a produkty rybolovu mezi EU a Marokem. Okamžikem, kdy vstoupila v platnost, liberalizovala asi 55 % hodnoty marockého zemědělsko-potravinářského vývozu do EU a 45 % v opačném směru, pro další kategorie zboží byly stanoveny kvótní omezení s postupnou liberalizací či výhodnějším celním zatížením.      

Rostlinná výroba

Hlavní marockou plodinou jsou obiloviny, které se pěstují na 65 % zemědělské půdy, jejich podíl na tvorbě HDP zemědělského sektoru je však kolem 15 %. Produkci obilovin vévodí pšenice s podílem kolem 70 %, zbytek tvoří především ječmen. Obiloviny mají v Maroku jednak měnící se velikost sklizně (dostupné zdroje hovoří o 51 mil. metrických centů v roce 2012 a 97 mil. metrických centů za rok 2013), jednak relativně malou výnosnost. I přes zaměření marocké rostlinné výroby na obiloviny nedochází k pokrytí spotřeby, kolem 50 % spotřeby je nutné krýt dovozem.

Jen na 3 % zemědělské půdy se pěstuje zelenina, která se však na tvorbě zemědělského HDP podílí 13 % a je významným vývozním artiklem. Jedná se především o rajčata, jejichž vývoz (přes 400 tis. tun ročně) z 90 % směřuje na trhy EU včetně českého.

Marocké citrusy představují další významný typ rostlinné produkce (cca 11 % zemědělské půdy zabírá pěstování ovoce) a zemědělského vývozu (v roce 2013 kolem 380 tis. tun). Na 5 % zemědělské půdy se pěstují pro Maroko tradiční luštěniny (zejména boby a cizrna).

Velký rozvoj v posledních letech zaznamenalo i v souvislosti s podporou programu „Zelené Maroko“ pěstování oliv - produkce oliv se nyní pohybuje kolem 1,2 mil. tun ročně, což znamená zdvojnásobení produkce oproti roku 2006. Kolem 65 % úrody je určeno na výrobu olivového oleje, který je však prozatím konzumován zejména na domácím trhu. 

K marockým specialitám rostlinné výroby patří také pěstování arganovníku, z jehož plodů se získává arganový olej bohatý na vitamín E, jenž je využíván v gastronomii i kosmetickém průmyslu. Marockou regionální specialitou je také šafrán, kterému se daří ve vyšších nadmořských výškách jihozápadního Maroka (okolo městečka Taliouine). 

Živočišná výroba

Základem živočišné výroby je chov drůbeže – produkce drůbežího masa je v Maroku dlouhodobě na vzestupu, obdobný trend se týká i produkce červeného masa. Chovají se zejména ovce (jen během svátku Aid Al Adha, kdy dochází k tradičnímu obětování beranů a koz, se v Maroku zkonzumuje kolem 5 mil. kusů těchto zvířat, zejména beranů) a skot. Na vzestupu je také produkce mléka, která se od roku 2000 více než zdvojnásobila. V současnosti domácí produkce mléka pokrývá z cca 80 % domácí spotřebu - slabou stránkou je značná rozdrobenost malých zemědělských podniků.

Rybolov

Maroko disponuje kolem 3 500 km atlantického a středomořského pobřeží. Pobřežní vody pod marockou správou se rozkládají na 1 mil. km2. Rybolov tak má značný potenciál, který však prozatím není plně využíván (nutná modernizace flotily a zařízení ke zpracování ryb). Hlavní přístavy pro rybolov leží na atlantickém pobřeží jižního Maroka/Západní Sahary – jedná se o města Laayoune, Dakhla, Tan-Tan či Agadir.

Výnosy marockého mořského rybolovu v posledních letech mírně rostou (v roce 2013 bylo vyloveno 1,2 mil. tun). Přes 80 % výlovu tvoří mořské hlubinné ryby (dominantním druhem jsou sardinky). Téměř třetina z celkové produkce ryb a mořských plodů je určena k přímé spotřebě, třetina produkce je mražena. V roce 2013 pak bylo kolem 15 % určeno k výrobě rybí moučky a oleje a pouze 13 % konzervováno.

Z hlediska tvorby marockého HDP nepředstavuje rybolov významné odvětví (cca 1 % na HDP), avšak vývoz ryb, mořských plodů a produktů z nich se podílí kolem 8 % na celkovém marockém exportu (cca 14,5 mld. MAD v roce 2012). Vyváží se zejména mořské plody (korýši, měkkýši a mlži) a ryby v konzervách.

V roce 2009 byl představen vládní program Halieutis (zároveň se jedná o největší stejnojmenný rybářský veletrh), mezi jehož ambiciózní cíle do roku 2020 mj. patří zvýšení rybolovu na 1,66 mil. tun, růst produkce tohoto odvětví z 8,3 mld. MAD na 22 mld. MAD, více než zdvojnásobení hodnoty vývozu ryb a rybích produktů či navýšení počtu přímých pracovních míst v sektoru z 61 000 osob na 115 000. Strategie má zvýšit konkurenceschopnost Maroka skrze modernizaci stávající infrastruktury či vybudování nových přístavů, a rovněž zajistit udržitelnost rybolovu skrze zlepšení umělého chovu a zavedení kvót na výlov (velmi ohroženým druhem jsou např. chobotnice).

Marocké vody také dlouhodobě hostí evropské rybářské lodě v rámci rybolovné dohody s EU. Nový protokol umožňující 126 lodím EU přístup do marockých vod výměnou za roční příspěvek 40 mil. EUR byl přijat Evropským parlamentem v prosinci 2013 a o dva měsíce později jej schválil i marocký parlament. Evropským lodím bylo povoleno zahájit lov ryb během první poloviny roku 2014. Rybolovnou dohodu s Marokem mají uzavřenou také další státy – např. Rusko nebo Čína.

Služby

Terciární sektor produkuje kolem 60 % marockého HDP a zaměstnává kolem 38 % ekonomicky aktivních obyvatel - kromě dopravy a telekomunikací jsou nosnými odvětvími také obchod a cestovní ruch. Dynamicky se rozvíjí i sektor finančních a bankovních služeb – marocké banky (BMCE, Attijariwafa bank či Banque Populaire) expandují i do států subsaharské Afriky. Casablanca představuje jedno z finančních center Afriky i díky své burze cenných papírů.

Sektor služeb má v posledních letech pozitivní vývoj. Obecně je nutné zdůraznit, že sektor služeb je z části realizován prostřednictvím šedé ekonomiky – odhaduje se, že v marocké šedé ekonomice pracuje třetina pracovníků pracujících v sekundárních či terciárních odvětvích a objem je kolem 40 % HDP.

Trendem Maroka posledních let je v oblasti služeb především offshoring – konkrétně přesun call-center významných světových firem do Maroka – země tak aspiruje na primární destinaci pro frankofonní společnosti.

Vlajkovou lodí marockého terciárního sektoru by měl být cestovní ruch. Země disponuje pro turisty pestrou nabídkou – středomořské i atlantické pobřeží, horské masivy, pouštní oblasti, královská města i římské památky, leč stále nedostatečnou infrastrukturou. „Turistický průmysl“ zaměstnává kolem 450 000 pracovníků a podílí se mezi 8 až 10 % na tvorbě HDP. Cestovní ruch má také pro Maroko význam jakožto důležitý zdroj deviz (vedle remitencí zasílaných Maročany žijícími v zahraničí či příjmů fosfátového průmyslu). Cestovní ruch se od roku 2008 nacházel v útlumu v souvislosti s ekonomickou krizí zejména v Evropě a rovněž i v souvislosti s dopady arabského jara a bombového atentátu v marrákešské kavárně (duben 2011). V roce 2013 došlo k oživení (7% nárůst) - zemi navštívilo10 mil. turistů. Maroko tak patří mezi nejnavštěvovanější země Afriky. Rok 2014 byl pro marocký cestovní ruch příznivý, došlo k navýšení počtu turistů o cca 8 %. V roce 2015 země zaznamenala v rámci meziročního srovnání cca 1% úbytek zahraničních turistů. Díky aktivnímu přístupu marocké vlády včetně vypracování nové národní strategie na podporu turistického ruchu (včetně ambiciózního marockého plánu pro zařazení severoafrického království mezi top 20 turistických destinací na světě) země věří v opětovné navýšení počtu zahraničních turistů, kteří si Maroko vyberou pro svůj pobyt.

Nicméně je nutné zdůraznit, že hlavní klientelu marockého cestovního ruchu tvoří maročtí emigranti – tj. Maročané žijící v zahraničí (cca 50 % turistů za rok 2015), kteří tradičně přijíždí zejména v letních měsících. Ostatní turisté přijíždí především z Francie a Španělska a z dalších evropských zemí (Belgie, Nizozemska, Německa a Velké Británie). V posledních letech roste také počet ruských a polských turistů, rovněž česká klientela je na vzestupu (cca 20 tisíc turistů ročně). Marocký incomingový cestovní ruch je dominantně koncentrován do dvou hlavních středisek – Marrákeše (cca třetina z celkového počtu strávených nocí) a Agadiru (čtvrtina z téhož počtu). Dále jsou turisté ve větší míře ubytováni v Casablance, Tangeru, Fezu a Rabatu. Nově se rozvíjí severomarocká středomořská oblast Oujda-Saidia.

V roce 2011 představilo marocké Ministerstvo turistiky pro další dekádu novou výše zmíněnou strategii incomingového cestovního ruchu „Vision 2020“ s cílem zařadit Maroko mezi prvních 20 světových turistických destinací. Hlavními prioritami je navýšit ubytovací kapacity o 200 000 lůžek, zdvojnásobit počet turistů a vytvořit až 470 000 pracovních míst v odvětví. Pro realizaci stanovených cílů byl vytvořen Marocký fond pro turistický rozvoj (Fonds Marocain pour le Developpement Touristique), jenž má s rozpočtem 15 mld. MAD podporovat investice do sektoru. Rovněž byly podepsány smlouvy o investicích s bahrajnskými, katarskými, kuvajtskými a emirátskými společnostmi. Nicméně realizace navržené politiky je pomalejší, než bylo původně plánováno.

Infrastruktura (doprava, telekomunikace, energetika – z toho jaderná)

Zaměstnanost v sektoru dopravy, skladování a komunikací se v roce 2015 rovnala 4,5 % ekonomicky aktivních obyvatel. Sektor zaznamenal zejména v roce 2009 v souvislosti s ekonomickou krizí výrazný útlum, od té doby dochází k jeho oživení, i když aktuálně je  spíše stagnující (cca 1% růst během roku 2015) – pokles zaznamenává jak železniční i námořní doprava.

Za posledních cca 10 let došlo ke čtyřnásobnému navýšení investic do dopravní infrastruktury. Mezi hlavní nedávno dokončené či rozpracované projekty náleží rozšíření dálniční sítě (oblasti Fes-Oujda, Berrechid-Beni Mellal, El Jadida-Safi), výstavba železniční tratě TGV mezi Casablankou a Tangerem, rozšíření tramvajových linek v Rabatu a Casablance či další budování přístavu Tanger-Med. Rozsáhlé investice do infrastruktury jsou vládou plánovány i pro další roky ( plán v celkové výši 600 mld MAD investic pro příštích 30 let).

Silniční síť

V Maroku je  kolem 60.000 km silnic, z čehož má více než polovina zpevněný povrch. Touto charakteristikou se řadí Maroko na čelní příčky v rámci afrických států. Silnice s nezpevněným povrchem se nalézají ve venkovských oblastech – jejich modernizace a obecné zvýšení dostupnosti silniční sítě venkovskému obyvatelstvu jsou hlavními cíli tzv. Národního programu venkovských silnic. Rozsáhlejší investice pak vyžaduje výstavba dálniční sítě, která je v gesci státem vlastněné společnosti Autoroutes du Maroc (ADM), jež je také pověřena správou dálnic (v Maroku funguje mýtný systém). V roce 2002 byla dálniční síť tvořena pouze 417 km dálnic, zatímco v roce 2014 bylo používáno většinou velmi kvalitních 1420 km (nejnověji bylo dokončeno prodloužení západo-severovýchodního dálničního tahu mezi Fesem a Oujdou v délce 320 km). Již v roce 2012 byl dokončen důležitý silniční tah na severním pobřeží mezi Tangerem a Al Hoceimou a rozšířena frekventovaná dálnice mezi Rabatem a Casablankou.

Další výstavba dálničních tahů je plánována zejména mezi městy Berrechid a Beni Mellal (jedná se o strategickou dálnici v délce 173 km napojující významnou oblast těžby fosfátů otevřenou v roce 2015), dále mezi pobřežními městy El Jadida a Safi (140 km dlouhý úsek dokončený v roce 2015); současně nadále pokračuje výstavba dálničního obchvatu hlavního marockého města Rabatu (inaugurace plánována na rok 2017).

Železniční síť

Železniční síť v délce přes 2200 km je spravována státní společností Office National des Chemins de Fer (ONCF). Železnice představuje v Maroku relativně spolehlivý typ přepravy. Průběžně se tak zvyšuje kvalita sítě, stejně jako i počet přepravených osob (v roce 2005 celkem 21 mil. osob, v roce 2015 celkem 36 mil. pasažérů) a objem přepraveného zboží – zejména fosfátů, hnojiv a ostatních chemických produktů.

Hlavním projektem na rozvoj marocké železnice je ve spolupráci s francouzskými společnostmi výstavba trati pro vlaky vysoké rychlosti (TGV) mezi Casablankou a Tangerem, která má zkrátit cestovní dobu ze stávajících 5h na 2h 10min. Projekt byl oficiálně zahájen za přítomnosti francouzského prezidenta v září 2011. Jedná se o investici ve výši cca 20 mld. MAD, která měla být otevřena v roce 2015, termín se však postupně odsouvá. ONCF dále uvažuje o prodloužení této trati do Marakéše, eventuálně i s napojením turistického letoviska Agadiru.

V květnu 2011 byla po 3,5 letech výstavby otevřena dlouho očekávaná první marocká tramvajová trať o dvou linkách v délce 19,5 km spojující hlavní město Rabat se sousedním Salé. V prosinci 2012 pak byly otevřeny tramvajové linky i v Casablance. Tramvajové vozy na obě uvedené tratě dodala francouzská firma Alstom. V současnosti se připravuje rozšíření tramvajové sítě v Casablance o cca 70 km.

Námořní doprava

Sektor námořní dopravy má pro Maroko strategický význam zejména kvůli nezastupitelné roli v transferu zboží zahraničního obchodu a dovozu energetických zdrojů (ropy, uhlí). Maroko využívá přes 30 přístavů, z nichž největší jsou přístavy Casablanca, nově zbudovaný Tanger-Med či fosfátovým a energetickým průmyslem hojně využívaný Jorf Lasfar a Mohammedia. Významným je také severomarocký Nador, který je podobně jako Tanger-Med využíván i pro dopravu turistů mezi Marokem a Španělskem či Francií. Většina přístavů je řízena státní společností Agence nationale des ports (ANP). Obchodní rozvoj některých z nich pak přímo spravuje státní společnost Societé d´exploitation des ports – Marsa Maroc.

Chloubou marocké námořní dopravy posledních let je přístav Tanger Méditerranée (tzv. Tanger-Med), strategicky položený při Gibraltarském průlivu asi 35 km od města Tangeru. Tento přístav (resp. první  z jeho částí) byl otevřen v roce 2007 a rychle se stal významným regionálním centrem pro přepravu kontejnerů (kapacita až 3 mil. kontejnerů). V roce 2010 byl otevřen i terminál pro přepravu cestujících a vozidel (Tanger Med Passagers), čímž došlo k přesunutí většiny námořní dopravy ze samotného města Tangeru. V přístavu je také překladiště uhlovodíků a speciální terminál pro import/export vozidel, navazující na blízkou továrnu Renault. Specifikem tohoto přístavu je jeho komplexní zapojení do rozvoje regionu - společně s ním jsou v okolí budovány turistické, obchodní, logistické a průmyslové zóny (tzv. volné zóny se speciálními investičními pobídkovými režimy) a celá oblast je dobře napojena na marockou silniční a železniční síť.

V roce 2009 byla také zahájena výstavba rozšíření přístavu tzv. Tanger Med II, který má zvýšit kapacitní možnosti přístavu o dalších více než 5 mil. kontejnerů. V přípravě je také výstavba ropného přístavu Nador West Med.

Letecká doprava

Maroko v současné době disponuje 15 mezinárodními letišti (cca 16,5 mil. pasažérů v roce 2015), z nichž největší objem přepravy osob zaznamenávají letiště Mohameda V. v Casablance, letiště Marakéš-Ménara a Agadir. Letištní síť a navigační systém jsou řízeny státní společností Office national des aéroports (ONDA).

Letecká přeprava zažila v Maroku na začátku 21. století obrovský rozvoj – zatímco v roce 2005 bylo přepraveno 6,7 mil osob, za rok 2010 počet pasažérů dosáhl 15,5 mil. Tento trend souvisel s globálním zvýšením objemu letecké dopravy, zároveň i liberalizací tohoto sektoru v roce 2004 a podpisem dohody Open Sky s EU v roce 2006, která mj. umožnila vstup evropských nízkonákladových společností na marocký trh. Vývoj za poslední roky spíše stagnoval, i když rok 2015 přinesl další výrazné zvýšení o cca 1,5 mil. pasažérů.

Hlavním marockým hráčem v letecké přepravě je státem vlastněná společnost Royal Air Maroc (RAM), která patří mezi největší africké letecké společnosti. Kromě řady evropských a blízkovýchodních destinací RAM létá do afrických destinací (zejména Káhiry, Dakaru, Lagosu, Abidjanu či Accry) a provozuje i vnitrostátní lety. Společnost RAM se během let 2010-2011 potýkala s významnými finančními ztrátami (cca 500 mil. MAD ročně, tj. 45 mil. EUR) způsobenými rychlým vstupem nízkonákladové konkurence (např. Ryanair, EasyJet, Jetairfly, Air Arabia) na marocký trh, růstem cen ropy doprovázeným stagnací poptávky a opožděnou restrukturalizací společnosti. RAM nakonec podala záchrannou ruku marocká vláda, byť se i uvažovalo o privatizaci, když v září 2011 odsouhlasila na pomoc RAM v letech 2011-2016 poskytnutí částky ve výši 9,3 mld. MAD (tj. 845 mil. EUR). Rovněž bylo podepsáno partnerství s Fondem Hassana II pro ekonomický a sociální rozvoj, jež s podmínkou přísné restrukturalizace společnosti přineslo 1,6 mld. MAD (tj. 145 mil. EUR). Hospodaření za rok 2012 skončilo v kladných číslech, výsledky let 2013, 2014 a 2015 rovněž naplnily pozitivní očekávání.

Vývoj v oblasti letecké dopravy ovlivnilo v roce 2014 zavedení nové daně z letenky od 1. dubna 2014 (ve výši 100 MAD z letenky ekonomické třídy a 400 MAD z letenky ostatních kategorií). Negativně na tento vládní krok totiž reagovaly zejména evropské nízkonákladové aerolinky (Ryanair, EasyJet), které doposud v Maroku velmi dynamicky rozšiřovaly své služby a oznámily ukončení některých svých linek do méně frekventovaných marockých měst. Nicméně společnost RAM naopak oznámila rozšíření svých aktivit právě do těchto destinací (zejména Fes, Tanger). 

Telekomunikace

Telekomunikační sektor byl liberalizován v roce 1996 a jeho hlavní rozvoj nastal od roku 2006. Oblast mobilních sítí se oživila příchodem třetího operátora, Wana Corporate - INWI, který vstoupil na trh v lednu 2007. Nyní tedy v Maroku existují tři operátoři mobilních sítí - Maroc Telecom (francouzská skupina Vivendi svůj dominantní podíl prodala v roce 2014 emirátské společnost ETISALAT), Méditel a Inwi. Historický operátor Maroc Télécom si uchovává vůdčí, byť klesající, postavení v mobilním segmentu (42 % trhu). Maroc Télécom je zároveň i významným regionálním telekomunikačním hráčem s podíly v mauritánském Mauritelu, malijské společnosti Sotelma, společnosti Onatel v Burkina-Faso a je též majoritním vlastníkem gabonského Gabon Telecomu.

Funkci regulátora v oblasti telekomunikací plní od roku 1998 Agence Nationale de Réglementation des télécommunications (ANRT), která rovněž vydává pravidelné statistiky a studie o trhu (www.anrt.net.ma/fr/).

V posledních letech došlo v Maroku k vysokému nárůstu používání mobilních telefonních služeb a internetového připojení. Růst za poslední čtvrtletí roku 2015 byl kolem 3 % - v prosinci 2015 tak bylo evidováno 42,4 mil. uživatelů mobilních telefonů, což představuje 130 % nasycení trhu dle počtu obyvatel (ještě např. v roce 2010 dosahoval tento údaj pouze 85 %). V souvislosti s růstem objemu marockého telekomunikačního trhu dochází zároveň k podstatnému snižování cen poskytovaných služeb.

Dynamicky se rozvíjí oblast internetového připojení (v roce 2015 nárůst o 46 % oproti roku 2014), byť stále je internetová gramotnost nízká. V prosinci 2015 bylo evidováno necelých 6 mil. internetových předplatitelů. Dominantně je využíváno připojení 3G (cca 85 % internetového trhu).

Energetika

Maroko se nalézá ve stavu velmi silné externí energetické závislosti – kolem 95 % energetických zdrojů pochází z dovozu. Dovoz energetických zdrojů představuje více než 25 % hodnoty celkového dovozu. Z hlediska objemu se nejvíce dováží uhlí a koks (6 mil. tun – v hodnotě 5,9 mld. MAD) převážně z USA, Ruska a Jihoafrické republiky. Surová ropa je dovážena v objemu 5,7 mil. tun (v hodnotě 37,5 mld. MAD), z čehož 47 % pochází ze Saúdské Arábie. Více než čtvrtina dovezené ropy pochází z Iráku a necelých 18 % z Ruska. Naftová paliva (4,9 mil. tun v hodnotě 37 mld. MAD) pocházejí převážně ze Španělska (26 % objemu) a Ruska, dále též z USA (17 %). Z energetických zdrojů je také významný dovoz ropného plynu a dalších uhlovodíků v objemu 3 mil. tun (v hodnotě 20,1 mld. MAD), z nichž přes 50 % objemu pochází ze sousedního Alžírska (díky tranzitnímu plynovodu Maghreb-Europe). Dovoz elektrické energie je realizován ze Španělska díky dvěma podmořským kabelům (výkon 1400 MW) a z Alžírska (výkon 1200 MW).

Z vlastních neobnovitelných energetických zdrojů disponuje Maroko rozsáhlými zásobami ropných břidlic a ropných písků, jejichž těžba prozatím nebyla zahájena, došlo však již k udělení licencí na průzkum. Rovněž probíhá průzkum zdrojů ropy a zemního plynu. Maroko současně disponuje značným objemem obnovitelných zdrojů, kterým vláda aktuálně věnuje velkou pozornost. Jedná se zejména o větrnou a solární energii – dle vládního plánu by v roce 2020 mělo 42 % energie pocházet z obnovitelných zdrojů, v horizontu roku 2030 se má jednat o 57% energetickou soběstačnost země.

Hlavní marocké produkční jednotky elektrické energie jsou uhelná elektrárna Jorf Lasfar (1350 MW), elektrárna Ain Beni Mathar (472 MW) s kombinovanou technologií produkce (sluneční energie + zemní plyn) či elektrárna Tahaddart (380 MW) využívající zemní plyn. Maroko disponuje také produkčními jednotkami využívající vodní zdroje (1770 MW) a větrné zdroje (největší z nich je větrný park Tanger I s výkonem 140 MW postavený v rámci nové energetické politiky v polovině roku 2010 a rovněž navázaný na automobilovou továrnu Renault, ve výstavbě je rovněž 300 MW park Tarfaya). V únoru 2016 byl slavnostně inaugurován provoz první části největší solární elektrárny na světě v marockém Ouarzazate.

Kolem 50 % vyprodukované elektrické energie pochází z elektráren státní společnosti ONEE (Office national d’électricité et de l'eau potable). Zbývající část je zajišťována soukromými společnostmi s udělenou koncesí (např. největší elektrárna Jorf Lasfar patří společnosti Abu Dhabi National Energy Company TAQA). Veškerá vyprodukovaná i dovezená elektrická energie je nakupována pouze státním podnikem ONEE, který ji nabízí k prodeji dalším klientům či přímo rozvádí do své sítě. 

Roční energetická spotřeba Maroka trvale roste. Země proto chystá v nejbližších letech několik rozsáhlých investičních projektů v oblasti energetické infrastruktury. Maroko postupně rozšiřuje stávající uhelné a dieselové elektrárny (např. v Jorf Lasfar, elektrárna v Safi), v realizaci je výstavba větrných a solárních jednotek (Tarfaya, Ouarzazate) a v dlouhodobém horizontu se počítá i s nukleární energií. První solární elektrárnu ve Ouarzazzatu (160 MW) postavila saúdská ACWA Power International, přičemž probíhá výstavba její druhé části (300 MW) a bylo zahájeno přípravné řízení na zbylé tři části. Maroko se v oblasti solární energie také výrazně angažovalo v rámci světového programu Desertec (jehož cílem bylo v regionu Blízkého východu a severní Afriky produkovat elektrickou energii z obnovitelných/solárních zdrojů a převážně ji vyvážet do evropských států). Byla uzavřena i smlouva mezi marockou solární agenturou (MASEN) a konsorciem Dii (Desertec industrial initiative) o spolupráci na pilotním solárním projektu prokazujícím možnosti exportu elektrické energie vyrobené na solární bázi do Evropy, jenž by měl být realizován do konce roku 2016. Nicméně budoucnost projektu Desertec je prozatím nejistá z důvodu odchodu několika hlavních partnerů zejména v průběhu let 2012 a 2013.

Maroko v roli transportní země počítá s  rozšířením kapacity plynovodu mezi Maghrebem a Evropou. Současně, aby byla snížena závislost země na alžírském plynu, chystá marocká vláda výstavbu zplynovací stanice v přístavu Jorf Lasfar, která by měla přijímat dodávky zkapalněného plynu ze světa. Na tuto stanici bude navazovat přibližně 300 km dlouhý plynovod a další rozvodná síť.

zpět na začátek

2.6. Investice - podmínky vstupu zahraničního kapitálu (omezení, pobídky pro investory)

Podmínky pro zřízení kanceláře, reprezentace, společného podniku

Od roku 1992 může být 100% majitelem S.A. (Société anonyme - akciová společnost) či S.A.R.L. (Société à responsabilité limitée - společnost s ručením omezeným) zahraniční firma či cizinec. V praxi však platí, že je lepší mít marockého společníka, protože marocké úřady mají ke smíšeným firmám zpravidla lepší přístup.

Pro běžné typy podnikání marocké úřady vyžadují živnostenský list, zápis do obchodního rejstříku a prohlášení pro finanční správu. Obchodní činnost může samostatně provozovat i fyzická osoba.

Nejčastější formy obchodních společností pak jsou S.A.R.L. a S.A.

Při zakládání S.A. je třeba složit v bance minimální kapitál 300 000 MAD a k tomu je třeba nejméně 5 společníků. Nově založené obchodní společnosti svůj kapitál postupně zvyšují, v hlavičce svých dopisů uvádějí jeho výši a zvyšují tím důvěryhodnost firmy.

Při zakládání nové firmy se doporučuje využít služeb některé z poradenských firem. Kompletní seznam registrovaných poradenských společností je možné získat u některé z marockých obchodních komor. Administrativní pomoc se založením podniku by měla poskytovat také regionální investiční centra (CRI) formou „one-stop-shop“ – kvalita jejich činnosti se však regionálně různí.

Obchodní zákon povoluje zahraničním investorům zakládání, rozšiřování či fúzi společností. Pro zřízení kanceláře, resp. založení obchodní společnosti v Maroku je třeba splnit následující hlavní podmínky (pro více informací doporučujeme webové stránky Marocké agentury pro rozvoj investic).

  • Registrace názvu firmy - vystavení certifikátu, že firma stejného jména v Maroku dosud neexistuje (vydává OMPIC)
  • Přijetí stanov firmy - obsahující podmínky podnikání, na nichž se společníci dohodli
  • Složení vkladů do banky
  • Předání dokumentů o vzniku firmy na CRI či regionální ředitelství daňové správy
  • Zapsání k platbě daní - na CRI či regionální ředitelství daňové správy
  • Zápis do obchodního rejstříku - na CRI či na obchodním soudu
  • Nahlášení firmy na správu sociálního zabezpečení
  • Publikace v obchodním věstníku

Základní poplatky spojené se založením společnosti se pohybují min. kolem 3 000 MAD, bez započtení právních a notářských služeb. Celkově se můžou poplatky vyšplhat až na 15 000 MAD.

Požadavky na propagaci, marketing, reklamu (využití HSP)

Propagační materiály a technická dokumentace k nabízeným produktům by měla být zpracována ve francouzštině či arabštině – znalost angličtiny není příliš rozšířená. Jednoduché instrukce ve francouzském jazyce, předvedení výrobku, poskytnutí vzorků a osobní návštěvy u distributora jsou k úspěšnému  prodeji v Maroku nezbytné. Vhodné je zajištění servisu prostřednictvím zaškolených místních techniků, zejména u spotřebního zboží.         

Nejvhodnější formou prezentace zboží v Maroku je důkladně připravená účast na specializovaném veletrhu nejlépe v hospodářském a obchodním centru země - Casablance. Veletrhy (viz seznam kapitola 8.10.) jsou zde pořádány zejména Office des foires et expositions de Casablanca (www.ofec.ma). Zastupitelský úřad ČR v Rabatu či kancelář agentury CzechTrade v Casablance jsou ochotni pomoci se speciální prezentací českých firem v Maroku.

V Maroku existuje řada reklamních agentur. Poměrně dobře je rozvinuta mediální reklama, zejména v novinách a časopisech. Mezi hlavní deníky, vydávané v Maroku ve francouzštině, patří Le Matin, L´Opinion, L´Economiste, či hospodářský týdeník La Vie Eco (blíže viz kapitola 4.7). Využít je možné i reklamních časů v televizních kanálech či v řadě soukromých rádiových stanic. V Maroku jsou rozšířeny také internetové servery, na kterých je rovněž možno firmu představit. Rozvíjí se i reklama prostřednictvím krátkých textových zpráv a emailů.

Režim zadávání veřejných zakázek

Veřejné zakázky jsou trojího typu – na dodávky práce, materiálu či služeb. Jsou přístupné i pro zahraniční firmy. Od ledna 2014  je účinný nový vládní dekret k veřejným zakázkám (Décret n° 2-12-349 du 8 joumada Ier 1434 - 20 mars 2013 - relatif aux marchés publics), který v čl. 155 uvádí, že může být dána preference marockým podnikům tím, že cena zahraničních nabídek může být komisí navýšena až o 15 %.

Otevřená výběrová řízení na veřejné zakázky (dle Dekretu č. 2-06-388 16 moharrem 1428 – 5 února 2007) jsou vždy publikovány minimálně ve dvou denících a na speciálním portálu (www.marchespublics.gov.ma). Zveřejnění je minimálně 21 dní před datem podání nabídky.   

Veřejné soutěže se mohou zúčastnit pouze fyzické či právnické osoby, které:

  • prokáží vyžadovanou právní, technickou a finanční způsobilost
  • jsou v řádné daňové situaci
  • jsou zapsány u správy sociálního zabezpečení a řádně ji odvádějí platby

Zadávací dokumentace některých výběrových řízení je zpoplatněna – cena bývá kolem 500,- MAD.

Součástí podmínek výběrových řízení pro veřejné práce (ale i pro některé jiné zakázky) jsou záruky, jež vystavují marocké banky na základě protizáruk vystavených bankou v zemi dodavatele. Částka může být stanovena buď absolutně, nebo procentem z nabídkové ceny (až 10 %).

Záruky a dokumenty předkládané účastníkem tendrového řízení:

  • záruka (viz výše)
  • certifikát daňového úřadu (od účastníka z firmy založené v Maroku)
  • popis charakteru zboží
  • reference o technické způsobilosti, lidských zdrojích a materiální základně

Některým nabídkám předchází předkvalifikační řízení, které je rovněž publikováno ve sdělovacích prostředcích současně s uvedením požadovaných dokumentů. Pouze vybrané firmy jsou poté vyzvány k předložení nabídek. Účelem předkvalifikačního řízení je vyloučit firmy, které nemají dostatečné technické, odborné a ekonomické předpoklady.

Problémy a rizika místního trhu

Přestože podnikatelské prostředí v Maroku zaznamenalo za poslední roky řadu pozitivních změn v zákonné sféře – byly přijaty zákonné normy týkající se hospodářské soutěže, duševního vlastnictví, transparentnosti trhu - realizace těchto opatření v praxi je stále nekompletní.

Nejčastějším problémem podniků při dodávce zboží je špatná platební morálka marockých partnerů, a to včetně veřejných zadavatelů (zejména ve stavebnictví), a jejich neochota řešit případné problémy při realizaci obchodu (viz 8.9.).

Obecnými problémy zůstávají rozsáhlá administrativní zátěž, korupce, odlišná interpretace a aplikace zákonů mezi regiony, nestejná aplikace daňových povinností či nedostatečně vzdělaná pracovní síla. Je nutné též počítat se značnou časovou nákladností administrativních úkonů a objevují se také sociální protesty zaměstnanců.

Z praktického hlediska je doporučováno dbát na řádné prověření potenciálních marockých obchodních partnerů a rovněž i prověřovat jimi uváděné ceny. V Maroku se lze totiž setkat s běžnou neoficiální praxí „dvojích cen“ – základní ceny pro místní a nadhodnocené ceny pro Evropany. U nákupu nemovitostí se lze často setkat s udáváním neodpovídajících informací o kvalitě a stavu stavby – je více než doporučováno provést kontrolu nemovitosti přímo na místě.

Dle aktuálního hodnocení World Bank je Maroko hodnoceno podstatně lépe než sousední Alžírsko, Mauritánie či Egypt, Senegal nebo Jordánsko, avšak zejména vůči svému tuniskému rivalovi má co dohánět. Pozitivní změny byly zaznamenány zejména ve zrychlení procedury zakládání podniků a modernizaci daňového systému, naopak nejhůře je Maroko hodnoceno v oblasti registrace majetku podnikatelů (značná časová náročnost).

Problematika ochrany duševního vlastnictví

Maroko je členem Světové organizace duševního vlastnictví a je signatářem např. Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl; Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví; Smlouvy o patentové spolupráci; Smlouvy o známkovém právu; Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek; Protokolu k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu ochranný známek či Smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském.

V Maroku funguje Národní kancelář pro ochranu průmyslového a obchodního vlastnictví (Office marocain de propriété industrielle et commerciale - OMPIC), jejímž úkolem je registrace a vedení databáze ochranných známek, patentů, návrhů a značek a dále osvěta v této doméně. Kancelář zároveň na požádání poskytuje právní informace o obchodnících, firmách a právní pomoc firmám v otázkách duševního vlastnictví. Hlavní zákonnou normou v problematice ochrany průmyslového vlastnictví je zákon č. 31-05 z roku 2005, který upravuje původní zákon č. 17-97.

Na webových stránkách kanceláře (www.ompic.org.ma) lze kromě dalších informací také nalézt statistiku a databázi v Maroku registrovaných známek. Na webu lze také vyplnit formulář se stížností ohledně neoprávněné kopie či falšování značky. V případě podezření na jakékoli neoprávněné použití registrované značky je také možno prostřednictvím OMPIC požádat celní úřady, aby zkontrolovaly dovoz konkrétního výrobku a jeho původ.

Na počátku roku 2015 Maroko podepsalo s EU dohodu o uznávání geografických značení zemědělských výrobků – evropská geografická značení jsou tak chráněna v Maroku a naopak marocká v EU.

I přes výše uvedené informace je nutné upozornit, že marocký trh má značné problémy s dodržováním pravidel duševního a průmyslového vlastnictví, ochranných a registračních známek apod. Je totiž zaplaven nejrůznějšími místními a zahraničními padělky značkového zboží zejména v oblasti textilu, módních doplňků a elektroniky.

Obvyklé platební podmínky, platební morálka

Obvyklou platební podmínkou na marockém trhu je platba proti dodávce zboží. Nicméně platební morálka v Maroku je nízká a týká se jak soukromých firem, tak i státních podniků a veřejných institucí. U státních podniků je zákonem stanovena lhůta 90 dní, u soukromého sektoru je zákonem stanovena platba do max. 60 dnů po obdržení zboží, není-li upraveno jinak. Od 1. 1. 2013 vstoupil v účinnost nový zákon, který zavádí možnost vymáhat náhradu škody z plateb, které nebyly realizovány do 60 dnů. Nicméně zpožďování plateb patří k zásadním marockým problémům narušujícím podnikatelské prostředí a zahraniční obchod. 

V zahraničním obchodě se uplatňuje potvrzený a neodvolatelný akreditiv. Platba předem je výjimečná – systém devizových předpisů velmi omezuje možnost marockého odběratele zaplatit do zahraničí před dodávkou zboží.

zpět na začátek

Zdroj: Ministerstvo zahraničních věcí (MZV)

Tisknout Vaše hodnocení: