OSVČ v dresech: Kluboví sportovci jsou v Česku podnikateli

25. 11. 2016 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Po tuzemských fotbalových trávnících neběhají zaměstnanci klubů, jak je v Evropě běžné, ale osoby samostatně výdělečně činné. Podobná situace je i v ostatních kolektivních sportech.

fotbalSkanzen profesionálního sportu leží v srdci Evropy. Spolu se Slovinskem a Chorvatskem zůstává Česko jedinou evropskou zemí, kde sportovci fungují jako samostatní podnikatelé poskytující klubům „externě“ své služby.

Týká se to tisíců registrovaných hráčů, největší základnu má fotbal.

FIFA, UEFA či například Česká asociace fotbalových hráčů (ČAFH) se snaží změnit pravidla řadu let, stojaté vody české kopané vedené Miroslavem Peltou se jim ale rozproudit nepodařilo.

Proti zásadní úpravě pracovněprávních vztahů mezi sportovci a jejich chlebodárci se stále staví Fotbalová asociace ČR (FAČR) a také zástupci většiny klubů, pro které by zaměstnávání fotbalistů znamenalo vyšší odvody do státní pokladny. Hůře placení hráči by jim prý navíc utíkali do ciziny. Výjimkou jsou například prvoligové Teplice nebo Liberec.

Fotbalová penze?

Změna je nevyhnutelná, jak bude vypadat, ale nikdo neví. „Zástupci jiných zemí nám říkají: když budou naši fotbalisté přicházet k vám, přejeme si, aby měli stejné podmínky jako u nás. Tedy aby byla právní ochrana fotbalistů stejná po celé Evropě,“ říká předsedkyně ČAFH Markéta Haindlová.

Platy hráčů zaměstnanců by se pravděpodobně snížily, podle některých odhadů až o třetinu. Z dlouhodobého hlediska ale fotbaloví profesionálové – pokud je tuzemské kluby zaměstnají po vzoru západoevropských – neprodělají. Naopak.

„Největším plusem pro hráče by byla kolektivní smlouva, která by jim zaručila řadu benefitů,“ upozorňuje Haindlová. Ideálním příkladem jsou podle šéfky ČAFH kolektivní smlouvy v hokejové NHL.

Kariéra profesionála je krátká. Často končí už ve třiceti letech a vysloužilí hráči mají problém sehnat práci. Jen minimum z nich přitom dokáže z toho, co vydělají v českých soutěžích, natrvalo finančně zajistit sebe či rodinu.

Smlouvy v zahraničí zaručují sportovcům například podíly z vysílacích a televizních práv. Platí to v Anglii, Německu i ve Francii. Peníze se jim ukládají do penzijních fondů, ze kterých po ukončení kariéry dostanou buď jednorázovou výplatu, nebo je jim vyplácena měsíční renta.

„Ne každý hráč si uvědomuje, že by si měl spořit, investovat do budoucnosti. My se to snažíme změnit, je to součást naší agendy,“ dodává předsedkyně České asociace fotbalových hráčů.

V Česku jsou desítky bývalých fotbalistů, kteří hráli v zahraničí a mají s benefity podobného typu zkušenosti. Ti také nejčastěji změnu pravidel obhajují.

Francouzská hráčská asociace nedávno požádala ČAFH o čísla bankovních účtů bývalých hráčů francouzské ligy z České republiky nebo Československa, kteří měli ze smluv na „fotbalovou penzi“ nárok. Peníze následně našli na svých účtech například Jan Koller či Ladislav Vízek, který hrával koncem 80. let za Le Havre.

Tlak UEFA nestačí

fotbalNa změnu tlačí FIFA i UEFA, českému svazu to ale nemohou přikázat. Už v roce 2012 byla mezi zástupci tuzemského a evropského fotbalu vyjednána dohoda, která měla vést ke změně pravidel v ČR, a to nejpozději do dubna 2016.

Výsledky tehdejšího jednání v Nyonu si ČAFH i FAČR vyložily po svém. Zatímco zástupci hráčské asociace považovali dohodu od počátku za závaznou, svaz to vidí jinak.

Ve svých vyjádřeních je stále nekompromisní: „To, čím profesionální hráči trpí, není absence zaměstnaneckých poměrů, ale absence jakékoli zákonné úpravy. Podřadit profesionálního sportovce pod zaměstnanecký poměr je nonsens, který pokulhává na každém kroku. Zmínil bych například práce přesčas, o víkendu, povinné přestávky, vysílání do zahraničí,“ přibližuje stanovisko FAČR ředitel jeho legislativně právního oddělení Jan Pauly.

Pauly zároveň připomíná, že vláda chystá nový zákon, který by měl vztahy mezi hráči a kluby upravit ke spokojenosti obou stran.

„Je to zapotřebí řešit napříč celým sportovním spektrem, a nikoli pouze na úrovni jednoho sportu, byť toho největšího. To vedlo ministerstvo školství ke vzniku specializované pracovní skupiny, jež se tímto tématem již déle než čtvrt roku intenzivně zabývá. Do konce roku 2016 by měl vzniknout nový zákon, který bude tyto vztahy upravovat,“ dodává.

Podle svazu je předčasná také otázka kolektivních smluv, protože prý hráče nezastupuje žádný „silný právně a ekonomicky stabilní subjekt“, který by podmínky kolektivní smlouvy dokázal vyjednat.

Zákon z dílny ministerstva školství Markéta Haindlová odmítá.  „Model, kdy by bylo postavení sportovce upraveno v rámci speciálního zákona o sportu, není vyhovující. V momentě, kdy uděláte nějaké výjimky ze základního pracovněprávního poměru, už bude ochrana hráče slabší. Byli bychom rádi, kdyby agendu převzalo ministerstvo práce a sociálních věcí,“ komentuje předsedkyně ČAFH.

Svaz pod Peltovým vedením a asociace, již vede (podle názoru řady svazových činovníků enfant terrible) Markéta Haindlová, spolu jen těžko hledají společnou řeč. Komplikované vztahy připouští i sama šéfka ČAFH: „Cítím, že má svaz k zásadní změně odpor. Bojím se, že dokud se nezmění vedení FAČR, nikam se neposuneme.“

Ledy tají. Aspoň trochu

fotbalV Česku přesto už dnes existují kluby, které své právní vztahy s hráči upravují tak, jak je v cizině běžné. „Já si myslím, že si inteligentnější majitelé uvědomují, že je ve finále ochráněn i klub. Obecně se mi nelíbí česká praxe, kdy chceme benefity, které máme z členství v EU, ale pokud jde o něco, co je ve světě běžné, ale co se nám nehodí do krámu, stavíme se na zadní,“ doplňuje Haindlová. 

Neblahá praxe let minulých, kdy byli hráči vůči klubům v nedůstojném postavení, se přesto pomalu, ale jistě mění. Podle asociace se v Česku alespoň podařilo vylepšit podmínky standardních smluv pro profesionální fotbalisty.

Ligoví fotbalisté si v Česku vždy stěžovali především na to, že nedostávají včas dohodnuté odměny. Podle průzkumu z roku 2012 se s takzvaným pozdním plněním setkalo v klubech ve střední a východní Evropě 41 procent hráčů.

Nešvar, kdy peníze od klubu nepřijdou hráči na účet i několik měsíců, se zatím nepodařilo úplně vymýtit – a to ani v nejvyšší soutěži. Přesto jsou v první i druhé lize kluby, kde je podobně neseriózní jednání tabu.

„Žádnou takovou kauzu jsme v poslední době nezaznamenali ve Spartě, Liberci či Plzni. Za poslední rok neměli hráči žádný problém ani ve Slavii a od nástupu Bohumila Pauknera ani v Dukle,“ říká Markéta Haindlová. Z druholigových klubů spolehlivě platí například Baník či České Budějovice.

Podle mezinárodních předpisů je klub postižitelný už v případě, že hráči nezaplatí jeden měsíc, v českých poměrech se tak musí stát třikrát po sobě. Pokud nedostane tři měsíční odměny, má hráč podnikatel právo jednostranně ukončit smlouvu s klubem a samozřejmě nárok na veškerou kompenzaci.

„Spory kolem nevyplácení odměn hráčům kluby u nás ale bohužel trvají několik měsíců, někdy i rok. Navíc stále nemáme nezávislý odvolací tribunál, kde by měli hráči svoje zastoupení. Chybějí nám tam jasné lhůty, na nařízení jednání či vyhotovení rozhodnutí čekáme třeba půl roku,“ upozorňuje Haindlová.

„V tuto chvíli je na stole kauza s nejmenovaným prvoligovým klubem a jsem velice zvědavá, jak to orgány FAČR, tedy sbor rozhodců v rámci FAČR, vyřeší. Bude respektovat mezinárodní předpisy a rozhodovat podle nich?“ ptá se předsedkyně ČAFH. 

Zmatky kolem daní

Má fotbalista živnostník s ročním příjmem milion korun odvést na daních z příjmu do státní kasy tisíce, nebo desítky tisíc? Sportovci si logicky myslí, že méně. Berní úředníci s tím nesouhlasí.

Problém spočívá v tom, zda si hráč při vyplňování daňového přiznání uplatnil čtyřicetiprocentní, či šedesátiprocentní výdajový paušál. Živnostník si může z výdělku odečíst na výdajích šedesát procent, zástupci takzvaných svobodných povolání pouze čtyřicet.

„Finanční úřady tvrdí, že nejde o živnost a sportovci smějí uplatňovat jen čtyřicetiprocentní paušál jako u svobodného povolání,“ cituje server iDnes daňového experta Petra Frische ze společnosti Pro Factum Consulting.

A zástupci finanční správy si na sportovce v roce 2016 posvítily a tahanice o peníze řeší soudy.

O tom, kolik hráčů se aktuálně soudí, nemá Markéta Haindlová přesné informace. Nicméně to, co náměstkyně ministra financí Simona Hornochová nazývá daňovými zmatky, vnímá šéfka ČAFH jako další důvod, proč by se hráčům vyplatilo sladit pravidla s fotbalově vyspělým světem.

Ligový kanonýr dluží milion

První rozsudek, který potvrdil, že fotbalista nemá nárok na výhodnější zdanění, padl na podzim 2016. Sparťanský útočník a český reprezentant David Lafata musí na daních z příjmů doplatit statisíce.

Finanční úřad mu vyměřil za kontrolované roky 2011 až 2013 pokutu a penále přes milion korun. Pětatřicetiletý fotbalista se proti rozhodnutí finančního úřadu odvolal k odvolacímu finančnímu ředitelství. Když neuspěl, obrátil se na Krajský soud v Českých Budějovicích. Soud ale v září jeho žalobu zamítl a potvrdil rozhodnutí správce daně.

Rozhodnutí nemělo odkladný účinek, a tak musel Lafata k odvedené dani 1,185 milionu doplatit ještě doměřený milion. Ze zmíněného doplatku vyplývá, že si nejlepší ligový kanonýr během zmíněných tří let v Jablonci a poté ve Spartě, vydělal přes 16 milionů hrubého.

V tuzemsku se podle slov Haindlové objevují i případy zahraničních hráčů, kteří se dostali do úzkých kvůli neznalosti pravidel. Například Fernando Neves (Baník, Slavia, Příbram) či Damien Boudjemaa (Slavia) si prý neuvědomili, že musejí daně odvádět oni, nikoli klub. Nyní mohou být za svůj omyl postiženi.

„Čekáme na vyhotovení rozhodnutí. Je to samozřejmě problém agentů zprostředkovatelů, kteří by měli hráči vysvětlit, že je jeho smlouva na jiné bázi, než je zvyklý v Evropě, což v těchto případech neučinili, “ komentuje to Markéta Haindlová.

Zřejmě nikoho nepřekvapí, že kluby dělají rozdíly mezi známějšími hráči, neřkuli hvězdami a bezejmennými fotbalovými plebejci. Ke druhým jmenovaným si bohužel dovolí víc.

Markéta Haindlová to potvrzuje a poukazuje na kauzu známého záložníka a mládežnického exreprezentanta Jana Štohanzla: „Ten dostal pokutu ve výši jedné měsíční odměny od Mladé Boleslavi za to, že na svých FB stránkách zveřejnil informaci, že byl odejit z kabiny. Medializovaný spor jsme vyhráli a Mladá Boleslav mu peníze vrátila.“

Podle šéfky hráčské asociace je třeba si uvědomit, že jsou někteří hráči mediálně sledováni a v takovém případě mají kluby větší respekt. „Logicky nechtějí, aby se o nich psaly negativní věci,“ dodává ještě šéfka ČAFH.

Co na to bývalí hráči?

Ještě nedávno aktivní útočník Petr Švancara se přiklání k variantě OSVČ: „Hráč, co má ve smlouvě například 50 tisíc korun, by nejspíš měsíčně nedostával na účet víc než 35 tisíc, že ano? Sice by na jedné straně ubylo papírování, ale přece jen. Já bych ten dosavadní model asi neměnil, je to zavedená věc.“ 

„Samozřejmě by bylo lepší, kdyby hráči dostávali každý měsíc čisté peníze a nemuseli se o nic starat. Otázka je, jestli by to u nás fungovalo. V mnoha klubech ani hráč nedostává výplatu celou, bonusy třeba jen podle toho, jak dopadne pár zápasů. Smlouvy by musely být nižší kvůli tomu, že za vás klub odvádí zdravotní, sociální pojištění i daně. Možná by to dost hráčů nechápalo, nicméně by to bylo jednodušší,“ připouští další bývalý prvoligový fotbalista, který si nepřál uvést své jméno.


Jakub Procházka

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek