Šikulové na hodinu

18. 7. 2016 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Muži mnoha řemesel mají žně. Je to ale tvrdý byznys, ve kterém se chyba neodpouští.

V osm hodin ráno, před prací, měli dorazit pánové ze specializované firmy na výrobu a montáž venkovních žaluzií. Pár minut před devátou volají, že špatně odhadli délku cesty a že dorazí tak zhruba za hodinu až dvě. Vůbec nechápali, že bych třeba i já mohl jít do práce.

S povzdechem mi tedy dali číslo na centrálu, kde jsem si měl domluvit náhradní termín. Paní na telefonu bylo zcela ukradené, že mě její kolegové nechali zbytečně čekat, a bez špetky pochopení nebo vstřícnosti neustále opakovala, že mi může nabídnout termín nejdříve až za tři neděle. Během tohoto jednání s velkou firmou, kde má zaměstnanec na starost dílčí úkol a výsledek, tedy spokojený zákazník, je mu zcela ukradený, jsem pochopil, proč zažíváme takový rozmach takzvaných hodinových manželů, řemeslníků s živnosťákem, kteří pracují na sebe.

Hodinoví manželé začínali drobnými opravami v domácnostech a postupně se vypracovali až k rekonstrukcím a různým specializacím. Mají svoji pověst ve vlastních rukou, pokud je s nimi zákazník spokojený, dá jim dobrou referenci, díky níž dostanou další zakázku. Pokud ale odvádějí špatnou práci, rychle se to rozkřikne a brzy o zakázku nezavadí. Pokud by si dovolili to, co firma s žaluziemi, už by si v oboru neškrtli.

Obor, který vznikal živelně posledních několik let, se ale nelíbí vlivné Asociaci malých a středních podniků a živnostníku ČR. Předevšíma jim vadí, že hodinoví manželé často vykonávají i práce, na které nemají živnostenské oprávnění. A chtějí to v připravované novele živnostenského zákona změnit. Zejména chtějí přetřídit živnosti, které jsou volné a vázané.

Pro hodinové manžele to může být první výraznější komplikace v podnikání. Představujeme příběhy, práci i názory třech řemeslníků, kteří se dali na dráho hodinových manželů.

Převzato z časopisu Profit, autor článku: Petr Švihel, foto: Hynek Glos

Práce je strašně moc, říká Milan Roubal

Kdo dělá práci špatně, brzo o ni přijde, říká řemeslník mnoha profesí Milan Roubal, vystupující pod svojí značkou Mailaservis Roubal.

Souhlasíte s nálepkou hodinový manžel?
Já si tak neříkám. Je to označení pro člověka, který se zabývá více než jedním řemeslem. Hodinový manžel by měl umět všechno. A to nejde. Myslím, že toho umím hodně, ale zdaleka ne všechno.

Změnilo se něco od té doby, kdy se toto označení vžilo a začíná být stále více hodinových manželů?
Na jednu stranu je to výhoda pro zákazníka. Člověk potřebuje často opravit něco banálního a pro velkou firmu to není zajímavé. A od toho jsou tady hodinoví manželé, kteří přijdou namazat i vrzající panty.

Vy si ale také vybíráte práci, ne?
Samozřejmě. Podle lukrativity, ale i podle lidí. Jsou lidi, ke kterým bych znova nejel.

Dáváte záruku?
Ze zákona je osmnáct měsíců a ty my dodržujeme. Když půjdu někam natřít futra a ty se do dvou let oloupou, tak tam musím jet a opravit je. Udělám to ze dvou důvodů. Když to neudělám, tak mi zákazník dá špatnou referenci a shodí mě z výšky na dno a za druhé mám své profesní svědomí. Nedovolil bych si to nechat špatně.

Jsou podle vás i lidé, kteří vidí za hodinovým manželem snadný výdělek a kazí trh?
Je spousta lidí, kteří se snaží být nejlevnější. Vybírají si je zákazníci, kteří nechtějí platit. Tito řemeslníci si pak stěžují, že jim zákazníci neplatí. To se mi ještě nestalo. Dělám tu práci tři roky a nestalo se mi to. A je to možná proto, že jsem trochu dražší a vybírají si mě lidi, kteří chtějí dobrou práci a jsou připravení za ni zaplatit.

Máte živnost. Nevadí vám, že na trhu nabízejí své služby i lidé bez ní?
Nevadí. Nejsem závistivý člověk. Když někdo něco umí a je schopen to nabídnout a projde mu to i bez živnosti, tak ať to dělá. Když to udělá špatně, tak o tu práci brzo přijde a ještě se dostane do problémů. Takže mě neohrožují. Jsem v těchto věcech trochu anarchista. Žiju zákonem zdravého rozumu.

Jak jste se dostal do řemesla?
Vyučil jsem se zámečníkem. Ale nikdy jsem si nepředstavoval sám sebe, jak celý život stojím u soustruhu. To mě nelákalo. Takže jsem se řemeslu paradoxně vyhýbal jako čert kříži. Dělal jsem různě po skladech a pomocné práce, což mě taky moc nenaplňovalo. Až někdy v jednadvaceti letech jsem potkal holku, s kterou jsem začal žít, a ona chtěla doma postavit na spaní patro. Tak jsem řekl, že to udělám, že bych to chtěl zkusit. Neuměl jsem to, ale udělal jsem krásné patro, které tam je dodneška, a hlavně, a to je nejdůležitější, mě to chytlo. Začalo mě to bavit. Řekl jsem si, že truhlařina, práce se dřevem, je směr, kterým se chci vydat.

Hodinový manžel by měl umět všechno. A to nejde. Myslím, že toho umím hodně, ale zdaleka ne všechno.

Když jste si to uvědomil, jak jste pokračoval?
Nakonec jsem té holce svépomocí částečně zrekonstruoval byt. Pak jsem dělal i pro její sestru a další různé kšeftíky. Až jsem nastoupil do truhlárny, kde ze mě sedřeli kůži, a ani jsem si tam moc nevydělal. Bylo to dost zničující. Vzalo mi to iluze.

Jak to? Byla to taková dřina?
Jednak jsem to ani moc neuměl, takže jsem se všechno učil. Chlapi, co to dělali dvacet let, to všechno mrskali jako Baťa cvičky a vydělali si nějaké prachy. Já jsem za měsíc odešel s deseti tisíci a to jsem ještě dojížděl asi šedesát kilometrů od domova, takže jsem projezdil asi tři tisíce. Nastoupil jsem proto zase do skladu, kde jsem dělal asi rok. Pak jsem odjel do Španělska, kde jsem se shodou náhod dostal k Čechovi, který tam měl truhlářskou dílnu a potřeboval někoho. Dělal nádherné rustikální věci z masivu a z celých kmenů. Tam jsem se vlastně vyučil truhlařině.

Jak dlouho jste tam byl?
Asi dva roky. Naučil jsem se španělsky, žil jsem tam a bylo to krásné. Stal jsem se truhlářem. Když jsem se vrátil zpátky do Čech, tak jsem nastoupil k dvěma bratrům, kteří pracovali s laminem, ale i s masivem. A začal jsem se k tomu učit dělat vestavěné skříně a kuchyně. Pomalu jsem přecházel od jedné firmy k druhé a měl jsem spoustu času se to naučit dobře. Poslední šéf byl hrozný pedant na kvalitu, až chorobný. Dnes jsem mu ale vděčný, že mi to předal. Vzhledem k tomu, že jsem vyučený zámečník, tak jsem nemohl provozovat truhlařinu sám na sebe. Kamarád, s kterým jsem pracoval už ve Španělsku a s kterým jsem hodněkrát spolupracoval, se mnou zašel na živnostenský úřad a zaručil se za moje dovednosti. Od té doby jsem oficiálně truhlář.

50 % Zhruba tolik zakázek Milan Roubal přes léto musí odmítat. Nestihl by je.

To jde?
Buď jste vyučený, nebo máte rekvalifikaci s praxí, nebo se za vás někdo takto zaručí. Což zase málokdo udělá. Musí mít jistotu, že odvádíte dobrou práci.

Jak to pokračovalo?
Potkal jsem další ženu, která mě dovedla k člověku, který dělal zednické práce, rekonstrukce, uměl pracovat i s vodou a plynem a zvládal i malířinu. Tak jsem k němu nastoupil, pomáhal jsem mu a on mě naučil i tyto práce. Během deseti let jsem takto všechny dovednosti posbíral. Vše jsem několik let dělal, než jsem začal pracovat sám na sebe.

Kdy jste tedy začal pracovat sám na sebe?
Do toho vstoupila další žena, moje máma. Ta mi dohodila kšeft, postavit pergolu. Spoustu tesařů to odmítlo, že to nejde nebo nechtějí. Tak jsem tu pergolu postavil a zákazník byl spokojený. Hned to chtěl i jeho soused.

Máte období, kdy je práce více?
Začíná to v dubnu. To začne stavební a řemeslná sezona. Všichni chtějí všechno a hned. Absolutně nestíháte. Padesát procent nebo šedesát procent zakázek odmítám, protože se to nedá stihnout.

Zima je slabší?
Je. Ale není to tak, že byste neměl co dělat. V zimě mám práci sám pro sebe, v létě si najímám lidi. Vystřídal jsem dost kolegů a ne každý to chce dělat pořádně.

To je klíčová vlastnost?
Je strašně důležitá. Protože my získáváme práci hlavně přes recenze a troufnu si říct, že jsme jedni z nejlepších v Praze. Aspoň máme jedno z nejlepších hodnocení. Občas se stane, že se zákazníkem dojde k nedorozumění. Pracujete s lidmi, každý je jiný. Ale devadesát procent lidí, s kterými spolupracujeme, je spokojených a doporučují nás.

Převzato z časopisu Profit, autor článku: Petr Švihel, foto: Hynek Glos

Na plný úvazek bych se neuživil, odhaduje Jan Lavička

Nevěřím, že hodinoví manželé mohou slušně uživit sebe či rodinu, říká Jan Lavička, který si přivydělává k důchodu.

Nabízíte především malování pokojů a kuchyní, montáže nábytku a instalatérské opravy. Měl by hodinový manžel jako univerzální pomocník v domácnosti zvládat práce všeho druhu?
Já se nevyhýbám ničemu. Když to shrnu, můžu dělat téměř všechno kromě elektřiny. Samozřejmě se stává, že chce klient něco, na co je potřeba zavolat odborníka, například složité instalatérské práce. Pak samozřejmě odmítnu. Mimochodem ačkoli jsem vyučený zámečník, na prvním místě nabízím malování. Pokud si zavolá malíře paní, která bydlí v malé garsonce, tak ji často odmítne.

Odmítnou jí vymalovat byt?
Není to pro ně kšeft. Pokud to není velký byt a navíc není, kam přestěhovat nábytek, tak to nedělají. Alespoň to od klientů slýchám. Tohle je výhoda hodinových manželů. Nábytek jednoduše přesunu a vymaluju podle přání zákazníka.

Jak napadne řemeslníka začít si vydělávat jako hodinový manžel?
Jsem vyučený zámečník, ale do roku 2010 jsem byl v invalidním důchodu. Asi se mnou doma nebylo k vydržení a manželka říkala, abych šel ještě něco dělat. A protože si myslím, že jsem celkem šikovný, tak jsem to zkusil a dělám to dodnes.

Kdo tvoří vaši klientelu? Platí obecně zažitá představa, že jde především o starší osamělé ženy?
Máte pravdu, že jsou to především starší, případně rozvedené ženy, které nemají nikoho, kdo by jim v domácnosti pomohl. Ale mezi zákazníky je i řada mladých lidí. Například do betonu u novostaveb se dneska normální vrtačkou nedostanete. Musíte mít pořádnou příklepovou vrtačku, i když chcete třeba jen přidělat hmoždinku. A tak se lidé obracejí na nás.

Myslím, že hodinových manželů nebude přibývat donekonečna. Trh je omezený.

Tvrdíte, že se zákazníkům v mnoha případech vyplatí objednat si místo řemeslníka hodinového manžela. Proč?
Představte si, že vám zavolá klient a potřebuje přidělat jednu poličku, pověsit dva obrazy, opravit vyviklanou garnýž, vyčistit odpad u dřezu a vyměnit silikon u vany. Pokud by se chtěl obrátit na klasické řemeslníky, musel by si jich objednat víc. A řekněte, koho si zavoláte na přidělání poličky. Já udělám všechno najednou a za rozumnou cenu. Navíc jsem flexibilnější. Například každá instalatérská firma má tolik práce, že může trvat řadu dní, než se ke klientovi dostanou, já přijedu většinou okamžitě.

Co znamená „rozumná cena“? Kolik si účtujete za hodinu práce a za dopravu?
Mám hodinovou sazbu, kterou jsem za šest let ani jednou nezvýšil. Za hodinu práce je to 200 korun, doprava je také za 200 plus parkovné v zónách. Materiál si účtuju zvlášť. Klasičtí řemeslníci jsou poněkud dražší a především mají vyšší cestovné.

Vaše profese je v kurzu. Je možné si v ní slušně vydělat?
Rozhodně si to nemyslím. Podle mě to není práce na plný úvazek, to bych se neuživil. Samozřejmě nevylučuji, že ti, co dělají větší zakázky, mají šanci. Ale lidé, které znám já, dělají jen menší věci a pouze si tím přilepšují. Pro nás důchodce je to ideální přivýdělek. Opravdu nevím, jak to řeší ti, co jsou hodinovými manželi na full time. Na druhé straně si myslím, že při jiné práci to zvládat nemůžete, protože vám to určitý čas zabere. Klienti se mi ozývají průměrně dvakrát třikrát do týdne.

Takže klientů nepřibývá?
Tak bych to neřekl. Klientů je určitě více než před lety. Většina se jich ke mně dostane díky doporučení těch, kterým už své služby poskytuji. Mám stálou klientelu, a jak se říká: Dobří holubi se vracejí. Těch zhruba dvacet lidí se na mě obrací vždy, když něco potřebují, a navíc mě doporučují svým známým.

Například každá instalatérská firma má tolik práce, že může trvat řadu dní,
než se ke klientovi dostanou, já přijedu většinou okamžitě.

Zákazníky máte jen v nejbližším okolí, nebo se nevyhýbáte cestám za Prahu?
Zákazníky mám po celé Praze a v blízkém okolí a nedá se tvrdit, že jich mám víc třeba na Praze 9, přestože bydlím ve Vysočanech. Za prací jezdím výhradně autem. Vozím s sebou hodně nářadí, a přestože se většinou zeptám, co má klient na srdci, tak mám zkušenost, že si lidé během návštěvy vzpomenou a chtějí něco dalšího. A proč jim nevyhovět. Určitě si nestěžuji, i když po mně zákazníci často chtějí bizarní věci. Ale musíte projevit jistou asertivitu.

Uvedete nějaký příklad?
Nedávno jsem u jedné paní věšel televizi na stěnu. Klientka si sedla ke stolu, dohodli jsme se na výšce, která jí vyhovovala. Jenže po instalaci si zřejmě uvědomila, že bude na televizi koukat vleže. Lehla si na gauč a řekla, že je to vysoko. Tak jsem to musel celé předělat a dát jí televizi o deset centimetrů níže.

Chystaná novela živnostenského zákona by měla údajně omezit nekalou konkurenci pro řemeslníky. Slyšel jste o této plánované změně? Mohla by se dotknout právě hodinových manželů...
Neslyšel jsem o tom. A ani nevím, že by se toho obával někdo z mých známých v branži. Obecně nevěřím tomu, že by nás to mělo ohrozit. Podle mě není pravda, že bereme práci kvalifikovaným lidem. Řemeslníci mají práce nad hlavu, i když přibývá hodinových manželů. Nesetkal jsem se ani s tím, že by nás řemeslníci brali jako nekalou konkurenci. Platí, že než bychom si konkurovali, spíše se vhodně doplňujeme. To je můj názor.

Podle předsedy Asociace malých a středních podniků a živnostníků Karla Havlíčka hodinoví manželé často odvádějí nekvalifikovanou práci, negarantují kvalitu ani bezpečnost a berou práci odborníkům.
Připadá mi, že je to řečeno od stolu, a nevím, jaké má pan Havlíček v této oblasti zkušenosti. Garancí kvality je moje jméno, moje pověst. Klienti přece vědí, kdo pro ně danou práci odvedl, dávám jim navštívenku a fakturu a samozřejmě bych byl nerad, kdybych měl neustále reklamace. Za kvalitou své práce si stojím.

Nenastane po obrovském boomu postupný soumrak hodinových manželů?
Myslím, že hodinových manželů nebude přibývat donekonečna. Trh je omezený a navíc – jak už jsem říkal – nemyslím si, že je snadné se tím uživit, respektive dát dohromady nějaký slušný výdělek. Musel byste to dělat osm hodin denně. Nevím, jestli můžete mít tolik zakázek.

Převzato z časopisu Profit, autor článku:Jakub Procházka, foto: Hynek Glos

Do firmy bych se už nevrátil, rezolutně prohlašuje Roman Krupka

Práci hodinového manžela se věnuje Roman Krupka z Hradce Králové sedm let. Podle jeho slov není jen o řemesle, musí být i psycholog.

Jak jste se původně dostal k práci dnes označované jako hodinový manžel?
Dva a půl roku jsem působil jako stavbyvedoucí ve stavební firmě. Ale pak už jsem toho měl dost, bylo to fyzicky a hlavně psychicky vyčerpávající.

Souviselo to nějak s ekonomickou krizí, která právě stavebnictví silně zasáhla?
Nesouviselo. Když máte rozjetých pět šest staveb, musíte po všech lítat a ostatní vám házejí klacky pod nohy. Tady vám seberou náklaďáky, tamhle vám vezmou bagry nebo zedníky. Začal jsem být vzteklý a řekl jsem si, než tohle, tak raději nic. Před sedmi lety jsem se tedy rozhodl odejít.

Jak se o vás první zákazníci dozvěděli?
Roznášel jsem hlavně letáčky do schránek. Ale moc to nefungovalo. Půl roku mi trvalo, než se ozval první zákazník. Pak to začalo postupně narůstat. Změna přišla hlavně s tím, když jsem si polepil auto a takhle propagoval své služby.

Změnil jste nějak způsob propagace, kladete třeba větší důraz na internet?
Určitě se internetu věnuji, ale hlavní zdroj zákazníků představují doporučení. V dnešní době někteří řemeslníci dělají to, že vyberou od zákazníka zálohu, a už se mu neozvou. I proto je doporučení stále důležitější.

O jaké práce byl zpočátku největší zájem? Souviselo to nějak s vaším působením ve stavebnictví?
Vůbec ne. Většinou jde o práce, jako je sestavení nábytku, přivrtání poličky a podobně. Může se to zdát na první pohled jednoduché, ale třeba sestavení montovaného nábytku podle návodu nemusí zvládnout bez zkušeností každý.

Mění se zájem v průběhu sezony? Pracujete například přes léto více na zahradách?
Zahradní práce jsem zrušil, nevyplácelo se to. Hlavně kvůli povinnému servisu sekaček, křovinořezů a další techniky. Pokud má být zachována bezpečnost zákazníků a člověk nemá trnout, jestli ze sekačky neodlétne nějaká součástka, musí se technika dávat na pravidelné servisní prohlídky a ty něco stojí.

Věnujete se této práci na plný úvazek, nebo je to pro vás přivýdělek k jiné činnosti?
Věnuji se pouze práci hodinového manžela.

Stavební firmy to samozřejmě štve, protože kvůli hodinovým manželům přicházejí o zakázky,
ale z části vlastní hloupostí. Mají spoustu zaměstnanců, vedení, sekretářky.

Kdo je váš typický zákazník? Jsou to stále hlavně ženy, nebo už přišla éra nešikovných mužů?
Musím vás poopravit, nešikovní lidé neexistují. Každý umí něco jiného. Já třeba neumím s počítači. Ale pracuji pro lékaře, který musel šest let studovat medicínu a svůj obor výborně ovládá. Takže hovořit o šikovnosti a nešikovnosti, toho bych se vyvaroval. Každý člověk je v něčem dobrý. Když bych měl popsat svoje zákazníky, určitě to nejsou jenom ženy. Jsou to hospody, cukrárny, malé firmy. Přišly totiž na to, že je zbytečné si objednávat pět šest firem, když to může udělat firma jedna.

Může hrát roli i vysoká cena nářadí, které je potřebné?
Určitě. I chlapi, kteří by práci zvládli, si mě objednávají proto, že než by si nakoupili nebo vypůjčili všechno potřebné nářadí, vyplatí se jim službu si zjednat. Jde jak o peníze, tak o čas. Raději se budou věnovat rodině a na práci si někoho zaplatí. Mám zákazníky, kteří mi dají klíče, řeknou, co potřebují udělat, a jdou s rodinou ven.

Jsou nějaké práce, které děláte vyloženě nerad?
Malířské. Je to pro mě nevděčná práce, asi mě to nejméně baví.

Platí u vás, že kovářova kobyla chodí bosa? Jsou u vás doma nějaké práce nebo opravy, které dlouho čekají na dodělání?
Málem jste měl pravdu. Ale minulý týden jsem vyčlenil tři dny, kdy jsem dodělal kuchyň. Jinak to však tak samozřejmě bývá, protože chlap přijde večer domů, je unavený a strhaný. Protože ta práce není jenom manuální, ale je i psychicky náročná. Lidé si s vámi chtějí povídat, vyprávějí vám svoje problémy, příběhy. A když si s nimi nepopovídáte, tak si myslí, že jste nafoukaný, nevstřícný.

Některé profesní organizace se chystají omezovat hodinové manžele. Co si o tom myslíte?
Je pravda, že spousta hodinových manželů dělá bez potřebného oprávnění. Pracují jen na volnou živnost. Spousta živností je vázaná, ať je to malířina, truhlařina nebo suché stavby. Stavební firmy to určitě štve, protože kvůli hodinovým manželům přicházejí o zakázky, ale zčásti vlastní hloupostí. Mají spoustu zaměstnanců, vedení, sekretářky. A ti se musejí zaplatit. Proto je potřeba cenu nadstřelit a v konkurenci se živnostníky přicházejí o zakázky. Já jako živnostník dělám jen na sebe, když potřebuji, najmu si brigádníka, takže nemusím ceny zákazníkům natahovat. Druhá věc je, že spousta drobných živnostníků nejsou plátci DPH a na to slyší hodně domácností, bytových družstev, malých firem. Samozřejmě že nižší ceny jsou pak některým firmám trnem v oku.

Projevuje se to nějak?
Když jsem začínal, nastavil jsem určitou cenovou hladinu. A stalo se mi, že jsem měl propíchané pneumatiky, ulámaná zrcátka. Vím, že to bylo od konkurence, ať už to byli lakýrníci nebo zedníci, protože po čase se člověk podobné věci dozví. Hradec není tak velký, každý tu ví o každém všechno.

Jak postupujete, když po vás zákazníci chtějí práce, na které nemáte kvalifikaci?
Doporučím kolegy, o kterých vím, že umějí, dělají, a když slíbí, tak skutečně přijedou a jsou dochvilní. Když chce někdo například plyn, doporučím kolegu, který je z oboru.

Jaká je v Hradci Králové sazba za hodinového manžela?
Je to dvě stě padesát korun za hodinu. Samozřejmě že každou práci nelze měřit hodinově, takže třeba pokládání dlažby nebo zednické práce se platí za metr čtvereční.

Dokážete si po letech, kdy jste na volné noze, představit, že byste se někdy opět vrátil do firmy, měl nadřízené...
Ne. Člověk si zvykne na svobodu a už by se těžko někomu podřizoval. Už by to nebylo ono.

Převzato z časopisu Profit, autor článku: Dalibor Dostál, foto: Hynek Glos

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek