Sklárna z Poděbrad vyváží do USA patentované pohřební urny pro domácí výstavku

16. 12. 2015 | Zdroj: BusinessInfo.cz

motiv článku - Sklárna z Poděbrad vyváží do USA patentované pohřební urny pro domácí výstavku Těžko si představit, že by tenhle nápad uspěl v Česku. Ve Spojených státech s ním ale poděbradská rodinná sklárna Blažek Glass zažívá úspěch. Vyváží tam miniaturní pohřební urny sloužící k rozdělení popela nebožtíka mezi členy jeho rodiny, kteří si pak památku na zesnulého vystaví doma. Pojem české sklo tak dostává poměrně nečekaný význam.

S americkým trhem má sklárna zkušenost už od roku 1994, kdy začala spolupracovat s tamním obchodníkem, firmou Norwood. Jedna z odnoží společnosti podniká v pohřebnictví, a tak po několika letech začala se svým českým partnerem uvažovat nad tím, jak uplatnit jeho kvalitní skleněné výrobky.

„Vznikla myšlenka, co kdybychom vyvinuli urnu, která by byla estetická, mohla stát v interiéru a chránila zároveň pohled do vnitřku na její obsah,“ popisuje Lenka Zdobinská, ředitelka a zároveň vnučka zakladatele firmy.

Po prvotním nápadu následoval poměrně rozsáhlý průzkum v USA. Tamní dodavatel počítal množství pohřbů, kolik rodin nechá své zesnulé zpopelnit a kolik rodin si nechává urnu doma. Po sečtení bylo jasné, že má nápad velkou šanci na úspěch.

Pak začal vývoj. Sklárna si vyžádala rozměry schránek v amerických kolumbáriích, navrhovala dekorované vzory a vymýšlela, jak zakrýt vnitřek urny. Levnější možnosti jako zakrytí různými kartušemi byly málo estetické, firma proto sáhla ke vstřikování stříbřené či zlacené barvy. Po čase se ukázalo tohle řešení jako drahé, přešlo se proto k metalickému postřiku.

„Byla to komplikovaná cesta už od počátku. Chtěli jsme nabídnout broušený povrch, zachovat vzhled olovnatého křišťálu, ale zakrýt pohled do vnitřku,“ popisuje ředitelka skláren. Výsledkem výzkumu byla velká skleněná urna určená pro movité americké rodiny.

„Pak nás ale napadlo, že když jsou členové rodiny rozesetí po několika státech, mohli by mít zájem i o malé urny, do nichž by si popel odsypali. Američané mají trochu jinou tradici a jiný pohled na pohřebnictví než my v Evropě. Nepříčí se jim mít urnu doma,“ vypráví Lenka Zdobinská, mimochodem majitelka registrovaného užitného vzoru, tedy malého patentu na svůj nápad. A tak k velké urně začali ve sklárnách vyrábět zmenšeniny.

S odlišností povahy Američanů má Zdobinská pravdu. Jejím základem je daleko větší zbožnost, respektive jiný postoj náboženství k pohřebním obřadům. Podle statistik se osmačtyřicet procent dospělých obyvatel USA považuje za „protestantské křesťany“, u kterých je pohřeb žehem nejčastější formou. Katolíků, kteří se k rituálu stavějí buď vlažně, nebo zcela odmítavě, je jen dvaadvacet procent.

Luxus z Poděbrad

Zmenšené skleněné urny z PoděbradV Česku je poděbradská sklárna jedinou, která malé i velké skleněné urny oficiálně vyrábí. Ani ve Spojených státech nemá velkou konkurenci. Urny, které se tam dovážejí, jsou vyrobeny obvykle z jiných materiálů – dřeva, kamene, keramiky. Spojené státy jsou také jediným trhem, kde se skleněné urny uchytily.

V Asii se sice žehem pohřbívá, popel se ale často rozptyluje. Navíc existuje velké riziko, že by poděbradský nápad někdo okopíroval a vyvezl za hranice. Evropa má také odlišnou tradici, v severských protestantských zemích je například populárním trendem ekologicky rozložitelná pohřební schránka.

Prodeje v USA dosahují řádově stovek kusů. V poměru k velikosti trhu to na první pohled vypadá jako malé číslo, nicméně je třeba si uvědomit, jak po převozu do USA zásadně stoupne cena českého skla, ať už vlivem obchodní marže, ceny přepravy nebo cla. Zboží tamní zákazníci kupují řádově za desetinásobek původní ceny.

Ručně broušené urny z Poděbrad jsou ve Státech proto velmi luxusním zbožím. K jejich odběratelům patří mimo jiné i ústav, který zařizoval pohřeb krále popu Michaela Jacksona.

Vlastně jedno uplatnění malé skleněné urny v Česku mají. Když sklářský výrobek místní zákazníci viděli, ptali se, jestli je určen pro domácí mazlíčky. Původně nebyl, už je. „Četla jsem studie, kolik se tu ročně vydá za domácí mazlíčky, a to číslo bylo veliké. Přesvědčilo mě to,“ říká Lenka Zdobinská. Miniurny ze skláren z Poděbrad se tak vyrábějí i pro kancelář, která se specializuje na pohřby zvířátek. Každý národ má zkrátka svoje specifika.

Nesmrtelná sklárna

Přitom nechybělo mnoho a sklárna by dnes již neexistovala. Rodině původního majitele se vrátil podnik po restituci a na přelomu let 1996 a 1997 ho dohnaly dluhy, jež si „blažkovci“ vzali na rozjezd podnikání. „Dostali jsme továrnu v dezolátním stavu. Byli jsme běžná rodina, která neměla mimořádné finance. Byla to velká satisfakce, ale jen z nadšení se podnikat nedalo. Tehdy jsme vážně přemýšleli, že podnik zavřeme,“ vzpomíná ředitelka.

V té době přišel první neobvyklý nápad. A hned se stal pro firmu spásou. Tehdejší majitel, syn zakladatele a otec Lenky Zdobinské, přišel se skleněným pilníkem – tehdy prvním takovým výrobkem na světě. „Tatínek ho vyvinul v roce 1997, dělal vše od prvotního nápadu až po realizaci.

Měli jsme štěstí, pilník se začal prodávat v obrovském množství. Když jsme pak udělali ekonomickou rozvahu, zjistili jsme, že budeme schopni splatit duhy z minulých let,“ popisuje. Firma pak prošla už pod jejím vedením konkurzem a nuceným vyrovnáním. Pilníky ji živí dodnes.

Ani aktuální propad odbytu na ruském trhu poděbradskou sklárnu neohrožuje. Jednoduše proto, že se firma na Rusko na rozdíl od jiných nikdy výrazně neorientovala. A krize z roku 2008 se na produkci podepsala jen poklesem prodeje těch nejdražších výrobků, tedy dekorovaného skla. Sklárna byla tehdy účetně i v červených číslech, ale jen krátce.

Nyní vytváří každý rok stabilní zisk. Naposledy v letech 2012 a 2013 to bylo před zdaněním dva, respektive čtyři miliony korun. Nově se začíná orientovat i na moderní umění, na letošním Designbloku zaujala svými ručně broušenými lampami se světelnými LED páskami. Připravuje i obměnu svého patentovaného pilníku, vykládá ho také kamínky Swarovski.

Podobně jako ostatní průmyslové podniky ale naráží na nedostatek pracovníků, zejména brusičů. Jedno má ovšem tenhle podnik ve své DNA – mimořádnou životaschopnost a přizpůsobivost, které mu pomohly ustát v roce 1938 stěhování z pohraničního Nového Boru do Poděbrad, znárodnění v roce 1948, léta socialistického hospodaření, privatizaci i poslední finanční krizi.

Převzato z týdeníku Euro
Autor článku: Petr Weikert

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek