Podmínky pro přijetí eura

30. 12. 2008 | Zdroj: Ministerstvo financí (MF)

Podmínky pro přijetí eura formuluje a upravuje několik aspektů. Důležitým bodem je splnění konvergenčních (maastrichtských) kritérií, které se zpravidla rozdělují na rozpočtová a měnová. Hodnocení stavu plnění těchto kritérií obsahují Konvergenční zprávy Evropské centrální banky a Evropské komise.

Podmínky pro přijetí eura formuluje článek 121 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen Smlouva) a podrobně je specifikuje Protokol o konvergenčních kritériícha Protokol o postupu při nadměrném schodku,na které se Smlouva odkazuje.

Konvergenční kritéria, známé též jako maastrichtská kritéria, lze rozdělit na rozpočtová a měnová. Zatímco rozpočtová kritéria stanoví maximální výši schodku státního rozpočtu a veřejného dluhu v poměru k HDP, měnová kritéria se týkají velikosti inflace, výše úrokových sazeb a stability měnového kurzu. Nezbytnou podmínkou je udržitelnost těchto kritérií, nikoli pouze jejich jednorázové splnění.

Kritérium:


Cenová stabilita

  • 12 měsíční průměr HICP inflace do 1,5 procentního bodu nad referenční hodnotou, která je průměrem tří zemí s nejnižší inflací

Úrokové míry

  • 10 leté vládní dluhopisy s úrokovou mírou do 2,0 procentního bodu nad průměrem vládních dluhopisů tří zemí s nejlepší cenovou stabilitou

Vládní deficit

  • do 3 % HDP

Veřejný dluh

  • do 60 % HDP

Stabilita měnového kurzu

  • minimálně dvouletý pobyt v ERM II bez porušení ± 15% fluktuačního pásma a devalvace centrální parity

 

Vedle těchto kritérií uvádí Smlouva rovněž požadavek na slučitelnost právních předpisů jednotlivých zemí s legislativou Evropského společenství. Jedná se konkrétně o statut Evropského systému centrálních bank (ESCB) a Evropské centrální banky (ECB).

Konvergenční kritéria

1. Kritérium cenové stability

Článek 121 odst. 1 první odrážka Smlouvy vyžaduje:
„dosažení vysokého stupně cenové stability patrného z míry inflace, která se blíží míře inflace nejvýše tří členských států, jež dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků".

Článek 1 Protokolu o kritériích konvergence, na který se odkazuje v článku 121 Smlouvy, uvádí, že:
„kritérium cenové stability, jak je uvedeno v čl. 121 odst. 1 první odrážce, znamená, že členský stát vykazuje dlouhodobě udržitelnou cenovou stabilitu a průměrnou míru inflace měřenou v průběhu jednoho roku před provedeným šetřením, jež nepřekračuje o více než 1,5 procentního bodu míru inflace nejvýše tří členských států, které v oblasti cenové stability dosáhly nejlepších výsledků. Inflace se měří pomocí indexu spotřebitelských cen na srovnatelném základě s přihlédnutím k rozdílnému vymezení pojmů v jednotlivých členských státech."

Uplatňování těchto ustanovení při hodnocení plnění kritéria cenové stability:

  • Vymezení „nejvýše tří členských států, které v oblasti cenové stability dosáhly nejlepších výsledků", které je použito v definici referenční hodnoty, se v praxi uplatňuje jako nevážený aritmetický průměr míry inflace ve třech zemích, které dosáhly nejnižší míry inflace, za předpokladu, že tato míra inflace je v souladu s požadavky cenové stability.
  • Požadavek cenové stability při výběru tří zemí, které dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků, ponechává volný prostor pro výběr těchto zemí. V současné době se uplatňuje pravidlo, že se jedná o tři země s nejnižší kladnou inflací.
  • Co se týká „průměrné míry inflace měřené v průběhu jednoho roku před provedeným šetřením", tato míra inflace se vypočítává pomocí přírůstku aktuálního průměru harmonizovaného indexu spotřebitelských cen za posledních 12 měsíců ve srovnání s předchozím průměrem za 12 měsíců.
  • Inflace se měří pomocí tzv. harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP)


2. Kritérium udržitelnosti veřejných financí

Kritérium udržitelnosti veřejných financí má dvě části. Za prvé se jedná o kritérium vládního deficitu, které se zaměřuje na krátkodobý až střednědobý stav veřejných financí. Druhým posuzovaným kritériem je veřejný dluh, který má vypovídací schopnost o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí.

Článek 121 odst. 1 druhá odrážka Smlouvy vyžaduje:
„dlouhodobě udržitelný stav veřejných financí patrný ze stavu veřejných rozpočtů nevykazujících nadměrný schodek ve smyslu čl. 104 odst. 6".
Podle článku 2 Protokolu o kritériích konvergence, na který se odkazuje v článku 121 Smlouvy, toto kritérium znamená,
„že v době šetření se na členský stát nevztahuje rozhodnutí Rady podle čl. 104 odst. 6 této smlouvy o existenci nadměrného schodku".

Článek 104 Smlouvy upravuje postup při nadměrném schodku. Podle článku 104 odstavce 2 a 3 vypracuje Evropská komise zprávu, pokud členský stát EU nesplňuje požadavky dodržování rozpočtové kázně, a to zejména pokud:

Poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu překročí referenční hodnotu (stanovenou v protokolu o postupu při nadměrném schodku jako 3 % HDP), ledaže by:

  • buď poměr podstatně a nepřetržitě klesal a dosáhl úrovně, která se blíží doporučované hodnotě,
  • nebo by překročení doporučované hodnoty bylo pouze výjimečné a dočasné a poměr zůstával blízko k doporučované hodnotě.

Poměr veřejného zadlužení k hrubému domácímu produktu překročí doporučovanou hodnotu (stanovenou v protokolu o postupu při nadměrném schodku jako 60 % HDP), ledaže se poměr dostatečně snižuje a blíží se uspokojivým tempem k doporučované hodnotě.

  • Zpráva Evropské komise by také měla přihlédnout k tomu, zda schodek veřejných financí převyšuje veřejné investiční výdaje, a vyhodnotit i další relevantní ukazatele, včetně střednědobé hospodářské a rozpočtové situace v členském státu.
  • Komise může také vypracovat zprávu, je-li i přes plnění kritérií toho názoru, že v některém členském státě existuje riziko nadměrného schodku. Zprávu Komise zhodnotí ve svém stanovisku Hospodářský a finanční výbor.

V souladu s článkem 104 odst. 6 nakonec Rada na doporučení Komise a po zvážení všech připomínek, které dotyčný členský stát případně učiní, kvalifikovanou většinou rozhodne po celkovém zhodnocení, zda v tomto členském státě existuje nadměrný schodek.

3. Kritérium směnného kurzu

Podle článku 121 odst. 1 třetí odrážky Smlouvy se vyžaduje:
„dodržování normálního fluktuačního rozpětí stanoveného mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému po dobu alespoň dvou let, aniž by došlo k devalvaci vůči měně jiného členského státu".

Článek 3 Protokolu o kritériích konvergence, na který se odkazuje v článku 121 odst. 1 Smlouvy, stanoví, že:
„kritérium účasti v mechanismu směnných kurzů Evropského měnového systému, jak je uvedeno v čl. 121 odst. 1 třetí odrážce této smlouvy, znamená, že členský stát alespoň po dobu posledních dvou let před šetřením dodržoval fluktuační rozpětí stanovené mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému, aniž by byl směnný kurz vystaven silným tlakům. Zejména pak nesměl členský stát v tomto období z vlastního podnětu devalvovat dvoustranný střední kurz své měny vůči měně kteréhokoli jiného členského státu."

Uplatňování těchto ustanovení při hodnocení plnění kritéria směnných kurzů:

  • Smlouva odkazuje na kritérium účasti v Evropském mechanismu směnných kurzů (ERM do prosince 1998 a následně ERM II od ledna 1999).
  • Evropská centrální banka v souladu se zněním Smlouvy vyhodnocuje, zda se země účastnila mechanismu ERM II „alespoň po dobu posledních dvou let před šetřením".
  • Co se týče definice „normálního fluktuačního rozpětí", ECB vychází z formálního stanoviska, které přednesla Rada EMI v říjnu 1994 a z jejích vyjádření ve zprávě „Progress towards convergence" vydané v listopadu 1995:

Stanovisko Rady EMI z října 1994 uvádí, že „širší fluktuační pásmo přispělo k dosažení udržitelné míry stability směnných kurzů v rámci ERM", že „Rada EMI považuje zachování současných pravidel za vhodné" a že „členské státy by se i nadále měly snažit předcházet výrazným fluktuacím směnných kurzů tím, že zaměří svou politiku na dodržování cenové stability a snižování schodků veřejných rozpočtů, čímž přispějí k naplnění požadavků článku 121 odst. 1 Smlouvy a příslušného protokolu".
Ve zprávě „Progress towards convergence", která byla zveřejněna v listopadu 1995, bylo konstatováno, že „když byla Smlouva sestavována, představovalo tzv. normální fluktuační rozpětí odchylku o ±2,25 % od bilaterální centrální parity a odchylka o ±6 % představovala výjimku. V srpnu 1993 bylo přijato rozhodnutí o rozšíření fluktuačního rozpětí na ±15 %. Interpretace tohoto kritéria, a především pojmu ‚normální fluktuační rozpětí'', se tak stala poněkud složitější." Dále pak bylo navrženo, že při závěrečném hodnocení bude třeba vzít ohled na „specifický vývoj směnných kurzů v rámci Evropského měnového systému (EMS) od roku 1993".
Proto je při hodnocení vývoje směnných kurzů kladen důraz na to, zda byl směnný kurz blízko centrální paritě v rámci ERM II.

  • Při posuzování přítomnosti „výrazného napětí" nebo „silných tlaků" na směnný kurz se zkoumá míra odchýlení směnných kurzů k euru od centrálních parit v rámci ERM II. K tomu se používají ukazatele jako krátkodobé úrokové diferenciály vůči eurozóně a jejich vývoj. Dále se bere ohled na to, jakou roli hrály devizové intervence.

4. Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb

Článek 121 odst. 1 ve čtvrté odrážce Smlouvy vyžaduje:
„stálost konvergence dosažené členským státem a jeho účasti v mechanismu směnných kurzů Evropského měnového systému, která se odráží v úrovních dlouhodobých úrokových sazeb".

Článek 4 Protokolu o kritériích konvergence, na který se odkazuje v článku 121 odst. 1 Smlouvy, stanoví, že:
„Kritérium konvergence úrokových sazeb, jak je uvedeno v čl. 121 odst. 1 čtvrté odrážce této smlouvy, znamená, že v průběhu jednoho roku před šetřením průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba členského státu nepřekračovala o více než 2 procentní body úrokovou sazbu nejvýše tří členských států, které dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků. Úrokové sazby se zjišťují na základě dlouhodobých státních dluhopisů nebo srovnatelných cenných papírů, s přihlédnutím k rozdílnému vymezení pojmů v jednotlivých členských státech."

Uplatňování těchto ustanovení při hodnocení plnění kritéria dlouhodobých úrokových sazeb:

  • Při zkoumání „průměrné dlouhodobé nominální úrokové sazby" za období „jednoho roku před šetřením" se tato dlouhodobá úroková sazba vypočítává jako aritmetický průměr za posledních 12 měsíců, za které jsou k dispozici údaje o HICP.
  • Zadruhé „úroková sazba nejvýše tří členských států, které dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků", pomocí které je definována referenční hodnota, se určuje jako nevážený aritmetický průměr dlouhodobých úrokových sazeb ve třech zemích, které dosáhly nejnižší míry inflace. Úrokové sazby se měří na základě harmonizovaných dlouhodobých úrokových sazeb, které byly sestaveny pro vyhodnocování konvergence.

Související odkazy:

zpět na začátek

Převzato z webu Národní koordinační skupiny pro zavedení eura v ČR www.zavedenieura.cz.

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek