Regionální a strukturální politika Evropské unie

30. 11. 2010 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Dokument seznamuje s historickým vývojem regionální a strukturální politiky EU. Cílem této politiky, v současnosti označované jako politika hospodářské, sociální a územní soudržnosti (HSUS), je přispět ke zmírňování výrazných nerovností přetrvávajících mezi státy a regiony EU. Nerovnosti totiž negativně ovlivňují výkonnost ekonomiky celé Evropské unie a též i její politickou soudržnost. Koordinaci a harmonizaci politiky zajišťují orgány EU, realizaci pak členské státy.

Smysl a úkoly politiky soudržnosti

Regionální a strukturální politika EU, se řadí mezi nejvýznamnější politiky Evropské unie. Ze strany institucí Evropské unie jsou souhrnně tyto politiky společně s vybranými aktivitami v oblasti sociální a zemědělské politiky a politiky na podporu zaměstnanosti nazývány politikou hospodářské a sociální soudržnosti (HSS). V posledních letech je také v souvislosti s touto politikou stále více akcentován i další aspekt – územní soudržnost – odtud tedy název politika hospodářské, sociální a územní soudržnosti (HSUS).

Hlavním úkolem politiky soudržnosti je zajistit, aby se regiony, jejichž rozvoj zaostává za evropským průměrem, dostaly pomocí investic do infrastruktury a do řady dalších oblastí na stejnou úroveň. Politika hospodářské a sociální soudržnosti má tedy podle svých tvůrců přispívat ke snižování rozdílů (disparit) mezi evropskými regiony a zeměmi.

Kromě přidané hodnoty, která má členským státům vznikat díky výměně zkušeností, odborných znalostí a správných postupů, evropské fondy rovněž podporují řádné řízení a zajišťují bezpečné financování po dobu sedmi let, čímž regionům a členským státům dávají možnost, aby se rozvíjely vyváženějším a udržitelnějším způsobem. Politiku hospodářské a sociální soudržnosti lze chápat jako nástroj sloužící členským státům EU coby vzor rozvoje, v němž hraje aktivní roli solidarita a spolupráce.

Důvodů pro vznik a existenci politiky HSUS je obecně celá řada, ať již mají své kořeny v historickém vývoji Evropských společenství či v aktuálních potřebách Evropské unie. Prvotním důvodem pro vznik politiky HSUS byla kompenzace slabším regionům za zostřenou konkurenci po vytvoření Společenství. Šlo o to, že tehdy si každý stát chránil své problémové regiony, jejichž odvětvové struktuře dominovaly průmyslové podniky. Jakmile se vytvořilo Evropské hospodářské společenství, bylo jasné, že ne všechny průmyslové podniky přežijí, proto bylo nutno regionům, kde se tyto „přebytečné podniky" koncentrovaly, nějakým způsobem pomoci.

Další důvod pro uplatňování regionální politiky či politiky soudržnosti souvisí s tím, že nejzaostalejší regiony se nacházejí právě v nejméně vyspělých státech EU, které objektivně mají nejmenší prostor k tomu jim reálně napomoci.

Navíc, Evropská unie realizuje i další politiky, ze kterých mají největší prospěch spíše vyspělejší regiony EU. Politika hospodářské a sociální soudržnosti EU, tak vlastně představuje rovněž určitou formu kompenzace regionálních dopadů ostatních politik.

Dále zde existuje určitý rozpor mezi regionální politikou uplatňovanou na národní úrovni a politikou volné hospodářské soutěže, kdy jakékoliv dotace, které se poskytují soukromým subjektům, narušují hospodářskou soutěž. Bylo tedy nutné vnést na společný evropský trh určitá pravidla, kdy se ještě jedná skutečně o regionální politiku a kdy už se jedná o zcela evidentní narušování hospodářské soutěže. To je další důvod, proč regionální politika na úrovni EU existuje.

Evropská unie také realizuje velmi ambiciózní projekt, kterému se říká ekonomická a monetární unie. Aby mohl dobře fungovat, musí regionální politika plnit alespoň částečně stabilizační roli fiskální politiky. Fiskální politika neboli přerozdělování přes státní rozpočet zpravidla funguje tak, že vyspělejší regiony platí více daní a slabší regiony dostávají více na sociálních dávkách. Na úrovni Evropské unie toto nefunguje, protože rozpočet EU nedosahuje ani 2 % HDP, kdežto v jednotlivých státech představují výdaje veřejného sektoru kolem 40 % HDP. Regionální politika EU přesto představuje sice velice redukovanou část, ale přece jen částečně plní stabilizační funkci fiskální politiky.

Pokud jde o další vztahy mezi regionální politikou EU a projektem ekonomické a monetární unie, existuje další souvislost v tom smyslu, že regionální politika představuje jeden z nástrojů, jak řešit nižší konkurenceschopnost. Tou první je pasivní způsob, možnost monetární intervence v tom smyslu, aby bylo dosaženo devalvace, a druhou možností je provést politiku aktivní adaptace, což znamená napomoci zvýšení konkurenceschopnosti, například přes podporu podnikání, podporu rozvoje lidských zdrojů či podporu infrastruktury.

Programové období 1989–1993: Od projektů k programům

Ačkoli mohou být počátky politiky Společenství řešící regionální nerovnováhu nalezeny už v Římské smlouvě, teprve v roce 1975 byl vytvořen Evropský fond pro rozvoj regionů. V těchto počátečních letech zůstávaly práce na čistě národní úrovni, vybrané projekty byly financovány členskými zeměmi s malým vlivem at už na úrovni evropské nebo regionální.

Byl použit roční systém výběru a refinancování existujících projektu, který byl podobný způsobu činnosti jiných fondu Společenství s územní působností jako jsou Evropský sociální fond a Evropský zemědělský podpůrný a garanční fond. Proto se „účinnost“ nástrojů Společenství stala tématem a v několika pilotních programech se projevila snaha o jejich integraci.

Klíčové události roku 1986, obzvláště Jednotný evropský akt, přístup Řecka, Španělska a Portugalska a přijetí programu společného trhu, s sebou přinesly podnět k mnohem opravdovější „evropské“ politice soudržnosti. V březnu 1988 rozhodla Evropská rada v Bruselu vyčlenit 64 miliard ECU1 pro strukturální fondy, což představovalo zdvojnásobení ročních zdrojů pro období 1989–1993.

Rada přijala 24. června 1988 první nařízení, které integrovalo strukturální fondy do zastřešující politiky soudržnosti. Tato přelomová reforma zavedla takové klíčové principy, jako soustředění se na nejméně rozvinuté regiony, víceleté plánování, strategickou orientaci investic a zapojení regionálních a místních partneru.

Cesta k reformě

Po přistoupení Řecka v roce 1981 a Portugalska a Španělska v roce 1986 se regionální rozdíly v tehdejším Evropském společenství 12 států podstatnou měrou zvětšily. Před přístupem měl jeden Evropan z osmi roční příjem o 30 % nižší než průměr Společenství, to se po přistoupení v roce 1986 změnilo na jeden z pěti. V důsledku krize rozpočtu, snahy dokončit vnitřní trh a zvýšit ekonomickou a sociální soudržnost podala Komise návrhy Parlamentu a Radě na reformu finančního systému Společenství.

Ve své zprávě z 15. února 1987, nazvané „Udělat z jednotného aktu úspěch: nový cíl pro Evropu“, později uváděné jako „Balíček Delors I“, navrhuje Komise pravidla pro zlepšení rozpočtových postupů a disciplíny. Návrh se týkal nové dohody mezi institucemi, podle kterého se Parlament, Rada a Komise dohodnou na víceleté finanční perspektivě a prioritách rozpočtu. Ve světle závěrů bruselské Evropské rady 11. a 12. února 1988 dospěly tyto tři instituce 29. června 1988 k dohodě, která poprvé stanovila pětiletou fi nanční perspektivu od 1988 do 1992.

Již v roce 1985 navrhla Komise „bílý papír“2 o dokončení společného trhu do roku 1992. Následně přispěli k debatě o tom jak dosáhnout další integrace trhu svými dvěmi zprávami italští ekonomové Tommaso Padoa-Schioppa a Paolo Cecchini3. Zatímco Cecchiniho zpráva odhadovala „cenu za nejednotnou Evropu“, tj. ekonomické ztráty v důsledku nedokončení jednotného trhu mezi 4,25 % až 6,5 % HDP, Padoa-Schioppova zpráva upozorňuje na „vážná rizika zvětšující se nerovnováhy v průběhu liberalizace trhu“ a navrhuje „příslušná doprovodná opatření pro urychlení změn ve strukturálně slabých regionech a zemích“.

„Balíček Delors I“, který byl přijat Evropskou radou v březnu 1998, umožnil náročný program „1992“ včetně reformy Společné zemědělské politiky, který posílil činnosti Společenství v oblasti politiky soudržnosti, vědy, techniky, politiky životního prostředí a dopravy.

Nejdůležitější posun v rozpočtu podpořil tři strukturální fondy a vedl k významnému nárůstu zdrojů. Jestliže roční platby vzrostly z přibližně 6,4 miliardy ECU v roce 1988 na 20,5 miliardy ECU v roce 1993 4, jejich relativní podíl poskočil z 16 na téměř 31 % rozpočtu EU. K tomu došlo současně s radikální změnou způsobu, jakým byly fondy řízeny.

Evropský sociální fond (ESF) od roku 1958, Evropský zemědělský podpůrný a garanční fond (EAGGF) od roku 1962 a Evropský fond pro regionální rozvoj (EFRR) od roku 1975 vyvinuly – v souladu s roční rozpočtovou procedurou a národními kvótami vyjádřenými v dohodnutých nařízeních – systém refundování projektů, které byly vybrány a zahájeny členskými státy. Aby byl tento systém „juste retour“ překonán, začala Komise rozvíjet a financovat regionální projekty na více autonomním a experimentálním základě, který se stal vzorem způsobu implementace politiky soudržnosti.

Tyto výjimky zahrnovaly koordinaci výdajů EFRR, ESF a podpory EAGGE a začaly malými pilotními projekty v Neapoli a Belfastu a o několik let později v oblasti Lozer v jižní Francii. Na začátku osmdesátých let byly v dalších místech Společenství realizovány rozsáhlejší experimentální projekty, které se soustředily na integrovaný přístup k regionálnímu plánování prostřednictvím Integrovaných rozvojových operací (IDO).

Většími experimentálními programy financovanými na evropské úrovni byly Integrované středomořské programy (IMP) prováděné v roce 1986 v Řecku, Itálii a Francii. Tento vývoj byl podpořen posunem v modelech politik urbanistického a regionálního rozvoje a studiemi, doporučujícími více integrovaný přístup budovaný zdola, který dával přednost „měkkým“ opatřením namísto jednostranného zaměření se na fyzickou investici zaměřenou např. na podniky a infrastrukturu.

zpět na začátek kapitoly

Politika soudržnosti mezi roky 1989 až 1993

Reforma z roku 1988 zavedla celou řadu principů pro politiku soudržnosti a pro její nástroje, které od té doby zůstávají „mode d''emploi“ této politiky. Těmito principy jsou:

  • Soustředit se na omezený počet cílů při současném zaměření na nejméně rozvinuté regiony;
  • víceleté plánování založené na analýze, strategickém plánování a vyhodnocování;
  • dodatečné ověření, že členské země nenahrazují národní výdaje výdaji EU;
  • partnerství v navrhování a implementaci programů při začleňování účastníků na úrovních národních, oblastních a EU včetně sociálních partnerů a nevládních organizací, čímž je zajištěno vlastnictví a transparentnost akcí.

V roce 1988 bylo odsouhlaseno pět prioritních cílů:

  • Cíl 1: podpora rozvoje a strukturálních změn v regionech, jejichž rozvoj zaostává;
  • Cíl 2: změny v regionech vážně ovlivněných průmyslovým poklesem;
  • Cíl 3: boj s dlouhodobou nezaměstnaností;
  • Cíl 4: usnadnění pracovní integrace mladých lidí;
  • Cíl 5: (a) urychlení změn zemědělských struktura (b) podpora rozvoje venkovských oblastí.

Prostředky poskytnuté ERDF, ESF a EAGGF v rámci Cíle 1 dosáhly výše 43,8 miliardy ECU (64 % z celkových prostředků) a týkaly se 25 % neboli 86,2 milionů obyvatel. Největšími příjemci bylo Španělsko s vyčleněnými 10,2 miliardami ECU, přičemž v regionech spadajících do Cíle 1 žije 57,7 % jeho obyvatel, Itálie (8,5 miliardy ECU; 36,4 % obyvatel), Portugalsko 8,45 miliardy ECU; 100 %), Řecko (7,5 miliardy ECU; 100 %) a Irsko (4,46 miliardy ECU; 100 %).

Menší částky byly vyčleněny Německu pro jeho východoněmecké spolkové země spadající v roce 1990 do oblasti Cíle 1, Francii pro Korsiku a francouzská zámořská území a Spojenému království pro Severní Irsko. 35,2 % investic pro Cíl 1 bylo využito na infrastrukturu, jmenovitě do oblasti dopravy a životního prostředí, 33,6 % do výrobních investic jako je přímá a nepřímá pomoc podnikání a 29,6 % na lidské zdroje.

16,6 % neboli přibližně 57,3 milionů obyvatel žilo v oblastech Cíle 2 a mělo užitek z 6,1 miliardy ECU (9 % z celkového objemu) poskytnuté EFRR a ESF. Největšími příjemci bylo Spojené království (2 miliardy ECU; 35,5 % obyvatelstva), následované Španělskem (1,5 miliardy ECU; 22,2 %) a Francií (1,2 miliardy ECU; 18,3 %). Kromě Řecka, Irska a Portugalska využívaly i všechny ostatní členské země v menší míře prostředky Cíle 2. Z celkových investic bylo 55,1 % využito pro výrobní oblast, obzvláště pro podporu malých a středních podniků, 23,9 % na fyzickou regeneraci a životní prostředí, často v místech dřívějších průmyslových areálů, a 20,9 % na lidské zdroje.

Programy pro Cíl 3 a 4 se zaměřují na cílové skupiny pro aktivní politiku pracovního trhu a nemají tedy žádné územní zaměření a byly místo toho rozhodovány na národní úrovni. Vyčleněné prostředky pro oba cíle byly ve výši přibližně 6,67 miliardy ECU (10 % z celkové hodnoty) a byly poskytovány pouze prostřednictvím ESF. Hlavními příjemci bylo Spojené království (1,5 miliardy ECU), následované Francií (1,44 miliardy ECU) a Německem (1,05 miliardy ECU). Všechny ostatní země obdržely menší objemy s výjimkou Řecka, Irska a Portugalska, pro které byly vyčleněné objemy ESF zahrnuty do Cíle 1.

Závěrem, Cíl 5 dosáhl objemu 6,3 miliardy ECU (9,2 % z celkové hodnoty), přičemž Francie (2,3 miliardy ECU), Německo (1,4 miliardy ECU) a Itálie (0,96 miliardy ECU) byly hlavními příjemci. Zatímco opatření pod Cílem 5a neměla žádné územní zaměření, opatření pod cílem 5b se soustředila na venkovské oblasti, které představují 17,6 milionů obyvatel, což je 5 % celkového počtu. Zatímco se výdaje pod Cílem 5a soustředily na investice do výrobní oblasti, financování pod Cílem 5b bylo dostupné pro nové hospodářské aktivity ve venkovských oblastech (47,2 %), infrastrukturu a lidské zdroje (po 20 %) a životní prostředí (12,1 %).

Kromě národních a regionálních programů zařazených do cílů bylo Komisí předloženo celkem 16 podnětů Společenství s vyčleněným objemem 5,3 miliard ECU (7,8 % z celku) pro řešení specifických problémů určitých regionů nebo sektorů. S vyčleněným objemem přibližně 1,1 miliardy ECU podporovala iniciativa „Interreg“ přeshraniční spolupráci mezi sousedícími regiony, zatímco „Euroform“, „Now“ a „Horizon“ (764 milionů ECU) podporovaly projekty v oblasti odborného výcviku a tvorby pracovních míst.

„Leader“ (455 milionů EC) podporoval místní a venkovské rozvojové projekty a další iniciativy zaměřené na obnovu rozvoje průmyslových oblastí (Resider, Rechar, Retex, Renaval, Konver; celkem 1,1 miliardy ECU), nejvzdálenější regiony (Regis; 181 milionů ECU) nebo oblasti ochrany životního prostředí, energie, informačních technologií a výzkumu (Envireg, Regen, Prisma, Telematique, Stride; celkem 1,6 miliardy ECU). Za technického dohledu spustila Komise také pilotní projekty, sítě a studie a rovněž různé nástroje pro podporu malých a středních podniků, jako jsou „Střediska podnikatelských inovací“.

zpět na začátek kapitoly

Administrace a řízení

Administrace strukturálních fondů byla v letech 1989 až 1993 řízena souborem pěti nařízení Rady, která zajišťovala jejich efektivitu a koordinaci, implementaci a obecná opatření a implementaci každého ze tří fondů. Koordinační nařízení bylo přijato 24. června 1988, rozhodnutí Rady o zbylých čtyřech bylo učiněno 19. prosince 1988. Všechny vstoupily v platnost 1. ledna 1989.

Koordinační nařízení5 stanovuje uvedené cíle a principy, účely fondů, různé formy pomoci, přičemž nejdůležitější z nich jsou „Operační programy“, povinnost členských států zavést pro každý z cílů „regionální plán rozvoje“ (pro Cíle 1,2 a 5b) nebo „národní plán“ (pro Cíle 3 a 4). Následně by Komise přijala Rámce podpory ze strany Společenství (CSFs). Kromě toho si koordinační nařízení vyhrazuje právo spolufinancování až do výše 75 % pro akce pro Cíl 1 a 50 % v případě ostatních cílů.

Implementační nařízení6 určovalo obsah plánů a CSFs, větší projekty, pro které by bylo zapotřebí rozhodnutí Komise a stanovovalo systém povinností, plateb za akce a finanční kontroly. Obecná pravidla stanovovala uspořádání monitorování, vyhodnocování, poskytování zpráv a veřejných informací, které provázejí danou akci.

Tři implementační nařízení7 pro EFRR, ESF a EAGGE, část podpory, obsahovala další informaci o obsahu plánů a programů, jejich vhodnosti a o technické podpoře.

Je to výrazný posun od každoročního výběru projektů členskými státy a jejich přijímání Evropskou komisí k více strategickému, víceletému plánování postavenému na širokém partnerství mezi regiony, členskými státy a Evropskou komisí. Rozhodování o plánech (analýza), CSF (koordinace akcí) a operačních programech (implementace) bylo novou výzvou pro všechny zúčastněné. Na každé úrovni musely být nejprve stanoveny procedury pro řízení fondů, jejich sledování a kontrolu.

Kromě toho bylo nezbytné ve všech stupních provádění komunikace mezi idejemi a nástroji s různými tradicemi. Není proto překvapivé, že první generace operačních programů byla nebyla přijata před rokem 1990 a výsledkem toho bylo zpoždění jejich implementace. Avšak nová třída účastníků na evropské, národní a regionální úrovni a partneři mimo veřejnou správu se začali učit, budovat schopnosti a zkoušet nové způsoby řešení a partnerství pro regionální a místní rozvoj.

Základní fakta a čísla

  • Celkový rozpočet strukturálních fondů 69 miliard ECU představujících 25 % rozpočtu EU a 0,3 % celkového HDP EU
    • z čehož pro regiony pro Cíl 1: 64 %.
    • počet obyvatel v regionech pro Cíl 1: 86,2 milionů (25 % z celkového počtu8)
  • Hlavní příjemci: Španělsko (14,2 miliardy ECU), Itálie (11,4 milionů ECU), Portugalsko (9,2 miliardy ECU), Řecko (8,2 miliardy ECU).

Výsledky

  • Regiony Cíle 1 snížily rozdíl v HDP na hlavu v porovnání s průměrem EU o 3 procentní body.
  • Prostřednictvím strukturálních fondů bylo v Řecku, Irsku, Portugalsku a Španělsku vytvořeno 600 000 pracovních míst a průměrný HDP na osobu v těchto zemích vzrostl z 68,3 % na 74,5 % průměru Společenství.
  • Prostřednictvím ESF bylo vyškoleno 917 000 osob.
  • V regionech Cíle 2 získalo pomoc 470 000 malých a středních firem.

Více podrobností na stránkách Evropské komise

Pozn.:

1 v cenách roku 1988
2 „Dokončení vnitřního trhu", Bílý papír komise pro Evropskou radu (Milán, 28.–29. června 1985), KOM(85) 310
3 Padoa-Schioppa, Tommaso a jiní (1987). Efektivita, stabilita a rovnost: Strategie pro vývoj ekonomického systému Evropského společenství, Paříž; Cecchini, Paolo. (1988) Evropská výzva 1992: Výhody jednotného
evropského trhu, Aldershot, Anglie.
4 v současných cenách
5 Nařízení rady (EEC) č. 2052/88 z 24. června 1988, Official Journal of the European Communities č. L 185 z 15.7.1988
6 Nařízení rady (EEC) č. 4253/88 z 19. prosince 1988, Official Journal of the European Communities č. L 374 z 19.12.1988
7 Nařízení rady (EEC) č. 4254/88, č. 4255 a č. 4256 z 19. prosince 1988, tentýž Offi cial Journal jako nahoře
8 včetně východoněmeckých spolkových zemí

zpět na začátek kapitoly

Programové období 2000–2006: Udělat z rozšíření úspěch

Směřování ke zjednodušování návrhu a procedur politiky soudržnosti souběžně s přípravami na rozšíření, to byla dvě hlavní témata období 2000–2006. „Agenda 2000“ byla v přípravě od druhé poloviny devadesátých let a připravila cestu pro dosud největší rozšíření EU při připojení 10 nových členských státu v květnu 2004. Důsledek tohoto rozšíření zvýšil počet obyvatel EU o 20 %, ale pouze 5 % nárůst HDP Unie.

S rozšířením přišlo zvetšení nerovností v příjmech a zaměstnanosti, protože průměrný HDP na osobu v těchto nových členských zemích byl menší než polovina průměru EU a pouze 56 % jejich obyvatel bylo aktivně zaměstnaných v porovnání s 64 % v EU-15. Území nových členských státu téměř kompletně spadalo do Cíle 1 jako vhodných pro nejvyšší možnou podporu ze strukturálních fondu a z Fondu soudržnosti.

Práce však začaly ještě před rozšířením včetně vytvoření předpřístupových nástrojů dostupných pro tehdy kandidátské země pro přípravu na politiku soudržnosti. Následně po rozhodnutí přijatém berlínskou Evropskou radou v březnu 1999 činil rozpočet pro politiku soudržnosti na roky 2000–2006 celkem 213 miliard eur 14 pro patnáct členských státu.

Pro nové členské státy bylo pro období 2004–2006 vyčleněno dalších 22 miliard eur. Evropskou radou v Lisabonu byla v březnu 2000 odsouhlasena „Lisabonská strategie“, která se svým zaměřením na růst, zaměstnanost a inovaci stala leitmotivem mnoha politik EU a byla impulsem pro změnu paradigmatu pro politiku soudržnosti.

Cesta k reformě

V červenci 1997 předložila Evropská komise „Agendu 2000“ 15, dokument popisující celkové výhledy pro rozvoj Evropské unie a jejích politik, horizontální problémy vzniklé rozšířením a obrys budoucího finančního rámce na roky 2000–2006. Výsledný legislativní balík byl navržen v březnu 1998 a zahrnoval společnou zemědělskou politiku, reformu politiky soudržnosti, předpřístupové nástroje a nový finanční rámec.

Na své schůzi 24. března 1999 v Berlíně dosáhla Evropská rada dohody o návrzích Komise, čímž umožnila implementaci následných legislativních a rozpočtových opatření. V červnu 1998 navrhla Komise nařízení o strukturálních fondech a fondu soudržnosti a o předpřístupových nástrojích, které byly odsouhlaseny Radou – a zčásti Evropským parlamentem – v období mezi květnem a červencem 1999. Na základě revidovaných nařízení Smlouvy se Evropský parlament poprvé podílel na přijetí nařízení o EFRR a ESF prostřednictvím spolurozhodovací procedury.

Významná změna přišla ve formě nového „obecného“ nařízení 16 přijatého Radou. Nahradilo koordinační nařízení a část implementačního nařízení. Kromě toho bylo přijato pět nových nařízení o EFRR, ESF, Evropském zemědělském podpůrném a garančním fondu (EAGGF), Finančním nástroji pro podporu rybářství a fondu soudržnosti.

Mezi březnem 2000 a březnem 2001 rozhodla Komise o dalších pěti nařízeních týkajících se implementace, která stanovila podrobná pravidla o užívání eura, o informacích a publicitě, přípustných vydáních, systémech řízení a kontroly a finančních úpravách. A závěrem, byla v červnu 1999 přijata nařízení Rady pro Nástroj pro předpřístupovou strukturální politiku (ISPA) a Zvláštní přístupový program pro zemědělství a rozvoj venkova (SAPARD).

Politika soudržnosti mezi roky 2000 až 2006

Reforma z roku 1999 spojila předchozí Cíle 2 a 5 a Cíle 3 a 4, čímž snížila počet cílů strukturálních fondů z šesti na tři, a snížila počet iniciativ Společenství ze 13 na čtyři.

Tři zbývající cíle byly:

  • Cíl 1: podpora rozvoje a strukturálních změn regionů, jejichž rozvoj zaostává;
  • Cíl 2: a následná podpora ekonomické a sociální přeměny oblastí, které se potýkají se strukturálními těžkostmi; a
  • Cíl 3: podporovat úpravu a modernizaci politiky a systémů vzdělávání, výcviku a zaměstnanosti.

Financování poskytnuté EFRR, ESF, EAGGF a FIFG v rámci Cíle 1 se týkalo 37 %, neboli 169,4 milionů obyvatel EU-25, a dosáhlo výše 149,2 miliardy eur. Dalších 25,4 eur bylo poskytnuto v rámci Fondu soudržnosti (dosahující až do výše 71,6 % strukturálních fondů a Fondu soudržnosti). 41 % investic v rámci Cíle 1 bylo spotřebováno na infrastrukturu, z čehož téměř polovina byla vyčleněna na dopravu a přibližně třetina na životní prostředí. 33,8 % bylo vyčleněno na vytváření podpůrného prostředí pro podniky a 24,5 % na lidské zdroje.

15,2 %, neboli přibližně 69,8 milionů obyvatel žilo v oblastech Cíle 2 a mělo užitek z finančního balíku 22,5 miliardy eur (9,6 % z celkového objemu) poskytnuté EFRR a ESF. Z celkových investic bylo 55,1 % využito pro výrobní oblast, obzvláště pro podporu malých a středních podniků, 23,9 % na fyzickou regeneraci a životní prostředí, často v místech dříve využívaných průmyslem, a 20,9 % na lidské zdroje.

Programy pro Cíl 3 a 4 se zaměřují na cílové skupiny pro aktivní politiku pracovního trhu a nemají tedy žádné územní zaměření a byly místo toho rozhodovány na národní úrovni. Vyčleněné prostředky pro oba cíle byly ve výši přibližně 24,1 miliardy eur (10,3 % z celkové hodnoty) a byly poskytovány pouze prostřednictvím ESF.

11,5 miliardy eur bylo vyčleněno pro iniciativy Společenství „Interreg III”, „Urban II”, „Equal”, „Leader+” a pro inovativní akce během období 2000–2006.

zpět na začátek kapitoly

Administrace a řízení

V období 2000–2006 se posílila spolupráce mezi Komisí a členskými zeměmi na základě opatření pro finanční dohled a disciplínu. Byly vyjasněny zodpovědnosti národních řídících a platebních orgánů a bylo zjednodušeno a urychleno řízení programu prostřednictvím finanční disciplíny a pravidla „n+2“. Podle tohoto pravidla nemožnost poskytnout prokázání platby během dvou let znamená, že vyčleněné prostředky jsou ztraceny. Kromě toho bylo zavedeno větší zapojení členských států a regionů do sledování a vyhodnocování programu systémem vyhodnocování ex ante, uprostřed a ex post.

V oblasti rozvoje politiky znamenaly druhá a třetí zpráva o ekonomické a sociální soudržnosti odrážely živé období reflexe a diskuse mezi květnem 2001 a únorem 2004 o dopadech politiky soudržnosti a o její budoucí podobě. To usnadnilo průchod nových návrhů nařízení Komise pro období 2007–2013.

Od října 2003 se staly „OTEVŘENÉ DNY – evropský týden regionů a měst“ každoročním neformálním setkáním politických činitelů a expertů z celé Evropy i mimo ni. Setkání OTEVŘENÉ DNY, které je společně organizováno Evropskou komisí a Výborem pro regiony spolu s regiony a městy z celé Evropy, Evropským parlamentem a soukromými a občanskými organizacemi, vytváří místo pro výměnu zkušeností a nápadů pro regionální rozvoj.

V listopadu 2002 byl vytvořen Fond solidarity Evropské unie, který není součástí politiky soudržnosti a slouží naléhavým potřebám regionů, které byly postiženy větší katastrofou.

Základní fakta a čísla

  • Celkový objem dostupných prostředků strukturálních fondů a Fondu soudržnosti: 213 miliard eur pro EU-15 na období 2000 až 2006 a 21,7 miliardy eur pro 10 nových členských států na období 2004 až 2006, což představuje třetinu rozpočtu EU a 0,4 % celkového HDP EU.
    • z čehož pro regiony pro Cíl 1: 71,6 %.
    • počet obyvatel v regionech pro Cíl 1: 169,4 milionů (37 % z celkového počtu)
  • Hlavní příjemci: Španělsko (56,3 miliardy eur), Německo (29,8 miliardy eur), Itálie (29,6 miliardy eur), Řecko (24,9 miliardy eur), Portugalsko (22,8 miliardy eur), Spojené království (16,6 miliardy eur) a Francie (15,7 miliardy eur).

Výsledky

  • Je odhadováno, že mezi roky 2000 a 2006 výdaje pro Cíl 1 vytvořily 570 000 pracovních míst, z nichž přibližně 160 000 bylo v nových členských státech.
  • Ve Španělsku investovaly strukturální fondy 4 miliardy eur do výzkumu, technického rozvoje, inovací a informačních technologií prostřednictvím více než 13 000 výzkumných projektů na kterých spolupracovalo téměř 100 000 výzkumníků, a poskytly spolufinancování pro většinu současných 64 španělských technologických parků.
  • V Řecku snížily pokračující investice do athénského metra dopravní zácpy a znečištění ovzduší. Bylo financováno osm nových stanic, včetně čtyř přestupních, a 17 vlaků. V polovině roku 2005 je užívalo v dopravní špičce 17 200 cestujících v porovnání s původně předpokládanými 15 500. Ve Španělsku uspořily investice do silničního systému odhadem 1,2 milionu dopravních hodin za rok.
  • Pro regiony Cíle 2 uvádějí průzkumy na úrovni firem, že koncem období 2000–2006 bylo vytvořeno hrubým odhadem 730 000 pracovních míst.
  • V Katalánsku se na programu Cíle 2 podílelo přes 6 000 (asi 21 %) výzkumných pracovníků regionu a investice do soukromého sektoru v oblasti informační společnosti dosáhly výše 1,4 miliardy eur (37 %).
  • Ve Spojeném království, v regionech Cílů 1 a 2, obdrželo podporu více než 250 000 malých a středních podniků. Přibližně 16 000 z nich obdrželo přímou finanční podporu.

Více podrobností na stránkách Evropské komise

Pozn.:

14 v cenách roku 1999
15 Agenda 2000: Pro silnější a širší Unii, Zpráva Evropské komise KOM(97) 2000 z 16. července 1997
16 Vyšlo v: Offi cial Journal of the European Communities č. L 161 z 26. června 1999

zpět na začátek kapitoly

 

Programové období 1994–1999: Upevňování a znásobení úsilí

Smlouva o Evropské unii, dohodnutá v Maastrichtu 7. února 1992 a revidovaná Smlouva o Evropských společenstvích (TEC) vstoupily v platnost 1. listopadu 1993. Ve vztahu k politice soudržnosti a k regionální politice vytvořila TEC nový nástroj, Fond soudržnosti, a novou instituci, Výbor regionu spolu s principem decentralizace.

V prosinci 1992 se Evropská rada dohodla na nové finanční perspektivě na období 1994–1999 a pro strukturální fondy a fondy soudržnosti bylo vyčleněno 168 miliard ECU 9. To představuje zdvojení ročních zdrojů a odpovídá třetině rozpočtu EU. 20. července 1993 byla Radou přijata nová nařízení pro politiku soudržnosti, která nyní obsahují finanční nástroj pro podporu rybářství a fond soudržnosti.

Nová nařízení potvrzují klíčové principy politiky – soustředění, plánování, spoluúčast a partnerství – a ponechává pět existujících cílu v podstatě nezměněných. Některá opatření byla posílena, jako spoluúčast dalších institucí EU, obzvláště Evropského parlamentu, a pravidla pro partnerství, vyhodnocování a veřejnou informovanost.

Při přistoupení Rakouska, Finska a Švédska 1. ledna 1995 změnové nařízení definovalo šestý cíl podporující mimořádně řídce osídlená území Finska a Švédska a vyčlenilo prostředky pro tyto tri nové členské země.

Cesta k reformě

V tak zvaném „Balíčku Delors II“ 10, předloženému k projednání čtyři dny po podepsání Maastrichtské smlouvy, navrhla Evropská komise program a rozpočet „směrování k ekonomické a měnové unii, která by Společenství umožnila plně využívat výhod organizovaného hospodářského území a jednotné měny“.

Návrh obsahoval podrobnosti o novém fondu soudržnosti a nárůst rozpočtu strukturálních fondů a zjednodušení implementačních pravidel. Kompromis, dohodnutý na Evropské radě v Edinburgu 11. a 12. prosince 1992 stanovil zdroje pro období 1994–1999. Pro strukturální fondy bylo vyčleněno 153 miliard ECU a pro Fond soudržnosti 15 miliard ECU, z nichž bylo 68 % vyhrazeno pro nejchudší regiony a země.

V dubnu 1993 navrhla Komise nařízení pro strukturální fondy, která byla Radou schválena v červenci 1993 11. Na základě principu partnerství byl proces vyjednávání nařízení provázen komentáři Evropského parlamentu, hospodářských a sociálních partnerů a sdruženími zastupujícími zájmy regionů. Nařízení pro Fond soudržnosti 12 bylo přijato v květnu 1994 včetně přidělení 15,15 miliard ECU.

Platí pro země s hrubým národním produktem menším než 90 % průměru Společenství za podmínky, že mají program vedoucí k hospodářskému sbližování při splnění kritérií hospodářské a měnové unie, jak bylo stanoveno ve Smlouvě o ES. Fond mohl financovat až 85 % nákladů na projekty souvisejících s dopravní infrastrukturou a s životním prostředím s náklady přesahujícími 10 milionů ECU. Byly řízeny na základě rozhodnutí přijatých Komisí pro jednotlivé projekty. V letech 1994 až 1999 měly z fondů prospěch Řecko, Irsko, Portugalsko a Španělsko.

Politika soudržnosti mezi roky 1994 až 1999

Reforma z roku 1993 ponechala cíle z období 1994–1999 více méně beze změny:

  • Cíl 1: podpora rozvoje a strukturálních změn regionů, jejichž rozvoj zaostává;
  • Cíl 2: přeměny regionů nebo částí regionů vážně ovlivněných průmyslovým poklesem;
  • Cíl 3: boj s dlouhodobou nezaměstnaností a podpora integrace mladých lidí do pracovního procesu a osob ohrožených vyloučením z trhu práce, podpora rovných pracovních příležitostí pro muže a ženy;
  • Cíl 4: podpora přizpůsobení pracovních sil změnám v průmyslu a změnám výrobních systémů;
  • Cíl 5: podpora rozvoje venkova (a) urychlením změn zemědělských struktur v rámci reformy společné zemědělské politiky a podporováním modernizace a strukturálních změn v sektoru rybářství (b) podpora rozvoje a strukturálních změn venkovských oblastí; a
  • Cíl 6: rozvoj a strukturální změny regionů s mimořádně nízkou hustotou obyvatelstva (od 1. ledna 1995).

Prostředky poskytnuté EFRR, ESF a EAGGF v rámci Cíle 1 byly ve výši 94 miliard ECU, ve fondech soudržnosti to pak bylo 14,45 miliard ECU (68 % z celkového počtu dostupných fondů 13). Vynaložení těchto prostředků se týkalo 24,6 %, neboli 97,7 milionů obyvatel. 41 % investic v rámci Cíle 1 bylo použito na podporu podniků, 29,8 % na infrastrukturu, z čehož přibližně polovina byla na dopravu, čtvrtina na životní prostředí a 24,5 % na lidské zdroje.

60,6 milionů lidí (16,3 % z celkového počtu) z oblastí Cíle 2 mělo užitek z investičního balíku o objemu 9,4 miliardy ECU (10,6 % z celkového objemu) poskytnutého EFRR a ESF, z čehož bylo 55,1 % spotřebováno především na podporu malých a středních podniků. Dalších 23,9 % bylo využito na fyzickou regeneraci a životní prostředí, často ve vztahu k bývalým průmyslovým areálům, a 20,9 % získaly lidské zdroje.

Celkový objem vyčleněných prostředků pro Cíle 3 a 4 byl přibližně 15,2 miliard ECU (9,1 % z celkového objemu). Tyto prostředky přicházely z ESF pro aktivity na trhu práce a pro sociální začlenění. Prostředky pro Cíl 5 dosáhly výše 13 miliard ECU (7,8 % z celkového objemu) a byly dostupné pro nové hospodářské aktivity v rybářství a ve venkovských oblastech (47,2 %), infrastrukturu a lidské zdroje (po 20 %) a životní prostředí (12,1 %). Ve venkovských oblastech podporovaných v rámci Cíle 5b žilo 32,7 milionů lidí, což představuje 8,8 % z celkového počtu obyvatel EU.

Švédsko a Finsko obdržely 697 milionů ECU (0,4 % z celkového objemu) v rámci Cíle 6. Pro 13 iniciativ Společenství bylo vyčleněno 14 miliard ECU (8 % z celkového objemu) pro spolufinancování přeshraniční, nadnárodní a inovační projekty.)

zpět na začátek kapitoly

Administrace a řízení

V letech 1994 až 1999 byla pravidla pro řízení strukturálních fondů a Fondu soudržnosti stanovena souborem sedmi nařízení Rady, které určovaly jejich efektivitu a koordinaci, implementaci a obecná ustanovení a pro implementaci každého ze čtyř strukturálních fondů. Pro Fond soudržnosti bylo přijato samostatné nařízení. Koordinační nařízení neprodělalo mnoho změn vůči předchozímu třístupňovému sytému zavedenému v roce 1989, který zahrnoval národní plány, rámce podpory ze strany Společenství (CSFs) a operační programy.

Vyžaduje však, aby národní plány byly podrobnější, obzvláště v oblasti životního prostředí. Zavedlo také novinku v podobě Jednotného programového dokumentu, který znamenal, že členské státy a regiony mohou podávat plány a operační programy v jednom dokumentu, po kterém následuje jedno rozhodnutí Komise.

V tomto období došlo v politice rozvoje k řadě důležitých posunů. V listopadu 1996 byla publikována první zpráva o ekonomické a sociální soudržnosti, která uváděla ekonomické a sociální nerovnosti Unie na regionální úrovni a odhadovala dopad politik národních a Společenství na jejich vývoj. Byla představena v dubnu 1997 na prvním Fóru soudržnosti, což byla událost, která od té doby doprovází přijetí každé následné zprávy a stalo se fórem pro výměnu zkušeností a informací o politice soudržnosti pro členské státy, regiony a účastníky.

V květnu 1999 byla přijata Evropská perspektiva územního rozvoje (ESPD), což je právně nezávazný dokument poskytující politický rámec pro sektorově orientovanou politiku na místní, regionální, národní a evropské úrovni, která má územní dopad.

A na závěr, podpis amsterodamské smlouvy v říjnu 1997 zakotvil princip evropské strategie zaměstnanosti, který ustavil užší spolupráci národních politik zaměstnanosti.

Základní fakta a čísla

  • Celkový rozpočet strukturálních fondů a Fondu soudržnosti: 168 miliard ECU představujících přibližně třetinu rozpočtu EU a 0,4 % celkového HDP EU.
    • z čehož pro regiony pro Cíl 1: 68 %
    • počet obyvatel v regionech pro Cíl 1: 91,7 milionů (24,6 % z celkového počtu)
  • Hlavní příjemci: Španělsko (42,4 miliardy ECU), Německo (21,8 miliardy ECU), Itálie (21,7 miliardy ECU), Portugalsko (18,2 miliardy ECU), Řecko (17,7 miliardy ECU) a Francie (14,9 miliardy ECU).

Výsledky

  • Vliv intervencí strukturálních fondů v letech 1994 až 1999 na HDP v reálných hodnotách je odhadován zvýšení o 4,7 % v Portugalsku, 3,9 % ve východoněmeckých spolkových zemích, 2,8 % v Irsku, 2,2 % v Řecku, 1,4 % ve Španělsku a 1,3 % v Severním Irsku.
  • V regionech spadajících pod Cíl 1 bylo vytvořeno 700 000 pracovních míst, což zvýšilo zaměstnanost v Portugalsku o téměř 4 %, v Řecku o 2,5 % a mezi 1 % až 2 % v nových německých spolkových zemích, na jihu Itálie a Španělska.
  • 800 000 malých a středních podniků, včetně 500 000 pro Cíl 1, obdrželo přímou investiční pomoc.
  • Bylo vybudováno nebo modernizováno 4 104 km dálnic a 31 844 km ostatních silnic. Investice do železniční infrastruktury vedla ke snížení jízdních dob na klíčových tratích jako je Athény – Thesaloniki – Idomeni (zkrácení jízdní doby o 1 hodinu 30 minut), Lisabon – Faro (1 hodina 35 minut), Lisabon – Vila Formoso (1 hodina 20 minut), Larne – Dublin (20 minut) a Belfast – Derry (25 minut).
  • V regionech spadajících do Cíle 2 bylo vytvořeno odhadem 567 000 nových míst, nezaměstnanost klesla z 11,3 % na 8,7 % a z EFRR fondů bylo investováno 3,2 miliard ECU do rozvoje 115,1 milionů čtverečních metrů nových areálů a provozoven.

Více podrobností na stránkách Evropské komise

Pozn.:

9 v cenách roku 1994
10 From the Single Act to Maastricht and beyond: the means to match our ambitions, COM(92) 2000 fi nal, Brussels, 11. února 1992
11 Publikováno v: Offi cial Journal of the European Communities č. L 193 z 31. července 1993
12 Viz: Offi cial Journal of the European Communities č. L 130 z 25. května 1994; částka zde uvedená zahrnuje objem na rok 1993.
13 Z důvodu budoucích srovnání s nasledujícími obdobími tento poměrný podíl zahrnuje přidělení v rámci Fondu soudržnosti.

zpět na začátek kapitoly

Programové období 2007–2013: Zaměření se na růst a pracovní místa

Dosud největší soustředění zdrojů pro nejchudší členské státy a regiony, zapojení všech regionu a přesun priorit tak, aby byl podpořen růst, pracovní místa a inovace, to jsou v jádru největší změny politiky soudržnosti EU v současném období. V Evropské unii 27 státu nyní žije každý třetí obyvatel EU – v celkovém poctu 170 milionu – v těch nejchudších regionech, které získávají pomoc v rámci cíle „Sbližování“.

Hospodářské a sociální nerovnosti se při posledním rozšíření významně prohloubily. Vyjádřeno v příjmech na osobu, Lucembursko je nyní sedmkrát bohatší než Rumunsko. Na regionální úrovni je rozdíl dokonce ještě vetší: nejbohatším regionem je Vnitrní Londýn s 290 % příjmu na osobu EU-27, zatímco nejchudší region je Severovýchod v Rumunsku s 23 % průměru EU. Evropská rada odsouhlasila v prosinci 2005 rozpočet na období 2007–2013 a vyčlenil 347 miliard eur 17 na strukturální fondy a na Fond soudržnosti, z čehož je plánováno vynaložit 81,5 % na regiony „Sbližování“.

V důsledku zjednodušených procedur bylo téměř všech 436 programu týkajících se všech regionu a členských státu EU odsouhlaseno před koncem roku 2007. Podstatná změna jejich priorit znamená, že čtvrtina zdrojů je nyní vyčleněna na výzkum a inovace a asi 30 % na infrastrukturu pro ochranu životního prostředí a na opatření proti klimatickým změnám.

Cesta k reformě

V únoru 2004 vydala Evropská komise dokument 18 o budoucnosti rozšířené Unie, včetně návrhu rozpočtu na roky 2007–2013. Z celkového rozpočtu 1 025 miliard eur 19 bylo 336 miliard eur vyčleněno pro strukturální fondy a pro Fond soudržnosti a dalších 70 miliard eur bylo určeno pro rozvoj venkova pod jiným označením než soudržnost.

Po obtížných jednáních se Evropská rada 11. a 12. prosince v Bruselu dohodla na rozpočtu, který byl převeden v dubnu 2006 na meziinstitucionální dohodu mezi Radou, Parlamentem a Komisí o 864 miliardách eur, z nichž 308 miliard eur bylo určeno pro politiku soudržnosti. Ve stejnou dobu byl stanoven pozměněný rozpočet pro 2008/09. Od roku 2001 tlumila Komise rušné období reflexe o budoucnosti politiky soudržnosti EU.

V červnu 2004 předložila Komise legislativní balík pěti nařízení,20 včetně jednoho s obecnými opatřeními, tří o EFRR, ESF a o Fondu soudržnosti a posledního o „Evropském uskupení pro územní spolupráci.“ Rada a Parlament je přijaly v červnu 2006 po dosažení dohody o rozpočtu. V prosinci 2006 byla tato nařízení doplněna o jedno jednotné implementační nařízení 21 nahrazující pět existujících opatření pro informování a publicitu, řídící a kontrolní systémy, nepravidelnosti, finanční korekce a způsobilost.

Politika soudržnosti mezi roky 2007 až 2013

Souběžně se sdružením Cílů 2 a 3 transformovala reforma z roku 2006 iniciativu Interreg do třetího cíle a současně integrovala ostatní iniciativy Společenství do hlavních programů.

Prioritní cíle jsou definovány následovně:

  • „Sbližování“: má za cíl urychlit sbližování nejméně vyvinutých členských států a regionů definovaných HDP na osobu menším než 75 % průměru EU;
  • „Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost“: týká se všech ostatních regionů s cílem posílit konkurenceschopnost a přitažlivost regionů a rovněž zaměstnanost; a
  • „Evropská územní spolupráce“:vychází z iniciativy Interreg a podporuje přeshraniční, nadnárodní a meziregionální spolupráci a je rovněž dostupná pro sítě.

Počet finančních nástrojů pro soudržnost je snížen ze šesti na tři: dva strukturální fondy (EFRR, ESF) a Fond soudržnosti. Specifická podpora původních EAGGF a FIFG nyní přechází pod nový Evropský zemědělský Fond pro rozvoj venkova (EAFRD) a Evropský fond pro rybářství (EFF).

Cíle „Sbližování“ se týkají 84 regionů v 17 členských státech a 170 milionů obyvatel a – na základě principu postupného vyřazování – dalších 16 regionů s 16,4 miliony obyvatel a s HDP pouze lehce nad prahovou úrovní v důsledku statistického vlivu rozšíření. Celková částka pro cíle sbližování je 282,8 miliardy eur, což představuje 81,5 % z celkového objemu. Z toho je 199,3 miliardy eur pro regiony v programu sbližování, 13,9 miliardy eur pro regiony postupně vyřazované a 69,6 miliardy pro Fond soudržnosti, který je pro 15 členských států.

Celkem 168 regionů v 19 členských státech, které představují 314 milionů obyvatel, připadá v úvahu pro cíle programu „Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost“. 13 z těchto regionů s 19 miliony obyvatel jsou tak zvanými oblastmi postupného přiřazování a jsou jim přidělovány speciální finanční objemy vzhledem k jejich dřívějšímu statutu regionů pro Cíl 1. Pro tento cíl je dostupných 54,9 miliardy eur, což je těsně pod 16 % z celkového vyčleněného objemu. Pro regiony postupného přiřazování je 11,4 miliardy eur.

Co se týče cíle „Evropská územní spolupráce“, v přeshraničních oblastech žije 181,7 milionů obyvatel (37,5 % z celkového počtu obyvatel EU) a všech ostatních regionů EU a jejich obyvatel se týká přinejmenším jedna z existujících 13 nadnárodních oblastí spolupráce. 8,7 miliardy eur (2,5 % z celku), dostupných pro tento cíl je rozděleno následovně: 6,44 miliardy eur pro přeshraniční, 1,83 miliardy eur pro nadnárodní a 445 milionů eur pro meziregionální spolupráci a sítě. Jako součást tohoto cíle zahájila Komise iniciativu „Regiony pro hospodářskou změnu“ pro podporu sítí pro vzorovou spolupráci pro udržitelný rozvoj regionů a měst.

Administrace a řízení

Největší zjednodušení pro současné období se týká zavedení dvou programových kroků místo tří. Plánování vychází ze „Směrnice Společenství pro soudržnost“ a je prováděno na národní úrovni prostřednictvím Národních strategických referenčních rámců a implementace je ponechána na operačních programech. Jak nařízení, tak směrnice vyžadují, aby v nové generaci programů byla jistá část zdrojů „rezervována“ pro klíčové investice spojené s obnovenou strategií pro růst a pracovní místa.

To znamená výzkum a inovace, infrastruktury evropské důležitosti, průmyslová soutěž, obnovitelné energie, ekoinovace a lidské zdroje. V regionech „Sbližování“ musí tyto priority dostávat 60 % z celkových dostupných prostředků a v ostatních regionech 75 %. Průměrná část zdrojů rezervovaných pro klíčové lisabonské investice dosahuje v EU-27 61,2 % pro cíl sbližování a 76,7 % pro cíl regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost. Celkem bude pro tyto investice vyčleněno přibližně 200 miliard eur. V porovnání s předchozím obdobím to představuje nárůst o více než 50 miliard eur.

Byla zmodernizována další opatření, jako jsou pravidla pro stanovení způsobilosti, která se nyní rozhodují spíše na národní úrovni než na úrovni EU, a zvýšené zaměření na princip proporcionality má za cíl snížit byrokracii a omezení ovlivňující menší programy.

Tři nové politické nástroje nazývané Jaspers, Jeremie a Jessica zlepší spolupráci mezi Evropskou komisí a Evropskou investiční bankou a ostatními finančními institucemi, aby se posílilo budování kapacit a zajistilo členským státům a regionům ustanovit zdravé a účinné používání fondů.

Evropské uskupení pro územní spolupráci (EGTC) umožní, aby regionální a místní orgány z různých zemí mohly vytvořit spolupracující uskupení jako právní nástroje pro projekty jako jsou přeshraniční doprava nebo zdravotnické služby.

Nástroj pro předpřístupovou pomoc (IPA) nahradil předchozí předpřístupové nástroje v roce 2007. IPA je navržen tak, aby pomohl kandidátským zemím a potenciálním kandidátským zemím ze Západního Balkánu připravit se na možné přistoupení, včetně oblastí regionálního rozvoje a spolupráce.

Čtvrtá zpráva o hospodářské a sociální soudržnosti společně s Fórem soudržnosti 27. a 28. září 2007 pak znamenala spuštění debaty o budoucnosti politiky soudržnosti EU po roce 2013.

Základní fakta a čísla

  • Celkový objem dostupných prostředků strukturálních fondů a Fondu soudržnosti: 347 miliard eur představujících 35,7 % rozpočtu EU a 0,38 % celkového HDP EU
    • z čehož pro regiony pro Cíl 1: 81,5 %
    • počet obyvatel v regionech pro Cíl 1: 170 milionů (35 % z celkového počtu včetně postupně vyřazovaných regionů)
  • Hlavní příjemci: Polsko (67,3 miliardy eur), Španělsko (35,2 miliardy eur), Itálie (28,8 miliardy eur), Česká republika (26,7 miliardy eur), Německo (26,3 miliardy eur), Maďarsko (25,3 miliardy eur), Portugalsko (21,5 miliardy eur) a Řecko (20,4 miliardy eur).

Očekávané výsledky

  • Makroekonomické modely odhadují, že investice politiky soudržnosti přidají v nových členských státech v průměru přibližně 6 % HDP nad základní scénáře. Například model Hermin předvídá přidaných 9 % HDP v Litvě, České republice a na Slovensku; 5,5–6 % pro Bulharsko, Polsko a Rumunsko, 3,5 % pro Řecko a okolo 1–1,5 % pro Španělsko, východoněmecké spolkové země a Mezzogiorno.
  • Do roku 2015 by měly strukturální fondy a Fond soudržnosti vytvořit až 2 miliony nových pracovních míst.
  • Na základě odhadů ex ante několika členskými zeměmi vytvoří důrazné zaměření na výzkum a inovaci dalších 40 000 pracovních míst.
  • V oblasti dopravy se předpokládá, že z investic politiky soudržnosti EU bude podpořeno vybudování nebo rekonstrukce 25 000 kilometrů silnic a 7 700 km železnic.
  • Mnoho členských států a regionů dává ve svých programech prioritu opatřením proti klimatickým změnám a rozvoji ekonomiky s nízkou produkcí uhlíkových zplodin. Například Lucembursko si dalo za cíl snížit emise CO2 o 10 %, a Slovensko plánuje snížit energetickou náročnost výroby o více než 20 %. Programy v Itálii, Francii, České republice, na Maltě, v Anglii a ve Walesu zahrnují opatření pro rozvoj specifických systémů pro vyhodnocování uhlíkových zplodin.

Více podrobností na stránkách Evropské komise

Pozn.:

17 v současných cenách
18 Budování naší společné budoucnosti – Politické výzvy a rozpočtové prostředky rozšířené Unie pro roky 2007–2013, Zpráva Komise KOM(2004) 101 z 10. února 2004
19 Údaje v tomto odstavci jsou v cenách roku 2004, zatímco ostatní části kapitoly odkazují na současné ceny
20 Konečná verze publikována v: Offi cial Journal of the European Union č. L 210 z 31. července 2006
21 Nařízení Komise (ES) č. 1828/2006 z 8. prosince 2006; v Offi cial Journal of the European Union č. L 45 z 15. února 2007

Redakčně zpracováno z podkladových materiálů Evropské komise.

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek