Metody snižování podnikatelského rizika: Metody síťové analýzy



Tyto metody nacházejí mimořádně široké uplatnění zejména v oblasti:

• řízení investiční výstavby,
• řízení výroby (zejména kusové výroby – například výroby turbín),
• řízení generálních oprav,
• řízení výzkumných a vývojových projektů (skládajících se z neopakovatelných činností).

Předpoklady pro použití metod síťové analýzy:

• projekt musí být možné rozložit na dílčí (na sebe navazující) činnosti,
• každá dílčí činnost musí být časově ohodnocena (popřípadě expert provede časový odhad, odpovídající určitému pravděpodobnostnímu rozložení).
• Při běžných podnikových aplikacích lze dosáhnout značných finančních úspor (proti původnímu stavu), spojených s podstatným zrychlením průběhu projektu a se zlepšením řízení celého projektu.

Výhody metody:

• její použití je jednoduché (nevyžaduje se žádná znalost matematiky),
• může brát v úvahu i nejistotu (například v časovém ohodnocení činností),
• je široce využívána v praxi (zejména ve stavebnictví), proto jsou k dispozici komerční programové prostředky renomovaných firem (například Microsoft Project).

Nevýhody metody:

• současná časová optimalizace projektu a optimalizace zdrojů (popřípadě nákladů) není možná (respektive je problematická).

Oddlužení československých podniků

Za jednu z ekonomicky nejzajímavějších aplikací a naprosto unikátní postup lze považovat využití principů metod síťové analýzy v programových produktech, podporujících plošné oddlužení československých podniků. S využitím programového systému, který byl založen na principech síťové analýzy a na prohledávání sítě finančních vztahů mezi podniky, jsme snížili platební neschopnost českého a slovenského hospodářství o zhruba 64 miliard korun. (Uvedený programový systém byl vyvinut zaměstnanci podnikatelské fakulty VUT v Brně a zvítězil ve veřejné soutěži.)

Požadavek zadavatele (tj. ministerstev průmyslu České a Slovenské republiky) v rámci veřejné soutěže byl jednoznačný: zajistit oddlužení asi 100 000 podnikatelských subjektů se zhruba 1 milionem vazeb. Splnění tohoto požadavku ovšem narazilo na limity prostředků výpočetní techniky. Nepřetržité prohledání všech cyklů v síti vazeb subjektů v systému oddlužování totiž trvalo více než 24 hodin. Proto jsme museli využít heuristické přístupy prohledávání vzniklé sítě (například preferovat větší dlužní vztahy před drobnými dluhy v systému, zadavatel mohl – teoreticky – preferovat vybrané subjekty, které chtěl přednostně oddlužit, atd.). Zde došlo na jednoznačné použití klasických metod síťové analýzy, které byly pro potřeby oddlužení mírně modifikovány. Praktické oddlužení českých a slovenských podniků o asi 64 miliard korun je přesvědčivým dokladem životaschopnosti této metody celoplošných zápočtů.

Právní a teoretický podklad k problému započtení pohledávek a závazků

Pohledávkou rozumíme právo věřitele na plnění závazku (dluhu) dlužníkem. Jestliže dlužník má vůči věřiteli vzájemnou pohledávku, může dojít k vyrovnání pohledávky započtením. Započtení upravuje občanský zákoník (§ 580 a § 581) a obchodní zákoník (§ 358 a násl.), od 1. 1. 2014 pak nový občanský zákoník (§ 1982 a násl.). K započtení může dojít, jestliže dlužník a věřitel mají vzájemné pohledávky, buď jednostranným úkonem jednoho z nich, nebo dohodou o započtení.

K započtení jednostranným úkonem může dojít při splnění podmínek stanovených zákonem (stručně řečeno: pohledávky musí být platné, musí být stejného druhu a musí být způsobilé k započtení). Pro započtení dohodou neexistují žádná omezení; započíst dohodou lze jakékoliv existující vzájemné pohledávky, tedy i pohledávky ještě nesplatné a rovněž i pohledávky promlčené. Zápočty pohledávek a závazků probíhají často i mezi bankami a též v mezinárodním obchodním styku.

Způsob vyúčtování obchodních operací v tuzemském i v mezinárodním platebním styku bez placení v hotovosti, pouhým zúčtováním vzájemných pohledávek,se nazývá clearing. Hotově se platí pouze rozdíly (saldo) mezi pohledávkami a závazky, které vznikly za (obvykle předem) stanovené období. Clearingový platební styk představuje zvláštní, mezistátně sjednaný způsob provádění a vyrovnání platů mezi dvěma zeměmi. Typickým příkladem může být platební styk mezi Českou a Slovenskou republikou po rozdělení Československa, kdy dlužníci v jedné zemi neplatili věřiteli v druhé zemi přímo, nýbrž prostřednictvím své banky buď ve vlastní měně, nebo ve měně clearingové – tehdy v tzv. ECU (European Currency Unit). Podobně probíhá i vnitrostátní clearing, který provádí mezi jednotlivými bankami Česká národní banka.

Základní úprava započtení je obsahem § 580 a § 581 občanského zákoníku: „Mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkají pohledávky způsobilé k započtení.“ Nezbytnou podmínkou je, aby šlo o pohledávky stejného druhu, tj. stejného druhu musí být plnění, například peněžité. Důvod vzniku a povaha pohledávky může být rozdílná (lze započíst pohledávku z půjčky na pohledávku z náhrady škody). Při započtení dochází k zániku pohledávek v tom okamžiku, kdy se spolu střetly splatné pohledávky, i když projev směřující k započtení byl učiněn později. Okamžikem střetu je pak den, kdy nastala splatnost pohledávky později splatné.

Podobně § 1982 nového občanského zákoníku, podle kterého: (1) Dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. (2) Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

Například společnost A má pohledávku za subjektem B, splatnou 1. dubna 2012. Ke dni 15. dubna je splatný závazek společnosti A vůči B. Projev vůle k započtení učiní společnost A ke dni 10. května 2012. Pohledávka i závazek zanikají k datu splatnosti závazku (je později splatný), tj. datem setkání pohledávky a závazku je 15. duben; ten je považován za den zániku pohledávky i závazku. K započtení dochází v té části pohledávek, které se vzájemně kryjí. Proto často jedna zanikne zcela (ta nižší) a druhá jen částečně (ta vyšší).

Započíst nelze pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná.

Obchodní zákoník upravuje dílčí odchylky, které nejsou tak rigidní: například možnost započtení promlčené pohledávky (§ 358), pohledávky nesplatné proti pohledávce splatné (§ 359 a § 360) a omezení možnosti započtení (§ 361 až § 363). To řeší NOZ v ust. § 1985 až § 1991.

Individuální zápočty a celoplošné zápočty

Existují dvě zápočtové metody, které jsou v našem ekonomickém prostředí rozšířeny, a to zápočty individuální a celoplošné.

Při individuálních zápočtech na úrovni firmy dochází k zápočtům mezi několika vybranými partnery (obvykle nejvýše do pěti účastníků zápočtu). Plně se zde uplatňuje firemní zájem na započtení, popřípadě nezapočtení pohledávky. Existuje zde i prostor na uplatnění soukromých zájmů pracovníků ekonomických oddělení, který – pochopitelně pouze v některých případech – může jít i proti zájmům mateřské firmy.

U celoplošných zápočtů, aplikovaných v rámci snižování platební neschopnosti českých a slovenských firem, byl využit následující princip.

Dlužní vztahy vytvářejí mezi firmami kratší či delší dlužní řetězce. Tyto dlužní řetězce se mohou (v některých případech) uzavřít a vytvářejí tak uzavřené okruhy – cykly. V těchto cyklech je možné provést vzájemné zápočty závazků proti pohledávkám. Největším problémem – zvláště u cyklů, které prochází přes několik desítek organizací – je tyto cykly vyhledat, zvláště když uvážíme, že se jedná o systém dynamický, kde se dlužní vztahy rychle mění (vznikají a zanikají). Pro efektivní vyhledávání těchto cyklů a provádění zápočtů je nutné mít značné množství údajů o dlužních vztazích, platných v jeden časový okamžik. Tato skutečnost vyžaduje nejenom perfektní organizaci celého systému zápočtů, ale i rozsáhlé využití výpočetní techniky.

Základní princip si předvedeme na jednoduchém příkladu. Stav před provedením zápočtů je následující: firma A firmě B dluží 15 peněžních jednotek, firma B firmě C dluží 5 peněžních jednotek, firma C firmě A dluží 10 jednotek.

Při provedení zápočtů si účastníci započetli závazek, respektive pohledávku ve výši 5 finančních jednotek.

Nyní je možné firmě C půjčit 5 finančních jednotek (například od Fondu národního majetku) a dosáhnout tak dalšího snížení dlužních vztahů mezi podnikatelskými subjekty A, B a C. Dlužní vazba mezi subjekty C a A bude zcela odstraněna a mezi podnikatelskými subjekty A a B dojde k snížení dluhu na částku 5 finančních jednotek. Uvedenou půjčku je samozřejmě nutné smluvně zajistit.

Tato metoda byla použita při zpracování zápočtů, při nichž byla českou vládou uvolněna jedna miliarda Kč a byl vysloven požadavek, aby zpracovatel zajistil patnáctinásobné oddlužení z každé vložené koruny do předem vybraných firem. Kladené požadavky byly zpracovatelem zápočtů splněny. Výsledkem tohoto procesu bylo vrácení více než 75 % půjčených prostředků státu, zbytek je vymáhán.

Uvedený systém měl v praxi řadu výhod a nevýhod. Za nejdůležitější přednosti systému lze považovat:

• objektivitu (při zpracování jsou použity matematické metody, žádný z klientů není v průběhu zpracování preferován nebo diskriminován),
• spolehlivost (pokud se vyskytly chyby, pak pouze v pořizování vstupních dat, nikoliv při vlastním zpracování),
• pravidelnost (zpracování se provádí v kolech s tříměsíčním intervalem),
• dostupnost (síť středisek sběru dat pokrývala celé území České a Slovenské republiky),
• administrativní nenáročnost na vstupu (klient vkládal pro zpracování v podstatě odběratelské a dodavatelské saldokonto),
• výhodnou cenu (úhrada za poskytované služby činila v podstatě 2 % z oddlužené částky),
• krátké blokování pohledávek a závazků klienta atd.

Mezi nevýhody, na které firmy poukazovaly, patří zejména:

• ztráta osobního kontaktu s firmou, která provádí oddlužení,
• relativně nízká účinnost plošného snižování zadluženosti – účinnost silně závisí na počtu klientů v systému; praktická účinnost (kolem cca 10 % dodaných vazeb lze oddlužit) je ovlivněna též faktem, že do plošných zápočtů firmy vkládají pohledávky, které jsou jinými způsoby nevymahatelné, atd.

Dnes, kdy se velikost druhotné platební neschopnosti českých podnikatelských subjektů pohybuje v rozmezí asi 250–300 miliard Kč, spočívá problém nasazení uvedeného systému do praxe též v tom, že nevytvoříme cyklus v síti pohledávek a závazků, vazby mezi věřiteli a dlužníky neuzavřeme. Dochází k tomu nejenom proto, že se velké firmy rozpadly na malé, z nichž mnoho je v prvotní platební neschopnosti, ale též proto, že management firem s pohledávkami (konečně) zachází jako s finančními aktivy firmy (což je správné) a firmy si samy uskutečňují řadu nefinančních transakcí (barterové obchody, při nichž dochází k částečné úhradě pohledávkou atd.). Další důvod spočívá v tom, že podmínkou úspěšnosti této metody je určité masové zapojení firem do této akce (čím více, tím vyšší úspěšnost). Podpora uvedené metody ze strany současné vlády je minimální, ministerstvo průmyslu k ní přistupuje nedůvěřivě a preferuje individuální přístup k jednotlivým firmám. Tato metoda by jistě našla uplatnění i v bankovním prostředí.

Uvedená metoda prokázala svoji životaschopnost v praxi, i když samozřejmě neřeší příčiny zadluženosti (nesnižuje riziko zadlužení firmy), ale „pouze“ likviduje samotnou platební neschopnost. Metoda má ve srovnání s ostatními postupy snižování zadluženosti tu přednost (z hlediska podnikového řízení), že reaguje zejména na situaci, která již nastala. Plošné zápočty našly široké uplatnění v době transformace české a slovenské ekonomiky, protože byly schopny odstranit chyby, které vedení podniků „zdědilo“ po předcházejícím managementu z období socialismu. Po praktické aplikaci této metody záleželo pouze na současném vedení firmy, zda podnik znovu upadne do platební neschopnosti nebo zda se změní řízení firmy tak, aby se tento problém nestal ve finančním životě firmy dominantním.

Převzato z knihy Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích vydané nakladatelstvím Grada v roce 2013