Fiskální pozice EU a jejích jednotlivých členských zemí pod vlivem krize

11. 8. 2009 | Zdroj: EU Office ČS, a. s.

Veřejné finance představují klíčový parametr a nástroj pro ekonomické oživení v EU s ohledem na to, jak hloubka hospodářské recese a úvěrové problémy vyžadují přijetí účinných kroků v oblasti fiskální politiky. Text pojednává o aktuálním vývoji fiskální situace EU ovlivněné ekonomickou krizí a přináší komparaci jednotlivých členských států EU s ohledem na využití fiskálního stimulu i stav a výhled základních ukazatelů veřejných financí.

Deskripce problémů

Fiskální podpora ekonomiky společně s nárůstem úrokových sazeb v některých zemích, významnými veřejnými intervencemi ve finančním systému a zásadními výpadky daňových výnosů na příjmové straně ostře zhoršily ukazatele veřejných financí. Navíc se objevují významná narůstající rizika dalšího nárůstu hladin dluhu, zvážíme-li, že rozřešení problému finančního sektoru v EU přichází stále relativně pomalu a rovněž situace na trhu práce vzbuzuje obavy ohledně zvýšené angažovanosti veřejných financí na jejím řešení.

Toto období současně představuje významný zátěžový test i pro existenci Paktu stability a růstu (Stability and Growth Pact; SGP). S nově zabudovanou flexibilitou reformovaného Paktu (po roce 2005) bylo fiskálnímu rámci na jedné straně umožněno zajištění odpovídající podpory ekonomikám EU v mimořádné době krize, na druhé straně vytvořilo jasnou potřebu pro budoucí přizpůsobení fiskálního systému s ohledem na jeho dlouhodobou udržitelnost a posílenou disciplínu.

Zatímco fiskální konsolidace v několika minulých letech (polovina této dekády) vytvořila v některých zemích EU (jichž byla v součtu dokonce většina) určitý „nárazník“, je potřeba zlepšení preventivní složky SGP. To zahrnuje zejména potřebu určitých členských států využít „dobrých“ předkrizových časů ke zlepšení stavu jejich veřejných financí, která by jim umožnila vstoupit do krizového období z příznivějších startovacích pozic bez radikálních negativních projevů a dopadů. Navíc, minulé rozpočtové dohledy mnohdy nebyly dostatečně obsáhlé a komplexní.

Veřejné finance v EU se dostaly do bezprecedentního tlaku, přičemž sehrávají velmi podstatnou roli v procesu překonávání finanční a ekonomické krize. Ekonomika EU je především těžce zasažena šokovou vlnou krize, jež se objevila a rychle rozšířila z USA, ovlivněna velmi silnou exportní závislostí EU, její integrací a pozicí v rámci globálních kapitálových trhů, a současně i značnou vnější i vnitřní makroekonomickou nerovnováhou, jež vznikla či projevila se v řadě členských států EU. V roce 2009 je pokles reálného HDP EU odhadován na 4 % a pro rok 2010 je predikována Evropskou komisí faktická stagnace jeho dynamiky (–0,1 % meziročně).

Vzhledem k hloubce recese a úvěrovým potížím jsou veřejné finance v EU zatíženy ve vztahu ke krizi významným břemenem, projevujícím se ve třech rovinách:

  • oslovení poptávkových výpadků v krátkém období prostřednictvím fiskálních stimulačních opatření a umožnění působení automatických stabilizátorů;
  • obnova zdraví finančního sektoru a podpora funkce zprostředkování v sektoru finančních trhů;
  • příspěvek dlouhodobým růstovým vyhlídkám ve prospěch strukturálních změn a zajištění dlouhodobě udržitelného rozpočtového vývoje.

V rámci EERP definovala EU efektivní rámec, zaměřený na následky hospodářského poklesu, kombinující aktivní fiskální stimul se strukturálními reformami. Program posvěcený Evropskou radou v prosinci 2008 volá po zdrženlivé fiskální podpoře v objemu alespoň 1,5 % HDP. Tato celounijně a rovněž globálně koordinovaná reakce představuje zásadní příspěvek reagující na globální ekonomickou krizi a uchopující opatření k jejímu utlumení, v němž všechny země s dostatečným fiskálním prostorem vyžadují aktivní podporu při vyplňování krátkodobých poptávkových poruch.

Modelové simulace Evropské komise jasně ukazují, že koordinovaná reakce v podobě hospodářské politiky má významně větší dopad na výstup a je v konečném důsledku i méně nákladná v porovnání s opatřeními prováděnými separovaně jednotlivými zeměmi. Celkově členské státy přijaly nebo oznámily opatření fiskálního stimulu v celkovém objemu 1,1 % unijního HDP v roce 2009 a 0,7 % v roce 2010. Z tohoto celkového objemu 1 % HDP je provedeno na příjmové straně a 0,8 % na straně výdajové. Tato stimulační opatření by měla přispět přibližně 0,75 procentními body reálnému růstu HDP v roce 2009 a 0,35 procentními body v roce 2010.

zpět na začátek

Balíčky fiskální podpory přijaté v rámci EERP byly provázeny obecnými principy fiskální a ekonomické obezřetnosti, nicméně určitá rizika ohledně jejich efektivnosti zůstávají. Sada oněch principů zahrnuje požadavky shrnutelné pod „tři T“ (timely, temporary a targeted) – mají tedy být vhodně časované, implementované po přechodnou dobu a přesně cílované; to společně s potřebou koordinovaného přístupu, který však bere v úvahu rozdíly mezi zeměmi ohledně jejich fiskálního prostoru. Co se časování týče, byly zde zpočátku obavy, že za předpokládaným vývojem ekonomické aktivity by dopad EERP mohl přinést svůj efekt až v relativně pozdní fázi hospodářského cyklu. Ale s tím, jak se snižovala rizika ohledně budoucích růstových projekcí, byly tyto obavy pozvolna odstraněny.

Co se týče cílení opatření, tato byla ve velkém rozsahu nasměrována tam, kde je předpokládán největší multiplikační efekt a tedy největší potenciál ke zmírnění dopadu krize na ekonomickou aktivitu. Důležité navíc je, aby podpora jednotlivých sektorů v některých členských státech, která se jeví jako úspěšná při zaplňování krátkodobých výpadků na straně poptávky, byla vážena vůči jejich potenciálním dlouhodobým destruktivním efektům. Co se týče přechodnosti, je tato předpokládána pro většinu opatření (například přednostní využívání veřejných investic a daňových úlev, pro které již vesměs byla oznámena jejich časová omezenost). Zůstává nicméně rizikem, že některá opatření především na příjmové straně se stanou trvalejšími.

Vedle obezřetných fiskálních opatření přichází dokonce ještě větší podpora ekonomiky EU z titulu automatických stabilizátorů. Větší část vlád v EU v porovnání s USA aplikuje tento typ podpory především v oblastech sociálního zabezpečení, v nichž je intenzita jeho využití v Evropě silnější v porovnání s americkou praxí.

Důsledkem je, že průměrný rozpočtový deficit v EU se již v roce 2008 zhoršil na 2,3 % HDP z 0,8 % v roce 2007 (1,9 % v roce 2008 a 0,6 % v roce 2007 pro euro-zónu) a je očekáváno další výrazné zhoršení až na 5 % HDP v roce 2010 (4,6 % HDP pro eurozónu).

Vezmeme-li v úvahu, že některé členské státy EU byly zvláště tvrdě zasaženy krizí a některé již měly velmi komplikované počáteční makroekonomické startovací pozice, možnosti a potřeby fiskální politiky se napříč EU dosti odlišují. Ačkoliv celková hladina úrokových sazeb podstatně klesla v porovnání s předkrizovou úrovní, významně vyšší rizikové prémie, které finanční trhy žádají po dluhopisech emitovaných některými členskými státy, mohou být velmi nákladné a v delším období působit proti účinkům fiskálních stimulačních politik a opatření. Tudíž členské státy EU potřebují pečlivě řídit svůj fiskální prostor a pozici ve světle obav o jejich udržitelnost. Ocenění dlouhodobé udržitelnosti fiskálních pozic již odhalilo silný nárůst rizik v této oblasti (prozatím dokonce bez ohledu na potenciální podpůrné aktivity vůči bankovnímu a finančnímu sektoru).

To vše se mezi členskými státy EU promítá do strmého nárůstu míry jejich veřejného zadlužení, nejen v důsledku reflexe schopnosti oslabených ekonomik generovat příjmy podléhající zdanění či jako výsledek fiskální podpory zasaženým ekonomikám, ale rovněž v důsledku přímých veřejných intervencí ve prospěch bankovních a finančních systémů. Míra veřejného dluhu k HDP v EU, která právě překročila 60 % mez v roce 2008 (po 58,7 % v roce 2007), by se měla do roku 2010 zvýšit o varovných 21 procentních bodů na nyní odhadovaných 79,4 % HDP.

Pro eurozónu je tento nárůst předpokládán mírně nižší (přibližně 18 procentních bodů v období mezi léty 2007–2010). Doposud nárůst míry veřejného dluhu o přibližně 3,3 procentního bodu (5 procentních bodů pro eurozónu) je odhadován s implementací podpůrných opatření vůči finančnímu sektoru.

Toto číslo nicméně nelze považovat za konečné. Dosud členské státy podpořily své bankovní a finanční sektory opatřeními v částce asi 13 % HDP a byly schváleny prostředky a nástroje v hodnotě dalších zhruba 31 % HDP. Největší podíl nicméně představují (7,8 % HDP z již provedených opatření; 24,7 % HDP ze schválených opatření) záruky za bankovní závazky, které neovlivní výši veřejného dluhu a deficitu, pokud nebudou aktivně uplatněny. Zbytek se týká podpor a úlev v případě špatných aktiv, podpory likvidity a kapitálových injekcí. V jakém rozsahu tyto operace v konečném důsledku ovlivní fiskální účet, je stále nejisté, nicméně jistý zdroj poučení může být čerpán i z minulých finančních krizí.

Pokračování dokumentu „Rozpočtový dozor, strategie tlumení fiskálních impulsů“

zpět na začátek

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek