Na skandinávské stezce úspěchu

25. 6. 2014 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Země severní Evropy jsou pozoruhodným fenoménem. Jejich asi nejvíce specifickým rysem jsou v celosvětovém kontextu relativně vysoké výdaje na sociální systémy, a jak se ukazuje, také mimořádné výsledky v řadě oblastí, ať už jde o ekonomiku, technologie či sport. V čem tkví tajemství úspěchu drsného Severu?

Zajímá vás, kde se lidem žije nejlépe? Vrstevnatý obrázek poskytuje tzv. Index prosperity, který hodnotí světové země nejenom podle ekonomických údajů, jako je výše hrubého domácího produktu (HDP), míra nezaměstnanosti či inflace, ale také podle radosti ze života, možnosti seberealizace nebo bezpečnosti a svobody. Podle Indexu prosperity bylo šampionem za rok 2013, tak jako za rok 2012, Norsko. Na 4. místě skončilo Švédsko, na 6. Dánsko, na 8. Finsko. Čtyři z pěti tzv. skandinávských států tedy patří dlouhodobě do top světové desítky, Island byl vloni třináctý.

Statistiky také ukazují, že sever Evropy je mimořádně příznivým místem pro ženy. Jsou tu totiž nejlepší podmínky pro kariéru, vlastní byznys a skloubení mateřských povinností s pracovní seberealizací. Mzdové rozdíly mezi muži a ženami jsou v těchto zemích minimální, střídání s partnerem na rodičovské dovolené samozřejmostí, ženy zde mají přístup k vysoce kvalifikovaným pracovním místům, ke vzdělání a jsou zastoupeny ve vládě a rozhodovacích funkcích ve firmách.

Světové ekonomické fórum každoročně publikuje tzv. Gender Gap Index, v jehož rámci hodnotí více než 130 zemí světa právě z pohledu výše uvedených indikátorů. V roce 2013 se na prvních čtyřech místech usadily (a v posledních letech je situace prakticky stejná) Island, Finsko, Norsko a Švédsko, Dánsko skončilo osmé.

Náhoda? Podívejme se dále například na vyspělé informační a komunikační technologie, které v současné době rozhodují o ekonomickém růstu a rozvoji států. Podle výsledků tzv. Technologického indexu, který každoročně sestavuje Světové ekonomické fórum, bylo v roce 2013 nejúspěšnější zemí Finsko. Na třetím místě skončilo Švédsko, páté Norsko, osmé Dánsko, Island byl osmnáctý.

A pojďme dál. V čele žebříčku hospodářského vývoje světových ekonomik je Švédsko. Na pátém místě skončilo Finsko, na šestém Dánsko. Pro srovnání, Spojené státy se umístily na 18. příčce, Velká Británie ještě o stupínek níže. Pořadí sestavila začátkem letošního roku firma PwC na základě 20 různých faktorů, například stupně technologického rozvoje, regulačního rámce, udržitelného rozvoje atd.

Skandinávie

Třetí cesta

Ekonomika skandinávských zemí je samostatnou, mimořádně rozsáhlou a také mimořádně zajímavou kapitolou. Z historického hlediska je lze rozdělit na dvě skupiny. Do jedné patří oba imperiální státy, tedy relativně bohaté Dánsko s rozvinutým zemědělstvím a obchodními vztahy a Švédsko, které se na konci 19. století velmi rychle stalo z chudé agrární země úspěšně industrializovaným státem.

Ve druhé skupině jsou chudší agrární země Finsko, Norsko a Island, které ještě na začátku 20. století představovaly nerozvinutou severní periferii Evropy. Ovšem i když si Švédsko a Dánsko udržují pozici bohatých států ve světovém i evropském měřítku, Norsko, Finsko a Island během 20. století mimořádně prosperovaly a své bohatší sousedy z ekonomického hlediska rychle dohnaly.

Dnes lze všechny severské  země charakterizovat jako bohaté státy s malými, otevřenými a exportně orientovanými ekonomikami, s vysokou životní úrovní, a jak už bylo uvedeno výše, také se značnou mírou socioekonomické rovnosti. Specifická je samozřejmě aktuální situace Islandu, který se v roce 2008 stal jednou z prvních obětí finanční krize. Globální vývoj, vlastní ekonomická politika a dlouhodobá strategie jeho bank ho dovedly až na pokraj státního bankrotu. Podle posledních zpráv se ale Island zotavuje a ekonomika země začala mírným tempem růst.

Zcela zásadním a lze říct i typickým znakem severských zemí jsou v celosvětovém kontextu mimořádně vysoké výdaje na sociální systémy. Zemí, která v tomto ohledu došla zřejmě nejdál, je Švédsko. Po téměř většinu 20. století o sobě představitelé „tří korunek“ s pýchou tvrdili, že našli jakousi střední cestu mezi kapitalismem a socialismem. Globální firmy jako Volvo či Ericsson v té době tvořily potřebné bohatství a byrokraté vytvořili tzv. Folkhemmet (základem tohoto švédského výrazu je představa, že celá společnost funguje jako malá rodina, kde každý přispívá na celek).

Jak ukazuje vlivný britský týdeník The Economist, veřejné výdaje v poválečném období rostly doslova ďábelským tempem. V letech 1960 až 1980 se téměř zdvojnásobily a v roce 1993 dosáhly vrcholu, celých 67 % hrubého domácího produktu! Výrazně stouply daně a k podnikání se tehdy vláda chovala dost macešsky.

Chci žít a zemřít na Severu

Ostatní severské země se vydaly podobnou cestou, i když pomaleji. Postupem času se vzhledem k výše uvedenému, především narůstajícím vládním výdajům, a tím pádem i zadlužení, stále jasněji ukazovalo, že bude nutné leccos změnit. Stalo se. Švédsko od roku 1993 zredukovalo své veřejné výdaje z 67 % na současných 49 %. Jak v této souvislosti The Economist vtipně poznamenal, Švédové možná budou mít brzo menší stát (myšleno z hlediska výdajů) než Velká Británie.

Došlo také na daně: mezní daňová sazba klesla od roku 1983 o 27 procentních bodů na současných 57 %, stlačeny byly i daně z majetku, darů či dědictví. Letos by mělo dojít ke snížení daně z příjmů právnických osob z 26,3 na 22 %. Švédský veřejný dluh klesl ze 70 % HDP v roce 1993 na 37 % v roce 2010 a jeho státní rozpočet se ve stejném období z 11procentního deficitu přehoupl do 0,3% přebytku.

Není to zdaleka všechno, co Švédové ve snaze zachovat výkonnost svého ekonomického a sociálního modelu změnili a mění, a jejich severští partneři je následují. Neznamená to ale, že by severské státy zavrhly svůj starý model, na který byly tak pyšné. Skandinávci jsou stále hrdí na štědrost svých sociálních systémů a ve veřejném sektoru stále působí okolo 30 % ekonomicky aktivních obyvatel, což je dvakrát více, než dosahuje průměr zemí OECD atd. Je přitom nezpochybnitelným faktem, že výsledky jejich reformních kroků nesou své ovoce.

Takže kromě úspěchů zmíněných v úvodu článku má například Dánsko jeden z nejliberálnějších pracovních trhů v Evropě. Finsko skvěle využívá rizikový kapitál a tzv. byznys angels na podporu podnikání a inovací. Je pravda, že na ropu velmi bohaté Norsko je určitou výjimkou. Nedávno se dokonce v médiích objevila zpráva, že si Norové díky ropnému bohatství zvykli na vysokou životní úroveň a jejich ochota pracovat klesá, což se jim vzhledem k tenčícím se zásobám suroviny může vymstít. Nicméně i v Norsku se vlády připravují na „post-ropné“ období.

A mohli bychom pokračovat. Je až neuvěřitelné, jak dobře se podle výsledků mezinárodních zkoumání všemožných oblastí života skandinávskému regionu daří. Bližší pohled ukazuje, že tyto země mají z historického, kulturního a dalších hledisek společného víc, než by se možná na první pohled zdálo (více viz článek dole).

Jak se lze dočíst v knize „Skandinávie. Proměny politiky v severských zemích“, mnohovrstevnatá provázanost vytvořila mezi severskými národy úzkou vazbu srovnatelnou se sounáležitostí mezi Čechy a Slováky. Pocit severské identity překračující hranice států dobře demonstruje verš, který se objevuje v textu švédské hymny: „Ano, chci žít a chci zemřít na Severu.“ Podobné věty se objevují i v hymnách některých dalších zemí.

Myšlenka skandinavismu občas utrpěla menší či větší trhlinu, například když v roce 1864 Dánsku, které vedlo válku s Pruskem a Rakouskem, neočekávaně nepřišla na pomoc vojska švédsko-norského království. V každém případě však spolupráce severských zemí přinášela hmatatelné výsledky, zejména po 2. světové válce, více viz dále.

Kodan 600

Být lepší než Evropa

Zajímavý je vztah severských zemí k Evropské unii. Ani jeden ze severských států nebyl zakládajícím členem Evropského společenství. Skandinávci, a zejména Švédsko, zpočátku nechtěli na evropském integračním procesu participovat, protože byl podle nich produktem „kapitalistické, katolické a konzervativní Evropy“. Rozsah sociálních služeb v tomto regionu totiž v řadě ohledů převyšoval standardy sociálních politik v západní Evropě natolik, že dával vzniknout pocitu jisté nadřazenosti nad ostatními zeměmi.

V současné době jsou tři z pěti států členy EU (Švédsko, Dánsko a Finsko). Kandidátskou zemí je Island, mimo evropskou osmadvacítku stojí Norsko. To ale rozhodně neznamená, že by stálo mimo evropskou integraci. Přihlášku do EU Norsko podalo dokonce už čtyřikrát, ale voliči vždy těsnou většinou, naposledy 52,2 % v roce 1994, členství neschválili.

Země nicméně s EU udržuje těsné vztahy. Je součástí schengenského prostoru a ekonomická spolupráce se rozvíjí prostřednictvím Evropského hospodářského prostoru. Ten zemi umožňuje přístup na jednotný trh, ale zároveň ji zavazuje k platbám do strukturálních fondů. Norsko je čistým plátcem do rozpočtu EU.

Finsko jako jediné nahradilo svou měnu za euro (od 1. ledna 1999) a je považováno za člena Evropské unie, který jako jediný ze severských států dokázal zaujmout pozitivní přístup k evropské integraci bez vyvolání pocitu ohrožení národní identity. Jak již bylo řečeno, silná regionální severská identita je totiž pro Skandinávii typická a její podstatou je vnímání vlastní odlišnosti od zbytku Evropy. Z historického hlediska tato odlišnost spočívala v již zmíněné třetí cestě, ale také v postojích v mezinárodní politice. Severská identita je o tom být lepší než Evropa, píší autoři knihy „Skandinávie. Proměny politiky v severských zemích“.

Regionální identita se samozřejmě odráží i v rozvinuté spolupráci. Ta nabývá dokonce institucionalizované podoby, příkladem může být založení Severské rady v roce 1952, jejímž cílem je podpora politické spolupráce mezi zeměmi. Asi nejvýraznějším výsledkem jednotného postupu nicméně bylo založení společného pracovního trhu v roce 1954 a pasové unie o tři roky později.

Desetitisíce lidí dnes dojíždějí za prací z jednoho státu do druhého, zvláště silný je tento fenomén mezi Švédskem a Dánskem a také mezi Švédskem a Norskem. Pasová unie umožňuje občanům skandinávských zemí cestování v rámci regionu bez pasu a také pobyt v jiné severské zemi bez povolení k trvalému pobytu.

I v Evropské unii severské státy často vystupují jako blok. Míra spolupráce je ale závislá na konkrétním tématu, mezi ta ze skandinávského pohledu zvláště důležitá patří ochrana životního prostředí, rovnost pohlaví, zvyšování transparentnosti rozhodovacího procesu či rozvoj inovativních nástrojů managementu apod.

The Economist vloni publikoval speciální analýzu zaměřenou na severské země. Dal jim nálepku regionu, kterému se podařilo znovuobjevit model kapitalismu. The Economist vidí v severských zemích vzor a zdroj inspirace pro politiky a reformátory především proto, že nabízejí plán, jak proměnit veřejný sektor tak, že stát bude nadále více efektivní a odpovědný.

„Skupina severských zemí je na vrcholu všemožných žebříčků, od hodnocení ekonomické konkurenceschopnosti přes sociální systémy až ke spokojenosti obyvatel. Podařilo se jim vyvarovat se jak jihoevropské ekonomické sklerózy, tak americké extrémní nerovnosti. Vývojoví teoretici již nazvali volání po úspěšné modernizaci ,přiblížení‘ se Dánsku,” napsal The Economist.

Na začátku byli Vikingové

Jedním z hlavních faktorů, které předurčily velkou řadu  polečných rysů severských států, ať už jde o předkřesťanskou mytologii, vikinskou historii, evangelicko-luteránské náboženství, podobný právní systém, podobný jazyk, či hospodářskou provázanost, byl výrazný homogenizační efekt dominance jednoho státu nad druhými.

Jak uvádí autoři knihy „Skandinávie. Proměny politiky v severských zemích“, první sjednocující silou regionu byli známí Vikingové, tedy severské kmeny, které ovládaly severní Evropu od konce 8. století a po následujících tři sta let podnikaly výpravy do dnešní Velké Británie či na Faerské ostrovy a Island. Vikingové expandovali i do východní Evropy, do Severní Ameriky, Středomoří a na mnohá další místa. V raném středověku se obyvatelé regionu neidentifikovali jako Norové, Švédové či Dánové. První státní útvary vznikaly od 7. století v Dánsku, v 8. století vzniklo království v Norsku a o něco později i ve Švédsku.

Regionálními hegemony, kteří měli zároveň imperiální ambice, byly tradičně Dánsko a Švédsko. Ostatní, dnes suverénní země, byly součástí právě Švédska či Dánska, popř. Ruska. Ve středověku regionu dominovalo Dánsko, které ovládalo dnešní jihošvédské regiony, Island a také alianci tří skandinávských monarchií, tedy Dánska, Švédska a Norska. Dánsko bylo v roli hegemona vystřídáno Švédskem, které se v 17. století stalo nejsilnějším státem na Baltu a zasahovalo i do evropské velmocenské politiky. Současná politická podoba regionu vznikla až v první polovině 20. století, když v roce 1905 vyhlásilo nezávislost Norsko, v roce 1917 Finsko a v roce 1944 Island.

Převzato z magazínu Export Journal
Autor článku: Martin Zika, šéfredaktor portálu BusinessInfo.cz

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek