O průmyslu a lidech 4.0

5. 10. 2016 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Jednou dosáhneme hyperproduktivity téměř bez lidské účasti, v mnoha oborech. A nebude to ani tak dlouho trvat.

Začněme kontrolní otázkou: jaký dopad na národohospodářskou produktivitu práce bude mít vaše nová chytrá lednička? Jasně – budete mít přehled o tom, že byste potřebovali koupit lahev mléka, že jogurt bude mít za dva dny prošlou záruční lhůtu a že ten salát v chladicím boxu už není úplně čerstvý. Sama vám bude sestavovat seznam věcí k nákupu a posílat je do chytrého telefonu, případně vám chybějící položky může rovnou objednávat k dodání. Chytré, užitečné – ale jak to bude s tou produktivitou?

A kolik si za chytrou ledničku oproti té méně chytré budete ochotni připlatit? Troufám si tvrdit, že přínos chytrých domácností vybavených zařízeními, jež dovedou komunikovat nejen s majitelem, ale i mezi sebou navzájem, pro národohospodářskou produktivitu bude přinejmenším v horizontu deseti let nepatrný, a to i v těch nejvyspělejších zemích.

Chlazení a mrazení potravin byla revoluce, která změnila nejen způsob nakupování a přinesla ohromnou úsporu času, ale zasáhla celý agrobyznys, logistiku a obchod. Představovala mocný impulz globalizace, kdy díky celému řetězci mohlo argentinské hovězí saturovat značnou část spotřeby Británie. A ta na oplátku svými investicemi a dovozní poptávkou udělala z Argentiny nejrychleji rostoucí ekonomiku konce 19. a počátku 20. století s tempy, jež o sto let později zažila Čína.

Srovnávat s tímhle transformační účinek chytré ledničky, jejíž službu můžete i při průměrné inteligenci a schopnosti organizovat svoji činnost zvládnout za nejvýše pět minut? Obdobně dovoz jídla na objednávku z chytrého telefonu je služba, která má prokazatelný ekonomický smysl jak pro svého zprostředkovatele, tak pro samotného výrobce i objednatele, ale jak se to vlastně liší od doby před dvaceti lety, kdy si člověk udělal objednávku podle příslušné sekce žlutých stránek na pevné lince?

V kuchyni ve svém tehdejším bytě na předměstí Washingtonu jsem měl seznam hospod, které měly „delivery service“, na jednom listu papíru u telefonu, časový rozdíl při objednání žádný, při dodání žádný, při placení žádný (už tehdy se platilo kreditkou a poslíček dostával jenom spropitné).

Běžně také používáme Airbnb a blízké ekvivalenty při hledání ubytování nebo kupujeme letenky přes webové agregátory a všude tady představují tyhle inovace podstatnou změnu z hlediska komfortu a ceny. Zase: měla větší dopad na ceny a vzestup poptávky deregulace trhu (open skies) a vznik nízkonákladových aerolinek, anebo internet? Spíš to první než to druhé, i když teprve kombinace s internetovými aplikacemi umožňujícími rychlé cenové porovnání vedla ke skutečné emancipaci spotřebitele, protože odstranila informační asymetrii.

Z  dnes běžných služeb navázaných na internet a chytré telefony opravdu pravidla hry v jednom tržním segmentu překresluje Uber a jeho klony – jako náhrada chytání taxíku někde na ulici. Tenhle obor si ovšem skoro všude na světě koledoval o kopanec do zadku a také ho díky novým technologiím dostal. Dynamický pricing v závislosti na poptávce sice není oblíbený, ale je to neskonale lepší než stát a marně mávat…

Všechny tyto vynálezy nám jako spotřebitelům připadají báječné, dovedou se velmi rychle šířit, a čím mladší a technologicky zdatnější respondent, tím větší očekávání jsou s inovacemi spojena. Jenže když se podíváte na vývoj produktivity práce, který by inovace měly podpořit, najdete i v „internetově vyspělých“ zemích jedno velké zklamání. Dodnes jednoznačné vedoucí USA vykázaly po roce 2000 – internetu, chytrým telefonům a návazným „revolučním“ aplikacím navzdory – pokles tempa růstu produktivity na 1,4 procenta ročně a na mizivých 0,6 procenta ročně v posledních pěti letech.

Spojené státy v tom nejsou samy – nízká a klesající čísla jsou v podstatě charakteristická pro celý Západ a trend posledních desetiletí přinejmenším doposud byl všude stejný. I taková Jižní Korea, jež patří k technologickým lídrům a do vědy, výzkumu a inovací investuje jako o život, vykázala v posledních pěti letech růst produktivity na odpracovanou hodinu nachlup stejný jako Česko, hluboko pod jedním procentem.

Ohlédnutí do historie aneb „Engelsova pauzička“

Tohle jsou sice velmi divná čísla, ale technologičtí guru předpovídají, že už brzy se trendy obrátí a v mnoha oborech lidského bytí takříkajíc nezůstane kámen na kameni. Srovnávat tuhle revoluci s těmi předchozími ani s dosavadním neslaným nemastným vývojem produktivity nemá smysl, protože „tentokrát to bude jiné“, až se masově prosadí ve všech možných oblastech lidského bytí prvky umělé inteligence (AI), která se stane „technologií všeobecného užití“ (GPT).

Zatím jsme zažili tři, které se posléze ukázaly jako průlomové: páru, elektřinu a počítače. Jak se změní charakter práce a jak se změní postavení „obyčejného člověka“, který o sobě dává politickým elitám tak hlasitě najevo svoji nespokojenost se statem quo, naposledy brexitem? Singularita, moment, kdy stroj je chytřejší než člověk, který proto může být nahrazen, je podle nich vzdálena maximálně jednu generaci.

V notoricky známé referenční výzkumné práci Oxfordské univerzity z roku 2013, kterou jsme citovali také v týdeníku Euro, bylo 47 procent současných profesí oklasifikováno jako ohrožených, respektovaná poradenská společnost McKinsey to před časem podepřela kalkulací, že oproti předchozím technologiím všeobecného užití se účinek prosazení umělé inteligence projeví desetkrát rychleji a půjde stonásobně hlouběji než všechny předchozí vlny.

Přesto se zkusme ohlédnout do historie, jaký byl jejich účinek na produktivitu práce, zaměstnanost a reálné mzdy.  Převratné dopady pro společnost se očekávaly už v souvislosti se zaváděním výpočetní a telekomunikační techniky před několika desetiletími, ale její přínos pro růst produktivity práce byl v letech 1974 až 1990 ve Spojených státech odhadován na 0,61 procentního bodu ročně.

V devadesátých letech se produktivita práce v USA vyšplhala na 2,8 procenta ročně, s asi třetinovým přínosem ICT, už podepřeným internetem. Jenže tímhle tempem mimochodem rostla po druhé světové válce až do ropné krize (1973), kdy se ještě o pécéčkách a webu nikomu ani nesnilo.

Technologie vytěsnily mnoho pracovních míst, ale ještě více jich vzniklo v průmyslu a posléze v terciární sféře. Tak vznikla konzumní společnost.

Ještě pomalejší změna byla v případě páry a elektřiny. Ekonomičtí historikové dospěli k závěru, že kdyby James Watt v roce 1769 nevymyslel podstatné vylepšení parního stroje, jež umožnilo jeho průmyslové využití, pak ještě v roce 1800 by byl britský HDP nižší jen o desetinu procenta. A ještě v roce 1850, kdy už železniční infrastruktura v Anglii a Walesu byla poměrně vyspělá, představovaly její ekonomické efekty téměř dvě procenta HDP. Elektřina ve Spojených státech se začínala prosazovat od 80. let 19. století, ale hluboký dopad měla o téměř čtyřicet let později, když se její využití promítlo do valné části celkové kapitálové zásoby.

Produktivita na úrovni celé ekonomiky roste výrazně až tehdy, když se průlomové technologie staly všeobecnými, což, jak je vidět, trvá celá desetiletí. Dlouhodobě kumulovaný, jakkoli zpočátku velmi pozvolný nárůst národohospodářské produktivity práce díky technologiím všeobecného užití zatím vždy vyústil v to nejpodstatnější – ohromný nárůst životní úrovně ve srovnání s předindustriální érou. Technologie sice vytěsnily mnoho pracovních míst, ale ještě více jich vzniklo v průmyslu a posléze v terciární sféře. Tak vznikla konzumní společnost.

Mezitím ovšem existovalo desetiletí trvající období, kdy sice rostla zaměstnanost v průmyslu, ohromně stoupal jeho výkon, ale mzdy průmyslových dělníků byly mizerné a s bídou stačily na udržení holé existence. Tuto časovou mezeru, pro niž se mezi ekonomickými historiky vžilo označení „Engelsova pauza“, vyplnil vznik marxismu, levicových stran, radikálních hnutí a společenského konfliktu s dlouhodobými důsledky pro další společenský vývoj.

Čeká nás Engelsova pauza II? Vstupujeme do nové éry, kdy díky technologické změně postupně vymizí střední třída a prohloubí se nerovnost, což způsobí, že společenský kontrakt v demokratické společnosti se bude překreslovat stejně radikálně jako kdysi?  Měli bychom se tedy připravovat, navzdory strašně nepřesvědčivému růstu produktivity práce v uplynulém desetiletí, na totální vpád nových technologií, který tentokrát postihne „všechny límečky, bez ohledu na barvu“ – od radiologů po metaře?

Práce 4.0 a švýcarské referendum

Socioekonomickou konsekvencí, dovedeno do důsledků, by se měl stát velmi vysoký podíl populace „bez užití v nějaké přímé produkční funkci“, ale s poměrně vysokými očekáváními a potřebami. Fiskálním důsledkem je pak logicky vysoká míra redistribuce, která podmiňuje garantování přijatelného životního standardu pro každého.

Je proto mimořádně důležité testovat, jak se technologicky pokročilá, velmi bohatá a na přímou demokracii v mnohém spoléhající země k takové perspektivě postaví.  Dnes už díky Švýcarům víme, že velmi konzervativně. Švýcarsko ve svém referendu počátkem letošního června ale opravdu v drtivě vysokém procentu (77 procent) hlasujících minimální sociální příjem odmítlo.

Svým způsobem je tohle referendum z hlediska budoucnosti důležitější než to britské. Singularita nesingularita, Švýcaři usoudili, že poměrně vysoký příjem 2500 švýcarských franků na dospělého příjemce (625 franků na nezletilce do 18 let) nelze zdravému a práceschopnému člověku přiznat bez průkazného, společensky přijatelného přiměřeného úsilí, jenom z titulu vlastní existence.

Představa, že by si člověk po celý život vystačil s jednou odborností, kterou bude mírně „updatovat“, je definitivně passé.

Zcela pomíjím skutečnost, že takových 2500 švýcarských franků je pro většinu světové populace dostatečnou motivací na to, aby zájemci provalili všechny hranice, a Švýcarsko zjevně není připraveno přijímat další ekonomické migranty.

Hašek předvídavý, pravdu dící

Samozřejmě že jednou dosáhneme hyperproduktivity, téměř bez lidské účasti, ve velmi mnoha oborech – a nebude to možná ani tak dlouho trvat. Je-li historie nějakým vodítkem, pak tedy v tom, že zároveň to bude v prostředí vysoké participace všech práceschopných v jiných oborech, které budou vždy náročné na lidskou práci, a roboti je nikdy nenahradí.

Hluboký vhled najdete už na stránkách Haškova Švejka: „Disciplína, vy kluci pitomí, musí bejt, jinak byste lezli jako vopice po stromech.“

Jiná věc je, že představa, že by si člověk po celý život vystačil s jednou odborností, kterou bude mírně „updatovat“, je definitivně passé. Potřeba stabilizace příjmu, když přijdete o práci při současné potřebě časté změny kvalifikace je podstatně lépe ošetřena skandinávskou „flexicuritou“ nežli garantovaným minimálním příjmem, přiznávaným bez ohledu na pracovní nebo rekvalifikační úsilí. Obojí sice vyžaduje poměrně vysokou fiskální redistribuci, ale „flexicurity“ je kompatibilní s podstatou člověka jako sociálního tvora. Domnělý či skutečný lenoch zkrátka nemůže být společensky akceptován. Hluboký vhled najdete už na stránkách Haškova Švejka: „Disciplína, vy kluci pitomí, musí bejt, jinak byste lezli jako vopice po stromech.“

Nekonečná poptávka po empatii a lidské péči

Už jen z té potřeby celoživotního vzdělávání vám vychází jednoznačná poptávka po lidech, kteří jsou schopni rekvalifikaci účinně podpořit transferem vědomostí a zároveň ověří, co se skutečně z online kurzů naučíme. Praktickou erudici také nezískáte na internetu, mistr musí stát po vašem boku a každý, kdo v životě potkal člověka, který dovede učit, nepochybuje o tom, že tahle profese se neztratí, jenom díky technologiím dostane mocné podpůrné nástroje.

Doprava a obchod nejspíš projdou obrovskými změnami a můžou se obejít bez řidičů, ale neobejdou se bez lidí, kteří třeba přijedou k haváriím anebo zajistí osobní předání zásilek. Stárnutí populace od Česka až po Čínu, pokud má být přijatelně důstojné, vyžaduje nejen investice, ale velmi kvalifikované a eticky zdatné lidi, kteří nikdy, ani náhodou, nemohou být nahrazeni roboty, senzory a všemi možnými technickými vynálezy. Ty mohou velmi pomoci, ale „human touch“ neposkytují. Poptávka po pracovní síle v téhle oblasti nesmírně poroste s tím, jak ji z různých důvodů nebudou schopni zajišťovat rodinní příslušníci. Vezměme si dva extrémy z medicíny.

Radiologů, dnes strašně nedostatkových všude ve světě, možná budeme potřebovat méně, protože budou vybaveni expertními kognitivními systémy, které rozpoznají, co ten scan vlastně zobrazuje. Jenomže v ten poslední den, který přijde, budete potřebovat i v ateistické společnosti někoho, kdo není jen technicky erudovaný odborník a dobrý lékař, ale také něco jako kněz, který vás chytne za ruce a vyprovodí…

Převzato z časopisu Euro, autor: Miroslav Zámečník

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek