Postavení cizinců na vnitřním trhu EU

5. 8. 2008 | Zdroj: Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO)

Jaké je postavení cizinců na vnitřním trhu? Na tuto otázku se snaží odpovědět brožura Ministerstva průmyslu a obchodu ČR, která si klade za cíl usnadnit osobám ze třetích zemí orientaci v komunitární legislativě a jejich právech v případě, že se hodlají v některém členském státě usadit. Brožura zároveň poskytuje srovnání práv občanů třetích zemí s právy občanů EU a je kromě češtiny vydána v dalších šesti jazycích.

Vývoj komunitární legislativy umožnil, že se komunitární právo vztahuje kromě občanů 27 členských států také na subjekty třetích zemí usazené na území některého z členských států. Jedná se např. o rodinné příslušníky či o dlouhodobě pobývající residenty, jejichž práva se na základě několikaletého pobytu na území daného státu blíží právům občanů tohoto státu.

Brožura Ministerstva průmyslu a obchodu ČR ve strukturované podobě vysvětluje pojmy týkající se statutu cizince a rozsahu práv, kterými třetí osoby v rámci volného pohybu osob, svobody usazování, svobody poskytování služeb, vysílání pracovníků disponují a uznávání kvalifikací.

Brožura je kromě češtiny vydána v dalších šesti jazycích: angličtině, němčině, francouzštině, ruštině, ukrajinštině a vietnamštině, a proto je užitečným informačním zdrojem pro všechny občany, kteří mají zájem o pobyt v některé ze zemí Evropské unie.

 

1. Úvod

Hlavním cílem příručky je snaha přiblížit cizincům ze třetích zemí, jakým způsobem mohou využít oprávnění vyplývající ze stávající komunitární úpravy v jejich každodenním životě na území ČR. Komunitární právo se vztahuje na občany sedmadvaceti členských států a na subjekty usazené na území některého ze členských států. Vývoj komunitární legislativy v současné době umožňuje využití některých práv i osobami ze třetích zemí. Jedná se např. o rodinné příslušníky ze třetích zemí, kteří svá práva odvozují od postavení občanů EU (1 Směrnice Rady a EP č. 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států.) či o tzv. dlouhodobě pobývající rezidenty, jejichž práva se na základě několikaletého pobytu na území daného státu blíží právům občanů tohoto státu.

Tato příručka si neklade za cíl poskytnout komplexní přehled podmínek pobytu a podnikání cizinců na území ČR. Tyto podmínky jsou obsaženy v jiných příručkách realizovaných v rámci projektů na podporu integrace cizinců v ČR.

2. Vnitřní trh EU a čtyři svobody

Vnitřní trh Evropské unie je defi nován jako prostor tvořený územím 27 členských států, ve kterém se uplatňují čtyři základní svobody: volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu.

2.1 Volný pohyb zboží

Volný pohyb zboží je jedním ze základních atributů fungování vnitřního trhu. Aby byl v praxi zcela naplněn obsah této svobody a zboží se tak mohlo volně pohybovat přes hranice členských států EU, bylo nutno odstranit řadu překážek. Nejprve byly odstraněny tzv. tarifní překážky, jako jsou cla a jiná omezení tohoto druhu, které brzdily spolupráci a obchodní výměnu zboží mezi členskými státy. Časem se ukázalo, že odstranění těchto překážek bylo nedostatečné a pozornost byla zaměřena i na odstranění překážek jiného, většinou technického typu. Pod těmito tzv. netarifními překážkami obchodu si lze představit např. požadavky na označení zboží nebo na jeho rozměry.

Odstranění překážek je v zásadě řešeno dvojím způsobem.

  • Národní předpisy pro určité výrobky jsou na úrovni EU sjednocovány (harmonizovány).
  • U výrobků, které harmonizovány nejsou, se uplatňuje tzv. princip vzájemného uznávání. Tento princip vychází z teze, že pokud je zboží uváděno na trh jednoho členského státu, může být uznáno a uvedeno i na trh jiného členského státu.

2.2 Volný pohyb osob

Volný pohyb osob je další ze svobod vnitřního trhu, jejíž fungování zajišťuje občanům EU volně se pohybovat za prací, podnikáním, studiem nebo cestováním do kteréhokoli členského státu. Historicky je základem volného pohybu osob volný pohyb pracovníků a jejich přístup na trh práce.

Postupem času se však právo volného pohybu na území EU začalo vztahovat také na rodinné příslušníky pracovníků a ještě později na další skupiny občanů členských států (důchodci, studenti atd.) a oprostilo se tak od svého úzkého vztahu k práci – volný pohyb tak dnes znamená také volný přechod přes hranice členských států za účelem rekreace či studia.

Pokud volného pohybu osob využívají za účelem podnikání osoby samostatně výdělečně činné nebo právnické osoby, mluvíme o tzv. svobodě usazování.

2.3 Volný pohyb služeb

Volný pohyb služeb umožňuje podnikateli, který je usazen v jednom členském státě, poskytovat svoji službu v jiném členském státě za předpokladu, že jde o dočasnou a příležitostnou činnost.

  • Typicky si lze pod tímto představit např. služby patentových zástupců, architektů, kadeřníků apod., kteří v hostitelském členském státě poskytují služby dočasně a po splnění služby/zakázky se vrátí zpět do státu usazení.
  • Volný pohyb služeb může dále představovat situace, kdy se za službou přemísťuje její příjemce, např. turista.
  • Konečně v praxi nastává také situace, kdy jak poskytovatel, tak příjemce zůstávají ve svých státech a přes hranice cestuje samotná služba (může se jednat např. o služby poskytnuté přes internet nebo poštou odeslaný architektonický návrh stavby).

2.4 Volný pohyb kapitálu

Volný pohyb kapitálu je další významnou svobodou, jejíž dosažení bylo nejnáročnější a trvalo nejdéle. Tato svoboda umožňuje podnikům a podnikatelům optimální volbu sídla v EU a tím využívání hospodářských výhod integrace. Jeho součástí je i svoboda pohybu plateb, která zaručuje hladký průběh finančních transakcí mezi subjekty z různých členských států prostřednictvím finančních institucí.

Následující text se zaměřuje na svobody, které jsou z pohledu osoby ze třetí země přicházející na území České republiky nejdůležitější, a to volný pohyb osob a volný pohyb služeb. Volný pohyb kapitálu a zboží totiž nemá osobní podstatu – vztahuje se k předmětu samotnému a nikoli k občanu EU a nebo cizinci.

3. Status cizince v ČR

3.1 Cizinec v ČR jako fyzická osoba

Získal-li cizinec ze třetí země na českém území status dlouhodobě pobývajícího rezidenta (nikoli tedy nutně české občanství) a zařídil-li si podnikatelské oprávnění, bude v zemích EU na základě Směrnice 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků z třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, považován za českého podnikatele a nebude s ním být moci zacházeno jako s občanem třetího státu.

Čínský občan s trvalý pobytem v ČR, který se chce přestěhovat do Francie, musí, pokud to francouzské úřady požadují, požádat o povolení k pobytu již v ČR a musí prokázat, že má příjem, díky kterému se nestane zátěží pro francouzský systém sociálního zabezpečení, dokud si ve Francii nenajde zaměstnání. Pokud si v ČR zařídí živnostenské oprávnění, bude nyní na základě směrnice 2003/109/ES ve Francii považován za českého podnikatele a nebude s ním být moci zacházeno jako s občanem třetího státu.

3.2 Cizí právnická osoba v ČR

Právnické osoby se na české a zahraniční dělí podle toho, ve které zemi mají své sídlo. Pokud je tedy firma založena na území ČR a její sídlo se nachází rovněž v Česku, je z pohledu evropského práva českou společností, i když její zakládající právnické osoby jsou občany třetích států. Může tedy například zakládat své pobočky v jiných členských státech, přesunou tam své sídlo nebo jinak využívat svobody vnitřního trhu.

3.3 Cizinecké režimy v ČR

Kterýkoli cizinec se může v souladu s obchodním zákoníkem (zákon č.513/1991 Sb.) stát členem české právnické osoby tím, že firmu přímo založí nebo se stane jejím podílníkem. To ho však ještě neopravňuje, aby se v Česku fyzicky zdržoval.

Cizinecké režimy na území ČR upravuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „cizinecký zákon").

a) Cizinec ze třetích zemí může být na území ČR a tím i na území EU zaměstnán nebo může podnikat pouze na základě víza k pobytu nad 90 dní, povolení k dlouhodobému pobytu nebo povolení k trvalému pobytu.

  • Jestliže cizinec obdrží vízum k pobytu nad 90 dní, může v ČR zůstat nejdéle jeden rok. O vízum je možno žádat opakovaně.
  • Pokud chce cizinec v ČR být déle, lze žádat o povolení k dlouhodobému pobytu.
  • Povolení k trvalému pobytu může cizinec dostat buď po 5 letech nepřetržitého pobytu v ČR, nebo jako příbuzný občana ČR (manžel nebo dítě mladší 21 let).

Občanka Ruské federace, která pět let po sobě obdržela povolení k dlouhodobému pobytu v ČR, tak splnila podmínku pětiletého nepřetržitého pobytu v ČR a získala zde nárok na povolení k trvalému pobytu. Nyní se může v ČR ucházet o práci, aniž by k tomu potřebovala pracovní povolení, může požádat o živnostenské oprávnění, o dávky státní sociální podpory a pomoci vázané na trvalé bydliště. Jedná se např. o porodné či o přídavky na děti.

  • Azyl – Zvláštní možností, jak získat možnost trvale pobývat na území ČR, je azyl, tedy mezinárodní ochrana poskytnutá Českou republikou podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.

b) Na základě krátkodobého víza do 90 dní nebo na základě bezvízového styku může turista ze třetí země cestovat po zemích Schengenského prostoru, aniž by musel v každé zemi znovu žádat o vstupní vízum. Při tomto krátkodobém pobytu však cizinec nemůže podnikat ani být zaměstnán.

Jednotná Schengenská víza jsou však jen krátkodobá, nepřesahující dobu tří měsíců. Ostatní víza zůstávají v režii členských států Schengenského prostoru. Členskými státy je v současné době Belgie, Dánsko, Německo, Finsko, Francie, Řecko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko, Švédsko, Španělsko, Island (není členem EU) a Norsko (není členem EU). Česká republika a další nové země EU (kromě Kypru, Rumunska a Bulharska) jsou členem Schengenského prostoru od 21. prosince 2007.

Bližší informace k podmínkám pobytu na území ČR lze nalézt na stránkách Ministerstva vnitra ČR (www.mvcr.cz) a Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (www.mpsv.cz).

4. Svoboda volného pohybu osob

4.1 Volný pohyb osob obecně

Dominantní součástí volného pohybu osob v Evropské unii je právo volného pohybu pracovníků. Občané EU mají stejný přístup na trh práce ostatních členských států jako jejich vlastní občané, tedy bez jakýchkoli omezení, povolení nebo dalších podmínek. Právo na rovné zacházení se vztahuje nejen na vstup na trh práce, ale i na hledání zaměstnání, služby zaměstnanosti, odměňování a propouštění.

Když však na trh některého ze států EU vstoupí fyzická nebo právnická osoba ze třetí země, pak má podmínky vstupu poněkud omezené, protože každý členský stát si může stanovit vlastní požadavky, které musí občané třetích zemí splnit. Například v České republice musí zájemce o práci či o založení firmy obdržet potřebná povolení.

Směrnice EU č. 2003/109/ES o právním postavení příslušníků ze třetích zemí zavádí statut dlouhodobě pobývajícího rezidenta. Do českého právního řádu bylo toto ustanovení včleněno novelou cizineckého zákona, platnou od 26. ledna 2006.

Podmínkou získání statusu dlouhodobě pobývajícího rezidenta je, aby cizinec žil na území členského státu nepřetržitě alespoň pět let, neohrožoval veřejný pořádek nebo bezpečnost a prokázal zajištění určitých finančních prostředků k trvalému pobytu. Na dlouhodobé rezidenty je potom pohlíženo obdobně, jako na příslušníky členského státu EU v přístupu k zaměstnání, k samostatné výdělečné činnosti, v pracovních podmínkách, v daňovém zvýhodnění či v přístupu k dalšímu vzdělávání.

4.2 Volný pohyb cizinců, dlouhodobých rezidentů (směrnice č. 2003/109/ES)

Směrnice č. 2003/109/ES přiznává osobám, uznaným jako dlouhodobý rezident, právo volně pobývat na území ostatních členských států EU za účelem zaměstnání nebo samostatně výdělečné činnosti, studia nebo odborného vzdělávání. Členské státy však mají možnost tato práva do jisté míry omezit, zvláště pak volný pohyb pracovníků. Každý členský stát totiž považuje za důležitou ochranu pracovního práva a související právo na sociální zabezpečení.

Členské státy tedy mohou:

  • rozhodnout podle svých vnitrostátních předpisů o podmínkách, za nichž dlouhodobě pobývající rezidenti z jiných členských států mohou coby sezónní pracovníci pobývat na jejich území;
  • vztáhnout zvláštní podmínky také na přeshraniční pracovníky;
  • uplatnit zvláštní vnitrostátní postupy, týkající se požadavků na obsazení volného pracovního místa nebo na výkon samostatné výdělečné činnosti;
  • z důvodů politiky trhu práce dát přednost občanům EU, nebo také státním příslušníkům třetích zemí, zejména těm, kteří v daném státě legálně pobývají a pobírají zde podporu v nezaměstnanosti;
  • omezit počet osob ze třetích zemí, které mají nárok na přiznání práva pobytu.

Směrnice umožňuje vůči dlouhodobým rezidentům uplatňovat řadu administrativních pojistek. Například požadavek, aby rezident požádal o povolení k pobytu už ve státě, kde je dlouhodobým rezidentem, požadavek prokázat stálé a pravidelné příjmy nebo uzavření pracovní smlouvy, pokud se rezident chce přestěhovat za účelem výkonu povolání do jiného členského státu.

Výše uvedená opatření neplatí pro situace, kdy je dlouhodobý rezident vyslán jako pracovník v rámci přeshraničního poskytování služeb nebo sám poskytuje tyto služby.

Vietnamský občan s trvalý pobytem v ČR, který se chce přestěhovat do Francie, musí, pokud to francouzské úřady požadují, požádat o povolení k pobytu již v ČR a prokázat, že má příjem, díky kterému se nestane zátěží pro francouzský systém sociálního zabezpečení, dokud si ve Francii nenajde zaměstnání. Až si bude ve Francii hledat práci, setká se možná s tím, že zaměstnavatel bude muset na volné místo přednostně přijmout občana některého členského státu EU nebo občana 3. státu s trvalým pobytem ve Francii.

5. Svoboda usazování

5.1 Svoboda usazování obecně

Usazení znamená podle evropského práva založení podniku, přenesení sídla nebo získání živnostenského oprávnění, tedy splnění požadavků, které jsou ve členském státě vyžadovány před tím, než může fyzická nebo právnická osoba začít podnikat. Svoboda usazení se vztahuje jak na osoby samostatně výdělečně činné, tak na podniky a společnosti. Výše uvedené podmínky však neplatí pro osoby, které nejsou usazeny na území členského státu EU. Chorvatská obchodní společnost se tak nemůže rozhodnout a bez dalšího založit pobočku ve Slovinsku, nebo do Slovinska přesunout své sídlo. Evropské právo v tomto případě plně respektuje právo členského státu rozhodnout, zda fyzické či právnické osobě z třetího státu umožní usazení na svém území.

5.2 Svoboda usazování cizinců, dlouhodobých rezidentů

Evropská směrnice garantuje dlouhodobým rezidentům také svobodu samostatné výdělečné činnosti ve všech členských státech EU. Například vietnamský obchodník žijící v České republice si tedy může otevřít kamenný obchod i v jiném členském státě EU nebo se tam přímo přestěhovat a obchodovat tam.

Ovšem členské státy mohou provést průzkum situace na vlastním trhu práce a uplatnit vnitrostátní postupy. I zde mohou platit určité administrativní pojistky jako v bodě 4 - požadavek, aby rezident požádal o povolení k pobytu už na území státu, kde je dlouhodobým rezidentem, požadavek prokázat stálé a pravidelné příjmy nebo uzavření pracovní smlouvy, pokud chce rezident pracovat v jiném členském státě.

Makedonský občan, který podniká na území České republiky a rozhodne se rozšířit své aktivity i do Polska, může narazit na administrativní překážky, které zabrání nebo ztíží jeho usazení v tomto státě. Může se např. stát, že v Polsku bude muset znovu splnit požadavky, které již jednou splnil v České republice.

6. Svoboda poskytování služeb

6.1 Svoboda poskytování služeb obecně

Podnikatelé, jež jsou právnickými a fyzickými osobami usazenými na území určitého členského státu, obvykle v rámci své podnikatelské činnosti poskytují služby na území státu svého usazení.

Pokud však podnikatel přijme zakázku (objednávku služby), která má být plněna na území jiného členského státu, hovoříme o tzv. přeshraničním poskytování služeb. Přeshraničně poskytovat služby mohou pouze podnikatelé, jež jsou usazeni na území některého členského státu EU (viz výše). Osoby, které tento požadavek nesplňují, nemohou bez dalšího vstupovat na vnitřní trh Evropské unie a poskytovat přeshraničně služby.

Například běloruská stavební společnost nemůže v rámci svobody volného pohybu služeb bez dalšího provést v Polsku stavební práce. Jedná se totiž o zahraniční právnickou osobu usazenou mimo EU a to, zda Polsko otevře tomuto podnikatelskému subjektu svůj trh či nikoli, závisí pouze na jeho vůli (obvykle by k tomu došlo na základě mezinárodní smlouvy). Oproti tomu stavební společnost usazená na Slovensku na polský trh se službami přístup mít musí. Pokud by jí v tom Polsko bránilo, vystavuje se riziku porušení evropského práva (a postihu ze strany orgánů EU).

6.2 Svoboda poskytování služeb cizinci, dlouhodobými rezidenty (na základě směrnice 2003/109/EC)

V oblasti přeshraničního poskytování služeb platí pro dlouhodobé rezidenty plná svoboda poskytování služeb. Mohou tedy jako osoby samostatně výdělečně činné stejným způsobem jako občané EU získávat občasné zakázky i v jiných členských státech EU, aniž by jim někdo bránil na základě faktu, že nejsou občany EU.

Pokud by např. chilský obchodník, jenž je v ČR dlouhodobým rezidentem (osoba, která má povolení k dlouhodobému či trvalému pobytu na území ČR), měl zájem o stánkový prodej v některém členském státě EU v rámci nějakého veletrhu, neměly by mu v tom úřady tohoto státu bránit na základě jeho národnosti.

7. Vysílání pracovníků

7.1 Vysílání pracovníků obecně

Vyslání pracovníků je pojem popisující situaci, kdy podnikatel usazený v jednom členském státě EU získá zakázku k přeshraničnímu poskytnutí služby v jiném členském státě a k provedení této zakázky potřebuje pracovníky, kteří musí být v místě výkonu služby fyzicky přítomni. Podnikateli tedy nezbývá, než pracovníky do zahraničí fyzicky dopravit – řečí evropského práva vyslat. V průběhu vyslání se - s některými výjimkami – vyslaní pracovníci stále řídí pracovním právem domovského státu.

V průběhu vyslání se sice obecně právní vztah mezi vyslaným pracovníkem a vysílajícím zaměstnavatelem řídí „domácím" právem podnikatele, ale toto právo je v oblasti některých pracovněprávních podmínek nahrazeno právem hostitelského státu. Tato komplikovaná konstrukce pak v praxi znamená, že například českému, do Německa vyslanému pracovníkovi, musí zaměstnavatel vyplácet německou mzdu a dodržovat vůči němu německé podmínky bezpečnosti práce. Na druhou stranu například podmínky pro výpověď z pracovněprávního poměru se v tomto vztahu nadále řídí českým právem.

Členský stát, jenž je cílem vyslání, nemá dle evropského práva pravomoc vyslání pracovníků povolovat či zamítat, má pouze právo kontrolovat, zda vyslání probíhá v souladu s podmínkami, které stanoví jeho právní řád.

7.2 Vysílání pracovníků cizinců

Vyslání pracovníků, kteří jsou občané třetích zemí, se však komplikuje především v tom, že členské státy v průběhu vyslání nekontrolují pouze to, zda zaměstnavatel plní ve vztahu k zaměstnancům určité pracovněprávní požadavky (vyplácí jim alespoň minimální mzdu, umožňuje výběr dovolené atd.), ale také to, zda jsou vyslaní pracovníci, občané třetí země, zaměstnáni na území vysílajícího státu legálně (např. to, zda „doma" skutečně mají víza, pracovní povolení atd.). Taková kontrola je, pokud je přiměřená svému cíli a vyslání příliš neztěžuje, legitimní a v souladu s evropským právem.

Turecká firma zapsaná v českém obchodním rejstříku může vysílat své české pracovníky do Rakouska při splnění náležitostí vyslání bez dalšího. Pokud by tato firma vyslala také své turecké zaměstnance, může po nich kontrolor požadovat, kromě předložní formuláře E 101 potvrzujícího příslušnost k českému systému sociálního pojištění, evropskou kartu zdravotního pojištění a pracovní smlouvy, také české pracovní povolení.

Někdy však – a tyto případy bohužel nejsou výjimečné – cílový stát vyžaduje pro takové pracovníky pracovní povolení nebo požaduje, aby byli pracovníci, kteří mají být vysláni, u zaměstnavatele zaměstnáni po určitou dobu či aby měli se zaměstnav

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek