Pokračující hospodářské problémy RF a jejich dopad na ekonomiku a život v ruských regionech

18. 1. 2017 | Zdroj: Zastupitelský úřad České republiky

motiv článku - Pokračující hospodářské problémy RF a jejich dopad na ekonomiku a život v ruských regionech I přes optimistická prohlášení prezidenta, předsedy vlády, jednotlivých ministrů i vysokých státních úředníků o obratu trendů v ruské ekonomice a počátku opětovného nastartování růstu je všední realita stavu ruského hospodářství i života běžných Rusů odlišná, a to zejména v ruských regionech.

Nízké a stále se snižující reálné příjmy obyvatelstva, nedostatek volných pracovních míst, zvyšující se ceny potravin a základních služeb, snižování sociálních výdajů federální i komunálních vlád, zvyšující se administrativní zátěž a centralizace ekonomiky, nebo pokračující odtok zahraničního kapitálu, to vše způsobuje, že naprosté většině ruských občanů se žije hůře než před rokem 2014 a obrat jejich situace je stále v nedohlednu.

Velmi dobře je současná neutěšená situace ruské ekonomiky vidět na stavu ruských regionů. Značné problémy při naplňování federálního rozpočtu se logicky přenesly i na regionální úroveň a vyhlídky na nejbližší období nejsou příliš optimistické. Federální vláda totiž plánuje v průběhu příštích tří let snížit objem federálních rozpočtových půjček na necelých 15 % objemu současné podpory. To znamená, že přímé rozpočtové půjčky se v letech 2017–2018 sníží na úroveň 200 mld. RUB z 340 mld. RUB v roce 2016. Pro rok 2019 počítá vláda v rámci tohoto nástroje jen s 50 mld. RUB.

Tyto půjčky jsou však mnohdy významným zdrojem pro financování řady regionů, a tak současný plán může prakticky přivést k bankrotu až 20 regionů z celkových 85 federálních subjektů. Navíc snížení vládního financování přivede regiony ke zvýšení objemu komerčních půjček, což výrazně prodraží obsluhu jejich dluhu.

Zadlužení ruských regionů

Podle analýzy agentury S&P zveřejněné v prosinci 2016 vyroste v průměru přímý dluh ruských regionů v letech 2016–2019 o 50 %. Tím se zároveň zvýší i náklady na obsluhu těchto dluhů. V průměru by měly vzrůst z 8 % veškerých příjmů regionů v roce 2015 na 12 %. V některých regionech tyto náklady ale násobně převýší uvedený celostátní průměr. Vláda sice slibuje zavedení nového nástroje, který by měl umožnit selektivní přidělování peněz do regionů prostřednictvím grantů, nicméně to znamená vydělení nových dodatečných prostředků z federálního rozpočtu, což bude při výrazném prohlubování deficitu tohoto rozpočtu složité. Navíc je otázkou, zda se slíbené prostředky v rámci nového nástroje podaří nalézt jen v předvolebním období, anebo i po ruských prezidentských volbách naplánovaných na počátek roku 2018.

Agentura S&P rovněž uvádí, že prohloubení deficitu federálního rozpočtu zvýší podíl přímého dluhu regionů z 28 % objemu všech příjmů regionů v roce 2015 až do výše 43 % od všech příjmů v roce 2019. Už na konci roku 2016 totiž výše zadluženosti třetiny ruských regionů přesáhla 60 % jejich ročních příjmů. V roce 2018 by se do této situace mohlo ale dostat už přes 50 % ruských regionů. Z toho budou jen náklady na obsluhu dluhu ke stejnému roku u čtvrtiny regionů převyšovat 30 % jejich ročních příjmů. Přestože podle S&P aktuálně přímo nehrozí bankrot žádnému z federálních subjektů, 15 regionů se nachází ve velmi složité situaci a bez pomoci vlády by dospěly k bankrotu v nejbližším období.  

Konsolidovaný vnitřní dluh ruských regionů dosáhl ke konci roku 2016 výše 2,2 bilionu RUB (cca 34,4 mld. EUR při přepočtu současným kursem). Federální vláda má možnost převzít přímou finanční zprávu regionů, které ztratí schopnost se spravovat samy. Nicméně k takovému kroku zatím v Rusku nedošlo.

Zároveň se zvětšujícími se problémy v nejzadluženějších regionech se zvyšují i protesty čistých regionálních přispěvatelů do federálního rozpočtu, kteří chtějí vygenerované prostředky na svém území použít k rozvoji vlastních regionů, tím více v období vlekoucích se hospodářských a ekonomických problémů.

Tak například 60 % veškerých daní odvedených z regionů do státního rozpočtu odvádí pouhé 4 federální subjekty: Moskva (cca 9 %) a Petrohrad (cca 5 %), kde jsou zaregistrována sídla prakticky všech významných společností a pak Chanty-mansijský (cca 8 %) a Jamalo-něněcký (cca 27 %) autonomní okruh, kde se těží ropa, respektive zemní plyn. K čistým přispěvatelům do federálního rozpočtu patří ještě např. Moskveská (cca 23 %), Lenigradská (cca 10 %), Sverdlovská (cca 37 %), Čeljabinská (cca 30 %), Ťjumenská (cca 2 %), Sachalinská (cca 2 %) oblast, Republika Tatarstán (cca 58 %), nebo Něněcký autonomní okruh (cca 7 %) (Čísla v závorkách se nevztahují k odvodu daní, ale k poměru zadluženosti k celkovým příjmům regionu.).

Výše zadlužení u těchto regionů k poměru jejich příjmů patří v rámci Ruska k nejnižším (viz předchozí závorky). Město Moskva je také místem/regionem s největším přebytkem v rozpočtu – za rok 2015 to bylo 144 mld. RUB.

Naopak k nejzadluženějším regionům z pohledu poměru dluhu k výši příjmů patří: Astrachaňská oblast (131,4 % – dluh 28,65 mld. RUB), Severní Osetie (120,2 % – 10,52 mld. RUB), Karelská republika (114,1 % – 21,63 mld. RUB), Republika Marij El (113,6 % – 14,41 mld. RUB), Udmurtská republika (109,8 % – 53,11 mld. RUB), Kaľmycká republika (190,5 % – 3,62 mld. RUB), Smolenská oblast (109,5 % – 30,63 mld. RUB), Zabajkalský kraj (106,8 % – 28,29 mld. RUB), Pskovská oblast (105,2 % – 14,71 mld. RUB)

Dále Kalužská oblast (105,1 % – 35,29 mld. RUB), Kirovská oblast (101,1 % – 27,44 mld. RUB), Orlovská oblast (100,1 % – 15,19 mld. RUB), Saratovská oblast (98,1% – 52,2 mld. RUB), Karačajevo-Čerkeská republika (95,6 % – 5,91 mld. RUB), Židovská autonomní oblast (95,5% – 4,27 mld. RUB), Ivanovská oblast (94,5 % – 16,69 mld. RUB), Belgorodská oblast (93,7 % – 42,33 mld. RUB), Amurská oblast (92,6 % – 31,27 mld. RUB), Krasnodarský kraj (92,5 % – 144,77 mld. RUB), Rjazaňská oblast (89 % – 26,84 mld. RUB). Za rok 2015 mělo deficitní rozpočet 76 z 85 regionů a výše celkového schodku regionů dosáhla 370 mld. RUB.

Výše uvedené statistiky dávají tušit, že v Rusku nenarůstá konflikt jen mezi bohatými a chudými regiony, ale rovněž mezi ruskými a neruskými (etnickými) regiony, což by mohl být do budoucna poměrně vážný problém.

Ekonomická realita

Přestože se prezident Putin pochlubil ve svém tradičním projevu k národu na konci roku mnohými úspěchy, data a údaje o růstu ekonomiky, která použil, jsou přinejmenším velmi zavádějící. Tato data nikterak nevypovídají o životě Rusů v ruských regionech a o stavu jednotlivých regionálních ekonomik.

Například údaj o rekordně nízké inflaci mírně přesahující 5 % zní sice v ruských poměrech velmi pozitivně, ale běžných občanů se nijak nedotýká. Pád cen ropy ze 110 USD za barel až k hranici 30 USD za barel (průměrná roční cena ruské ropy Urals za rok 2016 byla 41,9 USD/bb) a zlevnění některých průmyslových dodávek pro vojenský komplex, který utrácel nejvíce ze všech sektorů ruské ekonomiky, jistě běžný Rus pocítí méně než zdražení některých základních druhů potravin a služeb.

Většinou se růst cen jednotlivých položek ve statistikách pohybuje na úrovni 10–20 %, nicméně to se týká v převážně většině případů pouze těch nejlevnějších a nejméně kvalitních produktů. Např. u másla je statistický růst cen 20 %, ale u střední kvality tohoto produktu je to 80–100 %. Podobné je to i u mnoha dalších položek.

Také růst průměrného nominálního příjmu na 35 000 RUB (2015 – 34 000 RUB, 2014 – 32 500 RUB, 2013 – 29 800 RUB) měsíčně je spíše statistické číslo a mnoho obyvatel mimo velká města a těžební regiony na něj nedosáhne. Nejvyšší průměrný nominální příjem je v Jamalo-něněckém autonomním okruhu – 77 000 RUB. V Moskvě činí průměrný nominální příjem 64 000 RUB a v Petrohradě už jen 44 000 RUB.

Ve většině regionů se ale průměrný příjem pohybuje mezi 22 000–26 000 RUB (tedy 328 – 406 EUR) měsíčně. Medián je pak ještě o cca 4000 RUB nižší. Běžný plat v ruských regionech se tak nezřídka pohybuje pod hranicí 20 000 RUB za měsíc.

Zcela mimo realitu je tvrzení o zvýšení reálných příjmů obyvatelstva. Ty se naopak za poslední tři roky velmi výrazně snížily a obyvatelstvo viditelně zchudlo, na čemž se shodují i ruští ekonomičtí experti. Lidé, kteří byli v regionech zvyklí často vykonávat dvě i tři práce naráz, postupně přicházejí o svá zaměstnání, tak že jim zůstane pouze jedno. Běžným jevem je také „dobrovolné“ snižování platů v podnicích nebo zpožďování výplat. Lidé pak běžně utrácejí prakticky veškeré své příjmy jen za jídlo, nájem a komunální služby a léky.

Prezident Putin se ve svém projevu rovněž chlubil nízkou nezaměstnaností. Ta je však způsobena nízkou efektivitou práce a rovněž umělým udržováním zaměstnanosti, kdy lidé pracují jen malý počet hodin za nízký plat. Výjimkou nejsou ani případy, kdy jsou zaměstnanci odesíláni na časově předem neomezenou neplacenou dovolenou. Nárůstu nezaměstnanosti brání také již výše uvedený fakt, že lidé v regionech mají často více zaměstnání a ztráta jednoho z nich se do statistik nijak nepromítá. Navíc ti, kteří práci již nyní nemají, ji jen velmi složitě hledají. To se týká především ruských regionů. Značná nezaměstnanost v regionech panuje i mezi mladými lidmi po ukončení školního či univerzitního vzdělání.

Úsměvně působí i informace o rekordním růstu agrárního sektoru. Ten je celkově zastaralý, dlouhodobě podfinancovaný a vykazující záporné či nulové růstové hodnoty. V takové situaci je logické, že ostré ochranářské opatření v podobě zákazu dovozu zemědělské produkce z hlavních dodavatelských zemí se promítne do mírně zvýšené aktivity domácího sektoru, a to bez většího úsilí, či jeho reálného kvalitativního posunu. Navíc se snížila kvalita a dostupnost jednotlivých potravin a zemědělských produktů, což na rozdíl od zavádějících čísel o růstu sektoru běžný ruský občan reálně pociťuje.

Putinova slova o tom, že se sice Rusku nedaří dostatečně efektivně převádět výsledky vědy a výzkumu do praxe a že na ruskou vědu putuje čím dál tím méně peněz, nicméně Rusko je na špičce výzkumu v jaderné, raketové a vojenské oblasti, zní běžnému občanu EU také spíše jako text vytržený z projevu sovětského lídra z konce 70. let minulého století. Navíc tyto „úspěchy“ jen těžko mohou pomoci rozvoji jednotlivých regionů a jejich ekonomik.

Ty naopak potřebují nárůst státních i soukromých investic, jejichž významnou složkou by měly být investice zahraniční. K tomu však nedochází. Naopak, státní investice výrazně klesají, a to zejména ve zdravotní, vzdělávací, sociální, bytové, nebo komunální oblasti. Tedy v sektorech, které mají největší vliv na kvalitu života občanů každé země. Navíc tyto investice jsou regionálně nevyvážené a do východní části Ruska směřuje jen necelých 10 % těchto investic.

Co se týče zahraničních investic, ty jsou kvůli malé transparentnosti právního prostředí, zvýšené administrativní zátěži, vysoké míře korupce a především vysoké míře politické, ekonomické i právní nestability na minimální úrovni a naopak dochází ke zvýšenému odtoku zahraničního kapitálu. Odliv zahraničního kapitálu se sice v roce 2016 zpomalil, ale to bylo do značné míry způsobeno tím, že jeho značná část opustila Rusko už v minulých letech.

Stále se rovněž nedaří nastartovat rozvoj malého a středního průmyslu, jenž by měl být základem rozvoje regionálních ekonomik. Naopak dochází ke stále větší centralizaci ruské ekonomiky. V roce 2016 ovládal stát přímo nebo zprostředkovaně okolo 60 % veškerých ruských aktiv, zatímco v roce 2000 se tato hodnota pohybovala okolo 30 %. Malí a střední podnikatelé neprosperují a nemohou tak vytvářet nová pracovní místa.

Mnoho lidí je zaměstnáno v obřích státních, polostátních či strategických soukromých společnostech ovládaných hlavními oligarchy. Tyto společnosti pak často spoléhají pouze na státní federální a v menší míře regionální zakázky, neboť kupní síla Rusů a menších a středních společností, ale i jednotlivých regionů je na nízké úrovni a nízká produktivita práce, technologická zastaralost výroby a nízká kvalita často brání exportu zboží na rozvinuté trhy do zahraničí.

Navzdory prohlášením ruského prezidenta a nejvyšších státních představitelů o začínajícím opětovném růstu ruské ekonomiky a různých absolutních rekordních ekonomických hodnotách se většina ruských ekonomických expertů shoduje, že ruská ekonomika je ve fázi dlouhodobé krize, která pomalu začíná přecházet ve stagnaci a bez radikálních reforem, kterým prozatím nic nenasvědčuje, se ji v nejbližší době ani nepodaří opětovně nastartovat ke zdravému růstu.

Informace poskytnuta Zastupitelským úřadem České republiky v Moskvě (Rusko).

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek