Sociální politika v Evropské unii

30. 5. 2009 | Zdroj: BusinessInfo.cz

Sociální politika Evropské unie se v návaznosti na rozvíjející se ekonomickou integraci a politický a hospodářský vývoj v Evropě posouvá od orientace na zajištění práv souvisejících se zaměstnáním v podmínkách volného pohybu osob k širší dimenzi zajištění sociální ochrany obyvatel Unie, zejména těch skupin, které jsou ohroženy chudobou a sociálním vyloučením.

Technologický pokrok, globalizace a stárnutí obyvatelstva mají dalekosáhlé dopady na evropské společnosti. Tempo změn se v posledních letech zrychluje, Evropané žijí déle a zdravěji v nových rodinných a pracovních strukturách, hodnoty a vztahy mezi generacemi se mění, Evropané mají nové příležitosti, větší výběr a lepší životní podmínky. Evropská Unie přispívá k vytváření těchto příležitostí tím, že podněcuje zaměstnanost a mobilitu.

Zároveň dochází k negativnímu vývoji: velký počet lidí je nečinných nebo nezaměstnaných, příliš mnoho mladých lidí opouští předčasně školu, a v důsledku toho stále žijí v chudobě a v sociální izolaci, zejména děti a starší lidé. Stárnoucí a zámožnější obyvatelstvo s sebou nese zvýšenou závislost ve vyšším věku a nemoci související s blahobytem, jako jsou obezita či stres. Kromě těchto dalekosáhlých společenských změn došlo v roce 2008 k celosvětovému hospodářskému zpomalení, k růstu cen potravin a energie, na finančních trzích přetrvávají otřesy. Chudí jsou tímto vývojem nepřiměřeně zasaženi. Kromě toho, i když průzkumy veřejného mínění ukazují, že Evropané jsou obecně s kvalitou svého života spokojeni, vyjadřují obavy o budoucnost a strach, že jejich děti budou žít v dalších letech v menším blahobytu.

Sociální politiky musí s touto měnící se realitou držet krok, potřebují být pružné a reagovat na změny. S touto výzvou se musí vyrovnat všechny úrovně správy. V sociální oblasti zatím nedošlo k harmonizaci národních sociálních systémů členských států, ale pouze k jejich koordinaci. Důvodem je různorodost sociálních systémů členských států, které jsou založeny na odlišných principech a mají i různá institucionální uspořádání. Koordinace ponechává národní předpisy beze změn – rozdíly mezi národními systémy zůstávají. Koordinace nahrazuje pouze ta národní pravidla, která jsou pro migrujícího pracovníka nebo osobu samostatně výdělečně činnou nevýhodná. Pravomoci a odpovědnost EU jsou tak v sociální oblasti omezené. EU však může jako partner spolupracovat s členskými státy a zainteresovanými stranami a podporovat spolupráci s cílem zvládat sociálně-ekonomické změny, zejména změnu v důsledku globalizace a vývoje technologií.

Sociální politika Evropské unie se v návaznosti na rozvíjející se ekonomickou integraci a politický a hospodářský vývoj v Evropě posouvá od orientace na zajištění práv souvisejících se zaměstnáním v podmínkách volného pohybu osob k širší dimenzi zajištění sociální ochrany obyvatel Unie, zejména těch skupin, které jsou ohroženy chudobou a sociálním vyloučením. Zásadní otázkou se stává míra sociální nerovnosti ve vztahu k ekonomické prosperitě.

Nedostatečné zvládnutí tohoto sociálně ekonomického dilematu může vyvolat sociální napětí se všemi negativními důsledky, jako je nelegální migrace, extremismus apod. Přestože vlastní realizace sociální politiky zůstává v pravomoci jednotlivých členských zemí, sílí hlasy volající po vytvoření jednotné sociální politiky podpořené souborem legislativních norem na vyšší než národní úrovni.

Česká republika se ve srovnání se zeměmi EU řadí mezi státy s nízkou mírou relativní chudoby. Problémem je poměrně velká skupina obyvatel pohybujících se těsně nad touto hranicí. Z hlediska dalšího vývoje je ohrožující především rostoucí nezaměstnanost, rostoucí výdaje na sociální zabezpečení s ohledem na ekonomické možnosti země, ale v souvislosti s probíhající reformou veřejné správy také určité nejasnosti v rozdělení kompetencí a odpovědnosti za přijímaná opatření a jejich financování mezi státem, kraji, obcemi, občany i jednotlivými resorty.

Základy sociální politiky EU

Pojem sociální soudržnosti se objevuje již v Římské smlouvě z roku 1957, která obsahuje závazek ke snižování rozdílů ve vývoji mezi regiony a podporu zlepšování životních a pracovních podmínek a zaměstnanosti pracujících s cílem jejich postupného sladění a zlepšení.

Jako klíčový nástroj k realizaci evropské politiky zaměstnanosti byl založen Evropský sociální fond, jehož hlavním cílem je finanční podpora rozvoje zaměstnanosti, snižování nezaměstnanosti, sociálního začleňování osob a rovných příležitostí se zaměřením na rozvoj trhu práce a lidských zdrojů.

Jako poradní orgán byl ustaven Evropský hospodářský a sociální výbor s cílem poskytovat odborné poradenství větším institucím Evropského společenství, a to prostřednictvím stanovisek k návrhům právních předpisů nebo stanovisek z vlastní iniciativy k závažným tématům, jako jsou politika zaměstnanosti, sociální záležitosti, veřejné zdraví či rovné příležitosti. Hlavní zodpovědnost za oblast sociální politiky mají členské státy, jejichž národní politiky jsou koordinovány prostřednictvím Rady pro zaměstnanost, sociální politiku, zdraví a ochranu spotřebitele (EPSCO), jejímž úkolem je podpora sociální oblasti, a to především prostřednictvím podpory kvalitních pracovních míst, vysoké úrovně sociální ochrany, ochrany zdraví či spotřebitelských zájmů a zajištěním rovných příležitostí pro všechny občany Evropské unie. Rada se skládá z ministrů odpovědných za zaměstnanost, sociální politiku, ochranu spotřebitele, zdraví a rovné příležitosti. Stanovuje společné cíle a priority, analyzuje opatření přijatá na národní úrovni a předkládá doporučení členským státům. Důležitým aspektem je i výměna informací, zkušeností a příkladů správné praxe. K projednávání těchto otázek mezi členskými státy slouží Výbor pro zaměstnanost (EMCO) a Výbor pro sociální ochranu (SPC).

Evropská sociální charta

Velký význam pro rozvoj sociální politiky na evropské úrovni měl dokument celoevropského významu Evropská sociální charta, kterou ratifikovaly členské státy Rady Evropy v Turíně v roce 1961. Charta stanovuje 19 základních práv a principů, především právo na práci, právo na spravedlivou odměnu za práci, právo se organizovat či právo na ochranu zdraví. V roce 1988 byl ve Štrasburku přijat Dodatkový protokol k Evropské sociální chartě, který obsahuje dalších 12 práv, např. právo na stejné příležitosti a na rovné zacházení, právo na důstojnost v práci, právo na ochranu před chudobou a sociálním vyloučením či právo na bydlení). Práva zakotvená v Evropské sociální chartě mají celoevropský charakter a jsou uznávána všemi státy, které Chartu podepsaly. Charta zároveň rámcově uvádí způsob naplnění těchto práv, konkrétní opatření jsou však v kompetenci jednotlivých členských států. V roce 1991 byl v Turíně podpepsán Protokol pozměňující Evropskou sociální chartu, který zlepšil účinnosti Charty a zvláště fungování jejího kontrolního mechanismu.

Charta základních sociálních práv pracujících

Dalším důležitým dokumentem ve vývoji evropské sociální politiky se stala Charta základních sociálních práv pracujících z roku 1989. Sociální práva zakotvená v Chartě základních sociálních práv pracujících jsou do značné míry shodná s právy uváděnými v Evropské sociální chartě.

Je zde zakotveno právo na spravedlivou odměnu za práci, která zajistí pracovníkům a jejich rodinám uspokojivou životní úroveň, právo na zdravotní a sociální zabezpečení a bezpečnou práci, právo na odborné vzdělávání a výcvik po celý pracovní život, právo organizovat se v místních, celostátních i mezinárodních organizacích, právo na ochranu práv pracovníků a kolektivní vyjednávání bez ohledu na příslušnost k odborům, právo handicapovaných lidí na integraci do pracovního života, právo pracovníků na informace o ekonomické a finanční situaci firem, v nichž jsou zaměstnáni, a právo podílet se na jejich řízení, právo na svobodnou volbu povolání, právo usazovat se a pracovat v zemích EU, právo migrujících pracovníků na stejné daně a sociální zabezpečení, právo na dobré životní a pracovní podmínky včetně rovnosti pracovních podmínek i pro pracovníky s částečnými úvazky, právo na odměnu za noční a přesčasovou práci a za dovolenou, právo na sociální zabezpečení včetně výplaty podpory v nezaměstnanosti a dalších sociálních dávek, právo mužů a žen na stejné zacházení, práva dětí a mladistvých na ochranu, právo starších lidí na přiměřenou životní úroveň garantovanou státem.

Charta základních sociálních práv pracujících je příkladem obtížného dosažení konsensu v oblasti sociální politiky na evropské úrovni. Chartu podepsali všechny členské státy Evropského společenství s výjimkou Velké Británie, která nesouhlasila s tím, že Charta zakotvuje příliš velkou ochranu práv pracujících a poškozuje tak zájmy podnikání a ohrožuje možnost dosahování konkurenceschopnosti. Z tohoto důvodu se Charta stala pouze politickým prohlášením bez právních důsledků, avšak posloužila jako základ revize Římské smlouvy a budoucí úmluvy o sociální politice.

Maastrichtská a Amsterodamská smlouva

Dalším milníkem v přístupu k sociální politice byla Maastrichtská smlouva z roku 1992, do které se však díky odporu Velké Británie zatím nepodařilo začlenit kapitolu o sociální politice. Vyřešilo se to sociálním protokolem a byla uzavřena Úmluva o sociální politice. Vznikl tak duální právní rámec, který zanikl až v roce 1997, kdy v rámci Amsterodamské smlouvy Velká Británie podepsala Úmluvu o sociální politice, která pak byla začleněna přímo do Smlouvy o založení EU. Tím byl vytvořen právní rámec pro zajištění rovných příležitostí a rovného zacházení v zaměstnání i pro boj proti sociální izolaci. Smluvně tak byl také zakotven odkaz na základní sociální práva a cíle sociální politiky získaly novou dimenzi.

Zelená a bílá kniha

V roce 1993 byla publikována Zelená kniha o evropské sociální politice, jejímž cílem bylo analyzovat sociální společnost. Na základě této analýzy pak byla o rok později publikována Bílá kniha o evropské sociální politice, která byla založena na konstatování, že hospodářský pokrok musí být v souladu s pokrokem sociálním a že při budování Evropy je třeba se zaměřit na konkurenceschopnost i solidaritu. Evropa musí nutně přejít na efektivní, o kvalitu se opírající ekonomiku s vysokou mírou investic do nových technologií. Ústředním zdrojem musí být vzdělané, vysoce motivované a adaptabilní pracovně činné obyvatelstvo.

Lisabonská strategie

Pokračováním v trendu vyhlášeném Bílou knihou o evropské sociální politice je Lisabonská strategie, která byla přijata na zasedání Evropské rady v Lisabonu v roce 2000 a na následujícím zasedání Rady ve stejném roce v Nice rozpracována do Evropského sociálního programu. Jedním z ústředních témat modernizace evropského sociálního modelu představoval boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Tato strategie, jejímž závazkem je dosáhnout do roku 2010 hospodářské, sociální a ekologické obnovy, předpokládá, že vyšší hospodářská výkonnost s ohledem na ekologii povede k vytvoření nových pracovních míst, které zajistí trvale udržitelný rozvoj a sociální začlenění.

Členské země se jednomyslně dohodly na integrovaných hlavních směrech politiky prováděných v rámci lisabonského programu na úrovni EU a na vnitrostátní úrovni v dvouletých národních akčních plánech. Schválením Lisabonské strategie se Evropská unie odhodlala ke splnění velmi ambiciózního cíle: „stát se nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější ekonomikou, schopnou udržitelného ekonomického růstu s větším počtem lepších pracovních příležitostí a větší sociální soudržností". Konkrétně si Lisabonská strategie vytyčila cíl zvýšit průměrnou míru ekonomického růstu do roku 2010 na 3 %, vytvořit dodatečných 20 milionů pracovních míst, což by představovalo zvýšení míry zaměstnanosti z tehdejších 61 % na 70 % a zvýšit podíl pracujících žen z 51 % na více než 60 %.

V této souvislosti Unie zdůrazňovala následující základní úkoly:

  • vytvoření a rozvoj tzv. začleňujícího trhu práce a podpora zaměstnanosti, tzn. pracovní místa dostupná i pro osoby s nižší pracovní kapacitou, a to za všech podmínek a v kterémkoli okamžiku
  • garance minimálního příjmu a prostředků pro udržení kvality důstojného života
  • odstranění znevýhodnění v přístupu ke vzdělání, což představuje vzdělávací systém vyhovující i dětem z ohrožených skupin obyvatel, prevence předčasného opuštění školy, rozvoj celoživotního vzdělávání
  • zabezpečení bydlení pro všechny – přiměřené a kvalitní bydlení jako základní potřeba a právo, prevence a řešení problematiky bezdomovců
  • záruka rovného přístupu ke službám vysoké kvality, tzn. ke zdravotnictví, dopravě, sociální péči, kultuře, rekreaci a právním službám
  • lepší poskytování služeb ve smyslu integrace poskytovatelů veřejných i soukromých služeb na národní, regionální i místní úrovni
  • obnova znevýhodněných oblastí

Z těchto úkolů vyplynuly čtyři hlavní společné cíle, které se členské země zavázaly plnit při snižování chudoby a prevenci sociálního vyloučení. Jedním z nástrojů ke splnění těchto cílů se stala tzv. Otevřená koordinační metoda, která spočívá ve společném postupu v politice zaměstnanosti, politice sociální ochrany a sociálního začleňování a v oblasti zdravotní a dlouhodobé péče.

Cíle sociální politiky:

  • usnadnění účasti v zaměstnání a přístup ke zdrojům, právům, zboží a službám všem lidem
  • prevence rizika sociálního vyloučení
  • pomoc nejvíce ohroženým skupinám obyvatel
  • mobilizace všech stran účastnících se boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení.

V Evropském sociálním programu byly stanoveny první společné cíle v boji proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Na základě těchto cílů od roku 2001 do roku 2006 předkládaly členské státy EU své Národní akční plány sociálního začleňování Evropské komisi. V poločase svého trvání byla Lisabonská strategie v roce 2005 revidována a ukázalo se, že z mnoha důvodů (pomalý ekonomický růst, nízká produktivita práce, nedostatečné využití potenciálu informačních a komunikačních technologií či stárnutí populace při neexistenci důchodových reforem) není EU schopna dosáhnout cílů stanovených v Lisabonu.

Revidovaná lisabonská strategie se nově orientuje především na růst a zaměstnanost. Nástrojem její realizace se stávají tříleté reformní programy, tzv. Národní programy reforem, které v sobě slučují reformy v oblasti hospodářské politiky a politiky zaměstnanosti. V rámci této revize došlo také k úpravám v oblasti strategie sociálního začleňování. Tři samostatné procesy koordinace v oblastech sociálního začleňování, důchodů a zdravotní a dlouhodobé péče byly sladěny v jeden proces. Od roku 2006 předkládají členské státy místo tří samostatných zpráv pouze jednu, a to Národní zprávu o strategiích sociální ochrany a sociálního začleňování, která se skládá ze společné části a tří tematických plánů postihujících všechny tři oblasti (národní akční plán sociálního začleňování, národní strategická zpráva v oblasti důchodů, národní strategie zdravotní a dlouhodobé péče).

V oblasti sociálního začleňování se budou členské státy dále soustředit na národní priority a připravovat strategie a vytyčovat cíle v Národních akčních plánech sociálního začleňování. V oblasti důchodů budou státy vytvářet strategie modernizace důchodových systémů a v oblasti zdravotní a dlouhodobé péče budou identifikovat problémy, ve kterých by se členské státy měly zaměřit na výměnu příkladů dobré praxe. Nově je nyní kladen důraz na propojenost a koordinaci všech tří komponent lisabonské strategie: hospodářský růst, sociální soudržnost a udržitelný rozvoj. Obsah české Národní zprávy o strategiích sociální ochrany a sociálního začleňování pro období 2008–2010 naleznete na stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí ČR.

zpět na začátek

Obnovená sociální agenda

Budoucí směřování evropské sociální politiky nastínila Evropská komise v červenci 2008 přijetím takzvané obnovené sociální agendy, jejímž cílem je modernizovat sociální politiku EU tak, aby odpovídala potřebám jednadvacátého století. V důsledku technologických změn, globalizace a stárnutí obyvatelstva se evropská společnost mění a politiky EU musí s těmito trendy držet krok a pomáhat lidem přizpůsobit se měnícím se okolnostem. Obnovená sociální agenda je souborem legislativních i nelegislativních iniciativ v sociální oblasti, které se v současné době postupně projednávají v orgánech Rady. Je plně soudržná s Lisabonskou strategií pro růst a zaměstnanost, posiluje ji a je založena na třech vzájemně propojených a stejně důležitých cílech: příležitosti, přístup a solidarita. Cílem obnovené sociální agendy je vytvořit více příležitostí pro občany EU, zlepšit přístup ke kvalitním službám a projevit solidaritu s těmi, jichž se dotýkají negativní účinky těchto změn.

EU má v sociální oblasti jen omezenou pravomoc a odpovědnost, ale díky spolupráci s členskými státy a zainteresovanými stranami spojuje v rámci obnovené sociální agendy různá opatření EU dohromady za účelem podpory činnosti v sedmi prioritních oblastech:

  • Děti a mládež – budoucnost Evropy
  • Investice do lidí: vytváření více a lepších pracovních míst, rozvoj nových dovedností
  • Mobilita
  • Delší a zdravější život
  • Boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení
  • Boj proti diskriminaci a podpora rovnosti žen a mužů
  • Příležitosti, přístup a solidarita v celosvětovém měřítku

Pro dosažení cílů stanovených v rámci obnovené sociální agendy navrhuje Komise využít kombinaci různých nástrojů. Jedná se o právní předpisy EU (např. návrhy na potírání diskriminace mimo trh práce, práva pacientů v oblasti přeshraniční zdravotní péče, lepší fungování evropských rad zaměstnanců), sociální dialog (podněcování zástupců zaměstnanců a zaměstnavatelů k tomu, aby plně využívali možnosti, které jim nabízí evropský sociální dialog), spolupráci mezi členskými státy (zejména posílená spolupráce v oblasti sociální ochrany a sociálního začleňování), finanční podporu ze strany EU (mobilizace strukturálních fondů EU, Evropského fondu pro přizpůsobení se globalizaci a programu PROGRESS pro zaměstnanost a sociální solidaritu), zapojení nevládních organizací, regionálních a místních orgánů a jiných zainteresovaných stran, či zajištění toho, aby všechny politiky EU podporovaly příležitosti, přístup a solidaritu (zkoumání dopadů nových iniciativ na sociální situaci a zaměstnanost).

Finanční podporu ze strany EU zajišťují především strukturální fondy, a to tím, že posilují jak konkurenceschopnost tak sociální soudržnost. Ve stávajícím programovém období 2007–13 bude v rámci politiky soudržnosti, a zejména prostřednictvím Evropského sociálního fondu, vynaloženo přibližně 14 miliard EUR na posílení schopnosti podniků a pracovníků předvídat a zvládat změny, přibližně 26 miliard EUR na zvýšení kvality vzdělávání a odborné přípravy, přibližně 30 miliard EUR na zvýšení zaměstnanosti včetně úsilí o potírání diskriminace, 5 miliard EUR na investice do zdraví a 1,2 miliardy EUR na zvýšení zaměstnanosti přistěhovalců a jejich sociální začleňování. Kromě toho Evropský fond pro integraci státních příslušníků třetích zemí podporuje integraci nových přistěhovalců ve členských státech.

Evropský fond pro přizpůsobení se globalizaci podporuje pracovníky, kteří byli propuštěni kvůli globalizaci. Evropský zemědělský záruční fond a Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova rovněž přispívají k sociální agendě EU tím, že zajišťují dostupné dodávky kvalitních potravin, zlepšují konkurenceschopnost zemědělství, lesního hospodářství a potravinářského průmyslu a kvalitu zaměstnání v nich, zvyšují kvalitu života ve venkovských oblastech a zvyšují příležitosti k zaměstnání ve venkovských oblastech jako celku.

Program pro zaměstnanost a sociální solidaritu PROGRESS pomáhá uplatňovat právní předpisy EU, vytváří vzájemné porozumění cílům a prioritám EU a posiluje partnerství s klíčovými zainteresovanými subjekty na úrovni EU a na vnitrostátní úrovni. Program celoživotního učení a program Mládež v akci podporují rozvoj kvalitního vzdělávání a odborné přípravy a sociální integraci mladých lidí v souladu s politickými cíli otevřených metod koordinace. Větší zapojení vědecké komunity a silnější vazby na další probíhající výzkumné činnosti podporované rámcovým programem pro výzkum na období 2007–2013 rovněž přispějí k rozvoji politik založených na znalostech a důkazech.

zpět na začátek

Současné výzvy evropské sociální politiky

Základní sociální cíle Evropy zůstávají v poslední době neměnné: silný závazek ohledně harmonických a soudržných společností dodržujících základní práva ve zdravých sociálních tržních hospodářstvích. To je jasně vysloveno v cílech Unie a v Listině základních práv Evropské unie. Nový vývoj však vyžaduje urychlenou revizi prostředků, nikoli cílů. Hlavní formující silou současné doby je globalizace. V osmdesátých letech byla sociální agenda koncipována jako prostředek zajišťující souhlas s průmyslovou restrukturalizací, kterou zahrnovala Maastrichtská smlouva. Soustředila se na ochranu zaměstnanosti a na potřebu zajistit konsenzus mezi sociálními partnery s cílem umožnit průmyslové změny. Dnes je potřeba mít mnohem širší sociální agendu, která umožňuje, aby Evropa plně využívala příležitostí, které přináší globalizace, aby pomáhala občanům přizpůsobit se měnící se realitě a ukázala solidaritu s těmi, kdo jsou negativně zasaženi.

Spolu s globalizací mají dalekosáhlé dopady na společnost a hluboké důsledky pro sociální politiku rychlé technologické změny. Zvyšují poptávku po kvalifikaci, prohlubují propast mezi kvalifikovanými a nekvalifikovanými. Průměrná míra nezaměstnanosti mezi pracovníky s nízkou kvalifikací je okolo 10 % ve srovnání se 7 % mezi těmi, kdo mají vyšší střední vzdělání, a 4 % mezi vysokoškolsky vzdělanými osobami. Prvořadým sociálním problémem z dlouhodobého hlediska je, jak nejlépe vybavit jednotlivce odpovídajícími dovednostmi a dát jim v moderním hospodářství větší šanci jako pracovníkům, podnikatelům a spotřebitelům. To se týká jak odborné pracovní přípravy v obvyklém slova smyslu, tak toho, jaké druhy dovedností a schopností jsou potřebné pro nový typ ekonomiky a čím mají být občané vybaveni, aby uspěli. Proto EU intenzivně investuje do rozvoje kvalifikací, podporuje rozvoj efektivnějších a udržitelnějších trhů práce a sociálních systémů, kombinuje flexibilitu s jistotami a podporuje mobilitu ve vzdělávání, v další odborné přípravě a ve znalostech a inovacích.

Demografická změna způ

Tisknout Vaše hodnocení:

Diskuse k článku

+ Nový příspěvek