Odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

22. 6. 2015 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Vznikne-li podnikateli škoda v důsledku nesprávného úředního postupu nebo rozhodnutí, např. v podobě povinnosti zaplatit smluvní pokutu třetí osobě či zmaření investice podnikatele, má právo se se domáhat náhrady. Průvodce procesními postupy směřujícími k náhradě škody a popis souvisejících právních institutů.

Tento článek reflektuje právní stav ke dni 1. ledna 2014, tedy stav po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „NOZ“), zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) (dále jen „ZOK“) a doprovodné legislativy vztahující se k rekodifikaci soukromého práva.

Stát má odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci jejími orgány, které svým nesprávným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobí škodu třetím osobám, například podnikatelům.

Obsah dokumentu:


V právním řádu České republiky je zakotvena možnost žádat po státu odškodnění za takové právní jednání zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon o odpovědnosti státu“), který odlišuje odpovědnost státu od odpovědnosti územních samosprávných celků v samostatné působnosti.

Možnost domáhat se náhrady škody je velmi důležitá pro podnikatele zejména tehdy, kdy jim v důsledku nesprávného úředního postupu nebo rozhodnutí vznikne škoda např. v podobě povinnosti zaplatit smluvní pokutu třetí osobě nebo dojde k zmaření jeho investice. Dokument se tak snaží přehledně připravit komplexního průvodce jak procesního postupu směřujícího k náhradě škody, tak k pochopení institutů škody a její náhrady a odpovědnosti za její způsobení jako takové.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Odpovědnost státu

Obecné zásady odpovědnosti státu

Stát zásadně dle zákona o odpovědnosti státu odpovídá za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Společně s ním pak odpovídají i územní samosprávné celky, tedy obce a kraje, za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci své samostatné působnosti.

Stát je však samozřejmě odpovědný i za škodu, která vznikne v důsledku činnosti územních samosprávných celků konané v působnosti přenesené na ně státem. V takovém případě vykonává činnost státu orgán územního samosprávného celku, kdy není vyloučeno, aby jeden a ten samý orgán vykonával nějakou činnost v rámci samostatné působnosti samosprávného celku, tak i v rámci působnosti přenesené.

Rozdíl v subjektu odpovědného za způsobenou škodu není zcela bez významu, když u státu je de facto téměř vyloučené, aby nedisponoval dostatečnými finančními prostředky nebo postižitelným majetkem k náhradě škody, což se bohužel nedá vyloučit u malých obcí, které jsou nezřídka předluženy a de facto insolventní. A i když obec má k dispozici dostatečný majetek k úhradě svých dluhů, může být její možnost uhradit náhradu škody dobrovolně snížená nedostatečným finančním kapitálem.

Odpovědnost státu nebo samosprávného celku za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci odpovídá ústavně zaručenému právu uvedenému v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, kde je konkrétně uvedeno, že „každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem“.

Z výše uvedeného tak vyplývá, že do subjektů, za které stát ručí, spadají nejenom orgány moci výkonné, ale i soudní, kdy nezřídka dochází ke vzniku škody v souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Typickým případem pak může být nezákonné rozhodnutí o vzetí obviněné osoby do vazby.

Odpovědnost státu nebo územního samosprávného celku za škodu je odpovědností zásadně objektivní, které se není možné zprostit. Jedná se tedy o odpovědnost bez ohledu na zavinění povinného subjektu. Jsou-li tak splněny podmínky pro určení odpovědnosti státu nebo územního samosprávného celku za škodu, nezkoumá se dále jejich zavinění, které je pro posouzení nároku oprávněné osoby na náhradu škody zcela bez významu.

Důsledkem odpovědnosti státu a územního samosprávného celku za škodu je pak povinnost uhradit poškozeným osobám vzniklou majetkovou nebo nemajetkovou újmu.

Za nemajetkovou újmu pak poškozené osobě náleží i přiměřené zadostiučinění, a to bez ohledu na skutečnost, zda jí byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Zadostiučinění se poskytuje v penězích, pokud nebylo možné nemajetkovou újmu nahradit jiným způsobem a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako zcela dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je stát povinen přihlédnout vždy k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

V případě, že ke vzniku nemajetkové újmy došlo v souvislosti s nesprávným úředním postupem, přihlédne se vždy při stanovení výše zadostiučinění ke konkrétním okolnostem případu, a to zejména:

  • a)  celkové délce řízení,
  • b)  složitosti řízení,
  • c)  jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
  • d)  postupu orgánů veřejné moci během řízení a
  • e)  významu předmětu řízení pro poškozeného.

Důležité je také upozornit na skutečnost, že s ohledem na subsidiární použití obecného předpisu soukromého práva, a to zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), není vyloučeno stanovení spoluzavinění poškozeného.

Spoluzavinění se může vztahovat především k jednání, jímž si poškozený sám přivodil zvýšení rozsahu újmy, nebo přispěl ke vzniku samotné škodné události. Subjekt posuzující nárok poškozeného je tak vždy povinen zkoumat, zda a případně v jakém rozsahu se poškozený sám svým jednáním na vzniku škody podílel a zda postupoval v rámci obecné prevenční povinnosti tak, aby škodě předešel, tedy aby škoda vůbec nevznikla. K tomu by mohlo dojít zejména kumulací příčin vedoucích ke vzniku škody, k jejímuž vzniku přispělo, jak nesprávné rozhodnutí nebo úřední postup orgánu veřejné moci, tak i jednání samotného poškozeného, případně jeho nekonání.

Subjekty, za jejichž činnost stát odpovídá

Stát dle zákona o odpovědnosti státu za škodu odpovídá za škodu způsobenou:

  • a)   státními orgány,
  • b)   právnickými a fyzickými osobami při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"),
  • c)   orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.

Za výkon státní správy se pak považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech, zapisování skutečností do veřejného rejstříku provedené notářem, úkony notáře jako soudního komisaře (např. v dědickém řízení) a úkony soudního exekutora, včetně jeho exekutorského kandidáta při výkonu exekuční činnosti.

Činnost notáře a soudního exekutora se tak považuje také za úřední postup, který v případě, že by byl nesprávný nebo vedl k vydání nezákonného rozhodnutí, je způsobilý založit odpovědnost státu za škodu takovým postupem nebo rozhodnutím způsobenou.

Takový postup je vhodným řešením, neboť stát předal zákonem notářům a soudním exekutorům významné pravomoci k činnosti úřední povahy a k vydávání závažných rozhodnutí, která mohou třetím subjektům způsobit nemalé škody. Typickým případem je nezákonný postup exekutora při vedení exekuce na majetek povinného, kdy je omezen zákonem např. tím, že předmětem exekuce nesmí být obvyklé vybavení domácnosti nebo dětské hračky.

V takovém případě je odpovědnost státu za škodu vhodným prostředkem k zajištění nároků poškozených. Stát má úhradě vzniklé škody samozřejmě právo na regresní plnění vůči notáři nebo exekutorovi, u kterých škoda byla poškozeným vyplacena právě v důsledku jejich nesprávného úředního postupu nebo rozhodnutí.

Pro úplnost je vhodné dodat, že za úřední osobu se považuje i úřední osoba cizího státu po dobu svého působení ve společném vyšetřovacím týmu na území České republiky. To není bez významu, když i podnikateli může vzniknout škoda na majetku nebo nemajetková újma v důsledku prováděného vyšetřování jeho osoby nebo osoby obchodního partnera. V takovém případě dává zákon možnost požadovat náhradu škody nebo nemajetkové újmy po České republice, což je nepochybně jednodušší, než jí požadovat po cizím státu.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Podmínky odpovědnosti

 Základními podmínkami odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci jsou:

  1. vydání nezákonného rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup,
  2. vznik škody či nemajetkové újmy a
  3. příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy.

Existence výše uvedených podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich či absence některé z nich. Zatímco vznik škody a často i identifikace nesprávného postupu nebo rozhodnutí nečiní v praxi soudů potíže, je otázka určení příčinné souvislosti mnohdy velmi složitá a poškozeným je tak doporučováno učinit si odpověď na tuto otázku pomocí profesionála, např. advokáta.

Určitým vodítkem je vždy stanovisko úřadu, který jedná ve věci náhrady škody za stát nebo stanovisko územního samosprávného celku, které je však vždy vhodné kriticky zhodnotit, jelikož nezřídka soudy přiznávají nároky na náhradu škody i tehdy, když byly výše uvedenými úřady požadavky poškozených osob zamítnuty.

Požadavek na kumulativní splnění podmínek vede vždy k tomu, že není-li splněna byť jen jedna z nich, žalobě o náhradu škody proti státu nebo územnímu samosprávnému celku nelze vyhovět, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou splněny podmínky ostatní.

Tak se může stát, že dojde jak k vydání nesprávného rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, tak ke vzniku škody na straně účastníka řízení, ve kterém bylo takové rozhodnutí vydáno, aniž by však její vznik byl v příčinné souvislosti. V takovém případě nemá účastník samozřejmě nárok na její náhradu po státu, ale je nucen určit přesně osobu, která za škodu je odpovědná.

Nezákonné rozhodnutí

Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení (ať již soudního nebo správního), ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, v jehož důsledku jim vznikla majetková nebo nemajetková újma.

Právo na náhradu škody má pak i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo. To ochraňuje ty osoby, které se neúspěšně domáhaly vstupu do řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, které se jich dotýkalo, ale v důsledku jejich nepřipuštění neměly možnost hájit svá práva.

Poškozeným je tak vždy osoba, která byla účastníkem řízení, ve kterém jí vznikla škoda, a to v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí.

Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je poškozený oprávněn uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro jeho nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (odvolacím orgánem veřejné moci nebo odvolacím soudem).

Rozhodnutím orgánu, který nezákonné rozhodnutí zruší je pak soud rozhodující o náhradě škody vždy vázán. Výše uvedené je důsledkem tzv. presumce správnosti úředního rozhodnutí, kdy soud v řízení o náhradě škody proti státu nebo územnímu samosprávnému celku není oprávněn sám přezkoumávat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, stejně jako není oprávněn posuzovat, zda ke zrušení nebo změně rozhodnutí došlo nesprávně.

Obdobně je pak soud vždy vázán i důvody zrušení nebo změny takového rozhodnutí, kdy ne vždy je důvodem takového kroku jeho nezákonnost. Někdy je rozhodnutí zrušeno či změněno pouze v důsledku změny okolností, což samozřejmě vylučuje jeho označení za nezákonné s důsledky v podobě nároku na náhradu škody.

Ke zrušení rozhodnutí dochází většinou na základě podaných opravných prostředků, kdy je bez významu, zda tak došlo na základě řádného opravného prostředku (odvolání, stížnost) nebo mimořádného opravného prostředku (dovolání, nebo obnova řízení). Z logiky věci pak vyplývá, že nárok na náhradu škody lze uplatnit pouze u rozhodnutí, které nabylo právní moci a nelze tak proti němu podat žádný opravný prostředek.

Jak vyplývá z výše uvedeného, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobený nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje.

Takovými prostředky se rozumí zejména řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

Nesprávný úřední postup 

Stát odpovídá vždy za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem úřední osoby. Nesprávným úředním postupem je porušení závazných pravidel předepsaných právními normami pro jednání orgánu veřejné moci při jeho činnosti, ke které je povinen a oprávněn na základě obecně závazných právních předpisů.

Rozdílem mezi škodou způsobenou nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem je skutečnost, že postupy prováděné v rámci činnosti orgánu veřejné moci nevedou k vydání rozhodnutí, nebo se takového rozhodnutí nedotýká.

Postup orgánu, který spočívá např. ve shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností, nebo jejich právní posouzení je činností bezprostředně směřující k vydání rozhodnutí, které v případě chyby v postupu může být nezákonné s odpovědností státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Takový postup úřední osoby tak nelze považovat za nesprávný úřední postup, i když vede k vydání nezákonného rozhodnutí.

Za nesprávný úřední postup se považuje také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Takové lhůty vychází z procesních předpisů, jako je např. trestní či občanský soudní řád nebo správní řád. Tyto procesní předpisy obsahují závazné lhůty, kterými jsou soudy a další orgány veřejné moci povinny se při své činnosti řídit.

Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Orgány veřejné moci jsou povinny jednat vždy tak, aby vyřizovaly věci bezodkladně, když v některých záležitostech (např. vazebních) jsou povinny jednat s co největším urychlením.

Skutečnost, že účastník soudního nebo správního řízení nedosáhl pro nečinnost soudu nebo správního orgánu vydání požadovaného rozhodnutí, sama o sobě nezakládá nárok na náhradu škody. Podstatný je vždy předpoklad, že takový postup zasáhne do majetkové sféry účastníka soudního nebo správního řízení nebo mu způsobí nemajetkovou újmu.

V případě, že tedy soud nebo správní orgán nevydá v zákonných lhůtách rozhodnutí, ale účastníkovi nevznikne majetková nebo nemajetková újma, nevzniká povinnost státu k náhradě škody.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření

Právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má osoba, která byla umístěna na základě rozhodnutí soudu do vazby, a to za předpokladu, že trestní stíhání proti její osobě bylo zastaveno, nebo byla zproštěna obžaloby nebo věc byla postoupena jinému orgánu (např. k řízení o přestupku).

Dle ust. § 67 zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu, může být osoba obviněná ze spáchání trestného činu vzata do vazby jen tehdy, jestliže z jejího jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že:

  • a) uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnula trestnímu stíhání nebo uloženému trestu, zejména nelze-li její totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li takové osobě vysoký trest, nebo že
  • b) bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo
  • c) se bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhána, dokoná trestný čin, o který se pokusila, nebo vykoná trestný čin, který připravovala nebo kterým hrozila,

a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin tato osoba spáchala, a s ohledem na její osobu, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhána, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, jakým je institut peněžité záruky, slib obviněného, nebo záruka důvěryhodné osoby či sdružení, popř. uložením některého z předběžných opatření dle trestního řádu.

Za vazbu nařízenou v řízení o vydání nebo předání do ciziny se náhrada škody zásadně neposkytuje, což ovšem neplatí, jestliže škoda v takovém řízení vznikla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánů České republiky.Jedná se tak o výjimku, kdy stát nemůže být činěn odpovědným za rozhodnutí a postup cizozemských orgánů, na základě jejichž zatýkacího rozkazu byla osoba poškozeného vzata do vazby.

Osoba, která byla v České republice držena ve vazbě na základě nezákonného rozhodnutí cizího státu nebo nesprávného úředního postupu cizozemských orgánů se může nároku na náhradu škody domáhat výhradně u orgánů cizího státu.

Právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu má pak ten, na němž byl zcela nebo zčásti vykonán trest, jestliže v pozdějším řízení byl obžaloby zproštěn nebo bylo-li proti němu trestní stíhání zastaveno ze stejných důvodů, pro které soud v hlavním líčení rozhodl zprošťujícím rozsudkem.

To neplatí, nařídí-li zastavení trestního stíhání prezident republiky, např. udělením milosti nebo vyhlášením amnestie. Taková výjimka má své opodstatnění, jelikož v opačném případě by stát musel poskytnout náhradu škody i osobám, které jsou skutečnými pachateli trestných činů, a k jejichž potrestání nedošlo pouze v důsledku suverénního aktu prezidenta republiky.

Právo na náhradu škody má i ten, kdo byl v pozdějším řízení odsouzen rozsudkem k mírnějšímu trestu, než který byl na něm již vykonán na podkladě zrušeného rozsudku. Náhrada škody náleží však výhradně se zřetelem k rozdílu mezi trestem vykonaným na základě původního rozsudku a trestem uloženým rozsudkem novým.

Právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o ochranném opatření má ten, na němž bylo zcela nebo zčásti vykonáno ochranné opatření, pokud bylo rozhodnutí v pozdějším řízení jako nezákonné zrušeno. Mezi ochranné opatření patří dle § 98 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochranná výchova.

Právo na náhradu škody však ve výše uvedených případech nemá ten,

  • a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo
  • b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.

Právo na náhradu škody také nevznikne, pokud

  • a) v řízení nebylo možno pokračovat,
  • b) bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání,
  • c) výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání

Promlčení nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření

Nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření se promlčí vždy za dva roky ode dne, kdy nabylo právní moci

  • zprošťující rozhodnutí,
  • rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno,
  • zrušující rozhodnutí,
  • rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu,
  • rozhodnutí odsuzující k mírnějšímu trestu.

Zákon o náhradě škody způsobené státem stanoví pro případ škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření pouze objektivní promlčecí dobu, jejíž počátek se odvíjí od právní moci rozhodnutí vydaného v trestním řízení, jímž rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nabylo charakter rozhodnutí, s nímž zákon spojuje povinnost státu poskytnout odškodnění.

Takovým rozhodnutím je např. zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání. Důležité je, že je zcela bezpředmětné, z jakého důvodu je trestní stíhání obviněné osoby zastaveno, když tak může být i z důvodu nedostatku věku, nebo nařízením prezidenta republiky v rámci vyhlášené amnestie nebo udělené milosti.

Uplatnění nároku

Ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen "úřad"), a to dle níže uvedených zásad:

  • a) Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem,
  • b) příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu.

Není-li možno příslušný úřad určit podle bodů a) a b), jedná za stát vždy Ministerstvo financí.

Bylo-li nezákonné rozhodnutí vydáno Českou národní bankou nebo na základě mezinárodní smlouvy orgánem dohledu nad finančním trhem jiného členského státu Evropské unie nebo došlo-li u České národní banky nebo tohoto orgánu dohledu k nesprávnému úřednímu postupu, jedná za stát Česká národní banka.

Bylo-li nezákonné rozhodnutí vydáno Nejvyšším kontrolním úřadem nebo došlo-li u Nejvyššího kontrolního úřadu k nesprávnému úřednímu postupu, jedná za stát tento orgán.

Takto určené úřady jednají za stát jako organizační složky státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.

Byl-li nárok uplatněn u úřadu, který není příslušný, je takový úřad povinen žádosti postoupit příslušnému úřadu. Účinky předběžného uplatnění jsou v tomto případě ale zachovány.

Neúspěšné uplatnění nároku na náhradu škody u příslušného orgánu podle zákona o odpovědnosti státu za škodu je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu, prostřednictvím žaloby proti státu o nárok na náhradu škody.

Přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je stát povinen nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

Pokud by se poškozený domáhal bez splnění výše uvedených podmínek, je soud povinen žaloby zamítnout.

Regresní úhrada

Nahradí-li stát škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nebo poskytne-li ze stejného důvodu poškozené osobě přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu na úředních osobách a na územních celcích v přenesené působnosti, pokud škodu způsobily. Obdobně, jak bylo uvedeno výše, může nárok na regresní plnění požadovat i po dalších osobách, za jejichž činnost nese odpovědnost, např. za notáře nebo exekutory.

Pokud bylo rozhodnutí územního samosprávného celku přezkoumáno nadřízeným správním orgánem a následně byla rozhodnutí tohoto orgánu a územního samosprávného celku zrušena pro jejich nezákonnost, může stát požadovat regresní úhradu přímo na nadřízeném správním orgánu, kterým je ve většině případů kraj.

Bylo-li však nezákonné rozhodnutí vydáno pouze proto, že se ten, kdo je vydal, řídil nesprávným právním názorem příslušného nadřízeného správního orgánu, který zrušil v řízení původní zákonné rozhodnutí, nemá stát na regresní úhradu samozřejmě právo.

Stát pak může požadovat regresní úhradu pouze ve výši odpovídající účasti územního celku v samostatné působnosti, územního celku v přenesené působnosti či úřední osoby na způsobení vzniklé škody.

Nahradil-li stát škodu, ke které došlo při činnosti státního orgánu nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu od těch, kteří se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu, pokud byli k vydání rozhodnutí nebo k úřednímu postupu oprávněni.

Nahradil-li stát škodu, která vznikla z nezákonného rozhodnutí nebo z nesprávného úředního postupu, na nichž se podílel soudce nebo státní zástupce nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu pouze tehdy, pokud byla vina soudce nebo státního zástupce zjištěna v kárném nebo trestním řízení. Stát je tak vždy vázán rozhodnutím, které z takového řízení vznikne.

Uhradily-li úřední osoby nebo územní celky v přenesené působnosti regresní úhradu státu, mohou požadovat regresní úhradu od těch, kdo se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu. Takových osob může být větší množství a i jejich účast na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu může být různá, od čehož se odvíjí jejich podíl na případné regresní náhradě.

Je-li uplatněn nárok na regresní úhradu proti osobě, u níž účast na výkonu veřejné moci náležela k povinnostem vyplývajícím z pracovního poměru nebo z poměru mu na roveň postaveného anebo z poměru služebního, řídí se výše regresní úhrady zákoníkem práce. Zákoník práce pak stanoví max. výši náhrady škody způsobené zaměstnancem zaměstnavateli z pracovního poměru na 4,5 násobek průměrné mzdy či platu.

Nárok na regresní úhradu nelze uplatňovat vůči tomu, kdo se podílel na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu na příkaz nadřízeného, ledaže by se uposlechnutím příkazu dopustil trestného činu. Odpovědnost vždy nese v rámci subordinace osoba, v jejíž kompetenci bylo vydání takového rozhodnutí nebo provedení úředního postupu.

Právo na regresní úhradu vznikne pouze tehdy, byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti. Zavinění je pak povinen prokázat ten, kdo uplatňuje nárok na regresní úhradu.Z výše uvedeného je zřejmý rozdíl mezi odpovědností státu za škodu, které se stát nemůže zprostit a odpovědností v podobě povinnosti k regresní náhradě konkrétní úřední osoby, která nezákonné rozhodnutí vydala nebo provedla nesprávně úřední postup.

Byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti více osob, jsou povinny zaplatit regresní úhradu podle své účasti na způsobení škody. V odůvodněných případech může soud rozhodnout, že odpovídají společně a nerozdílně.

Kdo je pak povinen platit regresní úhradu společně a nerozdílně s jinými, vypořádá se s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody. V praxi tedy není podstatné, kdo regresní plnění státu poskytne, když se může stát, že škodu způsobily např. dvě osoby, přičemž pouze jedna má majetek, který může být použit k úhradě nároku státu. Tato osoba pak může po druhé osobě požadovat, aby jí nahradila část regresní úhrady, která odpovídá její účasti na způsobené škodě.

Soud může regresní úhradu přiměřeně snížit zejména s přihlédnutím k tomu, jak ke škodě došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila. Snížení však nelze provést, pokud byla škoda způsobena takovou osobou úmyslně.

Ten, proti němuž byl uplatněn nárok na regresní úhradu, má proti subjektu, který po něm regresní úhradu požaduje, právo uplatnit veškeré námitky, které tento subjekt mohl uplatnit vůči poškozenému v řízení o náhradě škody. Pokud tedy např. stát nevyužije z nějakého důvodu možnost namítnout v soudním řízení promlčení nároku poškozené osoby, může tuto námitku vznést platně osoba, po které by stát žádal regresní úhradu.

Nárok státu na regresní úhradu se pak promlčí za rok ode dne, kdy byla zaplacena náhrada škody. Nárok územního celku v přenesené působnosti a úřední osoby na regresní úhradu se pak promlčí za rok ode dne, kdy byla zaplacena regresní úhrada. Jedná se o objektivní promlčecí dobu, ve které je stát povinen uplatnit takový nárok prostřednictvím žaloby u věcně příslušného soudu.

Zákon o odpovědnosti státu stanoví pro veškeré nároky na regresní úhradu jednotnou roční promlčecí dobu, která běží ode dne, kdy se stát nebo územní celek v samostatné působnosti stal osobou oprávněnou k uplatnění nároku na regresní úhradu.

Takovým momentem je u státu nahrazení škody či poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu poškozenému a u územního celku v přenesené působnosti poskytnutí regresní úhrady státu, kdy se jedná o tzv. druhotný nebo přenesený regres nastupující poté, co bylo plněno na regresní nárok státu, který je subjektem povinným k náhradě škody či nemajetkové újmy způsobené územním celkem v přenesené působnosti (nikoliv tedy v působnosti samosprávy). Krátká promlčecí doba je odůvodněna tím, že se týká státu, územních celků a úředních osob, u nichž není důvod, aby nárok neuplatnily bez zbytečného odkladu (VOJTEK, Petr. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci: komentář. 3. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012, 370 s. Beckovy malé komentáře. ISBN 978-80-7400-427-8).

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Odpovědnost územních samosprávných celků

Územní samosprávné celky v samostatné působnosti, tedy obce a kraje, odpovídají za škodu, kterou způsobily při výkonu veřejné správy:

  • a) nezákonným rozhodnutím, nebo
  • b) nesprávným úředním postupem.

Nezákonné rozhodnutí

Bylo-li územním samosprávným celkem v jeho samostatné působnosti (v řízení, na něž se vztahují předpisy o správním řízení) vydáno nezákonné rozhodnutí, mají účastníci řízení právo na náhradu škody, která jim tímto rozhodnutím vznikla, obdobně a za obdobných podmínek jako u škody, za kterou odpovídá stát. Právo na náhradu škody má i v tomto případě osoba, se kterou nebylo v řízení jednáno jako s účastníkem, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

Bylo-li nezákonné rozhodnutí územním celkem v samostatné působnosti vydáno postupem, který není stanoven předpisy o správním řízení, má právo na náhradu škody ten, komu tímto rozhodnutím vznikla škoda.

Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je poškozený oprávněn uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro jeho nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vždy vázán.

Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobený nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje.

Takovými prostředky se rozumí zejména řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím územního celku v samostatné působnosti vydaným postupem, který není stanoven předpisy o správním řízení, lze uplatnit tehdy, pokud bylo vykonatelné rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost příslušným orgánem.

Nesprávný úřední postup

Územní samosprávné celky v samostatné působnosti odpovídají stejně jako stát za škodu způsobenou úředními osobami nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Právo na náhradu škody má vždy ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Regresní úhrada

Nahradil-li územní celek v samostatné působnosti škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, při jehož vydání se řídil nesprávným právním názorem příslušného orgánu, který zrušil v řízení původní zákonné rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu na kraji, je-li příslušným orgánem orgán kraje, nebo na státu, je-li příslušným orgánem orgán státu.

Nahradil-li územní celek v samostatné působnosti škodu, poskytl-li zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu nebo zaplatil-li regresní úhradu, může požadovat regresní úhradu od těch, kdo se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu.

I zde se pak uplatní principy a limity regresní úhrady, zmíněné v bodě regresní úhrady, který se vztahuje k odpovědnosti státu. Zejména tedy, že i územní celek může požadovat regresní úhradu pouze ve výši odpovídající účasti jednotlivých odpovědných osob na způsobení vzniklé škody atd.

Způsob a rozsah náhrady škody

Náhrada materiální újmy vyvolané smrtí poškozeného a náklady léčení

Právo na náhradu nákladů na výživu mají pozůstalí po poškozeném, který zemřel v důsledku výkonu státní moci nebo výkonu pravomocí územních celků v samostatné působnosti. Ti, kdo vynaložili náklady spojené s jeho léčením a náklady pohřbu, mají právo na náhradu těchto nákladů.

Náhrada ušlého zisku

Kromě náhrady škody, může poškozený uplatňovat i náhradu ušlého zisku, která se poskytuje v prokázané výši; není-li to možné, pak za každý započatý den výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranné výchovy, zabezpečovací detence nebo ochranného léčení náleží poškozenému náhrada ušlého zisku ve výši 170 Kč (paušální náhrada).

Náklady řízení

Náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána.

Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu

Přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu se poskytuje bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě a není-li takováto lhůta stanovena, tak ve lhůtě přiměřené, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k

  • a) celkové délce řízení,
  • b) složitosti řízení,
  • c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
  • d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a
  • e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Promlčecí doby

Zákon o odpovědnosti státu obsahuje vlastní speciální úpravu institutu promlčení oproti občanskému zákoníku, jako obecnému právnímu předpisu upravujícímu jak institut odpovědnosti za škodu, tak otázku jeho promlčení.

Z výše uvedeného je zřejmé, že smyslem zákona je nad rámec obvyklostí v soukromoprávních vztazích přimět poškozeného k uplatnění jeho práva na náhradu škody v takové lhůtě, která zabrání kumulaci dlouhotrvajících právních vztahů a sporů se státem či jinými subjekty veřejné moci (Občanský zákoník: komentář. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2009, 2 sv. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-108-6. bod 2).

Zvláštní úprava se týká konkrétně zejména počátku a délky běhu promlčecích lhůt, aniž by však v obecné rovině měnila základní zásady promlčení. Pro úplnost je vhodné zmínit, že podstatou promlčení subjektivního práva je nemožnost jeho uplatnění v případě vznesení námitky promlčení.

To samo o sobě sice neznamená zánik práva samotného, jako v případě tzv. prekluze, nicméně faktická vynutitelnost splnění práva je zcela závislá na jednání (nebo spíše nekonání) povinného (škůdce). Důležité je však zmínit, že v případě úhrady již promlčeného nároku na náhradu škody se nejedná na straně poškozeného o bezdůvodné obohacení.

V konkrétním případě vymáhání nároku na náhradu škody po státu nebo jiném orgánu veřejné moci nelze očekávat, že by konkrétní osoba, která stát v řízení bude zastupovat, námitku promlčení nevznesla. De facto by se tak mohlo stát pouze v důsledku pochybení a je tak vhodné promlčení předcházet včasným uplatněním práva na náhradu škody prostřednictvím žaloby podané u soudu.

K uplatnění práva a stavení promlčecí doby může poškozená však dosáhnout nejenom podáním samostatné žaloby, nýbrž i vzájemnou žalobou či námitkou započtení.

Délka promlčecích dob

Nárok na náhradu škody způsobené státem či jiným orgánem veřejné moci se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Jedná se o úpravu tzv. subjektivní promlčecí doby, v níž musí poškozený uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím.

Počátek běhu subjektivní promlčecí doby u škody způsobené nesprávným úředním postupem se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě z takového nesprávného úředního postupu dozvěděl, tedy kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že vznikla. Vědomost se přitom zásadně vztahuje k majetkové újmě na straně poškozeného, nikoliv k události o skutečnosti, v jejíž příčinné souvislosti újma vznikla.

U škody způsobené nezákonným rozhodnutím se počátek běhu subjektivní promlčecí doby odvíjí od doručení takového rozhodnutí poškozené osobě.

U rozhodnutí, která se nedoručují do vlastních rukou, se běh doby počítá pak od jejich oznámení, vyhlášení nebo od doby jejich náhradního doručení (uložení po marné výzvě k vyzvednutí).

Vedle subjektivní promlčecí doby stanoví zákon u nároků na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím s výjimkou škody na zdraví u objektivní, která uplyne nejpozději za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno nebo oznámeno nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda.

Subjektivní a objektivní promlčecí doby plynou zcela nezávisle na sobě a pro promlčení nároku na náhradu škody postačí uplynutí jedné z nich. Taková situace je však vyloučena u nároku na náhradu škody, u které se uplatní pouze výše uvedená subjektivní promlčecí doba.

Nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření se promlčí za dva roky ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno, zrušující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu nebo rozhodnutí odsuzující k mírnějšímu trestu.

Nárok na náhradu nemajetkové újmy se pak promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.

V případě nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Jedná se o speciální úpravu subjektivní doby pro nemajetkovou újmu, kdy objektivní je pro takový případ stejná jako u případu majetkové újmy.

Stavení a přerušení promlčecí doby

Stavení běhu promlčecí doby znamená faktické přerušení běhu promlčecí lhůty po dobu trvání řízení, v němž poškozený svůj nárok žalobou uplatnil. Ust. § 35 zákona o odpovědnosti státu upravuje speciální případ stavení běhu promlčecí doby, kdy v návaznosti na povinné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ministerstva či jiného ústředního správního úřadu, se promlčecí doba po tuto dobu staví, nejdéle však po dobu šesti měsíců.

Zákon sám nemá zvláštní úpravu důsledků přiznání nároku na náhradu škody soudem na promlčení, když je nezbytné vycházet z obecné úpravy občanského zákoníku, který stanoví, že pokud bylo poškozenému právo na náhradu škody přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu, běh promlčecí doby se přerušuje (přetrhuje) a počínaje dnem po uplynutí stanovené lhůty k plnění běží nová, desetiletá promlčecí doba.

Tento článek reflektuje právní stav ke dni 1. ledna 2014, tedy stav po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „NOZ“), zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) (v textu jen „ZOK“) a doprovodné legislativy vztahující se k rekodifikaci soukromého práva.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Přehled všech témat Právního průvodce

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek