Platební podmínky v mezinárodním obchodu

9. 12. 2010 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Platební podmínky mají v mezinárodních kupních smlouvách značný vliv na výsledky obchodních operací. Předurčují kdy, kde a jak má být uhrazena kupní cena a jsou proto také jedním z východisek pro její kalkulaci. V mezinárodním obchodu se při placení často pužívají směnky a šeky. V textu jsou uvedeny charakteristiky směnky a šeku, jejich druhy a obsahové náležitosti.

Úvodem

Převzato z knihy „Mezinárodní obchodní operace“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2010.

Platební podmínky v mezinárodních kupních smlouvách mají značný vliv na výsledky obchodních operací. Předurčují, kdy, kde a jak má být uhrazena kupní cena, a jsou proto také jedním z východisek pro její kalkulaci.

Jednotlivé platební podmínky se vytvořily v praxi mezinárodního obchodu jako uzance. Vzhledem ke geografické vzdálenosti partnerů, rizikovosti transakcí a jejich obchodně-tech­nické náročnosti se platby mezi prodávajícím a kupujícím většinou neuskutečňují přímo, ale využívá se služeb třetích osob, které za úplatu vystupují v zájmu a podle instrukcí svých příkazců. Mohou plnit funkci zprostředkovatelů plateb, financovat obchody, v některých případech na sebe přebírají závazky k zaplacení. Je nezbytné, aby šlo o osoby s dobrou pověstí, které přesně dodržují své závazky. Tomuto požadavku většinou odpovídají banky a instituce specializované na finanční služby, výjimečně v některých zemích to mohou být i subjekty, které finanční služby poskytují jen jako vedlejší činnost (např. zasílatelé a dopravci). I jejich služby však většinou vyústí v bankovní transakce.

Při sjednávání platebních podmínek je pro obchodníky výhodné využívat standardních bankovních instrumentů jak pro placení a inkaso, tak i pro zajišťování závazků. Díky dlouhodobému používání jsou tyto nástroje většinou technicky velmi propracované a poskytují obchodním partnerům řadu možností, jak platební podmínky přizpůsobit konkrétním potřebám dané obchodní operace. Banky poskytují svým klientům při uskutečňování mezinárodního platebního styku mnoho dalších služeb, např. poradenství, vedení účtů a přijímání vkladů v domácí či zahraniční měně, provádění různých typů bankovních operací, směnárenských operací, zajišťovacích transakcí, financování obchodů apod.

Vhodný výběr banky představuje proto pro obchodníka důležité rozhodnutí, které může ovlivnit výsledky jeho podnikání. Kritériem pro volbu banky by měla být její profesionální úroveň a zkušenosti banky v oblasti mezinárodního platebního styku, ale i její jméno v zahraničí (vyjádřené např. ratingem), dosavadní zkušenosti s kvalitou poskytovaných služeb, vybavení banky prostředky automatizace apod.

Pro uskutečňování mezinárodního platebního styku musí banky disponovat určitými kontakty se zahraničím. Některé banky zřizují v zemích svého zájmu (i zájmu svých klientů) nebo ve významných finančních centrech vlastní pobočky či dceřiné banky a v daném teritoriu operují jejich prostřednictvím. Tradiční přístup bank k mezinárodnímu zúčtování před­stavujenavazování tzv. korespondenčních vztahů s místními bankami v zahraničí. Jde o dvoustranné mezibankovní vztahy, při kterých si banky vzájemně poskytují určité služby a vzájemně si vedou účty. Banka tak zřizuje u korespondentských bank v zahraničí své účty vedené v cizích měnách, tzv. účty nostro (= naše účty), na kterých udržuje zůstatky v příslušných měnách. Umožňuje také korespondentským bankám, aby zřizovaly u ní své účty vedené zpravidla v měně domácí, a tyto účty označuje jako účty loro (= jejich). Systém účtů nostro a loro umožňuje převody peněžních částek mezi bankami v rámci mezinárodního bezhotovostního platebního styku. Klientům, kteří uskutečňují převody finančních prostředků v mezinárodním měřítku, přináší banka s rozsáhlými korespondenčními vztahy řadu výhod. Projevují se většinou ve větší rychlosti a operativnosti při mezinárodním zúčtování.

Větší efektivitu při provádění mezibankovního platebního styku však představují zúčtovací centra. Systémy pro mezibankovní zúčtování se vytvářejí jednak na úrovni národní pro vnitro­státní zúčtování, jednak na úrovni mezinárodní pro zúčtování přeshraniční. Využívání zúčtovacích center na mezinárodní úrovni umožňuje bankám omezovat počet účtů vedených u korespondentských bank, a tím snižovat náklady.

Jedno z nejvýznamnějších mezinárodních clearingových center představuje platební systém TARGET (Transeuropean Automated Real-time Gross settlement Express Transfer system), uvedený do provozu v době zavedení eura. Jde o systém mezibankovního zúčtování velkých částek v eurech, který je provozován Evropskou centrální bankou a jehož účastníky jsou banky centrální i komerční. Kromě toho významné evropské banky sdružené v Euro Banking Association (EBA) založily v roce 1998 podnik pro provozování platebního a zúčtovacího systému komerčních bank – EBA CLEARING, který nabízí evropským bankám a celému finančnímu odvětví zúčtovací služby pro velké i malé částky v eurech. Systém se neustále vyvíjí a přispívá k vytváření jednotného trhu služeb platebního styku v eurech.

Základní strategie rozvoje tohoto trhu byla formulována projektem Jednotné oblasti pro platby v eurech (Single Euro Payment Area – SEPA). Cílem projektu je vytvořit takové finanční prostředí v Evropě, které umožní, aby spotřebitelé, podniky a další hospodářské organizace mohli provádět přeshraniční transakce v eurech za stejných podmínek jako platby vnitrostátní. První platební instrumenty SEPA se začaly využívat v průběhu roku 2008. Služby platebního styku v rámci SEPA poskytují banky ve 32 evropských zemích, mezi nimi i nejvýznamnější banky v ČR. Realizace programu SEPA je zaměřena na provádění bezhotovostních převodů, úhrady v rámci tzv. přímého inkasa a platby uskutečňované prostřednictvím platebních karet. Zahrnuje standardizaci využitelných bankovních instrumentů a tvorbu odpovídající infrastruktury pro platby v eurech včetně technických norem a postupů. Ve svém důsledku povede nejen k odstranění rozdílů v podmínkách, za kterých jsou uskutečňovány platby a úhrady vnitrostátní a přeshraniční, ale také k vyšší míře automatizace zpracovávaných údajů, a tím i k vyšší efektivitě platebního styku v eurech.

Vlastní komunikace mezi bankami se po technické stránce může uskutečňovat různými způsoby. Zprávy byly v minulosti zasílány poštou, dálnopisem, telefaxem apod. V posledních desetiletích je v mezibankovním styku využíván systém SWIFT. Jde o počítačově řízený systém pro dálkový přenos dat mezi bankami.

SWIFT (Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunication – Společnost pro celosvětovou mezibankovní finanční telekomunikaci) vznikla v r. 1973 v Belgii s cílem provozovat mezinárodní přenos dat mezi bankami elektronickými prostředky. Společnost byla založena podle belgických zákonů jako družstvo ve vlastnictví členských bank. V současné době se na tomto systému podílí několik tisíc bank a jejich počet neustále roste. SWIFT se tak stává nezbytným pro všechny banky, které ve své činnosti přikládají význam mezinárodnímu platebnímu styku.

zpět na začátek kapitoly

Funkce platební podmínky

Převzato z knihy „Mezinárodní obchodní operace“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2010.

Dohodou o platební podmínce se určuje místo, doba a způsob úhrady kupní ceny kupujícím. V některých případech se stanoví i výše úroku, platební měna apod. Platební podmínka je jednou z nejdůležitějších podmínek pro kalkulaci kupní ceny.

Funkce platební podmínky pro danou obchodní operaci spočívá zejména v těchto oblastech:

  • při použití vhodných nástrojů může zajišťovat provázanost plnění kupní smlouvy prodávajícím a kupujícím;
  • ovlivňuje míru některých rizik, která partneři v obchodu podstupují;
  • má úzký vztah k financování obchodu;
  • předurčuje výši některých nákladů spojených s danou operací.

Vhodnou formulací platební podmínky mohou obchodní partneři dosáhnout určité rovnováhy mezi zájmy kupujícího a zájmy prodávajícího na plnění kontraktu. Zájmy obchodních partnerů jsou do značné míry protikladné. Vývozce se snaží zajistit platební podmínkou, aby získal protihodnotu dodaného zboží co nejdříve, dovozci jde většinou o to, aby placení pokud možno oddálil, alespoň do doby, než bude mít jistotu, že exportér dodal zboží včas a v požadované kvalitě. Plnění kontraktu oběma partnery nebývá v mezinárodním obchodě časově shodné, ale vhodnou volbou platebních a zajišťovacích instrumentů lze většinou dospět ke kompromisu přijatelnému pro obě strany.

Platební podmínkou je do značné míry předurčeno, jak se jednotlivé strany kontraktu podílejí na riziku. Ve vztahu k platební podmínce jde především o rizika komerční, teritoriální a kurzová.

Platební podmínka má úzkou souvislost s financováním dané transakce. Konkurenční boj vede v současné době často k tomu, že prodávající musí nabídnout spolu s dodávkou zboží či služeb také úvěr, a obchod tak financuje. Exportér potom hledá takové zajištění úvěrových rizik, které mu usnadní refinancování poskytnutého úvěru. Také dovozce se někdy podílí na financování obchodů. Je to především u akontací a plateb předem, při kterých hradí část, eventuálně celou hodnotu kontraktu ještě před dodávkou zboží a služeb.

Každá platební podmínka je spojena s určitými náklady. U úvěrových podmínek jde především o úrok, ale kromě toho je použití jednotlivých platebních, úvěrových a zajišťovacích instrumentů spojeno s poplatky bankám a finančním institucím, s poplatky za vystavování určitých dokumentů, za opatřování dokumentů kolky, s nutností nést náklady pojišťování rizik apod.

Místo, doba i forma placení se v mezinárodních kupních smlouvách většinou sjednávají výslovně.

Místo úhradyurčuje, ve kterém místě je kupní cena splatná. Bývá stanoveno uvedením banky, u níž má být placeno, eventuálně může být sjednáno nepřímo, např. určením místa, kde budou kupujícímu předány dokumenty, u které banky bude otevřen akreditiv, domicilem na směnce apod.

Doba placení je důležitá z hlediska plnění kontraktu prodávajícím a kupujícím, zejména pokud jde o časový vztah mezi placením a dodávkou zboží.

Placení se může uskutečnit:

  • předem;
  • při dodání;
  • po dodání zboží (poskytnutí úvěru).

Placení předem je maximálně výhodné pro dodavatele. Odběratel financuje obchod, poskytuje plnění dříve než dodavatel a nese riziko pro případ, že by prodávající nesplnil kupní smlouvu včas a řádně. Placení celé kupní ceny předem se v mezinárodním obchodě používá poměrně vzácně, většinou při hodnotově nevelkých dodávkách nebo při prodeji na vysoce rizikové trhy. Častěji se setkáváme s částečným placením předem formou tzv. akontace, která bývá kombinována s placením části ceny při dodávce a s poskytnutím úvěru.

Placení v době dodání se v mezinárodním obchodě používá u řady druhů zboží a služeb. Poměrně časté jsou tzv. dokumentární formy placení, které umožňují provázání zájmů prodávajícího a kupujícího. K placení potom dochází buď při předání dokumentů prodávajícím, nebo při jejich převzetí kupujícím. V mezinárodním obchodě se dokumenty předávají většinou prostřednictvím bank při použití různých bankovních instrumentů. Mezi dobou předání dokladů prodávajícím a jejich převzetím kupujícím může být značný časový rozdíl v závislosti na vzdálenosti trhů, rychlosti dopravy apod.

Placení po dodání zboží zatěžuje vývozce nutností úvěrovat obchod po sjednanou dobu a nést rizika, která jsou s poskytnutím úvěru spojena. Pro prodávajícího představuje poskytnutí úvěru často nutnost nést náklady spojené s financováním, prodloužení návratnosti finančních prostředků, zpomalení jejich obratu a navíc většinou i dopad úvěrových rizik. K poskytování úvěru je dodavatel většinou nucen konkurencí a v některých odvětvích obchodu je poskytnutí úvěru nezbytností. Exportér by však měl být obezřetný v hodnocení úvěruschopnosti svého obchodního partnera i země dovozu a volit vhodné nástroje pro omezení úvěrového rizika, pokud to shledá účelným.

Forma placenívyplývá většinou ze sjednané platební podmínky nebo může být výslovně stanovena. Nejjednodušší, ale v mezinárodním obchodě velmi málo používanou formou je placení v hotovosti (ve valutách). V zahraničním obchodě se s touto formou setkáváme jen výjimečně u menších dodávek zboží, které např. odběratel převezme přímo u dodavatele, na veletrhu apod. Placení v hotovosti lze použít většinou pouze u volně směnitelných měn. Jeho nevýhodou je možnost ztráty peněz, riziko padělků, nutnost přepočítávání částek apod. Navíc je nutné uvážit rozdíl mezi kurzem valut oproti kurzu deviz. Banky nakupují valuty zpravidla za nižší kurz než devizy.

Nejjednodušší a také nejčastější formu úhrad představují tzv. hladké platy (bankovní převody, transfery). Při nich banka provádí transfer prostředků do zahraničí pouze na základě pokynu příkazce (většinou bez dalších průvodních dokumentů). Bankovní transfery se používají pro platy obchodní (platy za zboží, služby, dopravu) i neobchodní (dary, penze, honoráře, soudní výlohy apod.). V oblasti obchodu bývají jako hladké platy zúčtovávány platy předem, platby při tzv. dodávkách na otevřený účet, splátky úvěrů, úhrady různých druhů nákladů, např. dopravného, provize, nákladů na propagaci apod.

Při placení bankovním převodem požádá klient svou banku, aby z jeho účtu (eventuálně ze složené hotovosti) uhradila určitou částku příjemci do zahraničí. Banka potom může využít služeb mezibankovního clearingového centra, pokud je pro danou transakci vhodné, nebo převod uskutečnit prostřednictvím zahraniční korespondentské banky. Optimální situace nastává, pokud banka plátce (příkazce) i banka příjemce jsou v korespondenčních vztazích a vedou si navzájem účty (nostro a loro). Jinak se zúčtování provádí prostřednictvím další korespondentské banky, eventuálně bank, se kterými banka příkazce i banka příjemce vedou účty.

Úhrady se v posledních letech provádějí převážně prostřednictvím mezibankovního elektronického komunikačního systému SWIFT. Výhodou hladkých platů jsou poměrně nízké náklady v porovnání s jinými formami placení, v mezinárodním styku však stále ještě mohou být výrazně vyšší než náklady hladkých platů vnitrostátních. Poplatky vybírá vždy banka příkazce, v některých případech i banka příjemce. Náklady spojené s transferem jsou dány bankovními poplatky vyjádřenými sazbou v procentech (např. 1 % z převáděné částky) a ohraničeny minimální a maximální částkou v absolutním vyjádření. Je proto účelné v kontraktu sjednat, která strana kupní smlouvy bude tyto poplatky hradit.

Dokumentární formy placení jsou v mezinárodním obchodě poměrně časté. Kupující při nich musí učinit určitý úkon – např. zajistit vystavení akreditivu bankou, podepsat směnku, zaplatit – aby získal dokumenty uvedené v kontraktu. Dokumenty bývají většinou voleny tak, aby svědčily o uskutečnění dodávky zboží a odpovídaly požadavkům země dovozu na celní a administrativní projednání. Některé z dokumentů mohou také představovat vlastnictví ke zboží.

Dokumenty používané při jednotlivých dodávkách zboží většinou tvoří určitý celek, který postihuje různé stránky plnění kupní smlouvy prodávajícím. Nejčastěji se používají tyto dokumenty:

  • Fakturavystavená prodávajícím v několika vyhotoveních. Uvádí kromě dalších náležitostí zpravidla druh a množství zboží, jednotkovou cenu a celkovou částku k úhradě. Může být doprovázena dalšími doklady (např. balicími listy). V některých zemích bývají požadovány zvláštní druhy faktur nezbytných pro celní řízení v dovozu (celní faktury, faktury konzulární apod.).
  • Přepravní dokument, který svědčí o tom, že prodávající předal zboží k přepravě nebo že zboží bylo již odesláno do místa určení.
  • Pojistný doklad, pokud pojištění sjednává prodávající.
  • Další dokumenty dohodnuté v kontraktu, např. osvědčení o původu, o kvalitě zboží, zdravotní či veterinární certifikáty apod.

zpět na začátek kapitoly

Směnka a šek v mezinárodním obchodě

Převzato z knihy „Mezinárodní obchodní operace“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2010.

Při placení v mezinárodním obchodě se lze často setkat se směnkami a šeky. Tyto dokumenty bývají někdy používány samostatně, někdy v souvislosti s určitými bankovními instrumenty. Směnka je nástrojem k zajištění úvěru, ale při některých platebních podmínkách má pouze funkci platební. Šek je nástrojem platebním.

Směnky

Směnka je cenný papír, který má zákonem předepsanou formu. V ČR platí zákon směnečný a šekový č. 191/1950 Sb., který vychází z tzv. Ženevských konvencí o směnce a šeku z roku 1930 a 1931. Tyto konvence měly význam pro sjednocení směnečného práva v signatářskýchzemích, a tak pozitivně ovlivnily podmínky pro použití směnky v mezinárodním styku.

Jakkoli bylo přijetí ženevských úmluv úspěchem, nevyřešilo sjednocení směnečného práva z hlediska celosvětového. Úmluvy byly přijaty zeměmi kontinentální Evropy a některými státy Latinské Ameriky, Asie a Afriky. V angloamerické právní oblasti ženevské úmluvy přijaty nebyly, a tak neovlivnily právní pojetí směnek ve Velké Británii a v USA, ale ani v řadě zemí, jejichž právo se vyvíjelo pod britským vlivem. Kromě toho se ženevské konvence zabývají pouze hmotným právem směnečným (co je to směnka a jaké má náležitosti), a nikoli právem procesním (neřeší např. průběh soudního směnečného řízení, umořování ztracených směnek apod.). V této oblasti zůstávají ustanovení národních práv nekoordinována i mezi signatáři ženevských konvencí. Další snahy o mezinárodní koordinaci směnečného práva vyústily v r. 1985 v uzavření dohody o mezinárodních směnkách na půdě OSN (UN Convention on International Bills of Exchange and International Promissory Notes), tato dohoda však nevstoupila v platnost pro dosud nedostatečný počet signatářů.

Existují dva druhy směnek: směnka cizí a směnka vlastní. Tyto termíny – vlastní a cizí – nejsou odvozeny od vlastnictví směnky, ale postihují odlišné druhy směnky charakteristické určitou formou vystavení a počtem osob na směnce zúčastněných a ze směnky zavázaných. V některých jazycích bývají používány pro oba typy směnek rozdílné názvy. Příkladem může být angličtina (bill of exchange – směnka cizí, promissory note – směnka vlastní). Směnka cizí je někdy v obchodní terminologii označována jako trata (angl. draft, něm. Tratte). V obchodu se více využívá směnka cizí.

Směnku cizí (tzv. tratu) lze zjednodušeně charakterizovat jako bezpodmínečný písemný příkaz výstavce směnky (trasanta) adresovaný jiné osobě (směnečníkovi, trasátovi), aby uhradila směnečnému věřiteli (remitentovi) určitou peněžitou částku. Směnka vlastní představuje bezpodmínečný písemný příslib výstavce zaplatit směnečnému věřiteli (remitentovi) určitou peněžitou částku.

Ani ženevské konvence, ani zákon směnečný a šekový neobsahují definici směnky, ale uvádějí formální i obsahové náležitosti, které příslušná listina musí splňovat, aby se stala směnkou. Při vynechání nebo opomenutí kterékoli z nich není listina považována za směnku.

K obsahovým náležitostem směnky cizí patří:

  1. Označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato listina sepsána (příklad: „Zaplaťte za tuto směnku na řad…“).
  2. Bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu (příklad: „Zaplaťte … sto padesát tři tisíce korun českých.“). Příkaz zaplatit musí být bezpodmínečný a nelze jej vázat na nějakou podmínku, např. formulace „obdržíte-li zboží“ by činila směnku neplatnou. Příkaz musí znít na peníze, které představují zákonnou měnu v určité zemi. Druh měny se může označovat také kódem ISO, např. USD, CZK, EUR, GBP.
  3. Jméno toho, kdo má platit (směnečníka). Při použití směnky v obchodních vztazích bývá směnečníkem nejčastěji osoba, která je odběratelem zboží nebo služeb. Terminologicky se směnečník označuje jako trasát. Na směnce je uveden v levém dolním rohu (podobně jako adresát v dopise). I když zákon neuvádí požadavky na jeho přesné označení, doporučuje se uvést plné jméno, resp. obchodní název a přesnou adresu. Přesná adresa je také nutná, pokud směnka neobsahuje místo, kde má být placeno.
  4. Údaj splatnosti. Zákon směnečný a šekový poskytuje čtyři možnosti určení splatnosti směnky:
    • Na viděnou (příklad: zaplaťte „na viděnou“, „při předložení“, „à vista“). Tyto směnky jsou splatné v okamžiku předložení směnečníkovi k proplacení. Bývají nazývány vista směnky. Směnky na viděnou musejí být předloženy k proplacení do jednoho roku od data vystavení, výstavce ale může tuto lhůtu zkrátit či prodloužit nebo ji indosant může zkrátit.
    • Na určitý čas po viděné (příklad: „devadesát dnů po viděné“, „třicet dnů po předložení“). Viděná u těchto směnek znamená předložení směnky směnečníkovi k přijetí/akceptu. Akcept se uskuteční podpisem směnečníka na líci směnky s uvedením data přijetí. Lhůty splatnosti se potom počítají od tohoto data. Tyto směnky bývají označovány v obchodní terminologii jako lhůtní vista směnky.
    • Na určitý čas po datu vystavení (příklad: „šedesát dnů ode dneška“, „třicet dnů à dato“). Lhůty při této splatnosti začínají běžet již ode dne vystavení. Směnky bývají nazývány datosměnky.
    • Na určitý den (příklad: „dne 15. září 20XX zaplaťte ...“). Datum musí být určité, nelze použít např. formulaci „do 30. června 2008“. Směnky se splatností v určitý den bývají označovány jako fixní nebo denní směnky. Pokud směnka neobsahuje údaj splatnosti, je splatná na viděnou. Je-li splatnost určena jiným způsobem, než stanoví zákon, je směnka neplatná. Tak např. by byla neplatná směnka se splatností „třicet dnů po obdržení zboží“.
  5. Údaj místa, kde má být placeno. Pokud tato náležitost není výslovně na směnce uvedena, je podle zákona směnečného a šekového místem platebním to místo, které je uvedeno u jména směnečníka. Směnky bývají poměrně často splatné u třetí osoby, většinou banky. Jde o tzv. směnečný domicil a směnka bývá nazývána domicilovanou. Domicil však není podstatnou náležitostí směnky. Tento údaj se umísťuje v levém dolním rohu směnky pod jménem směnečníka (příklad: „Splatno u Československé obchodní banky, Na Poříčí 24, Praha 1“). Banka, u které je směnka splatná (tzv. domiciliát), však v žádném případě není ze směnky zavázána a nemá ze směnky také žádná práva. Její uvedení na směnce proto neovlivňuje bonitu směnky.
  6. Jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno. Tato osoba bývá nazývána remitentem. Jméno remitenta je většinou uvedeno v souvislém textu listiny (příklad: „...zaplaťte firmě XY nebo na její řad“, „zaplaťte na řad firmy XY“, „zaplaťte firmě XY“).
    • Vystavení cenného papíru na řad znamená, že oprávněný držitel může svá práva z cenného papíru převést na jinou osobu tzv. rubopisem neboli indosamentem. Převod práv je tak usnadněn a uskutečňuje se pouhým podpisem oprávněné osoby na rubu listiny. Proto není nutno o převodu práv ze směnky uzavírat smlouvu.
    • Směnka je ze zákona papír na řad, a doložka na řad proto nemusí být výslovně napsána. Všechny tři výše uvedené formulace při označení remitenta jsou proto přípustné a také obsahově shodné. Pokud by výstavce zamýšlel, aby směnka nebyla převoditelná rubopisem, musel by použít doložku „nikoli na řad“.
    • V poslední době jsou směnky často vystavovány na řad výstavce. Jde o tzv. směnku na vlastní řad, ve které výstavce uvádí sám sebe jako remitenta s tím, že teprve později se může rozhodnout, zda a na koho směnku rubopisem převede. Formulace textu potom může například znít: „zaplaťte na řad náš vlastní“.
  7. Datum a místo vystavení směnky. Uvádí se většinou v horní části směnky (podobně jako v dopise). Datum se vyjadřuje obvykle označením dne, měsíce (slovy) a roku a musí být uvedeno vždy. Pokud není na směnce uvedeno místo vystavení, platí, že byla vystavena v místě uvedeném u výstavce (v jeho sídle).
  8. Podpis výstavce. Výstavcem směnky cizí bývá dodavatel zboží či služeb. Svým podpisem na směnce cizí dává výstavce příkaz směnečníkovi k placení, ale také sám přijímá odpovědnost za přijetí a zaplacení směnky. Odpovědnost za přijetí směnky může vyloučit doložkou „bez postihu“. Svoji odpovědnost za zaplacení však vyloučit nemůže. Pokud by uvedl na směnce doložku „bez postihu“ za zaplacení, platí tato doložka za nenapsanou. Při neplacení směnky směnečníkem proto může být vůči výstavci uplatněn majitelem směnky tzv. směnečný postih.

Náležitosti směnky vlastní jsou velmi obdobné směnce cizí. Neobsahují však údaj směnečníka, protože hlavním směnečným dlužníkem je výstavce sám. Náležitostí je proto pouze sedm. Navíc bezpodmínečný příkaz zaplatit je u směnky vlastní nahrazen příslibem výstavce zaplatit určitou peněžitou sumu. Jinak ustanovení uvedená v předchozí části u jednotlivých náležitostí směnky cizí platí i pro směnku vlastní, eventuálně s určitými modifikacemi.

Zvláštním typem směnky je tzv. zastřená směnka vlastní. Má sice po formální stránce formu směnky cizí, ale její výstavce i směnečník jsou shodné osoby.

Výhodou směnky pro financování mezinárodního obchodu je její snadná obchodovatelnost. Majitel směnky tak může poměrně snadno získat finanční prostředky jejím prodejem ještě před splatností. Tuto službu – tzv. eskontování směnek – často poskytují banky. Při eskontu si srážejí diskont, který je úměrný době splatnosti směnky a aktuální úrokové sazbě. Při eskontu směnek si však banka zachovává právo postihu vůči původnímu majiteli směnky pro případ neplacení směnečným dlužníkem.

Směnka je ze zákona papírem na řad a podobně jako u jiných papírů na řad lze všechna práva ze směnky vyplývající převést na nového majitele tzv. indosamentem (též rubopisem nebo žirem). Po technické stránce se tak děje nikoli na líci směnky, ale na jejím rubu.

Existují dva druhy rubopisů:

  • Rubopis nevyplněný, blankoindosament, obsahuje pouhý podpis osoby, která směnku převádí (indosanta) na rubu směnky, ale nejmenuje osobu, na kterou jsou práva z tohoto cenného papíru převáděna. Takto indosovaná směnka umožňuje její převod pouhým předáním, podobně jako tomu bývá u cenných papírů vystavených na majitele.
  • Rubopis vyplněný bývá formulován „za mne na řad XY“ nebo „plaťte na řad XY“. Obsahuje jméno osoby, na kterou se směnka převádí (tzv. indosatáře), a podpis indosanta.

Indosamentem převádí majitel směnky (indosant) na indosatáře veškerá práva ze směnky. Jednotlivé indosamenty na sebe musejí navazovat a tvoří tzv. nepřetržitou řadu. Prvním indosantem je vždy remitent (osoba oprávněná ze směnky v době vystavení). Pokud je směnka převáděna rubopisy vyplněnými, musí být indosatář vždy podepsán v následujícím rubopisu jako indosant. U nevyplněných rubopisů (mohou se střídat s vyplněnými) není indosatář na směnce výslovně jmenován.

Nepřetržitost řady rubopisů má význam ze dvou důvodů. Na jejím základě může držitel směnky prokázat, že je jejím oprávněným majitelem. Kromě toho má nepřetržitá řada rubopisů význam z hlediska směnečného postihu. Indosant totiž zůstává ze směnky zavázán každému pozdějšímu majiteli směnky, pokud by směnka nebyla akceptována nebo zaplacena. Tento svůj závazek však může v indosamentu vyloučit doložkou „bez postihu“.

V mezinárodním obchodě se pro zlepšení bonity směnky často používá směnečný aval, při kterém se za směnečného dlužníka zaručuje třetí osoba jako směnečný rukojmí. Rukojemský závazek může být převzat za kteroukoli osobu zavázanou ze směnky: za výstavce nebo za akceptanta směnky cizí, za výstavce směnky vlastní a za indosanty. Na směnce proto může být uvedeno několik avalů.

Rukojmí (avalista) se na směnce zavazuje vždy svým podpisem a zpravidla s uvedením osoby, za kterou ručí (avaláta). Příkladem rukojemské doložky může být formulace: „jako rukojmí za výstavce“, „per aval za akceptanta“ apod. Pokud avalát uveden není, platí, že rukojmí ručí za výstavce. Směnečný rukojmí je zavázán stejně jako ten, za koho se zaručil.

Rukojemský závazek může přijmout jakákoli třetí osoba, ale v mezinárodním obchodě bývá požadován aval bankovní. Pokud je banka o tuto službu klientem požádána, hodnotí bonitu klienta podobně, jako kdyby mu měla poskytnout úvěr. Za avalování směnky banka požaduje odměnu. Její výše je do značné míry individuální a závisí především na lhůtě splatnosti směnky a výši avalované částky, ale také na úvěrové schopnosti a spolehlivosti žadatele.

Majitel směnky musí sám předložit směnku dlužníkovi k placení – u směnky cizí akceptantovi nebo směnečníkovi (pokud směnka nebyla přijata), u směnky vlastní jejímu výstavci. Přitom musí směnku předložit v platebním místě, resp.v místě směnečného domicilu, a dodržet platební lhůty v souladu se splatností směnky. V mezinárodním obchodě je nejčastěji směnka předkládána k placení prostřednictvím banky. Instrukce k obstarání inkasa směnky by banka měla dostat s takovým časovým předstihem, aby mohla směnku předložit dlužníkovi včas. Obstarání inkasa směnky bankou zajišťuje určitou profesionalitu postupu, při níž může banka v rámci platných právních předpisů chránit zájmy věřitele.

V případě, že směnečný dlužník nesplní své závazky ze směnky, chrání majitel směnky svá práva tzv. směnečným protestem. V určitých případech tak může majitel směnky učinit ještě před splatností směnky, pokud nastaly okolnosti, za kterých nelze reálně očekávat, že směnečné závazky budou splněny. Např. pokud směnečný dlužník zastaví své platby, je na jeho jmění vedena exekuce nebo vyhlášen konkurz.

Protest je listina vystavená veřejnoprávními orgány, většinou soudem nebo notářem, která potvrzuje, že nároky ze směnky byly včas a řádně uplatněny a že směnečný dlužník své závazky nesplnil. Nejčastěji se vystavuje protest pro neplacení, eventuálně protest pro nepřijetí směnky. Protest je úředním ověřením určitých skutečností a může být použit při uplatňování směnečného postihu vůči vedlejším směnečným dlužníkům. Za vystavení protestu se platí poplatky. Protest není nutný, pokud výstavce opatřil směnku doložkou bez protestu. Majitel směnky však v obou případech musí oznámit odepření přijetí směnky či odepření placení směnky jednak výstavci a jednak osobě, od které směnku převzal (indosantovi). Jde o tzv. notifikační (oznamovací) povinnost.

Při značném zjednodušení lze říci, že výhody použití směnek věřitelem pramení:

  • z právní úpravy směnek jako abstraktního cenného papíru (odděleného od smluvního vztahu, na jehož základě vznikly) a z přísnosti směnečného práva;
  • ze snadnějšího vymáhání směnečných závazků ve zkráceném soudním řízení;
  • z možnosti prodeje směnek před jejich splatností – tzv. eskontu – a tím získání finančních zdrojů;
  • z možnosti zajištění směnečných závazků dalšími osobami dobré pověsti (např. bankou).

Na druhé straně však každá směnka je jen tak dobrá, jak „dobré“ (tj. spolehlivé) jsou osoby na směnce podepsané a ze směnky zavázané. Směnky nepřinášejí žádné výhody, pokud dlužník není schopen platit. Tak např. pohledávky kryté směnkami nejsou zvýhodňovány oproti ostatním pohledávkám v konkurzním řízení.

Neplnění směnečných závazků má však v řadě zemí velmi negativní dopad na obchodní pověst firmy, a proto se dlužníci snaží své směnečné závazky dodržovat. Směnka tak zajišťuje pohledávku proti dlužníkově nevůli platit. Avšak v zemích, kde všeobecně není dobrá platební morálka, není radno na tento aspekt příliš spoléhat.

Přísnost a jednoznačnost směnečného práva vede k nutnosti obezřetného provádění všech úkonů se směnkami, ať jde např. o vystavování směnek, jejich přijímání, převádění na jinou osobu, předkládání směnek k proplacení, inkasování či placení směnečných částek apod. To nepochybně předpokládá solidní orientaci v platných právních předpisech týkajících se směnky a v možnostech, které použití směnky poskytuje.

zpět na začátek kapitoly

Šeky

Šek je cenný papír, který plní funkci nástroje platebního. Lze jej charakterizovat jako bezpodmínečný platební příkaz, který výstavce dává svojí bance (šekovníkovi), aby z jeho účtu uhradila majiteli šeku určitou peněžitou částku. Význam šeku jako platebního instrumentu sice s rozvojem elektronických forem placení klesá, v některých zemích má však stále široké využití. V České republice upravuje šeky po právní stránce zákon směnečný a šekový č. 191/1950 Sb., který vychází ze ženevských konvencí o směnkách a šecích. Při použití šeku v mezinárodním styku je však nutno respektovat, že ženevské konvence nebyly přijaty všemi státy. Zejména v oblasti angloamerického právního systému se právní úprava v mnohém od ženevských konvencí liší.

Šek musí být sepsán písemně a obsahovat všechny zákonem předepsané náležitosti.

Ty jsou v zákoně směnečném a šekovém a v souladu se ženevskými konvencemi vymezeny takto:

  1. označení, že jde o šek, v textu listiny a v jazyce, v němž je listina sepsána;
  2. bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu;
  3. jméno toho, kdo má platit (šekovníka);
  4. údaj o místě, kde má být placeno (pokud místo není výslovně uvedeno, potom je šek splatný v místě uvedeném u jména šekovníka);
  5. datum a místo vystavení šeku (pokud není uvedeno místo vystavení, je pokládáno za místo vystavení místo uvedené u jména výstavce);
  6. podpis výstavce.

Pokud by listina neobsahovala některou podstatnou náležitost, potom není šekem. Kromě podstatných náležitostí šeky většinou obsahují i náležitosti nepodstatné, např. údaj osoby, které je šek určen, číslo šeku, číslo účtu, k jehož tíži má být šek proplacen, apod. Banky často specifikují tyto nepodstatné náležitosti ve svých všeobecných podmínkách a uvádějí je vůči svým klientům jako povinné.

Šek může být vystaven na jméno, na řad nebo na majitele. Šek na jméno a šek na řad se převádějí rubopisem (indosamentem), pokud není výslovně u šeku na jméno jeho převod vyloučen (doložkou nikoli na řad, tzv. rektašek). Šek na majitele se může převádět pouhým předáním. Šek je splatný vždy na viděnou. Zákon vymezuje lhůty, ve kterých má být šek předložen k proplacení. Jejich délka je odvozena od místa vystavení a místa splatnosti. Ve vnitrostátním styku je lhůta pro předložení šeku do osmi dnů, v rámci kontinentu do dvaceti dnů, u mezikontinentálních šeků do sedmdesáti dnů od data vystavení. Po uplynutí těchto lhůt může nabýt účinnosti odvolání šeku. Pokud však šek odvolán nebyl, může šekovník platit i po uplynutí lhůty k předložení šeku.

Aby se zabránilo eventuálnímu zneužití šeku, může výstavce a majitel šeku zakázat výplatu příslušné částky v hotovosti použitím doložky „jen k zúčtování“. Příslušnou částku potom šekovník nevyplácí majiteli v hotovosti, ale zúčtuje bezhotovostně. Podobnou funkci mají šeky křižované (crossed checks), které výstavce nebo majitel na líci křižuje dvěma rovnoběžnými čarami. Křižování může být všeobecné nebo zvláštní. Šek s křižováním všeobecným (mezi čarami není vepsáno označení konkrétní banky) může šekovník proplatit jen peněžnímu ústavu nebo svému klientovi. U tzv. zvláštního křižování je mezi dvěma rovnoběžnými čarami na šeku uvedeno jméno určitého peněžního ústavu a šekovník může šek proplatit pouze této bance.

Podle výstavce šeku lze šeky dělit na soukromé a bankovní. Jako soukromé šeky bývají označovány šeky vystavované nebankovními subjekty (osobami fyzickými či nebankovními právnickými osobami). Vlastníci účtu vystavují soukromé šeky na šekových formulářích (které získali od své banky) a mohou tak činit většinou až do výše zůstatku na účtu. Bonita soukromých šeků bývá nižší, jelikož pro majitele šeku existují určitá rizika, např. že šek nebude kryt zůstatkem na účtu nebo že podpis výstavce nebude odpovídat podpisovému vzoru.

Bankovní šeky jsou považovány za velmi kvalitní druh šeků. Jejich výstavcem je banka, která přikazuje šekovníkovi (jiné bance), aby na její vrub vyplatil majiteli určitou sumu peněz. Proplacení takového šeku lze získat většinou od kterékoli banky. Banky si vzájemně vyměňují jak formuláře šeků, tak i podpisové vzory, a mohou tedy ověřit pravost podpisu a ostatní náležitosti listiny a šek ihned proplatit. O vystavení bankovního šeku žádá klient (zpravidla kupující) svoji banku, aby k tíži jeho účtu vystavila bankovní šek ve prospěch oprávněného (zpravidla prodávajícího). Při použití šeku v mezinárodním styku bývá šekovníkem zahraniční korespondentská banka banky vystavující. Bankovní šek je tak v mezinárodním styku velmi spolehlivým platebním instrumentem a používá se i pro placení v mezinárodním obchodě.

Zvláštním druhem šeků jsou šeky cestovní. Jejich právní úprava není dána zákonem směnečným a šekovým, ale obchodním zákoníkem. Jsou vystavovány velkými bankami nebo cestovními kancelářemi v určitých hodnotách směnitelných měn (např. 100 USD, 500 EUR apod.). Představují příslib výstavce k proplacení dané peněžité částky, přičemž ověřování oprávněné osoby se uskutečňuje na základě jejího podpisu.

zpět na začátek kapitoly

Hlavní druhy platebních podmínek

Převzato z knihy „Mezinárodní obchodní operace“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2010.

Na volbu konkrétní platební podmínky pro určitou obchodní operaci má vliv řada faktorů. K nejdůležitějším patří:

  • Druh zboží, způsob jeho používání, finanční náročnost koupě, zvyklosti, které se v obchodě s určitým druhem zboží vytvořily. V některých odvětvích obchodu, např. se strojírenskými výrobky a zejména v obchodě investičními celky, se stalo poskytnutí úvěru podmínkou prodeje.
  • Teritorium obchodu. V tomto směru se výrazně projevují rozdíly mezi vyspělými státy a rozvojovými zeměmi, ale i jednotlivé státy mají svá specifika působící na volbu platebních podmínek v mezinárodních kontraktech. Jsou dána místními zvyklostmi, právními předpisy, charakterem devizových omezení, vývojem platební bilance apod. Rozhodování o platebních podmínkách je ovlivňováno hodnocením tzv. teritoriálních rizik partnerské země.
  • Situace na trhu nejen v daném teritoriu a u daného druhu zboží, ale i na trzích devizových a finančních; platební podmínky jsou důležitým prostředkem konkurenčního boje a ztížené odbytové možnosti mají za následek zpravidla prodlužování platebních lhůt. Při zhoršených konjunkturních podmínkách považují často někteří dovozci nabídnutou platební podmínku za rozhodující pro výběr dodavatele.
  • Zvláštnosti použité distribuční cesty; například nákup zboží na aukci většinou vylučuje využití úvěru, při prodeji v rámci veřejných soutěží je nutno dodržet stanovené podmínky, při prodeji prostřednictvím vlastního podniku v zahraničí jsou platební podmínky většinou určovány s ohledem na finanční možnosti této zahraniční dceřiné společnosti.
  • Charakter obchodního partnera v dané operaci, jeho ekonomické postavení na trhu, finanční síla, obchodní spolehlivost, existující zkušenosti z obchodování s ním apod. O nových obchodních partnerech si firmy obvykle opatřují informace z bankovních či jiných zdrojů.
  • Finanční situace podniků, jejich finanční možnosti a cíle, které v oblasti finanční politiky pokládají za prioritní.

Řada dlouhodobě působících faktorů, zejména zostřená konkurence na světových trzích, vytváří tendenci spíše k prodlužování platebních lhůt a ke zvyšování úvěrové náročnosti vývozu. Do určité míry je to také odraz změn ve zbožové struktuře obchodu i v situaci na zbožových, devizových a finančních trzích.

Mezi nejčastěji používané platební podmínky v mezinárodním obchodě patří:

  • částečné placení předem v kombinaci s dalšími platebními podmínkami (akontace) (advance payments);
  • dokumentární akreditivy (letters of credit – L/C, documentary credits);
  • dokumentární inkasa (documentary collections), a to:
    • dokumenty proti placení (documents against payment – D/P),
    • dokumenty proti akceptaci směnky (documents against acceptance – D/A);
  • dodávky na otevřený účet (open account trade);
  • ostatní úvěry (credits).

Platba předem

Placení celé kupní ceny předem je v mezinárodním obchodě poměrně vzácné. Používá se jen u některých druhů zboží nebo ve velmi rizikových teritoriích. Mnohem častější je placení části kupní ceny předem, tzv. akontace. Jejím účelem je omezit riziko dodavatele plynoucí z případného odstoupení kupujícího od kontraktu, někdy i poskytnout část prostředků na financování výroby zboží. Používá se často u velkých kontraktů s delší dodací a platební lhůtou, a to v kombinaci s placením při dodávce a s úvěrem. Bývá pravidlem pro dodávky výrobků zhotovovaných podle požadavků odběratele (tedy i investičních celků), kde by odstoupení od kontraktu odběratelem vedlo k neprodejnosti výrobků.

Z hlediska odběratele jde o úvěrovou transakci se všemi riziky úvěrových vztahů. Je proto obvyklé, že kupující požaduje pro zajištění akontace bankovní záruku. Úhrada akontace se uskutečňuje většinou formou hladkého platu.

Dokumentární akreditiv

Dokumentární akreditiv (documentary credit, letter of credit – L/C) představuje jeden z nejstarších bankovních nástrojů používaný zejména v mezinárodním obchodě jako poměrně dokonalý instrument platební a zajišťovací. Zjednodušeně jej lze charakterizovat jako závazek banky poskytnout pověřenému (beneficientovi, zpravidla prodávajícímu) plnění stanovené v akreditivu, pokud beneficient předloží včas požadované dokumenty a splní veškeré akreditivní podmínky. Banka vystavuje akreditiv na pokyn příkazce, resp. žadatele o akreditiv (zpravidla kupujícího), a podle jeho instrukcí.

Dokumentární akreditivy jsou oblíbené především u vývozců. Ti získávají díky akreditivu bankovní závazek k poskytnutí akreditivního plnění. Banky bývají považovány za subjekty dobré pověsti a jejich závazky za bonitnější než závazky obchodních firem. Neplatí to však vždy, a vývozce by měl proto při uzavírání kupní smlouvy pečlivě zvažovat, která banka má akreditiv vystavit. Otevření neodvolatelného dokumentárního akreditivu u spolehlivé banky může být pro vývozce dostatečným zajištěním placení.

Aby vývozce získal úhradu v souladu s akreditivem, musí splnit akreditivní podmínky. Jde zejména o řádné předložení všech požadovaných dokumentů v době platnosti akreditivu. Banky postupují přísně a zkoumají, zda jsou předložené dokumenty v souladu s podmínkami akreditivu. Např. zpoždění v dodávce, které se projeví na datu dopravního dokumentu, nepředložení některého z předepsaných dokumentů, formální závady či nesrovnalosti v dokladech mohou zabránit čerpání akreditivu. Akreditiv tak přináší výhody jen spolehlivým dodavatelům.

Pro dovozce je akreditiv většinou méně výhodný. Banka, která je požádána o vystavení akreditivu, se má zavázat k akreditivnímu plnění, a proto zkoumá platební schopnost žadatele o akreditiv podobně, jako by mu poskytovala úvěr. U finančně slabšího kupujícího mohou banky finanční prostředky ve výši akreditivní částky na účtu klienta blokovat, mohou posuzovat vystavení akreditivu jako čerpání úvěrového limitu dovozce apod. Na druhé straně spolehlivým dovozcům může banka poskytnout odklad úhrady akreditivní částky, kterou již sama honorovala, a tak dovoz svého klienta financovat. Ve vztahu k prodávajícímu může kupující chránit své zájmy především tím, že v žádosti o otevření akreditivu bude vhodným způsobem formulovat akreditivní podmínky. Jde většinou o to, aby prodávající nemohl dostat zaplaceno neoprávněně, ale aby požadovanými doklady musel prokázat řádné splnění kontraktu. Např. splnění dodací lhůty datem vystavení přepravního dokumentu, dodržení kvality předložením vhodného dokumentu (např. certifikátu o jakosti) apod.

Pro akreditiv je charakteristické, že vztahy mezi zúčastněnými stranami se značně formalizují:

  • akreditiv je nezávislý na kontraktu, ze kterého vzešel;
  • zúčastněné strany se zabývají dokumenty, nikoli zbožím;
  • tento bankovní instrument je technicky velmi propracovaný a jeho použití se řídí mezinárodně akceptovanými pravidly.

Akreditiv je v ČR definován v obchodním zákoníku. V řadě zemí však zákonem upraven není. Vztahy mezi zúčastněnými stranami (prodávajícím, kupujícím a bankami) se vytvořily v bankovní praxi jako zvyklosti. Nejednotnost zvyklostí vedla Mezinárodní obchodní komoru (International Chamber of Commerce – ICC) již ve třicátých letech minulého století k písemnému zpracování zvyklostí a pravidel pro dokumentární akreditivy. Tato pravidla jsou periodicky revidována. Nemají povahu právní normy, jsou však bankami dodržována a závaznosti nabývají tím, že se na ně banky v akreditivech odvolávají. Jejich poslední verze byla vydána v roce 2007 jako publikace Mezinárodní obchodní komory č. 600 Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy (Uniform Customs and Practice for Documentary Credits – UCP 600 – 2007 Revision, ICC Publication No. 600).

Vzhledem k tomu, že se v průběhu používání pravidel a zvyklostí postupně mění způsob uskutečňování mezinárodního obchodu, vydává ICC další dokumenty jako doplnění k těmto pravidlům. Jedním z nich je Dodatek pro elektronickou prezentaci, který reagoval na praktickou potřebu prezentovat akreditivní dokumenty v elektronické podobě. Jeho první verze platila od r. 2002 a byla novelizována v souvislosti s vydáním UCP 600 (Supplement to UCP 600 for Electronic Presentation – eUCP).

Poslední revize Jednotných zvyklostí z r. 2007 definuje akreditiv jako ujednání, jakkoli nazvané nebo popsané, které je neodvolatelné, a představuje tak pevný závazek vystavující banky honorovat prezentaci dokumentů v souladu s podmínkami akreditivu (honorovat vyhovující prezentaci – complying presentation). Honorovat znamená:

  • platit na viděnou, pokud je akreditiv použitelný okamžitou výplatou;
  • přijmout závazek k odloženému placení a zaplatit při splatnosti, pokud je akreditiv použitelný odloženým placením;
  • přijmout cizí směnku (tratu) vystavenou beneficientem a zaplatit v době splatnosti, pokud je akreditiv použitelný akceptací.

Postup při placení pomocí akreditivu je takový, že iniciativa vychází od dovozce. Ten dá příkaz bance (zpravidla své bance) k vystavení akreditivu ve prospěch beneficienta (vývozce) a v příkazu stanoví podmínky akreditivu. K těmto podmínkám patří zejména druh akreditivu, jeho platnost, akreditivní částka a předepsané akreditivní dokumenty. V akreditivech nemají být předepisovány nedokumentární podmínky.

Banka, která je požádána o vystavení akreditivu, většinou zvažuje bonitu svého příkazce, eventuálně požaduje určité zajištění svého akreditivního závazku. Vystavující banka avizuje akreditiv beneficientovi buď přímo (tzv. volně použitelný akreditiv), nebo většinou pro­střednictvím banky v zemi beneficienta (zpravidla exportéra). Avizující banka ověřuje pravost akreditivu a jeho splnitelnost a oznamuje podmínky akreditivu vývozci. Avizující banka, eventuálně třetí banka, může být požádána o poskytnutí akreditivního plnění beneficientovi (stává se tzv. bankou jmenovanou) nebo o potvrzení akreditivu (tzv. potvrzující banka). Pokud banka akreditiv potvrdí, je z akreditivu zavázána stejně jako banka vystavující.

Jakmile vývozce zjistí, že v jeho prospěch byl akreditiv otevřen, musí neprodleně zkontrolovat, zda podmínky akreditivu jsou v souladu s kupní smlouvou. Při nesouladu mezi akreditivními podmínkami a kontraktem může exportér žádat kupujícího o změnu podmínek akreditivu. Podmínkou pro uskutečnění změny je souhlas všech zúčastněných osob. Prodávající odesílá zboží teprve tehdy, když má jistotu, že příslušná banka (vystavující, potvrzující) je zavázána akreditiv honorovat a za jakých podmínek. Po odeslání zboží obstarává všechny požadované dokumenty tak, aby mohl uskutečnit včasnou a řádnou prezentaci.

Banka zkoumá, zda prezentované dokumenty jsou v souladu s podmínkami akreditivu a mezi sebou navzájem. Při eventuálních nesrovnalostech v dokumentech může banka vývozce vrátit beneficientovi dokumenty k opravě či k doplnění, pokud je to možné. Dokumenty předložené vývozcem potom zasílá bance vystavující. Je-li banka vývozce bankou potvrzující, je při splnění akreditivních podmínek zavázána poskytnout beneficientovi akreditivní plnění a následně obdrží úhradu (tzv. hojení) od banky vystavující. Je-li banka vývozce bankou jmenovanou, má oprávnění akreditivní plnění poskytnout, pokud vývozce podmínky akreditivu splnil. Má rovněž právo na hojení u banky vystavující.

Akreditiv by měl vždy odpovídat konkrétním potřebám dané obchodní transakce a zájmům smluvních stran. Toho mohou prodávající a kupující dosáhnout pouze vhodným výběrem druhu akreditivu a volbou jeho podmínek.

Jednotlivé druhy akreditivu se z tohoto hlediska značně liší; v praxi se lze setkat především s následujícími druhy:

  • Akreditiv odvolatelný lze změnit nebo zrušit v době platnosti bez vědomí pověřeného, a proto neposkytuje beneficientovi dostatečnou jistotu. Používá se pouze výjimečně.
  • Akreditiv neodvolatelný představuje pevný závazek vystavující banky. Neodvolatelný akreditiv může být měněn jen se souhlasem všech zúčastněných stran. Podle poslední verze Jednotných zvyklostí (na rozdíl od předchozího vydání z roku 1993) je za akreditiv považován jen takový závazek banky, který je neodvolatelný. Podle obchodního zákoníku ČR (§ 686) je akreditiv považován vždy za neodvolatelný, pokud akreditivní listina výslovně nestanoví, že je odvolatelný.
  • Akreditiv avizovaný (nepotvrzený) je oznamován beneficientovi prostřednictvím jiné (avizující) banky, většinou v zemi pověřeného (vývozce). Avizující banka však není z akreditivu zavázána.
  • Akreditiv potvrzený je neodvolatelný akreditiv, který je na základě žádosti vystavující banky potvrzen další bankou. Banka potvrzující je potom zavázána z akreditivu ve stejném rozsahu jako banka vystavující. Beneficient může získat plnění od kterékoli z těchto bank. Je-li banka požádána o potvrzení akreditivu, může toto potvrzení odmítnout a informovat o tom neprodleně banku vystavující. Potvrzení akreditivu snižuje rizika vývozce, zejména pokud potvrzující banka je pro vývozce bankou domácí (omezení rizika transferu) nebo pokud potvrzující banka má lepší bonitu než banka vystavující.

Akreditivy je možné dělit také podle způsobu, jak lze akreditivní částku čerpat. Pokud je akreditiv čerpatelný placením, může být použitelný okamžitou výplatou. Při ní banka (vystavující, potvrzující nebo jmenovaná) proplácí akreditivní částku ihned po splnění akreditivních podmínek beneficientem. Tento typ akreditivu někdy požaduje, aby beneficient vystavil vista směnku na banku, u které je akreditiv použitelný. Některé akreditivy, tzv. akreditivy s odloženou splatností (odloženou výplatou, deferred L/C), jsou splatné později. Jde o úvěrové instrumenty, které jsou čerpatelné ve lhůtě určené v podmínkách akreditivu.

Akreditiv může být použitelný také akceptací směnky bankou určenou v akreditivu (vystavující, potvrzující nebo jmenovanou) a zaplacením při splatnosti směnky. V souladu s akreditivem beneficient vystavuje na banku určenou v akreditivu lhůtní směnku se splatností stanovenou v akreditivu. Banka vystavující i banka potvrzující (pokud je akreditiv potvrzen) mají povinnost směnku akceptovat a při splatnosti proplatit, splní-li beneficient podmínky akreditivu.

Podle Jednotných zvyklostí jsou akreditivy použitelné také tzv. negociací směnky nebo dokumentů. Negociace je termín, který pochází z angloamerického práva a znamená převod směnky z jedné osoby na druhou. Podle pravidel může provést negociaci jmenovaná banka odkupem cizích směnek (vystavených na jinou banku) a/nebo dokumentů za předpokladu řádné prezentace dokumentů zálohováním či příslibem zálohování příslušné částky beneficientovi.

Akreditivy lze tak použít jak pro placení v době dodávky, tak i pro poskytování úvěru. Volba akreditivu co do jeho splatnosti se sjednává v kontraktu a řídí se většinou finančními úvahami prodávajícího i kupujícího. Úvěrové akreditivy představují pro vývozce jeden z nejdokonalejších způsobů zajištění krátkodobého dodavatelského úvěru, zejména s ohledem na možnosti financování dané transakce.

Při použití akreditivu je nutno věnovat pozornost i některým dalším podmínkám, např. možnosti čerpání akreditivu dílčími dodávkami, tolerancím lhůt, množství dodaného zboží apod.

Základním problémem při používání dokumentárních akreditivů je kontrola dokumentů bankami a posouzení, zda předložené dokumenty představují vyhovující prezentaci v souladu s podmínkami akreditivu (complying presentation). Banky (vystavující, nominovaná, eventuálně potvrzující) zkoumají, zda dokumenty jsou v souladu s podmínkami akreditivu a mezi sebou navzájem. Banky však neodpovídají za formu, přesnost, pravost či právní účinnost dokumentů, nejsou ani odpovědné za ztrátu zpráv nebo dokumentů, ani za zboží, které je těmito dokumenty představováno.

Dokumenty musí být předloženy té bance, která je určena pro prezentaci, a navíc včas, tj. v době platnosti akreditivu, resp. v následující pracovní den, pokud poslední den platnosti nemá banka otevřeno (svátek, víkend). Dopravní dokumenty musejí být předloženy nejpozději do jednadvaceti dnů ode dne jejich vystavení, aby nedocházelo k předkládání tzv. zastaralých dokumentů (stale documents). Banky mají stanovenu lhůtu pěti pracovních dnů pro posouzení předložených dokumentů. Zjistí-li banka nesrovnalosti v dokumentech, může plnění odmítnout, popřípadě vystavující banka může podle vlastního uvážení kontaktovat příkazce (kupujícího), zda vyjádří souhlas s těmito nesrovnalostmi.

V průběhu praxe používání UCP se ukázalo, že banky při zkoumání předkládaných dokumentů neuplatňují vždy stejný postup. V tomto směru je významným doplněním k UCP zpracování Mezinárodní standardní bankovní praxe pro zkoumání dokumentů v rámci dokumentárních akreditivů (International Standard Banking Practice for the examination of documents under documentary credits – ISBP).Tato publikace byla poprvé vydána ICC v roce 2003 a aktualizována v roce 2007, aby svým pojetím odrážela nová pravidla UPC 600. Směřuje k celosvětovému sjednocení bankovních postupů při zkoumání akreditivních dokumentů.

Při obchodování se zahraničím je možné využít i některých zvláštních druhů akreditivů, které mají specifické použití.

Mezi ně patří např.:

  • Revolvingový akreditiv je vhodný pro obchodní vztahy, které se uskutečňují pravidelně v průběhu delšího časového období. Podle sjednaných kritérií (uplynutí doby, vyčerpání částky apod.) se akreditivní částka obnovuje na původní výši.
  • Převoditelný akreditiv (transferable L/C) umožňuje vývozci, v jehož prospěch je akreditiv vystaven, aby požádal banku o převedení akreditivu na jiného beneficienta (svého dodavatele). Používá se u nepřímých obchodů k převodu práv z akreditivu na původního dodavatele zboží. Podmínky akreditivu zůstávají stejné, výjimku představuje akreditivní částka, lhůty pro předložení dokumentů, eventuálně některé další podmínky. Akreditiv lze převést pouze jednou, ale nejsou-li zakázány dílčí dodávky, mohou být části akreditivu převedeny samostatně několika dodavatelům. Akreditivy, které nejsou výslovně označeny jako převoditelné, převádět nelze.
  • Back-to-back akreditiv se rovněž používá u nepřímých obchodů (reexportů, switchů apod.). Jeho funkce je obdobná jako u převoditelného akreditivu, ale v tomto případě jde o dva samostatné akreditivy. Není proto ani upraven v jednotných zvyklostech. Back-to-back akreditiv přináší určitou výhodu prostředníkovi, protože neváže jeho vlastní pro­středky při žádosti o otevření akreditivu ve prospěch původního dodavatele. Podmínky obou akreditivů však musejí navazovat, zejména pokud jde o dokumenty, lhůty pro jejich předložení apod. Částka akreditivu se pochopitelně liší.
  • Remboursní akreditiv může být použit ve vztahu k zahraničním obchodním partnerům pouze tehdy, jestliže mezi bankami země vývozce a země dovozce byla uzavřena úvěrová dohoda. V případě řádné prezentace dokumentů získá vývozce úhradu od tuzemské banky ihned. Banka dovozce využívá sjednaný úvěr a provádí úhradu příslušné částky zvýšené o náklady úvěrování až po uplynutí dohodnuté doby (např. šesti měsíců). Jde o metodu financování dovozu, při které dovozce využívá mezibankovní úvěr a nese jeho náklady.
  • Akreditivy s červenou či zelenou doložkou se používají velmi vzácně. Umožňují, aby beneficient čerpal určitou část akreditivní částky ještě před odesláním zboží, např. na základě vlastního prohlášení o připravenosti zásilky k dodání.
  • Stand-by akreditiv (stand-by-credit) není instrumentem platebním, ale slouží jako zajišťovací nástroj především v zemích, ve kterých není obvyklé vystavování bankovních záruk (např. v USA). Tyto akreditivy bývají použitelné na základě dokumentů svědčících o nesplnění určitého závazku (prohlášení beneficienta, že zboží nebylo zaplaceno, certifikát kontrolní společnosti, že zboží nebylo dodáno v požadované kvalitě či množství, apod.). Může se řídit rovněž Jednotnými zvyklostmi a pravidly pro dokumentární akreditivy ICC nebo Mezinárodními pravidly pro standby akreditivy (International Standby Practices – ISP98), která byla Mezinárodní obchodní komorou vydána pro tento druh akreditivů v roce 1998.

Náklady akreditivů mohou být značné. Banky většinou účtují poplatky za každou operaci, kterou v rámci akreditivu provádějí, jednotlivě. Příkladem může být poplatek za vystavení akreditivu, za jeho avizování, potvrzení apod. Z tohoto důvodu je nezbytné sjednat v kontraktu, jak se prodávající a kupující budou podílet na úhradě nákladů spojených s akreditivem.

Ačkoliv akreditiv zůstává v mezinárodním obchodě nadále významným platebním a zajišťovacím instrumentem, je dlouhodobě patrná tendence spíše ke stagnaci v jeho využívání. Tento trend je výsledkem konkurence některých nových metod placení a financování mezinárodního obchodu i širších možností při výběru pojistných produktů. Nicméně v době krizové, charakteristické ekonomickými turbulencemi a zvýšenou nedůvěrou mezi partnery na zbožových i finančních trzích, představuje dokumentární akreditiv vhodný instrument pro zajištění vzájemných závazků. Avšak nevýhodou této platební podmínky je především nejistota beneficienta, jak bude banka posuzovat předložené dokumenty, dále poměrná pracnost tohoto instrumentu ze strany všech zúčastněných subjektů a v neposlední řadě i náklady, se kterými jsou akreditivy spojeny. V obchodu s některými teritorii, především zámořskými, však zůstává dokumentární akreditiv instrumentem rozhodujícím.

zpět na začátek kapitoly

Dokumentární inkaso

Dokumentární inkaso (documentary collection) je v mezinárodním obchodě velmi častou platební podmínkou. V porovnání s akreditivem jde o podmínku výhodnější pro kupujícího (dovozce). Prodávající při ní předkládá bance dokumenty a pověřuje ji, aby obstarala jejich předání kupujícímu proti zaplacení kupní ceny nebo proti akceptaci směnky.

Exportér při této platební podmínce odešle zboží a nese riziko, že dovozce dokumenty odmítne převzít (a také zaplatit). Zájmy vývozce jsou potom zajištěny zejména tím, že kupující nezíská možnost disponovat se zbožím dříve, než provede příslušný inkasní úkon (nezaplatí nebo neakceptuje směnku). Při nepřevzetí dokumentů zůstává prodávajícímu uchována hodnota ve zboží a je na něm, jak se zbožím naloží: zda se rozhodne pro zpětnou dopravu, uskladnění na účet kupujícího, prodej třetí osobě na daném trhu, reexport na jiný trh apod. Vývozce chrání své zájmy především tím, že dává bance přesné instrukce (např. prostřednictvím kterých bank zajišťovat inkaso, jak postupovat při nepřevzetí dokumentů apod.), a dále tím, že předává dokumenty, bez kterých kupující nemůže disponovat se zbožím.

Pokud je součástí dokumentů konosament, náložný list nebo jiný doklad představující dispoziční právo ke zboží, dopravce zásilku příjemci bez předložení přepravního dokumentu nevydá. Při použití legitimačních přepravních dokladů (např. železničního nákladního listu) se někdy zboží zasílá na adresu banky, aby kupující nezískal zásilku dříve, než splní platební úkon. Některé banky tuto praxi odmítají, a potom je nutno hledat další možnosti. Jednou z nich je např. zaslání zboží

Některé nástroje zajištění úvěrových rizik

Převzato z knihy „Mezinárodní obchodní operace“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2010.

Platební podmínky bývají často jednostranné, a proto jsou pro některého z obchodních partnerů spojeny se značnými riziky (komerčními, teritoriálními, kurzovými apod.). Způsob, jak vývozci či dovozci přistupují k těmto rizikům, závisí na řadě faktorů: na jejich celkové podnikatelské strategii, finanční síle, na stupni důvěry mezi obchodními partnery apod. Pokud však obchodníci hledají možnosti refinancování poskytnutých úvěrů, určují často refinancující instituce, jakým způsobem mají být úvěrová rizika zajištěna.

S ohledem na současnou tržní situaci a z ní vyplývající strukturu platebních podmínek v mezinárodním obchodě nese ve velké většině případů rizika exportér, jelikož úvěruje vývozy. Odběratel se podílí na rizicích souvisejících s placením jen výjimečně, zejména u plateb předem.

K omezení rizikovosti mohou obchodníci využít jednak bankovních zajišťovacích instrumentů, jednak služeb poskytovaných některými specializovanými institucemi a dále určitých nástrojů právních. V předchozích oddílech kapitoly byly rozebrány některé platební instrumenty, které slouží zároveň k zajištění závazků (např. akreditivy s odloženou splatností či směnky avalované bankou). Některé instrumenty plní čistě zajišťovací funkci a nejsou nástroji platebními. Patří k nim především bankovní záruka a dále výhrada vlastnictví ke zboží až do úplného zaplacení kupní ceny.

Bankovní záruka

Bankovní záruka je v mezinárodním obchodě poměrně často používaným nástrojem k zajištění závazků. Kromě závazků platebních je vhodná i pro závazky neplatební, např. za řádné splnění kontraktu kupujícím, za platnost nabídky apod. Její uplatnění je velmi široké, může zajišťovat jak závazky kupujícího, tak i prodávajícího, a přispět tak k lepší vyváženosti plnění kontraktu oběma stranami. Bankovní záruky však lze použít i vůči jiným subjektům, např. vůči dopravcům, celním orgánům, soudům apod. Záruky mohou být poskytovány i nebankovními subjekty, např. pojišťovnami nebo obchodními firmami. Záruka však plní svůj účel jen tehdy, je-li poskytnuta bonitním subjektem. Firemní záruky se proto v mezinárodním obchodě používají jen výjimečně, zejména za závazky firem, které jsou kapitálově propojené, nejčastěji jako záruka firmy mateřské za společnost dceřinou.

Obchodní zákoník v § 313 definuje bankovní záruku takto: „Bankovní záruka vzniká písemným prohlášením banky v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže určitá třetí osoba (dlužník) nesplní určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině.“ Podpůrně platí pro bankovní záruku i ustanovení obchodního zákoníku o ručení.

Příkazce k vystavení záruky (dlužník) uzavírá s bankou mandátní smlouvu, ve které je určenobsah záruční listiny. V záruční listině bývají uvedeny zúčastněné strany (příkazce, příjemce záruky – beneficient – a ručitel), dále hlavní závazek, ke kterému se záruka vztahuje, způsob, jak banka ručí, maximální částka záruky a měna, ve které je záruka vyplatitelná, podmínky pro uplatnění záruky, platnost záruky a další ustanovení.

Podobně jako u akreditivů se i u záruk setkáváme s pojmem banky vystavující (která se sama v záručním listu zavazuje), dále banky avizující (která zprostředkuje předání záruky beneficientovi, aniž by se sama zavazovala) a banky potvrzující (která se zavazuje ve stejném rozsahu jako banka vystavující).

Nejednotnost právní úpravy bankovních záruk v jednotlivých zemích je mnohem výraznější než u ostatních bankovních instrumentů. Tato situace vedla Mezinárodní obchodní komoru k tomu, že se již řadu let zabývá formulováním pravidel pro bankovní záruky, která by byla akceptovatelná v mezinárodním kontextu. Vydala několik publikací, které se k bankovním zárukám vztahují a na které se při vystavování záruk mohou banky odvolat. Již v roce 1978 uveřejnila Jednotná pravidla pro kontraktní záruky, která je možno uplatnit při formulování záruk za nabídky, za provedení smlouvy a vrácení akontace. Tato pravidla sice odpovídala potřebám mezinárodního obchodu a reagovala na obtíže, vznikající z rozdílů v právní interpretaci záruk v různých zemích, avšak v praxi nenašla uplatnění. Pravidla pro kontraktní záruky byla nově upravena v publikaci ICC z roku 1993 (Uniform Rules for Contract Bonds). Dalším dokumentem byla Jednotná pravidla pro záruky vyplatitelné na požádání (Uniform Rules for Demand Guarantees – URDG 458), vydaná v roce 1991. Jejich cílem bylo vytvořit předpoklady pro vyšší ochranu zájmů zúčastněných stran, především příkazce. Tato pravidla se postupně začala uplatňovat a na základě rozboru zkušeností z jejich používání mohla skupina odborníků z 26 zemí přistoupit k jejich novelizaci. Revize Jednotných pravidel pro záruky vyplatitelné na požádání z roku 2010 (ICC Uniform Rules for Demand Guarantees – 2010 Revision, ICC Publication No. 758) nabyla účinnosti od 1. července 2010. Tato pravidla se týkají abstraktních bankovních záruk a mohou být využívána jak v mezinárodním obchodě, tak i pro zajišťování vnitrostátních závazků.

Úkolem přispět k překonání obtíží pramenících z rozdílných právních úprav i rozdílných zvyklostí v jednotlivých zemích se zabývala i Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo – UNCITRAL. Iniciovala Úmluvu o mezinárodních zárukách a stand-by akreditivech, která byla přijata v r. 1995 a nabyla účinnosti v r. 2000. Počet států, které k této úmluvě přistoupily, je však stále nevelký.

Záruky lze dělit podle různých kritérií. Podle vztahu záruky k zajišťovanému hlavnímu závazku rozeznáváme záruky akcesorické a abstraktní.

Záruka akcesorická obsahuje v záruční listině vazbu na zajišťovaný závazek, např. kupní smlouvu. Pokud beneficient požádá banku o plnění, může banka vůči němu uplatnit stejné námitky, které může uplatnit dlužník – příkazce banky (např. pro neplnění smlouvy beneficientem).

Záruka abstraktní je samostatnou zárukou, kde povinnost banky poskytnout plnění je určována pouze podmínkami formulovanými v záruční listině, bez ohledu na oprávněnost požadavku beneficienta s ohledem na zajišťovaný kontrakt. Banka u těchto záruk většinou formuluje podmínky pro uplatnění záruky, např. požadovat písemné prohlášení beneficienta, že příkazce nesplnil kontrakt, požadovat kopie nezaplacených faktur apod. Častým požadavkem v některých teritoriích jsou záruky „na první výzvu a bez námitek“. Banka je povinna plnit ze záruky, pokud beneficient záruku uplatní, i kdyby její příkazce prokázal neoprávněnost takového kroku s ohledem na zajišťovaný závazek. V takovém případě může příkazce pouze dodatečně vymáhat na příjemci náhradu vzniklé škody. Je třeba proto krajní obezřetnosti, aby beneficient nemohl záruky zneužít. Riziko neoprávněného vyžádání záruky je v některých teritoriích značné a bývá pojistitelné (zejména při vývozu investičních celků).

Zvláštním typem záruk jsou tzv. záruky nepřímé, používané vůči beneficientům v zemích Blízkého a Středního východu, Jižní Ameriky a dalších, většinou rozvojových zemí. V těchto státech jsou požadovány bankovní záruky vystavené výhradně bankami domácími. Zahraniční banka proto na pokyn svého příkazce dává sama příkaz k vystavení záruky ve prospěch beneficienta příslušné místní bance a sama se této bance zaručuje. Záruku vůči beneficientovi potom vystavuje místní banka podle domácího práva a často požaduje, aby se tímto právem řídila i záruka zahraniční banky. Jde tedy o kombinaci dvou bankovních záruk. Pokud beneficient požádá svou banku o plnění, hojí se tato banka na bance zahraniční, od které příkaz dostala.

Nepřímé záruky lze dělit na kryté a nekryté. U krytých záruk banka, která vystavuje záruku vůči beneficientovi, požaduje, aby přikazující zahraniční banka vázala příslušnou částku na účtu předem. U nekrytých záruk se spokojí se závazkem zahraniční banky uhradit veškeré náklady.

Podle druhu zajišťovaného závazku je možno dělit záruky na platební a neplatební. Platební záruky jsou vystavovány za peněžitá plnění (úhrada kupní ceny, vrácení akontace, celní záruky apod.). Neplatebními zárukami jsou zajišťovány ostatní závazky, např. řádné provedení kontraktu, záruky za ztracené nebo opožděné dokumenty, za vrácení kontejnerů, za platnost nabídky apod. Při uplatnění záruky beneficientem v souladu s podmínkami bankovní záruky nastupuje povinnost banky platit, což pro příkazce může mít velmi nepříjemné finanční důsledky.

Skupina bankovních záruk, které bývají požadovány v rámci veřejných soutěží, při dodávkách investičních celků, stavebních prací apod., bývá označována jako tzv. kontraktní záruky.

Mají většinou charakter záruk abstraktních a řadí se mezi ně:

  • záruka za platnost nabídky (vadium) – bid bond;
  • záruka za vrácení akontace – down payment guarantee;
  • záruka za řádné provedení kontraktu (kauce) – performance bond;
  • záruka za údržbu – maintenance bond;
  • záruka za zádržné – retention money guarantee.

Úlohu bankovních záruk v některých zemích plní stand-by akreditivy. Používají se k zajišťování závazků platebních i neplatebních. K čerpání těchto akreditivů dochází pouze výjimečně v případě, že smlouva (např. kupní) není plněna.

Formou bankovní záruky bývá vystavován i slib odškodnění (letter of indemnity). Poskytuje beneficientovi závazek náhrady škody, která by mu mohla vzniknout z určitého jednání nad rámec jeho povinností. Příkladem může být příslib odškodnění za ztracené dokumenty.

U všech typů záruk je nutno věnovat pozornost formulaci záručního listu, která je pro výklad povinností zúčastněných stran rozhodující. Navíc je třeba respektovat teritoriální zvlášt­nosti v přístupu k bankovním zárukám, aby nedocházelo k nedorozuměním vyplývajícím z rozdílů v právním pojetí a ve zvyklostech jednotlivých zemí.

Výhrada vlastnictví

Výhrada vlastnictví bývá vyjádřena zvláštním ujednáním (The Retention of Title Clause) v příslušné smlouvě, které představuje jeden z instrumentů k ochraně práv věřitele. Jde o úmluvu, podle níž kupující nabývá vlastnické právo ke zboží nikoli jeho převzetím, ale teprve úplným zaplacením kupní ceny. Zajištění práv prodávajícího vyplývá z toho, že může zboží požadovat zpět, pokud dlužník neplní své závazky ohledně úhrady kupní ceny. Tento nárok může být v některých zemích zachován i vůči třetí osobě. Výhodou výhrady vlastnického práva je zejména skutečnost, že v případě konkurzu kupujícího se v některých zemích úvěrované zboží nestává součástí konkurzní podstaty a zájmy věřitele mohou být chráněny hodnotou dodaného zboží. Možnost sjednat výhradu vlastnického práva až do zaplacení kupní ceny je omezena jen na některé druhy zboží a jen na ty partnerské země, kde právní řády sjednání této podmínky umožňují.

V některých teritoriích může být pro sjednání výhrady vlastnictví předepsána zvláštní forma. Příkladem je požadavek dodržení písemné formy, sepsání notářské listiny nebo zajištění úřední registrace takovéto úmluvy. V mezinárodním obchodě tak platnost sjednané výhrady vlastnictví často naráží na překážky. Jejich příčina spočívá v tom, že v mnoha státech nelze výhradu vlastnictví vůbec sjednat, v jiných je uznávána se značnými omezeními. V některých státech např. výhrada vlastnictví zaniká při insolvenci kupujícího, v některých zemích není uznávána výhrada vlastnictví u zboží, které je určeno k dalšímu prodeji, někde zaniká výhrada vlastnictví vždy, jestliže je zboží kupujícím dále prodáno. Při úvahách o využití tohoto instrumentu by se proto věřitel měl vždy detailně seznámit s právní úpravou a praxí v zemi dlužníka.

Další možnosti zajištění úvěrových rizik

Méně časté v mezinárodním obchodě je zajištění placení formou zástavního práva věřitele k dlužníkově věci nemovité (hypotéka) nebo movité, např. k cenným papírům, některým druhům zboží apod. Zástavní právo se zřizuje na základě smlouvy, přičemž je vždy nutné respektovat právní předpisy, které vznik tohoto práva upravují, a to práva země, kde se věc nachází. Realizace zástavního práva v mezinárodním kontextu však bývá často obtížná.

Kromě výše uvedených nástrojů zajištění úvěrových rizik má věřitel celou škálu dalších možností. K nejobvyklejším postupům patří pojištění úvěrů a využití některých netradičních metod financování (faktoring a forfaiting).

Ukázka z knihy „Mezinárodní obchodní operace“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing. Autoři: Hana Machková, Eva Černohlávková, Alexej Sato a kolektiv.

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek