Metody snižování podnikatelského rizika: Pružnost firmy, sdílení rizika, pojištění ad.

9. 4. 2014 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Následující text pojednává o problematice pružnosti firmy, sdílení rizika, vyhýbání se riziku, také o pojištění, vytváření rezerv či získávání dodatečných informací.

Pružnost firmy

Pružnost firmy umožňuje eliminovat důsledky výskytu určitých rizik (například spojených s poptávkou po výrobcích, s dostupností výrobních komponent atd.) v průběhu výroby nebo poskytování služeb. Je to metoda, která je typická zejména pro úspěšné malé a střední firmy.

Při diskusi o pružnosti firmy se nelze omezit jen na pružnost výroby (respektive dodávaných služeb firmy). Prvky pružnosti firmy lze nalézt v samotné organizační struktuře firmy, v systému jejího řízení (mj. v pružnosti rozhodování manažerů firmy, v systému projektování, v záměnnosti dodavatelů a odběratelů, ve využití výpočetní techniky pro přípravu náhradních variant výroby, ve snižování fixních nákladů, kdy firma eliminuje riziko, plynoucí z poklesu výroby), v tvorbě podnikatelských strategií firmy a v reakci na ně atd. Pružnost firmy lze ohodnotit dobou, během níž je firma schopna reagovat na změny trhu.[1]

Sdílení rizika

Riziko se rozděluje mezi několik účastníků podnikatelské činnosti; stupeň formy spolupráce obchodních partnerů může být odlišný, od vytvoření volného sdružení několika firem přes nejrůznější strategické aliance v oblasti výzkumu, výroby, prodeje nebo při společné účasti několika firem ve veřejných soutěžích až po vytvoření společného podniku (typu joint venture) s domácími či zahraničními partnery. Často se také setkáme s vytvořením bankovního konsorcia pro dlouhodobé investiční úvěry. Důvody pro vytvoření společného seskupení jsou obvykle vysoké náklady na realizaci podnikatelského záměru, spojené s nutností získat co největší segment trhu, proniknout na nové trhy (například do Ruska, případně do Asie), a současná hrozba vysoké ztráty v případě neúspěchu.

Mezi výhody vytvoření společného subjektu patří zejména skutečnost, že:

  • podíl každého účastníka je volen tak, aby případný neúspěch neohrozil jeho finanční stabilitu (každý účastník nese pouze část rizika krachu podnikání),
  • lze využít předností jednotlivých účastníků (například marketingové zkušenosti, obchodní síť jednotlivých účastníků atd.),
  • existuje větší šance pro získání úvěru od bankovních institucí.

Samozřejmě za snížení podnikatelského rizika firma zaplatí snížením případného zisku, který se dělí podle kapitálové účasti ve společném podniku. Vytvoření společného subjektu může přinést opět dodatečná rizika, která jsou vyvolána například odlišným přístupem k řešení konkrétních problémů, odlišným stylem řízení jednotlivých partnerů, odlišnou firemní kulturou, odlišnými podnikatelskými strategiemi, problémy v komunikaci atd. Tato rizika mohou mít za následek i odchod jednoho z partnerů ze společně vytvořeného podniku (viz například kapitálovou účast francouzských aerolinií v ČSA, společný podnik První brněnské strojírny s nadnárodním monopolním podnikem ABB atd.).

Právní formy vytvoření společného subjektu jsou různé, zejména přicházejí v úvahu tyto:

  • Založení nové firmy jako dceřiné společnosti partnerů – vhodné pro oddělení nového podnikatelského záměru tak, aby v případě jeho neúspěchu nebyla ohrožena existence a chod mateřských firem; v Česku je to dnes poměrně rozšířená praxe zakládání dceřiných společností s ručením omezeným, které jsou založeny za účelem konkrétního projektu – například investičního záměru.
  • Vytvoření holdingové strukturyvkladem jednotlivých partnerů do jiné, obvykle jiným způsobem organizované obchodní společnosti, přičemž v aktivech původních společností jsou aktiva v podobě podniku nahrazena aktivy v podobě majetkových účastí; velmi zajímavým příkladem, který přes počáteční nedůvěru až úžas (například ze strany rejstříkového soudu) přinesl a stále přináší značný přínos, bylo sloučení podnikání „pod jednu střechu“ tím způsobem, že tři velké akciové společnosti (každá s obchodním jměním několik stovek milionů korun) vložily své podniky do komanditní společnosti (staly se komanditisty), přičemž obchodního vedení této k. s. se ujal komplementář v podobě společnosti s ručením omezeným s pouhými 100 000 Kč základního kapitálu, nicméně vykonávající vůli většinových majitelů všech zúčastněných společností. Výsledkem bylo podstatné zefektivnění podnikání, aniž by pro zúčastněné společnosti došlo ke zvýšení rizika.

Partneři mohou vytvořit nový subjekt nikoliv jako obchodní společnost podle relevantních ustanovení obchodního zákoníku, ale podle zákoníku občanského, přičemž zde přicházejí zásadně v úvahu dvě možnosti: a) soukromoprávní korporace, b) účelové sdruženímajetku v podobě nadace, nadačního fondu a obecně prospěšné společnosti. Subjekty uvedené v druhém bodě jsou obvykle zakládány s jiným než podnikatelským záměrem, ale ani zde nelze odmítnout vytvoření například nadace pro výstavbu koňské dráhy v Olomouci, byť ze strany podnikatelských subjektů. Soukromoprávní korporace může být kromě obchodních společností realizována nejčastěji jako zájmové sdružení právnických osob podle ust. § 20f a násl. občanského zákoníku, které tyto právnické osoby založí k ochraně svých zájmů nebo k dosažení jiného účelu. Sdružení podle § 20f je právnickou osobou, jež odpovídá svým majetkem za nesplnění svých povinností.

Bez vzniku nového subjektu je možné založit sdružení podle ust. § 829 občanského zákoníku, kdy se několik osob (fyzických, právnických, v podstatě jakýchkoliv) může sdružit, aby se společně přičinily o dosažení sjednaného účelu. Subjekt, který vznikne touto smlouvou (sdružení podle ust. § 829), nemá způsobilost k právům a povinnostem, není tedysamostatnou právnickou osobou. Peníze nebo jiné věci, poskytnuté členy sdružení, jsou ve spoluvlastnictví všech účastníků v poměru k jejich výši, majetek získaný při výkonu společné činnosti se stává spoluvlastnictvím všech účastníků. Konečně – což je velice podstatné – ze závazků vůči třetím osobám jsou účastníci zavázáni společně a nerozdílně, přičemž účastník, který vystoupil nebo který byl vyloučen, není zproštěn odpovědnosti za závazky z činnosti sdružení, jež vznikly do dne vystoupení nebo vyloučení. Pozor: sdružení založené podle ust. § 829 a násl. občanského zákoníku není totožné s tzv. občanským sdružením, vznikajícím podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Členy sdružení podle zákona č. 83/1990 Sb. mohou být fyzické i právnické osoby, zásadním rozdílem ovšem je, že toto sdružení je (samostatnou) právnickou osobou. Typickými občanskými sdruženími jsou spolky, společnosti, svazy, hnutí, kluby, jakož i odborové organizace.

Po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku budeme mít místo občanského sdružení společnost podle § 2716 NOZ (nezaměňovat s obchodní korporací) s obdobnými principy. Co se týká občanských sdružení, NOZ ruší zákon o sdružování občanů a od 1. 1. 2014 zde budou tzv. spolky podle ust. § 214 a násl. NOZ. U spolků členové spolku za jeho dluhy neručí.

Sloučit prostředky lze i jiným způsobem, například smlouvou podle obchodního zákoníku – buď innominátní, v níž se účastníci na principu smluvní volnosti dohodnou na podmínkách spolupráce, nebo se také lze zúčastnit podnikání jiné osoby formou smlouvy o tichém společenství, podle ustanovení § 673 obchodního zákoníku, resp. podle § 2747 NOZ, kdy se smlouvou o tichém společenství tichý společník zavazuje poskytnout podnikateli určitý vklad, kterým se bude podílet po celou dobu trvání tiché společnosti na výsledcích podnikání podnikatele. Podnikatel se zavazuje k placení části čistého zisku po odečtení povinného přídělu do rezervního či jiného fondu (je-li podnikatel povinen tento fond vytvářet), vyplývajícího z podílu tichého společníka na výsledku podnikání.

[1]    Vezměme si příklad z chování velkých bank, které pružně zareagovaly na technologické změny v kontaktu s klientem. Při relativně nízkých nákladech (řádově desítek korun) může dnes klient využívat e-banking, homebanking, internetbanking a další služby, které mu umožňují nepřetržitý platební styk s bankou. Vzpomeňme si současně na počátek devadesátých let, kdy banky byly otevřeny pouze několik hodin denně, komunikovaly pouze v listinné podobě a vytvářely tak podnikatelům bariéry.

Převzato z knihy Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích vydané nakladatelstvím Grada v roce 2013

Pojištění

Pojištění patří mezi speciální, leč historicky zřejmě nejstarší formy přenosu rizika.[1] Princip pojištění je z hlediska teorie rizik směna rizika velké ztráty (škody) za jistotu malé ztráty (pojistného). Negativní důsledky rizika budoucí nepříznivé situace se přenesou na pojišťovnu, která kryje škody zcela nebo částečně (v závislosti na smlouvě mezi pojištěným a pojišťovnou). Zatímco v oblasti pojištění fyzických osob dnes převažuje pojištění proti ztrátám na zdraví, životě, výdělku a důchodu a majetkové pojištění je spíše podceňováno,[2]v obchodní oblasti převažuje majetkové pojištění, respektive pojištění proti nepříznivé události. Subjekt, který se pojišťuje, platí pojišťovně určité poplatky (pojistné), přičemž nákup pojišťovací služby spočívá v rozprostření rizika pojistné události na velký počet pojištěných subjektů (podle principů pojistné matematiky).[3]

Pojištění je alternativou k vytváření vlastních rezerv pro budoucí negativní událostia má pochopitelně své výhody i nevýhody:

  • Nepochybnou výhodou je snížení objemu vázaného kapitálu, který lze výhodněji investovat.
  • Mírnou nevýhodou je jistota v podobě nutné úhrady pojištění (tento výdaj lze eliminovat výnosem).
  • Nevýhodou, o které se příliš nemluví, ale s níž se většina z nás již setkala, je zřejmá snaha pojišťoven o stanovení pojistných podmínek tak, aby v případě skutečně vysokých dopadů bylo možné výši pojistného plnění omezit (spoluúčast), nebo ji zcela vyloučit (události vyjmuté z pojištění). Klasickým případem se staly události v Praze během zasedání MMF v roce 2000, kdy obchodníci, jejichž výlohy byly demonstranty rozbity, zjistili, že pojistné podmínky obsahují výluku škod vzniklých v důsledku nepokojů a demonstrací; v podobné situaci se ocitli někteří pojištěnci při záplavách. Obranou je pouze bedlivá analýza všeobecných a zvláštních pojistných podmínek, předkládaných pojišťovnou.

Velký význam má pojištění v oblasti obchodu, zejména pak mezinárodního, kdy se můžeme setkat s řadou specifických rizik a z toho vyplývajících druhů pojištění:

  • Pojištění zahraničních přeprav zásilek, při kterém pojišťovna poskytuje plnění za poškození, ztrátu, krádež nebo zničení zásilky nahodilou událostí, přičemž na některá rizika je obvykle nutné se připojistit (rizika vyplývající z vlastností zásilky – například křehkost, nízká trvanlivost, dále pak rizika vyplývající z politické situace, případných válečných konfliktů). Obvykle se používají tři stupně pojistného krytí:
  • Pojištění proti všem rizikům (Against All Risks – AAR), kdy jsou pojištěna všechna rizika včetně důsledků vyplývajících z vlastností zboží (choulostivosti zboží).
  • Pojištění včetně zvláštní havárie (With Particular Average – WPA), kdy jsou pojištěna všechna rizika kromě důsledků vyplývajících z vlastností zboží (choulostivosti zboží).
  • Pojištění s vyloučením zvláštní havárie (Free of Particular Average – FPA), kdy jde o nejnižší rozsah pojistného krytí a náhrada se poskytuje pouze v případě pojistných událostí, explicitně vyjmenovaných v pojistných podmínkách (obvykle to jsou nahodilé přírodní katastrofy).[4]
  • Kromě tohoto klasického pojištění roste úloha pojištění rizik zahraničněobchodních operací (teritoriálních rizik), obsahující zejména pojištění proti administrativním opatřením států, kde sídlí účastníci obchodu, válečným a sociálním konfliktům atd. V našich podmínkách vznikla akciová společnost EGAP (Exportní garanční a pojišťovací společnost[5]), která na komerčním principu garantuje exportní riziko (pojišťuje kombinovaným způsobem komerční a teritoriální riziko) a poskytuje garance úvěrů – viz následující odstavec.
  • Pojištění úvěrových rizik kryje ztráty finančního rázu, tedy nikoliv škodu na majetku, ale platební neschopnost nebo nevůli dlužníka. Pojistnou událostí je majetková újma, která pojištěnému vznikla úplným nebo částečným nezaplacením jeho pohledávky z pojištěného vývozního kontraktu.
  • Existují i zvláštní pojistné nástroje, spjaté s dříve popsanými finančními operacemi sloužícími ke snížení rizika: pojištění potvrzeného akreditivu, pojištění dokumentárního inkasa.
  • Zvláštním druhem pojištění je pojištění investic, pojištění jednorázových akcí (například výstav a veletrhů proti rizikům, vyplývajícím z přepravy a pobytu nebo z jakýchkoliv akcí proti jejich zmaření – třeba povětrnostními podmínkami).
  • Velmi důležitým pojištěním, snižujícím riziko podnikatele, je pojištění odpovědnosti za škodu. Zatímco občané se s tímto druhem pojištění setkávají prakticky výlučně v souvislosti s provozem motorových vozidel, při podnikání je variant pojištění odpovědnosti daleko více. Rozlišujeme zásadně pojištění povinné a dobrovolné, přičemž povinné pojištění má dvě podkategorie – pojištění smluvní povinné a pojištění zákonné, přičemž obě podkategorie jsou často zaměňovány. Smluvní povinné pojištění podnikatelů je u nás zakotveno pro tyto předměty podnikání: pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidel, civilních letadel, drážní dopravou, provozem vnitrozemského plavidla a námořního plavidla, při výkonu práva myslivosti, za škodu způsobenou advokáty, notáři, patentovými zástupci, daňovými poradci, auditory, správci konkurzní podstaty, soudními exekutory, autorizovanými architekty, inženýry a techniky, lékaři a veterinárními lékaři, provozovateli nestátních zdravotnických zařízení, za škodu jadernou, dále pak pojištění majetku družstva vlastníků bytů a nebytových prostor, jakož i zemědělských veřejných skladů a zboží, pojištění cestovních kanceláři, za škodu vzniklou v důsledku závažné havárie, výkonem sociálně-právní ochrany, pojištění odpovědnosti dražebníka, zprostředkovatele v pojišťovnictví, autorizovaných osob v souvislosti s technickými požadavky na výrobky a odpovědnosti při provádění klinických zkoušek. Zákonné pojištění, které je ve světě spíše výjimečné, u nás existuje pouze v souvislosti s pojištěním odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (i zde se ale jedná o snížení rizika podnikatele).
  • S vývojem technologií a tedy i novými riziky se objevují stále více také nové druhy pojištění. Patří sem třeba kyberpojištění, které bylo doposud realizováno jako pojištění pro případ přerušení nebo omezení provozu podniku. Obvykle ale ve všeobecných pojistných podmínkách můžeme najít pasáž, která podobné škody způsobené kybernetickými útoky (např. typu DDoS) z pojištění vylučuje. Příkladem takové pojistky může být produkt pojišťovny nazvaný CyberEdge, který zmírňuje finanční dopady úniku, zneužití nebo ztráty dat a také dopady na IT systémy či dobré jméno společnosti. Základní krytí je zaměřeno na neoprávněné nakládání s údaji, na povinnosti pojištěného vůči dozorovým orgánům a na náklady na odborné služby. Neoprávněným nakládáním s údaji jsou myšleny osobní údaje, důvěrné informace společnosti, data související se subdodavatelskými společnostmi v obchodním řetězci, ale také důsledky nekvalitního zabezpečení sítě, které může generovat napadení, potažmo zavirování dat třetí osoby, odepření přístupu k datům, neoprávněné získání přístupového kódu, zničení, poškození nebo smazání dat, odcizení hardware, ale také zpřístupnění dat samotným zaměstnancem. Každá společnost má co do činění s dozorovými orgány, které dohlížejí na dodržování pravidel v rámci jejich fungování. Jako volitelné krytí se nabízí pojištění pro případ zveřejnění digitálního obsahu, vydírání prostřednictvím sítě nebo výpadky sítě. Zveřejněním digitálního obsahu jsou myšleny například pomluvy a s tím související negativní vliv na dobré jméno, zásahy do práva na soukromí, porušení autorského práva nebo nekalosoutěžní jednání. Mezi další krytí patří i možnost pojištění výpadku sítě. Produkt zde nabízí možnost krytí finanční ztráty samotné pojištěné společnosti, která může vzniknout přerušením či pozastavením funkce počítačových systémů společnosti.[6]

V předchozím odstavci zmíněná ochrana před přerušením nebo omezením provozu se stává stále významnějším nástrojem pro snížení podnikatelských rizik. Pojišťovna v případě pojistné události uhradí mzdy a odvody na sociální a zdravotní pojištění, nájemné včetně leasingových splátek, veškeré placené služby, materiálové náklady vynaložené v době odstávky provozu, odpisy, silniční daň a daň z nemovitosti, pojistné, ušlý provozní hospodářský výsledek atd.

Zejména s narůstajícím tlakem na odpovědnost manažerů firem se objevují stále více pojistné produkty typu D&O (Director & Officers), které kryjí škody způsobené rozhodováním manažerů firmy, resp. odpovědnosti manažerů (pojistky kryjí náklady v souvislosti se zabavením majetku či očištěním jména).

Právní podmínky pojištění jsou u nás definovány č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění pozdějších předpisů, a dále pak v novém občanském zákoníku v ust. 2758 a násl., pojednávajících o pojištění.

[1]    Jedna z nejstarších pojišťoven světa – Lloyd’s of London – sdružovala skupinu investorů, ochotných převzít velká rizika spojená s potopením lodí.
[2]    S výjimkou tradičního oboru, jímž je pojištění motorových vozidel a odpovědnosti z jejich provozování.
[3]    Dalšími způsoby, jak pojišťovna snižuje riziko, je poskytování pojištění společně s jinými pojišťovnami (pojistný pool) – například v případě pojištění jaderné elektrárny nebo využitím tzv. zajišťoven (pojišťoven pro pojišťovny). Tím je princip pojistné solidarity zcela maximalizován.
[4]    Machková, M., Sato, A., Zamykalová, M. a kol.: Mezinárodní obchod a marketing. Grada Publishing, Praha 2002, s. 169–173.
[5]    Význam Exportní garanční a pojišťovací společnosti, a. s. (EGAP) od jejího založení v červnu 1992 stále roste. Společnost je plně ve vlastnictví českého státu, který vykonává svá vlastnická práva prostřednictvím ústředních orgánů státní správy. Například v letech 1993 až 2011 pojistil EGAP vývozní úvěry v celkové hodnotě 536 mld. Kč se státní podporou proti vývozním úvěrovým rizikům. Pojištění proti krátkodobým komerčním rizikům nezaplacení v důsledku platební neschopnosti či platební nevůle domácího nebo zahraničního kupujícího poskytuje od roku 2005 KUPEG úvěrová pojišťovna, a.s. spoluvlastněná EGAP a belgickou úvěrovou pojišťovnou Ducroire |Delcredere SA.NV.
[6]    Antič, M., Hanzal, M.: Kyberútoky nejsou sci-fi. Hackeři ovládli i Česko. Pojistný obzor, XCVI ., 2013, č. 2. s. 25–27.

Převzato z knihy Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích vydané nakladatelstvím Grada v roce 2013

Vyhýbání se rizikům

Vyhýbání se jakýmkoliv rizikům je jednou z metod řešení rizik, jedná se však o metodu spíše negativní než pozitivní. Často jde o přístup, který je pro řešení mnoha rizik zcela nevyhovující. Kdyby byla tato metoda využívána extenzivně, bylo by podnikání ochuzeno o řadu příležitostí k výdělku a zřejmě by nebylo schopno dosáhnout svých cílů. S podnikatelskými aktivitami je vždy spjato riziko, proto nelze tento přístup obecně doporučit. Aplikace metody vyhnutí se riziku je na místě, jedná-li se například o nepropracovaný podnikatelský záměr, u něhož je riziko neúspěchu neúměrně velké. Dlouhodobé vyhýbání se riziku nemůže být přístupem, který zabezpečí firmě růst.

I v oblasti veřejné správy nelze doporučit jako jedinou strategii vyhýbání se rizikům, neboť to může vést při jejím výkonu k formalismu, alibismu, ale i přímo ke vzniku hmotných škod (opět připomínáme přípravu na povodně a chování úředníků během nich).

Bohužel v přístupu některých státních orgánů se v posledních letech neustále objevuje tendence posuzovat podnikání jako činnost s minimálním rizikem, takže řada neúspěšných podnikatelských záměrů je posuzována jako trestněprávní delikty, a to zejména v důsledku téměř hypertrofických ustanovení obchodního zákoníku a zákonů souvisejících, zdůrazňujících trestní odpovědnost při nedodržení tzv. péče řádného hospodáře. Absolutním excesem jsou pak postupy některých orgánů činných v trestním řízení, které s pěti- až desetiletým odstupem a se znalostí celého vývoje až do současnosti podnikatelům doporučí, jak měli v dané době postupovat, a na základě toho vykonstruují obvinění z různých druhů hospodářské trestné činnosti. Příkladem z nepříliš dávné minulosti je obvinění managementu prosperujícího podniku na Vysočině, že neměl prodat akcie ve firmě zainteresované osobě za cenu, která byla ten den na veřejném trhu aktuální, ale za cenu, která je dnes stanovována na základě fundamentálního ocenění podniku – při znalosti následného nejméně pětiletého vývoje.

Lze tedy očekávat, že tento tlak povede k posílení principu „nepouštět se do žádného rizika“, které by mohlo být jakýkoliv způsobem později použito proti podnikateli.

Získávání dodatečných informací

Jedná se o jednu z nejdůležitějších metod snižování rizika v obchodním kontaktu firem, a to nejen v podnikatelské praxi. Situace, kdy o svém obchodním partnerovi nebo o jednající protistraně nic nevíme, je poměrně typická. Rozdílné vybavení účastníků vyjednávání informacemi je jednou z příčin selhání na trhu nebo neúspěchu při jednání. Nedostatek informací často vede při podnikání k nepříznivému výběru (kvalitní aktiva či záměry jsou vytlačeny méně kvalitními) a k morálnímu hazardu (podstupování vyššího rizika). Problematice práce s informacemi je proto věnována celá následující kapitola.

Vytváření rezerv

Rezervy jsou aktiva, určená pro použití za mimořádných okolností. Jsou jednou ze základních metod snížení rizika v podnikání (ale i ve veřejné správě). Firmy si nejčastěji vytvářejí materiálové (hmotné) a finanční rezervy. Materiálové rezervy jim umožňují eliminovat například výkyvy dodávek surovin a vstupních komponent (pojistné zásoby). Finanční rezervy firmě umožní překlenout období okamžitého nedostatku hotových finančních prostředků (nezaplacené pohledávky u obchodních partnerů, ohrožující firmu tzv. druhotnou platební neschopností). Kromě toho existují účetní rezervy, které jsou předepsány legislativou. Jsou určeny k financování nákladů v budoucnosti – například na opravy hmotného majetku, na úhradu kurzových ztrát apod. Některé firmy (jako akciové společnosti) musí podle zákona tvořit ze svého zisku rezervní fondy, ale tyto fondy nejsou obvykle postačující pro případ, kdy lze identifikovat riziko, přinášející se značnou pravděpodobností vysokou ztrátu, navíc se jedná o ryze účetní položku pasiv, která za špatné vnitřní situace ve firmě nemusí být adekvátně kryta skutečnými aktivy.

Při stanovení výše potřebných rezerv je vhodné použít auditorské metody, stanovit pravděpodobnou výši nákladů potřebných na krytí ztrát a zvolit takový způsob rezerv, který představuje optimální řešení – například místo udržování mrtvých peněz na účtu je vhodné zvolit některý krátkodobý finanční instrument s vyšší výnosností (termínový vklad, depozitní certifikát, pokladniční poukázka, vysoce likvidní cenný papír atp.).

Převzato z knihy Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích vydané nakladatelstvím Grada v roce 2013

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek