Práva spotřebitele v Evropské unii

4. 6. 2003 | Zdroj: Ministerstvo zahraničních věcí (MZV)

Ochrana spotřebitele v EU je založena na kompromisech, hledá společné jádro problému, společné řešení, to, co je pro spotřebitele potřebné. Dokument se zabývá oblastmi: Všeobecná bezpečnost výrobků, Odpovědnost za vadné výrobky, Nepřiměřené smluvní podmínky, Údaje o cenách, Spotřebitelský úvěr, Odpovědnost a záruky u spotřebního zboží, Podomní obchod, Uzavírání smluv na dálku, Reklama, Cestovní ruch; je zde také charakteristika vybraných evropských institucí i jejich cílů, vše včetně kontaktů.

Ochrana spotřebitele v Evropské unii je založena na kompromisech. Vždy se hledá cesta, jak vyhovět specifickým potřebám a zvyklostem toho či onoho státu, a vždycky se hledá společné jádro problému, společné řešení, to, co má ochrana spotřebitele ve všech členských státech společného. Obvykle se ukáže, že kompromisy jsou možné, že společné jádro zahrnuje téměř vše, co je pravděpodobně pro spotřebitele opravdu potřebné a že zdánlivě nepřekonatelné rozdíly mají původ spíše ve snaze některých výrobců chránit si své trhy mimotržními prostředky. Evropská spotřebitelská politika jistě nepatří mezi uzavřené záležitosti. Co lze tedy v blízké budoucnosti na tomto poli od Evropské unie očekávat? Pravděpodobně jen velmi málo v oblasti legislativy. Velké, přelomové úkoly, jako byly svého času směrnice o odpovědnosti za škody způsobené vadami výrobku, směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a další dříve zmíněné předpisy jsou hotové a vyzkoušené. Je sice možné očekávat některé úpravy a drobné změny, ale na podstatě věci se asi změní jen málo.

Všeobecná bezpečnost výrobků

Pro zajištění volného pohybu zboží a tím i fungování jednotného vnitřního trhu a současně i ochrany spotřebitele má klíčový význam bezpečnost výrobků, které jsou na tomto trhu uváděny do oběhu. Komunitární legislativa, která zajišťuje tuto bezpečnost, prošla dvěma etapami; předělem mezi nimi byla opatření schválená v r. 1985 k uskutečnění vnitřního trhu.

První etapa následovala bezprostředně po dosažení společného trhu v r. 1969 na základě Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství a jejím základem se staly směrnice sektorového (někdy též starého) přístupu, které měly podrobný obsah a upravovaly technické specifikace pro různé kategorie výrobků. Tento přístup byl použit zejména u motorových vozidel, potravin, farmaceutických výrobků, kosmetických prostředků a chemických výrobků, tj. v sektorech, které mají zásadní význam pro ochranu spotřebitele, jeho zdraví a bezpečnost. Pro tyto směrnice bylo charakteristické, že byly schvalovány pro jednotlivé části výrobků nebo pro jejich jednotlivé druhy. Tak např. bezpečnost motorových vozidel byla zajištěna jednak směrnicemi, které upravovaly jejich typové schvalování, ale současně velkým počtem směrnic, které upravují bezpečnostní a souvislé požadavky na jednotlivé části těchto vozidel.

Východiskem druhé etapy, tzv. nového přístupu, se stalo rozhodnutí Rady z 7. 5. 1985 o novém přístupu k technické harmonizaci a normalizaci. Na rozdíl od detailních směrnic sektorového přístupu stanoví směrnice nového přístupu jen základní požadavky pro velké skupiny výrobků v tak citlivých oblastech, jakými jsou bezpečnost, zdraví a životní prostředí. Dobrovolné normy, které navrhují nestátní normalizační evropské orgány vhodně, nikoliv však obligatorně, doplňují tyto základní požadavky o dílčí technická řešení.

Nad rámec specifické regulace bezpečnostních standardů u vybraných výrobků existuje na úrovni ES i obecný (horizontální) regulační systém. Směrnice o obecné bezpečnosti výrobků (General Product Safety Directive č. 92/59/EHS) z roku 1992 stanoví v obecné rovině kritéria, podle kterých se má posuzovat bezpečnost výrobků. Směrnice požaduje po členských státech průběžně monitorovat bezpečnost výrobků na jejich území a v případě, že orgány jednoho členského státu zjistí výskyt výrobku ohrožujícího zdraví či bezpečnost, oznámit toto zjištění ostatním členským státům a Evropské komisi. K tomuto účelu byl v rámci EU zřízen systém rychlé výměny informací o nebezpečných výrobcích (RAPEX).

Členské státy mohou pochopitelně přijímat vlastní technické standardy u těch výrobků, jejichž bezpečnostní standardy nejsou harmonizovány na úrovni ES/EU. Jakékoliv nové standardy však musí oznámit Evropské komisi, která může platnost/účinnost plánované normy pozdržet - např. pokud již připravuje vlastní evropskou normu nebo má závažné pochybnosti o slučitelnosti oznámené normy s evropským právem (Směrnice o technických standardech č. 83/189/EHS).

V některých jiných kategoriích výrobků (typicky léky a potraviny) státe přežil "starý přístup." U potravin jsou např. přesně stanoveny druhy povolených barviv (směrnice c. 62/2645/EHS), konzervačních látek (směrnice č. 64/54/EHS), zákaz používání hormonů (směrnice č. 85/358/EHS) či povinnost označovat výrobky z geneticky modifikovaných rostlin a zvířat (nařízení č. 50/2000/ES).

zpět na začátek

Odpovědnost za vadné výrobky

Se současnou hromadnou, velkosériovou výrobou je spojena změna názorů na odpovědnost za škodu, jež vznikla vadou výrobku. Platí to především o výrobcích, s jejichž používáním spotřebiteli jsou spojena zvýšená rizika (automobily, různé domácí přístroje, např. sekačky s vysokými obrátkami) anebo jež mohou způsobit vážné zdravotní poruchy (např. výrobky konzervárenského potravinářského průmyslu). Celosvětovým trendem v posledních letech je, že odpovědnost za škody způsobené vadným výrobkem se ukládá přímo výrobci a že se mění i kritérium pro posouzení, zda výrobek je vadný: nikoliv již jen soulad s dohodnutým předmětem smlouvy, ale bezpečnost výrobku. Výrobci si tuto zvýšenou odpovědnost uvědomují. Opakovaně se setkáváme se zprávami, že např. výrobci automobilů (ale i jiných strojírenských výrobků) "stahují" z obchodní sítě anebo i od spotřebitelů již prodané výrobky k opravě, k výměně vadné součástky, vadného příslušenství (např. vadných pneumatik) apod. Tomuto celosvětovému trendu odpovídá i Směrnice o odpovědnosti za škodu způsobenou vadnými výrobky z r. 1985 (85/374/EHS).

Tato směrnice nemění právní úpravu odpovědnosti za škodu, která dosud platila v členských státech a je převážně obsažena v občanských zákonících těchto států. Navíc však umožňuje, aby spotřebitel nárok na náhradu škody uplatnil přímo vůči výrobci a usnadňuje uplatnění tohoto nároku i tím, že za vadný se považuje výrobek, který není bezpečný. Spotřebitel v členských státech EU má tedy možnost v případech, kdy mu vznikla škoda v důsledku vady výrobku, postupovat buď podle dřívějších předpisů (zpravidla podle občanského zákoníku) anebo podle předpisu, který byl vydán na základě směrnice z r. 1985. Rozhodnutí spotřebitele zřejmě ovlivní důvody faktické i právní, možnost uplatnit nárok podle jednoho nebo druhého předpisu a samozřejmě i předpokládaná úspěšnost zvoleného postupu. Vznikne-li např. spotřebiteli značná škoda, bude zřejmě pro něho výhodnější uplatnit nárok na její náhradu přímo u výrobce, naproti tomu náhradu škody menšího rozsahu vyřídí pravděpodobně operativněji obchodní organizace, kde spotřebitel výrobek koupil.

Směrnice o odpovědnosti za škodu způsobenou vadnými výrobky (85/374/EHS):

  • upravuje náhradu škody, která vznikla v důsledku vady výrobku;
  • stanoví, že škoda je způsobena smrtí nebo zraněním osob anebo poškozením nebo zničením části majetku, který není určen k podnikatelským aktivitám;
  • neupravuje nároky z odpovědnosti za vady (oprava, výměna vadného výrobku apod.); tyto nároky musí spotřebitel uplatnit podle předpisu, který obecně upravuje odpovědnost za vady (zpravidla podle občanského zákoníku);
  • ukládá odpovědnost za škodu v těchto případech především výrobci (i když s ním spotřebitel není ve smluvním vztahu), v určitých případech i dalším osobám;
  • stanoví, že výrobce vadného výrobku (popř. další osoba) je povinen nahradit škodu bez ohledu na to, zda škodu zavinil (odpovědnost objektivní); spotřebitel je však povinen prokázat vadu výrobku, vzniklou škodu a příčinnou souvislost mezi vadou výrobku a škodou;
  • za rozhodující kritérium, zda výrobek je vadný či nikoliv, prohlašuje jeho bezpečnost; -povinnost hradit škodu na majetku ukládá pouze v případech, je-li vyšší než 500 EUR;
  • pro uplatnění nároku na náhradu škody stanoví tříletou promlčecí dobu, jež však nesmí přesáhnout desetiletou lhůtu od uvedení výrobku do oběhu.

zpět na začátek

Nepřiměřené smluvní podmínky

Vytvoření jednotného vnitřního trhu k 1. lednu 1993 znamenalo, že území členských států vytvořila prostor, kde jsou zajištěny čtyři základní svobody: volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu. Státní hranice členských států zůstaly zachovány, byla však odstraněna omezení zmíněných čtyř svobod, jež byla spojována s těmito hranicemi. V tomto smyslu smlouva o založení Evropského společenství hovoří o vnitřním trhu jako prostoru bez vnitřních hranic.

Je samozřejmé, že tyto čtyři základní svobody využívají nejen podnikatelé, ale i spotřebitelé. Ve značné míře k tomu přispěl i rozvoj individuální dopravy, zahraniční turistiky apod. A tak je zcela běžné, že spotřebitelé - občané Unie nakupují zboží nejen ve svém státě, ale i v jiných členských státech anebo že si v jiných členských státech zajišťují provedení některých služeb. Využívání těchto svobod by mohlo být legislativně ovlivněno rozdíly v národních úpravách smluvních podmínek. Důležité přitom je, aby spotřebiteli byla v členských státech poskytnuta srovnatelná ochrana zejména v případech, kdy spotřebitel není o smluvních podmínkách dostatečně informován anebo - jak je běžné - že spotřebitelskou smlouvu uzavírá, aniž by se seznámil s prodejními podmínkami. To platí zejména v případech, kdy ke smlouvě jsou připojeny typové podmínky připravené dodavatelem anebo kdy celá spotřebitelská smlouva včetně prodejních podmínek má typovou povahu.

Důležitým právním prostředkem k zajištění srovnatelné ochrany spotřebitele se krátce po dosažení jednotného vnitřního trhu ještě v r. 1993 stalo přijetí Směrnice o nepřiměřených smluvních podmínkách (93/13/EHS).

Směrnice neharmonizuje právní úpravu jednotlivých smluvních typů, jež přicházejí v úvahu u spotřebitelských smluv; tyto typy jsou i nadále upraveny především občanskými zákoníky členských států. Směrnice rovněž nenarušuje princip smluvní svobody; dohodne-li spotřebitel v individuální smlouvě, třeba pro něho nevýhodné, podmínky, je smlouva platná a nemůže být v budoucnu zpochybněna. I zde tedy platí staré římské "Pacta sunt servanda" tedy "smlouvy se musí dodržovat".

Podle směrnice je však spotřebitel chráněn v případech, jestliže dodavatel připravil návrh smlouvy nebo její část (např. ke smlouvě přiložené, často velmi obsáhlé a drobným písmem vytištěné, smluvní podmínky) předem a spotřebitel neměl prakticky možnost se s textem smlouvy seznámit. Je tomu tak zejména u předem připravené typové smlouvy. Nerozhoduje přitom, zda smlouva má písemnou nebo jinou, popř. ústní formu a zda smluvní podmínky jsou spotřebiteli předány anebo zda je o nich informován vývěskou (např. podmínky parkování na hlídaném parkovišti).

Směrnice obsahuje minimální doložku; přísnější právní úprava - již existující nebo budoucí - ve prospěch spotřebitele je v členských státech přípustná.

Směrnice o nepřiměřených smluvních podmínkách (93/13/EHS):

  • prohlašuje za nepřiměřenou smluvní podmínku, která nebyla sjednána individuálně, ale jejíž formulace byla připravena předem, zejména v tzv. typové smlouvě, takže spotřebitel nebyl schopen obsah podmínky ovlivnit; skutečnost, že podmínka byla sjednána individuálně, prokazuje v případě pochybností dodavatel;
  • vymezuje nepřiměřenost smluvní podmínky tak, že v rozporu s požadavkem dobré víry působí v neprospěch spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran;
  • přitom stanoví, že nepřiměřenost smluvní podmínky se posuzuje v souvislosti s povahou zboží nebo služby, s okolnostmi v době uzavření smlouvy a též v souvislosti s ostatními podmínkami dotčené, příp. i jiné smlouvy; při posuzování nepřiměřenosti smluvní podmínky se rovněž nebere v úvahu vymezení předmětu a ceny;
  • ukládá, že písemně formulované smluvní podmínky musí být vyjádřeny jednoduše a srozumitelně; při pochybnostech o významu podmínky se použije výklad pro spotřebitele nejvýhodnější;
  • ukládá členským státům, aby ve svém zákonodárství zajistily, že:
    • nepřiměřené smluvní podmínky nebudou pro spotřebitele platné;
    • jejich neplatnost bude působit neplatnost celé smlouvy jen v případech, kdy smlouva bez těchto podmínek nemůže existovat;
    • bude zabráněno dalšímu používání nepřiměřených smluvních podmínek a že v tomto směru budou rozšířena oprávnění spotřebitelských organizací;
    • uvádí v příloze informativní (příkladný) výpočet podmínek, jež se považují za nepřiměřené; jsou to zejména podmínky, které vylučují nebo omezují odpovědnost dodavatele, anebo které vytvářejí nevýhodné postavení spotřebitele v poměru k dodavateli, např. tím, že se vzdává některých práv.

zpět na začátek

Údaje o cenách

Ceny spotřebního zboží náležejí k nejdůležitějším údajům, jež ovlivňují rozhodnutí spotřebitele o tom, zda a který výrobek koupí. Proto již v r. 1979 schválila Rada směrnici o uvádění cen u potravinářských a v r. 1988 u nepotravinářských výrobků. Nová směrnice z r. 1998 obě tyto směrnice zrušila a nahradila je jedinou, navíc jednodušší úpravou.

Národní předpisy členských států mohou být příznivější ve prospěch spotřebitele, pokud jde o informování spotřebitele a cenové porovnání (minimální doložka).

Směrnice o ochraně spotřebitele při uvádění cen zboží nabízeného spotřebitelům (98/6/ES):

  • ukládá povinnost uvádět u spotřebního zboží prodejní cenu a cenu za jednotku; je-li cena za jednotku totožná s prodejní cenou, nemusí být uváděna; naproti tomu u zboží, které není balené a jeho množství se měří v přítomnosti spotřebitele, se uvádí pouze cena za jednotku; ceny musí být jednoznačné, snadno zjistitelné a zřetelně čitelné;
  • prohlašuje za jednotky, v nichž se uvádějí ceny za jednotku, kilogram, litr, metr, čtverečný metr nebo kubický metr anebo jiná jednotka množství, která se běžně používá v příslušném členském státu;
  • zmocňuje členské státy, aby ve stanovených případech upravily výjimky.

Spotřebitelský úvěr

Spotřebitelský úvěr je v členských státech velmi rozšířený. V komentáři ke směrnici o spotřebitelském úvěru Evropská komise uvedla, že tento druh úvěru se stal stálou součástí každodenního života evropských občanů a že téměř každý spotřebitel v Evropě má nějaký úvěrový závazek, např. ve formě půjčky nebo kupní smlouvy na splátky. Přeshraniční je v Evropské unii nejen nákup zboží, ale i nabídka a poskytování spotřebitelských úvěrů. Proto i v této oblasti Evropský parlament a Rada přistoupily k harmonizaci některých aspektů spotřebitelského úvěru, a to opět s cílem zvýšit informovanost spotřebitele, zejména o celkových nákladech spojených s poskytnutím úvěru, a jeho jistoty při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru.

Obdobně jako ostatní směrnice též Směrnice o spotřebitelském úvěru (87/109/EHS) má minimální doložku. Je tedy přípustné, aby členské státy ponechaly v platnosti nebo v budoucnosti přijaly předpisy, které ve prospěch spotřebitele upraví vyšší úroveň jeho ochrany.

Směrnice o spotřebitelském úvěru (87/109/EHS):

  • se vztahuje na smlouvy o úvěru, na základě nichž věřitel poskytuje anebo se zavazuje poskytnout spotřebiteli úvěr ve formě odložených plateb, půjčky nebo obdobného finančního uspořádání;
  • předepisuje písemnou formu úvěrové smlouvy, její obligatorní náležitosti a uvádí též seznam podmínek, které členské státy mohou označit za podstatné náležitosti -smlouvy o spotřebitelském úvěru;
  • definuje výpočet roční procentní sazby poplatku za poskytnutí úvěru;
  • stanoví povinnost uvádět jej jak v úvěrové smlouvě, tak při každé nabídce úvěru, reklamě apod.;
  • opravňuje spotřebitele, aby své závazky podle úvěrové smlouvy vyrovnal před dohodnutou lhůtou; spotřebitel má v takovém případě právo na poměrné snížení úroku;
  • ukládá členským státům, aby zajistily, že osoby nabízející úvěr nebo zprostředkování úvěru budou k takové činnosti řádně oprávněny nebo budou podrobeny dohledu nebo sledování činnosti některou institucí nebo některým ústředním orgánem;
  • budou podporovat založení vhodných orgánů, oprávněných přijímat stížnosti v souvislosti s dohodami o úvěru nebo s úvěrovými podmínkami a poskytovat spotřebitelům informace nebo rady.

zpět na začátek

Odpovědnost a záruky u spotřebního zboží

Rozvoj jednotného vnitřního trhu výrazně ovlivňuje chování spotřebitelů. Stále častěji nakupují spotřební zboží v jiném členském státě, nikoliv jen ve státě vlastním. Tento trend zřejmě posílí i rozvoj prodeje na dálku a elektronického obchodu. Současně tento proces nutně ovlivní spotřebitelské smluvní právo a posílí snahy o jeho harmonizaci v rámci Unie. Prvý významný krok v tomto směru představovala směrnice o nepřiměřených smluvních podmínkách z r. 1993. Dalším krokem je Směrnice o určitých aspektech prodeje spotřebního zboží a o zárukách u tohoto zboží z r. 1999. Směrnice měla být členskými státy transformována do jejich právních řádů do 1. ledna 2002.

Transformace směrnice si žádá značné zásahy do práva členských států, zejména provedení změn v jejich občanských zákonících. Výrazně se to projeví např. v úpravě délky záruční doby u spotřebního zboží. Ta je podle směrnice dvouletá, ale v plné třetině členských států (v Německu, Portugalsku, Rakousku, Řecku a Španělsku) jen šestiměsíční. To znamená její čtyřnásobné prodloužení.

V členských státech přijetí této směrnice znovu vyvolalo diskusi o dalším vývoji soukromého, popř. občanského práva. Opětně byla v komentářích ke směrnici položena otázka, zda směrnice není dalším krokem k budoucímu přijetí evropského občanského zákoníku.

Směrnice má minimální doložku. Je proto možné, aby v členských státech byla stanovená úroveň ochrany spotřebitele vyšší, než stanoví směrnice.

Směrnice o určitých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk u spotřebního zboží (1999/44/ES):

  • platí pro kupní smlouvy o movitých věcech, nepoužitých i použitých, uzavřené mezi spotřebiteli a prodávajícími-podnikateli;
  • ukládá prodávajícímu povinnost předat spotřebiteli zboží, které odpovídá smlouvě; pokud prodávající tuto povinnost poruší, odpovídá za vady, které zboží mělo v době dodání;
  • upravuje nároky spotřebitele, který byl poškozen, na bezplatnou opravu, výměnu zboží za bezvadné, přiměřené snížení kupní ceny anebo odstoupení od smlouvy; použije se způsob, který je nejhospodárnější;
  • stanoví, že prodávající odpovídá za vady, které se projeví během dvou let po dodání zboží;
  • ponechává nedotčeny jiné nároky, které je spotřebitel oprávněn uplatnit podle národních předpisů;
  • za nezávazné pro spotřebitele prohlašuje smluvní podmínky nebo ujednání dohodnutá před zjištěním vady, která vylučují nebo přímo nebo nepřímo omezují práva spotřebitele, jež vyplývají z této směrnice;
  • zmocňuje členské státy, aby u použitého zboží upravily odpovědnostní režim odlišně; záruční doba však nesmí být kratší než jeden rok.

zpět na začátek

Podomní obchod

Nabízení zboží mimo obchodní prostory dodavatele (mimo stálou provozovnu) je tradiční formou obchodní činnosti s mnohaletou tradicí, jež se běžně označuje jako podomní obchod. V současné době vedle této tradiční formy, kdy zástupce obchodní firmy nabízí zboží nebo službu při návštěvě spotřebitele v jeho bydlišti nebo na jeho pracovišti, se rozšířily zájezdy organizované těmito firmami do výrobních závodů, rekreačních nebo jinak atraktivních lokalit, jež zcela nebo zčásti hradí tyto firmy a na jejichž programu je prezentace určitých výrobků a na to navazující uzavírání kupních smluv. Společným znakem těchto prodejních praktik - tradičních i modernějších - je, že podnět k uzavření smlouvy vychází od dodavatele a že spotřebitel takové jednání neočekává a není na ně připraven. Často v jeho neprospěch působí i moment překvapení. Zpravidla mu také chybí možnost, aby si takto nabízený výrobek porovnal s jinými obdobnými výrobky na trhu, a to z hlediska kvalitativního, funkčního a zejména cenového. U podomních prodejců se na úspěchu jejich prodeje podílí i jejich výřečnost a často i snaha navštíveného spotřebitele zbavit se co nejrychleji dotěrného zástupce. U prodejních zájezdů působí na jejich účastníky příklad (často pořadatelem profesionálně naaranžovaný) jiných účastníků zájezdu.

V členských státech EU se i tyto prodejní formy rozšiřují za hranice státu, kde má dodavatel sídlo. Proto je u nich na místě harmonizovat ochranná opatření ve prospěch spotřebitele. Stalo se tak Směrnicí o smlouvách uzavřených mimo obchodní prostory (85/577/EHS) z r. 1985.

Členské státy i v tomto případě mohou ponechat v platnosti dříve přijaté právní předpisy, jež upravují přísnější ochranu ve prospěch spotřebitele. Obdobně mohou postupovat i při transformaci směrnice do svého právního řádu (minimální doložka).

Směrnice na ochranu spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory (85/577/EHS):

  • ukládá dodavateli, aby při prodeji zboží mimo obchodní provozovnu písemně informoval spotřebitele o právu od smlouvy v sedmidenní lhůtě odstoupit a aby tuto informaci provázel sdělením o jménu a adrese osoby, u níž spotřebitel může toto právo uplatnit;
  • ukládá členským státům, aby v národních předpisech upravily postih dodavatele, jestliže spotřebiteli nevydá písemnou informaci o možnosti odstoupit od smlouvy a o osobě určené k převzetí takového projevu spotřebitele.

zpět na začátek

Uzavírání smluv na dálku

Uzavírání smluv na dálku vykazuje pro spotřebitele nesporné výhody. V porovnání s běžným nákupem v obchodě znamená pro něho úsporu času, v porovnání s podomním obchodem jej nezbavuje možnosti si nákup detailně rozvážit. Značné jsou však i nevýhody: spotřebitel se rozhoduje často na základě jen stručné informace, při dodání objednaného zboží může dojít ke zpoždění Unii, leda že by se prokázala jeho nebezpečnost. Byl to především tento rozsudek, který odstranil většinu možností, jak pomocí národních norem a předpisů blokovat vývoz cizích výrobků v zájmu udržení monopolu domácích výrobců. Druhou funkcí je možnost soudů členských zemí, vyžádat si u Evropského soudního dvora výklad práva u případu, který je sice předložen národnímu soudu, ale dotýká se evropského práva a obsahuje nejasné nebo sporné body.

Tato role může být velmi zajímavá tam, kde se podobný výklad týká případu, kdy se spotřebitel obrátil na vlastní národní soud se žalobou o náhradu škody od svého vlastního státu, protože ten zanedbal implementaci některé evropské směrnice a v důsledku toho spotřebiteli vznikla škoda. Evropský soudní dvůr kromě toho může na základě vlastního posouzení spotřebitelské organizaci umožnit účast na již probíhajícím procesu, pokud o to organizace požádá.

Spotřebitel se může obrátit se stížností také na Evropský parlament nebo na Evropskou komisi. Pro vyřizování těchto stížností, které nejsou nijak četné, jsou stanoveny úřední postupy, a i když se obě instituce mají snažit vyřešit problém nejprve vlastními silami, mohou jej při splnění určitých podmínek předat opět Evropskému soudnímu dvoru.

Konečně je třeba vědět, že celá řada problémů je stále ještě řešena v rámci jiných spotřebitelských politik a jiných generálních ředitelství, než je právě "spotřebitelské" Generální ředitelství pro zdraví a ochranu spotřebitele. Tak např. odpovědnost za škodu způsobenou vadami výrobků patří mezi občanská práva, otázky bezpečnosti kosmetických výrobků nebo chemikálií, značení textilu a skla a řada podobných je řešena v rámci volného pohybu zboží apod. Vzhledem k tomu, že v současnosti probíhá rekonstrukce celého aparátu Evropské komise, nemá dnes smysl zabývat se rozdělením kompetencí podrobněji. Jestliže některý váš spotřebitelský problém nezapadá do vymezených škatulek, bude nejspíš nutné hledat odpovědné místo a příslušnou legislativu v působnosti jiných generálních ředitelství. Zásadou Evropské unie totiž je, aby spotřebitelská politika byla brána v úvahu při formulaci každé politiky Společenství.

zpět na začátek


Nové úkoly evropské spotřebitelské politiky

Nejnaléhavějším úkolem současnosti je vyřešení ochrany spotřebitele při elektronickém obchodu. Spotřebitelský trh na internetu roste v posledních pěti letech asi o 300 % ročně, poskytuje spotřebiteli - i když zatím jen v některých oblastech - výjimečně širokou nabídku, pohodlný nákup a ceny o 10 až 25 % nižší než v tradičních obchodech. Současně se ovšem vyskytuje mnoho problémů. Světové spotřebitelské organizace odhadují, že se až 10 % zaplaceného zboží nedostane ke svému adresátovi. Vyskytují se také problémy se zneužíváním získaných informací o zákazníkovi a jeho platebních kartách. Zajímavé je, že až 80 % problémů tu souvisí nikoliv s obchodem mezi podnikatelem a spotřebitelem, ale s tak zvanými obchody C2C, tedy obchody mezi dvěma spotřebiteli. Někdo, kdo není podnikatelem, prostě na Internetu něco nabídne, nejčastěji formou aukce ("to použité kolo prodám tomu, kdo do konce září nabídne nejvíc"), vyinkasuje peníze a zmizí ze sítě.

Je v celosvětové povaze internetu, že právní úpravy tu nemohou být národní a dokonce ani nadnárodní. Mají-li mít smysl, musí tu existovat jednotná světová politika ochrany spotřebitele. Ta se dnes rodí v Organizaci pro spolupráci a hospodářský rozvoj (OECD), zejména v jejím výboru pro spotřebitelskou politiku, a Evropská unie je jedním z významných účastníků těchto snah. Také Česká republika se jako člen OECD na této práci podílí. Základem evropské právní úpravy zůstává směrnice o smlouvách při dálkovém prodeji, doplněná směrnicí o elektronickém obchodu a směrnicí OECD o ochraně spotřebitele při dálkovém obchodu.

Po věcné stránce se ochrana spotřebitele při elektronickém obchodu opírá především o samoregulaci podnikatelů, organizovanou většími firmami a podnikatelskými svazy. Slušní podnikatelé totiž mají zájem na dalším rozvoji svého trhu a dnes je nad slunce jasnější, že právě nedostatek důvěry je tu nejsilnější brzdou. Pokud se tedy chystáte nakupovat na internetu, podívejte se dobře, jakou ochranu vám dodavatel nabízí, jak zajišťuje, že své zboží dostanete, jaký je jeho kodex chování vůči zákazníkovi, podle práva kterého státu bude sjednaná smlouva vykládána, kde má dotyčná firma sídlo apod. Nikdy neuzavírejte obchody s někým, kdo od vás požaduje osobní data, která mu zdánlivě k ničemu nejsou. Nepodléhejte první nabídce, pokud se nejedná o osvědčenou a známou firmu. I ty aukce C2C s ojetým kolem vám dnes zprostředkuje specializovaná mezinárodní firma, která k nízké ceně a amatérské nabídce umí přidat profesionální záruky. A na platební kartě, kterou k těmto obchodům používáte, udržujte, pokud možno, nízký obnos.

Problémem, který bude třeba rychle řešit, bude urovnání spotřebitelských stížností na mezinárodní úrovni. Internet je prostě bez hranic. Na systému, který se teprve připravuje, budou mít zřejmě účast národní dozorové orgány, spotřebitelské svazy i svazy výrobců. Důležitou roli tu budou mít mimosoudní řešení sporů, a proto se hledají cesty, jak je zajistit "on line", tedy přímo na internetu. To všechno je dnes ještě otázka budoucnosti, byť velice blízké.

Druhou důležitou otázkou, k jejímuž řešení se evropské spotřebitelské instituce připravují, je harmonizace požadavků na tržní dozor, zejména pokud jde o potraviny. V nedávné minulosti se vyskytlo několik citlivých problémů, jako byla nemoc šílených krav nebo otázka značení geneticky modifikovaných potravin, a ukazuje se, že různé státy jsou na řešení připraveny různě: podstatné rozdíly jsou v organizaci i pravomocích dozorových orgánů, množství odebíraných vzorků, analytických postupech i názorech na jejich závažnost. Otázka potravin a tržního dozoru byla zařazena mezi priority Evropské unie.

Třetí důležitý problém je otázka přístupu spotřebitele k právu. Jde tu v podstatě o to, aby se spotřebitelův spor vyřešil bez zbytečně velkých nákladů a co nejrychleji, aby tak právní systém byl nejen teoretickou, ale i praktickou oporou práv spotřebitele. Tato otázka je v různých státech Unie řešena různě. Někde to zajišťuje spotřebitelský ombudsman, jinde ministerský úředník. Někde poskytují chudému spotřebiteli k vedení jeho sporu finanční podporu, jinde se opírají o zjednodušené soudní řízení nebo o mimosoudní zprostředkování nevládních organizací. Cesta, jak zajistit, aby se spotřebitel těšil na sjednoceném evropském trhu stejné úrovni ochrany, jakou má doma, tu zřejmě bude složitá. Při oprávněných stížnostech na českou justici je tato otázka jistě zajímavá i pro českého spotřebitele.

zpět na začátek

Kontakty

Generální ředitelství pro zdraví a ochranu spotřebitele

Rue Belliard 232
B-1049 Brussels
Belgium
tel.: (+322) 299 11 11
fax: (+322) 296 32 79
web: Health and Consumer Protection Directorate-General

Oficiální spotřebitelský čtvrtletník EU

Rue de la Loi 200
B-1049 Brussels
Belgium
fax: (+322) 299 63 02
e-mail: SANCO-CONSUMER-VOICE@cec.eu.int
web: European consumer voice in standardisation (server ANEC)

Evropské spotřebitelské organizace

Avenue de Tervueren 36 -bte 4
B-1040 Brussels
Belgium
tel.: (+322) 743 15 9
fax: (+322) 740 28 02
e-mail: consumers@beuc.org
web: Bureau Européen des Unions des Consommateurs (BEUC)

European Confederation of Consumers Cooperatives (Eurocoop)

Rue Archiméde 17 - bte 2,B-1040 Brussels
Belgium
tel.: (+322) 230 32 44
fax: (+322) 231 07 57

Confederation of Family Organizations in the EU (Coface)

Rue de Londres 17,B-1050 Brussels
Belgium
tel.: (+322) 511 41 79
fax: (+322) 514 47 73

European Association for the Co-ordination of Consumer Representation in Standardisation (ANEC)

36 Avenue de Tervueren, box 4,B-1040 Brussels
Belgium
tel.: (+322) 743 24 70
fax: (+322) 706 54 30
e-mail: anec@anec.org
internet: European consumer voice in standardisation (server ANEC)

Další informace (internet)


zpět na začátek

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek