Šestkrát ALE: značení obalů a základní požadavky na obaly

29. 12. 2016 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Původní znění zákona o obalech č. 477/2001 Sb. nařizovalo výrobcům vyznačovat na obalech materiálové složení a informovat spotřebitele o způsobu nakládání s nimi. Pro producenty to představovalo vícenáklady a výsledek byl, řekněme, diskutabilní.

Praxe ukázala, že obsah barevných kontejnerů skončí na třídicích linkách, kde probíhá dotřídění druhově. Hledání značek na obalech nebo etiketách je totiž zdlouhavé a na to není zkrátka čas.

Podívejme se třeba na plasty. Z jedoucího pásu jeden pracovník vybírá čiré PET láhve, druhý zelené, další modré, čtvrtý čiré plastové fólie, pátý pak sbírá fólie barevné, zkrátka dle odbytových požadavků a možnosti uplatnění druhotné suroviny. Zbytek druhově směsných plastů se předává k recyklaci jako směs. Škála plastů je totiž široká a v takovém provozu jsou jen stěží identifikovatelné, nehledě na skutečnost, že některé plastové obaly a fólie mají z jiného plastu vnější vrstvu a z jiného tu vnitřní. Novela zákona o obalech z roku 2006 proto změnila tuto původní povinnost označovat obaly z hlediska materiálového složení na dobrovolné.

ALE… přestože je tato praxe známá v celé EU, i po několika novelách Směrnice 94/62/EC o obalech a obalových odpadech, ustanovení o označování obalů v jejím textu stále zůstává a kdykoliv může být znovu aktivováno.

Podobně tomu pak bylo i s povinností informovat spotřebitele o způsobu nakládání s použitým obalem. Většina obalů, které skončí v komunálním odpadu, se nestává jeho nebezpečnou složkou (obaly od potravin, spotřebního zboží). Výrobci tedy často k informování spotřebitele o způsobu nakládání využívají symbol postavy odhazující odpad do koše – jako by spotřebitel nevěděl, jak se má chovat. Nehledě na to, že Směrnice 94/62 EC o obalech a obalových odpadech, na kterou se náš zákon o obalech odkazuje, tuto povinnost nikdy nestanovila.

Podle některých států EU, jako třeba Španělska, tento symbol dokonce demotivuje občana k třídění. Nebylo tedy divu, že zákonodárce posléze dospěl k názoru, že tato povinnost je nadbytečná. Všichni byli rádi, že se této povinnosti zbavili, a domnívali se, že tím je situace okolo značení obalů provždy vyřešena.

ALE… v roce 2012 francouzská legislativa ustanovila, že od 1. 1. 2015 musí výrobci na všech recyklovatelných obalech uvádět značku tzv. Triman – postavu sklánějící se ne nad košem, ale nad třemi šipkami (viz obrázek). Právě tento symbol má spotřebitele nabádat k třídění. A dokonce dnes, kdy je na programu EU balíček environmentální legislativy pod souhrnným názvem „Circular Economy“, se snaží tento symbol do připravovaného balíčku přibalit.

Základní požadavky na obaly

V roce 1994 bylo stanoveno Směrnicí 94/62/EC o obalech a obalových odpadech:

  • Obaly musí být vyráběny tak, aby jejich objem a hmotnost dosáhly minimální hodnoty přiměřené pro zachování nezbytné úrovně bezpečnosti, hygieny a přijatelnosti pro výrobek i pro spotřebitele.
  • Obaly musí být navrženy a vyrobeny způsobem, který umožní jejich opakované použití nebo využití, včetně recyklace.
  • Obaly musí být vyráběny tak, aby obsah škodlivých a jiných nebezpečných látek byl co nejnižší.

Aby mohly být takové požadavky objektivně posouzeny, bylo uloženo výboru CEN (Evropský výbor pro normalizaci), aby ve spolupráci se všemi normalizačními instituty členských států EU připravil soubor technických norem. Dne 19. 2. 2005 pak byla několikaletá práce zakončena oficiálním oznámením Komise o jejich harmonizaci ve Věstníku EU. Do českého zákona o obalech pak odkaz na tyto normy vnesla novela z roku 2006. Jenže v praxi se v současnosti potýkáme hned se dvěma „ALE“.

Dle normy EN 13432 existuje velmi propracovaný systém hodnocení obalů, které výrobci označují jako obaly biodegradabilní.

ALE… výsledky z praktického ověření této skutečnosti jsou nevalné, přestože mu bylo v rámci projektu pod hlavičkou Technologické agentury ČR podrobeno několik desítek typů obalů od různých výrobců. V rámci objektivity byly do směsi pro kompostování dokonce přidány takové „lahůdky“, jako je kravský či koňský hnůj, aby se podpořily přírodní procesy degradace. A takové jsou (ne)výsledky po roce – veškerý organický materiál sice zdegradoval na hodnotný kompost, ale biodegradabilní plast odolal! Přitom podle normy EN13432 už po 3 měsících nemělo být v kompostu po biodegradabilních obalech ani památky.

ALE… i kdyby tyto obaly splnily požadavky této normy, nejedná se o takový zázrak. Zeptáme-li se odborníků, zjistíme, že obrátka kompostu z komunální zeleně je 6 týdnů. Požadavek na biodegradaci obalů vyplývající z normy EN13432 je však 3 měsíce. V praxi to tedy znamená, že ten, kdo bude zpracovávat bioodpad s příměsí biodegradabilních obalů (za předpokladu, že opravdu splní požadavek normy), bude zpracovávat dvojnásobné množství odpadu dvakrát delší dobu. A to se samozřejmě musí projevit v nákladech.

Piktogramy recyklace

Prevence a minimalizace

Řada výrobců k této problematice přistupuje odpovědně. Jako příklad si můžeme ukázat obyčejnou dvoulitrovou PET láhev na sycené nápoje. V roce 2000 vážila 48 gramů, o 7 let později byla o celých 12 gramů lehčí – „zhubla“ tedy o čtvrtinu své váhy. Nebo taková „obyčejná krabice“ na mléko či džus. Úbytek její hmotnosti o jediný gram přestavuje pro ČR úsporu 600 tun papíru!

ALE… co je všeobecně prezentováno spotřebitelům, občanům? Bohužel i u odborníků člověk občas narazí. Příkladem může být třeba balení běžně používané tekuté aviváže. Jednoduchým zvýšením koncentrace výrobku lze spotřebiteli prodat stejnou hodnotu v litrové láhvi jako v třílitrové. Dávka přidávaná do pračky se prostě sníží – úměrně zvýšené koncentraci. V praxi ovšem narazíte podle některých výrobců na českou mentalitu – čím víc toho lidé mají, tím jsou spokojenější. Tvrzení o větší koncentraci malého balení proto příliš nevěří. Škoda.

V praxi se také narazilo na problém, se kterým se při definici základních požadavků nepočítalo – je jím globalizace, přesněji globální svět, globální ekonomika, a hlavně mezinárodní obchod! Jak mají výrobci posuzovat, jestli obal vyhovuje evropskému trhu a evropským normám, když pro ně nejsou závazné? V případě importérů pak dochází k naprostému paradoxu – od výrobců dostávají totiž už výrobek ve finálním balení.

Tyto normy ale vycházejí ze situace, kdy producent teprve vymýšlí podobu obalu pro nový, ještě nezabalený výrobek. Tento problém se snažila vyřešit ISO ve spolupráci s CEN tak, že globální systém technické normalizace ISO převezme, samozřejmě po předchozím posouzení, soubor Evropských norem. Od roku 2013 experti z celého světa na desítkách zasedání pracovních skupin od Evropy, Pekingu, Tokia, Chicaga až po Nový Zéland pracovali na tomto souboru norem, který se podařilo schválit během roku 2015.

ALE… když pak experti CEN předložili loni na podzim tento soubor DG Environment s požadavkem na jeho harmonizaci se Směrnicí 94/62 EC, byl odmítnut. Úředníci si totiž nejsou jisti, zda požadavky na obaly budou v novém balíčku „Circular Economy“ definovány ve stávající podobě, či nastanou nějaké změny. Jaké a jak velké? To zatím EU úzkostlivě tají.

Převzato z časopisu Komora
Autor článku: Zbyněk Kolář, EKO-KOM, a. s.

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek