Sdílená ekonomika funguje na principu vzájemné důvěry

23. 11. 2017 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Význam platformové ekonomiky exponenciálně roste a zákonodárci se na něj snaží reagovat. Inovativní segment ekonomiky bychom ale neměli dusit.

Když nemůžeš, Uber – Emil Zátopek. Tento slogan vymyslel kdosi, umístil ho na sociální sítě a vtípek si nyní žije svým životem, autora asi nedohledáme. A tak je to s mnoha moderními technologiemi. Řečeno opisem jiného literárního velikána, stát to může chtít zakázat, může se zlobit, ale to je asi tak všechno, co s tím může dělat. Ekonomika on‑line platforem, jakými jsou například Airbnb, Taxify či Uber, je realitou 21. století a úředníci a zákonodárci se urputně snaží, aby s ní aspoň trochu drželi krok.

Nové technologie a jejich kombinace mají tendenci přinášet takzvanou kreativní destrukci, kdy je staré postupně nahrazeno novým, stejně jako byli koně na přelomu minulého století vytlačeni auty, zhruba v polovině století nahradila zaoceánské lodě letadla a stolní počítače byly na začátku nového milénia do určité míry nahrazeny mobily.

Nositelem těchto změn bývá zpravidla byznys díky svým inovacím, vynálezům a novým obchodním modelům. Federální vláda USA zavedla standardní čas až mnoho let poté, co se na něm dohodli na konci 19. století provozovatelé železničních tratí. Z digitální doby se pak nabízí analogie s nástupem nelegálního stahování hudby či filmů na internetu, kdy se zavedené společnosti dlouho bránily distribuovat hudbu a další audiovizuální díla prostřednictvím internetu. Nicméně technologie, která je pro zákazníky uživatelsky přívětivější a zároveň i levnější, si dříve či později stejně cestu najde.

Princip vzájemné důvěry

Využívání kapacit jinak ležících ladem či sdílení jednoho statku více lidmi jsou šetrnější k životnímu prostředí než jejich vlastnictví. On‑line služby v dopravě a ubytování jsou pro spotřebitele cenově dostupnější, což podporuje cestovní ruch i dostupnost cestování pro širší skupiny obyvatelstva a přináší příjmy z turismu i v oblastech, kde se třeba z kapacitních důvodů tradičnímu poskytovateli nevyplatí působit. Spotřebitelé mohou tyto služby celkem transparentně hodnotit a tato (aspoň částečná) samoregulace může být ve většině oblastí efektivnější než státní zásahy.

Tato pozitiva samozřejmě nejsou bez rizik. Na lehkou váhu nelze brát otázku férové hospodářské soutěže, jakkoliv to je spíše výzva pro úředníky a zákonodárce než přímé negativum. My Evropané jsme zvyklí, že nás stát trochu vodí za ručičku, že se o nás téměř vždy postará, a není záměrem autora s tím jakkoliv polemizovat. Ekonomika on‑line platforem však funguje více na principu vzájemné důvěry a jisté míry neformálnosti. Proběhlé soudní spory v ČR i v jiných zemích EU ukazují, že se s těmito novými fenomény utkávají nejen konkurenti ze strany zavedeného byznysu, ale i úředníci a soudci. Zkrátka zatím platformovou ekonomiku neumíme přesně zaškatulkovat a ještě nějakou dobu bude trvat, než se nám to podaří.

Sdílená, kolaborativní či platformová ekonomika však nesestává jen z Airbnb a Uberu. Její význam exponenciálně roste a vyvíjí se, je tedy těžké odhadovat vývoj digitálních platforem v řádu několika let. Ekonom Boyd Cohen upozorňuje, že v rámci ní může existovat přes 700 nových byznysmodelů. Tato široká variace je dána například strukturou dané společnosti, strukturou spojených aktérů, tím, do jaké míry je orientovaná na zisk, jestli optimalizuje využití již existujících věcí, nebo využívá statky zcela nové.

Zatím platformovou ekonomiku neumíme přesně zaškatulkovat
a ještě nějakou dobu bude trvat, než se
nám to podaří.

Univerzální řešení? Těžko

Možná i proto se již v jiných zemích ukázalo jako chybné hledat řešení univerzální. V Berlíně a Barceloně se pokusili omezit pronajímání bytů přes Airbnb, avšak soudy v obou případech rozhodly o neférovosti regulace v tom smyslu, že stát nemá právo zakazovat majitelům disponovat jejich majetkem. Proti tomu Rio de Janeiro během olympijských her naopak místní občany vybízelo, aby nabízeli ubytování skrz Airbnb, a město tak nemuselo stavět tolik nových hotelů ke krátkodobému účelu.

Londýn vydal společnosti Uber licenci na poskytování dopravních služeb, kterou jí následně sebral proto, že Uber nedodržoval dohodnuté podmínky vydání licence. V Praze městský soud rozhodl o jednom konkrétním řidiči společnosti Uber, že není taxikářem, aby toto rozhodnutí Nejvyšší správní soud následně zrušil. Naopak Vrchní soud v Olomouci zrušil předběžné opatření brněnského soudu, které zakazovalo společnosti Uber fungovat v Brně, a totožně se vyjádřil i Vrchní soud v Praze o předběžném opatření vůči společnosti Taxify.

Po Evropě probíhají vleklé soudní spory, avšak ani Soudní dvůr Evropské unie nebyl zatím s to přijít se svým posudkem, zda je Uber taxislužbou, nebo platformou (takzvanou službou informační společnosti dle směrnice 2000/31/ES o elektronickém obchodování), či dokonce obojím zároveň. Cestou vpřed se nezdá být ani stanovení minimální hranice, od které již jde o podnikání (například počet nocí za rok, stanovení maximálního výdělku apod.). Nepoctiví hráči na trhu by se totiž pravděpodobně umně schovali pod tuto minimální hranici.

Nové zákony by měly být natolik obecné a „věštecké“, aby dokázaly předjímat
vznik nových obchodních modelů, o kterých dnes ještě nevíme, že budou existovat.

Byznys si vždycky cestu najde

Co s tím? Někteří si myslí, že správnou cestou jsou zákazy, omezení a překážky vstupu na trh. Proč však tolerují okrádání státu na daních od současných nepoctivých hráčů, na které stát nemá moc možností dohlédnout? Byznys si vždycky cestu najde a vždy budou na trhu poctiví a nepoctiví. Proč by však měl stát najednou trvat na natolik důsledné kontrole byznysu přes on‑line platformy a tím zabíjet inovativní segment ekonomiky? Proč v 21. století trvat na filozofii pozitivisticky pojatých zákazů? Částečně ze zištných důvodů (já na bráchu…), částečně z neochoty opustit tradiční uvažování o nutnosti tuhé regulatorní kontroly podnikatelů ze strany státu (na úrovni státní správy i samosprávy).

Jediné spravedlivé a střednědobě udržitelné řešení spatřujeme ve zjednodušení všech pravidel v daném sektoru tak, že necháme trh otevřený i pro další hráče, kteří mohou přinést zlepšení kvality služeb. Ameriku již pro nás objevili Estonci. Tamější daňová a celní správa propojila svůj systém bezkontaktního výkaznictví s bezhotovostním platebním systémem společnosti Uber. Výsledkem je, že klesá administrativní zátěž uložená na poskytovatele služeb platformy a zároveň se zvedá úroveň evidence a míra odvádění daní. Estonci díky tomuto jednoduchému systému za rok 2016 od společností Uber a Taxify vybrali 450 tisíc eur na daních. Neformálně pak informovali, že daňová výnosnost z on‑line platforem v dopravě je vyšší než u klasické taxislužby. To proto, že řidič objednaný přes platformu ví, že jeho jízda je vždy elektronicky zapsána v přehledu jízd, a je pro něj těžší podvádět než pro taxikáře, na kterého si mávnete na ulici a zaplatíte mu hotově.

Hledání společného zájmu Zjednodušeně řečeno, služby poskytované přes on‑line platformy jsou potenciálně transparentnější než některé klasické byznysy. Je proto namístě se ptát, proč někteří aktéři tak hlasitě volají právě po omezení on‑line platforem. Cui bono? Dosavadní česká diskuse se jeví tak, že nejlepší bude zakázat auta, protože máme koně. To jest bez ostychu omezit on‑line platformy neopodstatněnými požadavky, ale hlavně mít takzvaně odškrtnuto. Druhým koutkem úst pak budou ti stejní hlasitě volat po nutnosti podpory inovací, deregulaci či zvyšování zaměstnanosti.

Je na státu, na úřednících a politicích, aby nastavil mantinely, které budou férové. Pokud k tomu skutečně potřebujeme nové zákony, tak ty by měly mít delší než jepičí život. Jinými slovy, takové zákony by měly umět postihnout více než jen třeba Uber a Airbnb v listopadu 2017. Ideálně by měly být natolik obecné a „věštecké“, aby dokázaly předjímat vznik nových obchodních modelů, o kterých dnes ještě nevíme, že budou existovat. To je obtížné, nikoliv však nemožné. Pro začátek bude stačit, když nám vůdčím principem bude otevřenost k inovacím, férovost a hledání společného zájmu.

Převzato z časopisu Český exportér, přílohy Hospodářských novin a týdeníku Ekonom, vycházející ve spolupráci s Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR a agenturou CzechTrade. Autor článku: Jan Havlík, ředitel odboru evropských záležitostí a vnitřního trhu, ministerstvo průmyslu a obchodu (havlik@mpo.cz).

Tisknout Vaše hodnocení:

Štítky článků

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek