Rozhodné právo závazkových vztahů

5. 10. 2009 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Navazující součást dokumentu "Závazkové vztahy v mezinárodním obchodním a hospodářském styku", který pojednává o problematice závazkových vztahů.

Převzato z knihy „Zahraniční obchod (teorie a praxe)“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing v roce 2009.

Závazek (obligace) je označení užívané pro celý závazkový vztah (obligační vztah), v němž jeden z jeho účastníků (dlužník) má povinnost druhému účastníku tohoto vztahu (věřiteli) plnit závazek, to znamená něco mu dát (vydat, dodat, zaplatit), něco pro něho vykonat, něčeho se vůči němu zdržet, popřípadě něco od něho strpět či snášet. Tato povinnost dlužníka splnit závazek se nazývá také dluhem, zatímco věřitelovo právo na plnění se nazývá pohledávka. Závazky mohou vzniknout ze smluv uzavřených mezi účastníky, při způsobení škody nebo z jednostranných právních úkonů (například při veřejné soutěži).

Aby se závazkový vztah mezi účastníky mohl kvalifikovat jako „mezinárodní“, a tudíž mohl být se všemi důsledky zařazen do práva mezinárodního obchodu, musí obsahovat takzvaný „mezinárodní prvek“. Ten se může vyskytovat ve trojí podobě:

  • v subjektu, přičemž v závazkových vztazích nehraje žádnou zvláštní roli státní příslušnost osoby (státní občanství), která do takového závazkového vztahu vstupuje. Rozhodujícím kritériem bude naopak skutečnost, že subjekty závazkového vztahu budou mít místo podnikání, sídlo, pobyt nebo bydliště na území různých států. Tomuto kritériu odpovídá i dělení na osoby české a zahraniční podle ustanovení § 21, odst. 2 obchodního zákoníku (dále v textu ObchZ) – zahraniční osobou je fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem mimo území ČR.
  • v předmětu závazkového vztahu – musí jít o významnou skutečnost, pokud se týká předmětu právního vztahu, který se bude nacházet v zahraničí (například předmětem kupní smlouvy bude nemovitost nacházející se v Portugalsku nebo akcie švédské obchodní společnosti).
  • v právní skutečnosti musí jít o důležitou právní skutečnost, která musí nastat v zahraničí. Nejčastěji půjde o uzavření smlouvy v zahraničí nebo o škodu, která vznikne také v zahraničí.

Mezinárodní prvek však musí být významný, jinak by totiž neměl žádné právní důsledky. Právě existence mezinárodního prvku odlišuje tyto vztahy od vztahů „čistě vnitrostátních“ (to znamená pouze mezi osobami s místem podnikání, bydlištěm nebo sídlem na území jednoho státu).

U každého vztahu, včetně smluvního, ve kterém by se mohl v některé ze svých podob objevit mezinárodní prvek, je třeba posoudit, zda jeho výskyt je tak významná skutečnost, že má za následek vznik právního vztahu s mezinárodním prvkem a s tím souvisejícími právními důsledky. Tuto otázku posuzují především sami účastníci (smluvní strany) při uzavírání příslušné závazkové smlouvy. V dalším stadiu obchodního případu při vzniku sporu posuzuje zmíněnou otázku ten, kdo bude řešit případný spor (soudce nebo rozhodce).

Obligační statut

Každý soukromoprávní vztah s mezinárodním prvkem se musí řídit podle právních předpisů určitého státu. V závazkových vztazích se toto právo označuje jako obligační statut (nebo také závazkový statut nebo rozhodné právo). Obligační statut upravuje práva a povinnosti účastníků závazkového vztahu.

Obligačním statutem může být soubor přímých norem, které jako součást mezinárodní smlouvy stát transformoval do svého právního řádu, právní předpisy ES/EU nebo vnitrostátní právní předpisy určitého státu, které stát přijal pro úpravu všech závazkových vztahů či speciálně jen pro vztahy vznikající v mezinárodním obchodním styku (jako příklad můžeme uvést hlavu III. ObchZ). Přímé normy se aplikují vždy přednostně před jinými právními normami. V případě neexistence přímé úpravy musíme vyhledat rozhodné právo na základě kolizních norem.

Obligační statut však neupravuje všechny otázky, které s konkrétním závazkovým vztahem souvisejí. V právní teorii se v této souvislosti hovoří o takzvaných mezích obligačního statutu, za které se považují otázky, které jsou zpravidla upraveny jiným právním řádem, než který představuje obligační statut. Mezi tyto otázky patří způsobilost účastníků uzavřít závazkovou smlouvu, zajištění plnění závazků, incidenční otázky (otázky související s přejímkou zboží) a další.

Volba práva

Vnitrostátní právní předpisy prakticky všech států umožňují účastníkům mezinárodního obchodního styku u závazkových smluv provést výběr práva, tak zvanou volbu práva. Volbou práva se rozumí shodný projev vůle účastníků určitého právního vztahu, že jejich vztah se bude řídit určitým právním řádem. Volbu práva připouštěl dříve i zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (ZMPS) v § 9 pro smlouvy závazkového práva a v § 16 pro pracovní smlouvy, v ostatních vztazích byla volba práva vyloučena.

Ustanovení ZMPS ohledně určení rozhodného práva se v současné době použije jen na ty smluvní vztahy, které vznikly před 1. 7. 2006.

Přednost před ustanoveními ZMPS mají totiž od 1. 7. 2006 ustanovení Římské úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy z roku 1980 (č. 64/2006 Sb.m.s.).

Podle jejího článku 3 se smlouva řídí právem zvoleným stranami při splnění těchto podmínek:

  1. volba práva musí být výslovná nebo musí vyplývat s dostatečnou jistotou z ustanovení smlouvy anebo z okolností případu,
  2. volba práva může být učiněna pro celou smlouvu nebo její část,
  3. volba práva může být stranami kdykoli změněna. Strany nejsou při volbě práva omezeny pouze na právo členských států EU, ale mohou si zvolit i právo nečlenského státu.

Účastníci mohou provést volbu tak, že si zvolí obecně právo určitého státu nebo konkrétní právní předpis.

Příklad:

„Tato smlouva se řídí polským právem“. Nebo: „Vztahy mezi stranami se spravují polským právem.“ Nebo: „Otázky, které v této smlouvě nejsou upraveny vůbec nebo jenom částečně, řídí se polským právem.“ V uvedeném případě jde o výslovnou volbu práva, o které nemůže být pochybnosti. Jestliže je ve smlouvě uvedeno jako právo rozhodné polské právo, nemůže totiž soudce ani rozhodce v případě řešení sporu mít pochybnosti o tom, že strany si zvolily jako právo rozhodné polské právo.

Římská úmluva nepřipouští volbu práva mlčky, jak dříve připouštěl ZMPS. Římská úmluva vychází z výslovné volby práva, která není omezena pouze na právo zemí EU. Účastníci závazkového vztahu si mohou jako rozhodné právo zvolit jakékoli právo, musí však jít o existující právní řád, respektive právní normu. O takovéto volbě práva se hovoří jako o neomezené autonomii vůle stran. Vedle toho existuje podle některých právních řádů tak zvaná materiální volba práva, kdy účastníky zvolené právo musí mít bližší vztah k účastníkům právního vztahu, předmětu právního vztahu nebo k místu podepsání smlouvy.

Teoreticky je možný i případ, že účastníci si zvolí za rozhodné právo více právních řádů. V praxi je však nemožné, aby se jedna otázka (například promlčení) posuzovala podle více právních řádů. Šlo by o neurčitou a tím i neplatnou volbu práva. Teoreticky je ovšem možné, aby si účastníci zvolili pro různé části závazkového vztahu různé právní řády. V praxi by ale takováto volba přinášela spíše problémy, a to zejména v případě, jestliže určitá otázka by byla podřízena více zvoleným právním řádům.

Je možná i dodatečná volba práva, to je volba práva až v okamžiku, kdy se ukáže potřeba určitou otázku, která není ve smlouvě upravena, vyřešit podle nějakého práva (například při prodlení s placením kupní ceny a určení výše úroků z prodlení), aniž by bylo třeba předložit spor k projednání soudu nebo rozhodcům. Existuje i možnost jednou již zvolené právo nahradit právem jiným. Takováto volba nového práva však může přinášet praktické problémy zejména tehdy, jestliže by se nové právo neaplikovalo na právní vztahy mezi účastníky od jejich vzniku.

Římská úmluva nepřipouští takzvanou hypotetickou volbu práva, to je případ, kdy účastníci volbu práva neprovedou a právo za ně volí osoba, která spor rozhoduje (soudce nebo rozhodce). Nejde totiž o zjišťování práva, projevu vůle účastníků, ale o určité imputování vůle účastníkům, jakou by podle představ soudce nebo rozhodce měli mít. Bude totiž vždy záležet na subjektivní úvaze soudce a na jeho kvalifikaci, jaké právo vybere.

zpět na Obsah dokumentu

Výběr rozhodného práva na základě kolizní normy

Jestliže účastníci (smluvní strany) závazkového práva neprovedou volbu rozhodného práva nebo volba práva je neplatná, neznamená to, že mezi nimi nedošlo ke vzniku právního vztahu, respektive že nebyla uzavřena závazková smlouva. Dohoda o rozhodném právu není totiž podstatnou náležitostí žádné závazkové smlouvy používané v mezinárodním obchodním styku.

Problém s určením rozhodného práva vzniká v podstatě až v okamžiku, kdy při plnění smluvních závazků nastanou nějaké potíže ohledně otázky, která není upravena smluvními ustanoveními. Pak je třeba rozhodné právo vyhledat pomocí kolizní normy. Jelikož se kolizní normy různých států mohou odlišovat výběrem rozhodného práva, bude vždy záviset na tom, kdo a jakou kolizní normu bude aplikovat. Soudce určí rozhodné právo zásadně podle svého národního práva (podle své kolizní normy). V rozhodčím řízení bude naopak záviset na procesních předpisech, podle kterých bude rozhodčí řízení probíhat. Některé předpisy totiž poskytují rozhodcům právo vybrat rozhodné právo na základě kolizní normy, kterou považují za nejvhodnější (například Rozhodčí pravidla UNCITRAL).

V případě, že pro daný vztah je nutno aplikovat kolizní normu obsaženou v příslušné mezinárodní smlouvě, je rozhodné právo určeno touto kolizní normou, protože ustanovení mezinárodní smlouvy má vždy přednost před úpravou vnitrostátní.

Římská úmluva v případě, že strany neprovedou volbu práva, vychází z kritéria „nejužšího vztahu“. Podle čl. 4, odst. 1 pokud rozhodné právo nebylo stranami zvoleno, použije se na smlouvu právo té země, s níž smlouva nejúžeji souvisí. Jestliže lze část smlouvy oddělit od zbytku smlouvy, a tato část více souvisí s jinou zemí, lze na ni výjimečně použít právo této jiné země.

Římská úmluva vychází z domněnky, že smlouva nejtěsněji souvisí se zemí, ve které má strana, která je povinna poskytnout charakteristické plnění, v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště, nebo v případě obchodní společnosti, sdružení či právnické osoby ústředí. Byla-li však smlouva uzavřena při výkonu povolání nebo při provozování živnostenské činnosti této strany, je danou zemí země, v níž se nachází hlavní provozovna, nebo má-li být v souladu s podmínkami smlouvy plněno v jiné než hlavní provozovně, je danou zemí země, v níž se nachází tato jiná provozovna.

Princip charakteristického plnění se nepoužije u smluv o přepravě, o věcných právech k nemovitostem a smluv spotřebitelských, nebo jestliže nelze charakteristické plnění určit a také v případě, kdy ze všech okolností plyne, že smlouva je úžeji spojena s jinou zemí.

U smluv o přepravě platí domněnka, že nejúžeji souvisí se zemí, v níž má přepravce v době uzavření smlouvy hlavní provozovnu, pokud se v této zemi nachází také místo naložení nebo vyložení zboží či hlavní provozovna odesílatele zboží. U smluv spotřebitelských je rozhodným právem právo země, kde má spotřebitel svůj obvyklý pobyt. Je-li předmětem smluv věcné právo k nemovitostem nebo právo užívání nemovitosti, pak je rozhodným právem právo země, v níž se nemovitost nachází.

Česká právní úprava určení rozhodného práva v závazkových vztazích v § 10 ZMPS vycházela z principu „rozumného uspořádání daného vztahu“ (rozhodným právem tak bylo právo, které k určitému poměru mělo nejbližší vztah) a pro některé typy závazkových smluv stanovila, jakým právem se zpravidla řídí (například smlouva kupní právem místa, kde je sídlo nebo bydliště prodávajícího v době uzavření smlouvy). V případě smlouvy, která není v § 10, odst. 2 ZMPS výslovně upravena (například smlouva leasingová), se použil podle § 10, odst. 3 ZMPS právní řád státu, ve kterém obě strany mají sídlo (bydliště). Neměly-li sídlo (bydliště) v témže státě a uzavírala-li se smlouva mezi přítomnými, použil se právní řád místa, kde byla smlouva uzavřena. Byla-li smlouva uzavřena mezi nepřítomnými, pak se použil právní řád sídla (bydliště) příjemce návrhu na uzavření smlouvy.

Římská úmluva bude v brzké době transformována do nařízení pracovně označovaného jako Řím I. Ustanovení tohoto nařízení se pak budou aplikovat na ty smluvní vztahy, které vznikly po nabytí jeho účinnosti. Určení rozhodného práva pro závazkové vztahy, jež nevycházejí ze smlouvy, je dnes obsaženo v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), které na­bylo účinnosti dne 11. 1. 2009.

Mezinárodní obchodní zvyklosti

V praxi mezinárodního obchodu se během několika posledních století vytvořily zvláštní prostředky, které měly a dosud mají za cíl překlenovat rozdíly mezi jednotlivými právními řády a odstranit i určitou nejistotu, která je spojena zejména s kolizním řešením určitých otázek. Tyto prostředky nejsou, na rozdíl od přímých norem, obecně závaznými právními normami, ale vytvářejí právní úpravu pouze mezi smluvními stranami, jestliže tyto je učiní součástí svého smluvního vztahu.

V jednotlivých odvětvích mezinárodního obchodu se postupem času vyvinuly a nabyly značného významu mezinárodní obchodní zvyklosti. Patří mezi ně různé zvyklosti v obchodu s určitými surovinami (například ropou), zemědělskými produkty (například chmelem) nebo jiným zbožím (například vojenským materiálem), použití různých zkratek, výrazů a podobně. Užívají se jak ve smlouvě, tak i v jiných právních poměrech. V zásadě se uplatňují v konkrétním právním poměru, jestliže se strany na ně výslovně odvolaly, nebo když z okolností případu vyplývá, že je měly na mysli při uzavírání konkrétní smlouvy.

Podle § 730 ObchZ se k mezinárodním obchodním zvyklostem zachovávaným v příslušném obchodním odvětví přihlédne, pokud nejsou v rozporu s obsahem smlouvy nebo se zákonem. Podle čl. 9 Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží z roku 1980 jsou strany kupní smlouvy vázány jakoukoli zvyklostí, na které se dohodly, a praxí, kterou mezi sebou zavedly.

Doložky INCOTERMS

Praxe mezinárodního obchodu vytvořila určité doložky, které smluvní strany činí součástí svých závazkových smluv. Nejpoužívanějšími a zároveň nejznámějšími jsou doložky INCO­TERMS (Mezinárodní obchodní pravidla), upravující otázku takzvané dodací parity. (podrobněji viz kapitola 8)

Přejí-li si smluvní strany používat tato pravidla v mezinárodním obchodním styku, musí ve svých kupních smlouvách výslovně uvést, že tyto se řídí určitou doložkou INCOTERMS 2000 (například doložkou EXW).

Doložky INCOTERMS nejsou žádnou mezinárodní smlouvou a neplatí ani jako mezinárodní obchodní zvyklosti. Jsou závazné až na základě ujednání smluvních stran; teprve potom se stávají součástí konkrétní kupní smlouvy a zavazují obě smluvní strany.

Podle § 274 ObchZ jestliže strany použijí ve smlouvě některé z doložek upravených v užívaných vykládacích pravidlech, má se za to, že strany zamýšlely dosáhnout touto doložkou právních účinků stanovených vykládacími pravidly, na něž se strany ve smlouvě odvolaly, jinak účinků daných vykládacími pravidly, která se s přihlédnutím k povaze smlouvy obvykle používají.

Formulářové smlouvy

Pro zjednodušení a usnadnění procesu uzavírání svých obchodních transakcí se zahraničními partnery si někteří obchodníci vytvářejí takzvané formulářové smlouvy, které obsahují standardní smluvní ustanovení a před uzavřením obchodu se pouze doplní potřebné údaje. Smluvní podmínky se upravují tak, aby co nejlépe zajišťovaly zájmy toho, kdo je vytvořil. V praxi však není možné vytvoření takových podmínek, které by byly zcela jednostranně výhodné pro jejich tvůrce (to znamená pro jednu smluvní stranu), protože jednak by takovou smlouvu nikdo nepodepsal, jednak by takové podmínky mohly být v rozporu s dobrými mravy nebo poctivým obchodním stykem.

Formulářová smlouva i smluvní podmínky jsou pro smluvní strany závazné v okamžiku podepsání příslušné smlouvy, respektive odkazem na jejich použití pro daný smluvní vztah.

Přejít na další část dokumentu s názvem „Rozhodné právo závazkových vztahů – 2. část“

Ukázka z knihy „Zahraniční obchod (teorie a praxe)“ vydané nakladatelstvím Grada Publishing. Autor: Miroslav Svatoš a kolektiv.

zpět na Obsah dokumentu

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek