Přežije evropský těžký průmysl?

22. 2. 2017 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Ocelárny, rafinerie, cementárny si stěžují na nové záměry Evropské komise. Roste riziko, že majitelé přestěhují výrobu a v Evropě zaniknou statisíce pracovních míst.

Na severu Moravy je v ohrožení dalších 60 tisíc pracovních míst. Konkrétně 14 tisíc v ArcelorMittalu Ostrava a Třineckých železárnách, další desítky tisíc pak v navazujících firmách. Vypadá to na temnou vizi budoucnosti těžkého průmyslu.

Obor hutnictví železa poškozují levné dovozy z Číny, ale také nové záměry Evropské komise. Hlavně dva z nich – omezení přídělu emisních povolenek zdarma a požadavek na 30procentní zvýšení energetické účinnosti do roku 2030. Na dopady nové vlny regulací si stěžují také zástupci dalších energeticky náročných odvětví průmyslu.

Pokud by se problém týkal pouze ocelářů, mohli by cynici nad jejich osudem mávnout rukou a obětovat je ve jménu volného mezinárodního obchodu a naplnění klimatických závazků Evropské unie. Jenže do existenčního ohrožení se dostávají i další energeticky náročné obory – ropné rafinerie, cementárny a papírny.

Právě tyto obory jsou v Česku ovládány zahraničním kapitálem, který nebude mít v případě existenční nouze sentimentální zábrany a přestěhuje výrobu do země s nižšími náklady.

Emisní strašák na obzoru

Zatímco v současném desetiletí si Evropská unie své průmyslové podniky hýčká štědrými příděly povolenek zdarma – o jejich nízké ceně nemluvě – po roce 2020 nastane obrat. Pravidla nového období povolenkového systému počítají s tím, že podniky si výrazně připlatí. Příděl povolenek zdarma bude navíc s každým dalším rokem klesat.

Českým ocelářům tudíž přijde úsměvné, že Evropská komise před třemi lety ohlásila záměr zvýšit podíl průmyslu v evropské ekonomice. „Evropské firmy platí jedny z nejvyšších cen za energie na světě. Špatně nastavený systém emisních povolenek bude pro řadu firem poslední kapkou,“ varuje člen vedení svazu Hutnictví železa Vladimír Toman.

Bod zlomu prý nastane v roce 2029, kdy společnosti ArcelorMittal Ostrava a Třinecké železárny budou muset za povolenky zaplatit okolo 115 milionů eur. Jejich předloňský čistý zisk v součtu dosahoval jen 113 milionů eur. Je otázkou, jak dlouho budou vlastníci hutí ochotni smířit se s minimální ziskovostí, či přímo dotovat ztrátovou výrobu.

Povolenky zdarma navíc nebudou ocelárny dostávat v plné výši, ale jen pokud budou plnit předepsané limity efektivity výroby. Tento limit, známý jako benchmark, se přitom má každoročně snižovat. „Návrh komise je mimo realitu. Stejný problém má také chemický, papírenský a sklářský průmysl,“ říká manažer ArcelorMittalu Ostrava Daniel Urban.

Teď je zapotřebí lobbovat, protože čas něco ovlivnit se rychle krátí. Jednání o balíku návrhů v oblasti klimatické a energetické politiky pro příští desetiletí mají poslanci Evropského parlamentu na programu již během února. Krátce po nich mají o věci rozhodnout i ministři členských zemí Evropské unie.

Nabízí se otázka, zda průmyslníci zbytečně neděsí veřejnost katastrofickými scénáři. Obavy o osud evropského ocelářství, petrochemie či výroby stavebních hmot se vyrojily už po zavedení emisních povolenek v roce 2005. Již tehdy jsme slýchali argumenty o zavírání podniků v Evropě a postupném stěhování výroby do Ruska, Severní Ameriky či na Blízký východ.

Tyto obavy kulminovaly na počátku roku 2006, kdy se cena jedné emisní povolenky vyšplhala na 30 eur za tunu oxidu uhličitého. Krátce poté však účastníkům trhu došlo, že povolenek je na trhu nadbytek, a jejich cena se zhroutila k hodnotám blízkým nule. Obavy o osud evropského průmyslu rychle ustoupily.

Marný boj s dumpingem

Znovu se vyrojily v loňském roce, ale z jiné příčiny. Na evropský trh se valí produkce z Číny, Ruska, Ukrajiny i dalších zemí, které se obavami o stav životního prostředí příliš netrápí a své hutní podniky skrytě či zjevně subvencují. Evropská komise proto loni opakovaně uvalila na čínskou a ruskou ocel antidumpingová cla. Naposledy se tak stalo v říjnu, kdy vybrané produkty z Číny zatížila celní sazbou od 13 do 74 procent.

Konkurence importérů je silná hlavně v přímořských zemích. Přímo hororovým čtením jsou články o vývoji ve Velké Británii, která loni zaznamenala meziroční propad výroby oceli skoro o jednu třetinu. Tamní výrobce dusí kombinace levných dovozů, vysokých mezd a drahé elektřiny, která je zde až dvakrát dražší než v jiných zemích západní Evropy.

Vnitrozemské Česko tak má štěstí v tom, že místní výrobce chrání vyšší náklady na přepravu oceli a dalších polotovarů z nejbližších přístavů. Výhodou domácích hutí jsou také nižší mzdové náklady a umírněný přístup odborářských bossů.

Kritici stěžujících si evropských průmyslníků upozorňují na nedostatečné investice do modernizace výroby. Zahraniční vlastníci často upřednostňují výplatu dividendy. Stačí se podívat na sumy peněz, které v minulých letech odvedly svým majitelům podniky ArcelorMittal Ostrava nebo Mondi Štětí. Například Českomoravský cement posílá svému vlastníkovi do zahraničí celý vytvořený zisk – přibližně 700 až 900 milionů korun ročně. Velmi podobně, co se výplaty dividend týká, je na tom největší česká papírna Mondi Štětí.

Na druhé straně je namístě ptát se, zda to úředníci Evropské komise s regulací přece jen už nepřehánějí. „Je nutné podívat se na celé spektrum nákladů na environmentální legislativu – integrovaná prevence, REACH, podpora obnovitelných zdrojů, rostoucí podíl biopaliv a další – kterému je evropský průmysl vystaven daleko více než průmysl mimoevropský,“ uvedl Jaroslav Suchý za Svaz chemického průmyslu ČR.

Přemíra regulace již dnes způsobuje odliv výroby z Evropy pryč. Například Belgie v loňském roce uzavřela poslední výrobní jednotku na výpal slínku. Tento energeticky náročný meziprodukt pro výrobu cementu ve velkém dovážejí také Britové a Francouzi – a vylepšují si tím své emisní statistiky.

Výsledkem je jev známý v angličtině jako „carbon leakage“. Množství emisí z ekologicky citlivých zemí západní a střední Evropy sice klesá, jenže oxid uhličitý do ovzduší vypustí někdo jiný – ocelárna na Ukrajině, výrobce slínku v Maroku či ropná rafinerie u břehu Perského zálivu. Z globálního pohledu emise neklesnou, s ohledem na nižší efektivitu výroby mimo Evropskou unii je tomu spíše naopak.

Úspory za každou cenu

Nejistota je někdy horší než přísné nároky. Tento argument používají průmyslníci a energetici poměrně často. Priority a požadavky Evropské unie se v čase rychle mění.

Ještě před deseti lety usilovala hlavně o snižování emisí skleníkových plynů a prioritou pro ni byl systém obchodování s emisními povolenkami. Před pěti lety se již důraz přesunul na obnovitelné zdroje. Nyní se modlou bruselských úředníků, ekologických lobbistů a nevládních organizací stávají energetické úspory.

Dříve tomu tak nebylo. „Přibližně do 70. let minulého století byly jakékoli úspory ve spotřebě energií vyžadovány pouze z důvodu navýšení ekonomiky provozu,“ říká energetický konzultant Michal Macenauer z firmy EGÚ Brno. Až poté, s ohledem na ropné krize a enormní emise škodlivin do ovzduší, začaly vlády tlačit průmyslové a energetické firmy do účinnějšího využívání energií.

Představují povinné cíle energetických úspor podle scénáře napsaného v Bruselu velký průšvih, nebo velkou příležitost? Názory na věc se různí. Z vyjádření odpůrců a příznivců nové regulace se zdá, že každý žije na jiné planetě.

Evropská komise ve svých propočtech dospěla k závěru, že vícenáklady na dosažení 30procentního cíle energetické efektivity dosahují pouhých devíti miliard eur ročně – za celou Unii. Příspěvek Česka tedy vychází na zhruba pět miliard korun za rok. Vynaložené peníze se mají vrátit v nižších nákladech za energie. Dalším přínosem má být navýšení HDP o dvě procenta a vznik až 15 tisíc nových pracovních míst.

Podle propočtu konzultační firmy EGÚ Brno však vychází snížení energetické náročnosti ekonomiky o 30 procent do roku 2030 na 95 miliard korun ročně, tedy 950 miliard za celé příští desetiletí. Jednu pětinu nákladů ponesou průmyslové podniky, většina peněz padne na investice do úsporných budov (celkem 330 miliard korun) a oblasti dopravy (430 miliard korun).

Podle kritiků navržených opatření reálně hrozí, že Evropská unie bude firmy a domácnosti nutit do investic, u kterých se vynaložené peníze nikdy nevrátí nazpět – nebo až za desítky let. Zkrátka budeme muset šetřit energie za každou cenu. A k tomu v přímém přenosu sledovat stěhování energeticky náročného průmyslu do zemí, které to s regulací a ekologií tolik nepřehánějí.

Převzato z portálu Euro.cz, autor: David Tramba

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek