English version
České firmy posilují, některé z nich dobývají svět a mění se v globální korporace. Na druhou stranu řada malých a středních firem, včetně rodinných, se honbě za neustálým růstem záměrně vyhýbá. Nechtějí totiž překročit určité hranice a ztratit podstatu svého dosavadního fungování, nezřídka založeném na lokálních surovinách nebo osobním kontaktu se zákazníkem. Často jde o podniky založené na řemeslné nebo malosériové výrobě.
„Ruční práci nebo spíše kvalitní řemeslné zpracování, lokální suroviny a výroba jsou pro nás naprostým základem. Chceme být značkou, která je ohleduplná, zodpovědná, přináší lidem smysl, určuje směr. Na určitou hranici to samozřejmě naráží, protože když k výrobě přistupujeme takto, vše je mnohem finančně nákladnější a tedy ani nejsme schopni vyrábět větší množství, protože bychom na ně prostě neměli,“ popisuje Kateřina Šachová ze společnosti Papelote.
Ta se profiluje jako nové české papírnictví, nabízející široký sortiment originálních sešitů, bloků, balících papírů, penálů, obalů na knihy, plstěných výrobků a dalších produktů, které jsou vyrobeny v Čechách z ekologicky šetrných materiálů.
„Hranice jsme si nijak přesně nestanovili, myslím si ale, že momentálně všichni cítíme, že potřebujeme, aby naše firma měla pro nás přijatelné měřítko, abychom zvládli obsáhnout, co se kde děje a proč. Abychom nebyli odtrženi jedna část od druhé, jeden od druhého a v tom někdy překotném vývoji se neztratili. A to je určitě v tomto směru limitující,“ podotýká Kateřina Šachová.
Podobně k podnikánjí přistupuje také zlínská společnost Playbag, která vyrábí stylové tašky. I když mnozí zákazníci považují Playbag za velkou firmu s mnoha zaměstnanci a automatizovanou výrobou, opak je pravdou. Malý pracovní tým tvoří šest lidí v mateřském Zlíně a dva v pražském showroomu.
Také tato společnost se brání obecným ekonomickým pravidlům současnosti vyznávajícím neustálý růst. „Ekonomice nerozumím, pokud možno ji přenechávám jiným. Pro mě je to podvod založený na permanentní nespokojenosti. Cítím se dobře v malé skupince lidí, nemám v podnikání žádné cíle,“ vysvětluje zakladatel společnosti Aleš Loch.
Sehraný hodinový strojek
Jak malá společnost uhlídá, aby zachovávala stejnou kvalitu přístupu k zákazníkům na dvou místech vzdálených od sebe stovky kilometrů? „Vsadil jsem na lidi, které mám kolem sebe, ve věcech zpětné vazby jim důvěřuji. Jsme takový hodinový strojek. Máme všichni své malé kompetence a odpovědnost. Kontroluji vše jen zřídka. Vytvořený mechanismus spolupráce sám včas upozorní, když něco nehraje,“ podotýká Aleš Loch.
Neomezenému růstu se brání také bývalý motocyklový závodník a výrobce unikátního elektrického vozíku Ride-e Ivo Kaštan. Příliš velká expanze ho neláká. A to ani přesto, že se mu daří vyvážet do zahraničí. „Pole působnosti je velmi široké, jsme malá rodinná firma a já v žádném případě nechci továrnu s desítkami lidí. Začínáme i exportovat a pravděpodobně se spíše zaměříme na zahraniční trhy. Vždy si chceme udržet určitou komornost a vztah se zákazníky. Nechci budovat a kupovat něco, co už třeba někdo jiný má, to se raději s někým spojím nebo celý projekt prodám,“ upozorňuje Ivo Kaštan.
Další podnikatelé se pro komornější způsob podnikání rozhodli až poté, co si v praxi vyzkoušeli, že jim úspěšný růst vlastně nevyhovuje. To je případ nejznámější české specialistky na výrobu marmelády Blanky Milfaitové.
Ta v roce 2013 zvítězila v prestižní světové soutěži Worlds Marmalade Awards 2015, vítězství obhájila i v letech 2014 a 2015. Kromě zlatého hattricku získala v klání nejlepších výrobců marmelád celkem sedm zlatých a dvanáct stříbrných medailí.
Hned po svém prvním úspěchu byla zahlcena objednávkami od velkých zahraničních řetězců, začala otevírat své prodejny Londýně, Římě, Curychu. Vařila dvacet hodin denně, vítala nekonečné proudy turistů, kteří si chtěli odvézt ze Šumavy tu nejlepší marmeládu na světě.
„Ten rok mi připadal jako půl života, celé století, bylo to nekonečné. Ukázalo mi to, jak se věci mají nejen ve mně, ale i okolo mě. Je to jistě super zkušenost, jsou to peníze, úspěch, popularita. Je to také napětí, svůdné lákání na cesty do pekla a pomalá… ztráta vlastní cesty,“ vysvětluje Blanka Milfaitová a pokračuje: „Jsem ráda, že mě to nezblblo do nějakého divokého podnikání, když mi různí investoři nabízeli, abych svojí marmeládou zahltila alespoň evropské trhy.“
Na rozdíl od mnoha podnikatelů si Blanka Milfaitová dokázala říct dost. A ze dne na den zavřela své zahraniční prodejny, neotevřela ty připravované a stáhla své marmelády od tuzemských prodejců. „Tohle rozhodnutí mi udělalo větší radost, než naše vítězství v Anglii. Není možné dělat desetitisíce kusů měsíčně v nejvyšší kontrole jakosti. Ani nejlepší auta, hodinky, nebo šampaňské, ani nejlepší čokoláda či boty se prostě nikdy nikde nevyrábějí masově a ze dne na den,“ podotýká Blanka Milfaitová.
Rozhodnutí, které by většina podnikatelů s vidinou vyšších zisků a dobývání dalších trhů asi nedokázala udělat, ji nemrzí. „Na špičce Mount Everestu taky nebudete dřepět půl života, ani v cíli nejtěžšího maratonu nebudete jako vítěz postávat týden, lezete a běžíte dál,“ porovnává Blanka Milfaitová. I nyní přitom posílá ze Srní marmelády do celého světa, odkud si o ně lidé píší.
Hlavní je radost zákazníka
„Asi nejsem správný moderní typ podnikatele, mě nebaví marmelády prodávat anonymně, ale vyrábět vlastní rukou a pak je tou samou prodávat konkrétním lidem. Vidět, jak se tváří, jak se jim rozjasňují oči,“ popisuje Blanka Milfaitová.
Z českých obchodů stáhla své marmelády i kvůli tomu, že jim prodejci v honbě za ziskem za každou cenu neposkytovali potřebnou péči.
Výběr spolupracovníků nebo zaměstnanců je klíčový také pro další řemeslné firmy. A v současné době, kdy na trhu poptávka po pracovnících převyšuje nabídku, je to velmi obtížné. „Vyladění spolupráce, aby jednak probíhala tak, jak si přejeme a zároveň byl i výsledek podle našich představ, je dlouhý a náročný proces. Je to oboustranný vztah, kde je potřeba si vzájemně naslouchat, chápat potřeby toho druhého a jeden od druhého se učit. Je to proces dobrodružný. Na to, s kým spolupracujeme, ale klademe velký důraz a tak věřím, že se vyplatí do tohoto vztahu investovat hodně času a úsilí,“ popisuje Kateřina Šachová.
Podobné zkušenosti mají i ve Zlíně. „Když jsem sháněl spolupracovníky do šicí dílny, bylo zatraceně málo takových, kterým se chce pracovat s radostí. Ti co pracují pro peníze, mě nezajímají, většinou stejně nic neuměli. V administrativním sektoru se nám na naši poptávku přihlásilo neuvěřitelně mnoho zkušených a příjemných lidí, škoda že to není opačně,“ uzavírá Aleš Loch.
Dalibor Dostál
