Rizika v mezinárodním obchodě

2. 1. 2009 | Zdroj: BusinessInfo.cz

S podnikáním na zahraničních trzích jsou spojena rizika, vyplývající např. z vývoje kurzů měn, z ekonomické nebo politické situace v různých teritoriích apod. Navíc jsou v mezinárodním obchodě zostřena další rizika, např. riziko přepravní nebo komerční. To souvisí s geografickou vzdáleností trhů, s rozdíly v obchodních zvyklostech a právních předpisech států, s rozdílným sociálně-ekonomickým klimatem, ale i s nižší informovaností o vývoji na zahraničních trzích v porovnání s trhem domácím.

Převzato z knihy „Mezinárodní obchodní operace“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2008.

Obsah dokumentu:

Každá oblast podnikání je spojena s riziky, která mohou způsobit, že dosažený výsledek se bude lišit od předpokládaného v důsledku nahodilých vlivů. Některá rizika mají velmi širokou působnost, např. riziko změny tržní situace, jiná jsou specifická pro dané odvětví či pro určité činnosti. Příkladem může být stavebnictví, které je ovlivňováno klimatickými vlivy, nebo hornictví, na které působí vlivy geologické. Podstupování některých rizik může ovlivnit výsledek pouze negativně (např. rizika spojená s přepravou zboží), jiná rizika mohou působit oběma směry a přinášet i příznivější výsledek oproti předpokladu (např. riziko pohybu cen). Tato skupina rizik bývá označována jako rizika spekulativní.

Mezinárodní ekonomické vazby mohou ovlivňovat rizikovost podnikání i pozitivně. Pokud podnik prodává své výrobky nejen v tuzemsku, ale i na několika zahraničních trzích, snižuje diverzifikací trhů svou závislost na trhu domácím. Jednotlivá teritoria se mohou odlišovat vývojem konjunktury, podmínkami pro získávání zdrojů, vývojem hospodářské politiky, sezonností apod. Snížení poptávky na jednom trhu může vývozce vyvážit vyššími prodeji tam, kde je poptávka vyšší. Podnik tak může rozdělit své aktivity mezi různé trhy a to mívá příznivý vliv na stabilitu jeho podnikání.

Rizikovost mezinárodních hospodářských vztahů se do určité míry zostřila v průběhu posledních desetiletí v souvislosti s dynamikou ekonomického vývoje, proměnlivostí hodnotových kategorií, politickými přeměnami a propojením trhů v podmínkách globalizace. Projevuje se ve změnách kurzů měn, ve změnách cenových relací, úroků, v neschopnosti některých států dostát svým zahraničním platebním závazkům, v rizicích politických apod.

Jako reakce na tento vývoj se začal utvářet nový přístup k rizikům na úrovni podnikatelských subjektů. Při určitém zjednodušení jej lze charakterizovat jako postup od izolovaně pojaté ochrany před negativními dopady rizik k aktivnímu přístupu k rizikům a jejich respektování v rozhodovacím procesu. Jde např. o včasnost přijímaných rozhodnutí, o informační zajištění rozhodovacího procesu, o schopnost předvídat budoucí vývoj a o výběr takových alternativ podnikatelských aktivit, které přinesou žádoucí výsledky.

Dělení rizik

Rizika mezinárodních ekonomických vztahů představují poměrně různorodou skupinu. Dělení rizik ani názvosloví v této oblasti nejsou ustáleny. Obecně se pro dělení rizik používá různých kritérií, jako je např. měřitelnost, vliv na výsledek, příčiny vzniku, oblast rozhodování apod.

V mezinárodních ekonomických vztazích podniků lze podle příčin vzniku vyčlenit rizika cenová, odbytová, inflační, obchodněpolitická, politická apod. Podle procesů, ve kterých se rizika projevují, by bylo možno dělit rizika na obchodní, přepravní, úvěrová, investiční a další. Často se riziko přiřazuje k určitému subjektu jako možnost jeho potenciálního „selhání". Hovoří se o riziku banky, riziku klienta, riziku země apod. a také se tato rizika hodnotí: stanovením úvěrových rámců, závazkových limitů, ale např. i tzv. ratingem.

Mezi jednotlivými druhy rizik existují úzké vazby a souvislosti. Některé druhy rizik se vzájemně doplňují a vyskytují se společně, např. riziko změn vnitřní měnové politiky a riziko inflační, a tato obě rizika bývají spojena s rizikem kurzovým nebo s rizikem transferu. Inflace bývá provázena rizikem tržním vyplývajícím ze změny cenových relací. Rizika je proto nutno posuzovat komplexně a respektovat jejich souvislosti. Opatření podnikatelské politiky zaměřená na omezení jednoho rizika mohou zostřovat rizika jiná.

Tato kapitola bude zaměřena na hlavní typy rizik, se kterými se podniky setkávají při provádění mezinárodního obchodu. Jde zvláště o tyto skupiny rizik:

  • rizika tržní;
  • rizika komerční;
  • rizika přepravní;
  • rizika teritoriální;
  • rizika kurzová;
  • rizika odpovědnostní a další typy rizik.

Tento výčet není vyčerpávající. Jako další okruhy rizikovosti by bylo možno uvést rizika spjatá s volbou distribučních cest, rizika změny úrokových sazeb apod. Specifická je rizikovost přímých zahraničních investic, ale i některých dalších forem zahraničních ekonomických vazeb podniků, při kterých je nezbytná přítomnost daného subjektu na zahraničním trhu. Aktivity podniků jsou v těchto případech ovlivňovány celkovým podnikatelským klimatem hostitelských zemí a veškerými „vnitřními" riziky trhu, na kterém působí. Dopadají na ně proto např. rizika vyplývající z určité právní formy podnikání, ze změn vládní hospodářské politiky, z vývoje na daném trhu, z vývoje inflace domácí měny apod.

zpět na Obsah dokumentu

Rizika tržní

Tato rizika představují možnost, že v důsledku změny tržních podmínek podnik nedosáhne předpokládaného výsledku nebo utrpí ztrátu. Vývoj na trhu však může přinést také příznivější podnikatelský výsledek oproti předpokladu. Toto riziko nese každý podnikatelský subjekt i ve vnitřní ekonomice, v zahraničním obchodě však působí modifikovaně, např. rozdílným vývojem na různých trzích.

Změna tržní situace může být způsobena různými příčinami, např. změnou celkové konjunkturní situace v určité zemi či ve skupině zemí, změnou vztahu nabídky a poptávky po určitém zboží, změnami v postavení rozhodujících dodavatelů nebo odběratelů nebo v důsledku změn v jejich prodejní či nákupní politice, změnami v technologii, sezonními výkyvy apod. Toto riziko může vést ke změně cenových relací, k růstu nákladů, ale může se projevit i neprodejností výrobků.

Vývozci a dovozci většinou toto riziko vnímají především ve vztahu k uzavíraným obchodům, zvláště u dodávek s delším výrobním a obchodním cyklem, které jsou typické pro dodávky kompletních zařízení a investičních celků. Vzhledem k četnosti a intenzitě změn ekonomických podmínek na trzích může toto riziko postihnout i operace, u nichž jsou poskytovány krátkodobé úvěry, dlouhodobé kontrakty na dodávky surovin apod. Některé podmínky kontraktů mohou směřovat k ochraně před těmito riziky.

U některých druhů zboží je obvyklé sjednávat v kontraktu cenu pohyblivou v závislosti na tržním vývoji. U zastupitelného zboží obchodovaného na komoditních burzách se partneři mohou dohodnout na stanovení kupní ceny podle burzovních cen v době dodávky. Tento způsob však vyžaduje velmi přesné určení, která burzovní kotace bude rozhodující pro fakturaci ceny dodaného zboží. Takovýto postup je vhodný pro dlouhodobé kontrakty na dodávky surovin.

V obchodech s delším výrobním a obchodním cyklem se dodavatel někdy snaží zajistit se pro případ vzestupu nákladů oproti nákladům kalkulovaným. Toto riziko může být poměrně výrazné, zejména pokud část nákladů je vynakládána v zemi dovozu (např. u montáží, při provádění stavebních prací), nebo pokud jsou náklady zčásti závislé na kompletačních dodávkách ze zahraničí. Tomuto účelu slouží tzv. klouzavé cenové doložky, které mohou být buď jednostranné (eskalační, zaměřené jen na vzestup nákladů), nebo dvoustranné (fluktuační, odrážející zvýšení i snížení nákladů). Cena dohodnutá v kontraktu se potom mění v závislosti na vývoji nákladů, např. podle vývoje cen surovin, výše mzdových nákladů apod.

Po technické stránce je sjednání těchto doložek poměrně obtížné, jelikož je nezbytné:

  • dohodnout dostatečně objektivní kritéria pro úpravu ceny, např. sjednáním ceny kotované na určité komoditní burze v den dodání jako rozhodující pro dodatečnou úpravu ceny, určením veřejně publikovaného cenového indexu jako východiska pro zvýšení ceny apod.;
  • stanovit podíly celkové ceny, jichž se úprava bude týkat, např. 10 % ceny podle vývoje mzdových nákladů, 5 % podle vývoje cen určité suroviny apod.

V některých případech lze v kontraktu dohodnout pouze to, že v případě podstatné nákladové změny (např. růstu ceny suroviny) bude znovu jednáno o úpravě ceny. Takovýto postup však může být spojen s určitou nejistotou o ochotě zúčastněných stran v budoucnu pozitivně řešit vzniklou situaci. Měl by být proto používán jen vůči dlouhodobým a seriózním partnerům.

Pokud takovéto doložky nejsou v kontraktu realizovatelné, má výrobce možnost zajistit se před rizikem vzestupu cen surovin využitím burzovních termínových obchodů, a to buď efektivním termínovým nákupem, nebo tzv. hedžovou (zajišťovací) transakcí. Tyto obchody však nedávají záruku, že povedou k příznivějšímu výsledku oproti obchodu nezajištěnému. Poskytují vývozci pouze kalkulační jistotu, a zajišťují jej tak před eventuálními nepříznivými důsledky tržního vývoje.

Tržní riziko však ovlivňuje hospodářské výsledky podniků v širším rozsahu. Dotýká se realizace jejich podnikatelských záměrů do budoucna a všech rozhodnutí s dlouhodobými účinky včetně rozhodování investičních. V tomto smyslu musí tržní riziko podstoupit každý podnik. Efektivní ochrana před tímto rizikem neexistuje, respektive je možno ji hledat ve zdokonalení systému podnikového řízení.

zpět na Obsah dokumentu

Rizika komerční

Tímto pojmem bývají označována rizika vyplývající z nesplnění závazku obchodním partnerem. Tato rizika se dotýkají vztahů mezi exportérem a importérem, ale i průvodních služeb využívaných v obchodě, např. vztahů k dopravcům, zasílatelům, kontrolním společnostem, pojišťovnám apod. Zvýšená rizikovost v oblasti komerčních rizik ovlivňuje dosažené výsledky většinou negativně tím, že obchodník buď vůbec neuskuteční předpokládanou transakci, nebo dosáhne při její realizaci horšího výsledku, než očekával.

S komerčními riziky se podnikatelé setkávají i na vnitřním trhu. Na trhu zahraničním však vystupují tato rizika v ostřejší podobě vzhledem k odlišnostem těchto trhů co do právních a ekonomických podmínek, obchodních zvyklostí, sociálně-kulturních zvláštností apod. Informace o zahraničních obchodních partnerech bývají méně dostupné a navíc postavení jednotlivých firem na trhu se může měnit v závislosti na faktorech, které bez důkladné znalosti trhu lze jen těžko předvídat.

Intenzita dopadu těchto rizik na výsledky jednotlivých operací je dána především výběrem obchodního partnera. Při jeho volbě se zvažuje právní a vlastnická struktura firmy, finanční situace podniku, obchodní zdatnost, technické předpoklady pro splnění daného závazku apod. Druhým důležitým faktorem je právní zajištění daného závazkového vztahu. Většinou jde o kvalitu smluvního ujednání a o vhodné vyjádření zájmů obchodních partnerů ve smluvních podmínkách. K větší jistotě vzájemných vztahů bývá voleno i zajištění vzájemných závazků třetími osobami, zejména bankami, i když za cenu zvýšených nákladů.

V zahraničním obchodě hmotným zbožím se toto riziko může projevovat nejčastěji těmito formami:

  • odstoupení obchodního partnera od kontraktu;
  • nesplnění či vadné plnění kontraktu dodavatelem;
  • bezdůvodné nepřevzetí zboží odběratelem;
  • platební nevůle dlužníka;
  • platební neschopnost dlužníka.

Prevence podstupování komerčních rizik spočívá v soustavném získávání informací o účastnících trhu, sledování jejich profesní zdatnosti, finanční situace, hodnocení jejich spolehlivosti a úvěruschopnosti. V tomto směru jsou využívány informační a poradenské služby bank, informačních kanceláří, ratingových agentur, poradenských firem apod. Některé z těchto služeb jsou dosažitelné bezplatně, jiné za úplatu.

Odstoupení obchodního partnera od kontraktu může postihnout jak dodavatele (např. pokud již vložil prostředky do výroby pro export), tak i odběratele (smluvně zajištěnou dodávku zboží nezíská). Běžnými formami zajištění na straně dodavatele bývá úplná platba předem nebo alespoň akontace. Odběratel může požadovat bankovní záruku za řádné provedení kontraktu.

Neplnění kontraktu dodavatelem či vadné plnění kontraktu představuje riziko na straně kupujícího. Nástrojem jeho prevence je pozornost věnovaná výběru dodavatele a hodnocení jeho spolehlivosti, profesní zdatnosti, zkušeností z dosavadní spolupráce apod. Nástrojem omezení tohoto rizika může být bankovní záruka za řádné provedení kontraktu, požadavek kontrolního certifikátu svědčícího o množství a/nebo kvalitě dodaného zboží vystaveného nezávislou kontrolní organizací, sjednání záruk za kvalitu dodaného zboží včetně lhůt pro jejich uplatnění apod.

Nepřevzetí zboží odběratelem bývá závislé na sjednané platební podmínce. K bezdůvodnému nepřevzetí může docházet u dokumentárních inkas a některých úvěrových platebních podmínek. Důsledkem tohoto rizika mohou být ztráty prodávajícího způsobené zvýšenými náklady na dopravu a skladování zboží, prodejem zboží jinému odběrateli za nižší cenu apod. Toto riziko lze ovlivnit volbou vhodné platební podmínky a omezit je pojištěním. Také řádná kontrola kvality dodávaného zboží může působit jako prevence.

Riziko platební nevůle dlužníka může postihnout prodávajícího především u úvěrových platebních podmínek. Může vést ke ztrátě celé kupní ceny nebo její části, eventuálně i ke ztrátě dopravních a dalších nákladů. Kromě volby obchodního partnera má na jeho intenzitu vliv zvolená platební podmínka a způsob zajištění daného úvěrového vztahu. Zajišťovacími nástroji bývají nejčastěji bankovní instrumenty (akreditiv s odloženou splatností, bankovní záruka apod.), směnečné zajištění pohledávky, zajištění hypotékou, výhradou vlastnictví až do zaplacení kupní ceny a úvěrové pojištění.

U neúvěrových platebních podmínek bývají ztráty v důsledku platební nevůle dlužníka zpravidla nižší. Platební nevůle se může projevit např. neotevřením akreditivu, nezaplacením akontace nebo odmítnutím dokumentů, takže nemusí dojít k uskutečnění dodávky nebo alespoň na odběratele nepřejde právo disponovat se zbožím.

Riziko platební neschopnosti dlužníka vyplývá z možnosti takového zhoršení finančního postavení dlužníka, že není schopen svoje peněžní a zpravidla také ostatní závazky splnit. Insolvence podniku se projevuje pozastavením jeho plateb a bývá řešena formou vyrovnání nebo konkurzu, eventuálně exekucí majetku. Nástroje omezení rizika platební neschopnosti jsou dosti obdobné jako u platební nevůle, směnečný závazek dlužníka však ztrácí účinnost. Poměrně často je voleno pojištění rizika platební neschopnosti, avšak to bývá spojováno se spoluúčastí pojištěného.

Riziko platební neschopnosti obchodního partnera se dotýká obchodních transakcí bez ohledu na volbu platební podmínky. Dodavatel může utrpět škodu i tehdy, pokud zboží ještě neodeslal, ale vynaložil na jeho výrobu či koupi prostředky. V době, kdy jeho partner je insolventní, nemůže zakázku dokončit či odeslat a musí hledat jiné řešení odbytu daných výrobků. Navíc může toto riziko ohrožovat i vztahy se všemi subjekty poskytujícími služby: platební neschopnost může postihnout banky, pojišťovny, speditéry, dopravce apod. U postiženého podnikatele (věřitele) vede k přímé ztrátě, což při větších hodnotách může ohrozit i finanční stabilitu firmy.

Riziko platební nevůle a neschopnosti lze přenést také smluvně na jiné partnery: zprostředkovatele, obchodní zástupce, komisionáře apod., zpravidla za zvláštní odměnu. Účinnost této metody však závisí na spolehlivosti firem, na které je riziko přenášeno. Mnohem účinnější bývá využití služeb finančních institucí, zejména úvěrových pojišťoven, institucí poskytujících factoring nebo forfaiting.

Míru podstupovaných komerčních rizik ovlivňuje podnikatel zejména výběrem obchodních partnerů, volbou vhodných platebních podmínek a zajišťovacích nástrojů a rozsahem, ve kterém využívá možností pojištění. Nejúčinnějším způsobem předcházení tomuto riziku je rozvíjení dlouhodobých obchodních spojení založených na vzájemné důvěře.

Komerční rizika však mají také výraznou vnitřní dimenzi. Zvládání těchto rizik souvisí s kvalitou podnikového řízení, s delegováním pravomoci, se systémem vnitropodnikové kontroly, se schopnostmi, dovednostmi a motivacemi zaměstnanců při provádění běžných operativních činností. Neoddělitelnou součástí prevence negativního dopadu komerčních rizik je proto také personální politika podniků spočívající ve výběru kvalifikovaných pracovníků, v jejich výchově a doškolování.

zpět na Obsah dokumentu

Rizika přepravní

Jsou spojena s mezinárodními obchodními operacemi s hmotným zbožím. Během dopravy může dojít ke ztrátě nebo poškození zboží a škodu utrpí ten, kdo v daném okamžiku toto riziko nesl. Většinou to bývá buď prodávající, nebo kupující. Přechod rizika ztráty nebo poškození zboží sjednávají zpravidla výslovně v kontraktu stanovením určité dodací podmínky (parity). Toto riziko však nese i dopravce, eventuálně speditér tím, že přebírají odpovědnost za zboží během dopravy.

Prevence tohoto rizika spočívá v jasném vymezení místa a okamžiku přechodu rizika ztráty nebo poškození zboží z prodávajícího na kupujícího (např. odvoláním na Incoterms) v kupní smlouvě a dále ve vhodném přepravním zajištění dodávky zboží (např. výběrem spolehlivého dopravce).

Přepravní rizika v mezinárodním obchodě se většinou pojišťují, a proto je nutno věnovat pozornost řádnému sjednání pojistné smlouvy (volbou spolehlivé pojišťovny, výběrem takového rozsahu pojištěných rizik, který je přiměřený pro daný druh zboží, apod.).


Rizika teritoriální

Tato rizika vyplývají z nejistoty politického a makroekonomického vývoje jednotlivých zemí, ale mohou být také důsledkem administrativních opatření, přírodních katastrof, bojkotu zboží, embarga apod. Jde většinou o rizika, která mohou mít negativní vliv na výsledky jednotlivých obchodních transakcí, ale také na realizaci podnikatelských záměrů v určité zemi do budoucnosti. Tato skupina rizik bývá předem jen obtížně kvantifikovatelná.

Nejostřeji se projevují většinou politická rizika, která mohou vést k nečekané nutnosti omezení nebo i přerušení hospodářských vztahů s danou oblastí a k následným škodám (na zboží či na nezaplacených pohledávkách, ztráty nákladů vynaložených na zpracování trhu, odnětí možnosti disponovat majetkem apod.). Toto riziko vystupuje intenzivně v hospodářských vztazích se zeměmi s politickou nestabilitou. Při rozhodování o dlouhodobých formách hospodářské spolupráce je situace ztížena tím, že předvídání některých politických aktů a událostí v delším časovém horizontu je poměrně obtížné.
Ekonomická nestabilita určitých zemí či oblastí vede často k používání různých forem administrativních opatření v oblasti hospodářské a obchodní politiky. Tato opatření mívají podobu zákazu či omezení dovozu nebo vývozu, odebrání dovozní nebo vývozní licence, zavedení antidumpingového celního řízení, zastavení nebo omezení transferu devizových prostředků do zahraničí apod.

Teritoriální rizika se dotýkají jak mezinárodního obchodu, tak i všech dalších forem podnikání v mezinárodním měřítku. Nejvýrazněji se projevují u mezinárodních úvěrových vztahů a přímých zahraničních investic, mohou však ovlivnit i vztahy mezinárodní kooperace i vědecko-technické spolupráce. Dopadají jak na jednotlivé započaté obchodní transakce, tak mohou způsobit znehodnocení majetku podniku v dané zemi, ale vedou také většinou i k nenaplnění podnikatelských záměrů na daném trhu do budoucnosti.

Nejúčinnějším preventivním opatřením je získávání informací o jednotlivých zemích, které jsou předmětem komerčního zájmu podniku. Zdroje pro čerpání informací jsou poměrně pestré (statistické podklady, zprávy mezinárodních organizací, informace ze zastupitelských úřadů, od specializovaných informačních agentur, informace získané prostřednictvím internetu apod.). Zostření rizikovosti v posledních letech se stalo impulzem pro rozvoj informačních služeb. Na prognózách teritoriálních rizik jsou zainteresovány jak podniky angažované v mezinárodním obchodu a podnikání, tak i banky, pojišťovny a další subjekty poskytující financování a pojišťování rizik. Metodika hodnocení rizikovosti se rozvinula v činnosti četných agentur, které poskytují tzv. ratingové služby. Pravidelně analyzují faktory ovlivňující politickou a ekonomickou situaci zemí i některých jejich podnikatelských i nepodnikatelských subjektů (bank, jednotlivých firem apod.) a hodnotí jejich bonitu.

Podniky samy však disponují určitými možnostmi ochrany před teritoriálními riziky. Jde o respektování rizikovosti při volbě trhu, o určitou teritoriální diverzifikaci podnikatelských aktivit, v obchodu potom o volbu platební podmínky nebo o přenesení financování obchodu na takové subjekty, které mají lepší profesionální předpoklady pro zvládání teritoriálního rizika. Účinná bývá v některých případech i spolupráce s jinými podnikatelskými subjekty, při které dochází k rozdělení rizika (např. v rámci konsorcií, joint ventures apod.). Velmi obvyklé je využívání možnosti pojišťování teritoriálního rizika. Tyto pojistné služby jsou ve většině zemí poskytovány podnikům jen se státní podporou.

Podpora státu při ochraně obchodních a investičních aktivit vlastních podnikatelských subjektů bývá značná především v oblasti obchodněpolitické. Je vytvářena v procesu dvoustranných i mnohostranných jednání, uzavíráním úmluv (např. o vzájemné podpoře a ochraně investic), nástroji obchodní diplomacie, ale i poskytováním subvencovaných služeb finančních, pojišťovacích, informačních, marketingových apod.

zpět na Obsah dokumentu

Rizika kurzová

Kurzové riziko je spojeno se všemi formami mezinárodních hospodářských vztahů a vyplývá z proměnlivosti vývoje kurzů jednotlivých měn. Toto riziko lze charakterizovat jako možnost, že v důsledku vývoje kurzů měn bude muset účastník zahraničních ekonomických vztahů vydat více hodnot oproti původnímu předpokladu, že bude inkasovat relativně méně hodnot, že se v důsledku kurzových pohybů sníží stav jeho devizových aktiv nebo zvýší devizová pasiva nebo že v důsledku změn devizových kurzů nedosáhne svých podnikatelských cílů. Změny kurzové však mohou působit i na zlepšení dosahovaných výsledků oproti původnímu předpokladu.

Vliv vývoje měnových kurzů na ekonomiku firem nebývá jednostranný. Záleží jednak na směru vývoje kurzu domácí měny vůči jednotlivým měnám zahraničním a na vývoji kurzů různých zahraničních měn navzájem, jednak na charakteru hospodářských vazeb podniku vůči zahraničí, na měnové struktuře pohledávek a závazků firem apod. Např. v podmínkách, kdy domácí měna dlouhodobě převážně zhodnocuje, kurzový pohyb většinou snižuje výnosy exportérů, může ale příznivě ovlivnit některé jejich náklady. U dovozců však zhodnocování domácí měny působí na výsledky pozitivně a může pro ně vytvářet nové podnikatelské příležitosti.

Míra možného dopadu změn devizových kurzů na podnik bývá označována jako devizová expozice. Je dána jednak tím, s kterými měnami podnik pracuje a v jakých objemech, jaká je proměnlivost (volatilita) kurzů těchto měn a jak dlouhé je období, po které je podnik riziku pohybu kurzu příslušných měn vystaven.

Placení v zahraničním obchodě ČR se uskutečňuje většinou v zahraniční, zpravidla směnitelné měně. Pro podnikatele je však důležité, jakou úhradu za prodané zboží či poskytované služby získá v měně domácí. Tato částka je přímo ovlivňována vzestupem nebo poklesem kurzu platební měny. Mění-li se tento kurz v období mezi kalkulací kupní ceny a zaplacením ze strany zahraničního odběratele, může vývozce či dovozce utrpět kurzovou ztrátu či dosáhnout kurzového zisku. Kurzové riziko bývá proto největší u úvěrových obchodů (zvláště střednědobých a dlouhodobých), u obchodů s dlouhými dodacími lhůtami, u dlouhodobých kontraktů, ve kterých není sjednána dodatečná možnost cenových úprav v závislosti na kurzovém vývoji. Výsledky skutečně dosažené v jednotlivých transakcích se v důsledku vývoje měnového kurzu mohou odlišovat od očekávaných, a to v negativním nebo pozitivním směru. Dopad kurzového rizika na výsledky jednotlivých transakcí se nazývá transakční expozicí (z angl. transaction exposure).

Výraznější kurzové změny však mají širší vliv na zahraniční ekonomické vztahy podniků. V důsledku vývoje kurzu podnik může ztratit svou schopnost cenově konkurovat na zahraničních trzích, a tím nemůže naplnit své původní prodejní záměry. Někdy může kurzový vývoj přístup na určitý trh naopak usnadnit. Působení vývoje měnového kurzu na podnikatelské záměry firmy bývá označováno jako ekonomická expozice (z angl. economic exposure).

Podniky s větším rozsahem mezinárodních ekonomických vazeb mohou mít svá aktiva a pasiva vyjádřena v různých zahraničních měnách. To se týká např. účtů vedených v cizích měnách, držby majetkových podílů v zahraničních firmách apod. Vývoj kurzů jednotlivých měn potom může přinášet změny v bilančních hodnotách daného podniku. Toto působení změny kurzu bývá nazýváno účetní expozicí (accounting exposure, translation exposure). Projevuje se nejvíce u firem se sítí poboček či dceřiných společností v zahraničí.

Absolutní ochrana před dopadem kurzového rizika neexistuje. Firmy působící v mezinárodním obchodě musejí věnovat pozornost vývoji kurzů jednotlivých měn a faktorům, které jejich pohyb ovlivňují, a využívat svých znalostí v komerční politice. Předvídání měnového vývoje je však poměrně obtížné.
Pro omezení negativního vlivu kurzového rizika využívají podniky řadu postupů a nástrojů, které modifikují dopad pohybu měnových kurzů na výsledky činnosti v mezinárodních ekonomických vztazích.

K nejvýznamnějším patří volba měny, ve které se vyjadřují závazky v mezinárodních hospodářských vztazích a ve které dochází k úhradám. Obchodní partneři, kteří mají v budoucnosti poskytovat peněžní plnění, se často snaží o vyjádření závazku v měně, u níž se neočekává vzestup kurzu. Snahou věřitelů bývá vyjádření pohledávky v měně silné. Konkrétní volba měny v určitém kontraktu bývá odrazem celkové situace na trhu, obchodních zvyklostí, ekonomického postavení firem, které do smluvních vztahů vstupují, apod.

Jedním z nástrojů omezení negativního vlivu kurzového rizika, zejména jeho transakční expozice, jsou operace na devizových trzích, tzv. finanční deriváty. Škála těchto operací využívaných ve světě k zajištění kurzového rizika je poměrně pestrá. Patří k nim jednak nestandardizované deriváty (forwardy, opce a swapy), jednak deriváty standardizované (futures a standardizované opce). V posledních letech jsou některé z těchto produktů dostupné i v České republice. Měnové finanční deriváty umožňují fixování podmínek, za nichž bude určitá zahraniční měna v budoucnu prodána či koupena. Nezajišťují však do budoucna vyšší výnos transakce oproti nezajištěnému obchodu, ale dávají možnost spolehlivějších kalkulací nákladů a výnosů pro účastníky mezinárodních hospodářských vztahů. Podniky však musejí kalkulovat s náklady, s kterými jsou tyto operace spojeny.

Velmi oblíbeným nástrojem je prodej nebo postoupení pohledávky, zvláště pokud se pohledávka postupuje bez postihu na původního věřitele. Urychluje finanční toky v podniku a tím příznivě ovlivňuje devizovou expozici. Tak tomu bývá u faktoringu a forfaitingu, které navíc osvobozují věřitele i od dalších rizik (např. delcredere).

Využívání měnových doložek bylo nejobvyklejší cestou omezování kurzového rizika v době zlatého standardu. Se změnou tvorby devizových kurzů na počátku sedmdesátých let tyto doložky ztratily na významu. Vázat smluvní měnu na jinou zahraniční měnu je problematické zvláště proto, že lze jen stěží najít takovou zajišťovací měnu, která by byla v dlouhodobém vývoji dostatečně stabilní.

Další možností je započtení určité rezervy na krytí kurzového rizika do ceny. Je to nejjednodušší cesta, ale její aplikace závisí na prostoru, který v tomto směru poskytuje cenová politika. Mohla by však být použita např. v případě, že by partner v průběhu jednání o podmínkách smlouvy požadoval takové změny, které by kurzové riziko neúměrně zvyšovaly.

Podniky však mají možnost ovlivňovat míru podstupovaného kurzového rizika při přijímání řady rozhodnutí strategického i taktického charakteru. Tento postup může firmám přinášet řadu výhod. Nebývá spojen s dodatečnými náklady a zvláště při řešení problémů ekonomické expozice bývá jediným schůdným řešením. Mezi tyto metody lze zařadit:

  • opatření v oblasti komerční politiky, resp. podmínek obchodů: jde zejména o volbu měny, o sjednané platební podmínky, o eventuální využívání měnových doložek, o rozsah průvodních služeb poskytovaných odběratelům apod.;
  • opatření v oblasti marketingové politiky, která bývají často strategické povahy (volba cílových trhů, volba distribučních cest, cenová politika apod.);
  • opatření v oblasti finanční politiky podniku, která mohou zahrnovat kroky ovlivňující měnovou strukturu aktiv a pasiv, získávání úvěrů v měnách, ve kterých má podnik tržby, přenesení některých funkcí na jiné podnikatelské subjekty, urychlování nebo zpomalování přeshraničních finančních toků, opatření k odstraňování zbytečných měnových konverzí apod.;
  • opatření v oblasti výrobní politiky, např. s ohledem na vývoj kurzu volit nákupní zdroje, umístění výroby, zajišťování průvodních služeb, provádět opatření ke zvýšení produktivity apod.

Nejefektivnější možnosti ochrany proti kurzovému riziku mají firmy, jejichž aktivity jsou dostatečně diverzifikované, pokud jde o strukturu pohledávek a závazků v mezinárodním měřítku. Rozložením obchodů na různé trhy a různé měny, kombinací dovozních a vývozních operací, udržováním hotovosti ve vhodném měnovém složení v závislosti na vlastních obchodních aktivitách mohou dosáhnout přirozeného měnového zajištění bez dodatečných nákladů. Navíc mohou dosáhnout úspor ze snížení počtu devizových konverzí. Tento způsob zajištění kurzového rizika však klade značné nároky na finanční řízení firmy.

zpět na Obsah dokumentu

Riziko odpovědnosti za výrobek

Toto riziko souvisí se širokou ochranou spotřebitele na trzích některých vyspělých zemí, zvláště USA a EU. Výrobce je v těchto zemích vždy odpovědný za škody na zdraví nebo majetku, které mohou utrpět osoby v důsledku vad výrobku. Bezpečnost výrobku je proto základním požadavkem při exportu některých výrobků do vyspělých zemí. Nejúčinnějším a také nezbytným nástrojem ochrany proti tomuto riziku při vývozu na tyto trhy je pojištění.

V této souvislosti je třeba uvést, že i v ČR je odpovědnost výrobce upravena v souladu se směrnicí EHS z r. 1985, a sice zákonem o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku (č. 59/1998 Sb.).

Respektování rizikovosti v řízení podniků

Podstupování rizik v zahraničních ekonomických vztazích je objektivní. Neexistuje ani možnost absolutní ochrany před těmito riziky ve smyslu vyloučení jejich vlivu na výsledky podniků. Přesto ale podniky mohou ovlivňovat svými postupy míru přijímaných rizik, a to nezávisle na tom, zda si tento důsledek uvědomují.

Rizika zahraničních ekonomických vztahů jsou vyvolávána vývojem vnějších podmínek, ale intenzita jejich dopadu může být zostřena také příčinami vnitřními: nedostatky v řízení podniku, neodpovídající kvalifikací zaměstnanců, zanedbáním určitých okruhů činnosti, opožděnou reakcí na změny vnějších podmínek. Opatření proti těmto nedostatkům působí zároveň jako faktor prevence rizikovosti. Účelem je zabránit tomu, aby podniky nezostřovaly rizika, která nemohou přinést žádný efekt. Součástí politiky firem by mělo být také rozvíjení znalostí a dovedností, jak využívat dostupné nástroje a praktiky k řízení rizikovosti.

Velká většina strategických rozhodování o zahraničních ekonomických vztazích podniku, ale i některá rozhodování operativní mají vliv na podstupovaná rizika, a proto je třeba rizikovost jednotlivých variant v rozhodovacím procesu respektovat. Zvýšení prvků nejistoty při současném turbulentním vývoji na mezinárodních trzích vede podnikatelské subjekty k hledání cest ke zvýšení pravděpodobnosti úspěšného podnikání formováním vlastní rizikové politiky. Její nejdůležitější součástí by mělo být respektování rizikovosti při rozhodování o strategických otázkách rozvoje podniku a zvládání rizikovosti výběrem vhodných podnikatelských alternativ.

V zahraničních ekonomických vztazích podniku tento přístup znamená, že rizikovost podnik zvažuje ve velké většině rozhodování strategického významu. Jde zejména o otázky volby teritorií pro podnikatelské aktivity firmy, o výběr konkrétních forem zahraničních ekonomických vazeb podniku, o rozhodování o distribučních cestách a obchodních partnerech, o respektování vývoje na zbožových a finančních trzích apod. Užší kontakt se zahraničními trhy většinou rizika zvyšuje, ale umožňuje rychlejší reagování na podmínky těchto trhů, a tím může pozitivně působit na podnikatelské výsledky.

Podniky orientované na zahraniční trhy by měly formulovat rizikovou politiku ve třech oblastech. Měly by rozhodnout o tom, která opatření budou uskutečňovat k prevenci rizikovosti (např. vytvářením informačního systému, sledováním ratingu, stanovením úvěrových rámců pro odběratele). Dále by měly určit, která rizika budou omezovat a jakými metodami (volbou vhodných platebních podmínek, pojištěním, využíváním finančních derivátů apod.). V neposlední řadě by měly zvážit, která rizika podstupovat budou a která vzhledem ke svému podnikatelskému zaměření podstupovat musí (rizika v oblasti zavádění inovací, vstupu na nové trhy, zřizování poboček v zahraničí apod.). Důsledné vyhýbání se riziku většinou nevede k příznivějším ekonomickým výsledkům, ale k nevyužívání podnikatelských příležitostí.

K rizikům je nezbytné přistupovat aktivně, zvažovat jejich intenzitu a směr možného působení. Ekonomické podmínky na trzích se v globalizovaném světě mění velmi rychle. Na tyto proměny je třeba pružně reagovat a tím omezit ztráty, ke kterým může v důsledku nepříznivých vnějších podmínek dojít, nebo využít příležitostí, které přináší příznivější ekonomický vývoj oproti původnímu předpokladu.

Užitečné odkazy:

zpět na Obsah dokumentu

Ukázka z knihy Mezinárodní obchodní operace vydané nakladatelstvím Grada Publishing. Autoři: Hana Machková, Eva Černohlávková, Alexej Sato a kolektiv

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek