Řízek z Lhasy

16. 5. 2016 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Češka společně se svým mužem otevřela v hlavním tibetském městě hospodu se vším všudy.

Založit si podnik v Tibetu, okupovaném od padesátých let minulého století Čínskou lidovou republikou, je počinem zvláštně jednoduchým i složitým dohromady. Dokládá to příběh české hospody, do které si v Lhase tamní obyvatelé a turisté mohli zajít na „jedno“ nebo si dát třeba řízek. Za podnikem stála češka společně se svým manželem, rodilým Tibeťanem. Kvůli své bezpečnosti chce zůstat v anonymitě, a proto jí říkejme Jiřina, skutečné jméno ani fotografii raději nezveřejníme.

Situace v Tibetu je totiž dlouhodobě napjatá. Jiřina svého muže poznala během studií v Pekingu a byl to právě jeho nápad, že by společně mohli v Lhase otevřít něco nového a jedinečného. Místo, kde by se mohli scházet mladí lidé. A koncept české hospody, kde se lidé najedí, ale zároveň mohou nad pitím trávit čas debatami, jim přišel ideální.

Oběhat všechna povolení přitom vůbec není tak pracné, jak by se mohlo byrokratické Číně přisuzovat. „Pro místního Tibeťana nebo Číňana je to otázka návštěvy jednoho úřadu a vyřízení jednoho papíru,“ popisuje Jiřina administrativu spojenou s otevřením restaurace. Žádné zdlouhavé dokládání například splnění hygienických norem nebo přihlašování k daním. To se menším podnikům zcela promíjí. Ale pozor, podle Jiřiny čínská vláda nastavuje mnoho různých pravidel pro různá města a pro různé lidi.

„Vlastně nemám vůbec žádné informace, jak jakožto cizinec otevřít podnik v Tibetu, ale věřím, že to bude zdlouhavý a drahý proces bez jistého výsledku. Cizinci jsou v Tibetu vítáni pouze jako turisté, neumím si představit, že by vláda povolila někomu ze Západu, aby se zde snadno usadil,“ zamýšlí se Jiřina a předpokládá, že pokud by to bylo vůbec možné, tak na to bude muset cizinec obětovat spoustu peněz, mít konexe na hodně vysokých místech a čekat, že ho požádají, aby vstoupil do strany či podepsal nějaký slib.

Ve Lhase funguje několik nepálských a indických restaurací. Je možné, že je cizinci napsali na kamaráda Tibeťana. Zároveň pro Nepálce a Indy platí v Tibetu opět jiná pravidla než pro lidi ze Západu.

Mládí vpřed

Drtivá většina absolventů škol se v Číně hlásí na práci státního úředníka. Pracovat pro vládu je sen skoro všech. „Dostanete židli, počítač, zdravotní a sociální pojištění, která jinak vůbec nejsou běžná, služební byt a celkem vysoký stálý plat a důchod. Práce potom spočívá většinou v tom, že nic neděláte. Tito pracovníci často chodí během pracovní doby do parků, restaurací nebo hospod,“ popisuje situaci na tibetském trhu práce Češka.

Státních úředníků už je podle vlády příliš mnoho, a proto vláda nabádá mladé, aby se zkusili uživit i jinak. Právě proto je pro mladé a místní lidi založení firmy tak neuvěřitelně snadné. Provozovatel pohostinství si prakticky jen zaregistruje svůj podnik, a to s čínským názvem, a to je vlastně vše.

Pro Tibeťany ale hořká povinnost, protože čínské úřady vůbec nezajímá, jestli chtějí mít podnik nazvaný v tibetštině. Ve výsledku se oficiálně podnik jmenuje nějak a nade dveřmi mu může viset jiný název. Působí to jako velká volnost, pro Tibeťany to představuje ignorování jejich jazyka ze strany úřadů.

„Občas přijde někdo, kdo chce vidět živnostenský list. Ten musí být neustále uložen někde v podniku. Pokud ho u sebe nemáte, úředník vám ihned podnik může zavřít. Věřím, že hodně lidí to v případě potíží řeší úplatkem,“ říká Jiřina. Jindy podle ní přijde policie a chce vidět povolení k pobytu, protože i Tibeťané, jejichž rodná vesnice je deset kilometrů od Lhasy, musejí ve městě získat povolení k pobytu.

Po roce zavíráme

Ze začátku bylo pro českou hospodu jedním z nejsložitějších úkolů sehnat české pivo. Nejdříve ho vůbec neprodávali a nakonec se jim na čínských internetových obchodech podařilo najít plechovky za rozumnou cenu. Řešili poštovné. Protože poplatek za poslání piva z Číny do Tibetu je občas dražší než jedna krabice plechovek. Místní lidé si postupně na podnik zvykali. Hitem se staly zmíněné řízky, protože Tibeťané mají velmi rádi maso. Zákazníci si ale zvykli chodit do české hospody i třeba cestou z práce na jedno pivo.

Jiřina s manželem přesto podnik zavřeli. A to zhruba po roce podnikání. Vlastnit hospodu ve Lhase se pro ně neukázalo jako schůdná cesta. „Lhasa jako taková už je několik let nepěkné čínské město plné čínských prostitutek a čínských násilníků. Hodně čínských dělníků sem přišlo pracovat do nových továren. Kvůli těmto továrnám a čínskému přístupu k ochraně životního prostředí se rapidně zhoršuje kvalita vody i ovzduší, v kombinaci s písečnými bouřemi v těchto částech Tibetu se Lhasa několikrát do roka stává neobyvatelnou,“ vysvětluje Jiřina.

Převzato z časopisu Profit, autor: Petr Švihel, foto: archiv podnikatelky

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek