Pohledávky

1. 1. 2014 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Možnosti oprávněné osoby při vymáhání pohledávek, tedy možnostech domoci se toho, co povinný dobrovolně neplní. Popsána je problematika pohledávek, zejména jejich vznik, způsoby zajištění a jejich zánik. V poslední části dokument přibližuje mimosoudní a soudní vymáhání pohledávek a také postup uplatnění pohledávek v exekučním a insolvenčním řízení.

Tento článek reflektuje právní stav ke dni 1. ledna 2014, tedy stav po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, v platném znění (dále také jen „občanský zákoník“) a doprovodné legislativy vztahující se k rekodifikaci soukromého práva.

Podrobný obsah


Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Vymezení pojmu pohledávka

Obsah pojmu pohledávka vyplývá především z § 1721 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ “), dle kterého ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit. Můžeme tedy zjednodušeně říct, že pohledávka je právo věřitele na plnění od dlužníka. Tomuto právu odpovídá povinnost dlužníka splnit svůj závazek vůči věřiteli. Plnění, které je předmětem závazku navíc musí být majetkové povahy a odpovídat zájmu věřitele, i když takový zájem majetkový není.

Vznik pohledávek

Pohledávky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, z protiprávního činu nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu právně způsobilá. V tomto dokumentu se budeme zabývat zejména pohledávkami vzniklými ze smluv.

Zajištění a utvrzení pohledávek

Obecně existuje několik způsobů zajištění a utvrzení pohledávek. Rozdíl mezi instituty zajišťujícími a utvrzujícími je v tom, že zajištění pohledávky je schopno plnění dluhu nahradit, kdežto utvrzení pouze utvrzuje v tom, že pohledávka v době uznání existovala. Mezi nejrozšířenější patří zejména:

Zástavní právo

Základní právní úprava zástavního práva je obsažena v § 1309 a násl. OZ.

Dle § 1309 odst. 1 OZ zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude řádně a včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy do ujednané výše či do výše pohledávky s příslušenstvím ke dni zpeněžení zástavy, není-li výše ujednána. Zástavním právem může být zajištěna i smluvní pokuta, sjednají-li si to strany. Věřitelovu právu na plnění odpovídá povinnost dlužníka splnit závazek, a to řádně a včas.

Věřitel se ze zástavy může uspokojit po splatnosti zajištěného dluhu způsobem, který si smluvil se zástavcem (popřípadě zástavním dlužníkem) v písemné formě, případně z výtěžku zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo z prodeje zástavy podle některého ze zvláštních zákonů. Zástavní věřitel má vůči zástavci právo na náhradu nutných nákladů vynaložených při výkonu zástavního práva.

Ve srovnání s jinými zajišťovacími prostředky má zástavní právo několik výhod; v praxi je také využíváno nejčastěji. Zatímco u jiných typů zajištění může být dlužníkův majetek vystaven proměnám a jeho původní solventnost oslabena, tak zástavní právo naproti tomu představuje pro věřitele o mnoho vyšší stupeň jistoty, neboť směnná hodnota věci je vystavena poměrně malým výkyvům.

Vzhledem k tomu, že věřitel má být uspokojen z výtěžku zástavy, dostává se mu před ostatními případnými věřiteli přednostního postavení (princip priority), neboť je to především on, kdo musí být z dosaženého výtěžku na prvém místě uspokojen. Ostatní věřitelé jsou odsouváni do vzdálenějšího pořadí a naděje na uspokojení z výtěžku prodeje se tak snižuje.

Přední postavení mezi zástavními právy zaujímá zástavní právo k nemovitostem, které je označované jako hypotéka (hypotekární zástavní právo). V porovnání se zástavním právem k věci movité nebo k pohledávce se jedná o nejspolehlivější prostředek k uspokojení věřitele. Obvyklá cena nemovitostí, zvláště pozemků, je totiž vystavena mnohem menšímu kolísání než cena movitých věcí nebo solventnost poddlužníka. Důležitou roli sehrává také publicita, které se zástavnímu právu k nemovitosti dostává prostřednictvím vyznačení tohoto práva v katastru nemovitostí.

Zástavní právo má několik základních funkcí. Jednak zajišťovací, která pobízí dlužníka, aby splněním svého závazku zbavil věc právní závady v podobě zástavního práva, a dále také funkci uhrazovací, která dává zástavnímu věřiteli možnost dosáhnout uspokojení zajištěné pohledávky zpeněžením zástavy a náhradním plněním z výtěžku prodeje.

Pohledávce takto zajišťované odpovídá dlužníkova povinnost k plnění. Dle § 1311 odst. 1 OZ může být zástavním právem zajištěn dluh peněžitý i nepeněžitý, podmíněný či dluh, který má vzniknout teprve v budoucnu.

V případě zástavního práva se uplatňuje princip akcesority, tzn., že vznik i trvání zástavního práva nerozlučně souvisí se zajišťovanou pohledávkou. Zástavní právo tak přistupuje k pohledávce jako prostředek jejího zajištění a posílení. Pohledávka a zástavní právo ji zajišťující jsou spolu natolik vzájemně spjaté, že ani s pohledávkou ani se zástavním právem nelze samostatně nakládat. Dle § 1883 nemá postoupení pohledávky účinky vůči osobě, která dluh zajistila zástavním právem. Zástavní právo je zároveň právem absolutním, které zabezpečuje zástavnímu věřiteli ochranu proti každému, kdo by jej ve výkonu tohoto práva neoprávněně ohrožoval nebo zkracoval.

V zástavní smlouvě musí být určen předmět zástavního práva a zajišťovaná pohledávka. Předmětem zástavy může být věc movitá i nemovitá, podíl v korporaci, cenný papír či pohledávka. Jako zástava může sloužit pouze věc, se kterou lze obchodovat. Cizí věc může být zastavena jen se souhlasem vlastníka.

Bez souhlasu vlastníka věci vznikne zástavní právo jen tehdy, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten jí přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. Účastníky právního vztahu tak může být zástavní věřitel, zástavní dlužník a zástavce. Zástavce je osoba, která zastavila věc k zajištění dlužníkova závazku. Může jít o osobu totožnou s dlužníkem, či o osoby odlišné. Zastavit lze i věc, ke které vznikne zástavnímu dlužníkovi vlastnické právo až v budoucnu.

Zástavní smlouva musí být sepsána písemně, není-li zástava movitou věcí, která je odevzdána zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě, která ji má pro něj opatrovat. Kromě smlouvy je pro vznik zástavního práva dále nutné:

  • u movitých věcí odevzdání zastavené věci věřiteli či jiné osobě, na které se zástavce a zástavní věřitel dohodli; odevzdání může být nahrazeno tzv. znamením, tedy označením, že je věc zastavena;
  • u nemovitých věcí vzniká zástavní právo vkladem do katastru nemovitostí;
  • u listinných cenných papírů jejich odevzdáním, u zaknihovaných cenných papírů zápisem na účtu vlastníka v příslušné evidenci;
  • je-li to stanoveno zástavní smlouvou, může být vznik zástavního práva k movité věci podmíněn zápisem do rejstříku zástav.

Zástavu je možné zpeněžit způsobem, na kterém se zástavní věřitel dohodl se zástavcem (tedy s tím, kdo zástavu poskytl). Tato dohoda musí mít písemnou formu a lze uvažovat o zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo jejím prodejem. Je-li zástavou cenný papír, kterým se obchoduje na evropském trhu cenných papírů (např. Pražská burza cenných papírů), prodá se cenný papír na tomto trhu nebo i mimo tento trh, ale za cenu určenou tímto trhem.

Zástavní věřitel je povinen zástavnímu dlužníkovi oznámit, že hodlá provést výkon svého zástavního práva, a to písemně. V oznámení pak musí uvést, jak se hodlá ze zástavy uspokojit. V případě, že dlužník má zástavu u sebe (tedy nebyla odevzdána věřiteli), je povinen jí na základě tohoto oznámení věřiteli vydat a nesmí jí sám prodat.

Zástavu je povinen vydat i se všemi listinami potřebnými k převzetí zástavy, jejímu prodeji a k užívání. Zástavní věřitel pak může ke zpeněžení zástavy přistoupit až po 30 dnech poté, co započetí výkonu zástavního práva dlužníkovi oznámil, nebo tento výkon nechal zapsat do veřejného rejstříku (např. katastru nemovitostí). Strany si přitom nejsou oprávněny sjednat lhůtu kratší.

Nejvýznamnější novinkou v koncepci zástavního práva, kterou přinesl nový občanský zákoník je nepochybně možnost smluvních stran si dohodnout, za předpokladu písemné formy dohody, že zástavce může zástavu zpeněžit libovolným způsobem nebo si jí za libovolnou, nebo předem určenou cenu, ponechat. Tato dohoda se však nemůže vztahovat na pohledávky, které ještě nejsou splatné.

Zadržovací právo

Dle úpravy provedené občanským zákoníkem v § 1395 OZ a násl. se zadržovací právo řadí mezi věcná práva k cizím věcem. Zadržovací právo se, od ostatních právních institutů majících taktéž zajišťovací funkci, liší zejména tím, že k jeho vzniku nedochází smluvně. Jedná se o vedlejší právo věřitele z právního vztahu, jehož jsou již věřitel a dlužník účastníky.

Tato skutečnost plyne již z § 1395 odst. 1 OZ: Kdo má povinnost vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může jí ze své vůle zadržet k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl věc vydat.

Zadržovací právo věřitel neuplatňuje smluvně, ale faktickým zadržením věci na základě zákona. Jde tedy o jednostranný úkon věřitele, k němuž se nevyžaduje ani předchozí výzva dlužníkovi, aby splnil svůj závazek, ani poskytnutí náhradní lhůty pro splnění. Věřitel ale musí bezodkladně vyrozumět dlužníka o zadržení věci a o důvodech, které k zadržení vedly. Jestliže má věřitel věc u sebe na základě písemné smlouvy, musí i toto vyrozumění být v písemné formě.

Vyrozumění dlužníka o zadržení věci a o jeho důvodech ale není předpokladem pro vznik zadržovacího práva. Zadržovací právo nemá osoba, která má věc, k níž by mohlo toto právo vzniknout, u sebe neprávem, zejména jestliže se jí zmocnila násilně nebo lstí. Zadržovací právo nemá ani ten, jemuž při předání věci bylo uloženo, aby s ní naložil způsobem, který je neslučitelný s výkonem zadržovacího práva. To neplatí, zadrží-li věc osoba, která ji má u sebe v době zahájení insolvenčního řízení, ve kterém se řeší úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka.

Předmětem zadržovacího práva jsou pouze zpeněžitelné věci movité, nikoliv nemovitosti či práva. Zadržovací právo může zajišťovat jak splatné, tak i nesplatné dluhy; nesplatné dluhy však jen v případě, když dlužník nezajistí dluh jinak, ačkoli tak učinit měl, když dlužník prohlásí, že dluh nesplní, nebo když je zřejmé, že dlužník dluh nesplní následkem okolnosti, která u něho nastala a která věřiteli nebyla známa (ani nemohla být) při vzniku dluhu.

Ohledně péče o zadrženou věc a úhrady nákladů s tím spojených má věřitel uplatňující zadržovací právo stejné postavení jako zástavní věřitel ohledně zástavy. Je tak oprávněn tuto věc držet po celou dobu trvání zadržovacího práva, dále je povinen starat se o ni s péčí řádného hospodáře, zejména ji opatrovat a chránit před poškozením, ztrátou a zničením, má proti dlužníku právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.

Užívat zadržovanou věc a přisvojovat si její přírůstky, plody a užitky může věřitel jen se souhlasem dlužníka a způsobem pro dlužníka neškodným. Pokud dojde během doby, v níž věřitel má u sebe zadržovanou věc, k její ztrátě, zničení nebo poškození, odpovídá věřitel za vzniklou škodu podle obecných ustanovení odpovědnosti za škodu. Věřitel má také při výkonu soudního rozhodnutí právo na přednostní uspokojení z výtěžku zadržované věci před jiným věřitelem, a to i zástavním věřitelem.

Zadržovací právo zaniká zánikem zajištěného dluhu (tedy splněním závazku, jemuž odpovídá splatná pohledávka, k jejímuž zajištění zadržovací právo vzniklo), zánikem zadržené věci, vzdá-li se věřitel zadržovacího práva nebo zadržené věci nebo dostane-li se věc trvale z moci věřitele. Zadržovací právo zaniká i tehdy, jestliže dlužník poskytne věřiteli s jeho souhlasem dostatečnou jistotu. Jistotu lze poskytnout především zřízením zástavního práva, ručením, zajišťovacím postoupením pohledávky, či zajišťovacím převodem práva. Jistota je dostatečná tehdy, jestliže odpovídá zajištěné pohledávce.

Samotný výkon zadržovacího práva, tedy zpeněžení zadržené věci, pak podléhá stejným zásadám jako výkon práva zástavního. Občanský zákoník v § 1398 přímo odkazuje na ust. § 1359, které upravuje výkon zástavního práva. Ten, kdo má v dispozici zadrženou věc a má splatnou pohledávku, může se uspokojit způsobem, na kterém se dohodl se svým dlužníkem, přičemž tato dohoda musí mít písemnou formu.

Není tedy vyloučené, aby si zadrženou věc ponechal, aniž by jí musel zpeněžit. V případě absence dohody se může uspokojit z výtěžku prodeje zadržené věci ve veřejné dražbě nebo z jejího prodeje. Pokud je zadrženou věcí cenný papír, přijatý k obchodování na burze cenných papírů nebo jiném evropském regulovaném trhu, musí cena, za kterou se cenný papír prodá, odpovídat ceně určené tímto trhem.

Ručení

Dohodou účastníků lze zajistit pohledávku ručením. Ručení vzniká písemným prohlášením, jímž ručitel bere na sebe vůči věřiteli povinnost, že pohledávku uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník. Od zástavního práva se liší tím, že nevzniká mezi věřitelem a dlužníkem, ale mezi věřitelem a třetí osobou odlišnou od dlužníka. Tím se zmenšuje riziko věřitele spojené s návratností pohledávky. Za jednu pohledávku se může zaručit i více ručitelů. Zaručí-li se za jeden dluh více ručitelů, ručí každý z nich věřiteli za celý dluh. Ručitel může ručit za celou pohledávku nebo pouze za její část.

V případě, že je dluh zajištěn ručením, je věřitel povinen dlužníka písemně vyzvat k úhradě. Ručitel, který splnil dluh, je oprávněn požadovat na dlužníkovi náhradu za plnění poskytnuté věřiteli. V případě, že věřitel ručitele odmítne, nemá právo po něm poté již cokoliv žádat.

Smluvní pokuta

Splnění smluvního závazku lze utvrdit sjednáním „smluvní pokuty“, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli, nesplní-li svůj dluh řádně, a to bez ohledu na jeho zavinění. Tuto podmínku si strany mohou ve smlouvě případně upravit jiným způsobem, např., že se smluvní pokuta bude vztahovat pouze na zaviněné porušení povinnosti. Smluvní pokuta v obchodním i občanském životě mívá i další funkci, a to reparační v podobě alespoň částečného odčinění majetkové újmy, která zpravidla vznikne věřiteli tím, že dlužník svůj závazek nesplnil.

Základní ustanovení o smluvní pokutě nalezneme v občanském zákoníku v ustanoveních § 2048 a § 2052. V dohodě smluvních stran o smluvní pokutě musí být zejména stanovena výše smluvní pokuty nebo způsob, jak se její výše určí. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Pro sjednání smluvní pokuty není v občanském zákoníku stanovena žádná zvláštní forma. Je tedy možné si smluvní pokutu sjednat i ve formě elektronické komunikace či ústně.

I když dlužník zaplatí smluvní pokutu, není tím zbaven povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Toto ustanovení je zcela dispozitivní, což znamená, že se strany mohou ve smlouvě dohodnout, že se naopak dlužník zbaví povinnosti závazek splnit, zaplatí-li smluvní pokutu. Jednalo by se tak o tzv. nepravou smluvní pokutu.

Věřitel není oprávněn požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti zajištěné smluvní pokutou. Toto ustanovení je ovšem zcela v dispozici smluvních stran, které si tak mohou ve smlouvě upravit odlišně, že smluvní pokuta se nezapočítává na nárok věřitele na náhradu škody způsobené porušením smluvní povinnosti. Nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti; přihlédne při tom k hodnotě a k významu zajišťované povinnosti.

Finanční záruka

Finanční záruka vzniká písemným prohlášením výstavce v záruční listině, že uspokojí závazek věřitele do výše určité peněžní částky, jestliže dlužník nesplní věřiteli určitý dluh, nebo budou-li splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině. Jestliže je výstavcem banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo, označujeme takovou finanční záruku jako bankovní záruku.

Bankovní záruka je vlastně zvláštním případem ručení, kdy ručitelem je banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo. Míra jistoty je zde ve srovnání s jinými zajišťovacími prostředky vyšší, dále se nevyžadují od věřitele prakticky žádné dodatečné úkony. Jejich provedení, jakož i riziko, že dlužník závazek nesplní, přenáší věřitel na záruční instituci. Ta si pak sama musí zajistit splnění pohledávky od dlužníka, za kterého převzala bankovní záruku.

Finanční záruka je upravena v § 2029 a násl. OZ. Vyznačuje se řadou zvláštností. Finanční záruka je totiž zásadně nezávislá na zajišťovaném závazku. Předmětem zajištění formou finanční záruky může být závazek k peněžitému i nepeněžitému plnění. Plnění výstavce je však vždy peněžité.

U finanční záruky neplatí ze zákona zásada akcesority, podle které je zajišťovací vztah závislý na zajišťovaném závazku, ani zásada subsidiarity, podle které může věřitel požadovat plnění od ručitele až po marné písemné výzvě dlužníkovi. Tyto zásady by se uplatnily pouze v případě, že by to vyplývalo ze záruční listiny. Vznik finanční záruky je podmíněn vydáním záruční listiny. Pro rozsah ručení banky či jiné instituce je určující částka, která je uvedena v záruční listině, nikoliv tedy výše pohledávky věřitele.

Finanční záruka je uskutečňována za úplatu, která je stanovená podle délky platnosti záruky a míry rizika. Lze ji omezit i jen na určitou dobu, pak musí věřitel své právo uplatnit v době určené záruční listinou, jinak finanční záruka zanikne.

Směnka

Směnka je převoditelný cenný papír, z něhož vyplývá dlužnický závazek, který dává směnečnému dlužníkovi povinnost zaplatit a současně majiteli směnky právo požadovat zaplacení směnečné sumy v určitém čase a na určitém místě. Uplatnění nároků ze směnky je vázáno na její držbu a předložení.

Nejčastěji jsou zmiňovány dva důvody, proč jsou využívány směnky:

  1. Směnka je cenný papír převoditelný rukopisem, tudíž umožňuje pružný a rychlý oběh a je možné ji využít jako prostředek placení, kdy věřitel namísto platby v hotovosti akceptuje směnku s určitou dobou splatnosti a může ji použít k získání peněžních prostředků tím, že ji předá bance a od ní získá úvěr nebo ji přímo nabídne k eskontu (odkupu).
  2. Práva a povinnosti jednotlivých stran jsou přesně určeny a soudy v ČR se směnkou pracují velice rychle. Směnka se zvlášť doporučuje v případech, pokud existují nějaké pochybnosti o důvěryhodnosti obchodního partnera. Soud v případě uznání závazku ze směnky postupuje v tzv. zkráceném soudním řízení a věřitel své peníze získává rychleji, než by tomu bylo v případě soudního vymáhání pohledávky nezajištěné směnkou.

V závislosti na tom, kdo se k zaplacení zavazuje, rozlišujeme dva základní typy směnek – vlastní a cizí. Vlastní směnku vystavuje dlužník a dává bezpodmínečný slib, že zaplatí ve směnce uvedené osobě (věřiteli nebo oprávněné osobě) stanovenou částku v určitý den (nebo během určité doby) a na stanoveném místě. Cizí směnku vystavuje také dlužník, ale přikazuje jiné třetí osobě (směnečník), např. bance, zaplatit osobě uvedené na směnce (věřiteli) určenou částku. Aby z vystavené směnky plynula příslušná práva a směnka byla platná, musí obsahovat veškeré povinné náležitosti dle zákona.

Směnka cizí musí obsahovat:

  1. označení, že jde o směnku, vyjádřené v jazyce, ve kterém je listina napsána,
  2. bezpodmínečný příkaz zaplatit uvedenou peněžitou sumu,
  3. jméno osoby, která má platit (tzn. výstavce nebo směnečníka),
  4. možnosti určení splatnosti směnky: na viděnou, na určitý čas po viděné, na určitý čas po dni vystavení směnky, na určitý den,
  5. údaj místa, kde má být placeno,
  6. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno,
  7. datum a místo vystavení směnky,
  8. vlastnoruční podpis výstavce pod textem (není vyžadováno notářské ověření podpisu).

Podstatné náležitosti směnky vlastní jsou shodné s náležitostmi směnky cizí s tím rozdílem, že směnka vlastní obsahuje bezpodmínečný slib výstavce zaplatit určitou peněžní částku oproti bezpodmínečnému příkazu u směnky cizí. Směnka vlastní smí být vždy pouze jedna. U směnky cizí je možné vystavení více (bezpečnostních) duplikátů.

Další informace o problematice směnek naleznete v samostatném dokumentu „Směnky“ v rubrice Právní průvodce portálu BusinessInfo.cz.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Dokumentární a potvrzený akreditiv

Akreditiv patří mezi nejdůležitější platební a zajišťovací nástroje v zahraničním obchodě. Výstavce (většinou se jedná o banku či úvěrující družstvo) se na základě ujednání ve smlouvě o otevření akreditivu zaváže příkazci vystavit na jeho žádost a účet akreditiv, a to ve prospěch jím určené třetí osoby. Příkazce se za to zaváže výstavci zaplatit odměnu.

Akreditiv je upraven v § 2682 OZ. Jedná se o vystavený písemný závazek, že na základě žádosti příkazce (kupujícího) z jeho účtu zaplatí oprávněné osobě (prodávajícímu, beneficientovi) za dodání zboží nebo jiné plnění. V případě dokumentárního akreditivu pak proti předložení určitých dokumentů, které musí splňovat podmínky akreditivu a musí být předány do určité doby a na určitém místě.

Těmito dokumenty může být například faktura, směnka, dokumenty o pojištění, nákladní a přepravní listy či atesty o jakosti. V zájmu prodávajícího, který se v kupní smlouvě zajišťuje tímto způsobem, je, aby šlo o akreditiv neodvolatelný, tzn., že podmínky uvedené v oznámení o otevření akreditivu se mohou změnit jen se souhlasem všech stran. Kromě větší jistoty zaplacení získává dodavatel i možnost akreditiv odprodat a tím získat okamžité peněžní prostředky.

Není neobvyklé, že výstavce akreditivu pověří akreditivem dalšího výstavce, aby za něj poskytl plnění.

Pojištění pohledávek

Riziko nezaplacení pohledávky je využitím tohoto zajišťovacího nástroje přeneseno na pojišťovnu. Pojistná ochrana se vztahuje na ztráty vzniklé nezaplacením z důvodu platební nevůle nebo platební neschopnosti. Výše pojistného je stanovena jako procento z obratu. Pojišťovna pro své klienty zajišťuje, kromě úhrady pojistného plnění v případě pojistné události, prověření a průběžný monitoring odběratelů v návaznosti na přidělené úvěrové limity a vymáhání dlužných pohledávek.

Pojištění pohledávek se u nás využívá zejména při obchodování se zahraničím, kde vedle rizika nezaplacení existují další v podobě teritoriálních rizik země zahraničního odběratele (potíže vyvolané politickými událostmi, přírodní katastrofy, ekonomické potíže státu). Vyplacené pojistné plnění je sníženo o spoluúčast pojištěného (dodavatele).

Výhrada vlastnického práva

Podle občanského zákoníku lze kupní smlouvy doplnit o tzv. vedlejší ujednání o výhradě vlastnického práva Důsledkem takového ujednání bude, že až do rozhodného okamžiku přechodu vlastnictví, tj. do úplného zaplacení kupní ceny, je vlastníkem věci stále prodávající, který při porušení závazků kupujícím může snadno uplatnit právo na vydání věci z titulu ochrany vlastnického práva. Výhrada vlastnického práva je upravena v § 2132 a násl. OZ. Podstatné také je, že nebezpečí vzniku škody na prodávané věci přechází na kupujícího již jejím převzetím.

Sjednání výhrady vlastnického práva lze jen doporučit. Může se totiž např. stát, že u odběratele bude později zahájeno insolvenční řízení, a nebude-li sjednána výhrada vlastnického práva, bude zboží zahrnuto do majetkové podstaty a zpeněženo ve prospěch uspokojování nároků všech věřitelů postupem podle insolvenčního zákona. Vůči věřitelům tato výhrada však působí pouze tehdy, byla-li ujednána ve formě veřejné listiny, popř. alespoň s úředně ověřenými podpisy stran. Je-li však výhrada vlastnického práva ujednána ohledně věci zapsané do veřejného seznamu, působí vůči třetím osobám, jen byla-li do tohoto seznamu zapsána.

Výhrada vlastnického práva má také negativní dopady v případě otázky daňového odpisování hmotného majetku. V § 28 zákona o daních z příjmů je uvedeno, že tento majetek odpisuje poplatník, který má k tomuto majetku vlastnické právo.

Zajištění postoupením pohledávky

Pohledávku lze zajistit i postoupením pohledávky dlužníka nebo pohledávky třetí osoby.

Postoupení pohledávky upravuje § 1879 a násl. OZ. Toto postoupení znamená, že věřitel může i bez souhlasu dlužníka svou pohledávku či její část postoupit jinému subjektu, který se stává věřitelem vůči témuž dlužníkovi. Postoupení pohledávky nemusí mít písemnou formu. S postoupenou pohledávkou přechází na nového věřitele i její příslušenství a všechna práva s ní spojená, včetně jejího zajištění.

Původní věřitel se v zákoně označuje jako postupitel, nový věřitel jako postupník.

Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli nebo jiným vyrovnáním. Obdobně pak nemá postoupení účinky vůči zástavci nebo ručiteli, a to do doby, kdy jí postupitel o postoupení pohledávky nevyrozumí nebo dokud jí postupní postoupení pohledávky neprokáže. Za dobytnost a za trvání postoupené pohledávky postupitel ručí do výše přijaté úplaty spolu s úroky, jen byla-li pohledávka postoupena za úplatu.

Nejčastějším důvodem postoupení pohledávky je její úplatný převod. Dále může k postoupení dojít například za účelem splnění dluhu (věřitel postupuje svou pohledávku vůči třetí osobě postupníkovi za účelem splnění dluhu, který má u postupníka) nebo postoupení pohledávky za účelem poskytnutí úvěru či zajištění závazku.

Postoupit lze i soubor pohledávek, a to i budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečným způsobem určen. Většinou se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Zánik pohledávek

K zániku pohledávky nejčastěji dochází zejména z těchto důvodů:

Splnění dluhu

Nejčastější způsob zániku pohledávky je splnění závazku, kterým závazek bez dalšího zaniká. Při částečné úhradě zanikne odpovídající část dluhu. Pří splnění peněžitého závazku se samotná transakce uskutečňuje hotovostním nebo bezhotovostním převodem. Věřitel není proti své vůli povinen a nemůže být nucen, aby přijal něco jiného, než co má dlužník skutečně plnit. Obdobně pak dlužník nemůže být nucen plnit něco jiného, než co je dlužen. Totéž platí o místě a čase.

V případě, že si strany mají plnit navzájem, může se splnění dožadovat pouze ta strana, která již plnila, nebo je ochotna a schopna plnit dluh současně s druhou stranou. Strana, která je připravena plnit, může své plnění také odepřít do té doby, kdy mu bude vzájemné plnění poskytnuto nebo zajištěno.

Částečné splnění závazku a placení úroků

V souvislosti s úhradou závazku je třeba také zmínit důsledky, které bude mít částečné splnění závazku, kdy dlužník uhradí pouze část věřitelovy pohledávky. Občanský zákoník (§ 2054 odst. 2) považuje za určitých podmínek částečné plnění závazku dlužníkem a také placení úroků (§ 2054 odst. 1) za uznání závazku (uznat závazek lze jinak především písemným prohlášením dlužníka, avšak o tom tento článek nepojednává):

  • Placení úroků – za uznanou se považuje část závazku (peněžní částka), z níž se úroky platí (§ 2054 odst. 1 OZ).
  • Částečné plnění závazku dlužníkem – za uznání zbytku dluhu je tento projev vůle považován pouze za podmínky, že lze z okolností usuzovat na dlužníkovo uznání zbytku dluhu. Pokud by dlužník sice částečné plnění poskytl, ale současně by výslovně prohlásil, že zbytek dluhu neuznává, nemůže takový účinek nastat. Jestliže dlužník poskytne částečné plnění a z okolností bude možno usoudit, že uznává celý dluh, jedná se o rozšíření právních následků splnění, neboť splnění nebude mít za následek jenom zánik části dluhu, ale bude také uznáním jeho zbytku.

Výše uvedené se ovšem neuplatní tehdy, pokud byla pohledávky věřitele již promlčena.

Uznání dluhu vyvolává právní účinky předpokládané v § 2053 OZ:

  • Vylučuje možnost uplatnit námitku promlčení, a to bez ohledu na to, zda dlužník o promlčení v době, kdy prohlášení o uznání učinil, věděl, či nevěděl. Uzná-li dlužník svůj určitý dluh, běží ve smyslu ust. § 639 OZ nová promlčecí doba v délce deseti let ode dne tohoto uznání. Jestliže dlužník uzná jen část závazku, běží nová promlčecí lhůta ohledně této části. V případě, kdy dlužník uznal již promlčený závazek, nastává obdobný účinek: promlčené právo se uznáním obnovuje a běží nová promlčecí doba.
  • Jelikož při uznání dluhu se má za to, že tento určitý dluh v uznaném rozsahu trvá v době, kdy k uznání došlo, přechází důkazní břemeno pro případ sporu z věřitele na dlužníka. Dlužník, který svůj určitý dluh uznal, může sice namítat, že dluh nevznikl, nebo že v době uznání již netrval (v případě uznání dluhu jde o vyvratitelnou domněnku, že dluh v této době trval), avšak musel by své tvrzení dokázat.
  • Uznání dluhu má výše uvedené účinky i vůči ručiteli, a to za předpokladu, že s tím vysloví souhlas.

Započtení pohledávky

V případě, že věřitel s dlužníkem mají vzájemné pohledávky stejného druhu, zaniknou tyto započtením, a to do té výše, do které se vzájemně kryjí. Jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení, zánik pohledávek nastane již okamžikem, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení, nikoliv až ke dni, kdy byl učiněn kompenzační projev.

Prvním z předpokladů započtení je existence vzájemných pohledávek mezi týmiž účastníky, kteří si jsou vzájemně věřitelem a dlužníkem. Důvod vzniku a povaha pohledávky může být rozdílná (např. lze započíst pohledávku z půjčky na pohledávku z náhrady škody). Neméně důležité je to, že pohledávky musí být k započtení způsobilé, tj. lze je uplatnit před soudem. Pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není, obdobně pak není způsobilá k započtení pohledávka promlčená.

V praxi se setkáváme s jednostrannými a dvoustrannými zápočty. Souhlas druhého účastníka v případě jednostranného započtení se nevyžaduje. K započtení pohledávek dojde na základě projevu vůle jedné strany, tj. oznámením adresovaným a doručeným druhé smluvní straně. V případech, kdy dochází k započtení na základě dohody účastníků, lze započítat jakékoli vzájemné pohledávky (nestanoví-li zákon jinak), tzn. i pohledávky, které nejsou způsobilé k započtení či nejsou stejného druhu.

Zákonem je zakázáno započtení proti pohledávce výživného pro nezletilého, který není plně svéprávný. Obdobně zakázáno je i započtení proti pohledávce na náhradu újmy na zdraví a na výplatu mzdy, platu nebo jiný obdobný dluh zaměstnavatele vůči zaměstnanci.

Další způsoby zániku pohledávek

K zániku pohledávek může dojít na základě dalších právních skutečností:

  • dohodou: z principu smluvní volnosti plyne, že smluvní strany se mohou kdykoliv dohodnout o zániku pohledávky,
  • prominutím dluhu a vzdáním se práva,
  • výpovědí,
  • novací: dochází k nahrazení dosavadního závazku závazkem novým, původní závazek zaniká,
  • narovnáním: účastníci uzavřením dohody o narovnání upravují práva, která jsou mezi nimi sporná či pochybná,
  • smrtí dlužníka nebo věřitele,
  • splynutím: pohledávka zaniká, jestliže věřitel a dlužník splynou v jeden subjekt.

Promlčení

Někdy je promlčení práva zaměňováno s prekluzí, ovšem v případě prekluze právo zaniká, kdežto v případě promlčení dochází k jeho oslabení. Jedná se o tzv. naturální pohledávku, kterou věřitel nemůže již úspěšně uplatnit u soudu (samozřejmě v případě uplatnění námitky promlčení dlužníkem).

V případě, že promlčecí lhůta skutečně uplynula a povinný vznese námitku promlčení, zanikne povinnost dlužníka plnit a soud nemůže pohledávku věřiteli přiznat. Jestliže však dlužník promlčenou pohledávku zaplatí, má se za to, že platil existující dluh a nemůže se domáhat vrácení zaplacené částky jako vydání bezdůvodného obohacení.

Pro vztahy, které jsou upraveny dle občanského zákoníku, platí tříletá obecná promlčecí lhůta. Strany si mohou ujednat kratší nebo delší promlčecí lhůtu počítanou ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, než jakou stanoví zákon, nejméně však v trvání jednoho roku a nejdéle v trvání patnácti let. Takové ujednání ale nesmí být v neprospěch slabší strany. Promlčecí doba začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

Prekluze

Pojem prekluze vyjadřuje zánik pohledávky v důsledku neuplatnění práva, které bylo třeba uplatnit v určité době, a tato doba marně uplynula. Pokud by dlužník prekludovaný dluh uhradil, byla by tato skutečnost posuzována jako plnění bez právního důvodu a jednalo by se ze strany věřitele o bezdůvodné obohacení. Dlužník by se mohl domáhat vrácení plnění. Prekludované právo nelze uplatnit u soudu. Příkladem prekluze může být ustanovení § 2325 odst. 2 občanského zákoníku, dle kterého právo nájemce na náhradu nákladů, které vynaložil na údržbu pronajatého dopravního prostředku, zanikne, neuplatní-li toto právo u pronajímatele do tří měsíců o jejich vynaložení.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Způsoby a postup při vymáhání pohledávek

Pohledávky lze vymáhat několika způsoby, jedná se zejména o:

Mimosoudní vymáhání

Řádně vedená evidence pohledávek věřitele je základním předpokladem úspěšného vymáhání pohledávek. Je nutné stanovit nejen výši pohledávky, ale především doložit, jak daná pohledávka vznikla. Z tohoto důvodu je důležité, aby věřitel vedl evidenci nejen účetních dokladů, ale také ostatních dokumentů dokládajících oprávněnost pohledávky. Mezi takové dokumenty patří zejména dodací listy a smlouvy, příp. obchodní korespondence ve věci.

V případě splatných pohledávek se v praxi nejčastěji postupuje tak, že nejprve věřitel sám zkouší kontaktovat (telefonicky, písemnou formou) dlužníka a upomíná ho o úhradu, zjišťuje důvody opoždění platby, případně nabízí splátkový kalendář, zjišťuje možnosti úhrady pohledávky ze strany dlužníka formou postoupení jeho vlastní pohledávky, započtením, atd.

Pokud selže i tento způsob vymáhání, zasílají se ostřeji formulované upomínky, dochází k vyčíslení úroků z prodlení, smluvní pokuty, atd. Odstoupení věřitele od trvání na platbě těchto sankcí může později sloužit jako motivace dlužníka uhradit závazek. Dochází také na upozornění o dalším postupu v případě neuhrazení pohledávek, zejména předání vymáhání advokátní kanceláři.

V případě, že selžou veškeré výše uvedené pokusy věřitele o úhradu ze strany dlužníka, osvědčuje se využití specializované firmy či advokátní kanceláře zabývající se vymáháním pohledávek. Vymáhání pohledávek se většinou uskutečňuje na základě příkazní smlouvy, v níž příkazce zplnomocňuje příkazníka k vymáhání pohledávky, nebo na základě smlouvy o právním zastoupení, ve které jsou dohodnuty konkrétní smluvní podmínky při vymáhání – např. výše zálohy, provizní odměny z vymožené částky, úhrada nákladů na vymáhání pohledávek atd.

V praxi přistupuje advokátní kancelář k zaslání ostře formulované upomínky vůči dlužníkovi k zaplacení pohledávky. Pokud selže i tento poslední smírný pokus, dochází k vymáhání pohledávky soudní cestou, tzn. formou státního donucení.

Samotné zaslání pohledávky s výzvou k plnění dluhu je důležité i s ohledem na to, aby věřitel mohl s dluhem v soudním řízení požadovat i přiznání náhrady nákladů řízení. Výzvu pak věřitel musí zaslat dlužníkovi nejméně 7 dnů před podáním žaloby, a to na doručovací nebo poslední známou adresu. K prokázání této skutečnosti se doporučuje zasílat výzvu doporučeně prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb.

Soudní vymáhání

Při soudním vymáhání je pro věřitele vhodné zajistit si kvalifikovanou právní pomoc tím, že se nechá zastupovat právním zástupcem (podnikový či komerční advokát).

Žaloba a její náležitosti

Předpokladem pro zahájení řízení je žaloba, která musí splňovat náležitosti dle § 79 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“), kterými je zejména označení účastníků řízení, příp. jejich zástupců či zmocněnců, kteří musí být v žalobě označeni tak, aby bylo nepochybné, kdo se má řízení účastnit a s kým má soud jednat, a aby nebylo možné zaměnit je s někým jiným. Fyzickou osobu je nutno označit jménem, příjmením, rodným číslem, bydlištěm, příp. i místem podnikání a identifikačním číslem, pokud se jedná o fyzickou osobu podnikající.

Právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního rejstříku, je třeba označit uvedením obchodní firmy (názvu, pod který je zapsána v obchodním rejstříku), dodatku označujícího její právní formu (akciová společnost, společnost s ručením omezeným, komanditní společnost, veřejná obchodní společnost, družstvo), dále sídlem, jak je uvedené v obchodním rejstříku.

V žalobě musí být uvedeno identifikační číslo právnické osoby. Je-li účastníkem řízení stát, musí být uveden jeho název (např. Česká republika) a úřad nebo orgán, který má za stát ve věci jednat.

V žalobě je nutno označit věc, které se žaloba týká, např. „zaplacení 10 000,- Kč s příslušenstvím“ apod. Příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním (tedy i soudní poplatek a odměna advokáta ve výši dle příslušné vyhlášky či náklady na vymáhání v obchodních sporech). Označením věci je vymezena záležitost, která má být v řízení projednána.

V žalobě musí být uvedeno, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit). Ten musí být přesný, určitý a srozumitelný. Vymezení práv a jim odpovídajících povinností musí být v žalobním petitu provedeno tak přesně, určitě a srozumitelně, aby po jeho převzetí do výroku rozhodnutí bylo rozhodnutí vykonatelné. Soud totiž nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou v žalobním petitu navrhovány. Proto musí ve svém rozhodnutí žalobní petit zcela vyčerpat a nesmí jej s výjimkou případů uvedených v § 153 odst. 2 OSŘ měnit.

V souvislosti s žalobou je důležité také zmínit soudní poplatek, který je dle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, povinen v případě návrhu na peněžité plnění platit žalobce ve výši 5 % z ceny předmětu řízení (do 20 000 Kč činí soudní poplatek částku ve výši 1 000 Kč, nad 40 000 000 Kč činí 2 000 000 Kč a 1 % z částky přesahující 40 000 000 Kč; v takovém případě se částka nad 250 000 000 Kč nezapočítává). Dlužná částka se v případě právního zastoupení navyšuje také o náklady řízení za právní zastoupení advokátem dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif.

Vylíčení rozhodujících skutečností

„Rozhodujícími skutečnostmi“, jejichž vylíčení musí návrh na zahájení řízení obsahovat, jsou údaje, které jsou nezbytné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém základě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu na zahájení řízení (v žalobě) uvést tedy takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek – skutkový děj, na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jednoznačnou individualizaci uplatněného nároku a zabraňuje možnosti záměny s jiným skutkem. Právní důvod žaloby není žalobce povinen v žalobě uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce.

Označení důkazů

Má-li být žalobce úspěšný, musí skutečnosti, jimiž vylíčil skutkový děj, na jehož základě uplatňuje svůj nárok, i ve smyslu § 120 OSŘ dokázat. Za tím účelem je žalobce povinen označit důkazy k prokázání uváděných skutečností. Neobsahuje-li žaloba vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, takže bez dalšího nelze stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, soud žalobce podle § 43 odst. 1 OSŘ vyzve k doplnění žaloby. Pokud by žalobce výzvě nevyhověl, soud za podmínek § 43 odst. 2 OSŘ řízení zastaví.

Jestliže účastník řízení ve sporném řízení nesplní svou povinnost tvrzení a neoznačí důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese nepříznivé důsledky v podobě takového soudního rozhodnutí, které bude vycházet pouze ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů, případně soud žalobu zamítne, neprokáže-li žalobce svá tvrzení o uplatněném nároku.

Platební rozkaz

V praxi se často setkáváme s tím, že společně s žalobou je podán návrh na vydání platebního rozkazu. Platební rozkaz je formou rozhodnutí u tzv. zkráceného řízení. Jedná se o zvláštní druh řízení, které je charakteristické právě tím, že v jiném než zkráceném řízení platební rozkaz nelze vydat.

Základním předpokladem pro úspěšné vydání platebního rozkazu je především existence nepochybných nároků. Takto může být oprávněnému vyhověno i v případě nemalých peněžních částek, důležitá je ale již zmíněná nepochybnost a zřejmost. Zkrácené řízení s sebou přináší řadu odlišností od řízení klasického. Především nedochází vůbec k jednání či dokazování. Vydání platebního rozkazu je ovšem čistě na úvaze soudu. Pokud soud platební rozkaz nevydá, nařídí ve věci jednání.

Předpokladem pro zahájení řízení je žaloba. Tou se uplatňuje příslušný peněžitý nárok. Soud může platební rozkaz vydat i bez výslovné žádosti žalobce. Stejně tak může a nemusí žalobu projednat ve zkráceném řízení. V platebním rozkazu soud žalovanému uloží, aby do 15 dnů od doručení platebního rozkazu zaplatil žalobci uplatněnou pohledávku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal odpor u soudu, který platební rozkaz vydal. Soud ovšem nemůže uložit zaplacení částky vyšší, než jaká je uplatňována v žalobě.

Doručení platebního rozkazu musí být výhradně do vlastních rukou žalovaného, náhradní doručení je v tomto případě vyloučeno. Zákon stanoví případy, kdy platební rozkaz nelze vydat, a to není-li znám pobyt žalovaného, či má-li být platební rozkaz doručen žalovanému do ciziny. Jak jsme již zmínili výše, obsahem platebního rozkazu je povinnost uložená žalovanému, která spočívá v zaplacení peněžité pohledávky a nákladů řízení.

Nicméně žalovanému je dána možnost podání tzv. odporu. Ten má tu vlastnost, že jeho podáním se platební rozkaz ruší a dochází k nařízení jednání. Zákon sice stanoví, že odpor má být odůvodněn, nicméně i neodůvodněný odpor je způsobilý platební rozkaz zrušit. Pokud bude odpor podán pozdě, soud jej odmítne. Stejně tak jej soud odmítne, pokud byl podán někým, kdo k jeho podání není oprávněn.

Elektronický platební rozkaz

Dnes již zavedeným institutem je elektronický platební rozkaz, který může vydat soud na návrh žalobce, jestliže je návrh podán na elektronickém formuláři podepsaném zaručeným elektronickým podpisem žalobce a nepřevyšuje-li peněžité plnění požadované žalobcem částku 1 000 000 Kč.

Směnečný a šekový platební rozkaz

Dalším institutem je směnečný (šekový) platební rozkaz. Jeho podstata je obdobná jako u klasického platebního rozkazu s tím rozdílem, že žalobce musí předložit směnku či šek. Tyto je nutno předložit v originále, aby nevyvstaly pochybnosti o jejich pravosti. Rozdíl je také v tom, že soud rozhodne o vydání tohoto platebního rozkazu pouze na návrh žalobce. Žalovanému je zde uloženo, aby do patnácti dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení, nebo aby v této lhůtě podal námitky. V nich musí uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá.

Nepodá-li žalovaný včas námitky nebo vezme-li je zpět, má směnečný (šekový) platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku. K odmítnutí námitek dojde tehdy, pokud byly podány pozdě či osobou, která k tomu nebyla oprávněna. Pokud jsou námitky podány včas, pak nařídí soud k jejich projednání jednání.

Pokud je ve věci nařízeno jednání (např. proto, že byl podán odpor proti platebnímu rozkazu nebo se platební rozkaz nepodařilo doručit do vlastních rukou), rozhoduje soud rozsudkem na základě zjištěného skutkového stavu věci.

Rozsudek pro uznání

Zvláštním druhem rozsudku je rozsudek pro uznání, v § 153a  OSŘ jsou stanoveny předpoklady pro jeho vydání. Uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. Uznávací prohlášení může žalovaný učinit písemným, elektronickým, telegrafickým nebo telefaxovým podáním adresovaným soudu anebo ústně do protokolu.

Uznání jako procesní úkon připouští pouhé uznání základu nároku, bez výslovného uznání výše nároku. Pokud tedy dojde k uznání celého uplatněného nároku, rozhodne soud bez dalšího podle tohoto uznání, a to rozsudkem pro uznání, jakožto rozsudkem na plnění. Uzná-li žalovaný pouze základ nároku, rozhodne soud mezitímním rozsudkem pro uznání a pokračuje pak v řízení o výši plnění. Pokud uzná žalovaný uplatněný nárok jen zčásti, vydá soud rozsudek pro uznání jen na návrh žalobce.

Proti rozsudku pro uznání vydanému soudem prvního stupně je odvolání přípustné. Způsobilým odvolacím důvodem proti tomuto rozsudku jsou jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) OSŘ (nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání podle § 153a  OSŘ.

Rozsudek pro zmeškání

Zvláštním druhem rozsudku je také rozsudek pro zmeškání dle § 153b  OSŘ Úprava rozsudku pro zmeškání spočívá ve fikci, podle které, zmešká-li žalovaný řádně nařízené soudní jednání, pokládají se skutková tvrzení žalobce obsažená v žalobě za nesporná. Nejedná se tedy o sankci za neúčast u jednání, ale jde o projev vůle žalovaného formou nečinnosti, kterým dává najevo, že je srozuměn s důsledky z takové nečinnosti vyplývajícími. V případě, že žaloba směřuje proti více žalovaným, lze rozhodnout rozsudkem pro zmeškání pouze tehdy, nedostaví-li se k jednání žádný žalovaný, ač všichni byli řádně obesláni.

Rozsudek pro zmeškání lze vydat u prvního jednání ve věci, které se však skutečně koná, protože první jednání ve věci nařízené může být ještě před jednáním samým odvoláno a nařízeno na jiný termín. Toto další jednání je tak první jednání ve věci, ač je druhé nařízené.

Vydání rozsudku pro zmeškání se žalovaný vyhne, pokud svou neúčast omluví. Tato omluva musí být důvodná a včasná, k nezdůvodněné omluvě, stejně jako k omluvě pozdní (po termínu jednání), soud nepřihlédne. Pokud soud neuzná omluvu za důvodnou, rozhodne rozsudkem pro zmeškání. Žalovaný však přesto není zbaven možnosti uplatnit omluvitelné důvody svého zmeškání po vydání rozsudku pro zmeškání, a to tak, že nejpozději do dne, kdy tento rozsudek nabude právní moci, může navrhnout jeho zrušení.

Na základě takového návrhu soud rozsudek usnesením zruší a nařídí jednání, jde-li na straně žalovaného o zmeškání prvního jednání ve věci z omluvitelných důvodů. Neshledá-li soud důvody zmeškání uvedené v návrhu za dostatečné, návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání usnesením zamítne. Odvolání proti tomuto zamítavému usnesení je přípustné.

Rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, ve kterých nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 OSŘ). Dále je ještě třeba uvést, že je-li u jednání přítomen pouze právní zástupce žalovaného, nejedná se o zmeškání.

Úspěchem věřitele v řízení o žalobě na zaplacení pohledávky celá etapa vymožení pohledávky však často nekončí. Pravomocné rozhodnutí soudu o povinnosti dlužníka zaplatit pohledávku včetně příslušenství (úroky z prodlení, náklady soudního řízení) ještě neznamená, že dlužná částka bude uhrazena. V souvislosti s tím je nutné dále pokračovat ve vymáhání pohledávky prostřednictvím soudního výkonu rozhodnutí či exekuce.

Soudní výkon rozhodnutí, exekuce

Exekuční titul

Předpokladem pro podání návrhu na soudní výkon rozhodnutí či návrhu na exekuci je exekuční titul. Rozumí se jím listina vydaná oprávněným orgánem, která má zákonem předepsanou formu, a ve které ukládá určité osobě nějakou povinnost (vykonatelné rozhodnutí soudu a jiného orgánu činného v trestním řízení, vykonatelný rozhodčí nález a smír, notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, rozhodnutí orgánů státní správy a územní samosprávy, včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků, vykonatelné rozhodnutí a výkaz nedoplatků ve věcech nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení, jiná vykonatelná rozhodnutí a schválené smíry a listiny).

Pokud exekuční titul neobsahuje určení lhůty ke splnění povinnosti, má se za to, že povinnosti uložené exekučním titulem je třeba splnit do 3 dnů, to neplatí u vyklizení bytu, kde lhůta k plnění činí 15 dní od právní moci rozhodnutí. Předběžně vykonatelné jsou rozsudky odsuzující k plnění výživného nebo pracovní odměny za poslední tři měsíce před vyhlášením rozsudku. Na návrh může soud předběžnou vykonatelnost vyslovit, jestliže by jinak účastníku hrozilo nebezpečí těžko nahraditelné nebo značné újmy.

V tomto případě se tedy věřitel může obrátit na soud nebo soudního exekutora s návrhem na výkon soudního rozhodnutí neboli exekuci. Zákon pak uvádí různé způsoby výkonu rozhodnutí ukládající zaplacení peněžité částky, a to: srážkami ze mzdy dlužníka, přikázáním pohledávky dlužníka, správou nemovité věci dlužníka, prodejem movitých a nemovitých věcí, postižením závodu nebo zřízením zástavního práva k nemovitostem.

Způsoby výkonu rozhodnutí

Věřitel má možnost vymoci pohledávku dvěma způsoby: buď podáním návrhu na soudní výkon rozhodnutí podle občanského soudního řádu, nebo formou exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Jedním ze základních rozdílů mezi soudním výkonem rozhodnutí a exekucí je, že věřitel musí v rámci návrhu na soudní výkon rozhodnutí určit, kterým ze shora uvedených způsobů má být pohledávka vymožena, a soud je tímto určením vázán.

Pokud tedy věřitel navrhuje výkon rozhodnutí prodejem nemovitých věcí, nemůže se soud pokusit o vymožení pohledávky jiným způsobem (např. odepsáním z účtu povinného). Věřitel sám musí zjišťovat další majetek povinného tak, aby mohl podávat nové návrhy na výkon rozhodnutí.

V případě postupu dle exekučního řádu lze návrh na exekuci adresovat přímo vybranému exekutorovi bez povinnosti určení způsobu provedení exekuce. Tuto iniciativu přebírá exekutor a sám vyhledává majetek povinného tak, aby našel nejvhodnější způsob provedení exekuce. Exekutor předá návrh na provedení exekuce spolu s žádostí o pověření k jejímu provedení soudu, který je povinen rozhodnout v patnáctidenní lhůtě.

Od okamžiku doručení usnesení soudu o nařízení exekuce nesmí povinný, s výjimkou uspokojování základních životních potřeb, běžné obchodní činnosti a správy, nakládat se svým majetkem. Úkony povinného, kterými poruší tento zákaz, jsou ze zákona neplatné. Výše odměny a náhrady nákladů exekutora jsou vymezeny tarifem. Pro větší motivaci soudního exekutora lze dohodnout i odměnu vyšší.

Exekutor

Exekutorem je fyzická osoba splňující zákonem stanovené předpoklady, kterou stát pověřil exekutorským úřadem. Svou činnost vykonává nezávisle, avšak za úplatu. Exekutor má postavení veřejného činitele při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu. Může zaměstnávat zaměstnance, kteří na základě jeho písemného zmocnění vykonávají jednotlivé úkony. Orgánem samosprávy exekutorů je Exekutorská komora ČR, která spolu s Ministerstvem spravedlnosti vykonává státní dohled nad exekuční činností.

Exekutorem může být jen občan ČR, který má plnou svéprávnost, získal úplné vysokoškolské právnické vzdělání, je bezúhonný, vykonal alespoň tříletou exekutorskou praxi a složil exekutorskou zkoušku. Exekutor je povinen uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem exekuční činnosti.

Exekuci provede exekutor, kterého v návrhu na provedení exekuce navrhne oprávněný, a kterého soud provedením exekuce pověří. Jestliže je tu důvod pochybovat o nepodjatosti exekutora ohledně jeho poměru k věci, k účastníkům exekučního řízení nebo k jejich zástupcům, může být z provedení exekuce vyloučen.

Účastníci exekučního řízení mají právo vyjádřit se k osobě exekutora. Mohou podat do 8 dnů ode dne, kdy soud pověřil exekutora provedením exekuce, námitku podjatosti exekutora, která musí obsahovat označení exekutora a uvedení okolností, které zakládají důvod pochybnosti o jeho nepodjatosti, popřípadě údaj, kdy se o tomto důvodu dozvěděli a jakými důkazy mohou být jejich tvrzení prokázána.

Exekutor je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl při provádění exekuční nebo další činnosti. Povinnosti mlčenlivosti může exekutora zprostit orgán Komory jen ze závažných důvodů.

Insolvenční řízení

Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), upravuje postupy při uplatňování pohledávek v insolvenčním řízení.

Přihláška pohledávky

Jedním z klíčových momentů insolvenčního řízení je přihlášení pohledávky. Teprve přihláškou pohledávky ji totiž věřitel uplatnil v insolvenčním řízení. Spolu s insolvenčním návrhem podává věřitel současně přihlášku své pohledávky za dlužníkem.

Přihláška pohledávky musí být podána i v případě, že se o této pohledávce současně vede soudní řízení, či pokud byla tato pohledávka přiznána v nalézacím řízení, nebo probíhá exekuční řízení. Přihlášku pohledávky může uskutečnit každý, kdo tvrdí, že je věřitelem, respektive, že má za úpadcem pohledávku.

Přihláška pohledávky má velmi důležitý vztah k promlčení a prekluzi pohledávky, neboť pro běh lhůty pro promlčení a zánik práv má stejné účinky jako uplatnění práva u soudu. Promlčení se tzv. staví, tedy promlčecí doba přestává běžet. Pokud hrozí prekluze, tzn. zánik práva jeho neuplatněním, pak přihláška pohledávky způsobí, že k zániku tohoto práva prekluzí nedojde.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Tento článek reflektuje právní stav ke dni 1. ledna 2014, tedy stav po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, v platném znění (dále také jen „občanský zákoník“) a doprovodné legislativy vztahující se k rekodifikaci soukromého práva.

Přehled všech témat Právního průvodce

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek