Metody snižování podnikatelského rizika: Přesun rizika na jiné podnikatelské subjekty

9. 4. 2014 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

V této části se budeme podrobně věnovat vybraným perspektivním způsobům transferu rizika, které lze využít v obchodním styku firem. Faktoring, forfaiting, akreditiv, akontace a pod.

Ve srovnání s ofenzivním způsobem řízení, kdy odstraňujeme příčiny rizika (například odstraněním konkurence z trhu ekonomickou či politickou silou apod.), přesun rizika patří mezi metody, pro něž je charakteristický defenzivní přístup k riziku. Mezi nejčastější způsoby přesunu rizika patří:

  • Uzavírání dlouhodobých kupních smluv na dodávky surovin a komponent za předem stanovené pevné ceny (eliminace cenových rizik).
  • Uzavírání komisionářských smluv, zajišťujících prodej výrobků v cizí obchodní síti.
  • Uzavírání obchodních smluv, podmiňujících odběr minimálního množství produktů.
  • Uzavírání obchodních smluv, zajišťujících odběrateli dodávku výrobních komponent určené kvality v předem určený čas.
  • Přesun problému technické inovace výroby na spolupracující firmu (zajímavý příklad tohoto způsobu přesunu rizika lze nalézt v Itálii, kde obchodní dodavatelé dominantní firmy, která kompletuje textilní výrobek, musí pravidelně vyměňovat pletací stroje; pokud tak neučiní a pracují se starými stroji, na kterých nejsou schopni zajistit požadovanou kvalitu výrobků, jsou z hodnotového řetězce (value chain) dominantní firmy jednoduše vyřazeni).
  • Termínové obchody (například hedging).
  • Leasing (přenos finančního rizika podnikatele, které je spojeno s vlastnictvím daného zařízení, na leasingovou společnost).
  • Odkup pohledávek – faktoring, forfaiting.
  • Akreditiv, inkaso, bankovní záruka atd.
  • Franšíza je výhodná nejenom pro velký subjekt (pro zadavatele franšízy) – snižují se mu náklady (například na rozšíření obchodní sítě), ale i pro malou firmu (pro příjemce franšízy), která využívá know-how velké firmy (zadavatele franšízy), využívá její prodejní systém, marketingové zkušenosti, kvalitu výrobku (nebo služby), značku, image zadavatele franšízy atd.

Společným rysem uvedených metod je „diktát“ (vnucení, respektování) podmínek přesunu rizika ze strany ekonomicky silnějšího obchodního partnera. Vybraným perspektivním způsobům transferu rizika, které lze využít v obchodním styku firem, se budeme věnovat podrobně.

Nejrozšířenější formou financování jsou v ČR dnes bohužel asi tzv. dodavatelské úvěry, tedy peníze, které „silný“ odběratel získá buď na základě dobrovolně uzavřené smlouvy, nebo „natvrdo“ – opožděným placením závazků vůči dodavatelům.

Proto nabývají stále většího významu služby, jako jsou faktoring a forfaiting.

Faktoring

Faktoring jako nástroj finančního řízení existuje již tisíce let, téměř doslova od počátku podnikání a obchodu vůbec. Současný faktoring se od svých starodávných předchůdců odlišuje pouze nepatrně, tyto rozdíly jsou hlavně technického charakteru. Moderní faktoring v nejčistší formě můžeme ilustrovat na příkladu platebních karet, jako je například MasterCard, Visa nebo American Express. V okamžiku, kdy držitel karty platí obchodníkovi za nákup, je účet velmi rychle vyrovnán firmou, která tyto karty vydává, a ta si ponechá určité procento z objemu transakce jako poplatek za tuto službu. Držitel karty pak zaplatí této firmě později. (Samostatnou otázkou je, zda je platební karta kreditního, tj. úvěrového charakteru, nebo zda jde pouze o kartu debetní, předpokládající dostatek prostředků na účtu držitele karty. Zdůrazňujeme tuto skutečnost z pohledu vydavatele karet, pro kterého z existence kreditní karty vyplývá vyšší riziko, jež musí zase nějakým způsobem „ošetřit“.)

Obchodní faktoring je založen na stejných principech. Většinou jde o situaci, kdy podnik prodá nějaký produkt nebo službu jinému podniku (zákazníkovi) a vystaví fakturu s určitou dobou splatnosti. Prodávající má dvě možnosti. Může počkat, až mu zákazník splatí danou fakturu – často 30, 60, 90 dní nebo déle – nebo může prodat pohledávku zprostředkovateli (faktorovi), který splatí prodejci pohledávku okamžitě a od daného zákazníka ji dostane splacenu později. Faktoring dává podnikům k dispozici hotovost, kterou potřebují k další činnosti a k růstu. Faktoring lze znázornit schématem na obrázku 5.3.

Právně je faktoring založen na postoupení pohledávek klienta (dodavatele, prodávajícího atp.) faktoringové společnosti.[1] K postoupení pohledávky dochází písemnou smlouvou o postoupení pohledávky, uzavřenou mezi věřitelem a třetí osobou (faktoringovou společností).Souhlas dlužníka k postoupení pohledávky není potřebný – s výjimkou případu, že zvláštní dohoda mezi věřitelem a dlužníkem postoupení pohledávky bez souhlasu dlužníka vylučuje. Ten, kdo pohledávku převzal (faktoringová společnost), je označován jako postupník; ten, kdo pohledávku postoupil, je označován jako postupitel. Postupitel je povinen postoupení pohledávky oznámit dlužníkovi. Dlužník má po postoupení pohledávky, které mu bylo oznámeno, povinnost plnit (zaplatit) pohledávku novému věřiteli, postupníkovi.

Peníze získané faktoringem nemají charakter úvěru, neprojevují se ve finanční rozvaze klienta jako dluh. Pohledávka za vlastním odběratelem se pouze změní na pohledávku za faktoringovou společností. Faktoři obvykle nemají žádné další požadavky na zajištění ze strany klienta, jako je tomu například u bank.

Faktoringová firma se smluvně zaváže vypořádat všechny klientem postoupené pohledávky, obvykle s delší nebo odloženou splatností, které má klient vůči svým obchodním partnerům. Faktoringová společnost klientovi ručí, že v rámci smluvně sjednaného limitu pohledávky proplatí. Vymožení pohledávky si musí zajistit od obchodního partnera sama. Proto musí nejprve provést ohodnocení pohledávky (bonitu pohledávky) na základě informací, které má o obchodních partnerech (zákaznících, respektive budoucích dlužnících) svého klienta (jejich stávající zadluženost, likvidita, forma podnikání, brand nameatd.). Důležitou částí procesu stanovení bonity pohledávky je zejména ohodnocení reálnosti dobytí pohledávky.

základní vztahy faktoringu

Obr. 5.3 Základní vztahy faktoringu

Na základě ohodnocení pohledávky (tedy vlastně rizika jejího nesplacení) stanoví faktor určitou srážku z fakturované (postupované) částky, která je obvykle tvořena jednou z těchto složek:

  • Úrok – základní denní sazba není obvykle vyšší než 3 % nad základní úrokovou mírou referenční banky, a to z objemu vypůjčených prostředků. Sazba je srovnatelná s podnikatelskou debetní sazbou (při dlužním zůstatku na účtu klienta – tzv. overdraft).
  • Poplatek za službu faktora – kromě vlastního zisku faktora pokrývá náklady na administrativu, účetnictví, za analýzu bonity zákazníků a náklady spojené se zpracováním faktur pohledávek. Sazby se pohybují v závislosti na objemu obchodu, počtu zákazníků a množství získaných faktur. Pohybuje se obvykle mezi 1 % až 3 % z objemu faktoringu.

Další složky mohou být tvořeny očekávanými vícenáklady, například zádržné pro případ reklamací.

Faktorem bývá kapitálově silná firma, která funguje jako určitý mezičlánek mezi dodavatelem a zákazníkem. Za určitou úplatu na sebe faktor bere finanční riziko dodávky – je tedy vlastně jakýmsi obchodníkem s rizikem. Je věcí faktora, jak dosáhne toho, aby pohledávka byla řádně vypořádána. Smlouva faktora s dodavatelem stanovuje, že faktoringová společnost přebírá kontrolu splatnosti pohledávek, jejich inkaso, případně jejich vymáhání.

Převzetí pohledávky lze přitom uskutečnit dvojím způsobem:

  • Buď faktor akceptuje všechna rizika spojená s pohledávkou a bere je na sebe, takže klienta nemusí další osud pohledávky a její splacení zajímat (bezregresní faktoring).
  • Při regresním faktoringu se nedobytná pohledávka vrací za určitých podmínek původnímu dodavateli (klientovi).

Regresní faktoring

Pokud klientův odběratel neuhradí faktoringové společnosti pohledávku ani po uplynutí smluvně stanoveného termínu po splatnosti (regresní lhůtě), faktor tuto pohledávku postoupí zpět klientovi. Klient zároveň vrací již vyplacenou zálohu. Riziko nezaplacení pohledávky tedy nese klient. Tento typ faktoringu je vhodný pro běžné obchodní vztahy s prověřenými odběrateli. V České republice je stále častěji využívanou službou, oblíbenou pro nízkou cenu.

Bezregresní faktoring

Riziko nezaplacení pohledávky ze strany klientova odběratele přebírá faktoringová společnost. Pokud upomínání není efektivní a taková situace nastane, faktoringová společnost se obrátí na svou pojišťovnu, u které uplatní vzniklou škodu. Posléze vyplatí klientovi pojistné plnění. Tento typ faktoringu oceňují zejména firmy, které mají obchodní styky s neprověřenými odběrateli, a to jak tuzemskými, tak především zahraničními. Je pochopitelně dražší než regresní forma.[2]

Obvykle faktoringové firmy poskytují záruky na služby: v případě nespokojenosti klienta s kvalitou služeb se během prvních tří měsíců firma zavazuje vrátit veškeré dosud zaplacené poplatky. Obvykle není faktoring poskytován na jednotlivé případy pro různé dodavatele, ale probíhá v rámci dlouhodobějšího smluvního vztahu, během nějž je určitá část pohledávek z obratu klienta postupována na faktora. Ten proplácí obvykle okolo 80 % z ceny plnění při převzetí pohledávky, další část rovnající se 100 % ceny – poplatky a úroky faktorovi – jsou proplaceny teprve po úhradě faktury dlužníkem ve prospěch faktora.

Výhody faktoringu:

  • urychlení inkasa, a to zejména tím, že je možné proplatit pohledávku ještě před termínem splatnosti;
  • zlepšení cash flow dodavatele, nové zdroje financování;
  • možnost dosáhnout delší doby splatnosti pro zákazníky (obdoba dodavatelského úvěru) a zvýšení konkurenceschopnosti;
  • zpravidla jsou náklady za úhradu služeb faktora nižší než úrok z úvěru, nepožaduje se žádné další ručení, jako tomu je u úvěrů;
  • snížení nákladů na získání informací o bonitě zákazníků.

V případě exportu do zahraničí bývá zvykem provádět transakci pomocí dvou faktoringových firem, z nichž jedna má sídlo v místě klienta (dodavatele), druhá v místě zákazníka (odběratele). Je to tak především z důvodů jednoduššího vyřizování v rámci určitého právního prostředí a obchodních zvyklostí daného státu, včetně důkladné znalosti prostředí a subjektů pohybujících se na trhu. Pak platí poněkud jiné schéma faktoringu, viz obr. 5.4.[3]

Vedle exportních faktoringových firem existují také importní faktoringové firmy. Ty obvykle prověřují úvěrovou bonitu klienta a stanovují úvěrové limity. Dovozní firma může potom objednávat zboží na základě nezajištěného dodavatelského úvěru a nepotřebuje k tomu v bance otevírat akreditiv. Po fyzickém dodání zboží firma zajišťuje ze vzniklých pohledávek urychlené inkaso.

Největším světovým sdružením faktoringových společností je Factors Chain International (FCI), který vytvořil standardní procedury pro obchodování v mezinárodním měřítku. Faktoring je zcela běžný finanční nástroj, užívaný zejména pro vývoz do zemí západní Evropy, USA, Kanady, Mexika, JAR, jižní Asie a řady dalších zemí. V současné době však žádná z českých faktoringových firem, které jsou obvykle napojeny na velké bankovní ústavy, neoperuje na území bývalého Sovětského svazu nebo Polska či jiných postkomunistických zemí (s výjimkou Maďarska).

schéma faktoringu

Obr. 5.4 Schéma faktoringu při zahraničních transakcích

[1]    Jedná se o smlouvu o postoupení pohledávky podle § 524 až § 530 občanského zákoníku, která se použije i pro vztahy mezi podnikateli, neboť obchodní zákoník zvláštní úpravu o postoupení pohledávky neobsahuje. Výjimkou mohou být závazkové vztahy v mezinárodním obchodu, které jsou upraveny podle § 729 obchodního zákoníku a které se řídí mezinárodními smlouvami a úmluvami. V novém občanském zákoníku je postoupení pohledávky upraveno v ust. § 1879 a násl.
[2]    Ryšavý, M.: Úvěr jako bonus k faktoringu. Euro, 2008, č. 12, s. 82–83.
[3]    Machková, M., Sato, A., Zamykalová, M. a kol.: Mezinárodní obchod a marketing. Grada Publishing, Praha 2002, s. 46.

Převzato z knihy Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích vydané nakladatelstvím Grada v roce 2013

Forfaiting

Forfaiting je jednou z metod střednědobého, eventuálně dlouhodobého financování vývozních úvěrů, a to cestou odprodeje vývozní pohledávky zajištěné vhodnými úvěrovými nástroji (zajišťovacími dokumenty).

Forfaitingová firma odkupuje pohledávky („a forfait“, tj. bez nároku na pozdější reklamaci pro špatnou kvalitu) a stává se vlastníkem pohledávky se všemi riziky, která jsou s pohledávkou spojena.

Samotný odkup pohledávek, které mohou být v jakékoliv volně směnitelné měně a mohou mít splatnost od 90 až po 5 dní, v některých případech až po 7 i více let, je prováděn ihned po uskutečnění dodávky zboží (nejčastěji se jedná o dodávky strojů a zařízení). Pohledávky jsou zajištěny, obvykle bankovní zárukou, dokumentárním akreditivem s odloženou splatností nebo směnkou s bankovním avalem. Firma, zajišťující forfaiting, na sebe plně přejímá riziko inkasa. Výše pohledávek, které je forfaitingová firma (obvykle těsně finančně spjatá s bankovním domem, případně je to samotná banka) schopna odkoupit, není nijak striktně limitována.

Základní výhodou pro klienta firmy poskytující forfaiting je skutečnost, že obrat kapitálu klienta se zrychluje a redukuje se potřeba klasického úvěru. Klient na základě prodeje své pohledávky ihned získává finanční prostředky (i když často nikoliv v nominální výši pohledávky), což přispívá k jeho likviditě a převádí měnové, kurzové riziko a riziko nedobytnosti postupované pohledávky na forfaitera.

Na rozdíl od faktoringu je v tomto případě převzetí pohledávky forfaiterem bezregresní, takže veškeré riziko neuhrazení závazku nese forfaiter sám. Jedná se většinou o závazky střednědobé až dlouhodobé, takže předmětem forfaitingu jsou spíše jednotlivé pohledávky, zajištěné výše uvedenými kvalitními zajišťovacími nástroji.

Obecně se náklady forfaitingu liší podle forfaiterova vnímání rizika jednotlivých transakcí a podle délky úvěru. Náklady lze je vyjádřit následovně:

Náklady forfaitingu = diskont + riziková přirážka + poplatek za zpracování obchodu.

Hlavní součástí nákladů je sjednaný diskont, jehož výše je určena úrokovými sazbami. V evropských poměrech vychází úroková sazba ze sazby LIBOR[1] a ze lhůty splatnosti.

Riziková přirážka závisí na zemi dlužníka (na její důvěryhodností neboli bonitě). Výše poplatku za zpracování obchodu (management fee) je dána složitostí obchodu. Odměna za pohotové zabezpečení finančních zdrojů (commitment fee) se vztahuje na období mezi příslibem forfaitera k odkupu a vlastním odkupem příslušných dokumentů. V některých případech bývá sjednán i poplatek za opci, jehož úhradou si vývozce vyhrazuje právo později rozhodnout, zda pohledávku bude či nebude forfaitovat. Výše uvedené náklady zpravidla nese prodávající, obvykle si je však započítává do ceny zboží.

Forfaiter nabízí vývozcům v konkurenčním prostředí světového obchodu značné výhody.[2] To se vztahuje samozřejmě i na menší firmy, které by klasický úvěr od běžných komerčních bank těžko získaly.

Tak například při velkých investičních akcích je v zahraničí často vyžadován odklad platby o pět, sedm i více let, což řada běžných českých dodavatelů není schopna zajistit. Tento odklad však mohou zajistit právě firmy zajišťující forfaiting.

Forfaiting lze použít i pro dovozní operace, a to v případě, že kupující při nich žádá úvěr. Potom se odkoupí pohledávka od zahraničního dodavatele nebo se financuje přímo tuzemský dovozce. Jinou alternativu představuje použití podobného schématu jako u faktoringu, se dvěma forfaitingovými firmami v různých zemích.

Provize firem, které dlouhodobě působí na českém trhu forfaitingu, se liší v závislosti na bonitě pohledávky, pohybuje se však obvykle kolem jednotek procent, ale v extrémním případě může dosáhnout i výše 20 % i více (v závislosti na konkrétním případě) z fakturované částky.

Firmy poskytující forfaiting jsou obvykle orientovány odvětvově (například na strojírenství) nebo regionálně (na Slovensko). Tyto firmy na současném tuzemském trhu pochopitelně používají i ostatní nástroje pro vymáhání pohledávek (jako faktoring, zápočty atd.).

[1]    LIBOR – London Interbank Offered Rate – je průměrná sazba nabízená mezi bankami na londýnském peněžním trhu euroměn.
[2]    Nejznámější světové sídlo forfaitingových firem je zřejmě Londýn, kde fungují velké forfaitingové společnosti, například London Forfaiting Company, Midaval, Indosuez Aval, Hungarian International Bank a další.

Převzato z knihy Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích vydané nakladatelstvím Grada v roce 2013

Akreditiv

Prvním druhem akreditivu byl pověřovací list, kterým jeho vystavitel (obvykle banka v místě vystavení) žádal jiného (obvykle banku v místě určení), aby doručiteli listiny vyplatil po splnění určitých podmínek (obvykle prokázání totožnosti) najednou nebo postupně určitý objem finančních prostředků. Tento akreditiv mohl být jednoduchý(určený jednomu výplatci) nebo oběžný, tzv. cirkulář (pokud byl uveden seznam výplatců, na které se doručitel mohl obracet). Původně měl sloužit především cestovatelům, kteří u sebe nemuseli mít větší částku peněz a snižovali tímto způsobem riziko ztráty nebo oloupení.

Následně se akreditiv začal používat pro snižování rizika také v obchodování, zejména v zahraničním obchodě, přičemž jeho nejrozšířenější variantou se stal tzv. dokumentární akreditiv. V tom případě se banka vyplácející zavazuje bance vystavující, že proplatí šeky, směnky (remboursní negociace) nebo poskytne peněžité plnění (hladká negociace) oprávněné osobě, pokud ta předloží dokumenty uvedené v akreditivní listině.

Banky zde vystupují jako určitý supervizor nad obchodní operací – ovšem supervizor pracující pouze s dokumenty, nikoliv s vlastní kupní či jinou smlouvou; odtud označení dokumentární akreditiv (Documentary Credit, Letter of Credit neboli L/C). Jeho používání se v mezinárodním obchodě řídí Jednotnými zvyklostmi a pravidly pro dokumentární akreditivy,[1] přijatými již v třicátých letech Mezinárodní obchodní komorou v Paříži.

Dnes jsou akreditivy jedním z doporučovaných preventivních nástrojů, působících zejména proti zvětšování platební neschopnosti části českých podnikatelských subjektů, a to i přes případy zneužití akreditivu, k němuž v českých podmínkách došlo.[2]Na trhu se objevuje řada nových firem a jejich potenciální obchodní partneři mohou mít (někdy i oprávněně) pochyby o jejich solventnosti. Tento problém ovšem existuje nejen v tuzemském obchodě, ale i v obchodě zahraničním, kde se vyskytují případy nezaplacené a odebrané dodávky zboží či služeb stejně jako případy zaplaceného a nedodaného zboží či služby. Zde se s úspěchem uplatňuje platební instrument, který podstatně zvyšuje jistoty dodavatele a odběratele – (dokumentární) akreditiv.

Použití akreditivu se doporučuje hlavně při obchodování s neznámými zákazníky a se zákazníky v zemích s nestabilními politickými a hospodářskými poměry. Akreditiv se však používá i v tuzemském obchodě, a to především tehdy, jde-li o obchod s neznámou firmou nebo existují-li pochyby o solventnosti obchodního partnera. Byl dobře znám a používán v předválečné i v poválečné ČSR.

Při použití akreditivu banka zastává roli prostředníka mezi prodávajícím a kupujícím. Na základě obchodní smlouvy mezi kupujícím a prodávajícím je kupující povinen uzavřít se svojí bankou smlouvu o otevření akreditivu.[3] Ta pak otevře akreditiv ve prospěch prodávajícího, tj. oznámí prodávajícímu otevření akreditivu, dobu jeho platnosti a akreditivní podmínky.

Náš obchodní zákoník umožňuje použití obecného akreditivu, kdy se podle § 682 ve smlouvě o otevření akreditivu zavazuje banka příkazci, že na základě jeho žádosti poskytne určité osobě (oprávněnému) na účet příkazce určité plnění, jestliže oprávněný splní do určité doby stanovené podmínky, a příkazce se zavazuje zaplatit bance úplatu. Podobně podle nového občanského zákoníku (dále jen „NOZ“) účinného od 1. 1. 2014, § 2682 platí, že smlouvou o otevření akreditivu se výstavce akreditivu zavazuje vůči příkazci vystavit na jeho žádost a účet ve prospěch třetí osoby (oprávněného) akreditiv a příkazce se zavazuje zaplatit výstavci akreditivu odměnu.

Závazek banky (resp. výstavce) z akreditivu je nezávislý na právním vztahu mezi příkazcem a oprávněným a banka zkoumá pouze podmínky uvedené v žádosti o vystavení akreditivu, respektive na jejich základě vystavené akreditivní listině.

V nejrozšířenější praxi jde obvykle o závazek banky (resp. výstavce) vyplatit částku uvedenou v akreditivu proti předložení dokumentů (jež byly dopředu dohodnuty) v době platnosti akreditivu – proto hovoříme o dokumentárním akreditivu. Ten je upraven v § 689 a následujících obchodního zákoníku, resp. § 2690 a násl. NOZ. Požadovanými dokumenty může být například certifikát o jakosti, nákladní list, předávací dokumenty v místě určení atd. Dohodnuté dokumenty (předložené prodávajícím) banka prozkoumá po formální stránce a při případné odchylce od akreditivních podmínek platbu odmítne realizovat.[4]Je tedy v zájmu prodávajícího, který si tímto způsobem jistí platbu od kupujícího, aby akreditiv byl neodvolatelný. Tento akreditiv nemůže banka jednostranně změnit a k případné změně je nutno získat souhlas prodávajícího. Jde-li o odvolatelný akreditiv, banka může vůči prodávajícímu jednostranně změnit akreditivní podmínky do doby, než jí prodávající předloží požadované dokumenty, nebo může akreditiv odvolat. Podle obchodního zákoníku je akreditiv neodvolatelný, pokud v něm výslovně není uvedeno, že je odvolatelný.

Klienti banky mohou žádat o otevření dokumentárních akreditivů dvojího druhu:

  • Akreditivy avizované – banka, otevírající dokumentární akreditiv avizovaný (tj. pobočka odběratele), má neodvolatelný právní závazek proplatit částku akreditivu, splní-li dodavatel všechny podmínky předepsané v žádosti (v akreditivní listině). Banka dodavatele působí pouze jako zprostředkovatel mezi bankou odběratele a dodavatelem. Nemá právní závazek proplatit částku akreditivu, zpravidla však přijímá od dodavatele doklady prokazující odeslání zboží a vyřizuje proplacení částky akreditivu s bankou odběratele. Jsou-li dodavatel i odběratel klienty jedné banky, půjde vždy o akreditivy avizované. I ve většině ostatních případů, jsou-li dodavatel a odběratel klienty různých bank, lze doporučit otevírání akreditivů avizovaných.
  • Akreditivy potvrzené – na rozdíl od akreditivů avizovaných mají právní závazek proplatit částku akreditivu obě banky, jak banka odběratele, tak i banka dodavatele. Tento typ akreditivu se uplatňuje především v zahraničním obchodě, kde jsou dodavatel a odběratel, stejně jako jejich banky, registrováni v různých zemích.[5]

Dokumentární akreditiv v tomto případě funguje podle následujícího schématu na obrázku 5.5.

dokumentární akreditiv

Obr. 5.5 Dokumentární akreditiv

Kdo je účastníkem platby pomocí dokumentárního akreditivu? Jsou to zpravidla čtyři strany:

  • Příkazce akreditivu (odběratel zboží nebo služby, kupující) žádá svou banku o otevření dokumentárního akreditivu ve prospěch svého dodavatele, přitom vychází z podmínek kupní smlouvy.
  • Banka příkazce akreditivu.
  • Oprávněný neboli příjemceakreditivu (dodavatel zboží nebo služby, prodávající). Příjemce akreditivu je osoba, jež předkládá bance doklady, na jejichž podkladě banka proplácí částku akreditivu.
  • Banka příjemce akreditivu.

(Podle úpravy v NOZ se nepřepokládá, že by se muselo jednat pouze o banku, a používá se obecný termín výstavce akreditivu. V dalším ponecháváme tedy tam, kde to je možné, původní terminologii.)

Mají-li dodavatel a odběratel účet u téže banky, jsou účastníci ovšem pouze tři: odběratel, dodavatel a banka.

Dokumentární akreditiv posiluje jistoty dodavatele i odběratele, přináší výhody oběma stranám obchodní transakce. Jakmile prodávající obdrží oznámení o otevření akreditivu, odešle zboží způsobem dohodnutým v akreditivu a bance předloží ve stanovené formě a lhůtě dokumenty prokazující, že splnil podmínky v akreditivní listině uvedené. Pokud banka shledá, že je vše v pořádku, že předložené dokumenty odpovídají uvedeným podmínkám, provede výplatu, akceptuje směnku nebo provede jinou sjednanou operaci. Akreditiv zaniká uplynutím lhůty platnosti, úplným vyčerpáním akreditované částky nebo dohodou obou stran (příkazce a oprávněného), neboť banka je oprávněna změnit nebo zrušit akreditiv pouze na základě souhlasu obou smluvních stran.

Výhody akreditivu pro jeho příjemce (dodavatele zboží nebo služeb) jsou následující:

  • Jistota zaplaceni dodávky zboží nebo služeb (dlužníkem je banka, ne odběratel), pohledávka tedy existuje za bankou.
  • Dochází ke zvýšení jeho likvidity (závazek banky je vysoce jistý).
  • Je možné s tímto závazkem obchodovat (například jej použít pro zápočet nebo získání garance).
  • Proplaceni částky akreditivu závisí na splnění podmínek, které zná dodavatel předem, má tedy při splnění dohodnutých podmínek vysokou jistotu úhrady.
  • Obchod je možné realizovat bez obav, že odběratel nepřevezme objednané zboží (splní-li dodavatel přesně podmínky akreditivu).

Výhody akreditivu pro jeho příkazce (odběratele zboží nebo služeb) jsou následující:

  • Zboží je odesláno již před jeho zaplacením.
  • Odběratel může vhodnou formulací akreditivních podmínek omezit riziko na minimum.
  • Kupující má jistotu dodržení dodacích podmínek (lhůty, jakosti apod.).
  • Může získat výhodnější cenové podmínky díky jistotě platby.

Dokumentární akreditiv přináší pro odběratele zboží nebo služeb (pro dovozce) i riziko:

  • Dokumenty nejsou dostatečně podrobné, aby zaručovaly, že dodané zboží odpovídá kontraktu.
  • Banka odmítá platbu, neboť dokumenty nejsou v souladu s příkazem ze strany subjektu, který akreditiv otevřel, a tudíž dovozce nemá zboží k dispozici včas; další zdržení může nastat, když nelze sjednat nápravu před skončením platnosti akreditivu.
  • Vývozce požaduje dodatky k podmínkám akreditivu, zejména když nejsou v souladu s kontraktem, a následně je výroba objednaného zboží opožděna.

[1]    The Uniform Customs and Practice for Documentary Credits.
[2]    Mediálně je známý případ akreditivů, který poskytla Komerční banka firmě Baraka Alona s celkovou ztrátou cca 8 miliard Kč.
[3]    Podle § 682 a násl. obchodního zákoníku, resp. § 2682 a násl. NOZ.
[4]    Banka (resp. výstavce akreditivu) je povinna přezkoumat s odbornou péčí vzájemnou souvislost předložených dokumentů a to, zda jejich obsah zjevně odpovídá podmínkám stanoveným v akreditivní listině. Odpovídá za škodu způsobenou příkazci ztrátou, zničením nebo poškozením dokumentů převzatých od oprávněného, ledaže by tuto škodu nemohla odvrátit ani při vynaložení odborné péče.
[5]    Viz Podle § 687–§ 688 obchodního zákoníku, resp. § 2687–§ 2689 NOZ.

Převzato z knihy Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích vydané nakladatelstvím Grada v roce 2013

Dokumentární akreditiv v tuzemském platebním styku

Banky otevírají tuzemský dokumentární akreditiv pouze svým klientům. Druhý partner, tj. dodavatel zboží nebo služeb, může být klientem libovolné banky. Banka se stává v okamžiku podpisu smlouvy o otevření akreditivu dlužníkem dodavatele. Je proto pochopitelné, že vyhoví jen bonitnímu klientovi, který skýtá záruku zaplacení akreditivu. Ne každý žadatel o otevření dokumentárního akreditivu tedy uspěje. České banky pochopitelně fungují podle přísloví „kde nic není, ani čert nebere“.

Tuzemské banky otevírají pouze akreditivy kryté, tj. se zajištěnou návratností proplacené částky. V současné době banky postupují (při zajišťování návratnosti) jedním z následujících způsobů:

  • Banka blokuje částku akreditivu na běžném účtu klienta (částka může být použita pouze na proplacení akreditivu), klientovi však zůstává plně zachován úrokový výnos.
  • Banka poskytne klientovi na částku akreditivu úvěr (podle všech pravidel pro poskytování úvěrů).
  • Banka rezervuje částku akreditivu na klientově běžném účtu (obvykle 10 pracovních dnů před splatností akreditivu – tak postupuje například Komerční banka).
  • Banka kombinuje možnosti uvedené pod předchozími body.

Konkrétní postup při otvírání tuzemského akreditivu je následující: odběratel vyplní žádost o otevření dokumentárního akreditivu. V žádosti uvádí seznam dokladů, které musí dodavatel předložit své pobočce (bance), chce-li čerpat tento akreditiv. Tyto doklady zpravidla zahrnují:

  • fakturu (daňový doklad),
  • doklady o přepravě zboží, případně pojistku zboží,
  • doklady o přejímce zboží, osvědčení prokazující původ a kvalitu zboží apod.

Je však věcí odběratele (tj. žadatele o otevření akreditivu, příkazce), které doklady do žádosti uvede. Dodavatel bude muset všechny tyto doklady předložit bance, jinak banka částku akreditivu neproplatí. Proto lze jen doporučit, aby se odběratel s dodavatelem předem dohodli, které doklady budou v žádosti požadovány (uvede se i počet originálů, případně kopií).

Žadatelům o otevření akreditivu (odběratelům) lze doporučit, aby požadovali doklady alespoň ze dvou různých, na sobě nezávislých zdrojů (například od dodavatele a dopravce).

Jinou možností je obrátit se na nezávislého kontrolora jakosti, aby zajistil kontrolu poskytnutého plnění a vystavil o tom osvědčení.[1]U nás má s touto činností nejvíce zkušeností společnost Inspekta, a. s., nyní po převzetí zahraničním partnerem fungující jako BUREAU VERITAS CZECH REPUBLIC,[2] spol. s r.o., ale samozřejmě se může jednat o jakéhokoliv kvalifikovaného kontrolora, na němž se obě strany shodnou.

V mezinárodním obchodě se pracuje s různými poměrně sofistikovanými druhy dokumentů:

  • Faktury:
    • faktura obchodní (klasická faktura, podle dnešního pojetí daňový doklad),
    • faktura konzulární (obvykle obchodní faktura ověřená konzulátem země, kde sídlí podávající),
    • faktura celní (obchodní faktura ověřená celnicí).
  • Přepravní dokumenty:
    • podací lístek (pro přepravu poštovní nebo kurýrní službou),
    • potvrzení přepravce o převzetí zboží nebo o neodvolatelném odeslání zboží,[3]
    • nákladní list (železniční, lodní, letecký), osvědčující údaje o přepravovaném zboží (název, počet, místo naložení a místo určení, příp. jiné údaje),
    • náložný list, tzv. konosament, což je na rozdíl od všech předchozích dokument, který má charakter cenného papíru,[4]neboť je s ním spojeno právo na vydání zásilky od přepravce.[5]
  • Další dokumenty:
    • pojistné dokumenty,
    • balicí či vážní list,
    • osvědčení o původu zboží,[6]
    • osvědčení o jakosti,
    • vývozní povolení (pro státem kontrolované zboží, obvykle technologie),
    • osvědčení o zdravotní a hygienické nezávadnosti, veterinární osvědčení apod.

Odběratel v žádosti dále uvede datum, do kterého se dodávka musí uskutečnit, zda bude dodávka realizována najednou nebo postupně, zda je povoleno zboží během přepravy překládat apod. Dále zde uvede i dohodnutý způsob krytí akreditivu (viz čtyři výše uvedené body). Při vyplňování žádosti volí odběratel (po dohodě s dodavatelem v kupní smlouvě) způsob dodávky zboží nebo služeb. Dodávka může být uskutečněna buď najednou, nebo po etapách (dílčí dodávky). Dohodnou-li se odběratel s dodavatelem na dílčích dodávkách, může dodavatel vždy po uskutečnění dílčí dodávky čerpat patřičnou část akreditivu (splnil-li všechny podmínky předepsané pro dodávku v žádosti o otevření akreditivu).

Existují i jiné varianty akreditivu: převoditelný (kdy příjemce není přímým výrobcem, ale obchodníkem, takže převodem akreditivu za určitých podmínek poskytne plnění svému subdodavateli), revolvingový (umožňující obnovování akreditivní částky za určitých podmínek), back-to-back (pro operace reexportního charakteru, kdy jeden akreditiv slouží jako zajištění pro otevření druhého), remboursní (jehož plnění spočívá v akceptaci směnky). Ne každá banka je ovšem schopna a ochotna poskytnout všechny druhy akreditivů.

Žadatelům o otevření akreditivu (odběratelům zboží a služeb) lze doporučit, aby při vyplňování citované žádosti uváděli údaje, které jsou rovněž obsaženy v kupní smlouvě, podepsané dodavatelem. Vyhnou se tím případným žádostem dodavatelů o změnu akreditivu.

Odběratel (příkazce akreditivu) podepisuje vyplněnou žádost (tzv. akreditivní listinu) a smlouvu o otevření akreditivu spolu se zástupcem banky. Od okamžiku podpisu smlouvy má banka neodvolatelný závazek proplatit částku akreditivu za podmínky, že dodavatel splní všechny podmínky předepsané v žádosti.

[1]    Obvykle na základě smlouvy o kontrolní činnosti podle § 591 a násl. obchodního zákoníku.
[2]    Viz www.bureauveritas.cz.
[3]    Viz § 611 obchodního zákoníku, podle kterého je dopravce oprávněn požadovat, aby mu odesílatel potvrdil požadovanou přepravu v přepravním dokladu; odesílatel je oprávněn požadovat, aby mu dopravce písemně potvrdil převzetí zásilky. Podobně také § 2556 NOZ.
[4]    Viz zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, resp. § 514 a násl. NOZ.
[5]    Podle § 612 a násl. ObchZ je náložný list listina, s níž je spojeno právo požadovat na dopravci vydání zásilky v souladu s obsahem této listiny. Dopravce je povinen zásilku vydat osobě oprávněné podle náložného listu, jestliže mu tato osoba náložný list předloží a potvrdí na něm převzetí zásilky. Náložný list může znít na doručitele, na jméno určité osoby nebo na její řad. Práva z náložného listu na doručitele se převádějí předáním náložného listu osobě, která má tato práva nabýt. Práva z náložného listu na jméno lze převést na jinou osobu podle ustanovení o postoupení pohledávky. Práva z náložného listu vystaveného na řad oprávněné osoby lze převést vyplněným nebo nevyplněným rubopisem. Není-li v náložném listu uvedeno, na čí řad je vydán, platí, že je vydán na řad odesílatele. Obdobně § 2572 NOZ.
[6]    Viz zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů.

Převzato z knihy Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích vydané nakladatelstvím Grada v roce 2013

Akontace

Do oblasti přesunu rizika patří i požadavek akontace, což je částečné placení předem, většinou jako první splátka kupní ceny. Vyjadřuje se obvykle v procentech z celkové ceny plnění. Jejím účelem je snížit riziko dodavatele, plynoucí z kontraktu (například v důsledku odstoupení objednatele), ale používá se i pro částečné financování zakázky. Kupující v případech velkých kontraktů může krýt svoje riziko, spočívající v platbě předem, požadavkem na vystavení bankovní záruky pro případ, že by dodavatel nesplnil svůj závazek.

Variantou úplné, tj. 100% akontace je platba předem, což je ovšem u běžných obchodních případů mezi dlouhodobými partnery neobvyklé; v současných podmínkách Česka se ale s tímto postupem setkáme zejména v případech, kdy spolu obchodují kapitálově slabí partneři nebo partneři, kteří k sobě nemají dostatek důvěry.

Bankovní (finanční) záruka

V případě bankovní, podle NOZ finanční záruky se banka na základě žádosti svého klienta zavazuje vyplatit určitou peněžní částku oprávněné osobě, pokud budou splněny podmínky stanovené v záruční listině. Podle § 313 a násl. obchodního zákoníku bankovní záruka vzniká písemným prohlášením banky v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže určitá třetí osoba (dlužník) nesplní určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině. Podle § 2029 odst. 1 NOZ finanční záruka vzniká prohlášením výstavce v záruční listině, že uspokojí věřitele podle záruční listiny do výše určité peněžní částky, nesplní-li dlužník věřiteli určitý dluh, anebo splní-li se jiné podmínky určené v záruční listině. Je-li výstavcem banka, zahraniční banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo, jedná se o bankovní záruku. Banka, resp. výstavce ručí za splnění zajištěného závazku do výše částky a za podmínek stanovených v záruční listině. Nevyplývá-li ze záruční listiny něco jiného, nemůže banka uplatnit námitky, které by byl oprávněn vůči věřiteli uplatnit dlužník, a je povinna plnit své povinnosti, pokud o to byla písemně požádána věřitelem.

Záruční listina není cenným papírem, a není s ní tedy možné jako s cenným papírem obchodovat.

Rozlišujeme různé druhy záruk (především platební a neplatební, kdy se výstavce – banka – zavazuje vyplatit stanovenou částku, pokud klient poruší jiný závazek – například nedodrží podmínky dodávky či záruky), přičemž v mezinárodním obchodě se při poskytování záruk používají podmínky Mezinárodní obchodní komory v Paříži (Jednotná pravidla pro smluvní záruky), které mají povahu všeobecných obchodních podmínek podle § 273 odst. 1 obchodního zákoníku, resp. podle § 1751 NOZ.

Převzato z knihy Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích vydané nakladatelstvím Grada v roce 2013

Inkaso

Podobně jako tomu je u akreditivu, existuje i inkaso a dokumentární inkaso, opět jako nástroje používané především (ale nikoliv výhradně) v mezinárodním obchodním styku.

Obecně se podle § 692 obchodního zákoníku smlouvou o inkasu banka zavazuje obstarat pro příkazce přijetí plnění peněžní pohledávky od určitého dlužníka nebo obstarat jiný inkasní úkon. Banka požádá dlužníka o zaplacení peněžní částky nebo provedení úkonu vyžadovaného podle smlouvy, uzavřené s příkazcem. Odmítne-li dlužník požadovanou částku zaplatit nebo uskutečnit požadovaný právní úkon, případně tak neučiní bez zbytečného odkladu, podá o tom banka ihned zprávu příkazci. Přijatou peněžní částku nebo cenné papíry, jež byly předmětem inkasního úkonu, je banka povinna předat bez zbytečného odkladu příkazci. Podobně tomu je podle § 2694 NOZ u jakéhokoliv obstaravatele inkasa, tedy nemusí jím být pouze banka.

Dokumentární inkaso podle § 2699 NOZ, resp. bankovní dokumentární inkaso podle § 697 ObchZ spočívá v postupu, kdy se obstaravatel inkasa, resp. banka zavazuje vydat třetí osobě dokumenty opravňující nakládat se zbožím nebo jiné doklady, bude-li při jejich vydání zaplacena určitá peněžní částka nebo proveden jiný inkasní úkon. Ačkoliv podle našeho obchodního zákoníku se na smlouvu o bankovním dokumentárním inkasu vztahují ustanovení o smlouvě mandátní, postupujeme (včetně definování požadovaných dokumentů) obdobně jako u dokumentárního akreditivu.

Princip bankovního dokumentárního inkasa v mezinárodním obchodním styku je znázorněn na obrázku 5.6.

princip inkasa

Obr. 5.6 Princip bankovního dokumentárního inkasa v mezinárodním obchodním styku

V mezinárodním obchodě se při provádění inkasa používají podmínky Mezinárodní obchodní komory v Paříži (Jednotná pravidla pro inkasa). Existují tři varianty:

  • Dokumenty proti placení (D/P) – předpokládá se promptní zaplacení (na viděnou).
  • Dokumenty proti akceptaci směnky (D/A) – banka vydá dokumenty po akceptaci cizí směnky, vystavené prodávajícím, nebo proti směnce vlastní, vystavené kupujícím.
  • Dokumenty proti dodávce jiného zboží.

Výhody dokumentárního inkasa:

  • Pro kupujícího existuje jistota odeslání zboží a nízká vázanost finančních prostředků (až do okamžiku požadavku na vydání dokumentů).
  • Pro prodávajícího znamená právo disponovat se zbožím až do vydání dokladů.

Nevýhody dokumentárního inkasa:

  • Pro prodávajícího představuje riziko odmítnutí dodávky kupujícím, které může kupující učinit bez jakéhokoliv rizika (kromě rizika vyplývajícího z porušení smlouvy, pokud ovšem s touto alternativou smlouva počítá).
  • Pro prodávajícího také ještě představuje v případě varianty D/A proti akceptaci směnky možnost, že kupující odmítne její akceptaci nebo neproplatí směnečnou částku.

Obecně vzato je tato varianta výhodnější spíše pro kupujícího, zatímco prodávající by se měl raději zajistit pojištěním.

Skladištní listy a zemědělské skladní listy

Další možnost snížení komerčního rizika představují tzv. skladištní listy a zemědělské skladní listy.

Skladištní list je podle § 528 obchodního zákoníku, resp. § 2417 NOZ potvrzení o převzetí věci ke skladování, s nímž je spojeno právo požadovat vydání skladované věci; má tedy povahu cenného papíru. Skladištní list může znít na doručitele nebo na jméno, podle NOZ i na řad. Zní-li na doručitele, je skladovatel povinen vydat zboží osobě, která skladištní list předloží. Zní-li na jméno, je povinen věc vydat osobě v skladištním listu uvedené. Skladištní list na jméno může oprávněná osoba převádět rubopisem na jiné osoby, pokud v něm není převod vyloučen. O rubopisu platí obdobné předpisy jako pro směnky.

Zemědělský skladní listje listinný cenný papír na řad, převoditelný rubopisem a předáním, představující vlastnické a zástavní právo k uskladněnému zboží a vydaný podle zákona č. 307/2000 Sb., o zemědělských skladních listech a zemědělských veřejných skladech, ve znění pozdějších předpisů, na který plně odkazujeme.

Využití zprostředkovatelů

Riziko nezaplacení za zboží či služby lze přenést smluvně na jiné partnery, kterými kromě výše uvedených peněžních a přepravních či skladovacích institucí mohou být i obchodní partneři – zprostředkovatelé, obchodní zástupci a komisionáři. Je ovšem důležité zvolit správnou formu právního vztahu tak, aby skutečně existovala vysoká pravděpodobnost, že místní subjekt se znalostí podmínek a vztahů dokáže zajistit úhradu a nestane se rizikovým článkem celé transakce.

Zdůrazňujeme to proto, že existují jiné druhy právních vztahů (podle mandátní smlouvy nebo podle smlouvy o zprostředkování), které tuto jistotu neposkytují.

Základním smluvním vztahem, který je vhodné použít, je komisionářská smlouva podle § 577 a násl. obchodního zákoníku, resp. podle § 2455 a násl. NOZ. Touto smlouvou se komisionář zavazuje, že zařídí vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost, komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu. Ustanovení, že komisionář jedná na účet komitenta (pro nás například prodávajícího), je podstatné, neboť po zařízení záležitosti je komisionář povinen o výsledku podat komitentovi zprávu a provést vyúčtování, jakož i bez zbytečného odkladu převést na komitenta práva získaná při zařizování záležitosti a vydat mu vše, co přitom získá.

Pokud je činnost komisionáře vykonávána pro klienta dlouhodobě, jedná se spíše o obchodní zastoupení podle ust. § 652 obchodního zákoníku. Smlouvou o obchodním zastoupení se obchodní zástupce jako nezávislý podnikatel zavazuje pro zastoupeného dlouhodobě vyvíjet činnost, směřující k uzavírání určitého druhu smluv, nebo sjednávat a uzavírat obchody jménem zastoupeného a na jeho účet.

Zcela odlišný režim má smlouva o zprostředkování podle ust. § 642 a násl. obchodního zákoníku, resp. podle § 2445 a násl. NOZ, neboť smlouvou o zprostředkování se zprostředkovatel zavazuje pouze k tomu, že bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou, a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli úplatu (provizi).

Převzato z knihy Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích vydané nakladatelstvím Grada v roce 2013

Dodací podmínky INCOTERMS

Metodu snižování rizika, zejména v mezinárodním obchodě, představuje také stanovení vhodných podmínek plnění, a to především:

  • místo a lhůta dodání,
  • dodací podmínky INCOTERMS,
  • platební podmínky.

Dodací podmínky INCOTERMS (International Commercial Terms, česky Mezinárodní pravidla pro výklad dodacích podmínek) jsou systémem poskytujícím jednotný výklad dodacích doložek (parit) při provádění mezinárodního obchodu.

Dodací parita je ustanovení, které v obchodním kontraktu vymezuje práva a povinnosti obou smluvních stran a stanoví náležitosti dodávky zboží (například místo předání zboží od prodávajícího ke kupujícímu; místo a dobu přechodu rizika poškození nebo ztráty zboží z prodávajícího na kupujícího a řadu dalších povinností smluvních stran při zajišťování balení, dopravy, pojištění a proclení zboží). Dodací parita přesně vymezuje poměrnou část nákladů spojených s dodávkou zboží náležejících prodávajícímu a poměrnou část náležející kupujícímu. Volba dodací parity a z ní vyplývající kalkulace nákladů ovlivňují výši ceny příslušné transakce. Pravidla INCOTERMS definují práva a povinnosti prodávajícího a kupujícího v mezinárodním obchodě a jsou každodenní pomůckou obchodníků na celém světě.

INCOTERMS vydala Mezinárodní obchodní komora v Paříži již v roce 1936 jako „Soubor mezinárodních pravidel pro výklad dodacích podmínek“. Tato pravidla byla známá pod pojmem INCOTERMS 1936. Později byly v letech 1953, 1967, 1976, 1980, 1990, 2000 a naposledy v roce 2010 provedeny změny a dodatky tak, aby byla pravidla náležitě v souladu s běžnou stávající praxí v mezinárodním obchodě. Doložky bylo nutno přizpůsobit především změněným dopravním technikám (například kontejnerové dopravě zboží, kombinované dopravě, přepravě silničních vozidel a železničních vagonů). Vydání INCOTERMS 2010 bere náležitý zřetel na rozšíření svobodných celních pásem, rostoucí užívání elektronického přenosu dat v obchodních transakcích a na změny v technice dopravy. Byly zavedeny dvě nové dodací podmínky DAT a DAP, které nahradily původní dodací podmínky DDU, DAF, DES a DEQ.

Dodací podmínky INCOTERMS nepředstavují mezinárodně právně závazné podmínky. Proto všechny dodací doložky dle všech vydaných pravidel INCOTERMS (1936, 1953, 1967, 1980, 1990, 2000, 2010) jsou tedy platné (pouze za označením doložky s místem dodání musí být uveden odkaz na příslušné vydání INCOTERMS).

Působnost INCOTERMS je omezena na záležitosti, které se týkají práv a povinností obou stran kupní smlouvy se zřetelem na dodávku prodaného zboží (ve smyslu „hmatatelném“ – tedy netýká se předmětů nehmotné povahy, jako jsou třeba počítačové programy).

Jak již bylo řečeno, dodací parita je stěžejní součástí každého kontraktu, a proto znalost INCOTERMS je pro efektivní provádění zahraničních obchodních operací nezbytně nutná. Každý podnikatel, vývozce i dovozce má možnost v INCOTERMS nalézt nejvhodnější a nejbezpečnější obchodní doložku pro daný obchod. Poskytuje smluvním stranám, zúčastněným v zahraničním obchodě, jistotu, která spočívá v jednotném výkladu doložky zahrnuté do kupní smlouvy, a podstatnou měrou omezuje různé pozdější nejasnosti a spory. Pravidla INCOTERMS se věnují pouze vztahu mezi prodávajícím a kupujícím. Neřeší vztah ke speditérům, dopravcům, pojišťovnám a bankám.

Pravidla INCOTERMS se stávají závaznými teprve tehdy, pokud se na ně obě smluvní strany v obchodním kontraktu výslovně odvolávají. Se zřetelem na změny v INCOTERMS, k nimž čas od času dochází, je důležité, aby smluvní strany, které mají v úmyslu zahrnout INCOTERMS do své kupní smlouvy, učinily vždy náležité odvolání na aktuálně platnou verzi. Pokud máte zájem použít INCOTERMS, můžeme pouze doporučit, abyste jasně uvedli, že konkrétní smlouva se řídí zněním INCOTERMS, nejlépe v aktuálním znění 2010.

Poslední revize INCOTERMS z roku 2010 obsahuje 11 doložek. Tyto obchodní doložky rozděluje do dvou základních skupin:

  • z hlediska povinnosti prodávajícího,
  • z hlediska zvoleného druhu dopravy zboží.

INCOTERMS 2010 mají tyto čtyři typy doložek:

  • E (Departure) = odebrání,
  • F (Main Carriage Not Paid by Seller) = hlavní přepravné neplaceno prodávajícím,
  • C (Main Carriage Paid by Seller) = hlavní přepravné placeno prodávajícím,
  • D (Arrival) = dodání.

Z hlediska povinnosti prodávajícíhojsou doložky rozděleny do čtyř zásadně odlišných skupin:

  • S jedinou doložkou, podle které prodávající připraví zboží k dodání ve svém závodě (E = doložka EXW). Prodávající podle této doložky nemusí učinit nic víc, než dát zboží k dispozici kupujícímu v dohodnutém místě, které je obvykle ve vlastním objektu prodávajícího (Ex Works) a celně neodbavené ve vývozu. Pokud kupující požaduje něco více od prodávajícího, je třeba, aby tak jasně učinil v kupní smlouvě.
  • Se třemi doložkami, podle kterých je prodávající vyzýván dodat zboží dopravci jmenovanému kupujícím (F = doložky FCA, FAS, FOB). Doložky, u kterých není prodávajícím hrazeno hlavní dopravné, požadují od prodávajícího, aby dodal zboží k dopravě dopravci určenému kupujícím v dohodnutém místě dodání celně odbavené ve vývozu. Závazek přechází na kupujícího v momentě prodeje v určeném místě.
    • FCA – FREE CARRIER (vyplaceně dopravci) – Riziko i přepravní náklady přechází z prodávajícího na kupujícího okamžikem, kdy prodávající dodá zboží ve jmenovaném místě do péče dopravce určeného kupujícím. V případě doložky FCA, pokud místem sjednaným ve smlouvě jako místo dodání je objekt prodávajícího, dodání je splněno nakládkou zboží na dopravní prostředek přistavený kupujícím k odběru zboží, ale ve všech ostatních případech je dodání splněno, pokud je zboží dáno k dispozici ve smluveném místě dodání kupujícímu nevyložené z dopravního prostředku prodávajícího a celně odbavené ve vývozu.
    • FAS – FREE ALONGSIDE SHIP (vyplaceně k boku lodi) – Dodací podmínka pouze pro námořní a vnitrozemskou vodní dopravu. Riziko i přepravní náklady přechází z prodávajícího na kupujícího okamžikem, kdy prodávající dodá zboží ve jmenovaném přístavu nalodění k boku lodi určené kupujícím.
    • FOB – FREE ON BOARD (vyplaceně na loď) – Dodací podmínka pouze pro námořní a vnitrozemskou vodní dopravu. Riziko i přepravní náklady přecházejí z prodávajícího na nakupujícího okamžikem, jakmile je zboží dodáno na palubu lodi v ujednaném přístavu nalodění.
    • Se čtyřmi doložkami, podle kterých prodávající musí zajistit přepravní smlouvu, aniž přijme nebezpečí ztráty nebo poškození zboží, případně dodatečné náklady vzniklé po nalodění nebo odeslání zboží (C = doložky CIF, CFR, dříve CandF, CPT a CIP).
    • CPT – CARRIAGE PAID TO (přeprava placená do) – Riziko ztráty a poškození zboží i jakékoliv dodatečné náklady vzniklé po dodání zboží do péče dopravce z prodávajícího na kupujícího přechází (jako u FCA) okamžikem dodání zboží prvnímu dopravci nebo jiné osobě jmenované prodávajícím ve sjednaném místě. Prodávající je však povinen sjednat přepravní smlouvu a zaplatit náklady spojené s přepravou zboží do jmenovaného místa určení.
    • CIP – CARRIAGE AND INSURANCE PAID TO (přeprava a pojištění placeno do) – Riziko ztráty a poškození zboží i jakékoliv dodatečné náklady vzniklé po dodání zboží do péče dopravce z prodávajícího na kupujícího přechází (jako u CPT) okamžikem dodání zboží prvnímu dopravci nebo jiné osobě jmenované prodávajícím ve sjednaném místě a prodávající je povinen sjednat přepravní smlouvu a zaplatit náklady spojené s přepravou zboží do jmenovaného místa určení. Prodávající je rovněž povinen sjednat pojištění kryjící riziko kupujícího za ztrátu nebo poškození zboží během přepravy na bázi minimálního krytí podle Institute Cargo Clauses (kategorie C) nebo s jinými podobnými podmínkami. Pojištění musí být sjednáno prodávajícím samostatnou pojistnou smlouvou na jméno kupujícího na 110 % hodnoty zboží a v měně kontraktu a poj. smlouva musí být předána kupujícímu minimálně při doručení zboží.
    • CFR – COST AND FREIGHT (náklady a přepravné) – Dodací podmínka pouze pro námořní a vnitrozemskou vodní dopravu. Riziko ztráty a poškození zboží i jakékoliv dodatečné náklady vzniklé po dodání zboží do péče dopravce z prodávajícího na kupujícího přechází (jako u FOB) okamžikem naložení zboží na palubu lodi v přístavu lodění. Prodávající je však povinen sjednat přepravní smlouvu a zaplatit náklady a přepravné nutné pro dodání zboží do jmenovaného přístavu určení.
    • CIF – COST, INSURANCE AND FREIGHT (náklady, pojištění a přepravné) – podobně jako CIP, riziko ztráty a poškození zboží i jakékoliv dodatečné náklady vzniklé po dodání zboží do péče dopravce z prodávajícího na kupujícího přechází (jako u FOB) okamžikem naložení zboží na palubu lodi v přístavu lodění.
  • Se třemi doložkami, podle kterých prodávající musí nést veškeré náklady a nebezpečí spojené s dodáním zboží až do sjednaného místa určení (D = doložky DAT, DAP, DDP).
    • DAT – DELIVERED AT TERMINAL (s dodáním na překladiště) – Nová doložka nahradila dřívější méně populární doložku DEQ a rozšířila její působnost na všechny druhy dopravy. Riziko i přepravní náklady přechází z prodávajícího na kupujícího okamžikem, kdy je zboží vyloženo z příchozího dopravního prostředku a dáno k dispozici kupujícímu ve jmenovaném překladišti ve jmenovaném přístavu anebo v místě určení. Je to jediná doložka, kdy má prodávající povinnost a odpovědnost za vykládku zboží z příchozího dopravního prostředku.
    • DAP – DELIVERED AT PLACE (s dodáním v místě určení) – Nová doložka v sobě sloučila dřívější doložky DAF, DES a DDU, které se lišily pouze v místě dodání). Riziko i přepravní náklady přechází z prodávajícího na kupujícího okamžikem, kdy prodávající dá zboží k dispozici kupujícímu na příchozím prostředku připravené k vykládce v ujednaném místě určení. Importní celní odbavení včetně nákladů na clo je již na riziko a náklady kupujícího.
    • DDP – DELIVERED DUTY PAID (s dodáním, clo placeno) – Riziko i přepravní náklady přechází z prodávajícího na kupujícího (jako u DAP) okamžikem, kdy prodávající dá zboží k dispozici kupujícímu na příchozím prostředku připravené k vykládce v ujednaném místě určení. Prodávající má však povinnost celně odbavit zboží i pro dovoz a uhradit clo pro dovoz. Tato dodací podmínka je limitována národní (celní a finanční) legislativou země určení v oblasti dovozního celního odbavení.[1]

Z hlediska zvoleného druhu dopravy zbožílze doložky rovněž rozdělit do čtyř skupin, přičemž některé se objevují současně u několika typů dopravy:

Pro každý druh dopravy: tj. železniční, silniční, leteckou, námořní, vnitrozemskou vodní dopravu nebo v jejich kombinacích mohou být použity následující doložky:

  • EXW: ze závodu + ujednané místo,
  • FCA: vyplaceně dopravci + ujednané místo,
  • CPT: přeprava placena do + ujednané místo určení,
  • CIP: přeprava a pojištění placeny do + ujednané místo určení,
  • DAP: s dodáním na hranici + ujednané místo,
  • DDP: s dodáním clo placeno + ujednané místo určení.

Pro leteckou přepravu se převážně používá doložka:

  • FCA: vyplaceně dopravci + ujednané místo.

Pro železniční dopravu se převážně používá doložka:

  • FCA: vyplaceně dopravci + ujednané místo.

Pro námořní a vnitrozemskou dopravu se pak používají doložky:

  • FAS: vyplaceně k boku lodi + ujednaný přístav lodění,
  • FOB: vyplaceně loď + ujednaný přístav lodění,
  • CFR (Dříve C+F): náklady a přepravné + ujednaný přístav lodění,
  • CIF: náklady, pojištění a přepravné + ujednaný přístav určení,
  • DAT: s dodáním na překladiště + ujednaný přístav určení.

Z hlediska přenosu rizika lze na uvedené skupiny doložek INCOTERMS nahlížet následovně:

  • EXW – riziko přechází z prodávajícího na kupujícího v okamžiku předání zboží podle uzavřeného kontraktu (sklad, odběrné místo na závodě, továrna atd.); prodávající nese minimální riziko, všechna dopravní a organizační rizika jsou na straně kupujícího.
  • FCA – riziko přechází okamžikem, kdy prodávající dodá zboží ve jmenovaném místě do péče dopravce, který byl určen kupujícím.
  • FAS – riziko přechází z prodávajícího (dodavatele zboží) v okamžiku, kdy prodávající dodá zboží ve jmenovaném přístavu nalodění k boku lodi, která byla určena kupujícím.
  • FOB – riziko přechází okamžikem, kdy zboží skutečně překročí zábradlí lodi v ujednaném přístavu nalodění.
  • CFR – riziko přechází (obdobně jako u FOB) okamžikem, kdy zboží skutečně překročí zábradlí lodi v ujednaném přístavu nalodění.
  • CIF – riziko přechází (obdobně jako u FOB) okamžikem, kdy zboží skutečně překročí zábradlí lodi v ujednaném přístavu nalodění. Dále musí prodávající zajistit pojištění, které kryje riziko poškození či ztráty zboží až do vyložení na určeném místě.
  • CPT – riziko přechází z prodejce v okamžiku předání zboží do péče prvního dopravce.
  • CIP – obdobně jako u CPT riziko přejde z prodávajícího v okamžiku předání zboží do péče prvního dopravce. Navíc však prodávající musí pojistit zboží tak, aby bylo kryto riziko poškození či ztráty až do vyložení zboží v místě určení. Tento způsob předpokládá, že svoje riziko přenáší prodávající na pojišťovnu; jde o typický příklad transferu rizika.
  • DAT – riziko přechází z prodávajícího na kupujícího okamžikem, kdy je zboží vyloženo z příchozího dopravního prostředku a dáno k dispozici kupujícímu ve jmenovaném překladišti ve jmenovaném přístavu anebo v místě určení.
  • DAP – riziko přechází z prodávajícího na kupujícího v okamžiku, kdy je zboží poskytnuto k dispozici kupujícímu na příchozím prostředku připravené k vykládce v ujednaném místě určení (přičemž clo není placeno).
  • DDP – přechází z prodávajícího na kupujícího v okamžiku, kdy zboží je dáno k dispozici kupujícímu na příchozím prostředku připravené k vykládce v ujednaném místě určení (přičemž clo je zaplaceno).

Rozdělení nákladů a rizik je znázorněno přehledně na obr. 5.7.[2]

U poslední skupiny nese prodávající riziko do určeného okamžiku, přičemž obvykle bude místo dodání voleno tak, aby bylo pro kupujícího co nejvýhodnější; další otázkou, která je řešena doložkou, je otázka, kdo uhradí clo.

V mezinárodním obchodě se velmi často používají doložky FOB a CIF. Důvod je zřejmý – tyto doložky umožňují dovozcům i vývozcům určit způsob přepravy, dopravce a přepravní cestu. V praxi to znamená, že:

Při vývozu bude vývozce dodávat zboží co nejblíže místu určení, což umožní zahrnout do ceny vyváženého zboží hodnotu přepravného a pojištění. Proto se jako nejvhodnější jeví doložka CIF (u zámořských dodávek) a doložka CIP (u ostatních dodávek).[3]

Při dovozu dovozce volí strategii přejmout zodpovědnost za zásilku co nejblíže místu odeslání, což umožní dohodnutou cenu kupovaného zboží snížit o náklady za přepravné a pojistné. Jako nejvhodnější se proto jeví doložka FOB (u dovozu ze zámoří) a doložka FCA (u ostatních dovozů).

Incoterms 2010

Obr. 5.7 Incoterms 2010 – Quick Reference Guide

K právní závaznosti doložek INCOTERMS dochází teprve tehdy, když se smluvní strany na podmínkách, vyplývajících z uplatnění určité doložky domluví a když tuto skutečnost náležitě zakotví do kupní smlouvy. Ukazuje se však, že v mnoha případech skutečný obsah, týkající se rozdělení nákladů a přechodu odpovědnosti, není dostatečně znám a shodně vykládán, chápán a respektován oběma stranami. Lze poukázat na četné případy mylných výkladů, uplatňovaných partnery, kteří často vyvozují odpovědnost pod vlivem povrchních znalostí dnes již zastaralých parit, které platily dříve.

[1]    http://www.dsv.cz/doprava-a-preprava/silnicni-doprava/incoterms/
[2]    Podle www.jms-logistics.com.
[3]    Čeští dovozci, kteří se zabývají nákupem zboží ze zámoří, si musí uvědomit, že pro ně riziko ztráty nebo poškození zboží nekončí jeho dodávkou nebo vyloděním v přístavu určení, ale že po tomto úkonu jim připadne zajištění následné dopravy z přístavu do místa určení v Česku. Jestliže zboží nakoupili na bázi CIF, nezbývá jim, pokud nechtějí riskovat nepojištění, aby si sami úsek z přístavu do konečného místa určení separátně pojistili (nejlepší je vše pojistit u jedné pojišťovny – pokud dojde k pojištění jedné zásilky u dvou pojišťoven, pak v případě vzniku pojistné události bývá často problém určit a prokazovat, na kterém úseku přepravní cesty škoda vznikla a které z pojišťoven připadá její vyřízení).

Převzato z knihy Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích vydané nakladatelstvím Grada v roce 2013

Více informací o Incoterms 2010 najdete na stránkách BusinessInfo.cz

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek