Smlouvy

1. 1. 2014 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Kapitoly článku

Pojem smlouvy, co se rozumí závazkem a co může být jeho obsahem. Popsán je vznik smluvního vztahu a následné změny vzájemných závazků smluvních stran a způsoby zániku závazků. Opomenuto nezůstalo ani zajištění závazků, včetně výčtu typových smluv podle NOZ. Pojednána je rovněž možnost uzavírat tzv. nepojmenované smlouvy, smlouvy ve prospěch třetího či smlouvy o smlouvě budoucí. Stručně jsou zmíněny i smlouvy veřejnoprávní. Vzor kupní smlouvy.

Tento článek reflektuje právní stav ke dni 1. 1. 2014, tedy stav po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „NOZ“) a doprovodné legislativy vztahující se k rekodifikaci soukromého práva.

Podrobný obsah

  • Úvod do problematiky smluv
    • Závazek (obligační vztah)
    • Princip smluvní svobody
    • Právní úkony
  • Návrh na uzavření smlouvy a jeho přijetí
    • Podmínky
    • Smlouvy ve prospěch třetího
    • Smlouvy o smlouvě budoucí
    • Smlouvy pojmenované a nepojmenované
  • Změna závazku
    • Změna v obsahu závazku (dohoda, prodlení)
    • Změna v osobě věřitele nebo dlužníka (postoupení, převzetí, přistoupení)
  • Zajištění závazků
    • Smluvní pokuta
    • Ručení
    • Zřízení zástavního práva
    • Uznání dluhu
    • Další způsoby zajištění závazků
  • Zánik závazků
    • Splnění dluhu
    • Uplynutí doby
    • Dohoda
    • Nemožnost plnění
    • Započtení
    • Neuplatnění práva – prekluze
    • Splynutí
    • Výpověď
    • Odstoupení od smlouvy
    • Promlčení práva
  • Smlouvy podle Občanského zákoníku (NOZ)
    • Pojmenované (typové) smlouvy
    • Nepojmenované smlouvy
    • Spotřebitelské smlouvy
  • Smlouvy podle Zákoníku práce
  • Veřejnoprávní smlouvy
  • Vzorová kupní smlouva


Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Úvod do problematiky smluv

Ještě než přistoupíme k popisování podstaty smluv, je třeba začít poněkud obecněji. Smlouva není nic jiného, než jeden ze způsobů, jakým vznikají závazky (obligace). Jinými slovy právní závazek (obligace) jedné osoby vůči osobě druhé může vzniknout nejen na základě smlouvy, ale také z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti. Typickým příkladem závazku vzniklého z protiprávního činu je povinnost nahradit způsobenou škodu, jež vzniká jako důsledek porušení zákonné povinnosti škodu nepůsobit.

Smlouva je dvoustranné či vícestranné právní jednání, jímž si smluvní strany sjednávají určitá práva a povinnosti. Jde tedy o dohodu mezi dvěma a více stranami, která zakládá právní vztah mezi stranami smlouvy. Bylo by chybou domnívat se, že smlouva musí být pouze písemný, formálně zpracovaný dokument. Je tomu právě naopak. Naprostá většina smluv je v každodenním životě uzavírána bez písemné formy – např. při nakupování zboží v obchodním domě.

Závazek (obligační vztah)

Pro pochopení právní podstaty smluv je třeba se blíže zabývat tím, co je účelem každé smlouvy. Účelem je založit mezi stranami obligační vztah. Je třeba si uvědomit, že právu jedné smluvní strany musí odpovídat povinnost druhé smluvní strany. Například u kupní smlouvy má prodávající právo požadovat zaplacení kupní ceny, čemuž odpovídá povinnost kupujícího kupní cenu zaplatit. Kupující naproti tomu má právo žádat předání koupené věci a prodávající má povinnost ji kupujícímu předat.

OPU smlouvy závazek

Obsahem závazku mohou být 4 druhy plnění. Jde o povinnost něco

  • dát – typicky jde o povinnost zaplatit kupní cenu (dát peníze) či předat předmět koupě
  • konat – tento závazek typicky vzniká z pracovní smlouvy (povinnost konat práci)
  • nekonat – jde např. o povinnost v pronajatém bytě neprovádět závažné stavební úpravy
  • strpět – příkladem může být povinnost pronajímatele strpět, aby nájemce užíval najatou věc

Nový občanský zákoník popisuje vznik závazku a jejich obsah tak, že ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit.

Řádné plnění závazků je také jednou ze základních zásad soukromého práva, když nový občanský zákoník ve vztahu ke smlouvám stanoví, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny.

Princip smluvní svobody

Celá problematika uzavírání smluv je ovládána jednou ze základních zásad soukromého práva – zásadou smluvní svobody. Tato tradiční zásada je v českém právním řádu zaručena Listinou základních práv a svobod, která stanoví, že „každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Z tohoto ustanovení vyplývá, že pokud zákon nestanoví nějaká omezení ohledně toho, co si mohou smluvní strany ve smlouvě dohodnout, mohou si dohodnout cokoliv, co uznají za vhodné. Uvedený princip vychází z myšlenky, že fyzické a právnické osoby samy vědí lépe než stát, co je pro ně vhodné.

Princip smluvní svobody se zcela zřetelně projevuje i v úpravě tzv. nepojmenovaných smluv, tedy smluv, které nejsou stanoveny zákonem jako smluvní typ, ale kde zákonodárce rozumně očekává, že výčet smluv předpokládaných zákonem nemůže vystihnout veškerou potřebu smluvních stran při vymezení vzájemných práv a povinností ze závazkového právního vztahu.

Dalším projevem principu smluvní svobody je, že většina ustanovení NOZ je tzv. dispozitivní. To znamená, že smluvní strany si mohou podmínky smlouvy dohodnout i odchylně od těchto ustanovení zákona; dispozitivní ustanovení zákona se použijí jen tehdy, pokud smluvní strany ve smlouvě nestanoví jinak.

Některá ustanovení zákona jsou však kogentní – tzn. nelze se od nich odchýlit dohodou smluvních stran. To představuje určité omezení principu smluvní svobody. Nelze se tak například odchýlit od ustanovení, která stanoví povinnost písemné formy smlouvy (např. o převodu nemovitostí). Rovněž nelze použít dohodu stran k obcházení zákona nebo v rozporu s dobrými mravy.

Právní jednání

Právní jednání nově NOZ vymezuje jako jednání, které vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. Nadále však můžeme právní jednání považovat za projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku práv či povinností. Pokud není právním předpisem stanovena forma jednání, může být právní jednání učiněno nejen písemně, ale i ústně či tzv. konkludentně, tedy mlčky.

Konkludentní je právní jednání tehdy, když vůle jednajícího není vyjádřena výslovně (tedy ani ústně), ale je třeba ji odvodit z jeho chování. Konkludentně může být sjednána i celá smlouva, typickým příkladem bude nákup v supermarketu, kde se placení u pokladny odehraje beze slov jak na straně prodavače, tak na straně kupujícího. Za další příklad může sloužit nastoupení do vozidla městské hromadné dopravy, kdy je mlčky uzavřena smlouva o přepravě.

Mezi podnikateli se dále zavádí tzv. potvrzení o uzavření ústní smlouvy. Je takto postaven jisto obsah ústně uzavřené smlouvy. Jedna ze stran odešle druhé straně písemné znění jejich ústní dohody. V případě nepodstatných odchylek od ústní smlouvy bude obsah smlouvy změněn dle znění obsaženého v písemném potvrzení.

Náležitosti právního jednání

Právní jednání musí splňovat řadu náležitostí, jež jsou popsány dále.

1.      Musí být učiněn osobou svéprávnou k právnímu jednání

Způsobilost nabývat pro sebe vlastním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem, čili právně jednat, nabývá fyzická osoba postupně s rostoucím věkem – proto i nezletilé dítě může platně uzavřít smlouvu a běžně se tak děje. Plně svéprávným se člověk stává zletilostí. Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku věku. Před nabytím zletilosti se plné svéprávnosti nabývá přiznáním svéprávnosti, nebo uzavřením manželství. Svéprávnost může být nabyta také uzavřením manželství, je-li uzavřeno před 18. rokem věku.

Nezletilý je způsobilý k takovým právním jednáním (např. uzavření smlouvy), které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti věku nezletilých. Proto bude platná smlouva, kterou si malé dítě koupí zmrzlinu a platná bude rovněž smlouva, kterou si dítě již odrostlejší koupí například oblečení nebo počítačovou hru.

Fyzická osoba může nabýt zletilosti a tím i plné svéprávnosti ještě před dovršení věku 18 let a to tím, že uzavře manželství.

Svéprávnost fyzické osoby může být rozsudkem soudu omezena. K omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.

Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.

Soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil. Má-li člověk obtíže dorozumívat se, není to samo o sobě důvodem k omezení svéprávnosti.

Nový občanský zákoník tak opustil původní doktrínu, kdy soud mohl osobu i zbavit způsobilosti k právním úkonům. Nyní může být osoba pouze omezena ve způsobilosti k právnímu jednání. Rozsah tohoto omezení je pak stanoven rozhodnutím soudu.

Právnická osoba má právní osobnost od svého vzniku do svého zániku.

2.      Právní jednání musí splňovat následující náležitosti

Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, a dále také právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. Lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit. V neposlední řadě právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

Zákon vymezuje také negativně okolnosti, za kterých jednání nepovede k založení požadovaného smluvního vztahu, ale takové jednání bude považováno za zdánlivé právní jednání.

O právní jednání zejména nejde, chybí-li vůle jednající osoby. Stejně tak nebyla-li zjevně projevena vážná vůle, nebo nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. Obecně pak platí, že ke zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.

Zákon také vymezuje okolnosti, za kterých je právní jednání neplatné.

Jedná se zejména o právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Stejně tak, když má být plněno něco nemožného. Dále je požadována předepsaná forma, je však připuštěno, aby strany tuto vadu dodatečně zhojily. To může být provedeno i plněním smlouvy.

3.      Musí být učiněn v náležité formě

Obecně platí, že právní úkon může být učiněn v jakékoliv formě, není-li ve volbě formy omezen smluvním ujednáním nebo zákonem.

Pokud dohoda smluvních stran požaduje, aby byl právní úkon učiněn v určitě formě (např. písemně), je třeba takový úkon v této formě učinit. Ve smlouvách jsou častá ustanovení požadující písemnou formu pro výpověď smlouvy, předávací protokol či případné dodatky smlouvy.

Pro některé případy přímo zákon stanoví, že právní jednání musí být učiněno v určité formě. Jedním z typických příkladů je povinnost uzavřít v písemné formě smlouvy o převodech nemovitostí. Dalším příkladem může být právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší.

Vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě; vyžaduje-li tuto formu jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje.

4.      Smlouva nemá být uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek

Neplatná je také smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Návrh na uzavření smlouvy a jeho přijetí

Návrh na uzavření smlouvy (oferta) je projev vůle (právní jednání), který splňuje tyto náležitosti:

  • je určen jedné nebo více osobám,
  • je dostatečně určitý (obsahuje všechny potřebné podmínky smlouvy),
  • vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl smlouvou vázán v případě přijetí návrhu.

Návrh na uzavření smlouvy působí od okamžiku, kdy je doručen osobě, které je určen. Návrh může být odvolán až do okamžiku, kdy druhá strana učinila právní jednání, jímž návrh přijímá. Platnost návrhu na uzavření smlouvy může být časově omezena, uplynutím stanovené doby platnost návrhu na uzavření smlouvy zaniká. I v případě, že platnost návrhu omezena není, zaniká návrh uplynutím doby přiměřené.

Byl-li návrh učiněn v ústní formě, musí být obvykle přijat ihned, jinak zaniká. Stejně tak musí být nabídka přijata bezodkladně, je-li písemná nabídka učiněna přítomné osobě.

Pokud jde o přijetí návrhu (akceptaci), platí pro něj podobná pravidla jako pro návrh na uzavření smlouvy. Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu dojde navrhovateli. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou.

Projev vůle, který obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím nabídky a považuje se za novou nabídku. Novou nabídkou však není odpověď, která vymezuje obsah navržené smlouvy jinými slovy.

Přijetí nabídky s dodatkem nebo odchylkou, která je nepodstatná, již není považována za protinávrh, ale bude již samotnou akceptací nabídky, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu takové přijetí neodmítne. Tato úprava míří na situace, kdy je nabídka akceptována s drobnými úpravami. Navrhovatel však může přijetí nabídky s dodatkem nebo odchylkou předem vyloučit již ve své učiněné nabídce.

Teprve ve chvíli, kdy se smluvní strany shodnou na podmínkách smlouvy, je tato smlouva uzavřena.

Podmínky

Smlouvu lze uzavřít s tím, že vznik, změna či zánik práva nebo povinnosti bude vázán na splnění podmínky. Rozlišujeme dva druhy podmínek podle jejich účinků. Odkládací podmínka způsobí, že účinky vázané na její splnění nastanou až ve chvíli, kdy bude tato podmínka splněna. Naproti tomu, je-li sjednána podmínka rozvazovací, právo nebo povinnost existuje až do chvíle splnění této podmínky a splněním podmínky toto právo či povinnost zanikne či se změní. Nepřihlíží se k odkládací podmínce, pokud je nemožné, aby nastala.

Smlouvy ve prospěch třetího

Účastníci mohou uzavřít též smlouvu ve prospěch třetí osoby. Smlouva ve prospěch třetího může být jakéhokoliv typu či může jít i o smlouvu nepojmenovanou. Smlouva platí pouze mezi dvěma osobami až do chvíle, kdy s ní třetí osoba projeví souhlas.

Typickým příkladem je např. objednávka květin pro osobu odlišnou od toho, kdo květiny objednává. Květiny je třeba doručit této třetí osobě, a pokud ta s tím neprojeví souhlas, je třeba je doručit tomu, kdo je objednal. Může však být dohodnut i jiný právní režim.

Smlouvy o smlouvě budoucí

Smluvní strany mohou uzavřít tzv. smlouvu o smlouvě budoucí. Tím se smluvní strany zavazují, že do určité doby uzavřou smlouvu, jež je ve smlouvě o smlouvě budoucí specifikována. Pokud se strany na délce lhůty nedohodnou, platí, že budoucí smlouvu jsou povinni uzavřít ve lhůtě jednoho roku.

Ve smlouvě o smlouvě budoucí musí být stanoven obsah smlouvy, jež má být uzavřena, a to alespoň obecným způsobem. Obsah budoucí smlouvy se určí podle účelu, který má uzavření budoucí smlouvy zřejmě sledovat. Přitom se vychází z návrhů stran a přihlédne se k okolnostem, za kterých byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena, jakož i k tomu, aby práva a povinnosti stran byly poctivě uspořádány.

Smlouvy pojmenované a nepojmenované

Občanský zákoník i další zákony obsahují vymezení tzv. typových smluv. Jde o nejčastěji uzavírané smlouvy, u kterých je proto vhodné zákonem stanovit vzájemná práva a povinnosti smluvních stran. Smluvní strany se od těchto ustanovení mohou odchýlit (pokud jde o ustanovení dispozitivní – viz výše). V případě, že o určité oblasti vzájemných práv a povinností smluvních stran smlouva neříká nic, bude se tato část vzájemných práv a povinností řídit zákonem.

Smluvní strany v důsledku principu smluvní svobody však mohou též uzavřít tzv. nepojmenované (inominátní) smlouvy. Tato možnost je výslovně připuštěna v § 1746 občanského zákoníku. Je však vhodné doporučit, aby si strany jasně vymezily vzájemná práva a povinnosti a musí splňovat další požadavky zákona na platnost smlouvy.

Předsmluvní odpovědnost

Nový občanský zákoník zavádí také tzv. předsmluvní odpovědnost, která postihuje nepoctivé jednání při jednání o uzavření smlouvy. Uzavření smlouvy je svobodné rozhodnutí každého člověka a nikdo nemůže být k uzavření smlouvy nucen, pokud tak nechce učinit.

Nepoctivě jedná ta strana, která ačkoliv jednání o smlouvě zahájí nebo v takovém jednání pokračuje a nemá ve skutečnosti úmysl smlouvu uzavřít. Taková strana je pak odpovědná za škodu vzniklou v důsledku toho, že k uzavření smlouvy nedošlo.

Nepoctivé jednání, které spočívá v bezdůvodném neuzavření smlouvy, zakládá nárok na náhradu škody. Nárok vznikne za situace, kdy jednání stran dospělo do takové fáze, že uzavření smlouvy se jeví jako vysoce pravděpodobné a přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy je jednání o smlouvě první stranou ukončeno, aniž pro to má tato strana spravedlivý důvod.

Strana, která jedná nepoctivě, nahradí druhé straně škodu, a to nejen náklady, které druhé straně vznikly při jednání o uzavření smlouvy, ale také ztrátu z neuzavřené smlouvy, která odpovídá obdobným případům. Hradí se tedy také ušlý zisk, který oprávněné straně ušel v důsledku neuzavření smlouvy.

Informační povinnost

Strany mají povinnost se navzájem informovat o všech skutečnostech nezbytných pro rozhodnutí, zda smlouva bude uzavřena. Při jednání o uzavření smlouvy si smluvní strany vzájemně sdělí všechny skutkové a právní okolnosti, o nichž ví nebo vědět musí, tak, aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít.

Pokud jedna ze stran informační povinnost poruší, může to být dalším důvodem vedoucím ke vzniku předsmluvní odpovědnosti, se kterou zákon spojuje nárok na náhradu škody. Pokud jedna ze stran sdělí cíl, který uzavřením smlouvy sleduje (často je za příklad dáváno např. koupě pozemku za účelem stavby rodinného domu), ale přesto druhá strana nesdělí podstatné informace, o nichž ví nebo musí vědět, že by jej od založení závazku odradily, nejedná poctivě. Vznikne-li v důsledku takového nepoctivého jednání druhé straně škoda, je ten kdo jedná nepoctivě je povinen k její náhradě.

Důvěrnost poskytnutých informací

Poskytnou-li si strany při jednání o smlouvě údaje a sdělení, má každá ze stran právo vést o nich záznamy, i když smlouva nebude uzavřena. Získá-li strana při jednání o smlouvě o druhé straně důvěrný údaj nebo sdělení, musí dbát, aby nebyly zneužity, nebo aby nedošlo k jejich prozrazení bez zákonného důvodu. Poruší-li tuto povinnost a obohatí-li se tím, vydá druhé straně to, oč se obohatila.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Změna závazku

Některé smlouvy jsou splněny jednorázově, jiné smlouvy trvají delší dobu a tam pak může dojít k různým změnám této smlouvy. Jednak může dojít ke změně v obsahu závazku, jednak může dojít ke změně v osobě dlužníka či věřitele.

Změna v obsahu závazku

Dohoda

Smluvní strany samozřejmě mohou obsah svých vzájemných závazků změnit dohodou. Musí při tom respektovat stejná pravidla jako při uzavírání smlouvy, jež závazek založila. Pokud byla původní smlouva uzavřena v písemné formě, je možno ji měnit nebo rušit rovněž jen písemně.

Prodlení dlužníka

Do prodlení se dostává dlužník tehdy, pokud nesplní svůj dluh řádně a včas. V důsledku prodlení dojde ke změně v obsahu závazku v tom smyslu, že k původní povinnosti přistupuje povinnost jiná, nebo že druhé straně vzniká nové právo. Např. při prodlení se zaplacením peněžitého dluhu k povinnosti dlužníka tento dluh zaplatit přibývá též právo věřitele žádat zaplacení úroku z prodlení a povinnost dlužníka tento úrok zaplatit. Je-li tak stanoveno zákonem nebo smlouvou, může v důsledku prodlení vzniknout též např. právo věřitele od smlouvy odstoupit či ji vypovědět.

Prodlení věřitele

Věřitel se dostane do prodlení tehdy, když odmítne od dlužníka přijmout řádně nabídnuté plnění nebo neposkytl-li součinnost potřebnou k splnění dluhu. K povinnosti věřitele toto plnění přijmout (která trvá) pak přistupuje např. též povinnost nahradit dlužníkovi vzniklé náklady. V důsledku prodlení věřitele na něj též přechází nebezpečí nahodilé zkázy věci, již neoprávněně odmítl přijmout. Pokud by tedy v průběhu prodlení věřitele došlo ke zničení věci, již odmítl přijmout, v důsledku vyšší moci, odpovědnost za škodu by nenesl dlužník ale věřitel.

Změna v osobě věřitele nebo dlužníka

Postoupení pohledávky

Věřitel pohledávky může celou svou pohledávku za dlužníkem nebo její část postoupit třetí osobě, a to i bez souhlasu dlužníka. Nelze postoupit pohledávku, ohledně níž bylo s dlužníkem sjednáno, že nebude postoupena. Postupitel (původní věřitel) má povinnost oznámit dlužníkovi, že došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky; od okamžiku oznámení je dlužník povinen plnit pohledávku postupníkovi (novému věřiteli).

Převzetí dluhu

Na základě dohody s dlužníkem i věřitelem může dojít k převzetí dluhu třetí osobou. Tato třetí osoba pak nastupuje do právního postavení původní dlužníka, jehož povinnost plnit dluh zaniká. Souhlas věřitele zákon vyžaduje z pochopitelného důvodu – jde o ochranu dobytnosti pohledávky.

Přistoupení k dluhu

Pokud se někdo bez souhlasu dlužníka s věřitelem písemně dohodne, že splní za dlužníka jeho dluh, stává se tato osoba dlužníkem vedle původního dlužníka. Nadále tedy budou existovat dva dlužníci, kteří budou společně a nerozdílně zavázáni splnit dluh. Že jsou dlužníci zavázáni společně a nerozdílně znamená, že věřitel může vymáhat splnění celého dluhu na kterémkoliv z nich.

Pokud se někdo dohodne s dlužníkem (ale ne s věřitelem), že za dlužníka splní jeho závazek vůči věřiteli, vznikne této osobě povinnost vůči dlužníkovi splnit dluh jeho věřiteli. Věřiteli samotnému z toho však žádné právo nevznikne.

Zajištění závazků

Zajištění závazků je způsob, jakým může věřitel zvýšit pravděpodobnost, že dlužník svůj závazek splní. Občanský zákoník zná následující druhy zajištění závazků:

Smluvní pokuta

Smluvní strany mohou sjednat povinnost zaplatit smluvní pokutu pro případ porušení závazku druhou smluvní stranou. Musí být jasně určena výše smluvní pokuty nebo způsob jejího určení. Smluvní pokuta může být sjednána i jako určité procento z dlužné částky za časovou jednotku, v takovém případě bývá často nesprávně zaměňována s úrokem z prodlení. Smluvní pokutu lze však vymáhat vedle úroku z prodlení a proto je její sjednání výhodné pro tu stranu smlouvy, která má být příjemcem smluvní pokuty. Smluvní pokuta však může být sjednána i jako jiné než peněžité plnění.

Smluvní pokuta většinou funguje jako paušalizovaná náhrada škody – tedy věřitel nemá právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje, pokud se smluvní strany nedohodly jinak. Lze ji však vyžadovat i tehdy, když porušením povinnosti žádná škoda nevznikla. Zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit svůj dluh.

Ručení

Ručení musí být založeno písemnou formou. Ten, kdo poskytuje ručení (ručitel) se zavazuje, že věřiteli splní zajištěnou pohledávku, pokud ji nesplní dlužník. Věřitel musí ručitelské prohlášení přijmout, jinak po ručiteli není oprávněn nic požadovat. Věřitel se nejprve písemně obrátí na dlužníka, a pokud ten pohledávku nesplní, může věřitel splnění této pohledávky požadovat od ručitele. Ručitel má následně právo tzv. regresu proti dlužníkovi, tzn., že ručitel může požadovat od dlužníka, aby mu uhradil, co za něj zaplatil a co měl dlužník uhradit sám.

Zřízení zástavního práva

Dalším z často užívaných způsobů zajištění pohledávky je zřízení zástavního práva. V případě, že nebude splněn dluh (i nepeněžitá pohledávka), lze uspokojení zajištěné pohledávky dosáhnout ze zpeněžení zástavy.

Dlužník dává věřiteli do zástavy nejčastěji věc (nebo pohledávku, podíl ve společnosti, cenný papír atd.). Dáním do zástavy se nemění vlastnické právo k zastavené věci, jen je omezeno právo vlastníka se zastavenou věcí disponovat. Pokud dlužník nesplnil svůj dluh, může být zástava na návrh věřitele zpeněžena ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy. Z výtěžku zpeněžení zástavy pak bude uspokojena pohledávka věřitele, případný zbytek připadne dlužníkovi.

Uznání dluhu

Jedním z často používaných způsobů zajištění závazků je i uznání dluhu. Musí být učiněno písemně a dluh musí být uznán co do důvodu a výše. Je tedy třeba určit výši uznávaného dluhu a jeho právní důvod (např. nezaplacené nájemné atd.). Pokud by o existenci dluhu panovaly pochybnosti, uznáním dluhu je existence tohoto dluhu postavena na jisto. Dalším důležitým důsledkem uznání dluhu je, že nově začíná běžet promlčecí doba uznaného dluhu a že tato činí deset let ode dne uznání dluhu.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Zánik závazků

Závazek založený smlouvou může zaniknout na základě celé řady právních skutečností, z nichž ty nejvýznamnější si nyní představíme.

Splnění dluhu

Nejjednodušší a nejčastější způsob, jakým závazek zaniká, je ten, že je splněn. Například závazek zaplatit kupní cenu pochopitelně zaniká jejím zaplacením. Obecně platí, že závazek musí být splněn řádně a včas a to na náklad dlužníka. Není-li závazek splněn řádně, nastupuje odpovědnost za vady, není-li splněn včas, nastupuje odpovědnost za prodlení. Pokud dlužník věřitele požádá o vydání písemného potvrzení o tom, že dluh byl zčásti nebo zcela splněn, je věřitel povinen toto potvrzení vydat.

Dohoda

Závazek může pochopitelně zaniknout dohodou jeho stran – dlužníka a věřitele. Ti se mohou dohodnout, že se původní závazek nahrazuje závazkem novým a tento závazek v dohodě vymezit. Stejně tak se mohou dohodnout, že současný závazek zanikne, aniž je nahrazen závazkem novým.

Rovněž prominutí dluhu je způsobem zániku závazku dohodou. Je třeba si uvědomit, že se nejedná o jednostranný právní úkon věřitele, prominout dluh lze pouze na základě dohody věřitele a dlužníka. Jinými slovy, pokud by dlužník s prominutím dluhu nesouhlasil, jeho závazek dluh splnit nezaniká.

Nemožnost plnění

Povinnost dlužníka plnit dluh zaniká, pokud se toto plnění stane po vzniku závazku nemožným. Pro ilustraci lze jako příklad uvést situaci, kdy malíř, jenž se zavázal namalovat obraz, v důsledku úrazu přijde o ruku či situaci, kdy se řemeslník zaváže opravit střechu domu, který před jeho nástupem k provedení práce celý shoří. Plnění však není nemožné, lze-li jej uskutečnit i za ztížených podmínek, s většími náklady, s pomocí jiné osoby či až po sjednaném čase. Tento způsob zániku závazku není v praxi příliš častý, ačkoliv osoby, které mají plnit často tvrdí opak.

Započtení

Pokud věřitel a dlužník mají vzájemné pohledávky stejného druhu, mohou si je započíst. Většinou pochopitelně půjde o pohledávky peněžní. Započtení je možné na základě jednostranného právního úkonu směřujícího k započtení, není však vyloučena ani dohoda obou stran o započtení pohledávek. Při započtení je třeba definovat, které pohledávky se setkaly (v jaké výši si vzájemně odpovídají).

Započtení není přípustné proti pohledávkám:

  • které jsou nejisté nebo neurčité,
  • výživného pro nezletilého, který není plně svéprávný,
  • na náhradu újmy způsobené na zdraví, ledaže se jedná o vzájemnou pohledávku na náhradu téhož druhu,
  • na úhradu mzdy, platu, odměny ze smlouvy o výkonu závislé práce zakládající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek a náhradě mzdy nebo platu ve výši přesahující jejich polovinu.

Neuplatnění práva – prekluze

Některá ustanovení zákona stanoví lhůtu, ve které musí být určité právo uplatněno, a s neuplatněním práva v této lhůtě je spojen následek zániku daného práva – tzv. prekluze. K zániku práva soud přihlédne, i když to dlužník nenamítne. Prekluzívní je např. lhůta k uplatnění předkupního práva nájemce při prvním převodu jednotky po jejím vzniku rozdělením práva k domu nebo pozemku dle § 1187 NOZ.

Splynutí

Závazek zanikne, jestliže právo a jemu odpovídající povinnost splynou v jedné osobě. K tomu může dojít např. v důsledku dědického řízení – otec půjčil peníze jedinému synovi a po smrti otce, po němž syn zdědí vše, co otec měl, by syn byl povinen vrátit peníze sám sobě.

Výpověď

Výpověď je jednostranné právní jednání, které musí být doručeno druhé smluvní straně. Výpověď obsahuje vůli jedné smluvní strany zrušit smluvní vztah a tento se ruší uplynutím výpovědní doby. Protože výpověď je jednostranné právní jednání, souhlas druhé smluvní strany není třeba. Uplynutím výpovědní doby smluvní vztah zaniká. V případě, že lze závazek vypovědět bez výpovědní doby, zaniká závazek účinností výpovědi.

Závazek však lze vypovědět, jen dohodnou-li se na tom smluvní strany nebo stanoví-li tak zákon. Smlouva na dobu neurčitou může být vypovězena, lze zrušit ke konci kalendářního čtvrtletí výpovědí podanou alespoň tři měsíce předem.

Smlouvu na dobu určitou není možné ukončit výpovědí, ledaže se jedná o smlouvu uzavřenou na dobu života člověka, nebo závazek trvá déle než 10 let. U smluv takto uzavřených je možné se domáhat jejich zrušení po uplynutí 10 let.

Odstoupení od smlouvy

Odstoupení od smlouvy je přípustné pouze v případech stanovených zákonem, nebo dohodou smluvních stran. Odstoupení od smlouvy se od výpovědi liší velmi podstatným způsobem. Zatímco smlouva, jež byla vypovězena, po určitou dobu trvala a uplynutím výpovědní doby trvat přestala, odstoupení od smlouvy je konstruováno odlišně.

Bylo-li od smlouvy některou smluvní stranou platně odstoupeno, tato smlouva se ruší od samého počátku; na takovou smlouvu je třeba hledět, jako kdyby nebyla nikdy existovala. Pokud došlo k odstoupení od smlouvy, jsou smluvní strany povinny si vrátit vše, co si až do doby odstoupení vzájemně plnily podle ustanovení o vydání bezdůvodného obohacení.

Promlčení práva

Hned z počátku je třeba zdůraznit, že promlčením právo nezaniká. O promlčení se v této sekci bude hovořit z důvodu vhodnosti jeho porovnání s neuplatněním práva (prekluzí) zmíněným výše. Promlčecí doba podle občanského zákoníku je obecně tříletá a počíná běžet okamžikem, kdy mohlo být promlčované právo vykonáno poprvé. Majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy dospělo.

I promlčené právo trvá dále, avšak v oslabené podobě tzv. naturální obligace. Důsledkem promlčení je, že toto právo nemůže být přiznáno soudem, pokud druhá strana promlčení namítne. K promlčení se přihlíží jen v případně námitky dlužníka, že právo je promlčené.

Pokud by dlužník splnil dluh již promlčený, jde o plnění na základě platného právního důvodu a na straně věřitele se proto nemůže jednat o bezdůvodné obohacení. Pokud by dlužník plnil dluh, jenž zanikl prekluzí, plnil by bez právního důvodu a mohl by své plnění požadovat zpět jako bezdůvodné obohacení na straně věřitele.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Smlouvy podle NOZ

Občanský zákoník obsahuje úpravu:

  • pojmenovaných (typových) smluv.
  • nepojmenovaných (inominátních) smluv.
  • spotřebitelských smluv.

Pojmenované (typové) smlouvy

Typové či pojmenované smlouvy jsou smlouvy, jejichž znaky jsou zákonem upraveny. Jedná se o nejpoužívanější smlouvy, úprava jejich struktury a vzájemných práv a povinností bývá s výjimkou základních ustanovení dispozitivní (tzn. lze se od ní odchýlit dohodou smluvních stran). Občanský zákoník upravuje tyto typové smlouvy (příkladný výčet):

  • Darovací smlouva
  • Kupní smlouva
  • Směnná smlouva
  • Výprosa
  • Výpůjčka
  • Nájem
  • Pacht
  • Licenční smlouva
  • Zápůjčka
  • Úvěr
  • Smlouva o úschově
  • Smlouva o skladování
  • Příkazní smlouva
  • Smlouva o zprostředkování
  • Zasilatelská smlouva
  • Smlouva o obchodním zastoupení
  • Smlouvy o přepravě (osob a věcí)
  • Smlouva o dílo
  • Smlouvy o účtu, inkasu
  • Zaopatřovací smlouvy
  • Smlouva o tichém společenství
  • Pojistná smlouva

Občanský zákoník dále obsahuje úpravu sázek a her, veřejné soutěže a veřejného příslibu, které nejsou přímo smluvními typy, ale jde o způsob vzniku závazků.

Nepojmenované smlouvy

Možnost uzavření nepojmenovaných smluv je logickým důsledkem principu smluvní svobody uplatňovaného v soukromém právu. Na základě ust. § 1746 NOZ mohou smluvní strany svá vzájemná práva a povinnosti upravit i jinou smlouvou než jsou typové smlouvy shora vyjmenované. Nepojmenovaná smlouva však nesmí směřovat odchýlit odchýlení se od kogentních ustanovení upravujících typovou smlouvu, tj. od ustanovení od nichž se odchýlit nelze.

Například tak nelze obejít ustanovení upravující nájemní smlouvu k bytu, jež slouží k ochraně nájemce, a uzavřít nepojmenovanou smlouvu, jejímž obsahem bude závazek jedné strany přenechat druhé straně byt a závazek druhé strany platit pravidelné platby. Pokud by taková smlouva obsahovala ustanovení, jež snižují ochranu nájemce bytu pod zákonem povolenou úroveň, byla by taková ustanovení neplatná. Současně by na celou smlouvu bylo nutno nahlížet jako na nájemní smlouvu, ačkoliv by třeba byla pojmenována jinak, neboť právní úkony (včetně smluv) je třeba vždy posuzovat podle jejich obsahu.

Spotřebitelské smlouvy

Pojem spotřebitelské smlouvy a právní úprava těchto smluv se v občanském zákoníku objevily zapracováním příslušných směrnic Evropské unie v roce 2001 v rámci procesu harmonizace českého právního řádu s předpisy EU.

Posledním a významným pramenem evropské úpravy práva spotřebitelů je směrnice 2011/83/EU, která má přispět k podpoře skutečného spotřebitelského vnitřního trhu a zavedení rovnováhy mezi vysokou úrovní ochrany spotřebitele a konkurenceschopnosti podniků.

Úvodem je třeba k vymezení spotřebitelských smluv říci, že se nejedná o žádný zvláštní typ smlouvy. Spotřebitelskou smlouvou může být v zásadě kterýkoliv typ smlouvy uvedený výše, spotřebitelskou smlouvou může být i smlouva nepojmenovaná.

Kritériem pro určení, zda je daná smlouva spotřebitelská či nikoliv je to, zda je tato smlouva uzavírána mezi spotřebitelem a podnikatelem. Podnikatelem je ten, kdo při uzavírání smlouvy jedná v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti. Kromě přímých a nepřímých zástupců podnikatelů se tak bude jednat také. Spotřebitelem je pak osoba, která při uzavírání smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti nejedná (tedy i osoba, která žádnou podnikatelskou činnost nemá, nebo osoba která je jinak podnikatelem, ale uzavřená smlouva nesouvisí s jeho podnikatelskou činností).

Úprava spotřebitelských smluv omezuje princip smluvní svobody v tom směru, že stanoví určitý minimální standard ochrany spotřebitele s tím, že jakékoliv ujednání, které narušuje tento minimální standard ochrany, je stiženo relativní neplatností. Relativní neplatnost znamená, že takové ujednání se považuje za platné, pokud se spotřebitel nedovolá (většinou u soudu) jeho neplatnosti.

Smlouvy podle Zákoníku práce

Původní zákoník práce č. 65/1965 Sb. byl konstruován jako zcela samostatný zákoník, nezávislý na občanském zákoníku. Občanský zákoník tak na pracovněprávní věci nebylo možné použít ani podpůrně. Nový zákoník práce č. 262/2006 Sb. vztah k občanskému zákoníku upravoval původně tak, že občanský zákoník se použije jen tehdy, když to zákoník práce sám stanoví. Tato úprava obsažena v ust. § 4 zákoníku práce v sobě zahrnovala princip delegace.

Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 83/06 (vyhlášený ve sbírce zákonů pod č. 116/2008 Sb.) však § 4 zákoníku práce zrušil, a to z toho důvodu, že Ústavní soud ČR neshledal tuto úpravu za souladnou s principy právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Zásadně platí, že občanský zákoník je obecným právním předpisem soukromého práva a subsidiárně (podpůrně) platným vůči ostatním soukromoprávním odvětvím.

Metoda delegace však tuto subsidiaritu značně omezila, čímž dle Ústavního soudu ČR do jisté míry zpřetrhala základní funkční vazby k obecnému soukromému právu, a současně vnesla do pracovněprávních vztahů značnou míru nejistoty. Ústavní soud ČR má za to, že jednotlivé odkazy na ustanovení občanského zákoníku nemohou pokrýt všechny nezbytné situace, které se mohou v pracovněprávních vztazích vyskytnout.

Lze proto shrnout, že po citovaném nálezu Ústavního soudu ČR je občanský zákoník podpůrně použitelný i na pracovněprávní vztahy. Tento závěr platí samozřejmě také i pro NOZ. Pořadí právních norem, kterými se řídí pracovněprávní vztahy je tak následující: a) zákoník práce, b) NOZ, to vše v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů:

  • a) zvláštní zákonná ochrany postavení zaměstnance,
  • b) uspokojivé a bezpečné pracovní podmínky,
  • c) spravedlivé odměňování zaměstnance,
  • d) řádný výkon práce zaměstnancem v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele,
  • e) rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace.

Nový zákoník práce se konečně přizpůsobil ústavnímu principu „každý může činit, co není zákonem zakázáno“, ani zdaleka však v aplikaci tohoto principu nejde tak daleko jako zákoník občanský. Od ustanovení zákoníku práce se nelze odchýlit v případech, kdy to zákon zakazuje či kde to vyplývá z povahy jeho ustanovení. Ust. § 4a zákoníku práce zakládá premisu, že odchylná úprava práv a povinností nesmí být nižší nebo vyšší, než je právo nebo povinnost, které stanoví zákoník práce nebo kolektivní smlouva jako nejméně nebo nejvýše přípustné.

Ze shora uvedených skutečností proto plyne, že i podle zákoníku práce lze uzavřít nepojmenovanou smlouvu. Není však snadné si představit, k čemu by uzavření nepojmenované smlouvy dle zákoníku práce bylo smluvním stranám dobré.

Zákoník práce se vždy vztahuje na výkon závislé práce.

Zákoník práce upravuje tyto typové smlouvy:

  • Pracovní smlouva
  • Dohoda o provedení práce
  • Dohoda o pracovní činnosti

V souvislosti s pracovním poměrem může zaměstnavatel a zaměstnanec uzavřít také Dohodu o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování. Na základě takové písemné dohody pak zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu vzniklou na hodnotách, které od něj převzal (např. pracovní nářadí, notebook, hotovost v případě pokladní atd.).

Veřejnoprávní smlouvy

Zvláštním druhem smluv jsou tzv. veřejnoprávní smlouvy. Používání těchto smluv ještě v České republice není široce rozšířené, je však stále častější a trend do budoucnosti je zřetelně ve prospěch užívání těchto smluv.

Veřejnoprávní smlouvy mohou mezi sebou uzavírat různé státní orgány či například územní samosprávné celky za účelem plnění svých úkolů.

Pro podnikatele nepochybně zajímavější je druhá možnost uplatnění veřejnoprávních smluv. Veřejnoprávní smlouva totiž může (je-li to stanoveno příslušným zákonem) nahradit rozhodnutí správního orgánu, jímž by byla účastníku řízení uložena nějaká povinnost. Jinými slovy: orgán veřejné správy může v některých případech místo vydání rozhodnutí, jímž de facto z pozice síly nařídí účastníku řízení, jak se má chovat, s účastníkem uzavřít smlouvu, která vymezí vzájemná práva a povinnosti. Veřejnoprávní smlouvu lze uzavřít jen se souhlasem všech účastníků řízení.

Je třeba odlišit veřejnoprávní smlouvy od klasických smluv soukromoprávních (o kterých pojednává většina tohoto článku), ve kterých pouze jako jedna ze stran vystupuje stát či jiná tzv. veřejnoprávní korporace. Pokud stát (jednající některým ze svých orgánů) uzavře smlouvu např. na dodávku kancelářských potřeb, jedná se o klasickou soukromoprávní smlouvu; stát má v této smlouvě rovné postavení s druhým účastníkem smlouvy.

Veřejnoprávní smlouvy se vyznačují tím, že správní orgán má při jejich uzavírání za cíl plnění úkolů veřejné správy. Za účelem zabezpečení, že při uzavírání veřejnoprávních smluv bude náležitě dbáno veřejného zájmu, může zákon stanovit, že některé veřejnoprávní smlouvy vyžadují souhlas určitého správního orgánu ke svému platnému uzavření.

Zvláštností, jež odlišuje veřejnoprávní smlouvy od klasických smluv soukromoprávních, je i způsob řešení sporů z nich vyplývajících. Zatímco spory plynoucí ze soukromoprávních smluv řeší obvykle soud (není-li sjednána tzv. rozhodčí doložka), spory ze smluv veřejnoprávních řeší Ministerstvo vnitra, krajský úřad či jiný správní orgán nadřízený správnímu orgánu, jenž je stranou veřejnoprávní smlouvy či který k jejímu uzavření udělil souhlas.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Vzorová kupní smlouva

Poznámka: V kupní smlouvě jsou kurzívou vepsány vysvětlující komentáře.

Smlouva o koupi věci

Pan Josef Prodávající, nar. 1. 1. 1968
bytem U Dubu 114, 140 00 Praha 4

(dále jen „Prodávající“)

a

Pan František Kupující, nar. 31. 12. 1976
bytem Hlavní 62, 150 00 Praha 5

(dále jen „Kupující“)

V úvodu kupní smlouvy (a obecně jakékoliv smlouvy) je třeba přesně definovat smluvní strany.

uzavřeli níže uvedeného dne, měsíce a roku tuto

KUPNÍ SMLOUVU

Článek 1
Prodávající prohlašuje, že je výlučným vlastníkem notebooku zn. Notebook (dále jen „Notebook"). Příslušenství Notebooku je tvořeno bezdrátovou myší a bezdrátovou klávesnicí značky Klávesnice.

Článek 1 obsahuje vymezení předmětu kupní smlouvy, což je jedna z podstatných náležitostí smlouvy. Tento článek vymezuje, co se bude prodávat. Příslušenství jsou vedlejší věci, které patří vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly trvale užívány spolu s věcí hlavní – v našem příkladě například myš a klávesnice jsou určeny k trvalému užívání spolu s notebookem.

Článek 2
Prodávající touto smlouvou prodává Kupujícímu Notebook i s příslušenstvím do jeho výlučného vlastnictví a Kupující Notebook i s příslušenstvím do svého výlučného vlastnictví přijímá za podmínek dále uvedených v této smlouvě a zavazuje se zaplatit kupní cenu.

Článek 2 obsahuje vlastní projevy vůle obou smluvních stran Notebook prodat a koupit.

Článek 3

  1. Kupující a prodávající se dohodli na kupní ceně za Notebook včetně příslušenství ve výši 15 000,- Kč (slovy patnáct tisíc korun českých).
  2. Prodávající tímto potvrzuje, že při podpisu této kupní smlouvy obdržel od Kupujícího zálohu na kupní cenu ve výši 5 000,- Kč (slovy pět tisíc korun českých). Zbytek kupní ceny ve výši 10 000,- Kč (slovy deset tisíc korun českých) se Kupující zavazuje zaplatit Prodávajícímu nejpozději do 15. 2. 2014.
  3. Vlastnické právo k Notebooku a příslušenství přejde na Kupujícího zaplacením celé kupní ceny.
  1. Článek 3 obsahuje v odstavci 1 určení kupní ceny, což je další podstatná náležitost smlouvy. Kupní cena musí být v kupní smlouvě přesně určená nebo musí být podle smlouvy určitelná.
  2. V odstavci 2 se řeší, jak bude kupní cena zaplacena. Smluvní strany si mohou dohodnout v zásadě libovolný způsob zaplacení kupní ceny. Může být placeno najednou či ve splátkách, může být stanovena povinnost platit na bankovní účet či jiným způsobem.
  3. Odstavec 3 obsahuje tzv. výhradu vlastnictví. Výhrada vlastnictví musí být sjednána ve smlouvě. Kupující se v tomto případě stane vlastníkem Notebooku až ve chvíli, kdy doplatí Prodávajícímu zbývajících 10 000,- Kč. Nebezpečí nahodilé zkázy na věci však na Kupujícího přechází předáním věci (v našem případě při podpisu smlouvy), není-li sjednáno jinak. Pokud by tedy po podpisu smlouvy a předání Notebooku došlo ke krádeži Notebooku, závazek Kupujícího doplatit zbytek kupní ceny ve výši 10 000,- Kč by trval nadále.


Článek 4

  1. Prodávající tímto prohlašuje, že si není vědom žádných vad, které by omezovaly funkčnost Notebooku. Kupující tímto potvrzuje, že se seznámil se stavem, v jakém se Notebook nachází ke dni podpisu této smlouvy a že jej v tomto stavu přijímá do svého výlučného vlastnictví.
  2. Smluvní strany tímto potvrzují, že při podpisu této smlouvy došlo současně k předání Notebooku (včetně příslušenství) Kupujícímu.
  1. Prodávající je povinen upozornit Kupujícího na vady Notebooku, pokud o nějakých ví. V odstavci 1 Prodávající prohlašuje, že o žádných vadách neví, Kupující současně prohlašuje, že zná stav (např. opotřebení atd.) Notebooku a je s ním srozuměn.
  2. Ustanovení odstavce 2 slouží jako písemné potvrzení, že došlo k předání Notebooku.


Článek 5

Tato smlouva je vyhotovena ve dvou exemplářích o stejné platnosti, z nichž každá smluvní strana obdrží jeden.

Smluvní strany prohlašují, že obsahu této smlouvy porozuměly a že tato smlouva odpovídá jejich vážné a svobodné vůli, na důkaz čehož připojují své vlastnoruční podpisy.

Článek 5 obsahuje standardní závěrečná ustanovení, jež v různých podobách obsahuje většina smluv uzavíraných podle občanského zákoníku.

V Praze dne …………..

Podpis (Josef Prodávající)

Podpis (František Kupující)

Není nezbytně nutné, aby smlouva obsahovala datum jejího uzavření, ale je to velmi vhodné s ohledem na možné budoucí komplikace. Pokud by například Prodávající podepsal smlouvu dne 15. 1. 2014 a poté ji poslal poštou Kupujícímu a Kupující by ji podepsal až dne 18. 1. 2014, dnem uzavření smlouvy by bylo toto pozdější datum, neboť až tohoto dne se setkaly shodné projevy vůle smluvních stran.

Pokud není některá ze smluvních stran zastoupena, bude podepisovat smlouvu osobně.


Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner advokátní kanceláře Doleček Kahounová Sedláčková.

Tento článek reflektuje právní stav ke dni 1. ledna 2014, tedy stav po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, v platném znění (dále také jen „občanský zákoník“) a doprovodné legislativy vztahující se k rekodifikaci soukromého práva.

Přehled všech témat Právního průvodce

Tisknout Vaše hodnocení:

Související články

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek