Mezinárodní instituce v mezinárodním obchodě

1. 10. 2012 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Článek charakterizuje činnost nejdůležitějších organizací, ať již mezivládních nebo nevládních, jež působí na poli mezinárodního obchodu. V textu naleznete základní charakteristiky Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), Světové celní organizace (WCO), Konference o obchodu a rozvoji (UNCTAD), Mezinárodního obchodního centra (ITC), Evropské hospodářské komise (UNECE), Komise pro mezinárodní právo (UNCITRAL), Mezinárodního ústavu pro sjednocení soukromého práva (UNIDROIT), Banky pro mezinárodní platy (BIS), Mezinárodního měnového fondu (IMF), Mezinárodní obchodní komory (ICC), Skupiny Světové banky (World Bank Group – IBRD, IDA, ICSID, IFC, MIGA), regionálních bank i dalších organizací.

Převzato z knihy „Mezinárodní obchod v 21. století“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2010.

Mezinárodní organizace, ať už mezivládní, nebo nevládní, ovlivňují mezinárodní obchod vytvářením pravidel a podmínek pro uskutečňování mezinárodních obchodních transakcí. Do mezinárodních obchodních organizací se sdružují státy nebo nevládní subjekty s cílem podporovat mezinárodní obchod, usnadňovat jeho procedury a liberalizovat obchodní toky. Členství v organizacích je dobrovolné; svým členstvím se členové zavazují implementovat závěry plynoucí z jednání organizací (na jednáních se podílejí a ovlivňují je). Prostřednictvím členství a aktivit v mezinárodních mezivládních organizacích státy prosazují záměry své zahraniční obchodní politiky. I když v konečné podobě nejsou záměry prosazeny v plném rozsahu a výsledkem jsou kompromisní ujednání mezi členy organizací, závěry jednání jsou základem konkrétních nástrojů a opatření obchodní politiky státu.

Některé mezinárodní organizace mají na mezinárodní obchod přímý a silný vliv, neboť jejich aktivity jsou na obchod přímo zaměřeny. Existují však i organizace, jejichž činnost je primárně zaměřena na jiné oblasti a její dopady na obchod se projevují nepřímo. V některých případech je velmi těžké odlišit přímý a nepřímý vliv, který se navíc mohl měnit také v důsledku historického vývoje. Řazení organizací v dalších podkapitolách proto nevyplývá z charakteru jejich vlivu na obchod. Organizace jsou rozděleny na mezivládní a nevládní. Většina mezivládních organizací patří do systému OSN, ať už se jedná o organizace podřízené Valnému shromáždění nebo Ekonomické a sociální radě nebo jde o specializované agencie. Z dále uváděných organizací do systému OSN nepatří Světová obchodní organizace, Světová celní organizace, Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj a Banka pro mezinárodní platby. Pokud u organizací není uvedeno jinak, je členem i Česká republika (kromě regionálních bank).

Všechny informace o mezinárodních organizacích byly v tomto textu aktualizovány v době vzniku tohoto textu; pro upřesnění (zejména ohledně počtu členů nebo vývoje v jednáních) je nutno sledovat webové stránky organizací.

Mezivládní organizace

Jednou z nejdůležitějších mezivládních organizací je Světová obchodní organizace. Vzhledem k tomu, že je popsána v samostatném dokumentu, do této části ji nezařazujeme a věnujeme se charakteristice ostatních organizací.

Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj

(www.oecd.org)

Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (Organization for Economic Cooperation and Development – OECD) je nástupnickou organizací Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (Organization for European Economic Cooperation – OEEC). Sídlí v Paříži, má 33 členů1 a od roku 2007 se jedná také o vstupu Ruska a Estonska.2

OEEC vznikla na základě Ekonomického výboru3 v roce 1947 a jejím cílem byla správa americké a kanadské pomoci na obnovu Evropy (Marshallův plán) po druhé světové válce.

V roce 1961 se OEEC transformovala v OECD, aby byla odražena změna náplně i cílů organizace. Cílem je dosažení udržitelného ekonomického růstu a zaměstnanosti, zvýšení životních standardů při současném uchování finanční stability a podpora rozvoje světové ekonomiky prostřednictvím liberalizace mezinárodního obchodu, investic a financí. Tyto cíle by měla OECD zajišťovat nejen v členských státech, ale také v rozvojových zemích.

Činnost organizace je velmi široká a zasahuje do všech oblastí hospodářství. Je zajišťována cca 200 výbory, pracovními skupinami a skupinami expertů. Zasedání těchto orgánů se ročně účastní na 40 000 úředníků členských zemí. Samotný sekretariát organizace má 2500 pracovníků (pro porovnání: sekretariát WTO má cca 600 pracovníků).

Z hlediska metod práce OECD průběžně sleduje události v členských zemích i ve světě. Shromažďuje a analyzuje údaje, které jsou poté v jednotlivých pracovních orgánech předmětem diskuse k možným opatřením, změnám politik nebo zavedení nových pravidel mezinárodní spolupráce. Výsledkem diskuse a jednání je konsenzuální návrh opatření, zásad, pravidel, modelů a standardů, které – jsou-li schváleny Radou jako nejvyšším orgánem OECD – jsou státy povinny implementovat.

Opatření mohou mít podobu různých instrumentů: rozhodnutí Rady, rozhodnutí-doporučení Rady, doporučení Rady, dohoda, uspořádání (konsenzus), úmluva, doporučení Výboru pro rozvojovou pomoc, deklarace, směrnice, principy, ujednání.

Implementace instrumentů OECD je průběžně a pravidelně monitorována, spolu s výkonností ekonomiky, a to prostřednictvím detailních prověrek (peer review). Výsledky prověrek jsou předmětem jednání pracovních orgánů a diskuse mezi členy.

OECD vydává pravidelně řadu publikací s ekonomickými přehledy a statistikami. Patří k nim OECD Economic Outlook (ekonomický výhled v členských i nečlenských zemích), OECD Factbook (ekonomické a politické reference), OECD Economic Surveys (analýza a hodnocení jednotlivých národních ekonomik), Going for Growth (srovnávací studie indikátorů národní výkonnosti).

Z hlediska věcného zaměření práce OECD se doporučení, rozhodnutí a další nástroje týkají zemědělství, boje s korupcí, pohybu kapitálu, soutěžního práva a politiky, spotřebitelské politiky, vedení společností, rozvojové pomoci, vzdělávání, zaměstnanosti a pracovních standardů, energetiky, životního prostředí, finančních trhů, fiskálních záležitostí, informační a komunikační politiky, pojištění, mezinárodního investování a nadnárodních korporací, nukleární energie, veřejné správy, vědy a techniky, oceli, turistiky a obchodu.

Řada opatření z uvedených oblastí ovlivňuje mezinárodní obchod (např. investování, boj s korupcí, soutěžní právo atd.). Přímo obchodu se týká konsenzus k oficiálně podporovaným exportním úvěrům ve verzi revidované v roce 2005 (Arrangement on Officially Supported Export Credits) a doporučení společného postupu v oblasti životního prostředí a oficiálně podporovaných exportních úvěrů z roku 2007 (Recommendation of the Council on Common Approaches on the Environment and Officially Supported Export Credits).

V obchodní otázkách jsou diskuse a jednání OECD zaměřena dále na zemědělský obchod, obchodní aspekty životního prostředí, cla, netarifní překážky, vztah regionálních obchodních dohod a mnohostranného obchodního systému, reformu regulatorních postupů v souvislosti s otevíráním trhů, obchod se službami, usnadňování procedur obchodu, obchodní investování a soutěž, rozvojové aspekty obchodu a dialog o obchodních politikách.

Světová celní organizace

(www.wcoomd.org)

Světová celní organizace (World Customs Organization – WCO) je jedinou mezinárodní organizací, kompetentní pro řešení metodických celních otázek. Organizace má 171 členů, sídlí v Bruselu.

WCO vznikla v několika etapách. V roce 1947 evropské státy uvažovaly o vzniku evropské celní unie, odrážející principy dohody GATT. Ustavily proto Celní výbor a Ekonomický výbor. Celní výbor se v roce 1952 transformoval do Rady pro celní spolupráci (Customs Cooperation Council) a Ekonomický výbor do Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci (předchůdkyně OECD). V roce 1994 se pak Rada pro celní spolupráci transformovala na mezinárodní organizaci s názvem WCO.

Cílem WCO je zajistit efektivnost a co nejvyšší účinnost celní správy ve světovém měřítku. Její činnost je zaměřena na vývoj světových celních standardů a jednoduchého a účinného celního systému, na zjednodušení, modernizaci, harmonizaci a jednotné uplatňování celních procedur, na bezpečnost obchodních toků a na pomoc při vytváření celních institucí v rozvojových zemích.

Nejdůležitější činností WCO je harmonizace mezinárodních celních postupů. WCO vyvinula a uvedla do praxe Harmonizovaný systém popisu a číselného označování zboží (Harmonized Commodity Description and Coding System), který je pravidelně aktualizován (podstata Harmonizovaného systému je vysvětlena v kapitole týkající se obchodní politiky). WCO vyvinula také tzv. Celní datový model (Customs Data Model), který může být využíván k jednoduchému a rychlému předávání informací mezi celnicemi, ještě před příchodem zboží. Datový model je založen na standardizovaných a harmonizovaných požadavcích na celní a dopravní informace, přičemž některé z celních procedur jsou převedeny na elektronické prostředky. Datový model tak vytváří základ pro užití společné elektronické přepravní a celní deklarace pro vývoz a dovoz.

V rámci WCO byla revidována Kyotská úmluva o zjednodušení a harmonizaci celních procedur. V úmluvě došlo ke změnám tradičních celních procedur, které neodpovídaly zvyšujícímu se objemu obchodovaného zboží, rozvoji informačních technologií, požadavkům na kvalitu služeb a principu přednostního uspokojení zákazníků. Do kompetencí WCO patří také systém ATA (kombinace iniciál francouzských slov admission temporaire a anglických slov temporary admission), který řeší dočasné umístění zboží v celním území bez nadbytečných celních procedur.

WCO spravuje dohodu WTO o celním ohodnocení. Zabývá se také pravidly původu zboží – v této oblasti organizace sestavila harmonizovaná pravidla původu, která byla předložena k eventuálnímu využití členům WTO.

Činnost zaměřenou na odstraňování zbývajících překážek obchodu těsně koordinuje s WTO a UNCTAD a spolupracuje také s Mezinárodní obchodní komorou.

Konference o obchodu a rozvoji

(www.unctad.org)

Konference OSN o obchodu a rozvoji (United Nations Conference on Trade and Development – UNCTAD) je orgánem Valného shromáždění pro problematiku obchodu a rozvoje. Vznikla v roce 1964, kdy se konference, svolaná OSN k problematice podílu a účasti rozvojových zemí v mezinárodním obchodě, institucionalizovala. Na konferenci se ustavila skupina 77 rozvojových zemí – G 77 (nyní má G 77 kolem 130 států). Organizace má 192 členů, sídlí v Ženevě.

Cílem organizace je napomáhat integraci rozvojových a zejména nejméně rozvinutých zemí do světové ekonomiky, především do mezinárodního obchodu a mnohostranného obchodního systému. Tomuto cíli je také přizpůsobena velmi široká činnost, která je soustředěna na výzkum, analýzy a shromaždování údajů z jednotlivých oblastí obchodu, organizování mezivládních jednání, na mezivládní a expertní diskuse a výměnu zkušeností k jednotlivým obchodním aspektům, na technickou spolupráci, na poradenskou činnost a technickou pomoc vládám rozvojových zemí a další služby těmto zemím. Spolupracuje přitom s řadou dalších mezinárodních organizací, vládních institucí, nevládních organizací, s privátním sektorem, výzkumnými ústavy, univerzitami atd.

Významným výsledkem činnosti UNCTADu v oblasti obchodu je systém všeobecných preferencí, který byl vytvořen již na konci šedesátých let minulého století a byl implementován do mnohostranného obchodního systému v roce 1979. V roce 1989 potom byl vytvořen globální systém obchodních preferencí mezi rozvojovými zeměmi (Global System of Trade Preferences among Developing Countries), který podepsalo 44 zemí.

UNCTAD zpracoval a pravidelně aktualizuje informační systém o překážkách obchodu v cca 140 zemích (tzv. TRAINS – TRade Analysis and INformation System). Systém obsahuje celní tarify, para-tarifní opatření a netarifní překážky obchodu. Je dostupný on-line (za poplatek) nebo na CD. Podobným systémem je také automatizovaný systém celních dat (Automated SYstem for CUstoms Data – ASYCUDA), který je základem pro integrovaný celní informační systém. Systém shromažďuje údaje o většině obchodních procedur a generuje data pro elektronickou výměnu údajů mezi obchodníky a celními správami (při použití EDIFACT). Je instalován v cca 80 zemích.

V oblasti obchodu se surovinami byla v rámci UNCTADu uzavřena řada komoditních dohod, z nichž některé se institucionalizovaly. Jak bylo uvedeno v kapitole o obchodní politice, tyto dohody byly uzavřeny o kávě, kakau, bavlně, mědi, obilí, jutě, olovu a zinku, niklu, olivovém oleji, surovém kaučuku, cukru, tropickém dřevu, banánech, tropickém ovoci, citrusech, rýži, kůžích, oleji a olejových semenech, vínu a vinné révě, bambusu a ratanu. Jejich cílem byla stabilizace cen vývozu surovin. V současné době je činnost UNCTAD soustředěna na pomoc při diverzifikaci, restrukturalizaci a posílení konkurenceschopnosti surovinového sektoru a na stabilizaci výnosů ze surovinového vývozu. Organizace také poskytuje rozsáhlé informace o vývoji trhů se surovinami.

V rámci oblasti nazvané obchodní jednání a obchodní diplomacie UNCTAD pomáhá rozvojovým zemím v orientaci v mnohostranném obchodním systému, s efektivním uplatněním negociačních technik, s přípravou stanovisek pro jednání, i s taktikou a strategiemi, jak prosadit rozvojové zájmy při mnohostranných jednáních. Zemím, které požádaly o vstup do WTO a procházejí přístupovými jednáními, poskytuje pomoc při formulování obchodních a souvisejících politik a při vytváření obchodně politické ingrastuktury.

UNCTAD také vytvořil světovou síť obchodních míst (Global Trade Point Network). Obchodní místa poskytují obchodní informace a služby a pomáhají při zavádění elektronické obchodní praxe. Síť se v roce 2000 institucionalizovala (viz dále World Trade Point Federation).

Z obchodně-ekonomických témat se UNCTAD zabývá dále velmi rozsáhle přímými zahraničním investicemi a souvisejícími aspekty, hospodářskou soutěží, elektronickým obchodováním, transferem technologií, životním prostředím, dopravou, obchodní logistikou, obchodní diplomacií, zadlužeností, financováním atd.

K nejvýznamnějším publikacím UNCTAD patří: Trade and Development Report, World Investment Report, Least Developed Countries Report, UNCTAD Handbook of Statistics, E-Commerce and Development Report, Review of Maritime Transport, Economic Development in Africa.

Mezinárodní obchodní centrum

(www.intracen.org)

Mezinárodní obchodní centrum (International Trade Centre – ITC) je agenturou pro technickou spolupráci v konkrétních oblastech obchodu, která je financována ze zdrojů UNCTADu, WTO a dobrovolných příspěvků na konkrétní programy. Jedná se mezivládní organizaci, jejímiž členy jsou automaticky všichni členové UNCTAD a WTO. Vznikla v roce 1964, sídlí v Ženevě.

Centrum má za úkol podpořit konkurenceschopnost rozvojových zemí a zemí s transformující se ekonomikou ve světovém obchodu. Jeho činnost pokrývá oblasti, které nejsou v kompetencích WTO nebo UNCTADu, avšak vyplývají z aktivit těchto organizací. Zatímco na činnosti UNCTADu a WTO se podílejí vlády států, ITC spolupracuje s podnikatelskou sférou.

ITC poskytuje pomoc při zapojení rozvojových a transformujících se ekonomik do mnohostranného obchodního systému, při aplikaci a využití jeho pravidel, při formulaci obchodních politik, při vytváření a uplatňování exportních strategií, při rozvoji služeb podporujících obchod. V rámci svých programů analyzuje a podporuje exportní výkonnost ve vybraných odvětvích, identifikuje směry rozvoje výroby a vývozu specifických výrobků, podporuje koordinaci mezinárodních nákupních a zásobovacích aktivit a odkrývá další potenciál ekonomik. Jeho pomoc je soustředěna především na malé a střední podniky, kterým poskytuje marketingové služby, jako je průzkum trhu, obchodní poradenství, správa obchodních informací, školicí kapacity v oblasti vývozu a další služby. Pro nejméně rozvinuté země jsou služby ITC zdarma.

Evropská hospodářská komise

(www.unece.org)

Evropská hospodářská komise OSN (United Nations Economic Commission for Europe – UNECE, česky EHK) je jednou z pěti regionálních komisí OSN, spadajících pod Hospodářskou a sociální radu OSN (Economic and Social Council – ECOSOC). Vedle ní působí ekonomické komise pro Afriku, Asii a tichomoří, západní Asii a Latinskou Ameriku a karibskou oblast.

Vznikla v roce 1947 s cílem podporovat poválečnou obnovu Evropy a napomáhat její ekonomické spolupráci a integraci. Má 56 členů – evropské státy, asijské státy bývalého Sovětského svazu, USA a Kanadu. Sídlí v Ženevě. Její činnost je zaměřena jednak na ekonomickou spolupráci a integraci obecně, jednak konkrétně na spolupráci v energetice, péči o životní prostředí, bytové politice, statistikách, obchodě, lesním hospodářství a dopravě. V těchto oblastech provádí analýzy a rozbory; spolupracuje přitom se soukromým podnikatelským sektorem, mezinárodními profesními a nevládními organizacemi. Na základě výsledků analýz jsou projednány a zpracovány návrhy regulačních opatření, norem, standardů, dohod a dalších právních nástrojů.

Celá řada výsledků práce EHK má přímý nebo nepřímý vliv na mezinárodní obchod. Uplatnění nástrojů vytvořených EHK v praxi přispívá k odstraňování překážek a zjednodušování obchodu, a to v rámci regionu i vůči zbytku světa. Náklady na mezinárodní obchodní transakce se totiž mohou velmi lišit v závislosti na doprovodných procedurách. Průměrné transakční náklady při prodeji jednoho kontejneru standardního zboží dosahují ve státu Tonga 265 USD, v Číně 335, ve Finsku 420 USD, v Česku 713 USD, zatímco v Tadžikistánu téměř 4 300 USD.4 Z tohoto důvodu je zajištění konkurenceschopnosti vývozců závislé také na efektivních procedurách s nízkými náklady.

K těmto výsledkům se zprostředkovaným vlivem na obchod patří vytvoření jednotného označování evropských silnic („E“), harmonizace dopravních značek, automobilové standardy bezpečnosti a znečišťování, standardy pro dopravu nebezpečných materiálů, dohoda o rozvoji kombinované dopravy, standardy pro lehce zkazitelné zemědělské zboží, dohoda o celních procedurách, standardy pro elektronickou výměnu dat v obchodě a dopravě, úmluva o přeshraničním znečišťování ovzduší, o ochraně vodních toků a přeshraničních dopadech průmyslových havárií.

Pokud se týká konkrétně obchodu, je nutno zdůraznit především vytvoření Střediska OSN pro usnadňování obchodu a elektronický obchod (The United Nations Centre for Trade Facilitation and Electronic Business – UN/CEFACT). Mezinárodní obchodní transakce vyžadují řadu různých procedur při nakupování, přepravě a placení za dodávky. Při těchto procedurách obchodníci poskytují vládním úřadům i svým obchodním partnerům
různé datové soubory, což je náročné na čas a zvyšuje transakční náklady, a to nejen samotných obchodních partnerů, ale také celních a finančních institucí. UN/CEFACT nabízí jednodušší, transparentnější a efektivnější proces prostřednictvím plně automatizované spolupráce počítačových systémů prodávajícího a kupujícího, kdy by potřebné údaje byly vloženy do systému pouze jednou a poté využity v průběhu celého obchodního cyklu. K naplnění tohoto cíle je však potřeba dosáhnout dohody o harmonizaci požadovaných údajů, a to ze strany vlád, dopravců, obchodníků, výrobců a bank. Dohoda prozatím neexistuje, avšak řada z uvedených subjektů již začala pracovat na zjednodušení a zefektivnění svých datových systémů.

V EHK byl již pro elektronickou výměnu dat vytvořen systém pravidel (United Nations rules for Electronic Data Interchange For Administration, Commerce and Transport – EDIFACT). Pravidla zahrnují mezinárodně odsouhlasené standardy, směrnice a adresáře pro přímou elektronickou výměnu strukturovaných dat, vztahujících se k obchodu se zbožím a službami, mezi nezávislými komputerizovanými informačními systémy (bez použití papírových obchodních dokumentů).

Další oblastí dotýkající se přímo obchodu je stanovení obchodních kvalitativních standardů pro ovoce a zeleninu a další zemědělskou produkci. Tyto standardy byly zahrnuty do legislativy Evropského společenství a jsou používány i dalšími zeměmi. K harmonizaci jejich výkladu napomohlo převzetí standardů ze strany OECD (OECD Scheme for the Application of International Standards for Fruit and Vegetables), která je doplnila jednotným výkladem.

Významné jsou také výsledky práce EHK v oblasti regulačních mechanismů a standardizace. Překážkou obchodu je totiž i to, že státy vzájemně neuznávají své certifikáty o technické úrovni výrobků, což je příčinou dodatečných nákladů na získání osvědčení. V regionu existuje velmi málo dohod o vzájemném uznávání. Proto byl vypracován jako doporučení mezinárodní model pro technickou harmonizaci (International Model for Technical Harmonization, Recommendation „L“). Státy Euroasijského ekonomického společenství (Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Ruská federace, Tadžikistán a Uzbekistán) podepsaly dohodu o principech harmonizace technické regulace, která se opírá o model, a tyto principy by měly být promítnuty do národních legislativ uvedených států. Tento krok významně usnadní obchod s touto částí světa.

EHK se začala také zabývat možností, jak účinněji bránit obchodu padělaným zbožím, které je nebezpečné pro spotřebitele, neboť padělatel nedodržuje technické normy (potraviny, hračky, elektronika, automobilové nebo letecké náhradní díly).

Od roku 2007 se činnost EHK související s obchodem zaměřuje také na identifikaci nejzávažnějších existujících netarifních překážek obchodu ve státech střední Asie a na způsob, jak lze tyto překážky překonat s využitím standardů, doporučení a dalších nástrojů.

Komise pro mezinárodní právo

(www.uncitral.org)

Komise OSN pro mezinárodní právo (United Nations Commission on International Trade Law – UNCITRAL) patří v systému OSN pod podřízené orgány Valného shromáždění. Byla založena v roce 1966, sídlí ve Vídni. Jejím cílem je harmonizace a unifikace národních právních předpisů, jejichž rozdílnost často vytváří překážku volnému obchodu.

Komise je složena ze 66 členů, kteří jsou voleni Valným shromážděním vždy na šest let. Státy v komisi zastupují různé geografické oblasti a ekonomické a právní systémy. Členství České republiky v komisi skončí v roce 2010. Na práci komise (resp. jejích pracovních skupin) se však v případě zájmu mohou podílet všechny státy OSN.

UNCITRAL připravuje vzorové právní předpisy pro oblasti dotýkající se mezinárodního obchodu. V současné době se jedná o vládní zakázky pro zboží, stavební práce a služby, o mezinárodní arbitráž, o elektronický obchod, o dopravu, o insolvenci v obchodních vztazích, o bezpečnost obchodních transakcí a o práva k duševnímu vlastnictví. Komise doporučuje vládám států využít těchto dokumentů při přípravě svých národních
legislativ, nicméně implementace nebo vytvoření národních právních předpisů podle vzorů není povinná.

V rámci práce UNCITRALu byla sjednána řada úmluv, týkajících se obchodu. ČR je smluvní stranou Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (Vídeň 1980), Úmluvy o promlčení při mezinárodní koupi zboží a jejího dodatku a Úmluvy OSN o námořní přepravě zboží. Dále byly v rámci UNCITRALu podepsány: Úmluva OSN o mezinárodních akreditivech a mezinárodních dlužních úpisech, Úmluva OSN o nezávislých zárukách a stand-by akreditivech, Úmluva o užití elektronických sdělení v mezinárodním obchodě, Úmluva OSN o odpovědnosti operátorů přepravních terminálů v mezinárodním obchodě, Úmluva OSN o postoupení pohledávek v zahraničním obchodě (dvě posledně uvedené úmluvy dosud nevstoupily v platnost).5

UNCITRAL také úzce spolupracuje s Mezinárodní obchodní komorou. Formálně uznává a doporučuje k celosvětovému využití jako „dobrou mezinárodní obchodní praxi“ pravidla a normy vytvořené nebo převzaté touto organizací. Konkrétně se jedná o Incoterms (1990 i 2000), jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy, pravidla pro mezinárodní stand-by praxi a všeobecná pravidla pro dluhopisy.

Mezinárodní ústav pro sjednocení soukromého práva

(www.unidroit.org)

Mezinárodní ústav pro sjednocení soukromého práva (International Institute for the Unification of Private Law – UNIDROIT) sídlí v Římě, má 61 členů. Ústav vznikl v roce 1926 jako pomocný orgán Ligy národů a po ukončení její činnosti byl znovu založen v roce 1940 na základě mnohostranné dohody členů.

Ústav se zabývá harmonizací a unifikací soukromoprávních vztahů v mezinárodním styku.

V rámci UNIDROIT byly např. podepsány úmluvy týkající se jednotné právní úpravy smluv o mezinárodní koupi zboží (Convention relating to a Uniform Law on the Formation of Contracts for the International Sale of Goods, Convention relating to a Uniform Law on the International Sale of Goods – obě z roku 1964), právní úpravy mezinárodního finančního leasingu, mezinárodního faktoringu a franšízingu.

Vzorové právní normy se mohou stát součástí legislativy jednotlivých států. Pro státy, které úmluvy podepsaly, plyne z jejich podpisu závazek uvést jejich znění do svého právního řádu; ostatní státy mohou k úmluvám přistoupit nebo převzít text unifikovaných norem formou svého vlastního právního předpisu.

UNIDROIT také vydal v roce 2004 novelizované principy vztahující se k mezinárodním obchodním kontraktům (Principles of International Commercial Contracts). Tyto principy se aplikují, pokud se smluvní strany dohodly podřídit se jim, pokud si nevybraly žádnou z národních legislativ jako rozhodující nebo pokud své smlouvy podřizují obecným právním principům, např. lex mercatoria. Slouží také pro interpretaci nebo doplnění mezinárodních jednotných právních principů i národního práva apod. V současné době UNIDROIT pracuje na jejich další novelizaci.

Banka pro mezinárodní platy

(www.bis.org)

Banka pro mezinárodní platy (Bank of International Settlements – BIS) je mezinárodní organizací, která podporuje mezinárodní finanční spolupráci a stabilitu a slouží jako banka pro centrální banky. Vznikla v roce 1930, sídlí v Basileji, její dvě pobočky jsou umístěny v Hongkongu a v Mexiku. Má 55 členů; jejími členy jsou centrální banky.

Současnými cíli BIS je přispívat k měnové a finanční stabilitě, poskytovat fórum pro diskusi a analýzu finančních politik centrálním bankám a finančním institucím, zabývat se výzkumem ve finanční a měnové oblasti a poskytovat krizové financování k podpoře mezinárodních měnových systémů (např. v rámci stabilizačních programů IMF).

Banka je také metodickým, teoretickým a informačním centrem pro centrální banky a zajišťuje bankovní dohled. Z další činnosti BIS jsou významné ekonomické a finanční výzkumy, statistiky v oblasti světového bankovnictví, měnových a finančních trhů a různé semináře k problematice financí.

BIS poskytuje bankovní služby výhradně centrálním bankám a mezinárodním organizacím, v žádném případě fyzickým osobám nebo podnikatelským subjektům. Služby jsou zaměřeny na management devizových rezerv. V posledním období bylo 6 % světových devizových rezerv investováno v BIS; v roce 2006 výše depozit dosáhla 186 miliard SDR.6 Banka také poskytuje centrálním bankám krátkodobé úvěry a mimořádné financování v případě finančních krizí.

BIS měla význam pro mezinárodní obchod i v průběhu svého historického vývoje. Původně byla ustavena jako instituce sloužící k technickému zajištění válečných reparací Německa (k výběru, správě a distribuci), k poskytování mezinárodních úvěrů na financování reparací a na podporu spolupráce centrálních bank. I když funkce banky v souvislosti s reparacemi byla rychle vyčerpána, podporovala ekonomiky a rozvoj obchodu rozšířením svých činností.

Po druhé světové válce – až do sedmdesátých let 20. století – se působnost banky rozšířila na implementaci brettonwoodského systému, což napomohlo vytváření podmínek pro plynulý rozvoj obchodu především v zemích západní Evropy.

Banka jako zmocněnec pro Evropskou platební unii (European Payments Union – EPU, 1950-1958) hrála významnou roli nejen v dosažení plné směnitelnosti evropských měn, ale také v podpoře plynulosti obchodních toků zprostředkováním clearingu. Po válce byly ve všech evropských státech měny přísně kontrolovány, což vytvářelo závažnou překážku obchodu. Pro její překonání státy uzavíraly clearingové dohody, nejprve bilaterální, později mnohostranné. BIS zajišťovala mnohostranný zápočet vzájemných dvoustranných zúčtovacích plateb.

EPU byl mechanismus určený k postupnému odstraňování měnových restrikcí a jeho role skončila plnou směnitelností měn v roce 1958, kdy se stal brettonwoodský systém volně směnitelných měn při fixním směnném kurzu plně funkční. Problémy však nastaly s jeho udržitelností a BIS se v této souvislosti stala důležitou institucí při koordinaci krizového řízení mezi centrálními bankami (zlatý pool, swapové operace atd.).

Po roce 1973, v podmínkách směnitelných fl oatingových měn, BIS ztratila roli clearingového centra. Poté, do osmdesátých let, byla zaměřena na přeshraniční toky kapitálu (následek ropné krize) a na pravidelný dohled nad mezinárodně působícími bankami.

BIS byla také zapojena do evropské měnové integrace. V roce 1973 se stala zmocněncem Evropského měnového fondu pro spolupráci, jehož úlohou bylo omezit fl oating evropských měn s cílem jejich integrace. BIS vykonávala tuto svou funkci i po vzniku Evropského měnového systému v roce 1979, a to až do ustavení Evropské měnové unie. Při BIS fungoval také do roku 1994 Evropský měnový institut, předchůdce Evropské centrální banky.

Brettonwoodské instituce

Konference v Bretton-Woods v New Hampshire, USA, rozhodla o založení institucí k řešení otázek souvisejících s mezinárodním měnovým systémem a mezinárodním obchodem. Na tomto základě vznikly IMF – Mezinárodní měnový fond a IBRD – Banka pro obnovu a rozvoj.

Mezinárodní měnový fond

(www.imf.org)

Mezinárodní měnový fond (International Monetary Fund – IMF) je specializovanou agencií OSN. Byl založen v roce 1944 jako brettonwoodská finanční instituce. Začal fungovat od roku 1947. Má 185 členů, sídlí ve Washingtonu D.C.

Fond byl založen na podporu mezinárodní měnové spolupráce, stability měnových kurzů a vyloučení jejich účelové depreciace, k usnadnění růstu a expanze mezinárodního obchodu, na podporu ekonomického růstu a vysoké úrovně zaměstnanosti, k poskytování dočasné finanční pomoci v souvislosti udržením vyrovnanosti platební bilance jednotlivých zemí (při vyčerpání devizových rezerv), na pomoc k vytvoření mnohostranného platebního systému vylučujícího kurzové restrikce.

V době fungování brettonwoodského systému měla činnost IMF vliv na mezinárodní obchod, neboť dohlížela a řídila systém pevných devizových kurzů jako základu mezinárodního obchodu. Státy neměly možnost využívat kurzové nástroje při řešení problémů v hospodářství a nemohly využít devalvace nebo revalvace při potížích v platebních bilancích. S rozpadem brettonwoodského systému však byla tato funkce potlačena.

K nynějším hlavním aktivitám IMF patří dohled nad mezinárodním finančním systémem (surveillance), uskutečňovaný prostřednictvím dozoru nad ekonomickým a finančním vývojem členských států. Jedná se o monitorovací a konzultační proces, ve kterém jsou sledovány národní a mezinárodní dopady finančních a hospodářských politik jednotlivých členů. V rámci tohoto procesu se hodnotí, nakolik se členové řídí doporučeními IMF. Výsledky jsou publikovány v World Economic Outlook a v Global Financial Stability Report.

IMF poskytuje půjčky (krátkodobé a střednědobé) rozvojovým zemím s potížemi v platební bilanci, čímž jim pomáhá k znovuvytvoření devizových rezerv, stabilizaci jejich měny, k pokračování plateb za dovoz a znovunastolení podmínek pro ekonomický rozvoj a vyššímu zapojení do světového obchodu. Půjčky jsou vázány na konkrétní programy pro obnovu rovnováhy platební bilance a jsou podmíněny opatřeními na zlepšení platební bilance, strukturálními změnami, deregulacemi ekonomiky a liberalizací obchodní politiky. Jedná se o podporu opatření a reforem na nápravu problémů, nikoli o financování – půjčené zdroje v roce 2006 představovaly 28 milionů USD do 74 zemí7. Na rozdíl od rozvojových bank, IMF neposkytuje půjčky na konkrétní projekty.

IMF poskytuje členům také technickou pomoc směřující k vytvoření a implementaci efektivních politik členů (fiskální politika, měnová a kurzová politika, bankovní a finanční systém, statistiky), a to formou školení pro vlády a centrální banky.

V rámci IMF je užívána jednotná mezinárodní rezervní měna, a to zvláštní práva čerpání (Special Drawing Rights – SDR). SDR byla zavedena v roce 1969. Poslední emise se uskutečnila v roce 1981. Doposud bylo emitováno 21,4 mld. SDR, tj. cca 32 mld. USD. Hodnota SDR je určována denně, v závislosti na koši čtyř hlavních měn EUR, GBP, JPY a USD (podle jejich podílu na světovém obchodu).

Skupina Světové banky

(www.worldbank.org)

V rámci brettonwoodských institucí vznikla v roce 1946 Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (International Bank for Reconstruction and Development – IBRD). IBRD se spolu s Mezinárodní asociací pro rozvoj (International Development Association – IDA, vznik 1960) stala základem Skupiny Světové banky8 (World Bank Group – WBG). IBRD i IDA mají 185 členů. Světová banka sídlí ve Washingtonu, D.C.

Světová banka je zdrojem finanční a technické pomoci rozvojovým zemím. Není to banka v běžném slova smyslu, nefunguje na komerčním základě. Poskytuje půjčky s nízkým úrokem, bezúročné úvěry a granty na rozvoj vzdělanosti, zdravotnických služeb, infrastruktury, komunikací, na zlepšení životního prostředí, na vytváření pracovních míst, na obnovu ekonomik po živelných katastrofách a podobně. Pomoci a půjčky IBRD a IDA směřují na konkrétní projekty.

V rámci historického vývoje byly ke Světové bance přičleněny další instituce, které se liší předmětem své specializace: International Finance Corporation – IFC, Multilateral Investment Guarantee Agency – MIGA, International Centre for Settlements of Investment Disputes – ICSID. Uvedené instituce tvoří skupinu Světové banky.

IBRD byla založena s cílem napomáhat poválečné rekonstrukci a obnově světové ekonomiky. Společně s IDA je jejím nynějším cílem redukce globální chudoby a zlepšení životních standardů. IBRD poskytuje úvěry a technickou pomoc na rozvoj středně bohatých zemí a úvěruschopných chudších zemí. Většinu finančních prostředků získává z prodeje vlastních obligací na mezinárodních kapitálových trzích.

IDA poskytuje bezúročné půjčky a další služby nejchudším zemím (kategorizovaným podle výše HDP). Většina finančních prostředků IDA pochází z příspěvků bohatších členských států, včetně několika rozvojových zemí.

Předmětem činnosti IFC (179 členů) je podpora rozvoje soukromého sektoru v rozvojových zemích: vytváření pracovních příležitostí, financování investic do privátního sektoru, poskytování technické pomoci a konzultačních služeb, poskytování úvěrů a investičních prostředků na podnikatelské projekty v rozvojových zemích včetně projektů na obnovu podnikání po živelných a válečných katastrofách.

MIGA (168 členů) podporuje zahraniční investice v rozvojových zemích prostřednictvím garancí, které poskytuje zahraničním investorům pro krytí eventuálních ztrát. ICSID (143 členů) pomáhá urovnávat nebo rozhodovat investiční spory mezi zahraničními investory a hostitelskou zemí.

Světová banka vytvořila databázi objektivních ukazatelů regulace podnikání a obchodování – Doing Business. Tyto indikátory jsou k dispozici za 175 ekonomik, ve stejné struktuře, což umožňuje jejich rychlé porovnání. Každá země je navíc srovnána s průměrem regionu a s průměrem členských zemí OECD. Země jsou na základě deseti vybraných ukazatelů ohodnoceny podle „příznivosti“ podnikatelského prostředí od 1 do 175 (ČR je za rok 2006 na 52. místě, první je Singapur). Databáze poskytuje informace o nákladech podnikání a obchodování, o četnosti procedur a o času nutném na jejich uskutečnění, o zajištění ochrany práv k duševnímu vlastnictví, práv investorů, o možnostech získání úvěrů. Na jejím základě je možno odvodit, jak specifické regulatorní předpisy vytvářejí překážky (nebo pobídky) pro investice, produktivitu a ekonomický růst. V rámci Doing Business jsou vydávány roční zprávy o „snadnosti“ podnikání, tj. o jeho regulaci, v jednotlivých regionech nebo ve vybraných zemích. Tyto zprávy zahrnují informace o regulaci, která tvoří součást
obchodní politiky jednotlivých států.

Pro podnikatele a obchodníky je významné také Business Center Světové banky, ve kterém se mohou informovat o obchodních a investičních příležitostech, které jsou vytvořeny v rámci projektů v rozvojových zemích. Business Center poskytuje podrobný návod na využití těchto příležitostí a na zapojení se do projektů Světové banky. Stejně jako databáze Doing Business, tak i Business Center jsou k dispozici on-line.

Regionální banky

Rozvojová banka Rady Evropy (Council for Europe Development Bank – CEB)

Rozvojová banka Rady Evropy je určena pro poskytování finanční pomoci na rozvoj sociálních investičních programů v členských zemích. Od roku 1956 do 1999 fungovala jako Fond sociálního rozvoje Rady Evropy, jejíž pravomoci podléhá. Má v současné době 39 členů; sídlem je Paříž.

Sociální programy jsou zaměřeny na řešení problémů, jako je pomoc uprchlíkům, přistěhovalcům či obětem přírodních nebo ekologických katastrof. Úvěry jsou přednostně poskytovány na vytváření a ochranu pracovních míst v malých a středních podnicích, na výstavbu sociálních bytů, na sociální infrastrukturu, na ochranu životního prostředí, podporu vzdělávání a zdraví, modernizaci zemědělství, ochranu kulturního dědictví včetně restaurování historických památek. CEB zároveň poskytuje záruky, pokud jsou projekty spolufinancovány z jiných zdrojů.

Úvěry jsou poskytovány buď jako přímé, tj. jsou poskytnuty příjemci odpovědnému za implementaci projektu (stát, místní úřady), nebo jako nepřímé (finančním institucím, pokud je v projektu sdruženo více příjemců). Z hlediska určení je nejvíce prostředků směrováno do tvorby a ochrany pracovních míst, výstavby sociálních bytů, pomoci uprchlíkům a přistěhovalcům. Příkladem konkrétních úvěrů je např. 97 mil. EUR poskytnutých Polsku po povodních v roce 1997, nebo 62 mil EUR poskytnutých Španělsku v letech 1996-1999 na výstavbu a rekonstrukci škol.

V České republice byly schváleny přímé úvěry z CEB na financování investičních projektů malých a středních podniků i nepřímé úvěry Českomoravské záruční a rozvojové bance na financování vodohospodářských investic. Např. v roce 2006 čerpala ČR 1 % ze všech půjček poskytnutých CEB. Prostředky CEB mohou být využívány při spolufinancování projektů, na které ČR čerpá prostředky z Kohezního fondu a strukturálních fondů EU (mohou nahradit národní podíl na financování projektů).

CEB spolufinancuje projekty WBG, EBRD, EIB pokud z hlediska sektorů a oblastí financování a z hlediska způsobilých příjemců dochází se shodě s principy CEB. Banka spolupracuje také s Nordickou investiční bankou při financování malých a středních podniků v severských a baltických zemích a s regionálními bankami Asie (ADB) a Jižní Ameriky (IADB).

Evropská banka pro obnovu a rozvoj (European Bank for Reconstruction and Deve lopment – EBRD)

Evropská banka pro obnovu a rozvoj vznikla v roce 1991 s cílem poskytovat pomoc transformujícím se zemím střední a východní Evropy a zemím bývalého SSSR při jejich přechodu na tržní ekonomiku a k demokratickému systému. Má 61 členských zemí9; sídlem je Londýn.

EBRD podporuje strukturální a sektorové reformy, hospodářskou soutěž, privatizaci a podnikání, posílení finančních institucí a právního systému, rozvoj infrastruktury podporující soukromý sektor a přijetí správných zásad řízení podniků zohledňujících životní prostředí. EBRD je největším investorem v regionu střední a východní Evropy a střední Asie (investice od 5 mil. do 230 mil. EUR); investuje zejména do soukromého sektoru společně s komerčními partnery. Kromě spolufinancování poskytuje úvěry a záruky. Podle strategie z roku 2001 banka rozšiřuje své aktivity v Asii, zatímco z Evropy postupně ustupuje.

V současné době EBRD spolufinancuje projekty ve 27 zemích v souladu s předem stanovenými strategiemi, schvalovanými ve dvouletých intervalech pro jednotlivé země. Pro Českou republiku obsahovala strategie z roku 2005 finanční služby, financování podnikové sféry a podporu malého a středního prodnikání, investice do infrastruktury a životního prostředí. Příkladem investic EBRD v ČR je čistička odpadních vod v Brně nebo obnova Hlavního nádraží v Praze. EBRD se také může podílet na spolufinancování projektů, na které je možno čerpat prostředky z Kohezního fondu a strukturálních fondů EU. Do roku 2010 by Česká republika měla graduovat z operací EBRD.

Evropská investiční banka (European Investment Bank – EIB)

Evropská investiční banka vznikla na základě Římských smluv v roce 1958 jako banka pro dlouhodobé úvěry, k financování investičních projektů. Má vlastní právní subjektivitu a finanční nezávislost. Cílem je podporovat evropskou integraci, vyvážený rozvoj a ekonomickou a sociální soudržnost členů EU. Vlastníky jsou členské státy EU. Sídlem je Lucemburk.

EIB působí jak ve státech EU, tak také poskytuje finanční prostředky na projekty i v dalších 150 zemích, kde je její činnost zaměřena na uskutečňování politik EU pro rozvoj a spolupráci. Úvěry jsou určeny na programy a projekty ve veřejné i soukromé sféře. Banka také poskytuje technickou pomoc, záruky (bankám, leasingovým společnostem, záručním institucím, vzájemným záručním fondům) a napomáhá využití venture kapitálu. Oblasti, ve kterých EIB poskytuje své služby, jsou velmi široké.

ČR získala od doby svého působení v EIB (1992) řadu úvěrů v celkové hodně cca 7 779 mil. EUR), a to na plnění funkcí státu, úvěrů poskytnutých krajům a municipalitám a úvěrů do soukromého sektoru. Příkladem mohou být úvěry na výstavbu dálnic, úvěr na budovy Masarykovy univerzity v Brně, na prevenci před povodněmi, odstraňování povodňových škod, na vodní hospodářství.

Mezinárodní investiční banka (Meždunarodnyj investicionnyj bank – MIB)

Mezinárodní investiční banka byla založena členskými státy Rady vzájemné hospodářské pomoci v roce 1970. MIB poskytovala dlouhodobé úvěry na výstavbu velkých investičních akcí, při kterých se sdružovalo více členských zemí. S rozpadem RVHP se banka dostala do potíží v souvislosti s neuhrazenými závazky některých členů; řada zemí z ní vystoupila. V současné době jsou členy (vlastníky) Ruská federace, Česká republika, Slovenská republika, Bulharsko, Rumunsko, Kuba, Mongolsko a Vietnam. Sídlem je Moskva. V roce 2004 byla obnovena finanční roznováha banky a zvýšena výkonná aktiva, čímž byl vytvořen předpoklad pro postupný rozvoj její činnosti. V současné době není proces transformace bankovní činnosti na úroveň mezinárodní praxe zcela dokončen. Banka však úspěšně rozšiřuje své úvěrové aktivity. ČR prozatím nečerpá od MIB žádný úvěr.

Mezinárodní banka hospodářské spolupráce (Meždunarodnyj bank dlja ekonomičeskovo sotrudničestva – MBHS)

Mezinárodní banku hospodářské spolupráce založily členské státy RVHP v roce 1963. Banka byla založena s cílem zajistit mnohostranné zúčtování vzájemných dodávek zboží a služeb mezi státy RVHP. Po roce 1991 ztratila banka hlavní náplň činnosti a započala transformace jejích aktivit na komerční základ. Transformace banky však byla komplikována tím, že se banka v této době dostala do platební neschopnosti z důvodu nesplacených dluhů některých členů. Tyto dluhy byly postupně spláceny teprve v následujícím období. V roce 2004 poskytla MBHS dva úvěry První česko-ruské bance na financování prodeje vozů Škoda na ruském trhu (první ve výši 1 mil. USD na dobu 1 roku, druhý ve výši 1,5 mil. USD na 2 roky). Současnými vlastníky banky je Ruská federace, Česká republika, Slovenská republika, Bulharsko, Rumunsko, Kuba, Mongolsko, Vietnam a Polsko. Sídlem je Moskva.

Nordická investiční banka (Nordic Investment Bank – NIB)

Nordická investiční banka vznikla v roce 1975, členy jsou Dánsko, Finsko, Island, Norsko, Švédsko, Estonsko, Litva a Lotyšsko. Sídlem jsou Helsinky. Hlavními cíli je podpora růstu severských ekonomik pomocí dlouhodobého financování projektů (úvěry) v soukromém i veřejném sektoru; mimo severských zemí NIB financuje také projekty v zemích s rozvíjejícími se trhy. Z tohoto důvodu služeb NIB využivají také české soukromé subjekty (na základě Rámcové dohody mezi ČR a NIB) na financování rozvojových projektů. NIB má nejlepší možný rating AAA/Aaa od vedoucích ratingových agentur Standard & Poor’s a Moody’s Investor Service.

Asijská rozvojová banka (Asian Development Bank – ADB)

Asijská rozvojová banka je zaměřena na zlepšení života nejchudších obyvatel Asie a Tichomoří. Má 67 členů, vlastníky je také 19 vyspělých mimoregionálních států. Sídlem je Manila. ADB má zastoupení také v Evropě (Frankfurt), Japonsku (Tokyo) a v USA (Washington). ADB poskytuje svým rozvojovým členům – vládám i soukromým subjektkům – úvěry, investice, technickou pomoc, granty a záruky, a to především do oblastí zemědělství a přírodních zdrojů, vzdělávání, financí, zdraví a sociální péče, dopravy a komunikací. Koordinuje také rozvojové politiky a projekty svých rozvojových členů. Prioritami při posuzování způsobilých projektů jsou ekonomický růst, rozvoj lidských zdrojů, stejná práva žen, správné řízení společností, ochrana životního prostředí, rozvoj soukromého sektoru, spolupráce regionů. Nejvíce podporovanými zeměmi jsou Čína, Indonésie, Pákistán, Vietnam a Bangladéš.

Meziamerická rozvojová banka (Inter-American Development Bank – IADB, v některých pramenech také IDB)

Meziamerická rozvojová banka vznikla v roce 1959 s cílem podpory ekonomického a sociálního rozvoje Latinské Ameriky a Karibské oblasti, institucionální modernizace státu, snížení míry chudoby, rozvoje privátního sektoru, zintenzivnění obchodu, investic a regionální integrace. Banku vlastní 47 států, včetně mimoregionálních. Sídlí ve Washingtonu. IADB je nejstarší a největší regionální bankou na světě. V současné době jsou sdruženy ve skupině IADB další instituce, tj. Meziamerická investiční korporace, která podporuje malé a střední podniky, a Mnohostranný investiční fond, který investuje do soukromého sektoru a uděluje granty.

Africká rozvojová banka (African Development Bank – AFDB)

Africká rozvojová banka vznikla v roce 1964 s cílem urychlit ekonomický rozvoj a integraci afrických zemí do světové ekonomiky. Má 77 členů včetně 24 mimoregionálních. V současné době sídlí v Tunisu. Banka má pro rozvoj regionu větší význam až v poslední době. Její činnost (úvěry, technická pomoc, pomoc při koncepci projektů) je soustředěna na sociální projekty ve školství a zdravotnictví, na zajištění přístupu k zdravotně nezávadné vodě a na infrastrukturu. Důležitou úlohu má také v rozvojovém programu pro Afriku NEPAD (New Partnership for African Development ).

Islámská rozvojová banka (Islamic Development Bank – IDB)

Islámská rozvojová banka působí od roku 1975. Jejími členy je 56 islámských států, včetně ropných států Perského zálivu. Byla založena s cílem podpořit ekonomický a sociální rozvoj členských států a muslimských komunit v nečlenských zemích, a to v souladu s principy islámského práva šaría. Sídlo je v Džiddě (Jeddah, Saudská Arábie). Poskytuje kapitálové půjčky nebo se podílí na projektech k rozvoji regionu prostřednictvím přímých kapitálových vstupů. Silně podporuje také obchodní vazby mezi islámskými státy.

Další organizace

Vliv na mezinárodní obchod mají také některé další mezinárodní organizace, ať už působí v systému OSN (především specializované agencie) nebo mimo něj. Specializované agencie OSN patří pod Hospodářskou a sociální radu OSN. Svou činnost vyvíjejí samostatně, avšak mohou při ní využívat struktury OSN, např. auditorského systému, úvěrů, informačních systémů atd. Tyto organizace v závislosti na předmětu své činnosti ovlivňují mezinárodní obchod jednak svými programy k zapojení rozvojových zemí do světové ekonomiky, tedy i do světového obchodu, jednak prostřednictvím vytvářením smluvních norem, standardů a pravidel v oblastech, které vytvářejí mezinárodní podnikatelské prostředí pro vývozce, dovozce a investory. Rozvoji obchodu přispívají také vytvářením obchodních příležitostí v rámci projektů a investic, kterých se mohou podnikatelské a obchodní subjekty účastnit jako dodavatelé a investoři.

UNDP – Rozvojový program OSN (United Nations Development Program) je celosvětovou organizací, jejíž činnost je zaměřena na prosazení změn, které by pomohly zlepšit životní podmínky v rozvojových zemích. Sídlí v New Yorku. Program je reprezentován ve 166 státech světa, se kterými spolupracuje na řešeních vedoucích k národnímu i celosvětovému rozvoji. UNDP spravuje Kapitálový rozvojový fond OSN (UNCDF), Rozvojový fond OSN pro ženy (UNIFEM) a Program dobrovolníků OSN (UNV). Činnost UNDP je podřízena dosažení rozvojových cílů tisíciletí, především snížení světové chudoby o polovinu do roku 2015. Jedná se o Millennium Development Goals, rozvojový program OSN přijatý na Summitu tisíciletí OSN v roce 2000. Cíle programu jsou průřezově respektovány a naplňovány ve všech mezinárodních organizacích. Tyto cíle by měly být dosaženy dohledem nad efektivním využití zdrojů světové pomoci. Stěžejními oblastmi jsou: zavádění demokratického řízení, redukce chudoby, prevence a náprava krizí, řešení energetických otázek, problémy životního prostředí a léčba HIV/AIDS.

UNIDO – Organizace OSN pro průmyslový rozvoj (United Nations Industrial Development Organization) je specializovanou agencií OSN, která má za úkol podporovat hospodářský rozvoj a spolupráci. UNIDO vzniklo v roce 1966, má 172 členů, sídlem je Vídeň. Poskytuje rámec pro spolupráci a navázání vztahů a zároveň funguje jako agentura pro technickou spolupráci. Činnost UNIDO je podřízena cíli zmírňovat chudobu a zvyšovat životní standard prostřednictvím rozvoje výroby, zejména v malých a středních podnicích. Přednostně se přitom zaměřuje na nejchudší regiony světa a na zemědělský sektor. Dalšími prioritami je poskytování pomoci při vytváření obchodních a vývozních kapacit a pomoci při rozvoji energetického průmyslu a obnovitelných zdrojů energií. Konkrétní aktivity jsou obsaženy v jednotlivých programech.

UNEP – Program OSN pro životní prostředí (United Nations Environmental Program) je hlavním orgánem OSN na ochranu životního prostředí. Vznikl v roce 1972, sídlí v Nairobi. Organizace je spravována řídicím výborem, kde je zastoupeno 58 států. Členství České republiky v tomto orgánu skončí v prosinci 2009. Cílem organizace je podpora spolupráce v ochraně životního prostředí a hledání způsobů, jak mohou státy zvyšovat životní úroveň svých obyvatel bez zatížení budoucích generací. Konkrétní programy UNEP zahrnují ekologické aspekty udržitelného rozvoje, které se v některých aspektech dotýkají mezinárodního obchodu. Jsou financovány z dobrovolných příspěvků vlád a nadačních fondů.

WIPO – Světová organizace duševního vlastnictví (World Intellectual Property Organization) spravuje řadu mezinárodních dohod v oblasti ochrany duševního vlastnictví a jedná o sjednání dalších. Ustanovení těchto dohod, která jsou implementována v signatářských zemích, napomáhají k vytváření jistot pro vývozce a investory, kteří opírají své podnikatelské aktivity o autorská práva, o patenty, o ochranné známky, o zeměpisná označení, o průmyslové vzory a o obchodní tajemství. Jak již bylo uvedeno, základní ustanovení mezinárodních dohod spravovaných WIPO byla převzata do Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS/WTO).

ITU – Mezinárodní telekomunikační unie (International Telecommunication Union) řeší problémy spojené s komunikačními a informačními technologiemi. Náplň její činnosti se vyvíjí s technologickým pokrokem. Vztah k obchodu v současných podmínkách rozvoje elektronického obchodu, obchodu se službami a prosazovaní elektronických procedur obchodování je zřejmý.

IMO – Mezinárodní námořní organizace (International Maritime Organization) se zabývá bezpečnostní námořní dopravy a čistotou oceánů, UPU – Všeobecná poštovní unie (Universal Postal Union) je soustředěna na poštovní služby, UN/WTO – Světová turistická organizace (World Touristic Organization) na turistické služby, FAO – Potravinová a zemědělská organizace (Food and Agriculture Organization) na zemědělskou politiku.

Mezinárodní organizací s omezeným členstvím je také OPEC (Organization of Petroleum Exporting Countries), která vznikla v roce 1960 a má 12 členů sdružených s cílem ovlivňovat těžbu a světové ceny ropy. (Alžírsko, Angola, Ecuador, Irán, Irák, Katar, Kuvajt, Libye, Nigérie, Saudská Arábie, Spojené Arabské Emiráty, Venezuela. Indonésie na začátku roku 2009 z organizace vystoupila.)

Obchod je ovlivňován řadou dohod a smluv z oblasti životního prostředí, z nichž některé se institucionalizovaly. Dohody často obsahují obchodní ustanovení (o obchodu s odpadem, s emisními povolenkami atd.). Obchod mohou svou činností ovlivňovat i další mezinárodní organizace.

Nevládní organizace

Mezinárodní obchodní komora

(www.iccwbo.org)

Mezinárodní obchodní komora (International Chamber of Commerce – ICC) je celosvětovou organizací, která sdružuje a reprezentuje podnikatelské subjekty nebo jejich asociace. Nejedná se o mezivládní organizaci. Členské společnosti a asociace pocházejí z cca 130 států světa. Sídlo ICC je v Paříži.

Cílem ICC je podporovat a usnadňovat otevřený mezinárodní obchod, investice a tržní ekonomiky, a to prostřednictvím vytváření jednotných pravidel v obchodních a finančních operacích, šířením standardních mechanismů a harmonizací obchodní praxe.

Činnost ICC se týká mezinárodní obchodní praxe, arbitráže, konkurenčního prostředí v obchodě, modernizace celních procedur, boje s kriminalitou realizovanou prostřednictvím elektronických médií, dokumentárních akreditivů, administrace doménových jmen, ochrany osobních dat přenášených elektronicky mimo hranice země původu, elektronického obchodování, finančních služeb, investic.

Pravidla vytvořená ICC nemají povahu mezinárodních smluv nebo závazků. Jejich využití je dobrovolné; pokud se však podnikatelské subjekty rozhodnou jich využít a zahrnou je do svých smluvních dokumentů, stávají se závaznými. Nejznámějším příkladem jsou Mezinárodní pravidla pro výklad dodacích doložek Incoterms, Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy (Uniform Customs and Practice for Documentary
Credits – UCP 600), pravidla pro dluhopisy, mezinárodní kodex pro přímý marketing. Pro řešení sporů plynoucích z obchodního styku je k dispozici v rámci ICC Mezinárodní rozhodčí soud, který ročně řeší v průměru 500 případů.

ICC byla založena v roce 1919. Pro účinnější prosazení cílů ICC jsou ustaveny národní výbory, které koordinují činnost svých členů v teritoriálním dosahu a zabezpečují, aby byla stanoviska ICC k tématům obchodu a investiční politiky sdělena příslušným vládám. ICC spolupracuje s řadou mezinárodních organizací se vztahem k obchodu, u většiny z nich získala pozorovatelský statut (WTO, OECD).

Světová federace obchodních míst

(www.tradepoint.org)

Světová federace obchodních míst (World Trade Point Federation – WTPF) vznikla v roce 2000 na základě sítě obchodních míst, která byla vytvořena v rámci inovačního programu UNCTADu. Sídlí v Ženevě.

Je to nevládní organizace sdružující cca 100 obchodních míst v 70 státech světa, vyspělých i rozvojových. Z členských států EU fungují obchodní místa v Belgii, Francii, na Kypru, v Itálii, Maďarsku, Německu, Polsku, Rumunsku, Řecku, Slovinsku, Španělsku; z dalších vyspělých států v USA, Austrálii, Švýcarsku. V některých státech je zřízeno více obchodních míst, např. v Itálii je jich sedm. V České republice se obchodní místo nepodařilo vytvořit.

WTPF není založena na klasickém pojetí členství v organizaci, ale na partnerství s mezinárodními organizacemi (UNCTAD, Evropská hospodářská komise, Mezinárodní obchodní centrum, WTO, Světová banka), s vládními i nevládními institucemi (COFACE, Ernst & Young).

Jejím cílem je celosvětová podpora malých a středních podniků v oblasti obchodu, zejména při vstupu na světové trhy, a to při využití elektronických obchodních technologií. Svou činností podporuje usnadňování obchodu a zvyšování efektivity obchodních operací. Síť obchodních míst je těsně propojena, což přispívá k operativnosti v poskytování informací, k přístupu k obchodním a investičním informacím z celého světa a k nalezení obchodních partnerů a obchodních příležitostí.

Federace poskytuje průběžně aktualizovanou elektronickou databázi obchodních příležitostí, ke které mají malé a střední podniky přístup zdarma. Podniky si také v rámci webových stránek federace mohou zřídit svou vlastní webovou prezentaci.

Ukázka z knihy Mezinárodní obchod v 21. století vydané nakladatelstvím Grada Publishing. Autor: Kalínská Emilie a kolektiv

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek