Pojišťování a financování vývozu se státní podporou (ČEB, EGAP)

30. 5. 2016 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Popis základního legislativního rámce fungování České exportní banky, a.s. (ČEB) a Exportní garanční a pojišťovací společnosti, a.s. (EGAP) a rovněž o popis obecných pravidel pro pojišťování a financování vývozu se státní podporou.

Obsah


Na problematiku podpory exportu nahlížíme nejen z hlediska tuzemské právní úpravy (zákon o pojišťování a financování vývozu se státní podporou, zákon o bankách, a další), ale rovněž ve vztahu k mezinárodním dokumentům (např. Dohoda o subvencích a vyrovnávacích opatřeních) a předpisům Evropské unie, jež s ohledem na mezinárodněprávní obsah této problematiky nabývají na důležitosti.

Nedílnou součástí článku je pak seznámení se základními pravidly pro poskytování státem podporovaných exportních úvěrů a sjednávání pojištění proti politickým a komerčním rizikům v souvislosti s vývozem tuzemské produkce do zahraničí.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Obecně o nástrojích podpory exportu

Podpora exportu je jednou z tradičních politik, kterými se vyspělé i méně rozvinuté státy snaží podpořit své hospodářství. Výsledkem však nemusí být pouze ekonomická prosperita jedněch na úkor druhých, ale díky zefektivnění globální dělby práce také prosperita světového společenství jako celku.

Česká republika v tomto směru není výjimkou. Činí tak pomocí řady nástrojů, a to jak právních, tak mimoprávních. Mezi právní nástroje se řadí především uzavírání mezistátních dohod o podpoře a ochraně investic, mezistátní dohody o zamezení dvojího zdanění, členství v globálních i regionálních ekonomických, mezinárodních organizacích či subvencování vývozu.

Mezi mimoprávní nástroje podpory zahraničního obchodu pak lze zařadit například nástroje zahraniční politiky v podobě navazování a rozvíjení diplomatických a obchodních styků v rámci mezistátních návštěv nebo prostřednictvím zastupitelských úřadů v cizích státech či poskytování poradenství v oblasti zahraničního obchodu v rovině obecné i se zaměřením na konkrétní stát či region.

Z tematicky široké problematiky podpory exportu se budeme v tomto článku věnovat pouze tématu subvencování vývozu, a to konkrétně v podobě pojišťování a financování vývozu se státní podporou.

Prameny právní úpravy pojišťování a financování vývozu se státní podporou

Tento právní nástroj podpory vývozu je upraven především v zákoně č. 58/1995 Sb., o pojišťování a financování vývozu se státní podporou. Jen s tímto zákonem však bezesporu nevystačíme, neboť český zákonodárce je v této oblasti limitován řadou mezinárodních smluv a v rámci jednotného evropského trhu také předpisy práva Evropské unie.

Z mezinárodních smluv je třeba v prvé řadě zmínit mnohostrannou Dohodu o subvencích a vyrovnávacích opatřeních, která je nedílnou součástí Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO) uzavřené v dubnu 1994 v Marakeši (dále jen jako „Dohoda“ nebo „Dohoda o subvencích a vyrovnávacích opatřeních“). Tato mezinárodní smlouva byla ve Sbírce zákonů publikována pod č. 191/1995 Sb. a Česká republika je jí vázána.

Dalším významným dokumentem je tzv. Konsensus OECD (oficiálním názvem „Ujednání OECD o pravidlech pro státem podporované vývozní úvěry“). Tento dokument Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) nemá povahu právně závazného dokumentu, nýbrž pouze gentlemanské dohody, jak tento dokument sám sebe nazývá v čl. 2.

Řečené však neplatí pro členské státy Evropské unie. Rozhodnutím Rady č. 2001/76/ES byl totiž Konsensus OECD „překlopen“ do právně závazného dokumentu přímo aplikovatelného mezi členskými státy Evropské unie. S ohledem na skutečnost, že Konsensus OECD doznal od vydání shora uvedeného rozhodnutí Rady značných změn, došlo k nahrazení tohoto rozhodnutí nařízením Komise v přenesené působnosti (EU) 2016/155. Samotný Konsensus OECD pak tvoří přílohu č. II tohoto nařízení.

Z vnitrostátních předpisů je pak dále třeba brát v potaz například zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, který vyvstává do popředí v případě České exportní banky, a.s., zákon č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, pro případy Exportní a garanční pojišťovny, a.s., a v neposlední řadě též zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který obsahuje především obecnou úpravu úvěrové smlouvy, pojistné smlouvy či smlouvy o akreditivu.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Regulace státních subvencí v mezinárodním právu a právu EU

Prvotní úvahy týkající se pojišťování a financování vývozu v kontextu nadnárodní regulace státních subvencí se bude zpravidla týkat povahy těchto opatření jakožto subvencí. Ačkoliv nebudeme mít patrně větší pochybnosti o tom, že tento nástroj bude třeba zařadit do kategorie státních subvencí podléhajících mezinárodní regulaci, výslovně tuto domněnku potvrdí až oba shora zmíněné mezinárodní dokumenty.

Dohoda o subvencích a vyrovnávacích opatřeních definuje subvence mimo jiné jako jednání vlády zahrnující

  • a) přímé převody zdrojů (například dary, půjčky a účasti na základním kapitálu) a
  • b) potenciální přímé převody zdrojů nebo závazků (například záruky půjček).

Současně pak musí být splněna podmínka, aby uvedeným postupem byla poskytována výhoda. Nevýhodné vládní úvěry tedy nejen z logiky věci, ale i pro doslovnou právní úpravu nejsou považovány za subvence, které by podléhaly regulaci podle Dohody o subvencích a vyrovnávacích opatřeních.

Konsensus OECD pak definuje státní podporu mimo jiné jako

  • a) záruky nebo pojištění vývozních úvěrů (čisté pojištění),
  • b) státem poskytovanou finanční podporu (přímé úvěry/financování a refinancování nebo podporu úrokových sazeb) a
  • c) jakoukoliv kombinaci výše uvedené podpory,

a to současně za podmínky, že lhůta splatnosti úvěru dosáhne alespoň dvou let.

Na paměti je rovněž nutné mít provázání mezi oběma těmito dokumenty. Dohoda o subvencích a vyrovnávacích opatřeních totiž stran úvěrových subvencí přímo odkazuje na Konsensus OECD, neboť podle jejích ustanovení nebude za zakázanou subvenci považována vývozní úvěrová praxe, která je v souladu s Konsensem OECD.

Oba dokumenty však ze své působnosti vylučují některé ekonomické oblasti (především zemědělství a Konsensus OECD též zbrojní průmysl) a pro jiné Konsensus OECD stanovuje specifický režim (jaderná energetika, lodě, železniční infrastruktura, atp.).

Kategorizace subvencí

Dohoda o subvencích a vyrovnávacích opatřeních dále kategorizuje jednotlivé subvence na zakázané, napadnutelné a nenapadnutelné.

Za zakázané jsou podle Dohody považovány

  • a) subvence závislé právně nebo fakticky, výlučně nebo jako jedna z několika dalších podmínek, na výsledcích vývozu,
  • b) subvence závislé, výlučně nebo jako jedna z několika dalších podmínek, na přednostním použití domácího zboží před dováženým zbožím.

Mezi napadnutelné subvence pak Dohoda řadí takové, které sice nelze zařadit mezi zakázané, ale mohou působit nepříznivé účinky na zájmech jiných smluvních stran Dohody, tedy mohou způsobit

  • a) újmu domácímu výrobnímu odvětví jiného smluvního státu,
  • b) zrušení nebo zmenšení získávaných výhod přímo nebo nepřímo jiným smluvním státům podle GATT 1994 (Všeobecná dohoda o clech a obchodu), zejména výhod z koncesí, vázaných podle článku II GATT 1994;
  • c) vážnou újmu zájmům jiného smluvního státu.

Poslední kategorií jsou pak nenapadnutelné subvence. Mezi ně dohoda řadí především nespecifické subvence, tedy takové subvence, které nejsou zaměřeny na konkrétní podniky či je jejich poskytnutí a částka vázána na objektivní kritéria nebo podmínky stanovené zákonem nebo jiným obecně závazným právním předpisem.

Avšak mezi nenapadnutelné subvence budou zařazeny i takové specifické subvence, které podporují výzkum, znevýhodněné oblasti smluvního státu nebo úpravu existujících zařízení podle nových ekologických požadavků, ukládaných právním předpisem. U všech těchto specifický subvencí jsou však stanovena podrobná kritéria a limity pro jejich poskytování.

Vyrovnávací opatření

V případě, že je konkrétní subvence shledána nesouladnou s Dohodou, zavádí Dohoda tzv. vyrovnávací opatření spočívající především v uvalení vyrovnávacích cel na nedovoleně subvencovanou produkci.

Uvalení vyrovnávacích cel však musí předcházet poměrně komplikovaný proces řešení sporů. Uvalení cla má totiž sloužit až jako nejzazší řešení. Výše vyrovnávacího cla by zároveň měla být v zásadě nižší než celková částka subvence, neboť má sloužit pouze k vyrovnání vzniklé újmy. Výše vyrovnávacího cla by měla být přiměřená a především by clo mělo být vybíráno nediskriminačně.

Vyrovnávací clo musí být rovněž souladné s Všeobecnou dohoda o clech a obchodu (GATT 1994), podle které nelze kupříkladu uvalit vyrovnávací clo na výrobek jen proto, že byl osvobozen od cel nebo daní, ukládaných na obdobný výrobek určený ke spotřebě v zemi původu nebo vývozu.

Pojištění vývozních úvěrových rizik

Rozhodne-li se podnikatel expandovat na nové trhy, přináší mu to nejen potenciál nových zisků, ale rovněž také nová rizika. Vedle nesolidních obchodních partnerů, se kterými se musí podnikatelé mnohdy vypořádávat i ve své domovské zemi, na ně totiž v rámci zahraničního obchodu číhají i další nástrahy, které se mnohdy shrnují pod pojmem politická rizika.

Mezi ně patří například riziko znárodnění či vyvlastnění obchodního majetku v zahraničí, omezení transferu zisků ze zahraničí do domovské země či odejmutí licence pro provozování určité činnosti z jiných než zákonných důvodů.

Těmto negativním jevům se v prvé řadě snaží předcházet dvou či vícestranné dohody o podpoře a ochraně investic (tzv. BITs), které zpravidla zakazující smluvním státům shora uvedené či toto povolují za určitých podmínek (např. vyvlastnění za náhradu včetně ušlého zisku, atp.) a rovněž nastavují mechanismy pro řešení sporů z investic.

Česká republika má takovýchto dohod uzavřeno přes 70. Ani tyto dohody však nemohou vyloučit, že bude určitá zahraniční investice zmařena. Jak je patrné, nemá Česká republika uzavřeny dohody o podpoře a ochraně investic s celou řadou státu. I trhy těchto zemí však mohou být pro investory zajímavé, ba některé dokonce mimořádně zajímavé.

Zvláště v těchto případech nabývá na významu pojištění vývozních úvěrových rizik, jež je předmětem činnosti Exportní garanční a pojišťovací společnosti, a. s. (dále jen jako „exportní pojišťovna“). Tato státem vlastněná akciová společnost byla založena v roce 1992 a podle zákona o pojišťování a financování vývozu se státní podporou je v její působnosti se souhlasem České národní banky poskytovat

  • a) pojištění krátkodobých vývozních úvěrů proti nezaplacení v důsledku teritoriálních nebo kombinovaných teritoriálních a tržně nezajistitelných komerčních rizik,
  • b) pojištění dlouhodobých vývozních úvěrů a úvěrů na investice proti nezaplacení v důsledku teritoriálních nebo kombinovaných teritoriálních a tržně nezajistitelných komerčních rizik, nebo nezaplacení v důsledku tržně nezajistitelných komerčních rizik,
  • c) pojištění investic v zahraničí proti teritoriálním rizikům, především proti riziku zamezení převodu výnosu z investice, vyvlastnění, nebo politicky motivovaného násilného poškození,
  • d) pojištění proti ztrátám vývozců a investorů spojeným s přípravou a realizací obchodních činností,
  • e) pojištění úvěrů poskytnutých výrobci nebo vývozci na financování výroby určené pro vývoz proti riziku nesplacení úvěru v důsledku neschopnosti výrobce nebo vývozce splnit podmínky smlouvy o vývozu,
  • f) pojištění bankovních záruk nebo jiných služeb poskytnutých bankou vývozce zahraniční osobě za vývozce proti riziku nesplnění smluvních závazků vývozce ze smlouvy o vývozu,
  • g) pojištění rizik kurzové ztráty české koruny vůči cizím měnám vzniklé v případě pojistného plnění v důsledku rozdílu kurzu platného při sjednání pojistné smlouvy a kurzu platného při výplatě pojistného plnění,
  • h) zajišťovací činnost spočívající v přebírání rizik z pojištění podle písmen a), b) a f) sjednaných zahraničními úvěrovými pojišťovnami,
  • i) zajišťovací činnost vůči úvěrovým pojišťovnám ve vztahu k pojištění vývozu proti tržně nezajistitelným teritoriálním a tržně nezajistitelným komerčním rizikům,
  • j) pojištění a zajištění úvěrů malých a středních podnikatelů s trvalým pobytem nebo sídlem na území České republiky.

Povolení k těmto činnostem je Českou národní bankou udělováno obdobně jako v případě jiných pojišťovacích činností podle zákona o pojišťovnictví. Česká národní banka rovněž nad činností exportní pojišťovny vykonává dohled. Jednou ročně exportní pojišťovna předkládá zprávu o svojí činnosti také Poslanecké sněmovně.

Práva akcionáře, tedy státu, jsou pak vykonávána prostřednictvím příslušných ministerstev. Významné úkoly jsou přitom svěřeny především Ministerstvu financí. Na rozdíl od „běžných“ pojišťoven nemusí exportní pojišťovna plnit podmínky dostačeného kapitálu použitelného k plnění solventnostního kapitálového požadavku, neboť ten je nahrazen státní zárukou za závazky exportní pojišťovny.

Do novely zákona o pojišťování a financování vývozu se státní podporou bylo uzavření pojistné smlouvy o pojištění vývozních úvěrových rizik jednou z nezbytných podmínek pro poskytnutí podpořeného financování Českou exportní bankou, a.s. V současnosti je možné nahradit toto pojištění jiným typem zajištění závazků (viz dále).

Žádost o pojištění vývozních úvěrových rizik

Žadatelem o pojištění vývozních úvěrových rizik může být

  • a) vývozce,
  • b) výrobce,
  • c) investor,
  • d) banka výrobce,
  • e) exportní banka nebo
  • f) banka vývozce.

Žadatel předkládá svoji žádost exportní bance. Přitom je povinen v žádosti uvést nejméně:

  • a) své identifikační údaje,
  • b) výši svého čistého obchodního majetku a strukturu svých společníků,
  • c) charakteristiku vývozu a jeho objem, předpokládaný podíl hodnoty vývozu, která bude vytvořena v České republice, předpokládaný rozsah vývozního úvěru, platební podmínky a časové rozložení čerpání a splácení poskytovaného úvěru a rozsah bankovní záruky nebo jiných bankovních služeb poskytovaných v souvislosti s vývozem,
  • d) údaje o zahraniční osobě, které je vývozní úvěr poskytován, zejména identifikační údaje a údaje o její ekonomické situaci a platební morálce,
  • e) další údaje uvedené v pojistných podmínkách exportní pojišťovny.

Konkrétní údaje podle písmena e) se liší podle pojišťovacího produktu, který je žadatelem poptáván. Může jít například o informace o subjektech finančně spjatých s žadatelem, dodací podmínky podle smlouvy o vývozu, atp. Žadatel však nemusí mít obavy, že by musel podrobně prozkoumávat pojistné podmínky exportní pojišťovny, aby zjistil, které údaje je v žádosti třeba uvést.

Žádost o konkrétní pojišťovací produkt se totiž podává na příslušném formuláři, který žadatele navede na údaje, které je nutné v žádosti uvést. Formuláře žádostí naleznete přímo na webových stránkách EGAP.

Při pojišťování vývozních úvěrových rizik se posuzuje hledisko rizika návratnosti vývozního úvěru s ohledem na platební schopnost

  • a) zahraniční osoby v postavení dlužníka a
  • b) země, ze které má být úhrada pohledávky provedena nebo do níž má směřovat investice.

Závěrem je k pojišťování vývozu se státní podporou nutno podotknou, že na uzavření pojistné smlouvy s exportní pojišťovnou není právní nárok. Kdyby tomu tak nebylo, je možné, že by činnost exportní pojišťovny bylo nutné „dotovat“ ze státního rozpočtu. To by nejen nesl těžce daňový poplatník, ale rovněž by takový postup byl v rozporu s Konsensem OECD, který vyžaduje, aby pojišťování exportu se státní podporou fungovalo na principu samofinancovaní.

Exportní pojišťovna tedy musí v dlouhodobém horizontu vykazovat vyrovnané hospodaření, při kterém se vybrané pojistné rovná vyplacenému pojistnému plnění a režijním nákladům. Kdyby stát musel dlouhodobě přispívat na chod exportní pojišťovny, jednalo by se optikou Konsensu OECD o nedovolenou subvenci.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Financování vývozu se státní podporou

Ze zákona je podpořeným financováním pověřena Česká exportní banka, a. s. (dále jen jako „exportní banka“). Na rozdíl od exportní pojišťovny nejsou akcie exportní banky výhradně ve vlastnictví státu. Zákon o pojišťování a financování vývozu se státní podporou v tomto směru vyžaduje pouze, aby byl stát vlastníkem minimálně 2/3 akcií exportní banky.

Svá akcionářská práva vykonává stát obdobně jako v případě exportní pojišťovny prostřednictvím příslušných ministerstev. Stejně tak exportní banka minimálně jednou ročně předkládá zprávu o své činnosti Poslanecké sněmovně.

Činnost exportní banky spočívá především v poskytování

  • a) refinančního úvěru
  1. bance vývozce a bance dovozce na financování vývozu,
  2. bance vývozce a bance výrobce na financování výroby pro vývoz,
  3. bance investora na financování investice,
  4. bance vývozce na projektové financování,
  • b) přímého úvěru
  1. vývozci, zahraniční společnosti nebo zahraniční osobě na financování vývozu,
  2. vývozci a výrobci na financování výroby pro vývoz,
  3. investorovi na financování investice,
  4. vývozci na projektové financování,
  5. nebankovní společnosti na odkup pohledávek vývozce souvisejících s vývozem,
  • c) finančních služeb souvisejících s vývozem, které zahrnují především
  1. bankovní záruky,
  2. otevírání akreditivů a platební styk a zúčtování,
  3. zajišťovací operace,
  4. financování místních nákladů v zemi sídla nebo trvalého pobytu dovozce.

Vedle poskytování úvěrů tedy exportní banka poskytuje i ostatní bankovní služby se zaměřením na ty, které se častěji než jindy uplatní v mezinárodním obchodu (dokumentární akreditiv, dokumentární inkaso, bankovní záruky, devizové obchody či forfaiting).

Poskytování těchto služeb se přitom řídí především zákonem o bankách s případnými drobnými odchylkami podle zákona o pojišťování a financování vývozu se státní podporou. Zákonem o bankách se řídí rovněž vydávání bankovní licence k poskytování těchto služeb, kterou vydává Česká národní banka.

Výše jsme uvedli, že činnost exportní pojišťovny funguje na principu samofinancování. Jinak je tomu v případě exportní banky, která na svoji činnost čerpá dotace ze státního rozpočtu. Zdroje na poskytování úvěrů totiž exportní banka získává především na finančních trzích.

Zjednodušeně řečeno si exportní banka půjčuje na finančních trzích finanční prostředky, za což platí věřitelům úrok. Částečně jsou tyto úrokové náklady získávání zdrojů kryty úrokovými výnosy z poskytnutých úvěrů. Zbývající část rozdílů mezi úrokovými náklady a úrokovými výnosy společně s dalšími náklady pak způsobují exportní bance ztrátu, na jejíž vyrovnání může čerpat dotace ze státního rozpočtu. Děje se tak na základě žádosti o poskytnutí dotace na úhradu ztráty, kterou exportní banka předkládá Ministerstvu financí.

Povinností Ministerstva financí je pak kontrolovat správnost stanovení výše dotace. Za tímto účelem je Ministerstvo financí oprávněno vyžádat si údaje a dokumenty vztahující se ke konkrétním obchodním případům a k operacím na finančním trhu. Exportní banka je přitom povinna tyto údaje a dokumenty poskytnout, případně je zpřístupnit v elektronické podobě, a rovněž Ministerstvu financí poskytovat další nutnou součinnost.

Žádost o podpořené financování

Žadatelem o podpořené financování může být

  • a) banka vývozce,
  • b) banka výrobce,
  • c) banka investora,
  • d) zahraniční osoba,
  • e) vývozce,
  • f) investor nebo
  • g) výrobce.

Žádost o podpořené financování předkládá žadatel exportní bance. V žádosti je přitom žadatel povinen uvést nejméně:

  • a) své identifikační údaje,
  • b) výši svého čistého obchodního majetku a strukturu svých společníků,
  • c) charakteristiku vývozu a jeho objem, předpokládaný podíl hodnoty vývozu, která bude vytvořena v České republice, předpokládaný rozsah vývozního úvěru, platební podmínky a časové rozložení čerpání a splácení poskytovaného úvěru a rozsah bankovní záruky nebo jiných bankovních služeb poskytovaných v souvislosti s vývozem,
  • d) údaje o zahraniční osobě, které je vývozní úvěr poskytován, zejména identifikační údaje a údaje o její ekonomické situaci a platební morálce,
  • e) další údaje uvedené ve všeobecných obchodních podmínkách exportní banky,
  • f) identifikační údaje o bance vývozce, bance investora nebo o bance výrobce, nejsou-li žadateli o podpořené financování, kterým má být poskytnuto podpořené financování.

I exportní banka se snaží svým klientům podávání žádostí zjednodušit, a tak lze na stránkách České exportní banky nalézt všechny důležité formuláře.

Aby mohla banka provést podrobný prescoring je žadatel povinen poskytnout exportní bance údaje o svém základním kapitálu, o své bilanci a další údaje rozhodné pro posouzení jeho schopnosti zabezpečit návratnost poskytnutého podpořeného financování. Ani na podpořené financování přitom není právní nárok.

U poskytovaných úvěrů a bankovních záruk se posuzuje hledisko rizik návratnosti, zejména

  • a) platební schopnosti dlužníka a
  • b) schopnosti vývozce splnit podmínky smlouvy o vývozu.

Jak již bylo uvedeno výše, poskytnutí úvěru není nově vázáno na uzavření pojistné smlouvy o pojištění vývozních úvěrových rizik. Pokud však taková pojistná smlouva uzavřena není, je nutné zajistit, případně utvrdit, závazek jiným způsobem. Exportní banka přitom jako zajištění nebo utvrzení akceptuje především

  • a) směnku,
  • b) zástavní právo k pohledávkám,
  • c) zajišťovací převod práva,
  • d) smluvní pokutu,
  • e) bankovní záruku,
  • f) ručení,
  • g) plnění z pojistných smluv ve prospěch exportní banky či
  • h) složení depozita na účtu vedeném u exportní banky nebo u jiné banky a jeho zástavu ve prospěch exportní banky.

Nutnost zajištění případně utvrzení závazku se však netýká případů, kdy je exportní bankou poskytováno pouze refinancování stávajícího úvěru. Zákon to totiž v těchto případech nevyžaduje. Není však vyloučeno, že exportní banka bude i přesto zajištění, případně utvrzení, závazku po žadateli vyžadovat.

Dorovnávání úrokových rozdílů – IMU

Zákon o pojišťování a financování vývozu se státní podporou v neposlední řadě počítá s tím, že by se na financování vývozu vedle exportní banky podílely také banky komerční. Systém dorovnávání úrokových rozdílů (tzv. Interest Make-Up Scheme – zkráceně „IMU“) byl do zákona vpraven novelou z roku 2009.

Pro komplikovanost řízení o zařazení konkrétního úvěru do systému došlo v roce 2013 k novelizaci zákona, kterou bylo rozhodování o zařazení do systému podstatně zjednodušeno tím, že až na výjimky vyloučila aplikaci správního řádu a zároveň zapojila do řízení Exportní garanční a pojišťovací společnost, a. s.

Ani to však nevedlo k většímu zájmu o tento způsob státní podpory exportu ze strany bank a podnikatelů. Důvody rozebereme níže. Jelikož jde však o systém v mnoha zemích funkční, bude účelné jej v krátkosti popsat s nadějí, že se jej snad i u nás podaří v budoucnu spustit.

Právní úprava dorovnávání úrokových rozdílů vychází ze dvou skutečností. Zájmem vývozce, který svůj vývozní záměr financuje prostřednictvím dlouhodobého úvěru, je mít pokud možno stabilní úrokovou sazbou.

Má-li však banka poskytnout dlouhodobý úvěr s fixovanou úrokovou sazbou, přináší jí to značné riziko související s nejistými změnami úrokových sazeb v budoucnu. Toto riziko si banka kompenzuje výrazně vyšší takto sjednanou úrokovou sazbou. Systém dorovnávání úrokových rozdílů pak funguje tak, že toto riziko výkyvů úrokových sazeb na sebe přenáší stát.

Žádost o zařazení do systému může podat výhradně banka vývozce, a to Ministerstvu financí prostřednictví exportní pojišťovny. Žádost předně posoudí exportní pojišťovna, která ji v 15denní lhůtě postoupí Ministerstvu financí. K žádosti přitom připojí své stanovisko. Ministerstvo následně o žádosti ve lhůtě 30 dnů rozhodne. Na zařazení do systému, i přes splnění níže uvedených podmínek, není právní nárok. Podmínkou dorovnávání úrokových rozdílů je

  • a) soulad vývozního úvěru s mezinárodními pravidly,
  • b) sjednání pevné úrokové sazby vývozního úvěru,
  • c) pojištění vývozních úvěrových rizik exportní pojišťovnou a
  • d) skutečnost, že vývozcem není zahraniční společnost.

Systém dorovnávání úrokových rozdílů poté funguje na bázi obousměrného dorovnávání fixních úroků s náklady na pořízení zdrojů komerčních bank. Nákladem na pořízení zdrojů se přitom myslí úrokové sazby na mezibankovním trhu v příslušné měně (např. sazba EURIBOR), ke kterým se připočte předem stanovená odměna banky (uvažována je sazba odměny ve výši 0,5 %).

Tyto náklady na pořízení zdrojů, které jsou vlivem změn mezibankovních úrokových sazeb proměnlivé, jsou následně pravidelně porovnávány se sjednanou pevnou úrokovou sazbou vývozního úvěru. Pokud náklady na pořízení zdrojů přesáhnou tyto sjednané úrokové sazby, bude bance vývozce rozdíl kompenzován ze státního rozpočtu, a to prostřednictví exportní banky.

Budou-li však náklady nižší, je banka vývozce povinna převést tyto přebytky úrokových rozdílů do státního rozpočtu. Zákon dále upravuje podmínky pro ohlašování změn, provádění kontrol a také případného vyřazení ze systému.

Důvod, proč systém IMU dosud nefunguje a ani fungovat nemůže, je vcelku prostý. Zákon o financování a pojišťování vývozu se státní podporou totiž počítá s vydáním prováděcí vyhlášky Ministerstvem financí, respektive se změnou té stávající. Tato prováděcí vyhláška má mimo jiné stanovit způsob výpočtu dorovnávání úrokových rozdílů, a to především určením výše odměny pro banku vývozce. Návrh změny je v současnosti ve schvalovacím procesu na Ministerstvu financí.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Přehled všech témat Právního průvodce

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek